11 A 232/2010 - 18

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce M. A. V., proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2, P.o.Box 78, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 23.9.2010, č.j.: CPR-2701/ČJ-2010-9CPR-V234, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 23.9.2010, č.j.: CPR-2701/ČJ-2010-9CPR-V234, se z r u š u j e a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalobci M. A. V. soud přiznává osvobození od placení soudních poplatků a záloh pro toto soudní řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 1.11.2010, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále též žalovaného správního úřadu), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha ze dne 21.1.2010, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění, které mu zakázalo vstup na území České republiky po dobu osmi let. Žalobce v podané žalobě namítl, že žalovaný odvolací správní úřad pochybil při výkladu jednotlivých ustanovení správního řádu, zejména ustanovení § 2 odst.2 a 3, ustanovení § 3 a ustanovení § 68 odst.3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, čímž schválil nezákonnosti, kterých se orgán prvního stupně dopustil. V odvolání proti uložení správního vyhoštění bylo žalobcem napadáno porušení uvedených právních ustanovení s tím, že žalobce rozhodnutí o vyhoštění namítal jeho nepřezkoumatelnost, neboť žalovaný řádně nezdůvodnil, proč podle jeho názoru v případě žalobce došlo k opakovanému úmyslnému porušení právních předpisů nebo maření výkonu soudních nebo správních rozhodnutí. Žalobce namítl, že žalovaný odvolací správní úřad se s touto námitkou vyrovnal tak, že v podstatě za orgán prvního stupně nepřezkoumatelné rozhodnutí dodatečně odůvodnil. Žalobce má za to, že takový postup je v rozporu se správním řádem a s charakterem odvolacího řízení. Takové posouzení odvolacích námitek a celého odvolání žalobce nepovažuje za přezkum zákonnosti a správnosti rozhodnutí. Podle názoru žalobce není úkolem odvolacího správního úřadu přicházet s novými úvahami, které odůvodňují negativní rozhodnutí správního úřadu, když se nejedná o změnu rozhodnutí podle ustanovení § 90 odst.1 písm. c) správního řádu. Žalobce namítl, že rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu osmi let nemůže být postaveno na lakonickém odkazu na znění zákonného ustanovení, odůvodňujícího uložení správního vyhoštění, aniž by správní úřad podřadil konkrétní protiprávní jednání pod konkrétní skutkovou podstatu. Z odůvodnění rozhodnutí musí být patrno, zda se osoba, které bylo uloženo správní vyhoštění, konkrétně dopustila 1) opakovaného úmyslného porušení právních předpisů, nebo 2) maření výkonu správních rozhodnutí, nebo 3) maření výkonu soudních rozhodnutí, nebo 4) kombinace jednání výše uvedených. Z odůvodnění musí být patrno, v jakých skutkových okolnostech je takové jednání spatřováno, v žalobou napadeném rozhodnutí však toto absentuje. Samotný výrok rozhodnutí uvádí, že o vyhoštění bylo rozhodnuto podle ustanovení § 119 odst.1 písm. c) bodu 1, 2 v návaznosti na ustanovení § 119 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona. Vyhoštění bylo tedy uděleno primárně podle ustanovení, podle kterého nelze udělit sankci osmi let vyhoštění. Slovní spojení „v návaznosti na“ podle žalobce ve správním rozhodnutí nemá co dělat, neboť z něj není zřejmé, co z této formulace pro rozhodnutí vyplývá, zda se jedná o aplikované ustanovení nebo k němu správní orgán přihlédl pro možnost vyšší sazby doby vyhoštění. Podle názoru žalobce uvedené vady nelze napravovat v odvolacím řízení, a proto bylo nutné rozhodnutí zrušit a vrátit věc zpět k dalšímu řízení. Za naprosto nezákonný postup správního úřadu, který odvolací orgán opět nezohlednil při svém rozhodnutí, považuje žalobce část výroku o správním vyhoštění, podle kterého je doba vyhoštění shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Podle názoru žalobce pokud není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné, nelze na cizinci vymáhat splnění uložené povinnosti vycestovat. Skutečnost, že ustanovení § 119 odst.5 zákona o pobytu cizinců odkládá vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, tedy jeho exekuční proveditelnost, nemá vliv na běh doby, stanovené rozhodnutím. Ve výroku rozhodnutí byla určena doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup do řízení, na osm let. Jedná se o stanovenou lhůtu, po kterou cizinec má plnit povinnost nevstupovat na území, zdržet se vstupu a po kterou nemůže cizinci také být vstup umožněn. Běh a počítání této doby, zejména pak její přerušení a stavění, zákon o pobytu cizinců již neupravuje. Zákon o pobytu cizinců ani správní řád přitom nedává cizinecké policii funkční pravomoc k tomu, aby sama ad hoc závazně určovala, kdy je lhůta přerušena nebo kdy se staví. Závěr správního úřadu, který navíc učinil výrokem rozhodnutí, že pokud je rozhodnutí nevykonatelné, doba stanovená rozhodnutím neběží, nemá žádnou oporu v zákoně o pobytu cizinců ani ve správním řádu. Svému nezákonnému výroku správní úřad prvého stupně sám odporuje, když v odůvodnění uvádí, že doba počíná běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. Uvedené naprosto zásadní vybočení z mezí daných zákonem mělo rozhodně vést ke zrušení rozhodnutí odvolacím orgánem, ten však uvedený nezákonný výklad zjevně podporuje. Žalobce v podané žalobě namítl, že v odvolání napadl i závazné stanovisko Ministerstva vnitra a výrok o důvodech znemožňujících vycestování. Uvedl, že z rozhodnutí první instance se nelze žádným způsobem dobrat, jak byl učiněn závěr o tom, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování ve smyslu ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců. Přes skutečnost, že stanovisko je pro cizineckou policie závazné, musí být podle ustanovení § 68 odst.3 správního řádu i tento výrok v odůvodnění vždy konkrétně vzhledem k okolnostem případu účastníka odůvodněn. Odvolací správní úřad si vyžádal nové závazné stanovisko, které opět tvrdí, že žalobce vycestovat nemůže. S uvedeným stanoviskem nebyl žalobce v rozporu s ustanovením § 36 správního řádu seznámen. Odvolací správní úřad znovu zahladil nedostatky odůvodnění původního rozhodnutí vlastní argumentací k této otázce. Pokud žalovaný uvádí že v Bělorusku byl žalobce politicky aktivní, ale není zásadním opozičním aktivistou, nikdy dříve problémy v země neměl, a tudíž mít nebude ani v případě návratu, žalobci nezbývá, než označit tyto závěry a celé stanovisko ze dne 16.9.2010 za rozporné s ustanovením § 3 správního řádu. Žalobce byl politicky aktivní proti režimu prezidenta Lukašenka a není pravdou, že obavy z pronásledování jsou odůvodněné jen u vysokých opozičních aktivistů, když v mnoha případech pouhé účasti na demonstracích či opakované projevování názorů proti režimu u mnoha lidí vedlo k pronásledování ze strany režimu. Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 2.2.2011 vyplývá, že žalobci bylo rozhodnutím Oblastního ředitelství služby cizinecké policie v Praze ze dne 21.1.2010 uloženo podle ustanovení § 119 odst.1 písm. a) bodu 3 a ustanovení § 119 odst.1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31.12.2010 (dále jen zákon o pobytu), správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území, na dobu osmi let. Tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Důvodem pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění byla skutečnost, že žalobce pobýval na území České republiky bez cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyl oprávněn a svým neoprávněným pobytem zároveň mařil výkon správního rozhodnutí. Proti rozhodnutí o správním vyhoštění podal žalobce odvolání, které žalovaný správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Námitky, uvedené v žalobě, po přezkoumání neshledal žalovaný správní úřad oprávněnými a je toho názoru, že ve věci bylo postupováno v souladu se zákonem. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Žalobce byl dne 20.1.2010 kontrolovaný příslušníky Policie České republiky, přičemž k prokázání své totožnosti předložil kopii cestovního dokladu a kopii platného povolení k pobytu, obě znějící na cizí jméno. Provedenou lustrací v evidencích Policie České republiky byla zjištěna skutečná identita účastníka řízení. Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie v Hradci Králové, ze dne 4.1.2007, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území České republiky, byla stanovena na čtyři roky. Uvedené rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci dne 10.1.2007. Dne 4.1.2007 bylo žalobci uděleno vízum za účelem strpění pobytu s dobou platnosti do dne 2.7.2007, toto vízum si účastník řízení neprodloužil, a proto správní úřad došel k závěru, že ode dne 3.7.2007 žalobce pobýval na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Z evidenčních systémů Policie České republiky bylo dále zjištěno, že žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 2 T 142/2007, odsouzen za spáchání trestného činu loupeže podle ustanovení § 234 odst.1 trestního zákona a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení § 171 odst.1 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody se zařazením do věznice v trvání dvou let. Rozsudek nabyl právní moci dne 9.4.2008. Žalobce byl ve výkonu trestu v období ode dne 2.10.2007 do dne 2.10.2009. Dne 21.1.2010 zahájil správní úřad se žalobcem správní řízení ve věci správního vyhoštění z území České republiky, neboť žalobce pobýval na území České republiky bez cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyl oprávněn a opakovaně úmyslně porušil právní předpisy České republiky. V rámci probíhajícího správního řízení byla dne 21.1.2010 účastníku řízení dána možnost vyjádřit se do protokolu správního úřadu prvého stupně. Správní úřad prvého stupně si dále vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra k otázce, zda vycestování cizince je možné, a obdržel závazné stanovisko ze dne 21.1.2010, evidenční číslo ZS13303, podle něhož v případě žalobce nebyl shledán důvod, znemožňující vycestování do země státního občanství, a jeho vycestování je tudíž možné. Na základě výše uvedeného vydal správní úřad prvého stupně dne 21.1.2010 pod č.j. CPPH-1374/ČJ-2010-004003, rozhodnutí, kterým žalobci uložil podle ustanovení § 119 odst.1 písm. c) bodu 1 a 2 a podle ustanovení § 119 odst.1 písm. a) bodu 3 zákona o pobytu správní vyhoštění a dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území České republiky, stanovil na osm let. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 25.1.2010 včasné odvolání, v němž namítal - shodně jako v podané žalobě - porušení ustanovení § 2 odst.2 a 3, ustanovení § 3 a ustanovení § 68 správního řádu. O podaném odvolání rozhodl žalovaný správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 23.9.2010, jímž odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil se závěrem, že po posouzení všech zjištěných skutečností dospěl k závěru, že účastník řízení se jednáním, na základě kterého bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění, dopustil opakovaného úmyslného porušení právních předpisů České republiky. Vzhledem k tomu, že účastník řízení ve svém odvolání napadl obsah závazného stanoviska Ministerstva vnitra České republiky, vyžádal žalovaný odvolací správní úřad prověření skutečností uvedených v odvolání z hlediska, zda lze v případě účastníka řízení uplatnit důvody znemožňující vycestování. Ministr vnitra České republiky vydal pro potřeby odvolacího řízení dne 16.9.2010 závazné stanovisko, kterým potvrdil závazné stanovisko odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra evidenční číslo ZS13303 o tom, že vycestování účastníka řízení je možné. Na základě uvedeného správní úřad v odvolacím řízení dovodil, že bylo postupováno v řízení v souladu se správním řádem, byl zjištěn náležitě skutečný stav věci a pro rozhodnutí byly opatřeny potřebné podklady a zjištěny všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení. Správní vyhoštění z území České republiky a doba osmi let, po kterou nelze účastníku řízení umožnit vstup na území České republiky, se po zhodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, po zhodnocení společenské nebezpečnosti jednání účastníka řízení, jeho pohnutek a míry zavinění jeví jako přiměřené opatření. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřil tím žalobce i žalovaný odvolací správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto: Žalobce se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž mu žalovaný odvolací správní úřad pravomocně uložil správní vyhoštění podle ustanovení § 119 odst.1 písm. c) bodu 1 a 2 „v návaznosti“ na ustanovení § 119 odstavec 1 písmeno a) bodu 3 zákona o pobytu. Podle ustanovení § 119 odstavec 1 písmeno c/ bodu 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 31.12.2010, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na tři roky, pobývá-li cizinec na území bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn, případně pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Podle ustanovení § 119 odstavec 1 písmeno a/ bodu 3 téhož právního předpisu vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území až na deset let, jestliže cizinec opakovaně úmyslně porušuje právní předpisy nebo maří výkon soudních nebo správních rozhodnutí. Žalobce v podané žalobě v obecné rovině namítl, že žalovaný odvolací správní úřad pochybil při výkladu jednotlivých ustanovení správního řádu, zejména ustanovení § 2 odst.2 a 3, ustanovení § 3 a ustanovení § 68 odst.3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, čímž schválil nezákonnosti, kterých se orgán prvního stupně dopustil. Podle ustanovení § 2 odstavců 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Podle ustanovení § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v ustanovení § 2. Podle ustanovení § 68 odstavec 3 správního řádu se v odůvodnění rozhodnutí, vydaného ve správním řízení, uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. V prvé žalobní námitce žalobce žalobou napadenému rozhodnutí vytkl, že rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu osmi let nemůže být postaveno na lakonickém odkazu na znění zákonného ustanovení, odůvodňujícího uložení správního vyhoštění, aniž by správní úřad podřadil konkrétní protiprávní jednání pod konkrétní skutkovou podstatu. Z odůvodnění musí být patrno, v jakých skutkových okolnostech je takové jednání spatřováno. Uvedená žalobní námitka není důvodná. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno, protože účastník řízení pobýval na území České republiky bez cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyl oprávněn a svým neoprávněným pobytem se na území České republiky dopustil maření výkonu správního rozhodnutí. Podrobnější popis zjištěného skutkového děje pak odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje na straně 4. Městský soud v Praze dospěl po provedeném řízení k závěru, že popis konkrétního skutkového děje, tj. jednání žalobce a jeho podřazení pod příslušné ustanovení zákona o pobytu cizinců jsou natolik dostačující a přiléhavé, že nemohou způsobovat žalobcem namítanou nezákonnost napadeného rozhodnutí o odvolání, tj. nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Pokud žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný odvolací správní úřad se s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního úřadu prvého stupně vyrovnal tak, že v podstatě za orgán prvního stupně nepřezkoumatelné rozhodnutí dodatečně odůvodnil, což podle názoru žalobce znamená rozpor se správním řádem a s charakterem odvolacího řízení, pak ani tuto žalobní námitku soud neshledal důvodnou. Správní řízení před správním úřadem prvého stupně a odvolací správní řízení tvoří jeden celek a uvedené posouzení odvolacích námitek a celého odvolání lze podřadit pod pojem „přezkum zákonnosti a správnosti rozhodnutí“. Žalobce se mýlí, pokud zastává názor, že úkolem odvolacího správního úřadu není přicházet s novými úvahami, které odůvodňují negativní rozhodnutí správního úřadu, když se nejedná o změnu rozhodnutí podle ustanovení § 90 odst.1 písm. c) správního řádu, neboť z uvedeného právního ustanovení takový závěr nevyplývá. Městský soud v Praze při přezkoumání důvodnosti druhé žalobní námitky žalobce, ve které vytýká správním orgánům, že bez zákonné opory rozhodly o podmíněnosti běhu lhůty, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území republiky, s dobou vykonatelnosti rozhodnutí, vycházel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, vysloveného zejména v rozsudku ze dne 15.12.2009, č.j. 8 As 59/2009 - 95 nebo i v rozsudcích ze dne 30.7.2009, č.j. 2 As 65/2009 - 69 a ze dne 25.4.2008, č.j. 4 As 24/2008 - 77, všech dostupných na www.nssoud.cz. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší správní soud uložil městskému soudu, aby se zabýval otázkou, zda výklad právního ustanovení zákona o pobytu, primárně zaměřeného na ochranu práv vyhoštěného cizince, který požádal o udělení mezinárodní ochrany, nemíří nepřípustně v neprospěch stěžovatele v projednávané věci. Nejvyšší správní soud vytkl městskému soudu, že jeho výklad, učiněný v rozsudku, který byl přezkoumáván citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 15.12.2009, č.j. As 59/2009 – 100, vedl k závěru, že se běh doby, po kterou nelze umožnit vstup na území, staví po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, přestože takový závěr z daného ustanovení prima facie nevyplývá. Zákonem č. 428/2005 Sb. bylo s účinností ode dne 24.11.2005 novelizováno ustanovení § 118 zákona o pobytu cizinců tak, že původní věta druhá, ve znění: „Doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, je stanovena dobou platnosti rozhodnutí“ byla nahrazena větou: „Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince." Z této změny však nevyplývá, že by mohlo dojít k přerušení běhu doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR. Naopak správní orgány, které uvedenou dobu v rozhodnutí stanoví, jsou nadále vázány ustanoveními zákona o pobytu cizinců a je jejich povinností, aby své závěry, učiněné v rozhodnutí, odůvodnily příslušnými zákonnými ustanoveními. Stejnou povinnost měl i v nyní projednávané věci žalovaný, který rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění. Vzhledem k tomu, že ani žalovaný, ani prvostupňový správní úřad řádně neodůvodnili, na základě jakého konkrétního právního ustanovení dospěli k závěru, že doba, po kterou cizinci nebyl umožněn vstup na území, je vázána na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, je třeba napadené rozhodnutí v této části považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kriteria. S přerušením lhůty zákon o pobytu cizinců v žádném svém ustanovení nepočítá a názor žalovaného odvolacího správního úřadu tak nemá oporu v ustanovení zákona. Napadl- li žalobce v podané žalobě rovněž zákonnost závazných stanovisek, vydaných v této věci Ministerstvem vnitra ohledně možnosti žalobce vycestovat z území České republiky, shledal soud tuto žalobní námitku důvodnou v té části, v níž žalobce poukazoval na skutečnost, že odvolací správní úřad si vyžádal nové závazné stanovisko, které – stejně jako stanovisko již dříve vydané - tvrdí, že žalobce vycestovat může a že žalobce s uvedeným stanoviskem nebyl žalobce v rozporu s ustanovením § 36 správního řádu seznámen. Jak již bylo výše uvedeno, ustanovení § 36 odstavce 3 správního řádu ukládá správnímu úřadu povinnost, nestanoví-li zákon jinak, umožnit účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. V dané věci lze konstatovat, že odvolací správní úřad v rámci vypořádání s odvolacími námitkami žalobce založil do spisového materiálu Závazné stanovisko ministra vnitra ze dne 16.9.2010, č.j.: MV-49506-2/OAM-2010, přičemž ve spisovém materiálu, která má soud k dispozici, zcela chybí jakýkoli doklad o tom, že by správní úřad s uvedeným stanoviskem žalobce jakoukoli formou seznámil. Městský soud v Praze má tudíž za to, že pokud odvolací správní úřad neumožnil účastníku řízení vyjádřit se k doplňujícímu podkladu rozhodnutí, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí, neboť odvolatel byl tímto postupem odvolacího žalovaného správního úřadu zbaven možnosti jakékoli reakce na výše uvedenou písemnost, kterou žalovaný obdržel a fakticky tak nebyl seznámen s částí podkladů pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že podklad pro vydání žalobou napadeného odvolacího rozhodnutí konstatoval, že ke změně stanoviska nedošlo, neboť ani tato skutečnost neopravňuje správní úřad, aby výše citované ustanovení § 36 odstavec 3 správního řádu na doplnění podkladů v rámci odvolacího řízení neaplikoval. Protože Městský soud v Praze shledal žalobu částečně důvodnou, postupoval podle ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. a žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a podle odstavce 4 téhož právního ustanovení vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Správní orgány jsou právním názorem, vysloveným městským soudem v dalším řízení vázány (ustanovení § 78 odst.5 s.ř.s.). Na žalovaném správním úřadu nyní bude, aby se znovu zabýval odvoláním žalobkyně proti vydanému rozhodnutí o správním vyhoštění a s ohledem na výše uvedené se vypořádal se skutkovými a právními závěry prvoinstančního správního úřadu se zřetelem na právní názory, týkající přerušení běhu doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR tak, jak byly vyjádřeny v odůvodnění tohoto rozsudku. Zároveň je na žalovaném, aby před vydáním nového rozhodnutí ve věci důsledně postupoval tak, aby účastníku řízení zachoval procesní práva, upravená obecně závazným procesním předpisem. Spolu s podanou žalobou požádal žalobce rovněž o přiznání osvobození od placení soudních poplatků a záloh pro toto soudní řízení. Vzhledem k tomu, že žalobce v době probíhajícího řízení před městským soudem pobýval v Pobytovém středisku Ministerstva vnitra v Kostelci nad Orlicí, soud vzal za prokázané, že žalobce je v současné době bez finančního příjmu a nemá prostředky k úhradě soudního poplatku, přičemž objektivně nemá možnost na území České republiky legálně pracovat. Žalobce tak osvědčil, že jeho osobní, rodinné a majetkové poměry umožňují učinit závěr o tom, že žalobce splňuje předpoklady pro přiznání osvobození od placení soudních poplatků a záloh pro toto soudní řízení. Proto soud pod bodem II rozhodl o přiznání osvobození podle ustanovení § 36 odstavec 3 s.ř.s. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto by mu příslušelo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Jak již bylo výše uvedeno, rozhodnutím soudu však bylo žalobci přiznáno osvobození od placení soudních poplatků a záloh pro toto řízení a žádné další prokazatelné náklady řízení žalobci podle obsahu spisového materiálu v řízení před soudem nevznikly. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku.

Poučení