11 A 249/2011 - 56

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: Povodí Odry, státní podnik, se sídlem Varenská 49, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného čj.581/580/11,37070/ENV ze dne 30. 5. 2011, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Ostrava, (dále také „prvostupňový orgán“ nebo „inspekce“) čj. ČIŽP/49/OOP/SR02/0819292.093/11VSP ze dne 15. 2. 2011, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 300.000,- Kč za správní delikt spočívající v činnosti v ptačí oblasti vykonávané bez potřebného souhlasu orgánu ochrany přírody. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že ve dnech 15. – 16. 10. 2008 vykácel 212 kusů dřevin rostoucích na území ptačí oblasti Heřmanský stav – Odra - Poolší, aniž byl vydán příslušný souhlas orgánu ochrany přírody. Týmž rozhodnutím uložil prvostupňový orgán žalobci pokutu ve výši 200.000,- Kč za správní delikt podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, spočívající v nedovoleném zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů, jehož se měl dopustit shora popsaným kácením dřevin, jímž škodlivě zasáhl do biotopu čtyř zvláště chráněných druhů živočichů. Nadto byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2.500,- Kč. Žalobce uvedl, že podle zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, je Povodí Odry, státní podnik, správcem vodního toku řeky Odry a jako takový má povinnosti zahrnující údržbu projektované kapacity toku, tj. opevňování břehů, odstraňování zátarasů, nemocných a poškozených dřevin a provádění dalších nezbytných prací. Žalobce v souladu se zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“), požádal Městský úřad v Bohumíně o souhlas se zásahem do významného krajinného prvku. Městský úřad Bohumín, odbor životního prostředí a služeb, vydal dne 28. 12. 2007 souhlasné závazné stanovisko k zásahu s podmínkou, že nedojde k poškození významného krajinného prvku, ani ke snížení jeho ekologické stability. Nařízením vlády č. 165/2007 Sb. došlo s účinností k 1. 6. 2008 k zařazení dotčené oblasti pod režim tzv. ptačích oblastí. Podle obecně závazných norem je třeba k činnosti správců vodních toků při zásazích do břehů a břehových porostů předchozího souhlasu orgánu ochrany přírody, jímž je v případě ptačí oblasti krajský úřad. Poté, co nastalo období vegetačního klidu, pokračoval ve dnech 15. a 16. 10. 2008 žalobce v kácení dřevin (od 31. 3. přerušeného), což mu bylo předběžným opatřením a následně rozhodnutím inspekce vzápětí zakázáno. Inspekce rozhodovala ve věci uložení pokuty celkem třikrát, přičemž dvakrát byla tato rozhodnutí odvolacím orgánem zrušena a zbývající rozhodnutí – žalobou napadené – bylo potvrzeno. Žalobce namítl, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalobce nenaplnil skutkovou podstatu dle ustanovení § 88 odst. 1 písm. e) ZOPK. Ke spáchání předmětného správního deliktu je třeba naplnění všech znaků jeho skutkové podstaty. Jedním z těchto znaků je rovněž škodlivý vliv činnosti fyzické nebo právnické osoby na stávající faunu a floru. Poškození biotopu konkrétního chráněného živočišného druhu nemusí vždy současně mít škodlivý vliv na jeho přirozený vývoj. Sankční odpovědnost delikventa poté nelze vázat na splnění dalších podmínek či teoretických předpokladů, naopak je nutno ji najisto prokázat a podložit odpovídajícími důkazy. Žádný ze správních orgánů doposud neprokázal, že by jednání žalobce vedlo ke vzniku škodlivého následku. Správní orgán sám vnáší pochybnost do závěru o biotopu dotyčného druhu, když ten toto území sice může využít, ale také nemusí. Závěry prvostupňového orgánu jsou podle žalobce postaveny pouze a jedině na úsudku znalce, resp. na jeho domněnkách, nikoli na prokázaných údajích a faktech. Nadto však znalec ve svých úsudcích ani nestanoví, kdy se tvrzený škodlivý vliv zásahu žalobce na přirozeném vývoji chráněných druhů projeví. V tomto směru je tvrzení o zavinění podniku žalobce značně neurčité a nemůže sloužit jako nejvýznamnější podklad pro rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány zejména nezjišťovaly skladbu výskytu živočišných druhů před zásahem do biotopu. Žalobce je přesvědčen, že škodlivost zásahu podniku v daném místě dosud nebyla najisto prokázána žádným z rozhodujících správních orgánů. Nebyl tak zjištěn konkrétní následek jednání žalobce v zájmovém území, a proto se žalobce nemohl dopustit správního deliktu dle § 88 odst. 1 písm. e) zákona. Je povinností správního orgánu zjistit rozhodný skutkový stav, ze kterého má pak následně znalec při zpracování znaleckého posudku vycházet, k čemu má přihlédnout a s ním se má vypořádat. Nedostatečné zjištění skutkového stavu ze strany správního orgánu vedlo k tomu, že si znalec zjišťoval informace sám. Takový postup je podle názoru žalobce nepřípustný, což podpořil odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČSR, čj. Cpj 228/81 ze dne 10. 5. 1981, podle něhož je při vymezení úkolu znalci nutné uvést, z jakého skutečného stavu má znalec vycházet, k čemu má přihlédnout a s čím se má vypořádat. Nelze přitom od žalobce spravedlivě požadovat podrobnou znalost všech zvláště chráněných živočichů v území. Žalobce nemůže být odpovědný za to, že se i při zvýšené opatrnosti dopustil poškození životního prostředí, když tuto činnost vykonával se souhlasem odborného orgánu ochrany přírody. Žalobce je přesvědčen, že oslovením kompetentního orgánu ochrany přírody vyvinul dostatečnou předběžnou opatrnost, aby nebylo zasaženo do biotopu v daném území. Protože Městský úřad v Bohumíně neprojevil žádný nesouhlas se záměrem, měl žalobce za to, že je tento v souladu s ochranou přírody. Žalobce dále poukázal na Metodické doporučení č. ZP18 zveřejněné ve Věstníku Ministerstva životního prostředí ČR (červen 2010, částka 6, ročník XX) pro poskytování informací o dotčených zájmech ochrany přírody a krajiny ve věcech řízení podle stavebního zákona. Z uvedeného doporučení je zřejmé, že právě orgány obce s rozšířenou působností disponují v neivyšší míře potřebnými základními informacemi (včetně údajů o výskytu ZCHD v daném území), jelikož na úrovni těchto orgánů ochrany přírody probíhá shromažďování územně analytických podkladů. Dále vychází správní orgán z metodických instrukcí, podpůrných materiálů, zvyklostí v praxi a širšího nadhledu. Žalobce dále poukázal na závěry z nálezu Ústavního soudu čj. II. ÚS 1774/08 ze dne 9. 7. 2009, v němž k obdobné kauze uvedl, že „Vodohospodářský orgán měl sice k dispozici kladné závazné stanovisko k zásahu do významného krajinného prvku. V tomto stanovisku byla zcela zanedbána otázka výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Správní orgán (vodoprávní úřad) tedy neshromáždil všechny podklady rozhodnutí, které získat měl a mohl - údaje o výskytu chráněných druhů živočichů jsou na odborných institucích k dispozici." Podle názoru žalobce lze daný případ analogicky aplikovat na projednávanou věc. Žalobce se nachází v obdobné pozici jako stěžovatel, jelikož taktéž nebyl na možnost výskytu zvláště chráněných druhů v území orgánem ochrany přírody jakožto odborným orgánem upozorněn a tento výstup orgánu státní správy, tj. rozhodnutí o souhlasu se zásahem do významného krajinného prvku byl v dané věci konečný. K tvrzení žalovaného, podle něhož byl žalobce na možnost výskytu zvláště chráněných druhů upozorněn dopisem ze dne 25. 9. 2008, pak žalobce uvedl, že toto upozornění se vztahovalo toliko na záměr připravovaný na jiném úseku toku Odry, než na který se vztahoval sankcionovaný záměr. Dále žalobce namítl, že správní orgány hodnotily důkazy nepřípustným způsobem a v rozporu se zásadami správního řádu stále upřednostňují znalecký posudek Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky („AOPK ČR“) před ostatními navrhovanými nebo provedenými důkazy. Takový postup je přitom nepřípustný. ČIŽP byla povinna sama posoudit škodlivost dopadu činnosti podniku na ekologické poměry v předmětném území. ČIŽP závěry znaleckého posudku žádnému bližšímu zkoumání nebo kritice nepodrobila, a naopak se s těmito závěry bez dalšího ztotožnila. Posudek AOPK nebyl ani zpracován v odpovídajícím rozsahu Jediné místní šetření a nepřesná citace zdrojů podkladových informací nejsou dostatečně spolehlivým důkazním zdrojem pro uložení pokuty za tvrzené spáchání správního deliktu. Správní orgány nadto znevažují závěry Ing. Hartla jakožto autorizované osoby pro účely provádění biologického hodnocení a napadají odborný materiál předložený jako důkaz žalobcem. Ing. Hartl je přitom zařazen do seznamu autorizovaných osob pro účely provádění biologického hodnocení podle ustanovení § 45i ZOPK vedeného Ministerstvem životního prostředí. Žalobce dále namítl, že AOPK ČR hodnotí škodlivost zásahu žalobce vzhledem k výskytu populace v celé lokalitě ptačí oblasti o výměře 3100.8670 ha, ačkoli kácení bylo provedeno pouze v úseku 500 m. Otázkou zůstává, zdali je skutečně možné, aby činnost podniku prováděná v úseku o rozsahu 500 m měla tak zásadně škodlivý vliv na celou ptačí oblast o výměře neporovnatelně větší. Žalobce je přesvědčen, že sankcionovaná činnost neovlivnila škodlivě výskyt chráněných druhů. V případě morčáka velkého bylo vycházeno z nepřesných dat, neboť část tvrzené populace se nacházela mimo oblast kácení a podle nezávislých pozorování se tento druh vyskytuje v kácením postižené lokalitě i nadále. Žalobce rovněž nesouhlasí se závěrem, že tento druh potřebuje hustý porost dřevin navazující na koryto řeky, neboť je dnes již přivyklý blízkosti člověka a jeho úniková vzdálenost se výrazně zmenšila a tento druh dnes již není jednoznačně plachý. V tomto odkázal žalobce na odbornou literaturu. Dále uvedl, že přesto při mýcení nedošlo k odstranění jediné hnízdní budky a nemohlo tedy dojít k likvidaci vhodného biotopu. V případě ledňáčka říčního se jedná o druh, který se vyskytuje také ve větších městech, nejen v izolovaných, člověku nepřístupných lokalitách. Zde je vystaven mnohem rušivějším faktorům. Stran strakapouda říčního uvedl žalobce, že správní orgány vycházely z neaktuálních zdrojů a posudek je proto značně nepřesný. U žluvy hajní je zřejmé, že i rozvolněný listnatý porost nebrání tomuto druhu ve výběru vhodného hnízdního stromu. Správní orgány také zcela opomíjí, že již v průběhu řady let dochází k postupné adaptaci živočišných druhů na lidská sídla, resp. že se spousta druhů z české fauny přesouvá do lidských sídel přirozeným způsobem. Ze strany žalovaného nebylo prokázáno, že se daný druh vyskytoval v místě kácení, že pokácené stromy tvořily biotop chráněných druhů, ani že by bylo kácením do biotopu jakkoli zasaženo. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Žalovaný nijak nespecifikoval, jakou míru společenské nebezpečnosti postihované jednání vykazuje a proč je tomu tak. Ochrana přírody je přitom veřejným zájmem, stejně jako protipovodňová ochrana. Žalovaný dále porušil zásadu materiální pravdy, neboť se vůbec nezabýval tvrzeními o pozitivním vlivu kácení na vývoj chráněných druhů v daném území. Podle zásady in dubio pro reo měl od správního trestání upustit. K otázce účinnosti nařízení vlády č. 165/2007 Sb. uvedl žalobce, že přechodná ustanovení zákona č. 218/2004 Sb. umožňují dokončit správní řízení o povolení záměru podle předpisů účinných v době zahájení řízení. Žalobce je proto přesvědčen, že uvedenou zásadu lze aplikovat i na řízení o zásahu do významného krajinného prvku zahájené Městským úřadem v Bohumíně. Řízení u městského úřadu bylo zahájeno před nabytím účinnosti vládního nařízení č. 165/2007 Sb., a proto mohlo být dokončeno podle dosavadních právních předpisů, tj. bez současného stanoviska krajského úřadu. Protože pro rozhodnutí orgánů moci výkonné platí presumpce správnosti, postupoval žalobce v dobré víře, že jeho činnost je povolená. Žalobce se domnívá, že žalovaný se dopustil nepřípustné retroaktivity, když použil právní předpis, jenž vstoupil v účinnost až po zahájení předmětné činnosti. Porušil také ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu, když nešetřil práva nabytá v dobré víře, jež vyplývala z předcházejícího rozhodnutí Městského úřadu v Bohumíně. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí působí podle názoru žalobce také skutečnost, že správní orgán nespecifikoval, jaká výše uložené pokuty se vztahuje k jakému konkrétnímu chráněnému druhu. Dalším zásadním pochybením ze strany inspekce při stanovení výše pokuty je, že inspekce se dle závěrečného vyhodnocení vůbec nezabývala počtem dotčených jedinců. Tento postoj inspekce je tak v přímém rozporu s ust. § 88 odst. 3 zákona, totiž: „Při stanovení výše pokuty se přihlíží k závažnosti protiprávního jednání a k rozsahu hrozící nebo způsobené újmy na ochraně přírody a krajiny.“ Správní řád i zákon o ochraně přírody a krajiny požadují, aby orgány dotčené stejnou právní věcí vzájemně spolupracovaly, dbaly vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy a povinnostmi dotčené osoby (§ 8 správního řádu). Jedině tato celistvost, propojenost a soulad správních aktů zajišťuje náležitou ochranu přírody a krajiny. Každý rozhodující orgán musí rovněž při vydání svého rozhodnutí předpokládat, že jeho názor bude konfrontován s jiným odborným stanoviskem ze strany účastníka řízení, dotčeného správního orgánu či soudu. Sankcionováním dříve povoleného jednání došlo podle názoru žalobce v tomto případě k nepřípustnému narušení právní jistoty účastníka řízení a je v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Dále žalobce uvedl, že uložená sankce nemá preventivní funkci a upozornil na princip subsidiarity trestní represe. Dne 13. 9. 2011 žalobce na podporu předchozí žalobní argumentace písemně doplnil žalobu o odkazy na některé judikáty správních soudů. Žalobce poukázal na rozsudky zdejšího soudu čj. 6 Ca 101/2007 – 31 ze dne 13. 4. 2007 a čj. 6 Ca 161/2007 – 57 ze dne 3. 6. 2007 a dále na rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 17/2009 – 61 ze dne 9. 7. 2009 a čj. 1 As 30/2008 – 49 ze dne 11. 9. 2008. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě jednak odkázal na svou argumentaci odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že postihovanou činností žalobce sice nedošlo k zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů, ale došlo k zásahu do jejich biotopu. Podle názoru žalovaného prvostupňový orgán vedle závěrů AOPK ČR používá i vlastní argumentaci, odůvodněnou řadou obecně platných odborných teorií. Žalobce přitom podle žalovaného nepředložil v průběhu řízení žádné podklady, které by závěry AOPK ČR vyvracely. Žalovaný dále uvedl, že na možnou kolizi se zákonem byl žalobce ještě před zahájením realizace předmětného záměru výslovně upozorněn prvostupňovým orgánem. Žalobce se spokojil pouze s vydáním závazného stanoviska k zásahu do významného krajinného prvku. Žalovaný proto odmítá argumentaci žalobce, podle které není za delikt odpovědný s ohledem na dodržení maximální předběžné opatrnosti. Ačkoli se upozornění prvostupňového orgánu vztahovalo na části katastrálních území Koblov, Šilheřovice, Starý Bohumín a Pudlov a k postihovanému jednání žalobce došlo na druhém břehu toku, je třeba vycházet z toho, že jednání žalobce se uskutečňovalo ve shodném úseku toku. Konkrétně morčák velký i ledňáček říční, jichž se upozornění týkalo, jsou druhy využívající celý vodní tok. K námitce žalobce, podle níž správní orgán hodnotil důkazy nepřípustným způsobem, uvedl žalovaný, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí velmi detailně hodnotí jak posudek AOPK ČR, tak i odborné vyjádření Ing. Jana Hartla, CSc., na jehož závěry se žalobce odvolává. Podle názoru žalovaného je míra společenské nebezpečnosti jednání žalobce v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodněna přezkoumatelnou správní úvahou. Žalovaný dále odmítl námitku porušení zásady materiální pravdy a uvedl, že se prvostupňový orgán vypořádal se všemi odvolacími námitkami. Stran závazného stanoviska Městského úřadu v Bohumíně uvedl žalovaný, že správnost stanoviska nezpochybnil. Předmětné stanovisko však nemohlo nahradit souhlasy vyžadované vyhláškou č. 165/2007 Sb., která nabyla účinnosti až po vydání předmětného stanoviska. Městskému úřadu v Bohumíně přitom nemohla být známa doba dokončení realizace záměru. Podle žalovaného nebylo jednání žalobce postihováno retroaktivně, neboť se vztahovalo až na dobu realizace záměru po nabytí účinnosti nařízení vlády č. 165/2007 Sb. Žalobce se spokojil pouze s posouzením záměru jen z dílčího hlediska, a sice s ohledem na ochranu významného krajinného prvku. Závěry ochrany přírody stran ochrany chráněných druhů živočichů zcela pominul. Ohledně námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí uvedl žalovaný, že inspekce stanovila výši pokuty dle kritérií daných ustanovením § 88 odst. 3 ZOPK, tzn. s ohledem na závažnost protiprávního jednání a rozsah hrozící nebo způsobené újmy ochraně přírody a krajiny, přičemž brala v potaz kategorie chráněných druhů živočichů. Rozepisování výše pokuty na jednotlivé dotčené chráněné druhy živočichů by nemělo žádnou oporu ani v právních předpisech ani v odborných podkladech. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující ve věci podstatné skutečnosti: Rozhodnutím prvostupňového orgánu byla žalobci uložena pokuta ve výši 300.000,- Kč podle ustanovení § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK za správní delikt spočívající ve vykonávání činnosti v ptačí oblasti bez potřebného souhlasu orgánu ochrany přírody, a dále pokuta ve výši 200.000,- Kč za správní delikt podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. e) ZOPK, spočívající v nedovoleném zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů. Šetřením prvostupňového orgánu provedeným dne 17. 10. 2008 bylo zjištěno, že na pravém břehu vodního toku Odra v úseku ř. km 4,6 – 8,5 došlo probírkou k vykácení pásu dřevin. Dále prvostupňový orgán zjistil, že zjištěná činnost proběhla, aniž by byl opatřen souhlas orgánu ochrany přírody podle nařízení vlády č. 165/2007 Sb. účinného ke dni 1. 6. 2008. Bylo zjištěno, že činnost nebyla ve smyslu tohoto nařízení ani ve stanovené dvacetidenní lhůtě žalobcem orgánu ochrany přírody oznámena. Prvostupňový orgán uvedl, že nezpochybňuje závazné stanovisko Městského úřadu v Bohumíně, předmětem řízení před prvostupňovým orgánem však byla odlišná otázka, tj. otázka škodlivosti zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů. Protože žalobce v průběhu řízení zpochybňoval výskyt chráněných druhů živočichů v daném území, zadal prvostupňový orgán vypracování znaleckého posudku, který potvrdil, že předmětné území je biotopem morčáka velkého, ledňáčka říčního, bobra evropského, kormorána velkého, orla mořského a jiných zvláště chráněných druhů živočichů. Prvostupňový orgán se ve svém rozhodnutí vyjádřil k tvrzením žalobce uplatněným v průběhu řízení v prvním stupni. Prvostupňový orgán zde uvedl, že závaznému stanovisku Městského úřadu v Bohumíně nemohlo předcházet vydání stanoviska krajského úřadu, jestliže tehdy ještě nebylo nařízení vlády č. 165/2007 Sb. účinné. Argument, že žalobce jednal v dobré víře, že vykonává dovolenou činnost, odmítl prvostupňový orgán s tím, že odpovědnost za správní delikty je odpovědností objektivní, na niž nemá dobrá víra delikventa vliv. Ačkoli v době zahájení předmětné činnosti postačovalo žalobci pouze vydání souhlasného stanoviska městského úřadu, je nepochybné, že v termínu od 15. - 16. 10. 2008 jednal žalobce prokazatelně protiprávně, neboť prováděl kácení bez souhlasu krajského úřadu. Je proto irelevantní, zda bylo s předmětnou činností započato ještě před účinností nařízení vlády. Prvostupňový orgán odmítl, že by se mělo s ohledem na souhlasné stanovisko Městského úřadu v Bohumíně jednat o činnost povolenou, neboť předmětem tohoto aktu bylo posouzení zásahu do významného krajinného prvku, netýkal se tedy ochrany přirozených sídel chráněných živočichů. Situace je zde odlišná od stavebního povolování, kde je souhlasné stanovisko jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí. V posuzovaném správním řízení však stojí potřebná povolení vedle sebe a vzájemně se nepodmiňují. Skutečnost, že Městský úřad v Bohumíně neuložil vypracování biologického hodnocení podle ustanovení § 67 ZOPK, nezbavuje žalobce odpovědnosti za protiprávní jednání spočívajícím v porušení ustanovení § 50 ZOPK. Prvostupňový orgán dále uvedl, že šetřením ze dne 20. 10. 2008 bylo provedeno za účelem dokumentace rozsahu kácení. Prokázání výskytu zvláště chráněných druhů a rozsah škodlivého vlivu na jejich biotop byl pak předmětem znaleckého posudku. Prvostupňový orgán dále zrekapituloval obsah zhotoveného znaleckého posudku ohledně vlivu předmětného kácení na biotop některých chráněných druhů živočichů a uzavřel, že pokácením břehových porostů žalobce škodlivě zasáhl do biotopu a přirozeného vývoje morčáka velkého, ledňáčka říčního, bobra evropského, žluvy hajní a strakapouda prostředního. K argumentům uplatněným žalobcem v jeho vyjádření podaném dne 16. 7. 2009 dále uvedl, že přechodná ustanovení zákona č. 218/2004 Sb., z nichž vyplývá, že již zahájená řízení se dokončí podle stávajících předpisů, jsou zcela bez vlivu na vznik odpovědnosti žalobce za správní delikt, neboť sama škodlivá činnost žalobce nepředstavuje žádné správní řízení. Prvostupňový orgán dále odmítl, že by bylo nařízení vlády č. 165/2007 Sb. aplikováno retroaktivně, když podzimní etapa kácení proběhla za účinnosti tohoto předpisu a ten nadto neobsahuje žádná přechodná ustanovení. K námitkám žalobce k obsahu znaleckého posudku prvostupňový orgán hájil závěr znaleckého posudku, podle něhož je kácením postižené územím biotopem ledňáčka říčního. Dále uvedl, že likvidaci přirozených biotopů nelze ospravedlňovat ojedinělým výskytem daného druhu v nepůvodním prostředí. Zásah do biotopu strakapouda říčního je významný, neboť se v jeho případě jedná o jediné známé hnízdiště v ptačí oblasti. Jako méně závažný hodnotil prvostupňový orgán v souladu se znaleckým posudkem zásah do biotopu žluvy hajní a bobra evropského. Žalobce měl povinnost se sám obeznámit se stavem chráněných druhů živočichů v daném území. Jeho odpovědnost je přísně objektivní a neznalost ustanovení relevantních právních předpisů nemůže žalobce vyvinit. Ani skutečnost, že zákon přímo nestanoví subjektům povinnost zjišťovat preventivně výskyt chráněných druhů živočichů, je nezbavuje odpovědnosti za správní delikt. Nadto žalobce byl inspekcí na možnost konfliktu se ZOPK upozorněn, jakkoli se jednalo o upozornění vydané na základě zjištění učiněných na opačném břehu toku. Prvostupňový orgán dále zrekapituloval odvolací námitky uplatněné žalobcem v odvolání proti prvnímu rozhodnutí o pokutě ze dne 26. 8. 2009. Materiál vypracovaný Ing. Janem Hartlem, CSc. nazvaný Biologické hodnocení podle ustanovení § 67 Zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (…), podaný tehdy společně s předmětným odvoláním, však prvostupňový orgán za biologické hodnocení podle citovaného ustanovení neuznal, neboť nesplňuje jeho povinné náležitosti podle ustanovení § 18 vyhlášky č. 395/1992 Sb. Materiál podle prvostupňového orgánu není biologickým hodnocením, ale jen vyjádřením osoby autorizované k provádění biologického hodnocení. V materiálu chybí vyhodnocení provádění zásahu z hlediska vlivu na rostliny a živočichy, jak vyžaduje vyhláška č. 395/1992 Sb. Pokud hodnocení dopadů provádí autor až zpětně, nemůže se jednat o biologické hodnocení ve smyslu vyhlášky. Materiál byl pořízen až jedenáct měsíců po provedeném zásahu. Sám autor materiálu konstatuje, že při zásahu došlo k porušení některých uvedených zákazů, avšak nedošlo k přímému ohrožení místních populací. Prvostupňový orgán odmítl závěr z materiálu Ing. Hartla, že díky vhodným stanovištím v okolí nedošlo k ohrožení místních populací, neboť ty by se vůbec nemusely kamkoli přesouvat, pokud by k zásahu bývalo nedošlo. Materiál Ing. Hartla pouze hodnotí, zda jím byla či nebyla nalezena hnízdní nora ledňáčka říčního. Znalecký posudek AOPK ČR naproti tomu uvádí, že ve vykáceném úseku sice nebylo prokázáno přímo hnízdění tohoto druhu, ale že je daný úsek hnízdním okrskem jednoho páru ledňáčka. Ve vztahu k němu došlo odstraněním vegetace ke znehodnocení jeho potravního biotopu v tomto úseku. Materiál předložený žalobcem nedává jednoznačnou odpověď na otázku škodlivosti zásahu do přirozeného vývoje daného druhu. Ing. Hartl si ji pouze klade, ale neodpovídá na ni a chybí v něm jednoznačné posouzení vlivu zásahu na dané druhy chráněných živočichů. Z předloženého materiálu není ani zřejmé, jaké jsou hranice a velikost populací, jež jsou v něm hodnoceny. Inspekce předložený materiál z uvedených důvodů hodnotí jako nedostatečně odborný a nevěrohodný. K osobě autora materiálu uvedl prvostupňový orgán, že Ing. Hartl není soudním znalcem. Ke kvalitě předloženého materiálu dále inspekce uvedla, že tento vykazuje vážné nedostatky. V naprosté většině případů autor neuvádí, u daných druhů údaje o zjištěných počtech. Je zcela nemožné, aby bez pomoci odborné literatury, nikoli jen autorem uváděné populárně naučné (např. kapesní atlasy), byl autor schopen rozeznat dlouhé řady druhů rostlin, které v materiálu uvádí. Nedostatečnou odbornou úroveň autora dokresluje seznam použité literatury, ve kterém se vyskytují kapesní atlasy určené široké veřejnosti. Inspekce dále shrnula i další odvolací námitky a tyto znovu vypořádala. Prvostupňový orgán dále zrekapituloval svůj postup v předešlém řízení poté, co bylo jeho rozhodnutí o pokutě ze dne 26. 8. 2009 rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 1. 2010 jako nepřezkoumatelné zrušeno. Dále zopakoval důvody, pro něž žalovaný předchozí rozhodnutí posoudil jako nepřezkoumatelné a obsah vyjádření žalobce ze dne 23. 2. 2010. Ten zde vyjádřil námitky obdobné těm, které uplatňoval v průběhu celého správního řízení. K těmto se prvostupňový orgán podrobně vyjádřil. Poté prvostupňový orgán shrnul odvolací námitky uplatněné žalobcem v odvolání proti v pořadí druhému rozhodnutí o pokutě ze dne 23. 4. 2010, vydanému po zrušení předešlého rozhodnutí ze dne 26. 8. 2009. Prvostupňový orgán dále shrnul důvody, pro které žalovaný dne 23. 9. 2010 zrušil rozhodnutí ze dne 23. 4. 2010. V této souvislosti zopakoval závěr žalovaného, podle něhož byla zrušovaným rozhodnutím založena pochybnost, že nebyla dodržena základní zásada naplnění legitimního očekávání, když v obdobných případech byly ukládány sankce v mnohem mírnější výměře. K tomuto prvostupňový orgán nově popsal 29 případů, v nichž bylo mezi lety 2008 a 2010 v obdobných případech rozhodováno o pokutě za správní delikt podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. e) ZOPK. Z těchto případů podrobněji popsal pět kauz, v nichž byl sankcionován zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů. U těchto případů podrobně popsal výši uložené pokuty (v rozmezí od 50 tis. Do 295 tis. Kč) v závislosti na charakteru postihovaného jednání a objektu zásahu. Z tohoto srovnání poté učinil závěr, že ani uvedené případy nelze považovat za skutkově shodné nebo podobné, dovodit určité meze legitimního očekávání je proto v daném případě velmi obtížné. S ohledem na výši pokut ukládaných v porovnávaných případech však nově posoudil původně stanovenou pokutu za tento správní delikt za nepřiměřeně vysokou a proto ji snížil na 200 tis. Kč. Dále se prvostupňový orgán vyjádřil k žalobcovu podání došlému dne 15. 12. 2010. V tomto byly opět zopakovány námitky uplatňované žalobcem v dosavadním průběhu řízení. Podrobněji se prvostupňový orgán vyjádřil k námitkám žalobce stran znaleckého posudku AOPK ČR. Zde se neztotožnil s tvrzením žalobce, podle něhož nebyla zodpovězena základní otázka, tj. jaký konkrétní vliv měl zásah na dané zvláště chráněné živočichy. Dále odmítl námitku, podle níž se znalecký posudek AOPK ČR zakládá na domněnkách a předpokladech. Jedná se o znalecké pracoviště, které vedle odborných znalostí svých zaměstnanců využívá nálezová data Slezské ornitologické společnosti. K námitce, že se prvostupňový orgán nevypořádal se závěry Ing. Hartla a důkazy posuzuje libovolně, inspekce uvedla, že jednak některé závěry z materiálu akceptovala (např. že zásahem došlo k zániku hnízdních možností některých ptačích druhů) a jednak je daný materiál nekvalitní a nevěrohodný, což bylo již v předcházejícím řízení dostatečně objasněno. V dalším se zabýval prvostupňový orgán vypořádáváním námitek obdobně, jako tomu bylo v předešlých fázích řízení, neboť se jednalo obsahově obdobné námitky. V závěru rozhodnutí prvostupňový orgán zrekapituloval hlavní body odůvodnění rozhodnutí o pokutě, tj. závažnosti protiprávního jednání, výše způsobené nebo hrozící újmy a souladnosti uložených pokut z hledisek proporcionality a preventivní funkce sankce. Proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 15. 2. 2011 se obrátil žalobce odvoláním ze dne 3. 3. 2011. Zde žalobce namítl, že samotné poškození biotopu zvláště chráněných živočichů nemusí mít vždy škodlivý vliv na jejich přirozený vývoj. Dále namítl, že inspekce nezjišťovala skladbu výskytu živočišných druhů před zásahem žalobce. Znalci pak pro vypracování znaleckého posudku nebyl sdělen rozhodný skutkový stav, z něhož měl znalec poté vycházet. Podle žalobce nelze po účastníku řízení požadovat podrobnou znalost chráněných druhů živočichů v místě a navíc v tomto směru vyvinul dostatečnou předběžnou opatrnost, aby nebylo škodlivě zasaženo do jejich biotopu. Dále žalobce v odvolání brojil proti znevažování závěrů z posudku Ing. Hartla, který je autorizovanou osobou pro účely provádění biologického hodnocení podle ustanovení § 45i ZOPK. Žalobce také namítl, že AOPK ČR ve svém znaleckém posudku provádí právní hodnocení, které jí nepřísluší, neboť tak má činit pouze prvostupňový orgán. Žalobce zopakoval svou dosavadní argumentaci k výskytu morčáka velkého, ledňáčka říčního, strakapouda prostředního a žluvy hajní, tj. že některé z těchto druhů se vyskytují i v okolních oblastech či dokonce v intervilánech měst. V případě morčáka velkého nemohlo dojít k likvidaci vhodného biotopu, protože nebyla odstraněna ani jedna hnízdní budka. Dále žalobce v odvolání namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože nedefinuje společenskou nebezpečnost žalobcova jednání. Žalobce také zopakoval námitky uplatňované v dosavadním řízení, tj. že přechodná ustanovení zákona č. 218/2004 Sb. umožňují dokončit správní řízení podle předpisů účinných v době zahájení řízení, tj. bez nutnosti opatřit stanovisko krajského úřadu. K tomu dodal, že rozhodnutí orgánů moci výkonné požívají tzv. presumpce správnosti. Žalobce tak byl v dobré víře, že s kladným závazným stanoviskem Městského úřadu v Bohumíně provádí povolenou činnost. V posuzovaném případě aplikoval správní orgán právní předpis retroaktivně a porušil jednu ze základních zásad, totiž povinnost šetřit práva nabytá v dobré víře. Žalobce dále uvedl, že prvostupňový orgán nedodržel závazný názor žalovaného, který jako odvolací orgán ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 3. 9. 2010 vytkl, že nebyla dostatečně odůvodněna výše uložené pokuty. Tuto vadu prvostupňový orgán dosud neodstranil. Dále došlo podle názoru žalobce k porušení obecných právních principů, konkrétně zásady procesní rovnosti a nestrannosti, celistvé znalosti právního řádu, zásady koordinace činnosti správních orgánů, zásady povinnosti poučit účastníka řízení o jeho právech a povinnostech a k porušení principu preventivní funkce sankce. Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2011 žalovaný zamítl odvolání žalobce ze dne 3. 3. 2011 a potvrdil rozhodnutí vydané v prvním stupni. Žalovaný k odvolací námitce ohledně prokázání škodlivého zásahu do přirozeného vývoje chráněných živočichů přisvědčil žalobci v závěru, že samotné poškození biotopu nemusí nutně znamenat škodlivý zásah. U některých zkoumaných druhů živočichů k němu také nedošlo (např. kormorán velký, orel mořský aj.) Žalovaný uvedl, že ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí je škodlivý zásah do přirozeného vývoje zcela konkrétně specifikován a v odůvodnění zcela vyčerpávajícím způsobem popsán a vysvětlen. Prvostupňový orgán se přitom neopíral jen o závěry AOPK ČR, ale použil i svou vlastní argumentaci. K námitce, že prvostupňový orgán nezjišťoval skladbu výskytu živočišných druhů před zásahem žalobce, uvedl, že odborným orgánem poskytujícím odbornou podporu státní správě, mj. v oblasti shromažďování nálezových dat, je AOPK ČR. Skutkový stav jako celek však zjišťoval prvostupňový orgán. Žalovaný připomenul, že žalobce byl na možnou kolizi se zákonem v daném území inspekcí výslovně upozorněn. Odkazem na maximální předběžnou opatrnost se proto odpovědnosti nelze zprostit. K materiálu Ing. Hartla uvedl žalovaný, že tento obsahuje příliš obecné úvahy bez uvedení konkrétního vlivu na jedince zvláště chráněných živočichů a odkázal na vypořádání této námitky ve svém předešlém rozhodnutí. Dále poukázal na vysokou odbornost AOPK ČR jako soudního znalce v oboru ochrany přírody. Žalovaný považuje závěry tohoto materiálu za neopodstatněné a nevěrohodné. Prvostupňový orgán se dostatečně vypořádal se všemi podklady včetně uvedeného biologického hodnocení Ing. Hartla a nic nenasvědčuje tomu, že by závěry z posudku AOPK ČR nebyly správné. K námitce, že právní hodnocení zásahu bylo ponecháno AOPK ČR uvedl žalovaný, že hodnocení agentury bylo toliko odborné, zatímco právní hledisko posoudil prvostupňový orgán. AOPK ČR vyhodnotila míru škodlivosti realizovaného záměru na jednotlivé zvláště chráněné živočichy, prvostupňový orgán pak na základě zjištěné míry škodlivosti vyhodnotil protiprávnost a společenskou nebezpečnost jednání. K žalobcovým tvrzením vztahujícím se k výskytu konkrétních živočišných druhů v postiženém území uvedl žalovaný, že biotop nepřestává být biotopem daného živočicha v době, kdy se v něm žádný takový jedinec nevyskytuje. Nadto žalovaný uvedl, že správní orgán není oprávněn posuzovat správnost znaleckých posudků, ale může hodnotit jen tu skutečnost, zda úvahy znalců odpovídají pravidlům logiky a závěrům vzešlým z provedení ostatních důkazů. Podle žalovaného není pochyb o tom, že dané jednání vykazuje nikoli zanedbatelnou míru společenské nebezpečnosti. Závažnost protiprávního jednání byla vyhodnocena jako vysoká. Žalovaný se plně ztotožnil se závěry prvostupňového orgánu, a sice že kácením bylo škodlivě zasaženo do přirozeného vývoje čtyř zvláště chráněných druhů živočichů, z těchto jednoho kriticky ohroženého, dvou silně ohrožených a jednoho ohroženého druhu. K odvolací námitce, že prvostupňový orgán nedbal zásady materiální pravdy, uvedl žalovaný, že mu nejsou známy žádné další podklady, které by měly být v daném případě zohledněny či důkazy k provedení. Námitku žalobce, že se v jeho případě jednalo o výkon činnosti povolené aktem, který požívá presumpce správnosti, žalovaný odmítl s tím, že Městský úřad v Bohumíně nemohl zohledňovat tehdy ještě neúčinné nařízení vlády. Žalovaný také nikdy závazné stanovisko městského úřadu nerozporoval. Městskému úřadu v Bohumíně nadto v době vydání stanoviska nemohl být znám termín dokončení zásahu. Ohledně odvolací námitky týkající se přechodného ustanovení zákona č. 218/2004 Sb. odkázal žalovaný na vypořádání téže námitky v jeho rozhodnutí ze dne 11. 1. 2010. Pojmem řízení je zde třeba rozumět postup orgánů ochrany přírody, nikoli nějakou faktickou činnost žalobce. Povolenou byla prováděná činnost jen ve vztahu k zásahu do významného krajinného prvku. Žalovaný rovněž odmítl, že by bylo v projednávané věci aplikováno nařízení vlády č. 165/2007 Sb. retroaktivně. K námitce, podle níž jednal žalobce v dobré víře, uvedl žalovaný, že žalobce byl na potenciální konflikt se zákonem v souvislosti s ochranou zvláště chráněných živočichů výslovně upozorněn. K odvolací námitce, že prvostupňový orgán měl při stanovení pokuty specifikovat, jaká výše uložené pokuty se vztahuje k jakému živočišnému druhu, uvedl žalovaný, že inspekce přihlédla při stanovení pokuty ke všem okolnostem, které měly na stanovení pokuty vliv. Rozepisování výše pokuty vzhledem k jednotlivým druhům živočichů nemá oporu ani v právních předpisech, ani v odborných pokladech. Námitku porušení principu procesní rovnosti posoudil žalovaný jako nepřezkoumatelnou, neboť žalobce nespecifikoval, v čem konkrétně toto porušení mělo spočívat. Žalovaný dále zopakoval, že odpovědnost za správní delikty je odpovědností objektivní a vědomost či nevědomost žalobce o výskytu chráněných druhů na její vznik nemá vliv. Městský úřad v Bohumíně neměl povinnost žalobce v tomto směru poučit, neboť nemá kompetenci v této otázce ani rozhodovat. Dále žalovaný konstatoval, že žalobce byl na možné porušení zákona upozorněn. Pokud ani v tomto případě nezajistil soulad svého jednání s požadavky zákona, byl prvostupňový orgán povinen sankci uložit, přičemž zákon upuštění od uložení pokuty, je-li jednání společensky nebezpečné, neumožňuje. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě a při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 soudního řádu správního). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařídil, a věc posoudil takto: Ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí konstatoval správní orgán, že se žalobce dopustil dvou správních deliktů, když bez potřebného souhlasu orgánu ochrany přírody vykácel 212 kusů dřevin v ptačí oblasti Heřmanský stav – Odra – Poolší, a když tím škodlivě zasáhl do biotopu zvláště chráněných živočichů. V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o uložení pokuty stanovené druhým výrokem rozhodnutí významné ustanovení § 88 odst. 1 písm. e) ZOPK, podle něhož orgán ochrany přírody uloží pokutu až do výše 1 000 000 Kč právnické osobě, která se dopustí protiprávního jednání tím, že usmrcuje nebo chová ptáky s výjimkou těch, kteří mohou být loveni, nebo zvláště chráněné živočichy bez povolení, anebo nedovoleně zasahuje do jejich přirozeného vývoje. Pokuta podle prvého výroku prvostupňového rozhodnutí pak byla uložena na základě druhého odstavce písm. n) téhož ustanovení, podle něhož orgán ochrany přírody uloží pokutu ve výši až do 2 000 000 Kč právnické osobě, která vykonává ve zvláště chráněném území, označeném smluvně chráněném území, evropsky významné lokalitě nebo ptačí oblasti činnost zakázanou nebo vykonává činnost, pro kterou je vyžadován souhlas orgánu ochrany přírody, bez tohoto souhlasu. Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. g) nařízení vlády č. 165/2007 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. 6. 2008 vyhlášena Ptačí oblast Heřmanský stav – Odra – Poolší, lze v ptačí oblasti mimo intravilán obcí provádět činnosti vykonávané správci vodních toků při zásazích do břehů a břehových porostů jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu ochrany přírody. Zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, postihovaný podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. e) ZOPK, je pak blíže vymezen demonstrativním výčtem v ustanovení § 50 odst. 2 ZOPK, podle něhož „je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Je též zakázáno je držet, chovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny“. Je třeba předeslat, že v případě odpovědnosti za správní delikty platí zásadně princip objektivní odpovědnosti, tj. odpovědnosti nastávající bez zavinění. I Nejvyšší správní soud k odpovědnosti za správní delikty podle ZOPK ve svém rozsudku čj. 1 As 86/2011-50 ze dne 27.7.2011 uvedl, že, „odpovědnost vznikající na základě § 88 cit. zákona, je odpovědností objektivní (…)“. V posuzovaném případě není sporu o tom, že k postihovanému jednání došlo a že jednal právě žalobce. Předmětem sporu, jak vyplývá z první žalobní námitky, je otázka, zda došlo k právně relevantnímu následku. Stran naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 88 odst. 1) písm. e) se tedy jedná o otázku, zda došlo jednáním žalobce – kácením dřevin v předmětné lokalitě - ke škodlivému zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů živočichů. Soud považuje za nesporné, že zásahem do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů je i zásah do jejich biotopu. Podle výkladového ustanovení § 3 odst. 1 písm. k) je biotop „soubor veškerých neživých a živých činitelů, které ve vzájemném působení vytvářejí životní prostředí určitého jedince, druhu, populace, společenstva. Biotop je takové místní prostředí, které splňuje nároky charakteristické pro druhy rostlin a živočichů.“ Biotop je tedy prostředí, které splňuje podmínky pro život určitého živočicha. K tomu, aby bylo lze mluvit o biotopu, proto není bezpodmínečně nutné, aby se daný druh zvláště chráněného živočicha v konkrétním čase zdržoval v lokalitě, která je jeho biotopem. Je-li podle závěrů ustanoveného znalce nezbytnou součástí biotopu morčáka velkého vzrostlý porost dřevin navazující na koryto řeky, představuje vykácení těchto dřevin ve vymezené lokalitě nepochybně zásah do biotopu tohoto druhu, a to bez ohledu na to, zda v postižených místech před zásahem hnízdil, resp. se v nich nacházel. Výskyt morčáka velkého, strakapouda prostředního, ledňáčka říčního a žluvy hajní v dotčené oblasti byl přesto prvostupňovým orgánem brán v potaz, resp. bylo vycházeno z dat poskytnutých znalcem. Znalec přitom potvrdil - jak v rozhodnutí prvního stupně rovněž uvedeno –, že se v dotčeném úseku toku přinejmenším jedinci ledňáčka říčního, žluvy hajní a strakapouda prostředního vyskytují nebo v nedávné době vyskytovali. Podle názoru soudu není nezbytné, aby měl správní orgán pro úvahu o existenci biotopu definitivní přehled o přesném počtu živočichů obývajících oblast v daném okamžiku. Námitka žalobce, že žádný z rozhodujících orgánů neprokázal, že žalobcovo jednání nevedlo ke škodlivému následku, je proto nedůvodná. Námitku, že žalobce nemůže být odpovědný za to, že se při zvýšené opatrnosti dopustil poškození životního prostředí, je třeba odmítnout. V souladu se závěry žalovaného je třeba konstatovat, že skutečnost, že žalobce opatřil souhlasné stanovisko Městského úřadu v Bohumíně k zásahu do významného krajinného prvku, je zcela bez vlivu na vznik odpovědnosti za správní delikt, o němž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím. Žalobce uvedl, že oslovením kompetentního orgánu vyvinul dostatečnou předběžnou opatrnost, aby nebylo škodlivě zasaženo do biotopu v území se nacházejících živočišných druhů. Pojem předběžné opatrnosti je zakotven v ustanovení § 13 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, podle něhož platí, že „lze-li se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že hrozí nebezpečí nevratného nebo závažného poškození životního prostředí, nesmí být pochybnost o tom, že k takovému poškození skutečně dojde, důvodem pro odklad opatření, jež mají poškození zabránit“. Do citovaného ustanovení byl promítnut obecný princip platný v právu životního prostředí, jenž spočívá ve vycházení z nejhorší možné varianty z těch, které mohou nastat. Princip předběžné opatrnosti představuje jistou modifikaci obecné soukromoprávní povinnosti předcházet škodám. Její uplatňování dále úzce souvisí také se vznikem odpovědnosti za ekologickou újmu. Zda v posuzovaném případě dodržel žalobce požadavek předběžné opatrnosti, o čemž by bylo možné úspěšně pochybovat, je však ve vztahu ke vzniku odpovědnosti za správní delikt irelevantní. Pro posouzení této odpovědnosti je určující, zda byla naplněna skutková podstata správního deliktu. Nadto je třeba poznamenat, že žalobní námitka zdůrazňuje absenci jakéhokoli zavinění, jež však pro posouzení objektivní odpovědnosti nemá význam. Skutečnost, že nebyl žalobce městským úřadem upozorněn na povinnost opatřit souhlas se zásahem do břehů a břehových porostů, resp. výjimku ze zákazu podle ustanovení § 56 ZOPK, jej této povinnosti nezbavila a nemohla zabránit vzniku jeho deliktní odpovědnosti, jakkoli by bylo vhodné, aby se mu od městského úřadu takového upozornění dostalo v situaci, kdy nařízení vlády č. 165/2007 Sb. bylo již platné, nikoli však ještě účinné (resp. byl-li si městský úřad vědom výskytu zvláště chráněných živočichů v oblasti). V případě obou potřebných správních aktů byl přitom v souladu s ustanovením § 77a ZOPK příslušným orgánem ochrany přírody krajský úřad. K žalobcem odkazovanému nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1774/08 ze dne 9. 7. 2009 soud podotýká, že předmětem tehdy projednávaného sporu byla otázka náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a vlastní posouzení věci Ústavním soudem se k nyní projednávané věci nijak nevztahuje. Předmětem řízení, jehož výsledkem je žalobou napadené rozhodnutí, byla otázka, zda se žalobce dopustil správního deliktu tím, že prováděl zakázanou činnost. Skutečnost, že neexistovalo povolení k takovému zásahu znamená, že byl naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty správního deliktu podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy nedovolenost zásahu. Źalobce nebyl sankciován proto, že nepožádal o vydání výjimky podle ustanovení § 56 ZOPK, resp. o vydání souhlasu k zásahům do břehů a břehových porostů. Předběžnou otázkou posouzení tohoto správního deliktu proto byla existence výjimky ze zákazu, nikoli to, zda měl o její vydání požádat žalobce či to, kým na tuto povinnost měl být upozorněn. Obdobně se k této otázce vyjádřil Nejvyšší správní soud například v rozsudku sp. zn. 1 As 86/2011- 50 ze dne 27. 7. 2011. Námitku soud proto posoudil jako nedůvodnou. Námitku, že oba správní orgány posuzují důkazy nepřípustným způsobem, soud neshledal důvodnou. Prvostupňový orgán se k materiálu vypracovanému Ing. Janem Hartlem, CSc., („Biologické hodnocení podle ustanovení § 67 Zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny …“) vyjádřil jako k důkazu, který byl k návrhu žalobce proveden. Předložený materiál je podkladem pro rozhodnutí, s jehož závěry se prvostupňový orgán neztotožnil. Podle ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu hodnotí správní orgán zásadně podklady pro rozhodnutí, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Skutečnost, že vyšší důkazní hodnotu a hodnověrnost správní orgán přiznal znaleckému posudku AOPK ČR, tedy sama o sobě neimplikuje, že byly důkazy hodnoceny nepřípustným způsobem, neboť dokazování je ovládáno zásadou jejich volného hodnocení. Správní orgán se s žalobcem navrženým materiálem dle názoru soudu řádně vypořádal. Vyjádřil se mj. k osobě autora materiálu. Uvedl, že Ing. Hartl narozdíl od AOPK ČR není soudním znalcem. K úrovni předloženého materiálu pak konstatoval, že tento vykazuje vážné nedostatky. Své pochybnosti o odborné úrovni žalobcem předloženého materiálu podrobně objasnil prvostupňový orgán na straně 72 a násl. svého rozhodnutí. Uvedl dále, že materiál Ing. Hartla obsahuje v zásadních otázkách řadu protichůdných a nejednoznačných závěrů, pro něž uvedl mnohé příklady (viz str. 87 prvostupňového rozhodnutí). Je třeba dále přisvědčit závěru prvostupňového orgánu, že materiál předložený žalobcem nesplňuje vlastnosti a účel biologického hodnocení, jaké vyplývají z ustanovení § 67 odst. 1 ZOPK, neboť podle tohoto ustanovení se má jednat o průzkum, jehož obsahem je hodnocení budoucích vlivů zástavby nebo jiného užívání krajiny, pokud o potřebě jeho zpracování rozhodne orgán ochrany přírody. Podle ustanovení § 18 odst. 1 prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb., je pak biologické hodnocení zprávou o současném stavu krajiny a budoucích předpokládaných vlivech investorem zamýšleného užívání krajiny. Jedná se tedy o hodnocení zaměřené na budoucí vlivy, nikoli o posuzování dopadu minulých činností na stávající stav. Žalobce namítl, že neovlivnil škodlivě výskyt chráněných druhů živočichů a dále podrobně polemizuje se závěry vyplývající ze znaleckého posudku AOPK ČR ve vztahu k výskytu morčáka velkého, ledňáčka říčního, strakapouda prostředního a žluvy hajní v předmětné lokalitě. K tomuto soud předesílá, že úlohou soudního přezkumu ve správním soudnictví není přezkum odborných otázek, k nimž je třeba odborných znalostí. K tomuto účelu slouží jak správním orgánům, tak i soudům institut odborného vyjádření, popř. znalce. Měl-li by však soud v daném případě přezkoumávat závěry o výskytu chráněných živočichů v konkrétní lokalitě, resp. biotopu těchto živočichů, které samy vyplývají ze znaleckého posudku znalce zapsaného v seznamu znaleckých ústavů podle ustanovení § 21 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, považuje soud přezkum těchto otázek za nadbytečný. Na okraj soud poznamenává, že argumentace žalobce k výskytu jednotlivých chráněných živočichů přitom zásadně směřuje k závěru, že některé předmětné druhy se vyskytují i ve městech, nikoli jen ve volné přírodě. Závěry v tomto směru však nijak nevyvracejí skutečnost vyplývající ze znaleckého posudku AOPK ČR, totiž že kácením postižená lokalita je jejich biotopem. K námitce nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí je třeba zrekapitulovat, že žalovaný se k otázce společenské škodlivosti daného správního deliktu vyjádřil na osmé straně rozhodnutí. Zde k odvolací námitce žalobce uvedl, že jednání žalobce vykazuje nezanedbatelnou míru společenské škodlivosti. Mimo jiné uvedl, že v posuzovaném případě došlo ke škodlivému zásahu do přirozeného vývoje čtyř zvláště chráněných živočichů, z nichž jeden byl zařazen mezi kriticky ohrožené druhy a další dva do kategorie silně ohrožený druh. Žalovaný se ztotožnil s hodnocením inspekce, že je v takovém případě závažnost protiprávního jednání žalobce vysoká. Soud takový rozsah a obsah zdůvodnění považuje za dostatečný a srozumitelný. Je v souladu s principy logiky, že zásah do biotopu více ohrožených druhů bude hodnocen jako závažnější než zásah postihující kategorii pouze ohrožených druhů. Námitka nepřezkoumatelnosti je proto nedůvodná. Soud se neztotožnil ani s žalobcovým názorem, že by byla ze strany správních orgánů porušena zásada materiální pravdy. Žalobce přitom namítl, že správní orgán nezjišťoval rozhodné okolnosti svědčící i ve prospěch žalobce. Žalobce však nijak blíže nekonkretizoval, jaké skutečnosti takto měl správní orgán opomenout. Skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl dle názoru soudu spolehlivě zjištěn. Mezi stranami sporu není pochyb o tom, jak k zásahu došlo. Odlišný názor pak vyjadřuje žalobce k otázce škodlivosti jeho postihované činnosti. Její posouzení je však otázkou právní a nikoli skutkovou. K námitce, podle níž konal žalobce v souladu s principem presumpce správnosti, lze pouze zopakovat, že na rozhodnutí Městského úřadu v Bohumíně je s ohledem na tuto zásadu třeba nahlížet jako na správné a zákonné. Z tohoto závěru však nevyplývá, že se žalobce nemohl dopustit správního deliktu tím, že prováděl činnost bez povolení k tomu příslušného správního orgánu. Vydání závazného stanoviska městským úřadem bylo z hlediska vzniku odpovědnosti za správní delikt irelevantní. Stran žalobcem tvrzeného retroaktivního použití nařízení vlády č. 165/2007 Sb. je třeba přisvědčit žalovanému v závěru, že tento právní předpis nebyl aplikován zpětně. Nařízení vlády č. 165/2007 Sb., o vymezení Ptačí oblasti Heřmanský stav – Odra – Poolší, vstoupilo podle svého ustanovení § 4 v účinnost dne 1. 6. 2008. Jak vyplývá z rozhodnutí prvostupňového orgánu, pokuty byly uloženy za jednání žalobce, k němuž došlo ve dnech 15. - 16. 10. 2008 vykácením 212 kusů dřevin, tedy již v době účinnosti tohoto právního předpisu. Na vznik odpovědnosti za správní delikt podle ustanovení § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK neměla vliv ani skutečnost, že žalobce pouze pokračoval v již zahájené činnosti poté, co nastala doba vegetačního klidu, neboť všechny formální znaky správního deliktu naplnil žalobce teprve v době účinnosti nařízení vlády. Jako od základu chybnou hodnotí soud argumentaci žalobce, podle něhož ze zákona č. 218/2004 Sb., jímž došlo k novelizaci ZOPK, plyne, že žalobce nebyl povinen opatřit ke kácení povolení krajského úřadu. Z článku II. bodu 2. této novely se podává, že řízení zahájená přede dnem její účinnosti se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Jednak je třeba konstatovat, že předmětná novela zákona počala svou účinnost již dnem 28. 4. 2004. Správní řízení zahájená podle ZOPK před tímto datem měla být ve vztahu k novelizovaným částem zákona dokončena podle jeho dosavadního znění. Závazné stanovisko Městského úřadu v Bohumíně, k němuž se argumentace žalobce vztahuje, však bylo vydáno až o řadu let později, přičemž jeho předmětem bylo pouze posouzení vlivu záměru na významný krajinný prvek podle ustanovení § 4 odst. 2 ZOPK, nikoli rozhodování o udělení výjimky podle ustanovení § 56 ZOPK, jež ani nespadá do jeho působnosti. Nadto lze konstatovat, že vydání závazného stanoviska není ani výsledkem správního řízení. Přechodná ustanovení zákona č. 218/2004 Sb. na posuzovanou věc nijak nedopadají a v žádném případě nemají za následek, že by se na žalobce nevztahovala povinnost požádat o vydání výjimky ze zákazu u zvláště chráněných živočichů podle ustanovení § 56 ZOPK. Přechodná ustanovení citované novely nemají žádný vliv ani na aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 písm. g) nařízení vlády č. 165/2007 Sb., podle něhož byl žalobce v souvislosti s vyhlášením ptačí oblasti povinen opatřit k provádění zásahu do břehů a břehových porostů souhlas krajského úřadu. Ani k vydání tohoto souhlasu nebyl přitom Městský úřad v Bohumíně věcně příslušný, neboť tuto působnost má podle ustanovení § 77a odst. 3 písm. v) ve spojení s ustanovení § 45e odst. 2 ZOPK (ve znění účinném do 30. 11. 2009) krajský úřad. Citace ze žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 17/2009 - 61 je dle názoru soudu nepřípadná. Citované rozhodnutí nijak nepodporuje žalobcův závěr o retroaktivním použití nařízení vlády č. 165/2007 Sb., neboť předmětem tohoto sporu byla otázka, zda se přechodné ustanovení podle čl. II bodu 1. zákona č. 218/2004 Sb. vztahuje rovněž na nově vzniklou povinnost opatřit rozhodnutí o odchylném postupu podle ustanovení § 5b ZOPK. Citovaný judikát tak vykládá jiné přechodné ustanovení, než o které se opírá argumentace žalobce. Rovněž skutkové okolnosti a aplikované zvláštní zákony ve věci projednávané Nejvyšším správním soudem na řešenou problematiku nedopadají. Námitka, že nařízení vlády č. 165/2007 Sb. bylo použito retroaktivně, je nedůvodná. V další námitce žalobce naznačuje, že jeho jednání bylo vedeno dobrou vírou založenou vydáním souhlasného stanoviska Městského úřadu v Bohumíně, přičemž právo v dobré víře nabyté je správní orgán povinen šetřit podle ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu. Výklad tohoto ustanovení je však třeba uvést na pravou míru. Ochrana práv nabytých v dobré víře formulovaná v úvodních ustanoveních správního řádu vyjadřuje zejména povinnost správních orgánů zasahovat k ochraně zákonnosti do již pravomocných správních rozhodnutí přiměřeně zájmům jejich adresátů, kteří jsou v dobré víře ve správnost a zákonnost správních rozhodnutí (popř. jiných forem správní činnosti), neboť tato požívají presumpci správnosti. V žalobcově případě však nastala jiná situace, v níž bylo závazné stanovisko Městského úřadu v Bohumíně právně bezvadné a žádným dalším postupem správních orgánů nebyl narušen jeho souhlasný závěr o zásahu do významného krajinného prvku. Toto závazné stanovisko však nijak nedopadá na rozhodování o výjimce podle ustanovení § 56 ZOPK, ani neznamená udělení souhlasu podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. g) nařízení vlády č. 165/2007 Sb. Ochrana práv nabytých v dobré víře v sobě tedy nemůže zahrnovat také ochranu práv nabytých pouze domněle. Je tedy zřejmé, že do práv nabytých žalobcem v dobré víře, nebylo žalobou napadeným rozhodnutím zasaženo. Žalobce dále namítl, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť inspekce nespecifikovala, jaká výše uložené pokuty se vztahuje ke kterému konkrétnímu živočišnému druhu, do jehož biotopu bylo škodlivě zasaženo. Podle ustanovení § 88 odst. 3 ZOPK je správní orgán při stanovení výše pokuty povinen přihlédnout k závažnosti protiprávního jednání a k rozsahu hrozící nebo způsobené újmy ochraně přírody a krajiny. Prvostupňový orgán vyhodnotil rozsah způsobené újmy jako střední. Přihlédl zejména k tomu, že bylo zasaženo do oblasti území evropského významu a že kácením nebyla dotčena jen předmětná plocha, ale došlo i k odclonění opačného břehu toku. Závažnost žalobcova jednání ve vztahu ke správnímu deliktu podle ustanovení § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK byla podle inspekce vyhodnocena jako vysoká, neboť se jej žalobce dopustil i přes upozornění inspekce obsažené v přípisu ze dne 23. 9. 2009. Ve vztahu k deliktu podle ustanovení § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK pak inspekce posoudila závažnost mj. s ohledem na míru ochrany zásahem postižených živočišných druhů. Prvostupňový orgán také posoudil přiměřenost ukládané pokuty ve vztahu k výsledkům řízení vedených v obdobných případech, aby nedošlo k porušení legitimního očekávání žalobce. Nároky kladené zákonem a judikaturou správních soudů na odůvodnění výše uložených pokut byly proto dle názoru soudu správním orgánem splněny. Požadavek, aby byla výše pokuty poměrně rozčleněna podle míry ochrany toho kterého ohroženého živočišného druhu, ze zákona nevyplývá a dle názoru soudu by byl zcela nadbytečný. Soud se narozdíl od žalobce nedomnívá, že rozsah zásahem způsobené újmy bylo třeba vymezit konkrétním počtem dotčených jedinců předmětných živočichů. Jedná-li se totiž o zásah do biotopu chráněných živočichů, je objektem této ochrany primárně tento biotop jako určité území, nikoli konkrétně vypočtený okruh jedinců daného druhu. Žalobce namítl, že uložení sankce ve správním řízení má být podle žalobce až poslední možností postupu správního orgánu. Připomněl v této souvislosti princip subsidiarity trestní represe a dále vytkl napadenému rozhodnutí, že uložená sankce dostatečně neplní svou preventivní funkci. K tomu soud podotýká, že je třeba odlišit vztah trestněprávní odpovědnosti a odpovědnosti za správní delikty na jedné straně a vztah jednání a protiprávního jednání na druhé straně. Zásada subsidiarity trestní represe platí toliko v prvně jmenovaném vztahu. Jsou-li naplněny formální znaky správního deliktu a jednání delikventa je společensky škodlivé, aniž by přitom byl spáchán trestný čin, je příslušný správní orgán povinen takové jednání jako správní delikt postihnout. Preventivní i represivní funkce uložených pokut je splněna zvolenou přiměřenou výší těchto sankcí, která byla prvostupňovým orgánem řádně zdůvodněna. Protože soud neposoudil žádnou ze shora uvedených námitek za důvodnou, byl povinen žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, zamítnout. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 soudního řádu správního, neboť žalobce ve věci samé úspěch neměl a žalovanému správnímu orgánu, který ve věci byl úspěšný, žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.