11 A 29/2025 – 39

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobce: Ing. I. T., narozen XA bytem XB zastoupený advokátem JUDr. Milošem Jirmanem sídlem Nádražní 600/21, 591 01 Žďár nad Sázavou proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, IČ 00020478 sídlem Těšnov 17/65, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2025, č. j. MZE–5713/2025–12126, sp. zn. MZE–90084/2024 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl námitku proti oznámení Státního zemědělského intervenčního fondu, Regionálního odboru Olomouc, pracoviště Olomouc (dále jen „Fond“), o provedení aktualizace evidence půdy podle uživatelských vztahů ze dne 15. 11. 2024, č. j. SZIF/2024/0647082, sp. zn. 24/662/EPU/1/0051607 (dále jen „Oznámení“, případně „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdil. Oznámením Fond provedl aktualizaci evidence půdy ve smyslu § 3g odst. 3 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zemědělství“, případně „ZZ“), a to ve vztahu k dílům půdních bloků (dále též „DPB“) ve čtverci XC, týkajících se pozemků v k. ú. XD. Ohlašovatelem změny je D. L. a dotčenými uživateli jsou žalobce a Zemědělské družstvo Senice na Hané (dále jen „ZD Senice na Hané“). Žalobní body 2. V prvním žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům, když chybně interpretoval a aplikoval § 666 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „zákon č. 40/1964 Sb.“), dle kterého je nájemce oprávněn dát pronajatou věc do podnájmu, nestanoví–li smlouva jinak. Zároveň měl žalovaný chybně interpretovat obsah nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2009 týkající se ohlašovaných pozemků.

3. Žalovaný se měl dopustit chybného výkladu čl. VI. nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2009 uzavřené mezi žalobcem (nájemcem) a panem Josefem Kubíčkem (pronajímatelem). Předmětem této smlouvy byl pronájem pozemků parc. č. XE, XF, XG a XH, vše v k.ú. XD, zapsané na LV č. XI. Sporná část čl. VI. nájemní smlouvy zní: „Nájemce bude předmět nájmu užívat výlučně k provozování zemědělské výroby. V rámci rodinné farmy může nájemce pozemky dle potřeby směnit, nebo poskytnout k hospodaření rodinnému příslušníkovi.“. Žalovaný dle žalobce nesprávně seznal, že uvedený čl. VI. nájemní smlouvy přenechání dotčených pozemků do užívání jinému zakazuje. Na podporu svého tvrzení žalobce poukázal na dikci § 666 zákona č. 40/1964 Sb., které bylo dispozitivním ustanovením, jež dávalo smluvním stranám určitou volnost upravit si smluvní podmínky odlišně od zákona. Jelikož z čl. VI nájemní smlouvy dle žalobce neplyne, že by se účastníci odchýlili od zákonné úpravy obsažené v § 666 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. natolik, že by sjednali zákaz podnájmu, případně že by zákonem předpokládané oprávnění k přenechání věci do podnájmu vázali na další právní jednání, např. na souhlas pronajímatele, nemohlo dojít ani k porušení smlouvy ze strany žalobce tím, že přenechal věc do užívání jinému (ZD Senice na Hané).

4. Žalobce rovněž odkázal na čl. VIII nájemní smlouvy ze dne 1. 10. 1999, kterou nájemní smlouva ze dne 1. 1. 2009 nahradila. Dle tohoto smluvního ustanovení nájemce nebyl oprávněn přenechat předmět nájmu do podnájmu třetí osobě bez výslovného souhlasu pronajímatele s tím, že poskytnutí předmětu nájmu k podnájmu třetí osobě bez dohody s pronajímatelem a bez jeho souhlasu zakládá důvod pro ukončení nájemní smlouvy. Z absence tohoto ujednání v nájemní smlouvě ze dne 1. 1. 2009 žalobce dovozuje, že pronajímatel oproti předcházející nájemní smlouvě vyloučení podnájmu nepožadoval.

5. Paní P. H. (na níž přešla práva a povinnosti původního pronajímatele) tak nebyla oprávněna odstoupit od nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2009, jelikož žalobce neporušil čl. VI. této smlouvy. Nájemní vztah tak nadále trvá a právním důvodem užívání ohlašovaných pozemků je nájemní vztah sjednaný ve prospěch žalobce nájemní smlouvou ze dne 1. 1. 2009.

6. Ve druhém žalobním bodě žalobce tvrdil, že žalovaný překročil rámec přezkumu soukromoprávních vztahů ve správním řízení. Toho se měl žalovaný dopustit tím, že řeší soukromoprávní spor mezi dotčenými osobami, a to interpretací jak obsahu nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2009, která byla shledána platnou a účinnou, tak zákonného ustanovení upravujícího soukromoprávní vztahy (§ 666 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.).

7. Ve třetím žalobním bodě namítal žalobce, že odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 As 110/2017–33 (všechna citovaná soudní rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), není přiléhavý, jelikož se toto rozhodnutí týkalo odstoupení od smlouvy v návaznosti na smluvní ujednání odlišné od toho, které je užito ve smlouvě o nájmu ze dne 1. 1. 2009.

8. Pro výše uvedené žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že ačkoliv v čl. VI nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2009 absentují slova jako „zákaz“ či „nesmí“, je tento zákaz vyjádřen implicitně tím, že je v textu taxativně uvedeno, komu mohou být pozemky do užívání poskytnuty. Při použití výkladu daného ujednání a contrario je možné dojít k jedinému závěru, a to, že nikomu jinému, než výslovně určeným subjektům (vyjmenovaným osobám) nelze pozemky poskytnout do užívání. Žalovaný k tomuto bodu uzavřel, že zcela zjevným úmyslem vlastníka pozemků bylo regulovat, kdo na předmětných pozemcích může hospodařit.

10. Dále pak žalovaný podotkl, že předchozí nájemní smlouva ze dne 1. 10. 1999 obsahovala ujednání zakazující podnájem třetí osobě. Ačkoliv žalovaný souhlasí s žalobcem v tom, že došlo k vývoji dlouhodobého závazkového vztahu, není jeho výsledkem všeobecná možnost pozemky nechat do užívání každé třetí osobě, nýbrž pouze ve smlouvě vyjmenovaným osobám. Došlo tedy jen k částečnému rozvolnění závazkového vztahu.

11. K námitce překročení rámce přezkumu soukromoprávních vztahů ve správním řízení žalovaný uvedl, že postupoval zcela v souladu s § 57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“, případně „s. ř.“). Poukázal rovněž na rozsudek NSS ze dne 3. 2. 2022, č. j. 1 As 98/2021–31, ve kterém kasační soud dospěl k závěru, že „v řízení o aktualizaci evidence půdy podle § 3g zák. č. 252/1997 Sb., o zemědělství, je správní orgán povinen předběžně posoudit otázku, komu svědčí právní titul k užívání dotčených zemědělských pozemků. Přitom přihlíží k tomu, jak by při řešení sporu týkajícího se platnosti tohoto právního titulu postupoval soud v civilním soudním řízení.“. Při posuzování platnosti nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2009 a jejího ukončení tak správní orgány nepřekročily rámec přezkumu soukromoprávních vztahů, když posoudily, zda právní titul užívání půdy svědčí ohlašovateli či dotčenému uživateli půdy. Dodal, že pokud by si takovéto posouzení nemohl provést sám, musel by vždy čekat na rozhodnutí civilního soudu, a do tohoto rozhodnutí by nemohl rozhodovat o oprávněnosti dotací a všech dalších souvisejících řízení, mělo by to zásadní dopad na zemědělskou výrobu. Žalovaný si je plně vědom, že se nejedná o rozhodování ve smyslu konečného rozhodnutí v občanskoprávním sporu, ale o hodnocení právních aspektů pro účely zápisu do evidence půdy.

12. Stran námitky nepřiléhavého užití rozsudku NSS ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 As 110/2017–33, uvedl, že z vyjádření Mgr. Jiřího Šubrta, jenž jednal jménem žalobce, vyplývá, že pozemky užíval třetí subjekt, a to Zemědělské družstvo Senice na Hané na základě „vzájemné náhrady/směny pro účely vzájemného obhospodařování pozemků“. Odkaz na danou judikaturu je dle názoru žalovaného stěžejní ze dvou důvodů. Zaprvé v rozsudku NSS jasně zaznělo, že „náhradní užívání“, které byť nebylo úplatným podnájmem, ale jiným užíváním, je možné ukončit odstoupením od smlouvy dle § 666 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Zadruhé je dle žalovaného třeba upozornit na skutečnost, že ani v dotčeném případě není výslovně uvedena sankce za porušení smluvního ujednání přímo ve smlouvě, ale podpůrně se odkazuje při důvodu odstoupení právě na ustanovení § 666 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Osoby zúčastněné na řízení 13. V souladu s ustanovením § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), soud po podání žaloby vyzval osoby, které přicházely v úvahu jako zúčastněné řízení (dále též „OZNŘ“), aby ve stanovené lhůtě oznámily, zda budou svá práva OZNŘ v řízení uplatňovat. Žádná z těchto oslovených osob se však do řízení nepřihlásila. Obsah správního spisu 14. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem soud zjistil, že dne 30. 9. 2024 podal pan D. L. na pracoviště Fondu ohlášení změny v evidenci půdy č.j. SZIF/2024/0531531, které bylo v souladu s ustanovením § 3g odst. 1 zákona o zemědělství. Ohlašovatel předložil Kupní smlouvu a smlouvu o úschově ze dne 30. 9. 2024 uzavřenou mezi panem L. a paní P. H., na pozemky p.č. XE, XF, XG a XH, vše v k.ú. XD, do té doby zapsané na LV č. XI. Součástí ohlášení byl také dopis adresovaný panu Ing. I. T. (žalobci), kterým došlo k odstoupení od nájemní smlouvy uzavřené mezi otcem paní H. J. K. a panem I. T. Součástí byla také vytištěná doručenka datové zprávy, neboť dopis paní H. odeslala datovou schránkou.

15. Fond na základě doložených podkladů provedl aktualizaci evidence půdy, o čemž vydal Oznámení. Při provedení aktualizace se rovněž zabýval tím, komu svědčí právní titul k užívání dotčených pozemků. Dovodil, že právní důvod užívání svědčí p. D. L. na základě jeho vlastnického práva k pozemkům p. č. XE; XF; XG a XH v k. ú. XD. Přihlédl přitom mj. k odstoupení od nájemní smlouvy uzavřené mezi p. J. K. a Ing. T. Fond rovněž uvedl, že posuzuje otázku platnosti smluv a ostatních listin pouze předběžně pro účely zápisu v evidenci půdy, nikoliv s konstitutivními účinky pro účastníky řízení.

16. Proti Oznámení podal žalobce námitku dle § 3g odst. 6 zákona o zemědělství. Rozporoval v ní právní posouzení věci Fondem, zejm. pak trvání nájemního vztahu na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2009.

17. Námitku žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a Oznámení potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný v prvé řadě upozornil na to, že ani on, ani Fond nejsou oprávněni autoritativně řešit soukromoprávní spory mezi osobami. Jejich rozhodnutí tak nemá povahu autoritativního rozhodnutí ve věci případného soukromoprávního sporu mezi účastníky řízení o právech a povinnostech. Naopak se jedná o předběžné posouzení věci. V rozhodnutí se žalovaný přiklonil k právnímu názoru Fondu, tedy že došlo ze strany pí. H. k odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2009 z důvodu porušení smlouvy ze strany žalobce, který přenechal pozemky k užívání jinému i přesto, že toto jednání smlouva zakazovala. Žalovaný dospěl k názoru, že smluvní ujednání čl. VI je dostatečně určité a Fond nepochybil při jeho výkladu. Rovněž poukázal na výše citovaný rozsudek NSS ve věci sp. zn. 10 As 110/2017, kde se kasační soud zabýval obdobnou věcí. Žalovaný rovněž poukázal na to, že ani žalobce, ani ZD Senice na Hané nedoložili žádný důkaz, z něhož by plynulo, že pí. H. (či předchozí pronajímatel p. K.) souhlasila s užíváním pozemků ze strany třetí osoby, kterou není možné považovat za rodinnou farmu žalobce. Posouzení věci městským soudem 18. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.]. Vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

19. Žalobu podala včas osoba oprávněná.

20. Žaloba není důvodná.

21. Soud v dané věci rozhodl bez jednání, jelikož s tímto postupem účastníci souhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Důvodem pro nařízení jednání nebylo ani dokazování, neboť veškeré listiny potřebné pro rozhodnutí jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí [rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS].

22. Před vlastním posouzením jednotlivých žalobních bodů soud podotýká, že argumentace obsažená v žalobě je do jisté míry obsahovou kopií námitkové argumentace žalobce a postrádá jakoukoliv polemiku se závěry žalovaného a jeho vypořádáním se s obsahově shodnými námitkami. Jakkoli žalobci v obecné rovině nic nebrání, aby v rámci žalobních bodů zopakoval své argumenty vyjádřené v předchozím průběhu řízení, musí vzít v úvahu, že žalobou napadá právě rozhodnutí, které se s těmito námitkami vypořádává. Žalobní body se musí vztahovat k obsahu napadeného rozhodnutí, případně k postupu žalovaného při vydání napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013, č. j. 4 As 78/2012–125). Pokud žalobce dostatečně nereagoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný jeho námitky vypořádal, značně tím snížil svou šanci na procesní úspěch. Rovněž je zapotřebí připomenout, že pokud žalobce neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vůči závěrům správního orgánu, nemusí soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl žalovaný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013–128). Jak uvedl Ústavní soud, „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (viz nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68.; srov. též rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014–43, či ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014–108). Soud s přihlédnutím k uvedeným judikaturním východiskům konstatuje, že se v rámci posouzení všech žalobních bodů ztotožnil s argumentací, kterou uvedl žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

23. V prvním žalobním bodu žalobce namítl, že žalovaný dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům, když chybně interpretoval a aplikoval § 666 zákona č. 40/1964 Sb., dle kterého je nájemce oprávněn dát pronajatou věc do podnájmu, nestanoví–li smlouva jinak. Zároveň měl žalovaný chybně interpretovat čl. VI. nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2009. Žalovaný s tímto nesouhlasí. Má za to, že jeho skutkové a právní závěry jsou správné, a tudíž nepochybil. Předmětná ustanovení nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2009 a § 666 zákona č. 40/1964 Sb. vyložil správně.

24. Předmětná část čl. VI. nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2009 zní: „Nájemce bude předmět nájmu užívat výlučně k provozování zemědělské výroby. V rámci rodinné farmy může nájemce pozemky dle potřeby směnit, nebo poskytnout k hospodaření rodinnému příslušníkovi.“.

25. Podle § 666 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. nájemce je oprávněn dát pronajatou věc do podnájmu, nestanoví–li smlouva jinak. Dle odst. 2 téhož ustanovení dá–li nájemce věc do podnájmu v rozporu se smlouvou, pronajímatel má právo odstoupit od smlouvy.

26. V nyní řešené věci není mezi účastníky sporné, že žalobce přenechal ZD Senice na Hané k užívání pozemky, jež byly předmětem nájmu dle nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2009. Ve vyjádření ze dne 25. 9. 2024 pak navíc zástupce žalobce uvedl, že „[j]iž v době uzavření nájemní smlouvy byl praktikován systém obhospodařování pronajatých pozemků ve spolupráci se Zemědělským družstvem Senice na Hané (vzájemné náhrady/směn pro účely vzájemného obhospodaření pozemků).“.

27. Ze spisu dle soudu nevyplývá, že by ZD Senice na Hané bylo možné považovat za rodinnou farmu žalobce či za jeho rodinného příslušníka. Žalobcova argumentace navíc tímto směrem ani nesměřovala. Z předmětného ustanovení nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2009 ale vyplývá zcela jednoznačně, že pouze těmto osobám by bylo dovoleno užívání dotčených pozemků. Ačkoliv tedy není v čl. VI nájemní smlouvy zcela explicitně vysloven zákaz přenechání k užití jinému, soud se přiklonil na stranu žalovaného. Opačný výklad by totiž dle soudu neúměrně posouval hranice smluvního ujednání ve prospěch nájemce (žalobce), i přestože z ničeho neplyne vůle pronajímatele k takovémuto jednání nájemce.

28. Žalobcův odkaz na nájemní smlouvu ze dne 1. 10. 1999 nemůže tento právní názor soudu změnit. I když je sice možné sledovat určitou míru rozvolnění závazkového vztahu, co se týče užívání pozemků třetími osobami, nejedná se dle soudu o rozvolnění úplné. Z vývoje závazkového vztahu je možné pouze pozorovat rozvolnění, jež se projevovalo tím, že nájemce mohl dotčené pozemky směnit v rámci rodinné farmy či je poskytnout rodinnému příslušníkovi. O možnosti užívání pozemků třetí osobou nezmíněnou ve smlouvě však nesvědčí žádné ujednání smlouvy. Současně soud poukazuje na to, že i u nájmu pozemku je namístě chránit oprávněný zájem pronajímatele na tom, aby jeho věc (dlouhodobě) neužívala bez jeho souhlasu osoba, s níž není pronajímatel v žádném právním vztahu (rozsudek NSS ve věci sp zn. 10 As 110/2017).

29. Námitka nesprávných skutkových a právních závěrů žalovaného není pro výše uvedené důvodná.

30. Ani druhý žalobní bod, ve kterém žalobce namítal, že žalovaný překročil rámec přezkumu soukromoprávních vztahů ve správním řízení, není důvodný. Soud nesouhlasí s tím, že by žalovaný překročil rámec přezkumu soukromoprávních vztahů. Je nutné poukázat na to, že jak Fond, tak žalovaný ve svých rozhodnutích uvedli, že jejich rozhodnutí nemají povahu autoritativního rozhodnutí ve věci případného soukromoprávního sporu mezi účastníky řízení o právech a povinnostech. Naopak upozornili, že se jedná pouze o předběžné posouzení věci. Správní orgány tak zcela jistě nepřekročily své pravomoci, když si předběžně posoudily právní otázku, na níž záviselo vydání rozhodnutí. Městský soud k tomu odkazuje na bod 23 rozsudku NSS ze dne 3. 2. 2022, č. j. 1 As 98/2021–31. V něm NSS shledal, „že do pravomoci správních orgánů spadá posouzení otázky, zda stěžovateli svědčí právní titul užívání zemědělských pozemků. Rozhodnutí této otázky přísluší nalézacímu soudu v občanskoprávním řízení, současně je však vyřešení této otázky podstatné pro případné provedení aktualizace evidence půdy. V řízení o aktualizaci evidence půdy je správní orgán povinen samostatně posoudit, zda ohlašovateli či dotčenému uživateli svědčí právní titul užívání půdy. Tuto otázku řeší proto, aby mohl v rámci své kompetence provést případnou aktualizaci evidence, nikoli proto, aby autoritativně rozhodl o právech a povinnostech subjektů nájemního vztahu.“.

31. Tato pravomoc správních orgánů dává smysl mj. i s přihlédnutím k další činnosti dotčených orgánů, např. s poskytováním dotací zemědělcům. Soud souhlasí s názorem žalovaného, že opačný názor by zřetelně omezil činnost těchto orgánů a zkomplikoval by výkon jejich činnosti.

32. Stejně tak ani třetí žalobní bod není důvodný. V něm žalobce namítal, že odkaz na rozsudek NSS ve věci sp. zn. 10 As 110/2017 není přiléhavý, jelikož se toto rozhodnutí týkalo odstoupení od smlouvy v návaznosti na smluvní ujednání odlišné od toho, které je užito ve smlouvě o nájmu ze dne 1. 1. 2009. Žalovaný je naopak názoru, že rozsudek je zcela přiléhavý.

33. Soud se i v ohledně této námitky ztotožnil s názorem žalovaného. Z bodu 16 předmětného rozsudku totiž plyne, že „náhradní užívání“, které, byť nebylo úplatným podnájmem, ale jiným užíváním, je možné ukončit odstoupením od smlouvy dle § 666 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Právní zástupce žalobce ve vyjádření ze dne 25. 9. 2024 uvedl, že „byl praktikován systém obhospodařování pronajatých pozemků ve spolupráci se Zemědělským družstvem Senice na Hané (vzájemné náhrady/směn pro účely vzájemného obhospodaření pozemků)“. I přes drobné odchylky ve skutkovém stavu tak není pochybením žalovaného, když na podporu svých tvrzení užil zmíněný judikát. Dle městského soudu se totiž jedná o značně obdobnou situaci. Navíc je nutné poukázat na to, že tento argument není jediným a hlavním v rámci odůvodnění napadených rozhodnutí.

34. Městský soud si je vědom toho, že v pozadí sporu o evidenci využití půdy stojí soukromoprávní spor mezi pí. H., příp. p. L. a žalobcem ohledně toho, zda jejich nájemní vztah nadále trvá, či zda zanikl v důsledku odstoupení pí. H. od smlouvy. Rozhodnutí tohoto sporu přísluší nalézacímu soudu v občanskoprávním řízení. Současně však byla odpověď na spornou otázku podstatná pro aktualizaci evidence půdy, jež náleží do pravomoci fondu. Fond tak byl povinen samostatně posoudit, zda žalobci svědčí právní titul užívání půdy. Tuto otázku však neřešil proto, aby autoritativně rozhodl o právech a povinnostech subjektů nájemního vztahu, ale jen aby mohl reagovat na ohlášení změny v evidenci půdy. Jestliže mezi stranami bude nadále přetrvávat spor o trvání nájemní smlouvy, mohou se obrátit na civilní soud, jehož rozsudkem by byl správní orgán vázán. Tento rozsudek může případně vést k další aktualizaci evidence (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 As 187/2014–37).

35. Pro úplnost městský soud připomíná, že nemusí reagovat na všechny námitky žalobce, pokud proti nim uvede argumentaci, která je sama s to tyto námitky vyvrátit a v jejímž světle námitky neobstojí (rozsudek NSS ze dne 9. 5. 2023, č. j. 3 As 43/2021–41, body 14–15). Závěr a náklady řízení 36. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

37. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl, a proto mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci měl naopak plný úspěch žalovaný, avšak v řízení mu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Proto soud ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.