11 Ad 13/2016 - 32

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce A. H., bytem v H. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Vebrem, advokátem, se sídlem v Jaroměři, Na Cihelnách 9, proti žalovanému Prvnímu náměstku policejního prezidenta ve věcech služebního poměru, o žalobě proti rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 18. 5. 2016, č. j. PPR-33060-14/ČJ-2014-990131, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 18. 5. 2016, č. j. PPR-33060-14/ČJ-2014-990131, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 9.800,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Tomáše Vebra, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 18. 5. 2016, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech služebního poměru ze dne 13. 10. 2014, č. 2200/2014. Uvedenými rozhodnutími bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žádosti žalobce ze dne 9. 5. 2014, o poskytnutí služebního příjmu za službu přesčas, nařízenou v rozporu s ustanovením § 54 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o služebním poměru), kterou žalobce vykonal v letech 2010 až 2012. Žalobce v podané žalobě popsal průběh řízení před služebními funkcionáři a formuloval žalobní body. Podle prvního ze žalobních bodů žalobce nesouhlasí s argumentem žalovaného, že nařízení služby přesčas bylo řádně odůvodněno. Podle názoru žalobce zdůvodnění služby přesčas vyjádřené slovy „nařízena práce přesčas v důležitém zájmu zajištění služby ICP – hlídkové služby, plynulého odbavování v 1. oddělení“, není v souladu s požadavky vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4Ads 11/2012 - 41. Podle názoru žalobce musí služební funkcionář v přiměřeném rozsahu vymezit konkrétní důvody pro nařizování jednotlivých služeb přesčas. Žalovaný uvedl, že při nařizování služby přesčas byly zohledněny případy uvedené v citovaném rozsudku, tedy v situace, jež nebylo možné předvídat při rozvržení služby na jednotlivé směny podle § 53 zákona o služebním poměru. Jedná se o situace jako momentální indispozice či absence některého z příslušníků ze zdravotních či jiných důvodů, předem neočekávaný úkol bezpečnostního sboru, který může být náležitě splněn jen příslušníkem s požadovanou kvalifikací apod. Žalobce poukázal na to, že na třinácti stranách odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl příklady nepřítomnosti příslušníků ve směně, které měly odůvodňovat nařízení služby přesčas v jednotlivý den. Podle názoru žalobce se však ani v jednom případě nejedná o případ uvedený Nejvyšším správním soudem v citovaném rozsudku. Například dne 29. 5. 2011 nenastoupilo do služby celkem třicet policistů, z tohoto počtu jich dvaadvacet čerpalo dovolenou, jeden byl na školení a dva na ozdravném pobytu. U pěti příslušníků se vůbec nepodařilo zjistit, z jakého důvodu se služby nezúčastnili. Podle názoru žalobce nejde o neočekávanou situaci, nejde o žádný výjimečný případ. Obdobně jako v těchto dnech byla pravidelně nařizována služba přesčas minimálně deseti příslušníkům, což potvrzuje poznámka npor. Tesaře z výpisu Aktualit 1. oddělení Praha - Ruzyně ze dne 4. 1. 2012. V ní se uvádí: „Vzhledem k personálnímu stavu II. oddělení lze předpokládat, že tento počet policistů na přesčas se bude pravidelně opakovat, proto počítejte, že se postupně na tyto přesčasy vystřídáte všichni. Pro začátek, pokud se nenahlásí dostatečný počet policistů, budu velet ty, kteří měli nejméně přesčasů za rok 2011“. Žalobce z uvedeného důvodu dospěl k odůvodněnému závěru, že služební funkcionář ani žalovaný nedodrželi povinnost uloženou ustanovením § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru, tedy zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro vydání rozhodnutí, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Podle názoru žalobce tak obě rozhodnutí vycházejí ze správného právního posouzení věci a jsou v rozporu s ustanovením § 181 odst. 2 písm. a) zákona o služebním poměru pro rozpor s právními předpisy. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že podle jeho názoru byl v dané věci zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Spisový materiál obsahuje podklady vztahující se ke konkrétním důvodům nařízení výkonu služby přesčas a z obsahu správního spisu dále vyplývá, že žalovaný v souladu s § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval jednotlivými hodinami služby přesčas vykonanými žalobcem v dotčeném období a ve světle judikatury správních soudů uvedl i konkrétní důvody, pro které byla služba přesčas nařízena. V případech, kdy žalobce vykonával službu přesčas za nepřítomné příslušníky, byla převážným důvodem kumulace nepřítomností několika příslušníků v jeden den nebo mimořádnost požadavku jiného příslušníka na udělení dovolené, která nebyla předem plánována. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobce je služebně zařazen v Inspektorátu cizinecké policie na mezinárodním letišti Václava Havla v Praze - Ruzyni. Výkon služby žalobce spočívá v zabezpečení ostrahy a ochrany státní hranice České republiky, v kontrole a pasovém odbavení občanů státu Evropské unie a cizinců ze zemí mimo Evropské unie, dále v provádění ochrany civilní letecké ochrany a zabezpečení ochrany veřejného pořádku na celém území letiště. Každý chybějící příslušník ve výkonu služby má za následek snížení počtu obsazených odbavovacích přepážek, tím i prodloužení doby odbavení cestujících, což všechno může v konečném důsledku vést ke zpoždění odletů některých spojů a reálné nebezpečí vzniku ekonomických škod. Právě zájem na zajištění úkolů žalobcova útvaru lze označit za důležitý zájem služby ve smyslu § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalobce byl vždy s důvody nařízené služby přesčas seznámen a tyto důvody akceptoval. Žalovaný k nařizování služby přesčas v žalobcově organizačním úseku dále uvedl, že model systemizace služebních míst v organizačním článku, ve kterém byl žalobce zařazen, je od systemizace a modelu činnosti operačního střediska, dosud řešeného správními soudy, odlišný. Operační střediska pracují se stabilním počtem příslušníků, který není potřebný ani v mimořádných situacích měnit, což je rozdíl oproti žalobcově organizačnímu článku, kde nařizování služby přesčas ovlivňuje mnoho proměnných prvků, které lze stěží dopředu předvídat. Některé události jsou nahodilé a útvar tak nemůže mít v záloze desítky příslušníků pro případné nasazení, pro které by neměl při běžném stavu využití. Plány služeb vytváří vedoucí příslušník do 25. dne předchozího kalendářního měsíce, ve kterém má být služba přesčas vykonána. Tato povinnost mu plyne z § 53 odst. 1 zákona o služebním poměru. Pokud tedy příslušník požádá o určení dovolené po datu 25. dne předchozího kalendářního měsíce nebo v měsíci, kdy dovolenou čerpal, jedná se o dovolenou dopředu nepředvídatelnou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, kdy jednotliví příslušníci žádali o určení dovolené a nastalou situaci proto nebylo možné předvídat při rozvržení doby služby na jednotlivé směny. Proto bylo podle názoru žalovaného možno v daných případech postupovat podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru a podle judikatury správních soudů lze akceptovat alespoň rámcové uvedení důvodů pro nařízení služby přesčas a stručný písemný záznam o tomto důvodu, např. v knize služeb. Žalovaný má za to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že žalobce vykonával službu za nepřítomné příslušníky. Byl učiněn přezkoumatelný závěr, které hodiny přesčas byly žalobci nařízeny v důležitém zájmu služby podle § 201 odst. 1 zákona o služebním poměru a odůvodnění napadeného rozhodnutí se zabývá i obsazeností služebních míst žalobcova útvaru. V okamžiku, kdy se krátkodobě, neočekávaně a výjimečně změní běžné podmínky výkonu služby, jde o vybočení z normálu a nařízení služby přesčas v žalobcově případě řešilo právě krátkodobé a neočekávané výpadky jiných příslušníků. Podle názoru žalovaného příslušní služební funkcionáři dostáli své povinnosti a v případě žalobce se zjistily a doložily nařízení každé hodiny služby přesčas. Tyto důvody jsou podložené podkladovými materiály založenými ve správním spise a jsou rovněž uvedeny v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Při posouzení těchto konkrétních důvodů následně služební funkcionáři dospěli k závěru, že je lze podřadit pod důvody výkonu služby přesčas v důležitém zájmu služby podle § 54 odst. 1 a § 201 odst. 1 zákona o služebním poměru. Požadavky vyplývající z rozsudků správních soudů byly v předmětné věci reflektovány a služební funkcionáři uvedli v přiměřeném rozsahu konkrétní důvody, pro něž byla služba přesčas žalobci nařízena. Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Dne 9. 5. 2014 podal žalobce u příslušného služebního funkcionáře žádost o poskytnutí služebního příjmu za službu přesčas, nařízenou v rozporu s ustanovením § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, kterou žalobce vykonal v letech 2010 až 2012. O podané žádosti rozhodl ředitel Policie České republiky, ředitelství služby cizinecké policie ve věcech služebního poměru, rozhodnutím ze dne 13. 10. 2014, jímž byla žádost žalobce podle § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru zamítnuta. Žalobce podal proti rozhodnutí služebního funkcionáře dne 3. 11. 2014 včasné odvolání, v němž namítal, že zákon o služebním poměru nezná další důvody k nařízení služby přesčas, než ty, které jsou uvedeny v § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalobce uvedl, že skutečný důvod nařízení služby přesčas, tedy nedostatek příslušníků k zajištění základního chodu služby, dokazuje i listiny a vyjádření služebních funkcionářů založené do spisu, tyto důvody nařízení služby přesčas nejsou důvody, které lze z pohledu § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru akceptovat. O podaném odvolání rozhodl první náměstek policejního prezidenta ve věcech služebního poměru žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 18. 5. 2016, jímž odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí ředitele služby cizinecké policie ve věcech služebního poměru potvrdil s odůvodněním, že při nařizování služby přesčas byly zohledněny případy uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4Ads 11/2013 - 41, tedy situace, jež nebylo možno předvídat při rozvržení doby služby na jednotlivé směny podle § 53 zákona o služebním poměru a na dalších třinácti stranách odůvodněních rozhodnutí žalovaný konkrétně uvedl příklady nepřítomnosti příslušníků ve směně, které odůvodňovaly v daném případě na řízení služby přesčas v jednotlivých dnech. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto: V projednávané věci žalobce učinil předmětem soudního přezkumu rozhodnutí, kterým se na žalované domáhal proplacení přesčasových služeb odsloužených v letech 2010 až 2012. K tomu soud předně uvádí, že služba přesčas je primárně upravena v ustanovení § 54 služebního zákona, toto ustanovení v odstavci 3 stanoví, že za službu přesčas se podle odst. 1 a 2 považuje služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn (k tomu srovnej také znění § 52 služebního zákona, podle kterého činí základní doba služby příslušníka 37,5 hodiny týdně). Podle ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona dále platí, že příslušníkovi lze nařídit výkon služby přesčas v důležitém zájmu služby nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Je tedy zřejmé, že z jiného důvodu a ve větším rozsahu (s výjimkou ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona, které umožňuje nařídit službu přesčas při vyhlášení krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu i nad rozsah 150 hodin stanovených v odst. 1 tohoto ustanovení) službu přesčas nařídit nelze. Výše uvedené následně nachází svůj odraz v právní úpravě výše služebního příjmu, který je podle ustanovení § 112 odst. 2 služebního zákona stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Co se rozumí důležitým zájmem služby, upravuje ustanovení § 201 odst. 1 služebního zákona jako zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. V prvé řadě se městský soud zabýval otázku správného označení žalovaného. Jak již Nejvyšší správní soud vyložil ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2As 34/2005 – 61, publikovaném pod č. 1014/2007 Sbírky NSS, v řízení o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věcech služebního poměru, je žalovaným správním orgánem služební funkcionář, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Ačkoliv se tento závěr vztahoval původně k zákonu č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, je třeba jej aplikovat i na případy rozhodování služebního funkcionáře podle nyní platného zákona o služebním poměru (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1As 183/2015 – 63). Z procesního hlediska je žalovaný v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu kogentně určen soudním řádem správním (§ 69 s. ř. s.) a zároveň nelze přehlédnout, že za žalovanou stranu fakticky jednal první náměstek policejního prezidenta ve věcech služebního poměru. V souladu se závěry dřívější výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu dospěl Městský soud v Praze k závěru, že správné označení žalovaného je označení služebního funkcionáře, který o věci rozhodl v posledním stupni, tedy prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru. Mezi účastníky řízení je přitom v uvedené věci sporný výklad tohoto neurčitého právního pojmu. Žalovaná, pokud jde o výklad tohoto pojmu, dospěla k závěru, že pod pojmem „důležitý zájem služby“ měl zákonodárce vždy na mysli bezproblémové zajištění běžného výkonu služby bezpečnostního sboru. V praxi bezpečnostních sborů se podle žalované pro zajištění základních činností bezpečnostního sboru používá pojem „zajištění přímého výkonu služby“. Zřejmě tedy, až na ojedinělé výjimky, nepůjde o zajištění např. administrativních a ekonomických činností bezpečnostního sboru, personální práce v něm, tedy o tzv. „nepřímý, resp. servisní výkon služby“, byť by tyto činnosti byly vykonávány příslušníky ve služebním poměru. Žalovaná tak dospěla k závěru, že nařizování výkonu služby přesčas podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, při operativním zajišťování výkonu služby příslušníků Úřadu kriminální policie a vyšetřování, zařazených v režimu přímého výkonu služby je nutno hodnotit tak, že toto je vždy podloženo tím, že takový výkon služby je nařízen v důležitém zájmu služby. S výkladem žalované, že za veřejný zájem může být označena každá činnost policejního sboru, neboť ten je ve veřejném zájmu zřízen, nelze podle názoru krajského soudu souhlasit, neboť veřejný zájem je třeba dovozovat v každém jednotlivém případě a jeho paušalizace na jakoukoliv činnost žalované by bylo v rozporu nejen s platnou právní úpravou, ale rovněž s teoretickým pojetím toho, co veřejný záměr ve skutečnosti je a jak s tímto pojmem pracovat. Nehledě na to, že „výjimečnost“ předpokládaná služebním zákonem je ve zřejmé kontrapozici s trvalou praxí plánovaných přesčasových hodin. Soudem proto nelze pro výše uvedené nedostatky posoudit přípustnost nařízené služby přesčas za podmínek daných v § 54 odst. 1 a 2 služebního zákona. Jenom tehdy, pokud by k nařízení služby přesčas došlo v souladu s citovaným ustanoveními služebního zákona, by byl správný názor žalované o neproplácení prvních 150 přesčasových hodin ročně z důvodu jejich zohlednění při stanovení služebního příjmu žalobce (ustanovení § 112 odst. 2 služebního zákona). S takto učiněným výkladem a posouzením žalované se proto nelze ztotožnit. Městský soud v Praze na tomto místě připomíná, že zákonodárce již při přijímání služebního zákona (myšleno zákona č. 361/2003 Sb.) předpokládal, že mohou nastat situace, za kterých bude třeba příslušníkovi bezpečnostního sboru nařídit výkon služby přesčas a ten bude mít povinnost tuto službu vykonat (tehdy ještě bez stanovení maximálního limitu přesčasové služby, k tomu srovnej důvodovou zprávu k vládnímu návrhu služebního zákona ze dne 20. 3. 2003, zdroj: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, sněmovní tisk 256/0). Proto také za tímto účelem v ustanovení § 54 zákona stanovil podmínky, za kterých jedině lze výkon služby přesčas nařídit. Pokud dojde k nařízení služby přesčas v souladu s podmínkami zakotvenými v ustanovení § 54 služebního zákona, pak zároveň platí, že rozsah 150 přesčasových hodin v kalendářním roce se považuje za zohledněný ve služebním příjmu za výkon služby, a příslušník tak za řádně odpracované hodiny v rámci výkonu služby přesčas v uvedeném rozsahu již žádný další služební příjem nedostane. To dále odpovídá i úpravě náhradního volna a služebního příjmu za službu přesčas v ustanovení § 125 služebního zákona, podle kterého má příslušník nárok na náhradní volno (popř. poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku) až za každou hodinu služby přesčas nad rozsah 150 hodin v kalendářním roce. Má-li tedy být institut služby přesčas využíván v souladu s platnou právní úpravou, je nutno současně splnit následující podmínky, kterými jsou 1/ jednak důležitý zájem služby a z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti nařizované služby přesčas, jednak 2/ odůvodnění přijetí tohoto opatření a dále 3/ maximální rozsah 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu. Nelze tedy souhlasit s pojetím žalované, která dospěla k závěru, že pod pojmem „důležitý zájem služby“ měl zákonodárce (a to i na základě srovnání žalované s předchozí právní úpravou) vždy na mysli bezproblémové zajištění běžného výkonu služby bezpečnostního sboru. Pokud jde o zákonem stanovenou podmínku důležitosti zájmu služby, je nutno konstatovat, že zákonodárce ponechává služebním funkcionářům v praxi značný aplikační prostor v podobě poměrně široce vymezené definice tohoto neurčitého právního pojmu v ustanovení § 201 odst. 1 služebního zákona, kdy za důležitý zájem služby považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Ve vztahu k nařizování služby přesčas tak bude především věcí příslušných vedoucích pracovníků žalované, aby vždy v mezích daných tímto zákonným ustanovením zvážili potřebu, rozsah a vůbec přípustnost nařízení výkonu služby přesčas jako takové. S tím se pojí také povinnost takový postup náležitě odůvodnit. Předpoklad výjimečnosti či mimořádnosti nařízení služby přesčas pak vyplývá především ze skutečnosti, že zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž naplnění výkon služby přesčas nařídit nelze. Tuto výjimečnost lze přitom dovodit již ze samostatné úpravy tohoto mimořádného opatření v rámci služebního zákona jakožto doplňkového fondu služebních hodin nad zákonem stanovenou základní dobu služby příslušníka v rozsahu 37,5 hodin týdně (srovnej § 52 odst. 1 služebního zákona). Pokud by zákonodárce předpokládal „automatické“ využívání tohoto fondu v maximálním rozsahu u každého příslušníka a že se to stane pravidlem, mohl tak učinit jednodušším způsobem, např. tak, že by zvýšil rozsah základní doby služby na cca 40 hodin týdně (oproti 37,5 hodinám), což by při počtu 52 týdnů v roce činilo právě cca 150 hodin v kalendářním roce, aniž by přitom vznikla potřeba nařizovat výkon služeb přesčas a tento jakkoli odůvodňovat či vykazovat. Pro další mimořádné situace by pak zůstala ponechána úprava obsažená v ustanovení § 52 odst. 2 služebního zákona. Výjimečnost a mimořádnost nařizování služeb přesčas a důležitý zájem služby pak nelze spatřovat ani v možném nedostatečném personálním obsazení. Argumenty žalovaného, že je vázán vládou taxativně stanoveným počtem systemizovaných služebních míst příslušníků, jakož i taxativně stanoveným objemem prostředků stanovených státním rozpočtem na služební příjmy těchto příslušníků, nemohou být při řešení posuzované otázky určující. Ačkoli soud vnímá, že žalovaný není s to příslušné rozhodnutí vlády ovlivnit či jakkoli změnit, nemůže být tento systémový problém řešen porušováním služebního zákona způsobem, že při nedostatečném personálním obsazení věznic se bude u jednotlivých příslušníků „automaticky“ kalkulovat s rozsahem 150 hodin služeb přesčas, které jsou podle ustanovení § 112 odst. 2 služebního zákona zároveň presumovány ve výši stanoveného služebního příjmu, a tedy příslušník za ně další (extra) příjem nárokovat nemůže. Chybné nazírání na tento problém je přitom patrné již z toho, že žalovaná se mylně domnívá, že pod pojmem „důležitý zájem služby“ měl zákonodárce vždy na mysli bezproblémové zajištění běžného (přímého) výkonu služby, a nikoli zajišťování činností administrativních či ekonomických, tj. činností tzv. nepřímého, servisního charakteru. Není zřejmé, z čeho konkrétně žalovaná dovozuje, že by se výkon přesčasových služeb z důvodu vzniku náhlých a neočekávaných událostí nemohl týkat také těchto činností a že je možný toliko u přímého výkonu služby. Shodně se přitom k výkladu ustanovení § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru vyjádřil také Nejvyšší správní soud, a to již v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6Ads 151/2011 - 126, publikovaném pod č. 2823/2013 ve Sbírce rozhodnutí NSS a dostupném i na www.nssoud.cz. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud vyslovil následující právní závěry: „Zákonodárce přípustnost služby přesčas podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Z toho, co stěžovatel uvádí, lze dovodit, že práci přesčas lze nařídit vždy, kdy je služebnímu funkcionáři známo, že výkon služby nebude možné zajistit s určitým počtem příslušníků v určitém časovém prostoru. S tímto názorem by bylo možno souhlasit, kdyby ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona znělo tak, že '' Příslušníkovi lze nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce.'' Takto však uvedené ustanovení nezní, neboť předpokládá, že k nařízení výkonu služby přesčas lze přistoupit pouze v důležitém zájmu služby. Tento důležitý zájem služby nelze pak shledat v tom, jak na to poukázal již krajský soud, když je dlouhodobý až trvalý nedostatek osob nahrazován zvýšenými nároky na stávající příslušníky nařizováním služeb přesčas s odkazem na důležitý zájem služby. Krajský soud správně prostor pro takový výklad platné právní úpravy nespatřil a správně poukázal na to, že napadené rozhodnutí se námitkami žalobce nezabývalo do té míry, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů je žalovaná považuje za neodůvodněné. Jak již správně uvedl krajský soud, lze si představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, jež by byla oprávněně subsumovatelná pod § 54, resp. § 201 služebního zákona.“ Nejvyšší správní soud tak uzavřel, že žalovaná musí „jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázat, že služba přesčas není z její strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava“. Shodně pak Nejvyšší správní soud judikoval také v rozsudku ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4Ads 15/2012 - 34, a dále rovněž v rozsudku ze dne 2. 10. 2013, č. j. 6Ads 23/2013 - 39, oba dostupné na www.nssoud.cz. Pokud se Nejvyšší správní soud v citovaných judikátech vyslovil k otázce výkladu ustanovení § 54 odstavec 1 služebního záíkona, včetně výkladu neurčitého právního pojmu „důležitý zájem služby“, je nutno konstatovat, že tyto závěry jsou v rozhodovací soudní činnosti soudů nižších stupňů aplikovatelné bez ohledu na to, o jaký bezpečnostní sbor jde, respektive jaký režim služby ten který bezpečnostní sbor vykonává. Z obsahu vydaných správních rozhodnutí, včetně závěrů služebních orgánů obou stupňů, nikterak nevyplývá, že by smyslem výkonu přesčasových služeb v rozsahu 150 hodin bylo kompenzovat vznik neočekávaných a mimořádných situací. Naopak tím, že policejní orgán řádně a konkrétně nařízení výkonu služby žalobci neodůvodnil, nelze bez dalšího vyvrátit žalobní námitku žalobce, podle níž smyslem výkonu přesčasových služeb bylo ve skutečnosti zajišťovat jím samotný přímý výkon služby z důvodu personálního nedostatku osob a počtu systemizovaných míst. Za této situace se jeví důvodným závěr, že nedostatek počtu osob a systemizovaných míst je pak v rozporu se zákonem nahrazován zvýšenými nároky na stávající příslušníky, a to v podobě nařizování služeb přesčas, nadto se zcela nepřípadnou argumentací, že se jedná o důležitý zájem služby. Na základě všech výše uvedených skutečností tak Městský soud v Praze přisvědčil námitkám žalobce směřujícím proti nesprávnému výkladu ustanovení § 54 odstavce 1, respektive ustanovení § 201 služebního zákona a v něm obsaženého neurčitého právního pojmu „důležitý zájem služby“jakož i žalobní námitce co do absence relevantních důkazů, které by dokládaly nařizování výkonu služeb přesčas žalobce v souladu s těmito zákonnými ustanoveními. Pokud dále žalovaný v této souvislosti v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí poukazoval na skutečnost, že není pochyb o tom, že za stavu, kdy by bylo třeba při nařizování přesčasů až na výjimky postupovat podle ustanovení § 54 odst. 2 zákona a přesčasy (pokud by v zákonné lhůtě nebylo poskytnuto náhradní volno) proplácet, ztratilo by na významu ustanovení § 112 zákona, neboť služba přesčas by vlastně ve spojení s ustanovením § 125 služebního zákona byla proplácena dvakrát, soud konstatuje, že tyto obavy žalované jsou zcela liché. Závěry vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu, potažmo z rozsudku krajského soudu v uvedené věci, spočívají „toliko“ v tom, že je nutno při nařizování přesčasových služeb důsledně respektovat ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona, tj. tyto služby nařizovat pouze výjimečně, z důvodů a v případech mimořádného charakteru, např. náhlého onemocnění příslušníků, čerpání služebního volna, nečekaného ošetřování člena rodiny, účasti na služebním školení, jakož i v jiných neplánovaných případech, přičemž nařízení takovýchto služeb musí být těmito skutečnostmi náležitě a prokazatelně odůvodněno a správní orgán musí být schopen tyto důvody také následně prokázat. V opačném případě, tj. kdy služba přesčas bude ze strany žalované využívána k jiným účelům, např. v rozporu se zákonem k tomu, že jejím prostřednictvím bude řešen předem plánovaný nedostatečný počet systemizovaných míst příslušníků, či správní orgán nebude schopen v řízení relevantními důkazy doložit, z jakých důvodů k nařizování přesčasových služeb docházelo, pak to samozřejmě může vést k těm důsledkům, že jednotliví příslušníci budou uplatňovat své nároky vyplývající z nesprávné aplikace ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona, jak k tomu došlo v nyní posuzované věci. Ustanovení § 112 odst. 2 služebního zákona, podle kterého je služební příjem stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, totiž je možno v tomto znění aplikovat a platí toliko za situace, kdy je služba přesčas nařizována v souladu se zákonem, nikoli v těch případech, kdy dochází k nařizování služeb přesčas v rozporu s ustanovením § 54 odst. 1 služebního zákona. Jádro podané žaloby směřuje proti závěru, že žalobci byly nařizovány služby přesčas v rozporu s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. K posouzení souladu nařizování služeb přesčas s § 54 zákona o služebním poměru soud v prvé řadě uvádí, že byť je předmětem sporu pouze otázka nároku na proplacení poměrné části služebního příjmu, nelze odhlédnout od současného posouzení otázky zákonnosti nařizování přesčasových hodin. Jak již bylo výše uvedeno, podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru „[p]říslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce“. Odstavec 2 tohoto ustanovení uvádí: „Jestliže bude vyhlášen krizový stav podle zvláštního právního předpisu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, lze příslušníkovi nařídit po dobu krizového stavu, anebo po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu službu přesčas i nad rozsah stanovený v odstavci 1“. Podle § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru „[p]říslušníkovi je stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce.“ Ustanovení § 125 odst. 1 zákona o služebním příjmu uvádí: „Příslušník má nárok na náhradní volno za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce. Neposkytne - li bezpečnostní sbor příslušníkovi náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, má nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas v kalendářním měsíci, v němž službu koná.“ Z uvedené právní úpravy je zřejmé, že podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru může být služba přesčas v maximálním rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (mimo případy krizového stavu nebo výjimečné případy ve veřejném zájmu dle § 54 odst. 2, kdy lze nařídit službu přesčas i nad rámec tohoto limitu) nařízena pouze v důležitém zájmu služby. V takovém případě nedochází k navýšení služebního příjmu, neboť při jeho stanovení je již s případnými přesčasovými hodinami počítáno (§ 112 odst. 2 zákona o služebním poměru). Pokud však přesčasové hodiny uvedený limit přesáhnou, má příslušník nárok buď na náhradní volno, nebo na poměrnou část příslušného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku. Na základě analogické aplikace § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru má příslušník nárok na náhradní volno, nebo na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku i za každou vykonanou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce, která byla nařízena v rozporu se zákonem (tento závěr dovodil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4Ads 11/2013 – 41, publikovaném pod č. 2900/2013 ve Sbírce NSS). Z ustanovení § 54 zákona o služebním poměru lze dovodit následující podmínky využití institutu služby přesčas: 1) důležitý zájem služby a z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas, 2) odůvodnění přijetí tohoto opatření a 3) maximální rozsah 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu (viz také rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10A 34/2010 – 28, dostupný na www.nssoud.cz). Důležitým zájmem služby se dle § 201 tohoto zákona rozumí „zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru“. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že služba přesčas dle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru představuje výjimečné opatření, které umožňuje nařídit výkon služby nad rámec základní doby služby (která je dle § 52 odst. 1 zákona o služebním poměru 37,5 hodin týdně). Služební zákon tedy nepojímá službu přesčas jako další fond služební doby, z něhož je možné libovolně čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním roce. Službu přesčas lze nařídit pouze v důležitém zájmu služby, který je dán jen ve výjimečných případech. Konkrétně se jedná o situace, jež nebylo možné předvídat při rozvržení doby služby na jednotlivé směny podle § 53 zákona o služebním poměru, jako například momentální indispozice nebo absence některého z příslušníků ze zdravotních či jiných důvodů nebo předem neočekávaný úkol bezpečnostního sboru, který může být náležitě splněn jen příslušníkem s požadovanou kvalifikací mimo rámec jeho naplánované směny. Důležitý zájem služby však nelze shledat v dlouhodobém až trvalém nedostatku příslušníků. Není tak možné připustit, aby tento personální nedostatek byl nahrazován zvýšenými nároky na stávající příslušníky nařizováním služeb přesčas s odkazem na důležitý zájem služby. Je přitom na správním orgánu, aby jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázal, že služba přesčas není z jeho strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, nežli připouští právní úprava, tj. v souladu s důležitým zájmem služby. Proto je nezbytné, aby vedoucí příslušník u každé služby přesčas uvedl konkrétní důvod, proč ji nařídil. Měl by tak důvod nařízení služby přesčas alespoň rámcově vymezit a vyhotovit o tomto důvodu stručný písemný záznam, např. v knize služeb. Jestliže to vedoucí služebník neučiní a důvod služby přesčas nelze spolehlivě dovodit ani ze spisového materiálu, není možno posoudit, zda byla služba nařízena v souladu se zákonem (viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6Ads 151/2011 – 126 či výše uváděný rozsudek č. j. 4Ads 11/2013 – 41). I v nyní posuzované věci byla předmětem sporu otázka, jestli byly přesčasové služby do limitu 150 hodin v kalendářním roce ve sledovaném období nařizovány žalobci v souladu s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, respektive zda byl tento soulad dostatečným způsobem ze strany správních orgánů prokázán. Mezi účastníky řízení je zejména sporné, zda byly tyto přesčasové hodiny nařizovány v důležitém zájmu služby, jak uvedené zákonné ustanovení vyžaduje. V případě záporného zodpovězení této otázky by totiž bylo nutné na základě výše uvedeného dojít k závěru, že žalobce měl nárok na náhradní volno nebo na proplacení poměrné části služebního příjmu v souladu s § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru. Správní orgány vyložily pojem důležitý zájem služby tak, že jde o bezproblémové zajištění běžného výkonu služby bezpečnostního sboru, tedy činností, které jsou zpravidla vykonávány ve směnném nebo nepřetržitém režimu služby. Žalovaný v průběhu řízení popíral tvrzení žalobce, že by služby přesčas byly nařizovány z důvodu nedostatečného personálního obsazení a nedostatku finančních prostředků. Naopak uváděl, že služby přesčas byly nařizovány pouze operativně v případech náhlého onemocnění příslušníků, čerpání služebního volna, nečekané ošetřování člena rodiny, služebního školení, výkonu veřejných funkcí a podobně. Tyto důvody lze podle něj považovat za důležitý zájem služby, respektive i za veřejný zájem podle § 54 odst. 2 zákona o veřejné službě. S uvedeným konstatováním správních orgánů se soud neztotožnil. Správní orgány pouze tvrdily, že přesčasové hodiny byly nařizovány jen operativně v naléhavých případech dle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, ničím konkrétním to však neprokázaly. Odůvodnění napadených rozhodnutí, provedené dokazování i praxe správních orgánů při nařizování služeb přesčas naopak svědčí spíše o skutečnosti, že přesčasové hodiny byly nařizovány za účelem pokrytí nepřetržitého výkonu služeb při jakémkoliv nedostatku počtu příslušníků. Ze spisového materiálu přitom není zjistitelné, o jaké důvody nedostatečného počtu příslušníků se jednalo, zda skutečně o tvrzené mimořádné a výjimečné situace, nebo o problém dlouhodobé „poddimenzovanosti“ služebních míst. Z obsahu spisového materiálu podle názoru soudu nic konkrétního nenasvědčuje tomu, že by se v případě nařízení služby přesčas žalobci jednalo pouze o mimořádné situace. Nařízení služby přesčas v souladu s § 54 odst. 1, tedy z důvodu důležitého zájmu služby, není možné v případě předem obecně známých, právní úpravou předpokládaných situací, jako je např. čerpání služebního volna, dovolené či účast na školeních. S takovými důvody absence příslušníků totiž musí správní orgány dopředu počítat a nemohou tuto předem předvídatelnou absenci příslušníků pokrývat pomocí přesčasových služeb s odkazem na důležitý zájem služby. Soud se nemohl ztotožnit s argumentem žalovaného, že nařízení práce přesčas žalobci nepostrádá prvek operativnosti, neboť reaguje bezprostředně na konkrétní potřeby vyšetřování. Ze spisového materiálu je zřejmé, že práce přesčas byla žalobci nařizována vždy k prvnímu dni v kalendářním měsíci předem, aniž by mohl být dopředu znám její konkrétní obsah i rozsah. Jednotlivá nařízení služby přesčas žalobci, založená ve spisovém materiálu, nejsou datována, což vyvolává důvodné pochybnosti o tom, že šlo o akutní a nutnou potřebu nařízení práce přesčas. Soud nezpochybňuje oprávnění služebního funkcionáře nařídit žalobci službu přesčas za splnění zákonem stanovených podmínek, ale podstatou sporu mezi účastníky řízení je, zda má být takto nařízená služba přesčas službou placenou či nikoli. Soud nemá pochybnosti o tom, že ve spise založená nařízení mají charakter rozhodnutí o nařízení služby přesčas, nicméně z hlediska zásad logického uvažování se soud v této situaci spíše přiklání k názoru, že evidence nařízení služeb přesčas jsou dokumenty, které byly vypracovány až poté, co žalobce službu přesčas vykonal (v opačném případě by nemohly být známy údaje o rozsahu služby přesčas). Spisový materiál žalovaného však neobsahuje žádné dokumenty, které by svým obsahem bylo možno považovat za řádně odůvodněné nařízení služby přesčas v jednotlivém konkrétním případě, respektive proč to musel být právě žalobce, kdo prováděl konkrétní činnosti při realizaci neodkladných a neopakovatelných úkonů trestního řízení. Odůvodnění napadených rozhodnutí služebních funkcionářů tedy neobsahuje rozhodný důvod pro v nich učiněný závěr o splnění podmínek pro nařizování služby přesčas žalobci v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce. Z rozhodnutí služebních funkcionářů obou stupňů totiž není zjistitelné, kdy konkrétně došlo ke vzniku neočekávané situace způsobené například momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků, momentální potřebou provést neodkladné a neopakovatelné úkony trestního řízení a že následně – v reakci na tuto neočekávaně vzniklou situaci – byla žalobci nařízena práce přesčas. Z toho důvodu nelze postavit na jisto, zda ve vztahu k žalobci docházelo ze strany Policie České republiky k nařizování služby přesčas v souladu s § 54 odst. 1 služebního zákona a nelze tak ani argumentačně vyvrátit tvrzení žalobce, že k nařizování služby přesčas docházelo v rozporu se zákonem. Z výše uvedených důodů městský soud napadené rozhodnutí podle ustanovení § 78 odstavec 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (ustanovení § 78 odstavec 4 s. ř. s.). Žalovaný správní úřad je právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze v dalším řízení vázán (ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s.). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst. 1 s. ř. s. Ve věci úspěšnému žalobci náleží náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 3.000,-Kč a dále odměna zástupce žalobce Mgr. Tomáše Vebra, advokáta, a jeho hotové výdaje. Mimosmluvní odměna v daném případě činí dva úkony právní služby po 3.100,-Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) podle ustanovení § 6, § 7, § 9 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu a dvakrát režijní paušál po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupci žalobce takto náleží odměna v částce 6.800,- Kč, když zástupce žalobce soudu neosvědčil, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty. Celková výše přiznaných nákladů řízení tak činí 9.800,-Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal proti žalovanému k rukám zástupce žalobce ve třicetidenní lhůtě k plnění.

Poučení