11 A 93/2014 - 121

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce Z. K., bytem v B. č. p. 288, J. n. N., zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, o žalobě proti rozhodnutí Zastupitelstva hlavního města Prahy o námitkách žalobce proti změně Z-1415/07 Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, zahrnutém do Opatření obecné povahy hlavního města Prahy č. 38/2014, které nabylo účinnosti dnem 17. 4. 2014 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí o námitkách žalobce proti Změně-1415/07, zahrnuté do Opatření obecné povahy hlavního města Prahy č. 38/2014, nazvaného „Změny Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy“, s e z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 36.798,- Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Viktora Klímy, advokáta.

Odůvodnění

Žaloba Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného správního úřadu o námitkách žalobce ze dne 11. 1. 2010 proti změně č. Z-1415/07 Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, zahrnuté do Opatření obecné povahy hlavního města Prahy č. 38/2014, které nabylo účinnosti dne 17. 4. 2014. V podané žalobě žalobce poukázal na to, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno poté, co předchozí rozhodnutí žalovaného o námitkách žalobce, zahrnuté do Opatření obecné povahy hlavního města Prahy č. 9/2010, nazvaného „Změny Vlny 07 a změna Z-1190/06 Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy“ bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013, č. j. 3A 61/2010 - 94. Žalobce uvedl, že je vlastníkem 48 pozemků, specifikovaných na listu vlastnictví č. 131 v katastrálním území Křeslice v obci Praha, přičemž na některých z nich se nacházejí stavby a podle pasportu Pražských vodáren též areál vodovodu Petrovice se studnou s pitnou vodou a zdrojem pitné vody na pozemku žalobce, s budovou čerpací stanice pitné vody, jejíž řady jsou vedeny na Kozinec v Horních Měcholupech, do Uhříněvsi a do Dolních Měcholup. Změnou Z-1415/07 došlo podle výrokové části k vymezení veřejně prospěšné stavby VPS 79/TY/40 „Retenční nádrž Dobrá Voda“ v obci Praha, v katastrálním území Křeslice a k vyhlášení retenční nádrže „Dešťová usazovací nádrž Dobrá Voda“ v obci Praha jako veřejně prospěšné stavby. Mezi pozemky dotčenými vymezením výše specifikovaných veřejných staveb jsou i pozemky ve vlastnictví žalobce. S ohledem na hrozící škodu, která žalobci hrozí vymezením veřejně prospěšné stavby na jeho pozemcích, které tak do budoucna nebude moci žalobce coby jejich vlastník volně využívat, podal žalobce námitky proti Změně Z-1415/07 Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy. Žalovaný o námitkách rozhodl ve svém rozhodnutí, zahrnutém do Opatření obecné povahy hlavního města Prahy č. 9/2010, nazvaného Změny Vlny 07 a změna Z-1190/06 Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy. Protože se žalovaný s námitkami řádně procesně ani obsahově nevypořádal, Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem (k žalobcem podané žalobě proti správnímu rozhodnutí) rozhodnutí žalovaného o námitkách zrušil. Žalovaný následně vydal nyní žalobou napadené rozhodnutí, kterým znovu rozhodl o námitkách žalobce ze dne 11. 1. 2010. Navzdory zrušujícímu rozsudku soudu žalovaný správní úřad rozhodl nejenže fakticky zcela totožně a stejným způsobem, když ad absurdum opětovně nesprávně interpretoval a přiřazoval jiný význam konkrétním námitkám žalobce a i nadále je zjevně veden cílem obejít zákon a žalobce, který důsledně hájí svá práva a majetek, tj. nejjednodušší protiprávní cestou zlegalizovat nedokončenou, nevyužívanou a nezkolaudovanou stavbu namísto toho, aby ji v souladu se zákonem a zdravým rozumem odstranil. Žalovaný sice v návaznosti na zrušující rozsudek sice zdánlivě podrobněji odůvodnil svá jednotlivá zamítavá rozhodnutí o námitkách žalobce, ale i nadále jsou žalobou napadené rozhodnutí o námitkách i změna Z-1415/07 podle přesvědčení žalobce za současného právního stavu procesně i hmotně právně nezákonná, a to minimálně z následujících důvodů: V prvém žalobním bodě žalobce namítl, že v místech, která správní úřad charakterizuje a nazývá „Vodní nádrží Dobrá Voda“, se nachází fakticky a právně nedokončená a nikdy nevyužívaná retenční a dešťová usazovací nádrž, pro kterou bylo dne 10. 5. 1978 vydáno tehdejším Útvarem hlavního architekta hlavního města Prahy územní rozhodnutí o umístění stavby „Třetí stavba základny stavební výroby Uhříněves – Měcholupy“ a dne 5. 2. 1980 bylo tehdejším Odborem komunálního hospodářství a zemědělství Národního výboru hlavního města Prahy vydáno stavební povolení na stavbu „Retenční nádrže – D k zachycení dešťových vod z jižní části základny stavební výroby Uhříněves – Měcholupy v Praze 10, včetně lapače hrubších nečistot a čerpací stanice dešťových vod s výtlakem těchto vod do povodí Rokytky“. Žalobce namítl, že v nádrži D bylo za posledních třicet let nejvíce vody v roce 2002 při tzv. tisícileté povodni, kdy zde byla kaluž tři metry široká a pět centimetrů hluboká. Ani největší rozvodnění Botiče v roce 2013 se nijak nedotklo předmětných pozemků. Stavba pro odtok dešťových vod z nádrže do Botiče dosud nebyla umístěna vůbec. Z uvedeného vyplývá, že předmětná stavba je po dobu 34 let rozestavěná, dosud nezkolaudovaná a nedostavěná, rozestavěna je i přečerpávací stanice dešťových vod, která má podle stavebního povolení zachycené znečištěné vody v nádrži přečerpávat do Říčanského potoka. Od roku 1986, kdy se žalobce stal vlastníkem nemovitostí v katastrálním území Křeslice, na rozestavěné stavbě nikdy nikdo nepracoval ani ji jakkoli udržoval. Žalobce má za to, že opatření obecné povahy, kterým je zasahováno do základních práv soukromých subjektů, je třeba zvážit s ohledem na proporcionalitu takového zásahu, kdy s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 4Ao 6/2011, je třeba zvážit konkrétně, zda napadené opatření obecné povahy vůbec umožňuje dosáhnout sledovaného cíle (kritérium vhodnosti), zda opatření obecné povahy a sledovaný cíl spolu logicky souvisejí a zda cíle nelze lépe dosáhnout jiným prostředkem (kritérium potřebnosti), jakož i zda opatření obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně (kritérium minimalizace zásahů). V neposlední řadě je třeba zkoumat, zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli (kritérium proporcionality v užším slova smyslu). Žalobce má za to, že stavebníci v katastrálním území Petrovice jsou přednostně povinni srážkové vody, vznikající na jejich pozemcích, likvidovat přímo na těchto pozemcích vsakováním a nikoli je vypouštět do retenční nádrže v katastrálním území Křeslice, tj. obtěžovat a zatěžovat jimi jiné vlastníky. V katastrálním území Petrovice je nedostatek vody a hladina spodní vody je dlouhodobě na nízké úrovni. Ve svých námitkách ze dne 11. 1. 2010 žalobce uvedl, že nesouhlasí se zapsáním svého pozemku č. 482/1 v katastrálním území Křeslice do seznamu vymezených ploch veřejně prospěšné stavby, neboť tento pozemek není zakreslen do území, které má být zahrnuto do veřejně prospěšné stavby. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že s ohledem na skutečnost, že zásah veřejně prospěšné stavby do předmětného pozemku je pouze v rozsahu tří metrů čtverečních, nemá veřejně prospěšná stavba na tento pozemek žalobce faktický vliv. S uvedeným tvrzením žalobce zásadně nesouhlasí, neboť veřejně prospěšné stavby a opatření pro zvyšování retenčních schopností území a pro snižování ohrožení území povodněmi jsou důvodem pro vyvlastnění pozemků podle ustanovení § 170 odstavec 1 písm. b/ stavebního zákona. Z toho důvodu je irelevantní, jakou plochou v metrech čtverečních veřejná prospěšná stavba na pozemku zabírá, a je proto otázkou, proč byl tedy vůbec předmětný pozemek žalobce do veřejně prospěšné stavby zahrnut, když podle názoru žalobce jakýkoli zásah územního plánu do vlastnických práv soukromých osob musí být prováděn pouze v míře nezbytně nutné. Žalobce dále k podané žalobě namítl, že veřejně prospěšná stavba byla na pozemcích žalobce navržena urbanistickou studií Městské části Praha – Petrovice, jejíž zastupitelstvo však není oprávněno rozhodovat o veřejně prospěšné stavbě na území Městské části Praha – Křeslice. Uvažovaná veřejně prospěšná stavba byla předmětem projednání již v rámci změny č. Z-1415/06, ve vlně 06, jež započala být projednávána podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též stavební zákon z roku 1976). Z přílohy č. 4 k usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 35/06 ze dne 23. 2. 2006 vyplývá, že řízení o této konkrétní změně bylo přerušeno do doby uzavření urbanistické studie Petrovice. O skutečnosti, že návrh zřízení veřejně prospěšné stavby ze změny Z-1415/06 byl převzat i do změny Z-1415/07, se žalobce dozvěděl náhodou, když lustroval jiný správní spis. Skutečnost, že žalovaný správní úřad o tom nijak neinformoval, považuje žalobce za porušení ustanovení § 20 odstavec 1 stavebního zákona. Z tohoto důvodu nemohl žalobce podat včasný podnět ke změně změny č. Z-1415/07, avšak domnívá se, že do této změny č. Z-1415/07 měl být převzat i jeho podnět ke změně č. Z-1415/06, neboť se týká právě té části změny, která byla zahrnuta do změny č. Z-1415/07. Toto se však zřejmě nikdy nestalo, neboť žalobci není dosud známo, jak a zda vůbec byl jeho podnět projednáván. V dalším žalobním bodě žalobce nesouhlasil s odůvodněním napadeného rozhodnutí, proč žalovaný ve změně č. Z-1415/07 nepoužívá k označení stavby retenční nádrže oficiální název stavby, který je uveden ve stavebním povolení pro stavbu, ale označení „Retenční nádrž Dobrá Voda“, který je názvem pracovním, použitým pouze pro účely změny územního plánu. Není libovůlí správního úřadu, jak v rámci územního plánování označí již existující nedokončenou stavbu a pokud má být zaručena náležitá možnost občanů participovat na územním plánování a možnost chránit svá územním plánováním zasažená práva, musí být zároveň možné se v návrhu případné změny územního plánu řádně orientovat. Tím, že správní úřad používá svévolná označení pro existující stavby, dochází ke zmatení účastníků řízení. V dalším žalobním bodě žalobce namítl, že při srovnání přílohy „Vyhodnocení stanovisek a připomínek k návrhu předmětné změny územního plánu“ v usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 35/38, ze dne 26. 3. 2010 a v usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 37/3 ze dne 27. 3. 2014, je zcela evidentní, že v obou řízeních byla použita totožná stanoviska z předchozí doby, která jsou - vzhledem k uběhnuvšímu času - právně irelevantní, neaktuální a nepoužitelná. Dotčené orgány nemohly zapracovat ani se vypořádat s novotami, jakými jsou mimo jiné právě výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, podklady žalobce, rozvodnění Botiče v roce 2013, a podobně. Bez aktuálního stanoviska k vyhodnocení vlivu stavby na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb. a podle Natura 2000 je řízení zatíženo nepřekonatelnou a v řízení před soudem i neodstranitelnou procesní vadou. Navíc Oznámení o vydání druhé změny č. Z-1415/07 v podobě opatření obecné povahy nebyla podle názoru žalobce zveřejněna na úřední desce žalovaného správního úřadu. V posledním žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný správní úřad se při svém uvážení a rozhodování neřídil závazným právním názorem Městského soudu v Praze, vyjádřeným v odůvodnění rozsudku ze dne 31. 5. 2013, č. j. 3A 61/2010 - 94, absurdně zhodnotil skutkový stav, nesprávně věc právně posoudil a neospravedlnitelným způsobem poškodil práva žalobce s cílem svého prospěchu a záměru developerů, kteří plánují v dané lokalitě výstavbu, a těmto rozhodnutím předcházejí zásadní procesní pochybení. Ze třinácti námitek žalobce ze dne 11. 1. 2010 bylo formálně vyřízeno pouze osm, došlo k jejich modifikaci a zkrácení, což mělo minimálně u jedné z námitek za následek zkreslení celého obsahu a smyslu. Žalobce poukázal na rozhodnutí žalovaného o jeho námitce, kde žalovaný explicitně uvedl, že na základě povolení č. j. OKZ 9245/79/BER/VOD, ze dne 5. 2. 1980 byla předmětná nádrž vybudována na ochranu rekreační nádrže Hostivař. V napadeném rozhodnutí však není ohledně rekreační nádrže Hostivař uvedeno ničeho a je nutno závěrem v této souvislosti pouze znovu zmínit nespornou skutečnost, že stavba je 34 let rozestavěná, nedokončená a nezkolaudovaná ani nevyužívaná. Závěrem podané žaloby žalobce namítl, že další změnou územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy č. Z-2746/00, zahrnuté do Opatření obecné povahy hlavního města Prahy č. 37/2013, nazvané „Celoměstsky významné změny třetího územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy“, došlo rovněž k zanesení záplavového území na pozemcích žalobce do územního plánu, a to opět zcela iracionálně navzdory skutečnosti, že v dané lokalitě žádné záplavy nikdy nebyly. Vyjádření žalovaného Žalovaný správní úřad ve svém vyjádření k podané žalobě uvedl, že uvedená změna územního plánu byla od počátku projednávána jako veřejně prospěšná stavba dešťové usazovací nádrže pro oblast východní části Petrovic na základě závěrečného protokolu k pořízení urbanistických studií Petrovice. Původně pořizovaná změna Z-1415/06 byla usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 35/06 ze dne 23. 2. 2006 přerušena z důvodu, že tato urbanistická studie nebyla v té době dokončena. Veřejné jednání k posouzení změny ve vlně 07 probíhalo v červnu 2006. Do dne 28. 7. 2006 bylo možné v souladu s ustanovením § 20 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976 podat k tomuto zadání podněty, žalobce však k uvedenému zadání žádné podněty nepodal a zadání změn vlny Z- 1415/07 bylo schváleno usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 13/30 dne 24. 1. 2008. O návrhu změny, zpracovaném na základě schváleného zadání a projednaném a posouzeném podle stavebního zákona z roku 2006, bylo zahájeno řízení podle ustanovení § 52 zákona č. 183/2006 Sb. s veřejným projednáním, umožňujícím dotčeným osobám podat námitky do dne 15. 1. 2010. V této fázi žalobce již své námitky podal. Návrh rozhodnutí o jednotlivých námitkách k Z-1415/07 obsahoval zdůvodnění každé námitky žalobce jednotlivě a po projednání ve výborech byl návrh změn Vlny 07 předložen zastupitelstvu k rozhodnutí. Rozhodnutí o námitkách žalobce bylo schváleno usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 35/38 ze dne 26. 3. 2010, kdy zastupitelstvo souhlasilo s návrhem rozhodnutí o uplatněných námitkách podle přílohy č. 6 uvedeného usnesení. Opatření obecné povahy č. 9/2010, kterým se tyto změny územního plánu vydávaly, nabylo účinnosti dne 16. 4. 2010 a je dosud v kompletním znění zveřejněno na internetových stránkách Magistrátu hlavního města Prahy, kde jako součást odůvodnění přílohy č. 1 textové části je uvedeno rovněž rozhodnutí o námitkách a jejich odůvodnění v tabulce „Vyhodnocení námitek k návrhům změn 07 ÚP SÚ HMP na základě rozhodnutí zastupitelstva v příloze č. 6 uvedeného usnesení“. Žalovaný poukázal na to, že stavební zákon č. 183/2006 Sb. již nestanovuje pořizovateli povinnost informovat jednotlivě vlastníky pozemků, kteří uplatnili námitky ke změnám územního plánu, jako tomu bylo podle stavebního zákona z roku 1976. Při vydání územního plánu opatřením obecné povahy podle ustanovení § 43 odstavce 4 či jeho změn podle ustanovení § 55 odstavce 2 postupoval pořizovatel podle ustanovení § 171 až 174 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh Opatření obecné povahy č. 9/2010 byl vyvěšen na úřední desce Magistrátu hlavního města Prahy po dobu patnácti dnů ode dne 31. 3. 2010 do dne 15. 4. 2010 a kompletně zveřejněn na webových stránkách úřadu a u pořizovatele, včetně částí odůvodnění. Proti návrhu zveřejněného Opatření obecné povahy č. 9/2010 nebyly podány žádné námitky. V červnu 2010 podal žalobce u Městského soudu v Praze žalobu, evidovanou pod sp. zn. 3A 61/2010. V květnu 2013 Městský soud v Praze zrušil rozsudkem č. j. 3A 61/2010 - 94 rozhodnutí o námitkách pro nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí o námitkách a pro nedostatek důvodů a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Při novém projednání námitek žalovaný správní úřad postupoval ad analogiam podle ustanovení § 42 odstavce 6 věty poslední a ustanovení § 55 odstavce 3 věty poslední stavebního zákona z roku 2006. Soud nijak nezpochybnil postup pořízení změny v souladu s platnými právními předpisy, proto nové projednání změny nebylo podle názoru žalovaného nutné. S odkazem na uvedené bylo posouzení námitek žalobce opětovně vyhodnoceno a nové odůvodnění rozhodnutí o námitkách proti změně č. 1415/07 bylo zpracováno tak, aby podle přesvědčení pořizovatele vyhovělo právnímu názoru soudu. Toto nové odůvodnění námitek bylo na základě vyjádření Ministerstva pro místní rozvoj České republiky jako nadřízeného orgánu předloženo znovu k vyjádření dotčeným orgánům a k vyjádření ministerstvu, pro srovnání bylo přílohou dopisu uvedeno původní i nové vyhodnocení. Ze strany dotčených orgánů nebyla žalovanému doručena žádná negativní stanoviska, která by ovlivnila zpracované odůvodnění námitek nebo rozsah odůvodnění. Nové vyhodnocení námitek bylo předloženo k projednání Radě hlavního města Prahy a k rozhodnutí Zastupitelstvu hlavního města Prahy a byla vydána kladná usnesení Rady č. 436 ze dne 18. 3. 2014 a Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 37/3 ze dne 27. 3. 2014. Rozhodnutí o námitkách a jejich odůvodnění se schválením stalo součástí již dříve projednané a schválené změny Z-1415/07, která zůstávala od roku 2010 v platnosti, ale byla usnesením č. 37/3 znovu vydána Opatřením obecné povahy č. 38/2014. Návrh Opatření obecné povahy č. 38/2014 byl po dobu patnácti dnů ode dne 1. 4. 2014 do dne 17. 4. 2014 zveřejněn na úřední desce magistrátu a kompletně zveřejněn na webových stránkách a u pořizovatele, včetně částí odůvodnění obsahující rozhodnutí Zastupitelstva hlavního města Prahy o námitkách a jejich odůvodnění. Proti návrhu zveřejněného Opatření obecné povahy nebyly podány žádné námitky a opatření nabylo účinnosti dnem 17. 4. 2014. Z předložené dokumentace tak podle názoru žalovaného vyplývá, že žalovaný se v novém projednání námitek žalobce řídil rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 3A 61/2010 a rozsáhle a podrobně vyhodnotil každou připomínku žalobce. Konkrétní odůvodnění uplatněných námitek žalobce je doloženo v příloze č. 10 poskytovaných dokumentů, tedy v dopise Magistrátu hlavního města Prahy Ministerstvu pro místní rozvoj a dotčeným orgánům a žalovaný pouze „na okraj“ poznamenává, že může hodnotit jen ty připomínky, které žalobce podal v rámci projednávání změny a nikoli připomínky, které žalobce vznesl v rámci žaloby nebo připomínky, které byly žalobcem formulovány jinak než v průběhu projednávání a schvalování změny. Žalovaný závěrem shrnul, že při projednání a schvalování rozhodnutí o námitkách žalobce proti změně č. Z-1415/07 Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, zahrnutém do Opatření obecné povahy hlavního města Prahy č. 38/2014, postupoval zcela v intencích zákona a judikatury, když podrobně a rozsáhle odůvodnil rozhodnutí o jedné každé námitce žalobce. Z tohoto důvodu žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Dosavadní průběh řízení Průběh správního řízení před správním úřadem vyplývá z konkrétní citace rozhodných skutkových a právních okolností tak, jak je uvedl v podané žalobě žalobce, a ve svém vyjádření k podané žalobě rovněž žalovaný správní úřad. Změna Územního plánu hl. m. Prahy „Vyhlášení retenční nádrže a dešťové usazovací nádrže Dobrá Vody jako veřejně prospěšné stavby“ byla projednávána jako veřejně prospěšná stavba rozhodující pro oblast východní části Petrovic na základě závěrečného protokolu k pořízené urbanistické studii Petrovice. Dne 1. 12. 2009 žalovaný správní orgán vyvěsil na úřední desce veřejnou vyhlášku, v níž oznámil zahájení řízení o vydání změn Vlny 07 Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, kde stanovil datum veřejného projednání a možnost podávat připomínky a námitky nejpozději při tomto veřejném projednání. K návrhu opatření obecné povahy podal žalobce dne 14. 1. 2010 písemné námitky. Rozhodnutí o námitkách žalobce bylo schváleno usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy č. 35/38 dne 26. 3. 2010. Opatření obecné povahy č. 9/2010, kterým se tyto změny územního plánu vydávaly, nabylo účinnosti dne 16. 4. 2010. Součástí odůvodnění přílohy č. 1 je rovněž rozhodnutí o námitkách a jejich hodnocení. V červnu 2010 podal žalobce k Městskému soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí o námitkách. O této žalobě rozhodl soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2013, č. j. 3A 61/2010 – 94, jímž rozhodnutí o námitkách zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, když napadené rozhodnutí shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, zejména tam, kde žalobce brojil proti stanovení veřejně prospěšné stavby na pozemcích ve vlastnictví žalobce, kde nesouhlasil se zařazením pozemku parc. č. 482/1 v katastrálním území Křeslice do seznamu vymezených ploch veřejně prospěšných staveb, a kde žalovaný nijak nereagoval na námitku, že vodní nádrž Dobrá voda je nedokončená, fakticky nevyužívaná a že potok Dobrá voda vůbec neexistuje. Žalovaný rovněž podle názoru soudu opomenul reagovat na námitky, že u veřejně prospěšné stavby není doložena její veřejná prospěšnost a že v daném prostoru se již nachází jiná stavba s jiným funkčním využitím. Žalovaný rovněž neuvedl žádnou věcnou argumentaci k námitce, že změna územního plánu povede k tomu, že odpadní vody z Petrovic budou likvidovány vypouštěním na pozemky žalobce, z nichž některé jsou zařazeny do zemědělského půdního fondu a jiné jsou již zastavěny. Po vrácení věci správním soudem žalovaný nepřistoupil k novému projednání změny s odůvodněním, že soud nezpochybnil postup pořízení změny v souladu s právními předpisy, a znovu vyhodnotil a zpracoval odůvodnění rozhodnutí o námitkách proti změně č. 1415/07. Nové odůvodnění námitek bylo předloženo k vyjádření nadřízenému orgánu pořizovatele územně plánovací činnosti v Praze a dotčeným orgánům. Následně bylo předloženo k projednání Radě hl. m. Prahy a k rozhodnutí Zastupitelstvu hl. m. Prahy, přičemž oba orgány jej usnesením schválily (Rada usnesením č. 436 ze dne 18. 3. 2014 a Zastupitelstvo usnesením č. 37/3 ze dne 27. 3. 2014). Rozhodnutí o námitkách a jejich odůvodnění se tak stalo součástí již dříve projednané a schválené Změny Z-1415/07, která platila již od roku 2010, ale byla usnesením Zastupitelstva č. 37/3 znovu vydána Opatřením obecné povahy č. 38/2014. Řízení před správními soudy O podané žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2014, č. j. 11A 93/2014 - 32, kdy žalobou napadené opatření obecné povahy zrušil a vyslovil, že žalobci náleží právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený rozsudek byl k žalovaným správním úřadem podané kasační stížnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 1As 167/2014 - 64, dostupným na www.nssoud.cz a věc byla městskému soudu vrácena s odůvodněním, že rozsudek městského soudu byl shledán nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že podle ustanovení § 172 odstavce 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je rozhodnutí o námitkách uvedeno jako součást opatření obecné povahy, které musí obsahovat vlastní odůvodnění. Zahrnutí rozhodnutí do opatření obecné povahy je odrazem specifického postupu předcházejícího vydání tohoto opatření, v jehož rámci jsou námitky vypořádávány. Rozhodnutí o námitkách však nelze s opatřením obecné povahy ztotožňovat, jedná se o samostatný výstup orgánu veřejné správy, individuální správní akt, který je od opatření obecné povahy věcně oddělitelný. Městský soud v Praze znovu posoudil důvodnost podané žaloby a rozsudkem ze dne 28. 7. 2015, č. j. 11A 93/2014 – 74, žalobu jako nedůvodnou zamítl, když dospěl k závěru, že rozhodnutí o námitkách bylo možno přezkoumat soudem, neboť jde o úkon, jímž bylo do práv a právem chráněných zájmů žalobce bezprostředně zasaženo, nicméně z odůvodnění napadeného rozhodnutí o námitkách vyplývá, že se žalovaný jednotlivými námitkami žalobce zabýval a podle názoru soudu nebyly shledány vady rozhodnutí v podobě jeho nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Proti uvedenému rozsudku brojil žalobce kasační stížností, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. 1As 194/2015 – 86, jímž rozsudek městského soudu zrušil a věc mu znovu vrátil k dalšímu řízení, když shledal rozsudek nepřezkoumatelným v části, v níž soud zkoumal podmínky soudní ochrany z hlediska principu subsidiarity. Dále Nejvyšší správní soud vytkl městskému soudu, že o podané žalobě rozhodl znovu po té, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem, aniž by předtím účastníkům řízení zaslal výzvu podle § 51 odstavec 1 zákona č. 150/2001 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“) či aniž by shledal důvody pro rozhodnutí věci bez nařízení ústního jednání. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 10. 11. 2016 zástupce žalobce odkázal na písemné vyhotovení žaloby a na svá písemná podání. Zrekapituloval dosavadní průběh řízení s tím, že důvody pro zrušení rozhodnutí o námitkách i nadále trvají. Žalobce má za to, že jsou i nadále splněny důvody pro to, aby správní žaloba zůstala i nadále v podobě námitek proti rozhodnutí o námitkách, protože zákonná lhůta pro napadení vlastního opatření obecné povahy končí až v roce 2017. Žalobce má za to, že k dotčení práv žalobce došlo již vydáním rozhodnutí o námitkách a nikoli až vydáním opatření obecné povahy. Žalovaný nerespektoval soudní rozhodnutí, zejména rozsudek sp. zn. 3A 61/2010, pro žalobce je po všech stránkách náročnější napadnout opatření obecné povahy, než zcela konkrétní rozhodnutí o námitkách, pokud by soud žalobu odmítl či zamítl s tím, že je třeba žalovat přímo až opatření obecné povahy, mohlo by ze strany soudu dojít k odepření spravedlnosti. Pro žalobce by bylo ekonomicky a časově nepochybně výhodnější, kdy by bylo soudem přezkoumáno přímo rozhodnutí o námitkách a nebylo by nutné konstruovat žalobu proti opatření obecné povahy. Zástupce žalovaného při jednání soudu uvedl, že odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na svá písemná vyjádření v řízení před soudem. Dotčení majetku žalobce předmětnou veřejně prospěšnou stavbou je v rozsahu nepatrném – pouze několika metrů čtverečních. Nejedná se ani o vyvlastnění, jak se žalobce nedůvodně obává. Žalobce k věci uvedl, že o konkrétním údajně nepatrném rozsahu zásahu předmětné stavby do pozemků ve vlastnictví žalobce se poprvé dozvěděl až z přednesu zástupce žalovaného u soudu, Změna č. 6 ani Změna č. 7 o metrech vůbec nehovoří, vyplývá jen z vyjádření žalovaného a nikoli ze žádného z původních dokumentů, do kterých mohl žalobce nahlédnout. Posouzení věci soudem Městský soud v Praze v prvé řadě podotýká, že je při opětovném posouzení důvodnosti žalobních bodů vázán právním názorem, jenž byl vyjádřen v obou výše uvedených zrušujících rozsudcích Nejvyššího správního soudu (ustanovení § 110 odstavec 3 s. ř. s.). Proto se soud znovu zabýval důvodností podané žaloby, přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 s. ř. s.). Věc soud posoudil takto: Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného správního úřadu o námitkách žalobce ze dne 11. 1. 2010 proti změně č. Z-1415/07 Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, zahrnuté do Opatření obecné povahy hlavního města Prahy č. 38/2014, které nabylo účinnosti dne 17. 4. 2014. Procesní podmínky řízení Městský soud v Praze se před meritorním posouzením věci samé nejprve musel zabývat splněním procesních podmínek řízení. Podle § 65 odstavec 1 s. ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Ze spisového materiálu správního orgánu soud ověřil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí dotčených napadenou změnou územního plánu. Současně žalobce namítá, že v důsledku jeho vydání došlo ve vztahu k těmto nemovitostem k zásahu do jeho práv (viz výše uváděné důvody žaloby). Pojem „dotčenost“ je ve smyslu stávající judikatury správních soudů nutno vykládat širším způsobem, než jen tak, že může být naplněn pouze u vlastníků pozemků či staveb, na které přímo dopadá změna územního plánu. „Dotčenost“ se ovšem nevyčerpává ani v hranicích mechanicky vnímaného „sousedění“ pozemků či staveb určitých vlastníků s těmi pozemky či stavbami, na něž přímo dopadá změna územního plánu; dotčen totiž může být – ovšem spíše jen výjimečně – i vlastník pozemku (stavby) vzdálenější, má-li zamýšlená změna územního plánu takovou povahu, že při jejím provedení je reálné podstatné ovlivnění poměrů i na tomto pozemku (stavbě). „Dotčení“ se proto musí posuzovat materiálně, s důkladným uvážením poměrů příslušné lokality, konkrétních pozemků (staveb), ve vztahu k nimž se dotčenost posuzuje, a povahy změn územního plánu. Lze shrnout, že žalobce je vlastníkem pozemků, dotčených návrhem územního plánu ve smyslu ustanovení § 52 odstavce 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a je tak oprávněn k podání námitek, o nichž muselo být jednáno a rozhodnuto způsobem předvídaným citovaným zákonem. Dotčení na svých právech přitom s ohledem právě na vlastnický vztah k dotčeným pozemkům nemusel žalobce nijak zvlášť prokazovat, neboť toto dotčení je implicitně obsaženo právě ve skutečnosti existence vlastnického práva. Již z povahy věci je totiž zřejmé, že rozhodnutí o vymezení zastavěného území představuje prakticky vždy zásah do vlastnického práva, byť samozřejmě v různých skutkových konstelacích a s rozdílnou intenzitou. Již jen samotná skutečnost, že k provedení stavby v budoucnu dojde, totiž pro vlastníka pozemku přinejmenším znamená nutnost připravit se na to, že na jeho pozemku i na pozemcích sousedících bude po určitou dobu pracovat stavební technika, že se změní dosavadní charakter daného území, počet a složení jeho obyvatel, změny se projeví rovněž v oblasti dopravy, zásobování a podobně. Jakkoliv ne vždy tyto změny musí být pociťovány nutně negativně, je třeba vždy trvat na právu vlastníka dotčených pozemků uplatnit případné námitky proti návrhu územního plánu. K vlastní otázce oprávnění žalobce domáhat se žalobou soudních ochrany v případě rozhodnutí o námitkách podle § 52 odstavec 2 správního řádu proti schválené změně územního plánu soud uzavírá, že neshledal důvody, na jejichž základě by zpochybňoval aktivní legitimaci žalobce či nenaplnění jiných podmínek řízení, tj. podmínek, za nichž soud může o podané žalobě věcně rozhodnout. Soud vycházel z odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 542/09 ze dne 27. 4. 2010, publikovaného pod N 93/57 ve Sbírce nálezů Ústavního soudu č.

221. V něm Ústavní soud uvedl, že pojem "rozhodnutí" je v prvé řadě definován v ustanovení § 67 odst. 1 správního řádu: "Rozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách.". Pro účely řízení před soudy v rámci správního soudnictví definuje pojem "rozhodnutí" v ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s.: "Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (...)“. V obecné podobě je to tedy "úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují subjektivní práva nebo povinnosti", přičemž založení, změna nebo zrušení práva či povinnosti je zamýšleno pro futuro, na dobu neurčitou, popř. časově vymezenou (viz též Vopálka V., Mikule V., Šimůnková V., Šolín M.: Soudní řád správní, 1. vydání, Praha 2004, 338 s., str. 149). Pokud jde o otázku zásahu do právní sféry, Městský soud v Praze vycházel z toho, že žalobce v žalobě zcela jasně tvrdí, že rozhodnutí o zamítnutí jím uplatněných námitek zasáhlo do jeho právní sféry. Z obsahu podané žaloby lze dovodit, že žalobce má za to, že bylo porušeno jeho právo bránit svá vlastnická práva, když napadené rozhodnutí podle názoru soudu zasahuje do základního práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vlastnictví jako garance určitého právního postavení fyzické či právnické osoby omezuje veřejnou moc v zásazích do vlastnictví již konstituovaného (viz též nález sp. zn. I. ÚS 553/2000 ze dne 2. 4. 2002, N 43/26 Sb. NU č. 3). Ústavněprávní pojetí vlastnictví není identické s pojetím vlastnictví podle civilního práva. Zatímco podle civilního práva je vlastnictví právem věcným, z hlediska ústavního práva je chráněno konkrétní majetkové právo osoby, které se ne vždy nutně musí krýt s vlastnickým právem ve smyslu občanského zákoníku. Zásah do garance vlastnictví je dán tehdy, pokud je dané osobě odejmuto postavení, které ji opravňuje k ochraně z tohoto titulu, nebo pokud dojde k omezení takového postavení z hlediska jeho využívání nebo dispozic s ním anebo možnosti jeho zhodnocení. K takovému zásahu může dojít jen imperativní právní úpravou, na kterou jsou kladeny požadavky odpovídající nárokům vyplývajícím z testu proporcionality. Zásadně lze zasáhnout do základního práva jen za podmínky, že jde o zásah, který je předvídaný právem. Nadto Městský soud v Praze v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 2Ao 5/2010 - 24 (publikované pod č. 2244/2011 ve Sbírce rozhodnutí NSS), podle něhož „nelze mít pochybnosti o tom, že rozhodnutí o námitkách lze po stránce formální považovat za správní rozhodnutí. Nejenže jej tak explicitně označuje správní řád v ustanovení § 172 odstavec 5 i stavební zákon v ustanoveních § 53 odstavec 1 a § 54 odstavec 4, ale z prvně citovaného ustanovení je též zřejmé, že materializovaný výstup vypořádání uplatněné námitky splňuje formální náležitosti spojované se správními rozhodnutími – musí obsahovat především výrok (v intencích uplatněné námitky) a odůvodnění. Samotný fakt, že vydání rozhodnutí o námitce nepředchází standardní správní řízení, tomuto závěru nikterak nepřekáží. Jakkoli tedy vypořádání uplatněné námitky není předmětem řízení (byť s jeho vyústěním - opatřením obecné povahy - je imanentně spojeno) a ten, kdo námitku uplatnil, nedisponuje procesními možnostmi odpovídajícími právům účastníků řízení podle části druhé hlavy čtvrté správního řádu (nejde o správní řízení ve smyslu ustanovení § 9 správního řádu), nelze nalézt argumenty pro závěr, že by - jen z tohoto důvodu - nemělo být rozhodnutí o námitce považováno za rozhodnutí (po formální stránce)“. Rozhodnutí o námitkách je tedy samostatným výstupem orgánu veřejné správy a nelze jej ztotožňovat s opatřením obecné povahy. „Opatření obecné povahy je fakticky nástrojem publikace tohoto rozhodnutí; zahrnutí rozhodnutí o námitce do odůvodnění opatření obecné povahy je dáno specifickým postupem předcházejícím vydání tohoto opatření, v jehož rámci (tedy mimo standardní správní řízení) jsou námitky vypořádávány … rozhodnutí o námitkách, pojaté do odůvodnění opatření obecné povahy, je z materiálního hlediska samostatným správním rozhodnutím, jehož soudní přezkum není a priori vyloučen.“ Ustanovení § 52 odst. 2 stavebního zákona v rámci řízení o územním plánu (v průběhu veřejného projednání návrhu územního plánu) zcela jednoznačně stanoví, že vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem řešení, oprávněný investor a zástupce veřejnosti mohou podat námitky proti návrhu územního plánu. V tomto ohledu je třeba především zdůraznit, že námitky proti návrhu změny územního plánu podle ustanovení § 52 odstavec 2 stavebního zákona (předpokládá je obecně i ustanovení § 172 odstavec 5 správního řádu proti návrhu opatření obecné povahy) představují institut veřejnoprávní, byť jeho smyslem je především ochrana vlastnického práva subjektů dotčených napadenou změnou územního plánu (opatření obecné povahy). Otázkou, zda konkrétně rozhodnutí o námitkách podaných proti návrhu územního plánu lze podřadit soudnímu přezkumu, se Nejvyšší správní soud již v minulosti zabýval, a to v rozsudku ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2Ao 2/2008 – 62, dostupném na www.nssoud.cz. Zde připustil, že jde o správní akt, který je samostatným rozhodnutím, kterým by, dle konkrétních okolností věci, mohlo dojít k dotčení práv osoby, která tuto námitku uplatnila. Vždy je však nutno posuzovat, zda k tomuto dotčení došlo již samotným rozhodnutím o námitkách, nebo až územním plánem, tedy následným schválením opatření obecné povahy. V případě posledně zmiňovaném by totiž k dotčení práv takové osoby nedošlo s konečnou platností již rozhodnutím o námitkách; soudní ochrana by proto, na principu subsidiarity, byla poskytnuta až proti konečnému správnímu aktu, zde opatření obecné povahy. Ze skutečností shora uvedených lze tedy učinit další dílčí závěr, že rozhodnutí o námitkách, pojaté do odůvodnění opatření obecné povahy, je z materiálního hlediska samostatným správním rozhodnutím, jehož soudní přezkum není a priori vyloučen. Uvedený závěr nicméně není postačující pro určení, v jakém procesním režimu se může žalobce domáhat ochrany svých práv v nyní posuzovaném případě. Ze závěrů plynoucích z posledně zmiňovaného rozsudku zdejšího soudu je zřejmé, že v nyní posuzované věci žalobce v procesu přijímání změny územního plánu (završeného vydáním opatření obecné povahy) vystupoval přímo jako nositel svých subjektivních práv a rozhodnutí o námitkách žalobce se tak bezprostředně mohlo dotknout jeho hmotně právního postavení vlastníka dotčených nemovitostí. Je tedy zřejmé, že zákonná podmínka řízení v podobě aktivní žalobní legitimace žalobce ve smyslu ustanovení § 65 odstavec 1 s. ř. s. není vyloučena. Soud dospěl k závěru, že podmínky aktivní legitimace na straně žalobce podle § 65 odstavec 1 s. ř. s. jsou v případě napadení rozhodnutí o námitkách splněny a posouzení důvodnosti jeho tvrzení mohlo být následně předmětem meritorního projednání věci. Důvodnost žalobních námitek Městský soud v Praze na základě výše uvedeného odůvodnění dospěl k závěru o splnění všech procesních podmínek řízení a mohl tak přistoupit k meritornímu projednání a rozhodnutí o žalobě, tj. k otázce odůvodnění rozhodnutí o žalobcových námitkách proti návrhu opatření obecné povahy. Je zřejmé, že i v rozhodnutí o námitkách proti opatření obecné povahy je nutno uvést důvody výroku (tedy toho, jak bylo o námitce rozhodnuto), podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů (viz ustanovení § 172 odstavec 5 správního řádu, podle něhož je součástí odůvodnění opatření obecné povahy dále rozhodnutí o námitkách, které navíc musí obsahovat vlastní odůvodnění). Z ustanovení § 68 odstavec 3 užitého přiměřeně podle ustanovení § 174 odstavec 1 správního řádu je dále zřejmé, že v odůvodnění opatření obecné povahy nesmí chybět základní obsahové náležitosti odůvodnění běžného správního rozhodnutí. Žalobce v podané žalobě namítal, že rozhodnutí o zamítnutí jeho námitek je nezákonné, protože správní úřad celou věc nesprávně právně a skutkově posoudil, dopustil se zásadních procesních pochybení, kterými bylo do práv žalobce na uplatnění jeho procesních práv a do vlastnických práv zasaženo a tím, že se správní úřad nevypořádal se všemi žalobcem vznesenými a uplatněnými námitkami, zatížil žalovaný správní úřad napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2Ao 2/2007 – 73, dostupného na www.nssoud.cz, vlastník určitého pozemku nemůže – obecně vzato - bez dalšího bránit tomu, aby sousední pozemek či pozemky byly využity jiným způsobem než doposud, neboť jeho vlastnické právo je ve své podstatě omezeno vlastnickým právem majitelů sousedních pozemků, přičemž všichni vlastníci mají právo svůj majetek užívat v zásadě podle své libosti, nezasahují - li tím, do vlastnictví jiných osob. V takových případech totiž ve skutečnosti vždy jde o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu či jeho změn, v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje, tedy ve své podstatě obce rozhodující svými orgány, omezena, a to nikoli nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Uvnitř těchto mantinelů však zůstává vcelku široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky. Jinak řečeno – není úkolem správního soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito; jeho úkolem je sledovat, zda příslušná politická jednotka (obec) se při tvorbě územního plánu pohybovala ve shora popsaných mantinelech. Bylo-li tomu tak, je každá varianta využití území, která se takto „vejde“ do mantinelů územního plánování, akceptovatelná a soud není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou. Soudu nepochybně přísluší bránit jednotlivce (a tím zprostředkovaně i celé politické společenství) před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů, avšak není jeho úkolem sám územní plány dotvářet. Nejvyšší správní soud v odůvodnění posledně citovaného rozsudku dále zdůraznil, že v reálném životě existuje značná variabilita možných situací a je vždy věcí příslušných správních orgánů, aby velmi citlivě vážily, do jaké míry jsou tyto námitky důvodné a naopak kdy se jedná toliko o námitky spíše obstrukční povahy. Jak již ostatně Nejvyšší správní soud uvedl ve svých dříve citovaných rozhodnutích, i v prostředí liberální tržní ekonomiky je nezbytná existence územního plánování. Jeho cílem je vytváření předpokladů pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích. Regulace využití území je otázkou přesahující rámec života jedné i více generací a proto musí být povznesena nad momentální krátkodobé či dokonce okamžité potřeby té či oné politické reprezentace vzešlé z výsledků voleb. Z přílohy odůvodnění č. 1a, nazvané Vyhodnocení námitek k návrhu změny Z- 1415/07 Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, je zřejmé, že předmětem změny je – stručně řečeno – vyhlášení dešťové usazovací nádrže jako veřejně prospěšné stavby. Ustanovení § 52 odstavce 1 a 2 stavebního zákona stanoví, že o upraveném a posouzeném návrhu územního plánu se koná veřejné projednání. Pořizovatel zajistí, aby po dobu třiceti dnů ode dne doručení veřejné vyhlášky byl návrh územního plánu vystaven k veřejnému nahlédnutí u pořizovatele a v obci, pro kterou územní plán pořizuje. K veřejnému projednání přizve jednotlivě obec, pro kterou je územní plán pořizován, dotčené orgány a sousední obce, a to nejméně třicet dnů předem. Námitky proti návrhu územního plánu mohou podat pouze vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem veřejně prospěšných staveb, veřejně prospěšných opatření a zastavitelných ploch a zástupce veřejnosti. Městský soud v Praze v prvé řadě podotýká, že žaloba je zčásti důvodná. Soud přihlédl k závěrům, k nimž dospěl zdejší soud v odůvodnění rozsudku sp. zn. 3A 61/2010, přičemž dospěl k závěru, že ani v novém rozhodnutí o námitkách, které je předmětem nyní podané žaloby, se ne ve všech případech žalovanému podařilo náležitě se vypořádat se všemi jednotlivými námitkami. Jelikož předchozí rozhodnutí o námitkách již bylo přezkoumáváno v řízení o žalobě ve správním soudnictví, zabýval se Městský soud v Praze v nyní projednávané věci v prvé řadě a zejména tím, zda žalovaný respektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku městského soudu ze dne 31. 5. 2013, č. j. 3A 61/2010 – 94. Podle ustanovení § 78 odstavec 5 s. ř. s. je správní orgán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, v dalším řízení vázán. Z citovaného ustanovení vyplývá, že správní orgán je povinen v dalším řízení rozhodnout v souladu s právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku. Smyslem této povinnosti je zajistit, aby právní závěry, k nimž dospěl soud při přezkumu správního rozhodnutí, byly v další rozhodovací činnosti správními orgány plně respektovány. Tato povinnost ale neplatí bezvýjimečně. Vázanost právním názorem soudu může být prolomena, ale jen v důsledku nových skutkových zjištění, popř. v důsledku změny právní úpravy. Aby mohl být správní orgán v konkrétním případě právním názorem soudu vázán, je zapotřebí, aby z rozsudku, jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno, a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení, zřetelně vyplývalo, jaký právní názor soud zaujal a z jakého důvodu tak bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 7Afs 178/2005 – 109, dostupný na www.nssoud.cz). Prolomení vázanosti právním názorem soudu je možné pouze tehdy, pokud by v průběhu dalšího správního řízení bylo dokazování doplněno. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná. Neřídil-li se žalovaný právním názorem městského soudu, je třeba uvést, že nerespektování právního názoru soudu je samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného správního rozhodnutí pro nezákonnost i v této věci, kdy žalobce tuto skutečnost v podané žalobě výslovně namítal. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že byť se správní orgán zabýval jednotlivými námitkami, má soud za to, že k určitým nesrozumitelnostem a nepřesnostem odůvodnění rozhodnutí o námitkách nepochybně došlo v důsledku postupu žalovaného, který se pokusil odůvodnění jednotlivých námitek žalobce soustředit do určitých bloků. Tyto bloky však při věcném vyřízení nesplňují náležitosti řádného vypořádání a odůvodnění žalobcem uplatněných námitek. Soud si je vědom skutečnosti, že žalobcem uplatněné námitky jsou dílem natolik obecné, že i jejich vypořádání musí být provedeno do jisté míry obecným způsobem, ale z odůvodnění námitek v nyní napadeném rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný se – přestože byl nepochybně veden snahou vyjádřit v rozhodnutí své konkrétní postoje a úvahy – s obsahem námitek vždy „nepotkal“, tedy ne vždy odůvodnění rozhodnutí žalovaného koresponduje smyslu a cílům uplatněných námitek a konkrétně na jejich obsah reaguje. Namítal-li žalobce, že se žalovaný správní úřad neřídil při vydání nyní napadeného rozhodnutí závazným právním názorem, vyjádřeným Městským soudem v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 31. 5. 2013, č. j. 3A 61/2010 – 94, je třeba mít na zřeteli, že soud v tomto rozsudku došel k závěru, že ze žalobcem formulovaných námitek jednoznačně vyplývá, že žalobce důrazně nesouhlasí se zařazením svého pozemku p. č. 482/1 v k. ú. Křeslice do seznamu vymezených ploch veřejně prospěšných staveb. Na tuto námitku reagoval žalovaný pouze tvrzením, že veřejně prospěšná stavba zasahuje na dotčenou parcelu okrajově při západní hranici. V odůvodnění rozhodnutí o námitkách tak absentuje úvaha, proč stanovení veřejně prospěšné stavby je na pozemku žalobce nezbytné, zvláště za situace, kdy na něj zasahuje jen okrajově. Dále není věcně vůbec reagováno na námitky, že vodní nádrž Dobrá voda je nedokončená a že fakticky není využívána a že neexistuje potok Dobrá voda. Žalovaný taktéž zcela opomenul reagovat na námitky, že u dané veřejně prospěšné stavby není nijak doložena její veřejná prospěšnost a že se v tomto prostoru nachází již jiná stavba s jiným funkčním využitím. Žalovaný neuvedl žádnou věcnou argumentaci k námitce žalobce, že změna územního plánu povede k tomu, že odpadní vody z Petrovic budou zlikvidovány vypuštěním do jeho pozemků, z nichž některé jsou zařazeny v zemědělském půdním fondu a některé jsou zastavěny. Městskému soudu v Praze se jeví žalobcem uplatněné námitky ke změně č. Z-1415/07 Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy jako věcné, konkrétní a zcela případné natolik, aby bylo možno se s nimi v odůvodnění zamítavého rozhodnutí o námitkách vypořádat. Náležitosti rozhodnutí upravuje § 68 správního řádu, který v odstavci 3 stanovuje náležitosti odůvodnění. Podle tohoto ustanovení obsahem odůvodnění rozhodnutí má být rozbor a hodnocení podkladů rozhodnutí, kdy správní orgán musí uvést, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Nepostačuje tak, aby správní orgán uvedl pouhý soupis podkladů, ale musí uvést, jakým způsobem tyto podklady hodnotil, jaký přikládal jednotlivým podkladům význam a proč činil právě tak. Dále musí správní orgán uvést, jakými úvahami se řídil při výkladu právních předpisů, které na rozhodovanou věc aplikoval a na jejichž základě rozhodnutí vydával. Nepostačuje pouhá rekapitulace právních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení. Je třeba uvést konkrétní důvody, proč byly aplikovány právě dané právní předpisy a proč byly aplikovány způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí. V odůvodnění správního rozhodnutí musí správní orgán rovněž uvést, jakým způsobem se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí (viz VEDRAL, Josef, Správní řád: komentář. 2. aktualizované a rozšířené vydání, Praha: Ivana Hexnerová, BOVA Polygon, 2012). Z odůvodnění tedy musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle. Bylo proto na žalovaném, aby postupoval způsobem, který popsal Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1Ao 5/2010 – 169, takto: „Pořizovatel územního plánu vypracuje spolu s určeným zastupitelem návrh rozhodnutí o včas uplatněných námitkách (§ 53 odstavec 1 stavebního zákona). O námitkách rozhoduje stejný správní orgán, který vydává opatření obecné povahy. Rozhodnutí o námitkách musí obsahovat vlastní odůvodnění a je součástí odůvodnění opatření obecné povahy (§ 172 odstavec 5 správního řádu). Rozhodnutí o námitkách naplňuje formální znaky správního rozhodnutí (viz též usnesení NSS ze dne 27. 10. 2010, č. j. 2Ao 5/2010 – 24). V rozsudku ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2Ao 2/2008 – 62, Nejvyšší správní soud připustil, že jde o správní akt, který je samostatným rozhodnutím, kterým by, dle konkrétních okolností věci, mohlo dojít k dotčení práv osoby, která tuto námitku uplatnila. Vždy je však nutno posuzovat, zda k tomuto dotčení došlo již samotným rozhodnutím o námitkách, nebo až územním plánem, tedy následným schválením opatření obecné povahy. V případě posledně zmiňovaném by totiž k dotčení práv takové osoby nedošlo s konečnou platností již rozhodnutím o námitkách; soudní ochrana by proto, na principu subsidiarity, byla poskytnuta až proti konečnému správnímu aktu, zde opatření obecné povahy. Případné podání žaloby proti rozhodnutí o námitkách není podmínkou, která by musela být splněna před podáním návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Jestliže je rozhodnutí o námitkách minimálně z formálního hlediska správním rozhodnutím, které musí podle § 172 odstavec 5 správního řádu obsahovat vlastní odůvodnění, je třeba na odůvodnění rozhodnutí o námitkách klást stejné požadavky jako v případě jiných správních rozhodnutí (§ 68 odstavec 3 správního řádu).“ V prvé řadě se jedná o požadavek přezkoumatelnosti rozhodnutí. "Funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost.(…) [V] odůvodnění správního rozhodnutí je nutno uvést: (i) důvody výroku rozhodnutí, (ii) podklady pro jeho vydání, (iii) úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů pro rozhodnutí a při výkladu právních předpisů a (iv) informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků řízení a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí (z odůvodnění rozhodnutí musí být mj. seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené).“ (viz například rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9As 71/2008 – 109, shodně rozsudek ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9As 66/2009 - 46). Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí však není zřejmé, z jakých konkrétních skutkových či právních důvodů shledal žalovaný vznesené námitky nedůvodné. Žalovaný oproti vznášeným námitkám, které si pro účely přehlednosti vlastního rozhodnutí systematicky a obsahově uspořádal odlišně, než jak je žalobce formuloval, staví vlastní tvrzení, která však mnohdy nekorespondují smyslu a obsahu námitky samotné. Tak například k námitce žalobce, že spornou změnu územního plánu nedoporučil zpracovatel územního plánu, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že je v pravomoci zastupitelstva vydat schvalující rozhodnutí přes nedoporučení zpracovatele, protože to není pro zastupitelstvo závazné. Smyslem námitky žalobce však - podle názoru soudu - bylo domoci se vysvětlení, proč na jeho pozemních má být veřejně prospěšná stavba vůbec umístěna. Tuto otázku však žalovaný nezodpověděl. Přesně a konkrétně se žalovaný nevypořádal ani s další námitkou, v níž žalobce poukazoval na to, že rozdíly v textové části a grafickém nákresu veřejně prospěšné stavby. Žalovaný pouze uvedl, že rozdíly nejsou zásadní. Žalobci však již nesdělil, čeho se tyto rozdíly týkají, co bylo důvodem či příčinou jejich vzniku. Rovněž úvaha, proč nemohou do práv a zájmů žalobce zasáhnout, v odůvodnění rozhodnutí zcela chybí. Tím, že žalovaný zaměňuje označení retenční a vodní nádrže Dobrá voda, o níž žalobce namítal, že neexistuje, s potokem Dobrá voda, dopouští se nesrozumitelnosti této části rozhodnutí o námitkách. K námitce žalobce, v níž důrazně nesouhlasil se zapsáním své parcely č. 482/1 v katastrálním území Křeslice do seznamu vymezených ploch veřejně prospěšné stavby, když tato parcela není v zakresleném území, žalovaný konstatoval, že předmětný pozemek bude zasažen veřejně prospěšnou stavbou pouze okrajově a je poukazováno na rozdíly, vzniklé v procesu digitalizace finální podoby grafického nákresu, žalovaný až při jednání soudu sdělil, že zásah se týká minimálního území několika metrů čtverečních. Tato – podle názoru soudu nikoli nevýznamná okolnost - však z odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž nijak nevyplývá. S těmito a dalšími námitkami se žalovaný v odůvodnění žalovaného rozhodnutí vůbec nevypořádal. Jinými slovy, toto rozhodnutí mělo obsahovat úplný výčet důvodů, jež k němu vedly, bez ohledu na to, zda již byly zmíněny v předchozím rozhodnutí žalovaného či v předchozím rozsudku městského soudu. Odůvodnění žalovaného rozhodnutí přitom nemůže být doplňkem odůvodnění rozhodnutí pravomocně zrušeného, právně neexistujícího. Ve svých důsledcích pak vedla žalovaným použitá metoda odůvodnění žalovaného rozhodnutí k tomu, že jeho rozhodnutí bylo odůvodněno v rozporu s výše zmíněným § 68 odst. 3 správního řádu. Tím, že se řádně, podrobně a precizně nevypořádal se všemi důvody námitek žalobce právě v žalovaném rozhodnutí, zatížil je vadou nepřezkoumatelnosti. Jinými slovy, nelze po smyslu a významu rozhodnutí pátrat mimo ně samotné, všechny k tomu rozhodné skutečnosti musí být obsaženy v něm. A to by byly, pokud by se žalovaný řídil v otázce odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu, což však v dostatečné míře neučinil. Soud si byl při posuzování důvodnosti žalobních námitek nepochybně vědom do jisté míry obtížné pozice žalovaného při vypořádání jednotlivých námitek a jejich formulace, ale nemohl odhlédnout od skutečnosti, že je zákonem stanovenou povinností odvolacího správního orgánu přesně, podrobně a konkrétně se jejich obsahem zabývat. Nelze uzavřít, že by se žalovaný námitkami vůbec nezabýval či je nevypořádal, ale v tomto stadiu řízení musel soud konstatovat, že vypořádání námitek v žalobou napadeném rozhodnutí je i nadále nedostatečné. Přezkoumává-li správní soud zákonnost žalobou napadeného správního rozhodnutí, respektive skutkové a právní úvahy, na jejichž základě bylo rozhodnutí vydáno, činí tak skrze odůvodnění tohoto rozhodnutí, a nikoliv prostřednictvím obsahu správního spisu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7Afs 1/2010 - 53). Jen na základě odůvodnění rozhodnutí totiž může soud zjistit, zda rozhodující úvaha byla učiněna na podkladech shromážděných ve správním spise, zda neodporuje zásadám logiky a zda žalovaný při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení. Žalobou napadené rozhodnutí o námitkách je tedy i nadále nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně a podrobně nevypořádal s výše uvedenou argumentací žalobce a tato skutečnost nemohla být dodatečně zhojena ani tvrzeními žalovaného ve vyjádření k podané žalobě a v rámci přednesu při jednání soudu, neboť nebyly-li tyto úvahy součástí odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, nemohl se k nim soud v rámci své přezkumné činnosti blíže vyjádřit a posoudit důvodnost žalobních bodů z hlediska jejich obsahu, neboť by tím právě v rozporu svého zákonného oprávnění meze soudního přezkumu překročil. Je tedy zcela zjevné, že nedostatek důvodů rozhodnutí zastupitelstva měl zhojit žalovaný v rámci řízení o námitkách. Namísto toho jej však potvrdil dalším nedostatečně odůvodněným rozhodnutím. Závěr a náklady řízení Městský soud v Praze tedy napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost podle § 78 odstavec 1 z důvodů uvedených v § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle § 78 odstavec 4 s. ř. s. rozhodl soud o vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému. Zároveň soud zdůrazňuje na tomto místě skutečnost, že i v novém řízení bude žalovaný znovu vázán právním názorem zdejšího soudu, vysloveným v odůvodnění jak tohoto rozsudku, tak i v jeho rozsudku ze dne 31. 5. 2013, č. j. 3A 61/2010 – 94. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 a § 110 odstavec 2 s. ř. s. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, žalovaný je tak povinen zaplatit mu náhradu nákladů řízení. Výše těchto nákladů sestává především ze zaplacených soudních poplatků za podanou žalobu v částce 3.000,- Kč a za podanou kasační stížnost v částce 5.000,- Kč. Další složkou nákladů řízení žalobce je odměna zástupce žalobce Mgr. Viktora Klímy, advokáta, za sedm úkonů právní služby, tj. převzetí zastoupení dne 10. 4. 2014, podání žaloby k soudu dne 11. 6. 2014, písemné vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného ze dne 16. 12. 2014, porada s klientem spojená s šetřením na místě samém ze dne 10. 8. 2015, podání kasační stížnosti dne 20. 8. 2015, písemné vyjádření (repliky) k vyjádření žalovaného v rámci řízení o kasační stížnosti ze dne 18. 11. 2015 a konečně účast u jednání soudu dne 10. 11. 2016, tj. celkem sedmkrát úkon v hodnotě 3.100,- Kč podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů. Součástí odměny zástupce žalobce je i náhrada hotových výdajů za sedm úkonů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 23.800,- Kč. Zástupce žalobce soudu osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, jeho odměna se tak zvyšuje o částku 4.998,- Kč odpovídající 21% dani, kterou je zástupce žalobce povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Celkem tedy žalobci náleží náhrada nákladů řízení v částce 36.798,- Kč.