11 A 175/2014 - 38

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobkyně: T. T. L. G., bytem P., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.10.2014 č.j.: MV-1696-5/SO/sen-2014 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ( dále jen „Komise“) ze dne 2.10.2014, č.j.: MV-1696-5/SO/sen-2014, kterým zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 18.11.2013, č.j. OAM–19733-24/DP-2013 o zamítnutí žádosti žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky a toto rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně nesouhlasí s důvody, pro které byla její žádost zastavena podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců, tedy s důvodem, že nebyla v době podání žádosti k jejímu podání oprávněna, neboť neměla platné oprávnění k pobytu. Rozhodnutí považuje za vydané v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a zároveň za zcela nepřezkoumatelné a nepřiměřené. Oběma správními orgány je žalobkyni neustále podsouváno, že podala žádost až dne 16.4.2014, tedy po uplynutí jejího pobytového oprávnění. Žalobkyně je ale přesvědčena o tom, že žádost podala řádně, což následně nalézací správní orgán přímo svým aktem – potvrzením - ztvrdil, a rovněž byla žádost podána za situace, kdy měla žalobkyně v cestovním dokladu stále vylepen překlenovací štítek, tedy akt, potvrzující oprávnění žalobce k pobytu. Žalovaný pochybil, pokud odmítl tuto skutečnost vzít v potaz, ačkoliv žalobkyně ji v odvolání namítala. Žalovaný měl minimálně učinit dotaz ke svému podřízenému správnímu orgánu, aby zjistil skutečný stav a také měl provést výslech žalobkyně za stejným účelem. Žalovaný však svou povinnost vyplývající z § 3 správního řádu zcela ignoroval a žalobkyni tak poškodil. Správní orgány pak také porušily zásadu legitimního očekávání, když nalézací správní orgán nejprve tvrdil v rámci řízení to, že pobyt účastníka řízení je oprávněný, svou žádost o změnu účelu, resp. novou žádost podala oprávněně a navíc jí stále svědčí tzv. fikce pobytu. Žalovaný pak očividně porušil § 68 odst. 3, když se právě s namítaným porušením legitimního očekávání a v rozporu s předvídatelností správních rozhodnutí, kterého se nalézací správní orgán dopustil tím, že nevypořádal jasné námitky odvolání. Dále pak vytýká žalovanému, že se nevypořádal s námitkou směřující proti nezákonnému zastavení řízení, když žalobkyně je přesvědčena o tom, že mělo být rozhodnuto meritorně ve věci. Nalézací správní orgán očividně v řízení činil úkony, řízení zahájil a následně i účastníka řízení vyzval k odstranění vad žádosti. Žalobkyně prokazatelně splňovala podmínky pro vydání povolení a zastavení správního řízení bylo zjevně nezákonné. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl, že se ztotožňuje s právním názorem správního orgánu 1. stupně, který přistoupil k zastavení řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu dle § 169 odst. 8, písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně podala žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu v době, když k tomu nebyla oprávněná. U jednání soudu uvedl zástupce žalobkyně, že tato setrvává na svém dosavadním stanovisku a odkázal na podanou žalobu. Žalovaný se k jednání po předchozí omluvě nedostavil, souhlasil s projednáním věci bez jeho účasti, a proto soud jednal v jeho nepřítomnosti. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem soud zjistil, že žalobkyně měla na území ČR povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání OSVČ s platností od 22.3.2008 do 21.3.2010. Dne 10.3.2010 podala u Inspektorátu cizinecké policie žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky po posouzení včasnosti podání žádosti dospělo k závěru, že byly splněny podmínky pro zastavení řízení dle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Konstatovalo, že žádost byla podána v době, kdy k tomu úkonu nebyla již účastnice řízení oprávněna. Proti tomuto usnesení podala účastnice řízení odvolání, které Komise rozhodnutím ze dne 18.3.2013, č.j. MV 4461 3/SO/sen-2011 zamítla. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7.4.2013. Dne 16.4.2013 podala žalobkyně u správního orgánu 1. stupně žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu dle § 45 zákona o pobytu cizinců za účelem společného soužití rodiny. Usnesením ze dne 18.11.2013 ministerstvo vnitra řízení podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců zastavilo, neboť cizinec podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu již nebyl oprávněn. V tomto rozhodnutí ministerstvo konstatovalo, že již předchozí žádost, která byla podána dne 10.3.2010 byla podána opožděně, neboť měla být podána nejpozději 14 dnů před uplynutím doby platnosti dosavadního povolení k dlouhodobému pobytu, tedy do 8.3.2010. Správní orgán poukázal na obsah ustanovení § 44a odst. 3 ve spojení s ustanovením § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 31.12.2010, podle kterého se dosavadní povolení k dlouhodobému pobytu, jehož platnost uplynula před tímto rozhodnutím o žádosti žadatelky o její prodloužení, považuje za platné až do nabytí právní moci tohoto usnesení. Nabytím právní moci tohoto usnesení však zákonná fikce platnosti dosavadního povolení k dlouhodobému pobytu ze zákona zaniká. O odvolání žalobkyně rozhodla Komise rozhodnutím ze dne 18.3.2013, kterým odvolání zamítla a napadené usnesení Policie ČR potvrdila. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7.4.2013. Na základě nabytí právní moci tohoto rozhodnutí žadatelce skončila dosavadní fikce platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR. Dne 16.4.2013 podala žadatelka u ministerstva vnitra žádost o povolení k dlouhodobému pobytu dle § 45 zákona o pobytu cizinců za účelem společného soužití rodiny. Podle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je cizinec, který hodlá na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, povinen požádat ministerstvo o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu. Nové povolení k dlouhodobému pobytu nelze udělit v případech uvedených v ustanovení § 33 odst. 1 nebo 3 s výjimkou případů uvedených v odst. 42 odst. 2 téhož zákona. V zákoně není stanovena doba, ve které by měla být žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu podána. Z dikce ustanovení § 45 dle správního orgánu vyplývá, že žádost za jiným účelem, než který byl cizinci povolen, musí být podána v době, kdy je dosavadní povolení k dlouhodobému pobytu platné, nebo se za platné dle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců považuje. Žadatelka byla povinna podat žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu nejpozději dne 7.4.2013, kdy bylo pravomocně ukončeno řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR, podané dne 10.3.2010 za účelem podnikání OSVČ. Žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu ale byla podána až po uplynutí této doby, a to dne 16.4.2013. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 28.11.2013 blanketní odvolání, které odůvodnila podáním ze dne 16.12.2013. O odvolání, ve kterém uvedla v podstatě shodné námitky jako v podané žalobě, rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, kterým prvostupňové rozhodnutí ze dne 18.11.2013 potvrdil a odvolání zamítl. V napadeném rozhodnutí se žalovaný zcela ztotožnil se závěrem prvostupňového správního orgánu o splnění podmínek pro zastavení řízení a zdůraznil, že pokud cizinec hodlá pobývat na území ČR za jiným účelem, je povinen podat novou žádost o udělení povolení k dlouhodobému pobytu. Žádost podaná žalobkyní dne 16.4.2013 je tedy novou žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu a správní orgán 1. stupně byl oprávněn řízení procesně zastavit dle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že správní orgán 1. stupně během řízení o žádosti činil procesní úkony, vydal účastnici řízení překlenovací štítek a potvrzení ze dne 9.5.2013 o tom, že účastnice řízení pobývala na území ČR legálně, není v rozporu se zásadou předvídatelnosti správních rozhodnutí a nezpůsobuje nezákonnost napadeného usnesení. Spisový materiál o rozhodnutí Komise ze dne 18.3.2013 byl správnímu orgánu 1. stupně zaslán až dne 20.5.2013. Navíc účastnici řízení bylo toto rozhodnutí Komise doručeno do vlastních rukou a musela tedy vědět, že od okamžiku nabytí právní moci tohoto rozhodnutí nemá žádné platné povolení k pobytu na území ČR a není tak oprávněna k podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. Z potvrzení vydaného správním orgánem 1. stupně dne 9.5.2013 navíc vyplývá, že účastnice řízení byla oprávněna pobývat na území ČR po dobu platnosti tohoto potvrzení a překlenovacího štítku, ale jen do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti, tj. v tomto případě do 7.4.2013. Žalovaný poukázal také na znění ustanovení § 53 odst. 3 správního řádu, podle kterého jsou veřejné listiny prohlášeními správního orgánu, který je vydal a které potvrzují pravdivost toho, co je v nich osvědčeno, nebo potvrzeno, nicméně jen tehdy, není-li prokázán opak. Komise má za to, že v řízení před správním orgánem 1. stupně bylo jasně a dostatečně prokázáno, že rozhodnutí Komise ze dne 18.3.2013 nabylo právní moci dne 7.4.2013 a tudíž účastnice řízení již nebyla k podání žádosti dne 16.4.2013 oprávněna. Žalobkyně předložila k podané žalobě potvrzení Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, oddělení pobytu cizinců Kladno, ze dne 9.5.2013, č.j. OAM- 111389/MČ-2013, ze kterého je patrné, že potvrzení bylo vydáno podle zákona o pobytu cizinců pro žalobkyni, která má na území ČR povolený dlouhodobý pobyt od 22.3.2008 za účelem podnikání – OSVČ. V potvrzení bylo konstatováno, že dne 10.3.2010 podala cizinka žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem podnikání – OSVČ, o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto; proto Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky potvrzuje, že cizinka, které je toto potvrzení vystaveno, je po dobu platnosti tohoto potvrzení, ale jen do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti, oprávněna pobývat na území ČR, neboť podle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, byla založena oprávněnost pobytu žadatelky na území ČR, a není dokladem, který by umožňoval cestování po území schengenského prostoru, vycestování z něj a návrat na území ČR. Dne 16.4.2013 podala jmenovaná cizinka žádost o změnu účelu – RODINNÝ - cizinec je manžel. O této žádosti nebylo k dnešnímu dni pravomocně rozhodnuto, z tohoto Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky potvrzuje, že cizinka, které je toto potvrzení vystaveno, je po dobu platnosti tohoto potvrzení, ale jen do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti, oprávněna pobývat na území ČR, neboť dle § 47 odst. 2 zák. o pobytu cizinců byla založena oprávněnost pobytu žadatelky na území ČR a není dokladem, který byl umožňoval cestování po území schengenského prostoru, vycestování z něj a návrat na území ČR. Platnost překlenovacího štítku do 9.10.2013. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumávání rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. V prvé řadě soud považuje za nutné zdůraznit, že dle ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s soudy ve správním soudnictví přezkoumávají napadená rozhodnutí správních orgánů z hlediska námitek uvedených v žalobě. Žalobkyní uvedené námitky soud shledal velmi obecnými a nekonkrétními, na samé hranici přezkoumatelnosti. Z ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s. vyplývá, že soudy ve správním soudnictví nejsou povinny obecné námitky konkretizovat či zjišťovat další podrobnosti, a to zejména za situace, kdy je žalobkyně zastoupena advokátem. Podstatné pro posouzení důvodnosti podaných námitek je, že námitky uvedené v žalobě nebyly ani u ústního jednání specifikovány tak, aby soud mohl dospět k závěru o jejich důvodnosti. Zde je nutné zdůraznit, že nestačí pouhý odkaz žalobkyně v podané žalobě na „již prezentované argumenty uvedené v odvolání“ V odvolání uvedené námitky byly námitkami odvolacími, kterými byl povinen se zabývat odvolací správní orgán. Pokud žalobkyně nesouhlasila s tím, jak žalovaný její námitky vypořádal, měla se proti tomu bránit v podané žalobě, tedy uvést, které konkrétní námitky byly nedostatečně vypořádány a v čem spatřuje pochybení správního orgánu. Proto soud nemohl vycházet z argumentů uvedených v odvolání a dále se zabýval pouze námitkami uvedenými v podané žalobě. Z podané žaloby je patrné, že žalobkyně zásadně nesouhlasí se závěrem obou správních orgánů, které jí, dle jejího tvrzení, podsouvají, že podala žádost až dne 16.4.2014, tedy po uplynutí jejího pobytového oprávnění. K tomu je nutné uvést, že žalobkyně má zřejmě na mysli datum podání žádosti 16.4.2013. Toto datum podání žádosti vyplývá přímo ze správního spisu a nelze dospět k závěru, že je žalobkyni tato skutečnost správními orgány podsouvána. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že svou žádost podala po uplynutí jejího pobytového oprávnění, když ona naopak tvrdí, že žádost podala řádně a poukazuje na to, že tuto skutečnost následně ztvrdil nalézací správní orgán přímo svým aktem - potvrzením a zdůrazňuje, že žádost byla podána za situace, kdy měla žalobkyně v cestovním dokladu stále vylepen překlenovací štítek, tedy akt, potvrzující oprávnění žalobkyně k pobytu. Podstatou sporu je tedy otázka určení doby, ve které byla žalobkyně oprávněna podat novou žádost o dlouhodobý pobyt za jiným účelem. Z uvedeného je patrné, že žalobkyně dovozuje oprávněnost podání žádosti z toho, že v době podání žádosti, tedy ke dni 16.4.2013, bylo vydáno potvrzení ministerstva potvrzující oprávněnost jejího pobytu na území České republiky. V souvislosti s tímto vydaným povolením poukazuje velmi obecně na to, že ministerstvo rozhodlo o zastavení řízení na základě velmi nedostatečně zjištěného skutkového stavu, tedy v přímém rozporu s dikcí § 3 správního řádu. Tento rozpor spatřuje v tom, že žalovaný odmítl vzít v potaz tuto skutečnost (tím je zřejmě míněno vydané potvrzení a překlenovací štítek). Takový závěr ale z napadeného rozhodnutí nevyplývá. Naopak soud z napadeného rozhodnutí zjistil, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vydané potvrzení, a v něm uvedené skutečnosti, zohlednil, zabýval se jeho obsahem i výkladem ustanovení § 47 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že na základě vydaného potvrzení a překlenovací štítku učinil správní orgán odlišný závěr, než jaký by si přála žalobkyně, nemůže vést k závěru, že žalovaný porušil obecně namítanou zásadu uvedenou v § 3 správního řádu. Z vydaného potvrzení žalovaný dovodil, že žalobkyně byla oprávněna pobývat na území ČR po dobu platnosti tohoto potvrzení a překlenovacího štítku, ale jen do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti, tj. v tomto případě do 7.4.2013. Soud má za to, že ve vztahu k žádosti, která je předmětem tohoto řízení, tj. k žádosti ze dne 16.4.2013, platí, že potvrzení platí jen do doby pravomocného skončení řízení o předchozí žádosti žalobkyně ze dne 10.3.2010. Právní moc řízení o žádosti ze dne 10.3.2010 nastala dnem 7.4.2013, tímto dnem končí platnost fikce oprávněnosti pobytu žalobkyně. Skutečnost, že potvrzení bylo vydáno až dne 9.5.2013, nemůže znamenat, že by jím bylo založeno oprávnění žalobkyně pobývat na území ČR. Toto potvrzení bylo vydáno výlučně pro potřeby žalobkyně a jen deklaruje to, že pobyt je oprávněný do doby skončení správního řízení. Samo o sobě žádná práva nezakládá. Zde soud považuje za nutné tento závěr žalovaného částečně korigovat. Z vydaného potvrzení totiž vyplývá, že se vztahovalo k žádosti ze dne 10.3.2010, ve které žalobkyně žádala o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. V době, kdy bylo toto potvrzení vydáno, již ale nemohlo ve vztahu k této žádosti nabýt účinnosti, neboť řízení o této žádosti již bylo pravomocně skončeno. To však nic nemění na tom, vydané potvrzení založit fikci oprávněnosti pobytu žalobkyně v době podání žádosti dne 16.4.2013. Při posouzení důvodnosti námitky, že žalobkyně podávala svou žádost v době, kdy měla v cestovním dokladu stále vylepen překlenovací štítek, který podle žalobkyně potvrzoval její oprávnění k pobytu na území, vycházel soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27.10.2015, č.j. 6 Azs 132/2015 – 39 ( dostupný na www.nssoud.cz ), který řešil v podstatě shodnou situaci. Podle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu přijímá a rozhoduje o ní ministerstvo. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3, § 46 odst. 7 a 8 a § 47 vztahuje obdobně. Podle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je cizinec povinen podat nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. Dle odst. 2 tohoto ustanovení pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. Naposledy citované ustanovení stanoví fikci legálního pobytu žadatele do doby rozhodnutí o žádosti v případě žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu u žadatele, který na území pobývá na základě víza k pobytu nad 90 dní. Judikatura správních soudů však dovozuje, že se analogicky uplatní i v případě žadatele, který již na území České republiky pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu, což je i případ žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, č. j. 7 As 96/2011 – 73). Ze správního spisu vyplývá, že tato fikce svědčila žalobkyni do 7.4.2013, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno její žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu na základě žádosti ze dne 10.3.2010. Z gramatického výkladu ustanovení § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá povinnost cizince, požádat o povolení pobytu za jiným účelem. Žádost tak může podat pouze cizinec, který má povolený pobyt (srov. výraz „hodlá na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen“). Tuto žádost je povinen podat v době vymezené v § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a tedy „nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů“, resp. před uplynutím doby platnosti stávajícího pobytového oprávnění. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že oba správní orgány dospěly ke správnému závěru, že žalobkyně podala dne 16.4.2013 žádost v době, kdy k tomu nebyla oprávněna. Tento závěr vychází z obsahu správního spisu, ze kterého je patrné, že žalobkyně měla na území ČR povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání OSVČ s platností od 22.3.2008 do 21.3.2010. Dne 10.3.2010 podala u Inspektorátu cizinecké policie žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ, kterou správní orgány posoudily jako podanou v době, kdy k tomuto úkonu již nebyla účastnice řízení oprávněna. Odvolání Komise rozhodnutím ze dne 18.3.2013, č.j. MV 4461 3/SO/sen-2011 zamítla a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7.4.2013. Dosavadní pobytové oprávnění bylo považováno za platné na základě právní fikce, ale pouze do data právní moci rozhodnutí dne 7.4.2013. Nejvyšší správní soud dospěl v citovaném rozhodnutí k závěru, že okamžikem nabytí právní moci tato fikce zaniká per se, a to bez ohledu na to, zda byl žalobkyni v průběhu tohoto řízení vydán tzv. „překlenovací“ štítek na dobu do předpokládaného rozhodnutí o této žádosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2015, č. j. 2 Azs 12/2015 - 64), popř. i následně nesprávně vydán další „překlenovací“ štítek na dobu po právní moci rozhodnutí o zamítnutí odvolání tak, jako tomu bylo právě v případě žalobkyně. V době podání žádosti dne 16.4.2013 neměla žalobkyně příslušné pobytové povolení a nesvědčila jí již ani fikce pobytu. Na tom, jak soud již shora uvedl, nemohlo nic změnit ani dne 9.5.2013 vydané potvrzení ministerstva. Nejvyšší správní soud se vyjádřil k charakteru tzv. překlenovacího štítku ve vztahu k situaci, která nastala také v projednávané věci, kdy žalobkyně v době podání žádosti dne 16.4.2013 měla vydán tzv. překlenovací štítek a nyní v podané žalobě tvrdí, že byla v dobré víře o legálnosti svého pobytu a oprávněnosti podat novou žádost o dlouhodobý pobyt. Poukázal na to, že otázkou důvěry v rozhodovací činnost orgánů veřejné moci ve světle judikatury Ústavního soudu se Nejvyšší správní soud zevrubně zabýval např. v rozsudku ze dne 17. 1. 2014, č. j. 5 As 81/2013 – 19, z něhož mimo jiné vyplývá, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Uvedené závěry aplikoval Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 28. 8. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015 – 32, když uvedl: „Případné nesprávné vydání tohoto pobytového (překlenovacího) štítku… ovšem nemůže založit stěžovateli, byť je v dobré víře, práva, která mu podle platné právní úpravy nepřísluší. Případné nesprávné vydání pobytového (překlenovacího) štítku Ministerstvem tedy sice není způsobilé založit hmotněprávní domněnku pobytového oprávnění stěžovatele na území České republiky, avšak na druhé straně nelze stěžovateli klást k tíži pochybení Ministerstva, pokud se jím v dobré víře řídil, nesmí být za své chování sankcionován. Tzv. pobytový (překlenovací) štítek je osvědčením ve smyslu části čtvrté správního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2010, č. j. 2 Ans 1/2009 - 71), tj. aktem, kterým se úředně osvědčují nebo potvrzují skutečnosti, které jsou v nich uvedeny, a má povahu veřejné listiny. Pobýval-li proto stěžovatel na území České republiky v době platnosti tohoto pobytového (překlenovacího) štítku, nelze k jeho tíži pobyt v této době považovat za neoprávněný.“ V době platnosti nesprávně vydaného překlenovacího štítku by tedy nemělo být žadateli kladeno k tíži to, že jedná s důvěrou v legálnost svého pobytu, nesmí být za své jednání sankcionován. Městský soud považuje za nutné reagovat na odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2010, č. j. 2 Ans 1/2009-71 učiněný u ústního jednání. Jedná se o rozsudek, na který odkazuje Nejvyšší správní soud i v citaci uvedené v předchozím odstavci. Se žalobkyní lze souhlasit v tom, že Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že tzv. překlenovací štítek je osvědčením vydaným podle ust. § 155 správního řádu, ale současně také uvedl, že tento typ aktů veřejné správy nezakládá (resp. neruší či nemění) práva a povinnosti svých adresátů, jako je tomu v případě správních rozhodnutí. Nesprávně vydaný překlenovací štítek tak s ohledem na svůj charakter podle názoru soudu není způsobilý založit žalobkyni práva (tj. v daném případě existenci fikce platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a z ní vyplývající právo podat žádost o vydání povolení za jiným účelem), která jí podle zákona nenáleží. Podstatný pro projednávanou věc je jednoznačný závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v citovaných rozsudcích o tom, že osvědčení v podobě překlenovacího štítku nemůže zhojit nedostatek, spočívající na straně žalobkyně v tom, že podala žádost v době, kdy k tomu nebyla oprávněna. Tento štítek nezakládá ani nemění právo pobytu, které je založeno rozhodnutím o povolení pobytu cizince. Proto je námitka žalobkyně o její dobré víře v legálnost pobytu a oprávněnosti podat novou žádost o dlouhodobý pobyt v důsledku vydaného tzv. překlenovacího štítku, nedůvodná. Žalobkyně v podané žalobě dále žalovanému vytýká, že měl učinit dotaz ke svému podřízenému správnímu orgánu, aby zjistil skutečný stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a že by za této situace stálo za to za tímto účelem vyslechnout žalobkyni, sama ale již neuvádí, v čem tvrzené důvodné pochybnosti spatřuje a co by mělo být uvedenými úkony prokázáno. Jak soud již shora uvedl, žalovaný vydané potvrzení ani existenci překlenovacího štítku nezpochybňoval a není tedy patrné, jaké skutečnosti měly být doplňovány a zjišťovány. Námitku o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu proto soud neshledal důvodnou. Pokud jde o tvrzené porušení legitimního očekávání, které žalobkyně spatřuje v tom, že „nalézací správní orgán nejprve tvrdil v rámci řízení to, že pobyt účastníka řízení je oprávněný“, zdůrazňuje soud znovu, že v době podání žádosti dne 16.4.2013 nebylo potvrzení ministerstva dosud vydáno, neboť to je datováno až dne 9.5.2013 a není tedy pravdivé tvrzení žalobkyně, že měla v době podání žádosti vydané potvrzení o tom, že její pobyt na území je oprávněný. V žádném případě proto není možné dospět k závěru, že žalobkyně měla v době podání žádosti legitimní očekávání, že její žádosti bude vyhověno, neboť žalobkyně nemohla předpokládat vydání onoho potvrzení, které bylo vydáno až cca 3 týdny po podání žádosti. Naopak žalobkyni bylo v době podání žádosti známo, že dne 7.4.2013 nabylo právní moci rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání ve věci její žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - OSVČ, z čehož jí muselo být jasné, že přechozí řízení bylo tímto dnem pravomocně ukončeno a že v souladu s ustanovením § 44a odst. 3 ve spojení s § 47 zákona o pobytu cizinců, skončila k tomuto datu platnost jejího předchozího oprávnění k pobytu na území ČR. Pro úplnost soud poukazuje na shora učiněný závěr o tom, že ani tzv. překlenovací štítek nemohl založit nebo změnit právo k pobytu, o kterém již byl pravomocně rozhodnuto. Ani tuto námitku proto soud důvodnou neshledal. Žalobkyně také namítá porušení ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, které spatřuje v tom, že se žalovaný nevypořádal s namítaným porušením legitimního očekávání a s očividným rozporem s předvídatelností správních rozhodnutí. I tato námitka je vznesena velmi obecně, a proto soud s odkazem na shora uvedené argumenty týkající se vypořádání námitky porušení legitimního očekávání ve stejně obecné rovině uvádí, že důvodnost této námitky neshledal, neboť žalovaný důvody, pro které dospěl k závěru, že je na místě vydat rozhodnutí o zastavení řízení, řádně uvedl. Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že se žalovaný vypořádal i s námitkou porušení zásady předvídatelnosti i legitimního očekávání, když uvedl, že žalobkyni bylo doručeno rozhodnutí Komise ze dne 18.3.2013, které nabylo právní moci dne 7.4.2013, a proto musela vědět, že od okamžiku nabytí právní moci tohoto rozhodnutí nemá žádné platné povolení k pobytu a není tak oprávněna k podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. Z tohoto odůvodnění je patrné, že žalovaný, ačkoli to výslovně neuvedl, neshledal, že by na straně žalobkyně existovalo jakékoli legitimní očekávání toho, že by její žádosti mělo být vyhověno. K dalším žalobním námitkám je nutné uvést, že se jedná o velmi obecná tvrzení, ve kterých žalobkyně v podstatě tvrdí, že ve věci mělo být rozhodnuto meritorně a že nesouhlasí se zastavením řízení. Pokud žalobkyně dovozuje, že ve věci mělo být rozhodnuto meritorně, protože nalézací správní orgán činil v řízení úkony, řízení zahájil a následně žalobkyni vyzval k odstranění vad žádosti, není tato úvaha dle soudu správná, neboť skutečnost, že správní orgán provedl předmětné úkony, neznamená, že by ve věci nemohl vydat usnesení o zastavení řízení. Závěr o tom, že by po provedení citovaných úkonů nemohl správní orgán řízení zastavit, z žádného ustanovení správního řádu nevyplývá, což nakonec netvrdí ani žalobkyně. Soud uzavírá, že žalobkyně žádost o povolení vydání k dlouhodobému pobytu za jiným účelem ve smyslu ust. § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podala po ukončení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, a to i s přihlédnutím k fikci platnosti povolení k pobytu ve smyslu ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (která trvala do 7.4.2013 ), tedy v době, kdy k tomu nebyla oprávněna. Správní orgány tedy postupovaly zcela v souladu s ust. § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců, pokud správní orgán prvního stupně řízení o této žádosti usnesením zastavil a žalovaný odvolání zamítl a rozhodnutí potvrdil.. Na základě shora uvedeného právního posouzení žalobních námitek dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení