11 A 41/2010 - 49

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobců a) P. N. N., b) L. T. T., c) nezletilého N. L. T. B., všech zastoupených JUDr.Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám.225, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27.1.2010, č.j.: MV- 92345-VS-2009 takto:

Výrok

I. Žaloba žalobců L. T. T. a nezletilého N. L. T. B. proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27.1.2010, č.j.: MV-92345-VS-2009, se odmítá.

II. Žaloba žalobce P. N. N. proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27.1.2010, č.j.: MV-92345-VS-2009, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se žalobou, doručenou k Městskému soudu v Praze dne 22.2.2010, domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27.1.2010, jímž ministr rozhodl o rozkladu, podaném žalobci proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 26.10.2009, č.j.: OAM-28320-8/MC-2009. Uvedeným rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o zrušení trvalého pobytu žalobce P. N. N. a byla mu stanovena lhůta pro vycestování z území v délce třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobci v podané žalobě namítli, že k podanému rozkladu druhého a třetího žalobce nebylo správním úřadem nijak rozhodnuto, neboť toliko v odůvodnění napadeného rozhodnutí o rozkladu bylo uvedeno, že podle názoru správního úřadu nejsou tito účastníky řízení. pokračování 11 A 41/2010 V řízení před správním úřadem tak byla porušena zásada účastenství, neboť podle názoru prvého žalobce měli být s ohledem na ustanovení § 27 odst.2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, účastníky řízení též manželka žalobce paní L. T. T. (druhá žalobkyně) a jejich společné dítě - nezletilý N. L. T. B. (třetí žalobce). Rozhodnutím o zrušení trvalého pobytu prvého žalobce jsou přímo a významným způsobem dotčena práva jeho manželky i nezletilého dítěte, zejména právo na společný rodinný život, jakož i právo odpovídající povinnosti prvého žalobce k zajištění výchovy a výživy dítěte a právo společného soužití s manželkou a rozhodovat o záležitostech rodiny podle Listiny základních práv a svobod. Ačkoli se žalovaný v napadeném rozhodnutí k námitce účastenství vyjádřil v tom smyslu, že prvý žalobce může i nadále využít jiný pobytový režim v České republice, je prvý žalobce přesvědčen o tom, že jde o ryze účelové tvrzení mimo realitu, zastírající zásadní procesní nedostatek správního řízení. Žalobci v podané žalobě rovněž poukazovali na to, že k námitce doručení napadeného rozhodnutí prvý žalobce namítá, že datová schránka, do níž bylo rozhodnutí doručeno, není datovou schránkou jeho právního zástupce JUDr.Jana Camrdy, advokáta, neboť ten vykonává advokacii ve sdružení advokátů a toto sdružení není právnickou osobou a nemůže mít zřízenu datovou schránku podle zákona č. 300/2008 Sb. Nebyla zde dána podmínka podle ustanovení § 19 odst.2 správního řádu o možnosti doručování do datové schránky advokáta, když taková datová schránka nebyla zřízena, respektive do ní nebylo platně doručeno. Druhý i třetí žalobce v podané žalobě namítli, že jejich pobytový režim, tj. dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, je závislý na režimu prvého žalobce a pokud by mělo v důsledku pravomocného napadeného rozhodnutí dojít ke zrušení trvalého pobytu prvého žalobce, práva a povinnosti druhého a třetího žalobce by takovým rozhodnutím byla přímo dotčena. Druhý i třetí žalobce však byli nezákonným postupem správního úřadu zkráceni na svých právech podle správního řádu a předpisu vyšší právní síly, neboť nemohli svá práva uplatnit již v řízení před vydáním rozhodnutí prvého stupně a tato práva jim nebyla přiznána ani napadeným rozhodnutím. Výrok žalobou napadeného rozhodnutí tedy není úplný, neboť absentuje rozhodnutí o účastenství druhého a třetího žalobce a je tudíž nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Pokud se správní úřad domníval, že druhý a třetí žalobce nejsou účastníky řízení, měl jejich rozklad zamítnout jako nepřípustný a absence takového výroku je rovněž důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobci v podané žalobě rovněž namítli, že se neztotožňují s argumentací správních úřadů, uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ohledně otázky výkladu definice pojmu „závažného porušení veřejného pořádku“, neboť skutkové okolnosti obou případů porušení právních předpisů žalobcem, ve kterých správní úřady spatřují důvod pro vydání napadeného rozhodnutí, jsou výrazně odlišné. Prvý žalobce byl prvním odsouzením, které nabylo právní moci dne 10.3.2008, významně postižen zákazem činnosti, neboť podstatnou součástí podnikatelské činnosti žalobce v České republice je fyzické zajišťování zboží od dodavatelů, k čemuž nutně řidičské oprávnění potřebuje. Protože se mylně domníval, že trest již vypršel dne 7.2.2009, chtěl vyhovět prosbě svého známého přeparkovat jeho vozidlo, přičemž byl zastaven hlídkou policie a následně odsouzen druhým odsouzením, kdy odvolací soud pro malou společenskou nebezpečnost výrazně zmírnil uloženou sankci zákazu řízení, ačkoliv mohl využít prostředky trestního zákona a uložit i trest nepodmíněný. Z tohoto důvodu mají žalobci za to, že je nutno posuzovat žalobou napadené rozhodnutí v rozporu s principem proporcionality, kdy soud právě s ohledem na dikci ustanovení § 57 odst.3 písm. c) trestního zákona prvému žalobci neuložil trest vyhoštění, neboť zjevně nebyl dán obecný zájem pro takové potrestání a je zjevné, že prvý žalobce má na území České republiky pokračování 11 A 41/2010 povolen trvalý pobyt, má zde sociální a pracovní zázemí a uložení trestu vyhoštění bylo v rozporu se zájmy členů jeho rodiny. Prvý žalobce se tedy dopustil podle názoru správního úřadu společensky závažného jednání, ačkoli za prvý delikt byl pravomocně odsouzen, trest vykonal a jeho jednání v omylu, sankcionovaném druhým odsouzením, by například již dřívějším přijetím nového trestního zákona nebylo trestné. Veřejný zájem na postihu takového jednání, vyjádřený nyní nově účinným trestním zákonem, již pominul a v podstatě jen v důsledku legisvakance nového trestního zákona byl prvý žalobce za své jednání v roce 2009 trestně postižen. V bodě 5 podané žaloby žalobci k principu proporcionality citují zásadní judikaturu Ústavního soudu, týkající se střetu základních práv či svobod s veřejným zájmem, to vše se závěrem, že s aplikací zužujícího výkladu neurčitého právního pojmu se v napadeném rozhodnutí správní úřad v podstatě nevypořádal, neboť argumentoval opakovaným závažným porušením veřejného pořádku, ačkoli z hlediska trvání trestné činnosti prvého žalobce se jednalo v obou v případech o jednorázové excesy na hranici přestupku, kdy nebylo ohroženo zdraví, životy ani majetek osob, a při druhém odsouzení byla společenská nebezpečnost jednání žalobce velmi nízká, neboť v době po spáchání trestného činu žalobci scházelo v době jednání z nevědomosti či nedbalosti pouhých sedm dnů k vykonání trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel. Správní úřad podle názoru prvého žalobce postupem v řízení a napadeným rozhodnutím významně porušil jeho základní lidská práva a svobody. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod i Evropský soud pro lidská práva nezaručují právo cizince na vstup do konkrétní země nebo pobyt v ní a při výkonu svých povinností udržováním veřejného pořádku mají smluvní strany pravomoc vyhostit cizince odsouzeného v trestním řízení. Avšak rozhodnutí na tomto poli mohou zasahovat do práva chráněného článkem 8 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a proto musí být v souladu s právem a musí být nezbytná v demokratické společnosti, což znamená odůvodněna naléhavou sociální potřebou a zvláště musí být přiměřená sledovanému legitimnímu cíli. V daném případě však otázka naléhavosti ochrany veřejného zájmu podle stávající judikatury Evropského soudu pro lidská práva žalovaným správním úřadem posouzena nebyla. Správní úřad nijak nezohlednil, že prvý žalobce žije v České republice již dlouhou dobu, musel splnit přísné podmínky pro udělení trvalého pobytu, vybudoval zde své nejužší sociální vazby a jeho primárním zájmem je plnění povinností ve vztahu k rodině a státu, zejména v oblasti podnikání, což vyžaduje od každého cizince, tím spíše od osoby z jiného kulturního a sociálního prostředí, mimořádné nároky. Správní úřad nevzal v úvahu obecně silnější rodinné vazby, udržované v rámci rodin osob vietnamské národnosti ani ustanovení § 57 odst.3 písm. c) trestního zákona a ustanovení § 80 odst.3 písm. c) nového trestního zákona, ani ustanovení článku 32 Listiny základních práv a svobod, jež výslovně stanoví, že děti mají právo na rodičovskou péči a že nezletilé děti mohou být odloučeny od rodičů proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu. Všichni žalobci pociťují výrok napadeného rozhodnutí jako nelidský a krutý trest. Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 14.6.2010 vyplývá, že žalovaný popírá důvodnost podané žaloby a má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Předmětná žaloba byla podána rovněž jménem manželky prvého žalobce a jeho nezletilého dítěte s námitkou, že o jejich samostatných rozkladech nebylo žalovaným rozhodnuto. O rozkladu, podaném jménem paní L. T. T. proti rozhodnutí žalovaného ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu jejího manžela, bylo žalovaným rozhodnuto dne pokračování 11 A 41/2010 4.3.2010 rozhodnutím č.j.: MV-98909/VS-2009-2. Rozklad byl zamítnut jako opožděný a nepřípustný, rozhodnutí nabylo právní moci 9.3.2010. Obdobně i rozklad, podaný jménem nezletilého dítěte žalobce, byl žalovaným zamítnut jako opožděný a nepřípustný samostatným rozhodnutím ze dne 4.3.2010, č.j.: MV-98939/VS-2009-2. Žaloby podané jménem manželky a nezletilého dítěte žalobce č. 1 byly podány předčasně a proto žalovaný navrhuje soudu, aby je odmítl podle ustanovení § 46 odst.1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s. Lhůta pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí počíná běžet podle ustanovení § 172 zákona o pobytu cizinců ode dne doručení správního rozhodnutí v posledním stupni. Pokud žalobci namítají nepřezkoumatelnost výroku napadeného rozhodnutí vzhledem k tvrzení absence rozhodnutí o rozkladech manželky a nezletilého syna žalobce, tato námitka vzhledem k výše uvedenému není důvodná, když o těchto podáních bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím. K námitce neúčinnosti doručení napadeného rozhodnutím právnímu zástupce prvého žalobce žalovaný správní úřad uvedl, že k doručení napadeného rozhodnutí došlo, byť tak bylo učiněno prostřednictvím datové schránky Jan Camrda – insolvenční správce. Je totiž nepochybné, že se jedná o datovou schránku shodné fyzické osoby, tj. právního zástupce žalobce, který měl uvedenou datovou schránku plně ve své dispozici a z podané žaloby je evidentní, že se s napadeným rozhodnutím seznámil. Účinky doručení napadeného rozhodnutí tudíž nastaly. Žalovaný se neztotožnil s právním názorem žalobců, že manželka a nezletilé dítě prvého žalobce měly být účastníky správního řízení ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu prvého žalobce. Rozhodnutím o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu prvému žalobci se zakládají, mění i ruší práva pouze této osobě, naopak práv a povinností dalších osob, které nemají povolen pobyt na území České republiky, se toto rozhodnutí přímo nedotýká. Prvý žalobce byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10.3.2008, sp.zn. 4 T 80/2008 uznán vinným ze spáchání trestního činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení § 201 tehdy platného trestního zákona a odsouzen mimo jiné k trestu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání jednoho roku. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17.4.2009, sp.zn. 30 T 19/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4.8.2009, sp.zn. 61 To 263/2009, byl žalobce dále uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a podle ustanovení § 171 odst.1 písm. c) tehdy platného trestního zákona byl odsouzen k peněžitému trestu v částce 30.000,-Kč, náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a k zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, když žalobce nerespektoval předchozí rozhodnutí soudu, který mu byl zákaz této činnosti uložen. Uvedená jednání prvého žalobce, posouzená jako spáchání trestného činu, byla jednoznačně jednáním proti právnímu řádu České republiky a tudíž také jednáním proti veřejnému pořádku. Veřejným pořádkem se rozumí soustava pravidel chování, která jsou obsažena v právních předpisech a pravidel, která v právních předpisech obsažena nejsou, jestliže její zachovávání je podle obecného názoru lidí v určitém místě a čase nezbytnou podmínkou pokojného stavu. Dosáhne-li určité jednání takové intenzity, že jej lze kvalifikovat jako porušení či obcházení zákona, je nutno považovat je za porušení veřejného pořádku závažným způsobem. Nemusí přitom jít pouze o jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu. Na základě uvedených trestních rozsudků je nepochybné, že protiprávní jednání žalobce, příslušnými soudy kvalifikované jako úmyslný trestný čin, zcela pokračování 11 A 41/2010 naplňuje uvedenou podmínku závažnosti porušení pravidel chování a i předpoklad opakovanosti závažného jednání proti veřejnému pořádku byl ve věci prvého žalobce naplněn. Závěr o opakovaném narušení veřejného pořádku závažným způsobem ze strany prvého žalobce byl na základě zjištěných konkrétních skutečností učiněn zcela v souladu se zákonem. Pokud žalobci v podané žalobě namítají a argumentují Směrnicí o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků, k tomu žalovaný poukazuje na to, že prvý žalobce není občanem Evropské unie ani jeho rodinným příslušníkem, tudíž je třeba vzít v úvahu, že i uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.10.2009 se vyjadřuje k odlišným otázkách, tj. k aplikaci jiného ustanovení zákona o pobytu cizinců a posuzování nebezpečí budoucího narušení veřejného pořádku ze strany žadatele - občana Evropské unie či jeho rodinného příslušníka. K námitce nepřiměřeného dopadu do rodinného či soukromého života prvého žalobce se žalovaný dostatečně vyjádřil v napadeném rozhodnutí se závěrem, že tento dopad není nepřiměřený. Rodinní příslušníci žalobce pobývají v současně době v České republice jako cizinci s povoleným dlouhodobým pobytem a v případě zájmu realizovat svůj rodinný život právě na území České republiky může cizinec využít standardních institutů, které za tímto účelem poskytuje zákon o pobytu cizinců. Platnost povolení k trvalému pobytu na území České republiky bylo prvému žalobci zrušeno v souladu se zákonem a k porušení jeho základních práv a svobod nedošlo. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Ministerstvo vnitra zahájilo dne 16.9.2009 z moci úřední řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu prvého žalobce podle ustanovení § 77 odst.2 písm. a) zákona č.326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen zákon o pobytu. Učinilo tak na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. 30 T 19/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp.zn. 61 To 263/2009, ze kterých je patrné, že prvý žalobce opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Rozhodnutím ze dne 12.10.2009, č.j.: OAM-28320-8/MC-2009, Ministerstvo vnitra zrušilo žalobci P. N. N. povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 77 odst.2 písm. a) a zároveň uložilo, respektive stanovilo jmenovanému cizinci lhůtu k vycestování z území na třicet dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 77 odst.3 zákona o pobytu. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce rozklad, v němž namítal shodně jako v podané žalobě, zejména pokud jde o posouzení protiprávního jednání žalobce, definici pojmu „závažného narušení veřejného pořádku“ a posouzení přiměřenosti rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu z hlediska dopadu rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života cizince. O podaném rozkladu rozhodl ministr vnitra žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 27.1.2010, jímž rozklad podle ustanovení § 152 odst.5 písm. b) správního řádu zamítl se závěrem, že nebyly shledány žádné důvody pro zrušení rozkladem napadeného rozhodnutí, když není ve veřejném zájmu, aby na území České republiky pobýval cizinec, který má uděleno povolení k trvalému pobytu a byl přitom opakovaně odsouzen pro spáchání trestného pokračování 11 A 41/2010 činu. Povolení k trvalému pobytu je (vyjma udělení státního občanství České republiky) nejvyšším pobytovým statusem v České republice a pokud cizinec závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, v tomto případě opakovaně, není ve veřejném zájmu, aby tento pobytový status se všemi výhodami z něho plynoucími byl cizinci zachován. To neznamená, že nemůže dále pobývat v České republice na základě jiného pobytového statusu. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst.1 s.ř.s. a o podané věci rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto: Žalobci se podanou žalobou domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o zrušení trvalého pobytu žalobce P. N. N. a byla mu stanovena lhůta pro vycestování z území v délce třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Podle ustanovení § 77 odstavec 2 písmeno a/ zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu), ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle odstavce 3 téhož právního ustanovení ministerstvo v rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle odstavců 1 a 2 stanoví lhůtu k vycestování z území a udělí cizinci výjezdní příkaz; cizinec je povinen ve stanovené lhůtě z území vycestovat. V prvé řadě se soud zabýval otázkou, zda jsou dány podmínky pro to, aby bylo možné považovat všechny žalobci osobami oprávněnými k podání žaloby. Podle ustanovení § 65 odst.1 s.ř.s. se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím správním řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Žalobkyně L. T. T. a nezletilý žalobce N. L. T. B. byli účastníky správního řízení, avšak o jejích právech a povinnostech ve správním řízení nebylo rozhodováno žalobou napadeným rozhodnutím, ale - jak vyplývá z vyjádření žalovaného správního úřadu - o jejich samostatně podaných rozkladech bylo žalovaným rozhodnuto samostatnými rozhodnutími. O rozkladu, podaném jménem paní L. T. T. proti rozhodnutí žalovaného ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu jejího manžela, bylo žalovaným rozhodnuto dne 4.3.2010 rozhodnutím č.j.: MV-98909/VS-2009-2. Rozklad byl zamítnut jako opožděný a nepřípustný, rozhodnutí nabylo právní moci 9.3.2010. Obdobně i rozklad, podaný jménem nezletilého dítěte žalobce, byl žalovaným zamítnut jako opožděný a nepřípustný samostatným rozhodnutím ze dne 4.3.2010, č.j.: MV-98939/VS-2009-2. pokračování 11 A 41/2010 Ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí soud dospěl k závěru, že žalobkyně L. T. T. a nezletilý žalobce N. L. T. B. nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby právě proto, že napadeným rozhodnutím nebylo rozhodováno o jejich právech a povinnostech. Nelze nepřehlédnout ani skutečnost, že žalobou napadeným rozhodnutím nebylo rozhodováno o rozkladu, který výše označení žalobci podali, nýbrž jen o rozkladu žalobce P. N. N. To ve svých důsledcích znamená, že na žalobou napadené rozhodnutí je nutno pohlížet jako na rozhodnutí, ve vztahu k němuž žalobkyně L. T. T. a nezletilý žalobce N. L. T. B. nevyčerpali opravné prostředky. Podle ustanovení § 68 písmene a/ s.ř.s. je nepřípustná žaloba, jestliže žalobce řádně nevyčerpal opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže by bylo změněno na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného. V daném případě napadeným rozhodnutí nebylo rozhodnutí správního orgánu prvého stupně změněno, proto nenastal případ, uvedený v druhé části citovaného ustanovení. Soud dospěl k závěru, že žaloba je nepřípustná, proto žalobu žalobkyně L. T. T. a nezletilého žalobce N. L. T. B. odmítl. Pro úplnost je třeba poznamenat, a to ve vztahu k rozhodnutí o jejich rozkladu, k jejichž podání je opravňuje procesní postavení účastníka správního řízení, pak nutno učinit závěr o tom, že tato rozhodnutí nejsou předmětem žaloby, když byla vydána až po podání této žaloby. Žalobní námitky, vznesené podanou žalobou, tak soud posoudil na základě žaloby prvého žalobce P. N. N. Žalobce v podané žalobě poukazoval na to, že datová schránka, do níž bylo rozhodnutí doručeno, není datovou schránkou jeho právního zástupce JUDr.Jana Camrdy, advokáta, neboť ten vykonává advokacii ve sdružení advokátů a toto sdružení není právnickou osobou a nemůže mít zřízenu datovou schránku podle zákona č. 300/2008 Sb. Podle názoru žalobce zde nebyla dána podmínka pro postup podle ustanovení § 19 odst. 2 správního řádu, který umožňuje doručovat písemnosti do datové schránky advokáta, když taková datová schránka nebyla zřízena, respektive do ní nebylo platně doručeno. Městský soud v Praze po posouzení dospěl k závěru, že uvedená žalobní námitka není důvodná. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé (a žalobce to ani v podané žalobě nijak nerozporuje), že k doručení napadeného rozhodnutí došlo, byť tak bylo učiněno prostřednictvím datové schránky Jan Camrda – insolvenční správce. Z obsahu podané žaloby je dále nepochybné, že se jedná o datovou schránku shodné fyzické osoby, tj. právního zástupce žalobce, který měl uvedenou datovou schránku plně ve své dispozici a s napadeným rozhodnutím se seznámil včetně toho, že využil možnosti podat řádně a včas žalobu proti rozhodnutí ke správnímu soudu. Městský soud v Praze má proto za to, že účinky doručení napadeného rozhodnutí nastaly a došlo-li snad k pochybení v tom, že dodatek jména datové schránky se nekryje s dodatkem, pod nímž ve správním řízení a v řízení před soudem vystupoval právní zástupce žalobců, nezpůsobuje skutečnost, že tomuto právnímu zástupci žalobců bylo napadené rozhodnutí do takto označené schránky fakticky doručeno, takovou vadu řízení, která by měla za následek nezákonnost, pro níž by bylo třeba žalobou napadené rozhodnutí zrušit či mít důvodné pochybnosti o tom, zda bylo napadené rozhodnutí zástupci žalobce doručeno a zda nabylo právní moci. Prvý žalobce v žalobě dále namítal, že ministr vnitra v napadeném rozhodnutí přesvědčivě nedefinoval pojem „veřejný pořádek“ a nesprávně tento neurčitý právní pojem aplikoval na skutkové okolnosti jeho případu. Tato námitka není důvodná. V daném případě pokračování 11 A 41/2010 bylo rozhodnuto o zamítnutí rozkladu žalobce proti rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu na území ČR proto, že správní orgány dospěly k závěru, že prvý žalobce opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Zákon o pobytu cizinců výslovně neuvádí, co se pro účely tohoto zákona rozumí závažným způsobem narušení veřejného pořádku. Pojem „narušení veřejného pořádku“ právní předpis nedefinuje a je na správním orgánu, aby jej ve správním rozhodnutí vymezil a přesvědčivě zdůvodnil, zda zjištěný skutkový stav lze pod provedené vymezení podřadit. Co se rozumí pojmem „veřejný pořádek“ žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí o rozkladu uvedl s tím, že v konkrétním případě došlo k opakovanému závažnému porušení právních předpisů žalobcem, spočívajícím v jednání, v němž orgány činné v trestním řízení shledaly naplnění zákonných znaků výše uvedených trestných činů a žalobce byl soudem uznán vinným a byl mu uložen trest. Nelze proto souhlasit se žalobcem, že nebyl řádně a správně právně posouzen zjištěný skutkový stav a byl nesprávně interpretován pojem „veřejný pořádek“. Narušování veřejného pořádku žalobkyní bylo v odůvodnění napadeného rozhodnutí posouzeno ve vztahu ke konkrétním skutkovým zjištěním a závěr o porušení veřejného pořádku byl učiněn z řady uvedených a příslušnými orgány prokázaných jednání žalobce. Podmínkou pro závěr o porušení veřejného pořádku není rozhodnutí o tom, zda se cizinec dopustil trestného činu či přestupku, neboť pojem „veřejný pořádek“ je pojmem širším, který v sobě zahrnuje nejen porušení právních předpisů, ale i porušování obecně respektovaných pravidel chování. Správní orgán přitom nemusí zjišťovat, zda prvý žalobce byl trestně postižen pouze v období předcházejícím nové právní úpravě a jeho jednání by podle této nové právní úpravy již nevedlo ke druhému odsouzení. Ve správním řízení o zrušení trvalého pobytu na území České republiky postačí zjištění, že byly zjištěny skutečnosti, z nichž vyplývá závěr o tom, že je žalobce opakovaně narušil veřejný pořádek. Žalobou napadené rozhodnutí je rozhodnutím, vydaným ve zcela samostatném řízení, jehož výsledkem je právní akt, jímž stát dává najevo, že nemá zájem povolit na svém území pobyt cizinci, jenž nedodržuje právní řád státu či obecné požadavky společnosti a pravidla chování. Zákon o pobytu cizinců stanoví a jednoznačně formuluje podmínky, za nichž může být cizinci odepřeno setrvání na území státu a tyto podmínky byly podle žalobou napadeného rozhodnutí splněny. Povinnosti řádně odůvodnit právní závěr o naplnění podmínek narušení veřejného pořádku zjištěným a konkrétně popsaným chováním žalobce správní orgány v posuzované věci dostály. Již v rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je uvedeno, co správní orgány považují za veřejný pořádek, co znamená možnost jeho ohrožení a co se rozumí závažným způsobem jeho narušení. Podle názoru soudu je veřejným pořádkem nutno rozumět soubor pravidel, které daná společnost považuje za normy správného chování, a to jak právní, tak morální a jejich porušení je vnímáno jako jednání nesprávné, jako jednání, které společnost není ochotna akceptovat. Definice veřejného pořádku uvedená v rozhodnutí správních orgánů tomuto vymezení pojmu veřejného pořádku koresponduje. V daném případě pak pod vymezený pojem veřejného pořádku bylo podřazeno jednání žalobce, které je zcela zřejmým porušením nejen společností obecně uznávaných norem správného chování, ale je porušením právních předpisů a jako takové bylo předmětem trestního řízení (ohrožení pod vlivem návykové látky, nerespektování rozhodnutí soudu). Porušování právních předpisů je pak zřejmé závažné porušení pravidel, která představují veřejný pořádek, když za porušení veřejného pořádku je nutno považovat i takové jednání, které je v rozporu s pravidly morálky. pokračování 11 A 41/2010 Z odůvodnění obou rozhodnutí je tedy jednoznačně patrno, že se správní orgány obou stupňů konkrétním jednáním žalobce podrobně zabývaly a toto jednání vyhodnotily z pohledu zákonem stanovených podmínek. Uvedená jednání žalobce je třeba posuzovat komplexně a z jejich charakteru lze učinit závěr o neúctě žalobce k povinnostem, uloženým jí právními předpisy České republiky. Stát důvodně očekává, že osoby, pobývající na jeho území, právní předpisy porušovat nebudou. Dosáhlo-li jednání žalobce takové intenzity, že nerespektoval – byť by se tak stalo v důsledku omylu v počítání lhůty – zákaz řízení motorových vozidel, vyslovený rozhodnutím soudu v trestním řízení, je zřejmé, že závěr o porušení veřejného pořádku je odůvodněn, odůvodněn je i závěr o závažném a opakovaném způsobu porušování veřejného pořádku, neboť povinnosti nestanoví právní předpisy samoúčelně. Žalobci bylo právo trvalého pobytu odňato nikoli proto, že se dopustil trestného činu, ale proto, že jeho jednání, v rozhodnutí konkrétně uvedené, bylo posouzeno jako porušení veřejného pořádku. Správní orgány nepostupovaly mechanicky tak, že by samotné trestní stíhání a odsouzení žalobce pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí považovaly za důvod pro vydání rozhodnutí a rozhodnutí nebylo vydáno ani z důvodu generální prevence, nýbrž pro konkrétní jednání žalobce. K otázce výkladu pojmu veřejný pořádek a aplikace Směrnice se vyjádřil ve svých rozhodnutích i Nejvyšší správní soud – viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.7.2009, č.j. 2 As 65/2008-69, dostupný na www.nssoud.cz. Obdobně též v rozsudku ze dne 16.5.2007, č.j. 2 As 78/2006-64, dostupném z http://www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud se v obecné rovině pokusil najít uspokojivou definici pojmu veřejný pořádek, tedy pojmu užívaného zákonem o pobytu cizinců na mnoha místech, včetně řízení o uložení správního vyhoštění. Nejvyšší správní soud dospěl v citovaném rozsudku k závěru, že tento pojem není v právním řádu ČR dosud jednoznačně definován, jakkoli se zmínka o něm objevuje v různých souvislostech v celé řadě právních předpisů (včetně ustanovení § 36 zákona o mezinárodním právu soukromém, jehož použitelnost je však komplikována nejen zahrnutím do právního odvětví zcela odlišného od práva správního, ale zejména jeho stručností a omezeností na zásady společenského a státního zřízení ve stylu ideologie vládnoucí v době přijetí tohoto zákona). Veřejný pořádek coby normativní systém má podle citovaného rozsudku povahu heterogenní (zejména proměnlivou v čase a dle konkrétního právního odvětví) a normy v něm obsažené nespojuje povaha jejich závaznosti a původu, nýbrž jejich účel, kterým je optimální fungování společnosti. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku pokusil jej vymezit jako: „normativní systém, na němž je založeno fungování společnosti v daném místě a čase a jenž v sobě zahrnuje ty normy právní, politické, mravní, morální a v některých společnostech i náboženské, které jsou pro fungování dané společnosti nezbytné. Nadto je možno pod pojmem veřejného pořádku rozumět také faktický stav společnosti, k němuž je dodržování tohoto heterogenního normativního systému zacíleno. Narušení veřejného pořádku je proto zároveň narušením normy a zároveň narušením optimálního stavu společnosti, který je účelem a dispozicí této normy. Je proto „při hledání odpovědi na otázku, zda posuzované jednání může ´závažným způsobem narušit veřejný pořádek´, potřeba souběžně zvažovat, jednak do jaké míry je toto jednání obecně závažné ve smyslu společenské nebezpečnosti, a jednak do jaké míry narušuje právě zájmy chráněné zákonem o pobytu cizinců, tedy fungování takového režimu pobytu vstupu cizinců na české území a jejich pobytu zde, který bude jak v souladu se zájmy ČR jako celku, tak bude respektovat lidská práva těchto cizinců“. Ve vztahu k výkladu pojmu narušení veřejného pořádku užitého v ustanovení § 119 odst.2 písm. b) zákona o pobytu cizinců považuje Nejvyšší správní soud shora podané pokračování 11 A 41/2010 vymezení za plně použitelné, neboť nespatřuje racionální důvod pro to, aby stejné právní pojmy (užité navíc ve stejném zákoně, v normách sledujících stejné cíle) byly vykládány různým způsobem (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29.1.2008, sp.zn. Pl. ÚS 72/06, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 291/2008 Sb.). Pro nyní posuzovanou věc je přitom podstatné, že k obdobnému vymezení narušení veřejného pořádku v podstatě dospěl žalovaný správní úřad v napadeném rozhodnutí. Argumentoval- li žalobce v podané žalobě v rámci druhé stěžejní žalobní námitky tím, že v důsledku rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu dojde k nepřiměřenému zásahu do rodinného života žalobce, jeho manželky a nezletilého syna, nemá tato námitka podle názoru soudu oporu ve shromážděném spisovém materiálu. Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí obsahuje pasáž, v níž je posouzení přiměřenosti zásahu vydaného rozhodnutí do rodinného života prvého žalobce postaveno vůči veřejnému zájmu na ochraně před porušováním právních norem České republiky a správní úřad dospěl k závěru, že vzhledem k výše opakovaně uváděným protiprávním jednáním žalobkyně a jejich povaze veřejný zájem převažuje nad zájmem na ochraně rodinných vztahů a napadené rozhodnutí obsahuje srozumitelnou, odůvodněnou a přezkoumatelnou úvahu správního úřadu, kterou městský soud shledal správnou a zákonnou. Obdobně to platí i o uplatněné žalobní námitce, v níž žalobce zdůrazňoval, že v daném případě otázka naléhavosti ochrany veřejného zájmu podle stávající judikatury Evropského soudu pro lidská práva žalovaným správním úřadem posouzena nebyla. Správní úřad nijak nezohlednil, že prvý žalobce žije v České republice již dlouhou dobu, musel splnit přísné podmínky pro udělení trvalého pobytu, vybudoval zde své nejužší sociální vazby a jeho primárním zájmem je plnění povinností ve vztahu k rodině a státu, zejména v oblasti podnikání, což vyžaduje od každého cizince, tím spíše od osoby z jiného kulturního a sociálního prostředí, mimořádné nároky. Správní úřad nevzal v úvahu obecně silnější rodinné vazby, udržované v rámci rodin osob vietnamské národnosti ani ustanovení § 57 odst.3 písm. c) trestního zákona a ustanovení § 80 odst.3 písm. c) nového trestního zákona, ani ustanovení článku 32 Listiny základních práv a svobod, jež výslovně stanoví, že děti mají právo na rodičovskou péči a že nezletilé děti mohou být odloučeny od rodičů proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu. Všichni žalobci pociťují výrok napadeného rozhodnutí jako nelidský a krutý trest. Uvedená námitka není opodstatněná. Z odůvodnění rozhodnutí o rozkladu je zřejmé, že rodinní příslušníci prvého žalobce pobývají v současně době v České republice jako cizinci s povoleným dlouhodobým pobytem a v případě zájmu realizovat svůj rodinný život právě na území České republiky může prvý žalobce využít standardních institutů, které za tímto účelem poskytuje zákon o pobytu cizinců. Platnost povolení k trvalému pobytu na území České republiky bylo prvému žalobci zrušeno v souladu se zákonem a k porušení jeho základních práv a svobod nedošlo. Zákon o pobytu ani jiný obecně závazný právní předpis neukládají správnímu úřadu povinnost zohlednit údajné a tvrzené mimořádné nároky, které na občany vietnamské národnosti klade zařazení do českého sociálního prostředí, neboť je třeba vzít v úvahu především tu skutečnost, že žalobce se o své vůli rozhodl usadit v České republice, navázat zde rodinné, pracovní a další sociální vztahy, což však neznamená závěr o tom, že by tyto skutečnosti měly být důvodem pro to, aby správní úřad v případě, že prvý žalobce opakovaně porušil právní řád České republiky, postupoval vůči němu odlišně, když je právem a povinností cizince, ucházejícího se o trvalý pobyt na území České republiky, respektovat právní řád a svým jednáním nenarušovat veřejný pořádek. Této své povinnosti prvý žalobce pokračování 11 A 41/2010 nedostál a proto bylo zcela v souladu s právním řádem a na místě cizinci povolení k trvalému pobytu zrušit. Na uvedeném závěru nemění ničeho ani žalobcem citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, když správní úřad v rozhodnutí obou stupňů jasně a srozumitelně vyjádřil, z jakých konkrétních skutkových a právních okolností došel k závěru, že byly splněny zákonem formulované podmínky pro to, aby byl žalobci trvalý pobyt zrušen. Pokud žalobce v podané žalobě argumentoval Směrnicí o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků, k tomu se soud připojuje k závěrům žalovaného, který poukazuje na to, že prvý žalobce není občanem Evropské unie ani jeho rodinným příslušníkem, tudíž je třeba vzít v úvahu, že i uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.10.2009 se vyjadřuje ke zcela odlišným otázkám, tj. k aplikaci jiného ustanovení zákona o pobytu cizinců a posuzování nebezpečí budoucího narušení veřejného pořádku ze strany žadatele - občana Evropské unie či jeho rodinného příslušníka, zatímco v projednávané věci o tuto problematiku nešlo. Na základě výše uvedeného odůvodnění Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba prvého žalobce nebyla podána důvodně a proto ji postupem podle ustanovení § 78 odstavec 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 1 věta první s.ř.s., podle něhož by právo na náhradu nákladů řízení podle úspěchu v řízení příslušelo žalovanému správnímu orgánu, jemuž však žádné prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu v řízení před soudem nevznikly.

Poučení