11 A 219/2010 - 98

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce: euroAWK s.r.o. se sídlem Praha 10-Vršovice, Konopišťská 739/16, IČ 43965717 v řízení zastoupeného Janem Najmanem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 745/24 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7-Holešovice, Nad Štolou 936/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.8.2010, čj: MV-62439-9/ODK- 2010 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 12.8.2010 čj: MV 62439-9/ODK- 2010 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 25.150,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Jana Najmana, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12.8.2010, kterým zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14.7.2010, čj: OOA/EO/50/2010, o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění. Žalobce je přesvědčen, že byl vydaným rozhodnutím zkrácen na svých právech a právem chráněných zájmech. Žalobce nejprve shrnul skutkový stav a uvedl, že na základě usnesení Rady hlavního města Prahy č. 436 zveřejnil Magistrát hlavního města Prahy, odbor obchodních aktivit záměr pronajmout soubor pozemků ve vlastnictví hlavního města Prahy za účelem umístění a provozování reklamních zařízení a vyzval případné zájemce k účasti ve výběrovém řízení. Podmínky výběrového řízení byly k vyzvednutí v prostorách Magistrátu hlavního města Prahy. Podmínky výběrového řízení stanovily vedle kvalifikačních předpokladů pro účast ve výběrovém řízení a postupu pro podávání a hodnocení nabídek zájemců rovněž požadovaný obsah nabídky. Poukázal na to, že ohledně výběrového řízení byla podána stížnost k Evropské komisi, přičemž Magistrát neuvedl žádné věcné argumenty k rozptýlení vytýkaných pochybení výběrového řízení. Žalobce měl vážné pochybnosti o tom, zda výběrové řízení proběhlo v souladu s platnými právními předpisy, proto podal dne 4.5.2010 žádost o informaci týkající se výběrového řízení, a to mimo jiné o poskytnutí všech předložených nabídek do výběrového řízení, včetně příloh. Magistrát hlavního města Prahy, odbor obchodních aktivit, žádosti nevyhověl a žalobci poskytl toliko informace, které neobsahovaly dostatečný podklad pro ověření splnění podmínek výběrového řízení jednotlivými účastníky. Proti zamítavému rozhodnutí Magistrátu podal žalobce dne 20.5.2010 odvolání, na jehož základě žalovaný svým rozhodnutím ze dne 2.7.2010, čj: MV-62439- 4/ODK-2010, zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil k novému projednání. Magistrát vydal nové rozhodnutí dne 14.7.2010, čj: MHMP OOA/EO/50/2010, žádosti žalobce opět nevyhověl s odkazem na ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil. Žalobce namítá, že Magistrát mu poskytl pouze informaci týkající se celkové výše nájemného za všechny pozemky dohromady v každé jednotlivé skupině pozemků a že z toho nelze vyčíst, zda nájemné nabídnuté jednotlivými uchazeči splnilo požadovanou minimální výši 2.000,-Kč za 1 m reklamní plochy. Žalobce tedy nesměřoval výlučně k získání a potvrzení cenových nabídek, nýbrž i dalších informací za účelem ověření splnění ostatních podmínek výběrového řízení osobami, které se výběrového řízení účastnily. Žalobce poukázal na to, že z průběhu řízení vyplývá, že účastníci výběrového řízení souhlas Magistrátu k poskytnutí požadovaných informací nedali, a proto bylo zkoumáno splnění prvních dvou podmínek a žalobce je přesvědčen, že tyto podmínky splněny nebyly. Namítá nesprávný výklad § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona. K výkladu pojmu „informace vzniklé bez použití veřejných prostředků“ nesouhlasí s výkladem žalovaného, který jej pojímá velmi široce a povinnost poskytnout informace redukuje prakticky na situace, kdy jsou veřejné prostředky účelově vynaloženy na vznik dané informace. Tento výklad však rozšiřuje aplikaci výjimky na většinu případů, kdy je informace poskytnuta třetí osobou, což činí z výjimky pravidlo. Žalobce ale poukazuje na to, že v daném případě byl zveřejněn záměr, který byl podnětem pro podání nabídek do výběrového řízení. Není tedy možné tvrdit, že nabídky byly podány bez použití veřejných prostředků, když zvláštní případ použití veřejných prostředků, který nastal zveřejněním záměru a podmínek výběrového řízení, byl bezprostředním podnětem pro jejich vydání. Navíc některé informace v nabídkách pocházejí přímo od Magistrátu hlavního města Prahy, tudíž Magistrát na jejich poskytnutí musel nutně vynaložit veřejné prostředky. K podmínce, aby „informace byla předána osobou, jíž takovou povinnost zákon neukládá“ uvedl žalovaný, že povinnost předat určitou informaci povinnému subjektu uložená třetí osobě musí být jednoznačně vymezená a především nezávislá na vůli této třetí osoby (jinak by se ani nemohlo jednat o povinnost), což v daném případě dle žalobce splněno není. Hlavní město Praha je povinno nakládat se svým majetkem hospodárně. Předložení nabídek na základě podmínek výběrového řízení, jež bylo uskutečněno za účelem naplnění zákonné povinnosti nakládat s majetkem hlavního města Prahy hospodárně, představovalo splnění povinnosti uložené předkladatelům nabídek de facto na základě zákona (tedy prakticky splnění zákonné povinnosti). Pokud se chtěl subjekt účastnit výběrového řízení, musel splnit jeho podmínky, jinak by byl z výběrového řízení vyloučen. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.4.2007, čj: 6 As 15/2006-113, ve kterém uzavřel, že je nutné rozlišit různé skupiny informací obsažených v projektech a zvážit u každé ze skupin možnosti jejího poskytnutí dle vzájemného vztahu mezi informačním zákonem a speciálním zákonem. Z tohoto hlediska ale žalovaný nijak žádost žalobce neposuzoval. Žalobce v průběhu správního řízení několikrát namítal, že je nutno při rozhodování o poskytnutí či neposkytnutí informace postupovat v souladu s ustanovením § 12 zákona o informacích. Žalovaný ale požadavku žalobce, aby bylo při vyřizování žádosti postupováno s principem selekce, nevyhověl s tím, že v daném případě „z povahy věci není možné diferencovat mezi jednotlivými informacemi obsaženými v podaných nabídkách“. Žalobce naopak poukazuje na to, že povinnou náležitostí nabídek byl seznam konkrétních pozemků a cenových nabídek na jednotlivé pozemky, a to s ohledem na využitou reklamní plochu na konkrétním pozemku. Jednalo se o informace vyžadované podmínkami výběrového řízení, tudíž de facto o informace vzniklé s použitím veřejných prostředků, a tedy nesplňující přinejmenším první podmínku aplikované výjimky. Žalobce dále vytýká rozhodnutí žalovaného nedostatek či absenci eurokonformního výkladu ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích. Současná podoba tohoto ustanovení je výsledkem implementace Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES ze dne 17.11.2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru prostřednictvím zákona č. 61/2006 Sb., o změně zákona o svobodném přístupu k informacím a dalších zákonů. Touto novelou bylo do předmětného ustanovení vloženo sousloví „jde o informaci vzniklou bez použití veřejných prostředků“, které možný okruh případů aplikace výjimky v uvedeném ustanovení omezuje. Výklad ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích prováděný žalovaným nelze dle žalobce subsumovat pod žádný z případů průlomu do principu transparentnosti aprobovaný ve Směrnici, za které se považují případy ochrany autorských práv, práva duševního nebo průmyslového vlastnictví, obchodního tajemství, státního tajemství apod. Ve smyslu uvedeného článku dle názoru žalobce vyplývá, že by informace měla být poskytnuta v souladu s pravidly uveřejněnými ve směrnici za předpokladu, že informace nesplňuje ani jednu z podmínek uvedených v článku 1 směrnice. Vzhledem k tomu, že daný případ nelze pod žádný z případů článku 1 směrnice subsumovat, měla by se směrnice na daný případ aplikovat a informace by měla být poskytnuta za podmínek uvedených ve směrnici. Žalobce je tak povinen i s ohledem na rozhodnutí Evropského soudního dvora o tom, že povinnost poskytnout nabídky vyplývá též z primárního práva ES, vykládat i zákon o informacích eurokonformně a v souladu s uvedenými principy. Žalobce dále namítá, že výklad ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích zastávaný žalovaným není v souladu s ustanovením článku 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se k podmínkám omezení práva na informaci vyjádřil v nálezu ze dne 30.3.2010, sp.zn. Pl.ÚS 2/10, kterým v ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona zrušil slovo „pravomocných“. Jako základní test přiměřenosti zásahu do základního práva na informace Ústavní soud v rozhodnutí uvedl nutnost splnění následujících podmínek: 1) musí se jednat o zásah stanovený zákonem (tato podmínka není pro účely další argumentace v daném případě relevantní, neboť se v daném případě jedná přímo o spor o interpretaci zákonné normy), 2) musí sledovat jeden z legitimních cílů vyplývajících z článku 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tj. ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví, ochranu mravnosti, nebo jeden z obdobných cílů podle článku 10 odst. 2 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. národní bezpečnost, územní celistvost, veřejnou bezpečnost, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochranu zdraví nebo morálky, ochranu pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci, a 3) předmětný zásah musí být nezbytný v demokratické společnosti. Právo subjektu, který informace poskytl, na „volbu adresáta“ se střetává se základním politickým právem žalobce na informace dle článku 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Žalobce v daném případě nenachází jiný právem chráněný zájem či princip legitimizující zásah do ústavního práva na informace žalobce, který by se nalézal byť z části pod ochranou ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona. Dále poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu – nález sp.zn.: IV.ÚS 154/97, ve kterém konstatoval, že „při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, které stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým“. Žalobce je přesvědčen o tom, že jeho výklad splňuje na rozdíl od výkladu žalovaného třetí podmínku, tj. požadavek „nezbytnosti v demokratické společnosti“. Ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích je nutno vykládat v souladu s článkem 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod a zajistit tak dostatečnou míru transparentnosti v činnostech orgánů státní správy a samosprávy, zejména při nakládání s majetkem veřejnoprávní korporace tak, jak to odpovídá principům demokratického právního státu. Princip transparentnosti, resp. občanské kontroly rozhodování orgánů veřejné moci, je v daném případě nutné vykládat tak, aby subjekty, jež se předmětných informací dožadují, měly přístup jak k informacím, na základě kterých byla daná činnost orgánu veřejné moci zahájena, tak i k informacím svědčícím o zpracování předmětných informací a výsledkům předmětného zpracování. Jen takovým způsobem je možno zajistit průhlednost činnosti orgánů veřejné moci, aby si občané mohli učinit názor nejen na jejich výsledek, ale také na podklady a průběh těchto činností. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě k výkladu ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích, k pojmu „informace vzniklá bez použití veřejných prostředků“ poukázal na to, že je to jenom jedna z podmínek, nikoliv však jediná. Další dvě podmínky dále zužují okruh informací poskytnutých povinnému subjektu třetími osobami, na něž lze uvedené omezení aplikovat. Vznikem informace se rozumí nikoli samotné vytvoření informace, nýbrž její vznik z hlediska existence u povinného objektu, čili získání předmětné informace povinným subjektem. Žalovaný tedy přistupuje k výkladu předmětného ustanovení restriktivně, neboť ze samotné dikce ustanovení by bylo možno jako rozhodující skutečnost považovat faktický vznik požadované informace a nikoli její vznik z hlediska její existence u povinného subjektu. Tím by ale došlo k nepřiměřenému rozšíření okruhu informací, které by mohly podléhat výjimce dle uvedeného ustanovení. Z hlediska faktického vzniku informace je totiž nepochybné, že informace obsažené v přihláškách do výběrového řízení podaných třetími osobami, které nejsou subjekty veřejného práva a nedisponují veřejnými prostředky, nemohly fakticky vzniknout s použitím veřejných prostředků. Žalovaný tedy razí teorii, že je nutno vznik informací posuzovat z hlediska jejich existence u povinného subjektu. Značnou část informací povinný subjekt získává od třetích osob buďto na základě zákonné povinnosti (pak není splněna druhá podmínka a omezení § 11 odst. 2 a) je neaplikovatelné), anebo díky určitému protiplnění odpovídajícímu použití veřejných prostředků povinného subjektu. Poukazuje na to, že většina informací týkajících se výkonu vrchnostenské veřejné správy je poskytována právě na základě zákonné povinnosti. Odlišná situace je v oblasti výkonu nevrchnostenské veřejné správy realizované v rámci samostatné působnosti územního samosprávného celku, coby povinného subjektu. Zde totiž územní samosprávní celek vystupuje v zásadě v rovném postavení vůči ostatním subjektům. Typicky se jedná např. o dispozice s majetkem územního samosprávného celku, tedy též o situaci řešenou v předmětném případě. Zde je nutno rozlišit mezi informacemi, které povinný subjekt získá tzv. na úplatu, tj. informace, které získá na základě využití veřejných prostředků (např. smlouvy o dílo) a dále situace, kdy jsou určité informace předány dobrovolně bez konkrétního protiplnění. Žalovaný nesouhlasí se závěrem žalobce, který spatřuje použití veřejných prostředků již v samotném zveřejnění záměru hlavního města Prahy disponovat se svými pozemky. Za takové využití by bylo možno považovat až následný pronájem těchto pozemků (tedy uzavření nájemní smlouvy). Zveřejněním pouze vyjadřuje orgán svou vůli, že tak hodlá v budoucnu učinit. Charakter informace, které povinný subjekt obdržel s využitím veřejných prostředků, by tedy mohly být pouze informace poskytnuté zájemcem, s nímž byla následně uzavřena nájemní smlouva, avšak nikoli již informace poskytnuté jinými zájemci. Žalovaný položil otázku, zda k zachování dostatečné míry občanské kontroly a transparentnosti nepostačuje v předmětem v případě toliko informace, které subjekty se veřejného řízení zúčastnily, a následně podmínky uvedené přímo v nájemní smlouvě, z níž by mělo být patrné, zda došlo k naplnění podmínek stanovených výběrovým řízením. Zde poukazuje na to, že žadateli byly poskytnuty informace, týkající se výběru vítěze inkriminovaného výběrového řízení, spolu s informací, že rozhodujícím kritériem byla nabídnutá cena, včetně uvedení přehledu nabídnutých cen od všech zájemců. Současně byla žadateli poskytnuta informace o tom, které subjekty v rámci předmětného výběrového řízení své nabídky podaly. Dále uvedl, že žalobce nespecifikuje, které informace dle jeho názoru pochází od povinného subjektu. Z textu žaloby je patrné, že záměrem žadatele bylo získání informací vytvořených třetími osobami – zájemci, kteří podali přihlášky do výběrového řízení – a to z hlediska, zda došlo k naplnění podmínek stanovených povinným subjektem v rámci daného výběrového řízení. Ke druhé podmínce – informace předaná osobou, jíž takovouto povinnost zákon neukládá, poukazuje žalovaný na to, že žalobce dovozuje, že zájemci o pronájem pozemků hlavního města Prahy měli zákonnou povinnost předložit požadované nabídky, neboť zákon ukládá hlavnímu městu Praze hospodařit se svým majetkem hospodárně a za tímto účelem byly stanoveny podmínky výběrového řízení, jejichž nesplnění mělo mít za následek vyloučení z výběrového řízení. Tento názor je dle žalovaného chybný. Třetí osoba nemá k plnění povinnosti povinného subjektu žádný vztah. Účast ve výběrovém řízení je zcela dobrovolná a stejně tak i rozsah předložených informací. Navíc podotýká, že zákon žádná konkrétní pravidla pro projevení zájmu o pronájem pozemku vlastněný územními samosprávnými celky nestanoví a dokonce ani stanovení takových pravidel nepředpokládá. Žalovaný zejména poukazuje na to, že je nutno rozlišovat situace, kdy je na vůli třetí osoby, zda bude provozovat určitou činnost, ke které nemůže být nucena, avšak pro případ, že se rozhodne takovou činnost provozovat, ukládá jí zákon povinnost předložit určité dokumenty atd. Druhým případem je situace, kdy se třetí osoba může, stejně jako v předchozím případě, rozhodnout, zda bude určitou činnost realizovat, avšak i v případě kladného rozhodnutí, již zákon žádné povinnosti v této souvislosti neukládá. Maximálně může být vyloučen z výběrového řízení, ale v tomto případě se nejedná o nesplnění zákonné povinnosti, nýbrž pouze o nenaplnění požadavku vlastníka pozemku, o jehož pronájem se jedná. Nedojde tedy ke konsenzu případných smluvních stran. I v případě, kdyby územní samosprávný celek jednal nehospodárně, porušil by zákonnou povinnost tento územní samosprávní celek a nikoli třetí osoba, zatímco v prvním případě by nepředložením zákonem stanovených informací porušila zákon přímo třetí osoba. Ke třetí podmínce a to absence selektivního přístupu dle § 12 zákona o informacích poukazuje žalovaný na to, že žalobce tvrdí, že povinnou náležitostí nabídek byl i seznam konkrétních pozemků a cenových nabídek na jednotlivé pozemky, a to s ohledem na využitou reklamní plochu, kdy se dle názoru žalobce jedná de facto o informace vzniklé s použitím veřejných prostředků. Žalovaný ale tento názor nesdílí, neboť v případě zveřejnění záměru dispozice s pozemky hlavního města Prahy se jistě nejedná o využití veřejných prostředků, přičemž ani zde uvedené informace, jež měly být obsaženy v požadovaných nabídkách (cenová nabídka a specifikace využití daných pozemků v případě jejich pronájmu) nebyly vytvořeny ani povinnému subjektu předány v bezprostřední souvislosti s využitím veřejných prostředků. Na poskytnutí těchto informací povinnému subjektu nenavazovalo žádné protiplnění (v podobě použití veřejných prostředků). Určitou výjimku by bylo možno spatřovat pouze v nabídce subjektu, s nímž byla následně uzavřena nájemní smlouva. V předmětném případě dle názoru žalovaného splňují podmínky aplikace § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona nabídky předané v rámci výběrového řízení jako celek, neboť vymezení těchto podmínek lze aplikovat na kompletní obsah nabídek, aniž by bylo možno selektovat informace v nich obsažené, které tyto podmínky nesplňují. K námitce euro (ne) konformního výkladu ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích poukázal na obecný princip práva Evropské unie, dle kterého nemají směrnice přímý účinek, tj. nejsou přímo aplikovatelné v členských státech. Polemika žalobce se tak dle žalovaného vztahuje spíše k tomu, jakým způsobem zákonodárce implementoval předmětnou směrnici do národního práva a nikoli k samotné aplikaci § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích. Žalobce poukázal na to, že povinné subjekty mají s ohledem na článek 1 směrnice a článek 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod poskytovat přiměřeně informace o vlastní činnosti. Žalovaný ale poukázal na to, že v nabídkách obsažené informace pojednávají o činnosti a záměrech třetích osob, které mají zájem o pronájem pozemku povinného subjektu a nikoli přímo o činnosti povinného subjektu jako takové. K námitce žalobce, dle níž je třeba transparentnost a otevřenost procesu výběrového řízení aplikovat též na případy výslovně nepodléhající sekundárnímu právu veřejných zakázek uvedl žalovaný, že v předmětném případě se nejedná o realizaci veřejných služeb, nýbrž o využití pozemků povinného subjektu ke zcela komerčním účelům, tj. instalace reklamních zařízení. I zde je ale zajištěna jistá míra otevřenosti a transparentnosti, a to prostřednictvím zveřejnění záměru takové dispozice, jež předchází její realizaci. V žalobcem uváděných rozhodnutích ESD šlo především o to, že byla udělena koncese, popř. svěřena veřejná zakázka určitému subjektu, aniž by došlo k předchozímu zveřejnění takového záměru a umožnění též jiným subjektům podat své nabídky. V daném případě ke zveřejnění záměru ohledně pronájmu dotčených pozemků došlo. Požadované informace proto dle žalovaného nespadají do okruhu směrnicí vymezených dokumentů veřejného sektoru (viz článek 1 odst. 2 písm.a) směrnice), přičemž žalovaným uplatněný výklad je s právem Evropské unie konformní, neboť ani z výše uvedené směrnice ani s žalobcem uvedených rozhodnutí ESD nelze dovodit povinnost požadované informace poskytnout. I v případě námitky žalobce, týkají se ústavní konformity napadeného rozhodnutím se jedná dle žalovaného spíše o polemiku týkající se ústavnosti samotného ustanovení a nikoli jeho aplikace. Poukázal na to, že žalobcem zastávaný výklad eliminuje ochranu třetích osob, pokud jde o poskytování informací i o jejich identitě a především činností, spojených s výběrem subjektů, kterými jsou takové informace dobrovolně poskytnuty a současně též vymezení rozsahu takto poskytnutých informací. Při žalobcem uváděném výkladu by bylo třeba poskytnout veškeré informace, které povinný subjekt obdržel, bez ohledu na ochranu práv a svobod druhých, čímž by naopak docházelo k nepřiměřenému zásahu do těchto práv na základě široce pojatého práva na informace. Žalobce využil svého práva a k vyjádření žalovaného zaslal soudu repliku, ve které se podrobněji vyjádřil k jednotlivým závěrům týkajícím se výkladu ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích uvedeným v podané žalobě. Při ústním jednání soudu setrvali účastníci na svých dosavadních stanoviscích. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním úřadem zjistil soud následující pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti: Dne 4.5.2010 podal žalobce u Magistrátu hlavního města Prahy žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., ve které žádal 1) dokumenty, na jejich základě MHMP, odbor obchodních aktivit, vyhlásil záměr pronajmout nemovitý majetek, evidenční číslo OOA-5182/2010, zejména podklady, na jejichž základě MHMP o vyhlášení výběrového řízení rozhodl, podmínky, které museli zájemci ve výběrovém řízení splnit, informace o tom, kteří zájemci se dotazovali na podmínky výběrového řízení a jaké informace jim byly o výběrovém řízení poskytnuty (včetně dokladů o tom, jak byly podmínky výběrového řízení jednotlivým zájemcům sděleny). 2) všechny přihlášky do výběrového řízení, včetně všech příloh 3) všechny doklady o tom, jak bylo rozhodnuto o vítězi výběrového řízení (zejména informace, ze kterých vyplývá, kdy došlo k otevření nabídek zájemců a na základě jakých kritérií MHMP rozhodl o vítězi výběrového řízení) 4) smlouvy, uzavřené s vítězem výběrového řízení. MHMP rozhodnutím ze dne 5.5.2010, čj: OOA/EO/32/2010 rozhodl o odmítnutí části žádosti, a to ve věci poskytnutí 2) všech přihlášek do výběrového řízení, včetně všech příloh 4) smluv uzavřených s vítězem výběrového řízení. Přihlášky odmítl vydat z důvodu, že podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím nemá OOA MHMP souhlas s poskytnutím informace od žádného ze zájemců přihlášených do výběrového řízení a smlouvy uzavřené s vítězem výběrového řízení nevydal proto, že s vítězi výběrového řízení dosud nebyly uzavřeny žádné nájemní smlouvy. Dne 6.5.2010 pak MHMP sdělil rozhodnutím OOA/EO/31b/2010, že záměr pronajmout nemovitý majetek ohlásil odbor obchodních aktivit MHMP na základě usnesení Rady hlavního města Prahy č. 436 ze dne 30.3.2010. Podmínky výběrového řízení jsou volně dostupným dokumentem, jeho vyzvednutí není podmíněno následnou účastí ve výběrovém řízení, proto je poskytován na vyžádání. Evidence vydaných podmínek výběrového řízení je proto bezpředmětná. Do výběrového řízení podaly nabídky čtyři společnosti AVENIR Praha, spol. , s.r.o., BigBoard Praha a.s., MgAdvertising s.r.o. a Mediamax CZ a.s. K bodu 3 uvedl, že o vítězi výběrového řízení bylo rozhodnuto na základě usnesení MHMP č. 581 ze dne 27.4.2010 (příloha č. 3). K otevření obálek došlo dne (viz protokol z otevírání obálek – příloha č. 4). Hodnotícím kritériem byla výše nabídnuté ceny za jednotlivé pozemky. Dále pak uvedl jednotlivé skupiny pozemků a cenu za skupinu tak, jak je nabídly jednotlivé společnosti účastnící se výběrového řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, jehož obsah je v podstatě shodný s podanou žalobou. O odvolání rozhodlo Ministerstvo vnitra, odbor dozoru a kontroly veřejné správy, které rozhodnutím ze dne 2.8.2010, čj: MV-62439-4/ODK-2010 napadené rozhodnutí o odmítnutí části žádosti o poskytnutí informací zrušilo a věc vrátilo povinnému subjektu k novému projednání. Důvodem pro zrušení bylo nedostatečné odůvodnění. Dne 25.6.2010 podal žalobce na Ministerstvo vnitra ČR stížnost proti postupu Magistrátu hlavního města Prahy ve věci odvolání, neboť MHMP nesplnil 15 denní zákonnou lhůtu podle § 16 stavebního zákona o informacích a tím došlo k nedůvodným průtahům řízení o odvolání. Tato stížnost byla vyřízena dopisem dne 2.7.2010 se závěrem, že ministerstvo není příslušné k jejímu vyřízení. Dne 14.7.2010 rozhodl MHMP znovu o žádosti ve věci poskytnutí 2) všech přihlášek do výběrového řízení včetně všech příloh 4) smluv uzavřených s vítězem výběrového řízení, nevyhověl a informace neposkytl. Proti tomuto rozhodnutí opět podal žalobce odvolání, které ještě doplnil dne 29.7.2010. O odvolání rozhodlo Ministerstvo vnitra napadeným rozhodnutím tak, že odvolání zamítlo a rozhodnutí povinného subjektu potvrdilo. Žalovaný uvedl, že pro účely výkladu, co se rozumí veřejnými prostředky, lze využít vymezení uvedeného pojmu v § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb. o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), dle něhož jsou veřejnými prostředky veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a) – tj. mimo jiné též územním samosprávním celkům. Lze tedy přisvědčit odvolateli, že pozemky povinného subjektu jsou veřejnými prostředky. K tomu, aby se jednalo o informaci vzniklou s použitím veřejných prostředků, je třeba přímé souvislosti mezi vznikem požadované informace a použitím veřejných prostředků. Nabídku na koupi, resp. nájem pozemku územního samosprávného celku mohou třetí osoby podat i bez předchozího zveřejnění záměru, tj. k vytvoření takové nabídky není použití veřejných prostředků třeba. Požadované informace jsou případnými podklady pro použití, resp. dispozici s veřejnými prostředky, avšak nikoli důsledkem použití takových prostředků. Informace vyplněné třetí osobou a jí učiněná nabídka jsou informacemi vzniklými bez použití veřejných prostředků, a to i když jsou na formuláři, které vytvořila povinná osoba. Selekce informací tedy dle názoru odvolacího orgánu není z povahy věci v řešeném případu možná. Dále pak žalovaný uvedl, že k aplikaci § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona nepostačí skutečnost, že požadovaná informace byla předána osobou, jež sama o sobě není povinným subjektem a tudíž nepodléhá povinnosti poskytovat informace. Třetí osoba může mít za určitých okolností povinnost jednoznačně vymezenou právním předpisem či na jeho základě uloženou, ale nájem určitých pozemků vždy závisí pouze na vůli osoby a žádný právní předpis nikomu neukládá povinnost ucházet se o nájem pozemku povinného subjektu. Samotné předložení nabídky (tedy předložení příslušných informací) je závislé pouze na vůli třetí osoby, aniž by zákon v této souvislosti stanovil jakoukoli povinnost. K požadavku selekce jednotlivých informací uvedl také, že z povahy věci není v předmětném případě selekce možná, neboť v nabídkách reagujících na zveřejnění záměru pronájmu pozemku povinného subjektu nemůže být obsažena žádná informace, jíž by měl případný zájemce ze zákona povinnost povinnému subjektu předat. K odkazu žalobce na nutnost výkladu s účelem práva na informace zaručeného článkem 17 Listiny základních práv a svobod a zajištění maximální možné míry transparentnosti v činnostech orgánů státní správy a samosprávy uvedl žalovaný, že v obecné rovině s tímto souhlasí, ale že je nutno zohlednit, že při dispozicích s majetkem formou pronájmu nevystupuje územní samosprávný celek jako orgán veřejné moci, nýbrž jako subjekt soukromého práva. Na rozdíl od jiných subjektů má zákonem stanoveny určité specifické povinnosti (jako např. zveřejnění záměru), avšak vůči ostatním subjektům nevystupuje v takových vztazích z pozice vrchnostenské, nýbrž ve zcela rovném postavení. Veřejnoprávní kontrola využití majetku omezena není, neboť např. informaci komu a za jakou ceny byly určité pozemky územního samosprávného celku pronajaty, povinný subjekt poskytnout může (viz § 8b) zákona o informacích). Také poukázal na to, že pronájem pozemků územního a samosprávného celku obecně veřejnou zakázkou není. Městský soud v Praze rozhodl o podané žalobě rozsudkem ze dne 4.2.2014, č.j. 11 A 219/2010-54, jímž žalobu jako nedůvodnou zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku. Uvedený rozsudek městského soudu byl k žalobcem podané kasační stížnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14.8.2014, č.j. 10 As 59/2014 - 41 a věc byla Městskému soudu v Praze vrácena k dalšímu řízení se závěrem, že rozsudek městského soudu je částečně nepřezkoumatelný, neboť se dostatečně nevypořádal s námitkou žalobce, že žalovaný vyložil ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona v rozporu s ústavním pořádkem. Následně pak shledal kasační stížnost důvodnou, když dospěl k závěru, že I.Vyhlášení výběrového řízení spočívajícího v hodnocení nabídek reagujících na záměr hlavního města Prahy pronajmout nemovitý majetek dle § 36 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (obdobně pak i dle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, či § 18 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích), a spojeného s tímto záměrem není sice stricto sensu zákonnou povinností, ale je naplněním zásady účelného, hospodárného a transparentního využití majetku hlavního města Prahy (a obdobně majetku obcí a krajů). II. Výběrové řízení, jehož prostřednictvím má být nakládáno s veřejnými prostředky, musí pro svůj veřejný charakter umožňovat veřejnou kontrolu, k níž právo na poskytnutí informací s tímto výběrovým řízení souvisejících neoddělitelně náleží; bez těchto informací by taková kontrola nebyla vůbec možná. III. Nabídkou reagující na záměr hlavního města Prahy (obce, kraje) pronajmout nemovitý majetek dle § 36 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, vyjadřuje účastník výběrového řízení vyhlášeného tímto záměrem svou vůli podrobit se podmínkám výběrového řízení, a to včetně jeho veřejného charakteru; samotné podání takové nabídky tudíž představuje sdělení souhlasu s poskytnutím informace dle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Nabídka obsahující náležitosti požadované vyhlášeným výběrovým řízením je proto informací, na jejíž poskytnutí existuje právní nárok. Selektivní přístup k poskytovaným informacím dle § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím tím není vyloučen. Městský soud v Praze na základě výše uvedeného znovu přezkoumal podle ustanovení § 75 zákona č.150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů, napadené rozhodnutí. Vázán právním názorem vyjádřeným ve výše uvedeném zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu (ustanovení § 110 odst.3 s.ř.s.) přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě. Při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 s.ř.s) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Při svém posouzení soud vycházel z následující právní úpravy: Podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění platném a účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále též „zákon o informacích“) povinný subjekt informaci neposkytne, pokud jde o informaci vzniklou bez použití veřejných prostředků, která byla předána osobou, jíž takovouto povinnost zákon neukládá, pokud nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí. Podle § 12 zákona o informacích všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření. V odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá. Podle článku 17 odst.5 Listiny základních práv a svobod jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. U jednání soudu účastníci setrvali na svých dosavadních stanoviscích. Zásadní otázkou v dané věci bylo, zda měl žalobce právo na to, aby mu byly dány k dispozici všechny přihlášky účastníků předložené do výběrového řízení na pronajmutí souboru pozemků ve vlastnictví hlavního města Prahy za účelem umístění a provozování reklamních zařízení s rozměrem reklamní plochy od 9 m do 20 m, jak požadoval v žádosti o informace pod bodem 2). Z obsahu správního spisu je patrné, že informace požadované pod bodem 1) a 3) žalobci byly poskytnuty sdělením ze dne 6.5.2010. Ohledně informace pod bodem 4) v rozhodnutí o odmítnutí části žádosti ze dne 14.7.2010 sdělil Magistrát hlavního města Prahy, že tato informace nemůže být poskytnuta, neboť s vítězi výběrového řízení dosud nebyly uzavřeny nájemní smlouvy, když žalobce bez právního důvodu nadále užívá předmětné pozemky a tím způsobuje objektivní nemožnost platně uzavřít nové nájemní smlouvy. V odvolání podaném proti tomuto rozhodnutí pak žalobce výslovně uvedl, že napadá pouze výrok, ve kterém MHMP odmítá poskytnutí všech přihlášek do výběrového řízení včetně všech příloh, což bylo i předmětem odvolacího řízení. Žalobce v prvé řadě namítal, že žalovaný nesprávně vyložil ustanovení § 11 odst. 2 písm a) zákona o informacích. K tomu uvedl Nejvyšší správní soud, že z ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona lze dovodit tři možné varianty poskytnutí/neposkytnutí informace a shledal tak nesprávný závěr správních orgánů i městského soudu, že pro aplikaci uvedené výjimky je zapotřebí kumulativní naplnění všech tří předpokladů. Všechny tyto varianty týkají se informací vzniklých bez použití veřejných prostředků a současně i předaných povinnému subjektu třetí osobou. Pro přehlednost lze tyto varianty shrnout následovně: a) osoba, jež informaci předala, měla k jejímu předání povinnost uloženou zákonem, b) osoba, jež informaci předala, sice neměla k jejímu předání povinnost uloženou zákonem, ale s poskytnutím informace souhlasila, c) osoba, jež informaci předala, neměla k jejímu předání povinnost uloženou zákonem, a ani nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí. V případech sub a) a b) se informace poskytne, v případě sub c) nikoliv. V projednávané věci dle žalobce neposkytnutá informace vznikla za použití veřejných prostředků už proto, že okamžikem předložení se nabídky staly součástí výběrového řízení, které „jako celek mohlo proběhnout jen za použití veřejných prostředků,“ přičemž informace ve výběrovém řízení vzniklé nelze rozdělit. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem žalobce, dle kterého výběrové řízení nelze rozdělit na informace, které vznikly za použití veřejných prostředků a které nikoli, jen proto, že samo výběrové řízení je z veřejných prostředků financováno. V rozsudku ze dne 21. 6. 2012, čj. 9 As 101/2011-108, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[i]nformací, která vznikla za použití veřejných prostředků, se rozumí taková informace, která vznikla bezprostředně v souvislosti s jejich vynaložením. Takovou informací proto nebude informace, která nemá s vynaložením veřejných prostředků úzkou souvislost (k tomu srovnej Furek, A., Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. Linde, Praha 2010, s. 273).“ Informační zákon pojem „veřejné prostředky“ nedefinuje, avšak nepochybně lze za ně považovat veškeré majetkové prostředky, s nimiž hlavní město Praha jakožto veřejnoprávní korporace mající vlastní majetek hospodaří (srov. čl. 101 odst. 3 Ústavy). Podpůrně tu lze též odkázat na § 2 odst. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), jenž považuje za veřejné prostředky „veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a)“, přičemž § 2 písm. f) pak vymezuje, že veřejnými financemi jsou „veřejné příjmy a veřejné výdaje“. Jakkoli obsah nabídek předložených ve výběrovém řízení nezbytně vychází z informací obsažených v podmínkách (záměru hlavního města Prahy pronajmou nemovitý majetek), jedná se tu o informace původní, vzniklé výhradně z činnosti účastníků výběrového řízení. Náklady vzešlé osobám, jež se rozhodly na záměr pronájmu reagovat (účastnit se výběrového řízení) z veřejných prostředků financovány nepochybně nebyly. Na tom nic nemění fakt, že formulace podmínek záměru mohla si vyžádat (a pravděpodobně i vyžádala) vynaložení alespoň nějakých veřejných prostředků. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce ani v její argumentaci, dle které osoby, jež informace (zde přihlášky do výběrového řízení) předaly, takto učinily na základě zákonem stanovené povinnosti. Nejvyšší správní soud pak vycházel z ustanovení § 36 zákona o hlavním městě Praze, který stanoví, že „[z]áměry hlavního města Prahy nebo městských částí prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku hlavní město Praha nebo městská část zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před schválením v orgánech hlavního města Prahy nebo v orgánech městských částí vyvěšením na úřední desce Magistrátu hlavního města Prahy nebo na úřední desce úřadu městské části, aby se k nim mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky“ [takřka totožné ustanovení je obsaženo také v § 39 obecního zřízení, či § 18 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení)]. Citované ustanovení ukládá hlavnímu městu Praze povinnost zveřejnit svůj záměr, avšak již nestanoví konkrétní způsob, jak tohoto záměru dosáhnout – výběrové řízení je v této souvislosti pouze fakultativním (byť v zásadě žádoucím, protože transparentním) řešením. Případní zájemci pak mají možnost (nikoli povinnost) se ke zveřejněnému záměru vyjádřit a předložit své nabídky. Podané nabídky sice musí korespondovat s případnými podmínkami výběrového řízení, které jsou jeho součástí, avšak výběrové řízení (jak shora uvedeno) není v daném případě projevem zákonné povinnosti, pročež tuto „povinnost“ nelze vztáhnout ani na samotné podání nabídek. Obecně je také pravdou, že cílem § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona je chránit informace, které byly povinným subjektům sděleny dobrovolně (srov. shora citovaný rozsudek čj. 9 As 101/2011-108). Nejvyšší správní soud městskému soudu přisvědčil také v tom, že „je zcela na každém ze soutěžitelů, zda se do výběrového řízení přihlásí a jaké předloží nabídky.“ Nejvyšší správní soud však naopak nesouhlasil s názorem městského soudu, dle něhož„[v] daném případě účastníci výběrového řízení souhlas s poskytnutím informace povinnému subjektu nedali.“, neboť dospěl k závěru, že tento souhlas byl obsažen již v samotném podání nabídky ve výběrovém řízení. Nejvyšší správní soud připustil, že čistě jazykový výklad pojmu „sdělení“ souhlasu s poskytnutím informace mohl by vést k závěru o nezbytnosti jeho výslovného (ve smyslu slovně projeveného) vyjádření, jež by vůli jednajícího vyjevilo. Ústavní soud však ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že „naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho plikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity“ (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). Tato teze je v judikatuře Ústavního soudu ustálená. Shodně s doktrínou Ústavního soudu a koneckonců dnes již i ustálenými a převažujícími názory jurisprudenčními konstatuje Nejvyšší správní soud,že jazykový výklad v žádném případě nepředstavuje výkladovou metodu jedinou či a priori určující. Typicky je totiž zapotřebí zkoumat i účel aplikované normy. Předmětný pojem (sdělení souhlasu) je dle Nejvyššího správního soudu nezbytné vykládat v souladu s unijním právem, přičemž takový výklad musí respektovat požadavek co nejširšího poskytování informací ve veřejném sektoru a nesmí popírat smysl, pro který byl tento požadavek zákonodárcem do právního řádu České republiky vtělen. Podáním nabídky soutěžitelé vyjádřili primárně vůli zúčastnit se výběrového řízení. Nejvyšší správní soud se proto v posuzovaném případě pro účely posouzení existence jasně vyjádřené vůle tudíž zabýval i samotným charakterem výběrového řízení vyhlášeného na základě zákona o hlavním městě Praze. Jak plyne ze shora uvedeného, výběrové řízení (byť jeho vyhlášení není stricto sensu zákonnou povinností) je naplněním zásady účelného, hospodárného a transparentního využití majetku hlavního města Prahy – tj. veřejných prostředků (srov. zde odst. [36]) – stanovené v § 35 odst. 1, ve spojení s § 36, zákona o hlavním městě Praze. Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10, č. 123/2010 Sb., konstatoval, že „[d]o nabytí účinnosti novely zákona o svobodném přístupu k informacím provedené zákonem č. 61/2006 Sb. […] platilo, že povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím je též ‚veřejná nstituce hospodařící s veřejnými prostředky‘. Tím tak zákonodárce zdůraznil explicitně, že otázka hospodaření s veřejnými prostředky je ve veřejném zájmu, že má podléhat veřejné kontrole.“ Nejvyšší správní soud přitom neshledal žádný důvod, proč by závěr zde uvedený nebyl aplikovatelný i ve vztahu k hlavnímu městu Praze. Výběrové řízení, jehož prostřednictvím má být nakládáno s veřejnými prostředky, musí pro svůj veřejný charakter umožňovat veřejnou kontrolu, k níž právo na poskytnutí informací s tímto výběrovým řízení souvisejících neoddělitelně náleží;bez těchto informací by taková kontrola nebyla vůbec možná. V posuzovaném případě správní orgán prvního stupně ve zveřejněném záměru vyjádřil úmysl pronajmout soubor pozemků ve vlastnictví hlavního města Prahy za účelem umístění a provozování reklamních zařízení, vyzval případné zájemce k účasti ve výběrovém řízení a zároveň pro uvedené výběrové řízení stanovil podmínky (nabídky tak musely obsahovat mimo jiné cenovou nabídku). Tím, že se soutěžitelé rozhodli dotyčného výběrového řízení účastnit, byli současně nuceni respektovat jak uvedené požadavky zadavatele, tak také požadavky kladené na toto výběrové řízení právním řádem (výběrové řízení nelze vést contra legem), z nichž nejdůležitějším je v kontextu projednávané věci právě požadavek transparentnosti a s ní související možnost veřejné kontroly. Podáním nabídek tudíž vyjádřili svou vůli se režimu veřejného výběrového řízení podrobit. Není proto dle Nejvyššího správního soudu rozhodné, zda účastníci výběrového řízení vyjádřili formalizovaným aktem souhlas s poskytnutím požadovaných informací stěžovatelce; již samotnou účastí v daném výběrovém řízení je totiž takový souhlas obsažen. Vzhledem k aplikovatelnosti zásady transparentnosti lze uzavřít, že v posuzovaném případě staly se informace obsažené v odevzdaných nabídkách součástí veřejné soutěže, a tudíž i veřejně dostupným zdrojem informací Správní orgán prvního stupně jako povinný subjekt ve smyslu informačního zákona byl proto povinen vyhovět žadateli o poskytnutí informace ohledně takové nabídky, vyjma dílčích informací, jež jsou z poskytování dle informačního zákona vyloučeny. Opačný výklad § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona byl by nejen v rozporu se zásadou transparentnosti, nýbrž by z režimu poskytování vyjímal informace, které pojmově přísluší do oblasti veřejných úkolů ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/98/ES. Smysl uvedeného ustanovení, jímž je naplnění citované směrnice, byl by výkladem o nezbytnosti formalizovaného souhlasu účastníků výběrového řízení s poskytnutím informací zcela popřen. Podáním nabídky reagujícím na záměr obce (zde hlavního města Prahy) pronajmout nemovitý majetek vyjadřuje účastník výběrového řízení tímto záměrem ohlášeného svou vůli podrobit se podmínkám výběrového řízení, včetně jeho veřejného charakteru; nabídka tak musí obsahovat požadované náležitosti, jež ve výsledku představují informace, na jejichž poskytnutí existuje dle informačního zákona právní nárok._ Nejvyšší správní soud přisvědčil i námitce žalobce ohledně nedostatečné transparentnosti výběrového řízení, když nesouhlasil se závěrem městského soudu, že postačí, pokud informace týkající se záměru pronajmout pozemek, podmínek výběrového řízení, jeho průběhu, včetně protokolu o otevírání nabídek, i vyhodnocení předložených nabídek byly žalobci v rámci jeho žádosti o poskytnutí požadovaných informací poskytnuty.“ Z uvedených informací lze dle Nejvyššího správního soudu však seznat pouze to, že výběrové řízení za určitých podmínek proběhlo a jaký je jeho výsledek. Nelze z nich však nikterak dovodit to, co je pro průzračnost postupu hlavního města Prahy a jednotlivých zájemců nejpodstatnější: totiž zda tito zájemci podmínky výběrového řízení splnili. O transparentnosti takového řízení tudíž nemůže být řeč. K eurokonformnímu výkladu ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona uvedl Nejvyšší správní soud, že neshledal, že by byl v rozporu se směrnicí 2003/98/ES, resp. že by ji neimplementoval. Proto dovodil, že nejsou dány předpoklady pro aktivaci přímého účinku této směrnice, což nevyvazuje orgány České republiky jakožto členského státu Evropské unie z povinnosti vykládat vnitrostátní právní normy v souladu s unijním právem (tzv. nepřímý účinek). Dikce ustanovení citované směrnice 2003/98/ES a informačního zákona tak bezesporu dopadá i na nyní posuzovaný případ, neboť hlavní město Praha je územním samosprávným celkem, jemuž § 35 zákona o hlavním městě Praze stanovuje povinnosti (veřejné úkoly) vztahující se ke způsobu využívání, péči, kontrole hospodaření a k vedení účetnictví o jeho majetku. Výběrové řízení na pronájem pozemků tak nepochybně náleží do oblasti veřejných úkolů, neboť je přímým promítnutím zákonné povinnosti účelného a hospodárného využívání majetku hlavního města Prahy. Správní orgán prvního stupně vykonává přitom nejenom přenesenou působnost hlavního města Prahy, ale plní v samostatné působnosti i úkoly uložené mu zastupitelstvem či radou hlavního města Prahy (§ 81 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze). Účel směrnice 2003/98/ES pak lze dovodit z odst. 16 její preambule: „Zveřejnění všech obecně dostupných dokumentů, které má veřejný sektor v držení a které se týkají nejen politiky, ale i soudnictví a správy, je základním nástrojem rozšíření práva na informace, které je základní zásadou demokracie. Tento cíl platí pro instituce na všech úrovních, tj. na místní, vnitrostátní i mezinárodní úrovni.“ Důvodová zpráva k zákonu č. 61/2006 Sb., jímž byla směrnice 2003/98/ES promítnuta (implementována) do informačního zákona, k tomu ve vztahu k § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona uvádí následující: „Zásada transparentnosti v širším pojetí je jedním ze základních principů uplatňování veřejné moci a také základním požadavkem Směrnice.“ Pokud jde o námitku žalobce, ve které namítá, že žalovaným zastávaný výklad ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona není v souladu s ustanovením článku 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, uvádí městský soud s ohledem na shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu, že tato námitka je také důvodná, neboť ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona je nutno vykládat tak, aby byla zajištěna dostatečná míra transparentnosti v činnostech orgánů státní správy a samosprávy, a to zejména v daném případě, kdy je předmětem výběrového řízení nakládání s majetkem obce. Městský soud na základě závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť s přihlédnutím k požadavku transtparentnosti je nutné dovodit, že všichni účastníci výběrového řízení tím, že reagují na záměr hlavního města Prahy (obce, kraje) pronajmout nemovitý majetek dle § 36 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze a podají nabídku, vyjadřují svou vůli podrobit se podmínkám výběrového řízení, a to včetně jeho veřejného charakteru. Samotné podání takové nabídky tudíž představuje sdělení souhlasu s poskytnutím informace dle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Nabídka obsahující náležitosti požadované vyhlášeným výběrovým řízením je proto informací, na jejíž poskytnutí existuje právní nárok. Proto soud napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud konstatoval, že selektivní přístup k poskytovaným informacím dle § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím není v daném případě vyloučen, přistoupil soud pouze ke zrušení napadeného rozhodnutí, aniž by správnímu orgánu v souladu s ustanovením § 16 odst. 4 zákona o informacích nařídil, aby povinnému subjektu požadované informace poskytl. Je tak na správních orgánech, aby posoudily, zda existují důvody pro vyloučení části informací, jak je uvedeno v ustanovení § 12 zákona o informacích. Pokud by totiž soud splnění této podmínky posuzoval sám, nahrazoval by tím činnost správního orgánu, což mu nepřísluší. Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst.1 s.ř.s. Tyto náklady spočívají v nákladech souvisejících se zastoupením žalobce advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do dne 31.12.2012 za dva úkony právní služby po 2.100,- Kč (za převzetí věci, sepis žaloby) a tři úkony podle advokátního tarifu účinného po 1.1.2013 v hodnotě 3.100,- Kč ( účast u jednání soudu dne 4.2.2014 a 20.11.2014 a podání kasační stížnosti) a pět režijních paušálů po 300 Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 15.000- Kč. K tomu nutno připočítat daň z přidané hodnoty ve výši 21% z této částky, neboť zástupce žalobce osvědčil před soudem, že je plátcem této daně, která v dané věci činí 3.150,- Kč. Další náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 7.000 Kč ( 2.000,- Kč za podání žaloby a 5.000,- Kč za podání kasační stížnosti). Soud proto přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 25.150,- Kč.

Poučení