11 Ad 7/2015 - 47

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce P. M., bytem X, zastoupeného JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Lukavická 22, proti žalovanému Náčelníku Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem v Praze 6, Vítěžné náměstí 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2015, č. j. MOCR 1322-1/2015-1304 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 28. 1. 2015, č. j. MOCR 1322-2/2015-1304, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 14.802,30,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Klaila, advokáta.

Odůvodnění

I. Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Náčelníka Generálního štábu Armády České republiky (dále jen „žalovaný“), a rozhodnutí Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne 30. 9. 2014, č. j. MOCR 1141-65/2014-2230. Uvedenými rozhodnutími byla zamítnuta žádost žalobce o doplacení dlužné části platu za období ode dne 6. 10. 2008 do dne 3. 11. 2012, kdy pokračování 11 Ad 7/2015-32 byl určován k plnění úkolů letecké záchranné služby (LZS) a služby pátrání a záchrany (SAR). Žalobce v podané žalobě namítl, že služební orgány vycházely (a stále vycházejí) z nesprávného skutkového stavu, tedy že účastníku řízení byla v rozhodném období v souladu s § 30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, nařízena služební pohotovost. Žalobce má za to, že skutečný stav je, že služební pohotovost nebyla nikdy nadřízeným nařízena ve vztahu ke službě v letecké záchranné službě nebo ve službě pátrání a záchrany, neboť byl vždy nařizován jen a pouze výkon služby na celých 24 hodin. Podle žalobního tvrzení žalobce neexistuje rozkaz velitele, tedy nařízeného, jak požaduje ustanovení § 30 zákona č. 221/1999 Sb., kterým by účastníku řízení byla kdy v minulosti nařízena služební pohotovost. Z rozkazů, kterými byla účastníka v řízení služební pohotovost nařízena, jednoznačně vyplývá, že služba v LZS či v SAR byla nařízena vždy na celých 24 hodin a proto je vyloučeno, aby mohla být nařízena služební pohotovost na dobu výkonu služby, když služební pohotovost na dobu výkonu služby nařídit nelze ve smyslu § 30 odst. 2 in fine zákona č. 221/1999 Sb. Nařizování služby na celých 24 hodin písemnými rozkazy velitele a neexistence rozkazu nařizujícího služební pohotovosti, je skutečným stavem, který trval od zahájení zabezpečování služeb LZS a SAR a který trvá i do současnosti. Proto je podle názoru žalobce zcela irelevantní otázka, zda žalobce prokázal svůj nárok na dorovnání platu tím, že by v době služební pohotovosti vykonával jakoukoli nařízenou činnost, respektive že nebyly plněny žádné kontinuální a opakující se úkony ze strany členů posádek. Podle názoru žalobce musí být nejdříve předmětem dokazování to, zda vůbec byla služební pohotovost nařízena v souladu se zákonem o vojácích z povolání, tedy, zda také, vůbec a kdy, existoval zákonný důvod pro nařízení služební pohotovosti, tedy důležitý zájem služby a zda tento důležitý zájem služby byl přezkoumatelným způsobem vyjádřen. Žalobce v podané žalobě poukázal na to, že k existenci rozkazů o nařízení služební pohotovosti a k existenci rozkazů o nařízení služby se již vyjádřil Městský soud v Praze v rozsudku sp. zn. 8Ad 8/2012, který konstatoval, že byl nařizován jen výkon služby, pokud služební orgány nebyly schopny doložit existenci rozkazu nařizujícího služební pohotovost za situace, kdy soud měl k dispozici i Směrnici pro výkon služeb letecké záchranné služby a služby k pátrání a záchrany, na kterou (zejména na její článek o rozdělení doby výkonu služby na nepřetržitou službu a služební pohotovost) odkazuje služební orgán s tím, že tato směrnice nahrazuje rozkaz nadřízeného o nařízení služební pohotovosti. Žalobce v podané žalobě uvedl, že doba výkonu služby v LZS a v SAR je rozkazem velitele rozdělena na výkon nepřetržité služby a služební pohotovost, přičemž žádné ustanovení této ani jiné směrnice nemůže být ze své podstaty rozkazem velitele ani nemůže rozkazy velitele jakkoli nahrazovat. Směrnice toliko stanoví pravidla pro výkon samotné služby a vztahuje se pouze na toho, kdo je k výkonu služby určen. Směrnice pro výkon služby v uvedených záchranných systémech nemůže nic změnit na tom, že pravomoc nařídit služební pohotovost je ustanovením § 30 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. svěřena toliko nadřízenému a nikomu jinému, tedy už vůbec ne směrnici, i kdyby jí vyhotovil nadřízený. V souvislosti s danou problematikou žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 6Ads 151/2011 - 126, ze kterého je zřejmé, že k nařízení služby přes čas i služební pohotovosti musí být splněna podmínka existence důležitého zájmu služby, a tento důležitý zájem služby musí být uveden tak, aby byl v případě soudnímu přezkumu přezkoumatelný. Nejenže neexistuje rozkaz, kterým by byla nařízena pokračování 11 Ad 7/2015-32 služební pohotovost, ale neexistuje ani důležitý zájem služby jako zákonná podmínka k nařízení služební pohotovosti a neexistuje ani žádné vyjádření důležitého zájmu služby v samotné směrnici, kterou služební orgán za rozkaz označuje. Pokud se tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí snaží poukazovat na rozdíl v režimu služby versus služební pohotovost v existenci možného požadavku naplnění úkolů či žalobci, je takové rozlišení pouze teoretické a z hlediska skutečné aplikace zřetelné a samotnou praxí jak byla zavedena, nepodložené. Závěrem podané žaloby žalobce namítl, že napadené rozhodnutí - ve snaze obhájit nezákonná jednání jednotlivých velitelů - vede k popření původního smyslu zákonného obsahu příslušných institutů a ve své podstatě k logickým rozporům v odůvodnění rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že služební pohotovost je jen jiným režimem než režim výkonu služby podle § 24 zákona 221/1999 Sb., což však znamená, že služební pohotovost je výkonem služby, za který náleží vojákovi plat a nikoli jen odměna za pracovní pohotovost. Služební orgán ve své podstatě přiznává, že účastníka řízení nezákonně krátil na platu. Ve skutečnosti však služební pohotovost výkonem služby není, proto nelze výkonem služby zabezpečit službu LZS ani SAR, k jejichž zabezpečení v rozsahu čtyřiadvaceti hodin denně po dobu sedmi dnů v týdnu je Armáda České republiky vázána přímo mezirezortní smlouvou a mezinárodní dohodou. Pokud žalovaný odkazoval na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, pak tyto odkazy nejsou přiléhavé, neboť se nikdy nedomáhal aplikace zákoníku práce a služební orgány zcela mylně tvrdí i to, že odborné nařízení nebylo závazné a jednalo se jen o doporučení pro velitele. To je v rozporu s ustanovením čl. 1 odborného nařízení OnPers-2/2005, kde je jeho závaznost pro všechny služební orgány výslovně dána. Toto odborné nařízení je vysvětlením a komentářem k ustanovení části 4 zákona 221/1999 Sb., a pokynem pro jeho adresáty, jak mají vykládat a aplikovat jednotlivá ustanovení části 4 tohoto zákona. Služební orgán sice uvádí, že toto odborné nařízení již v současné době neplatí, nesděluje ale, které jiné nařízení je nahradilo, a s účinností od kdy se tak stalo, což však nemění nic na tom, že platné bylo a bylo tedy povinností služebních orgánu se jím řídit. II. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě především uvedl, že základním problémem je matení jednotlivých pojmů, kdy je nezbytné objasnit pojem „služba“ ve vztahu k výkonu služby SAR a LZS. Služební orgány se v obou stupních řízení touto otázkou v odůvodnění svých rozhodnutí podrobněji nezabývaly, nicméně význam pojmu „služba“ v podmínkách žalovaného je široký a mnohovrstevnatý, což je dáno právě uvedenou právní úpravou jednotlivých druhů služeb. Služba pátrání a záchrany SAR je výkon činností souvisejících se sledováním tísně, komunikací a koordinací a s prováděním pátrání a záchrany, jež vede k poskytnutí neodkladné přednemocniční péče nebo zdravotnickému převozu při použití veřejných nebo soukromých prostředků, včetně spolupracujících letadel, lodí a dalších zařízení, k jejímuž výkonu se Česká republika zavázala na základě mezinárodních závazků vyplývajících z Úmluvy o mezinárodním civilním letectví. Výkon služby SAR v podmínkách Ministerstva obrany České republiky je stanoven vojenským předpisem Let-1-1 „Předpis pro létání“, vydaný ministerstvem obrany dne 11. 10. 2005. V jeho článku 79 se stanoví, že „posádka vrtulníku, která vykonává službu v rámci SAR, se řídí směrnicemi pro provádění letů SAR a LZS. Tyto směrnice zpracovává a schvaluje velitel letecké základny, která plní úkoly SAR a LZS“. pokračování 11 Ad 7/2015-32 V případě žalobce je pak rozhodující především směrnice pro činnost LZS a SAR 232. vrtulníkové letky ze dne 17. 1. 2006, č. j. 42-9/2006-2802/J3, kdy doba výkonu služby člena posádky SAR a LZS se určuje rozkazem velitele 233. letky jako výkon nepřetržité služby člena posádky na dobu maximálně dvanácti hodin a služební pohotovost na dobu dvanácti hodin bezprostředně navazující na dobu výkonu nepřetržité služby. Činnost SAR ze strany Ministerstva obrany České republiky je tak zabezpečována na území České republiky čtyřiadvacet hodin denně za dodržování § 23 zákona o ozbrojených silách. K definované činnosti dochází již ve fázi nejistoty, ale pátrací a záchranné jednotky se uvádí do pohotovosti v údobí pohotovosti a aktivují se v údobí tísně. V době před údobím pohotovosti jsou na pátrací jednotky kladeny předpisem žádné požadavky kromě vycvičenosti a pohotovosti. Nepřetržitou činnost tak vykonává pouze záchranné koordinační středisko. K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný uvedl, že podle § 26 o vojácích z povolání rozhoduje o rozvržení základní týdenní doby služby služební orgán, který stanoví začátek a konec doby služby v jednotlivých dnech. Vyžaduje-li to povaha služby, může se služba rozvrhnout nerovnoměrně. Skutečnost, že zajišťování uvedených služeb, musí být nepřetržité, však neznamená, že tomu musí odpovídat výlučně režim nepřetržité služby, tedy výkon služby čtyřiadvaceti hodin denně po sedm dní v týdnu. Forma zajišťování nepřetržitosti služeb, která spočívá ve stanovování dvanáctihodinové doby výkonu služby, na níž navazuje dvanáctihodinová služební pohotovost v místě výkonu služby, není v rozporu s ustanovením § 26 zákona o vojácích z povolání ani s ustanovením § 30 téhož zákona o služební pohotovosti. Ta může být nařízena vojákovi, pokud to vyžaduje důležitý zájem služby. Služební pohotovostí se rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo jiných místech, určených nadřízeným mimo dobu služby. Za důležitý zájem služby lze pokládat neodkladnou a naléhavou potřebu zabezpečení plnění úkolů ozbrojených sil mimo stanovenou dobu služby. Žalobce ohledně nařizování služební pohotovosti s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6Ads 151/2011 slučuje pojmy „práce přesčas“, což v podmínkách žalovaného znamená služba konaná nad základní týdenní dobu služby, a „služební pohotovost“. S tímto tvrzením se žalovaný neztotožňuje, neboť jde o rozdílné a samostatné právní instituty. Podle § 29 odst. 1 zákona o vojácích z povolání je voják, vyžaduje-li to důležitý zájem služby, povinen konat službu nad základní týdenní služby, a to jen na rozkaz nadřízeného nebo s jeho souhlasem. Tato činnost je také považována za výkon služby. Služební pohotovost oproti tomu může nadřízený nařídit vojákovi, vyžaduje-li to důležitý zájem služby, a služební pohotovost se za výkon služby nepovažuje. Ze své podstaty je používána typicky v případech, kdy nařízení výkonu služby nebo služby nad základní týdenní dobu služby přes čas není účelné. Ze samotné podstaty je rozdílnost obou institutů, tedy služby konané nad základní týdenní dobu služby a služební pohotovosti, dána také jejich určením, kdy službu konanou nad rámec týdenní doby služby lze aplikovat v případě neodkladných okolností vynucujících si potřebu plnění služebních úkolů, zatímco služební pohotovost svým charakterem slouží naopak k zabezpečení připravenosti vojáka v případě reálně očekávatelné potřeby plnění služebních úkolů. Správnost postupu žalovaného verifikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2013, č. j. 4Ads 55/2013 - 59, v němž uvedl, že „vojáci zapojeni v rozhodnou dobu do hotovostního systému nejsou ve výkonu služby, aktuálně nevykonávají služební úkoly, nýbrž jsou armádě k dispozici pro případ, že budou k plnění úkolu povoláni. Jde tedy v materiálním smyslu o pohotovost dotčených vojáků, i když rozkaz neodkazuje výslovně na ustanovení § 30 zákona o vojácích z povolání, je nezbytné takový pokračování 11 Ad 7/2015-32 rozkaz považovat za nařízení pohotovosti podle uvedeného citovaného ustanovení.“ Ze samotného smyslu služeb SAR a LZS vyplývá, že v případě výkladu článku 204 vojenského předpisu Let-1-1, jak činí žalobce, by zcela znemožňovala splnění úkolu ve stanovené časové normě od obdržení signálu ke vzletu. Naopak předletovou přípravu posádky jak SAR a LZS provádí na začátku směny, tedy v době výkonu služby. Pokud žalobce v podané žalobě namítal, že mu nikdy nebyla nařízena služební pohotovost v souladu se zákonem o vojácích z povolání, ale vždy mu byl nadřízeným písemným rozkazem nařízen výkon služby na celých 24 hodin, pak žalovaný má za to, že pro posouzení této otázky je východiskem ustanovení § 3 odstavec 5 zákona o ozbrojených silách, které stanoví, že v ozbrojených silách se uplatňují vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Rozkaz je tak jedním z aktů, jimiž se vojákům služební povinnosti ukládají, ale také již v uložené služební povinnosti blíže konkretizují. Rozkazy velitele mohou být ve vztahu k identifikaci subjektu trojího charakteru - obecného, konkretizujícího, tak i zcela konkrétního. Vydávají je nadřízení vojáka na různém stupni velení a mohou mít písemnou i ústní formu. V řízení o nároku žalobce nebylo prokázáno, že žalobce nevěděl o nařízené služební pohotovosti a že nebyl řádně seznámen s obsahem služby SAR a LZS. Žalobce si musel být vědom toho, že služba SAR a LZS po něm nevyžaduje nepřetržitý sled služebních úkonů a že nutně musí vznikat doba, kdy nebude plnit žádné služební úkoly, a proto nemůže jít o výkon služby podle § 24 zákona o vojácích z povolání. Bylo mu známo zcela legitimní rozdělení rozvržení doby služby tak, že část služby SAR a LZS byla pokryta dobou výkonu služby, zbývající část byla pokryta dobou služební pohotovosti. Zařazením do služby SAR a LZS rozkazem velitele na příslušný den byl tedy žalobce přesně informován o obsahu služby a o jejím rozvržení. Pokud si žalobce jako voják byl vědom, že směrnice nebo konkrétní rozkaz nejsou v souladu se zákonem, měl na to svého nadřízeného upozornit, ale bez ohledu na tuto skutečnost byl povinen rozkaz splnit, trval-li by nadřízený na jeho splnění. Žalovaný je proto přesvědčen, že postupoval plně v souladu s platnou právní úpravou a že žalobci žádná škoda nevznikla, tedy námitka o jeho úmyslném poškození žalovaným není relevantní. Pokud žalobce v podané žalobě namítl, že uplatnění námitky promlčení žalovaným bylo uskutečněno v rozporu s dobrými mravy, pak žalovaný má za to, že podle § 161 odst. 1 zákona o vojácích z povolání činí promlčecí lhůta k uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru tři roky. Služební orgán prvního stupně se touto otázkou zabýval a dospěl k závěru o oprávněnosti vznesení námitky promlčení, s jeho právním závěrem se žalovaný odvolací orgán plně ztotožnil. K uplatnění námitky promlčení tak nedošlo v rozporu s dobrými mravy již z toho důvodu, že žalobce byl s podmínkami výkonu služby seznámen od prvopočátku, svou činnost takto vykazoval a pozdější změna jeho názoru nemůže jít k tíži žalovaného. Zároveň je třeba přihlédnout k rozdílné povaze služebního poměru vojáka z povolání, který je vztahem veřejnoprávní povahy a vzniká mocenským aktem služebního orgánu, čímž se podstatnou měrou odlišuje od poměru pracovního. Předpisy soukromoprávní povahy pak nelze aplikovat na příslušníky ozbrojených sil, což jasně vyplývá i z nálezu Ústavního soudu zn. Pl. ÚS 20/09 ze dne 15. 11. 2011. Z povahy profese vyplývá, že v případě bezpečnostních sborů by nastolení režimu zákoníku práce ve svých důsledcích ochromilo chod těchto sborů, a proto jak historicky, tak z pohledu komparatistiky bývá právní úprava poměrů příslušníků těchto sborů tradičně pochopitelně samostatná a specifická. Jednání žalovaného je tak specifické povahy a nelze jej označit za jednání v rozporu pokračování 11 Ad 7/2015-32 s dobrými mravy, neboť rozhodujícím kritériem pro jednání žalovaného bylo především efektivní využití lidských a materiálních zdrojů. Proto je vyloučeno, aby škoda, o jejímž případném vzniku soud nyní jedná, byla způsobena úmyslně. III. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 26. 1. 2017 zástupce žalobce odkázal jednak na obsah podané žaloby, jednak na judikaturu Evropského soudního dvoru, zejména na rozsudek velkého senátu ze dne 5. 10. 2004 ve spojených věcech sp. zn. C-397/01 až C-403/01, ze kterého je zřejmé, že přímo použitelná Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES, ze dne 4. 11. 2003, a její článek 2 odstavec 1 je přímo použitelný i na služební pohotovost na pracovišti ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání, kdy je nutno započítat dobu služební pohotovosti na pracovišti do fondu pracovní doby. Dále zástupce žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Ostravě, v nichž byly aplikovány předpisy evropských norem při nařizování služební pohotovosti a práce přesčas. Zástupkyně žalovaného při jednání soudu odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na argumentaci uvedenou ve vyjádření k žalobě. Navrhla odmítnutí žaloby pro opožděnost a pro případ jejího věcného projednání navrhla zamítnutí pro nedůvodnost. IV. Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné okolnosti: Žalobce je bývalým vojákem z povolání, jehož služební poměr skončil dne 30. 11. 2012. Dne 4. 4. 2013 žalobce doručil veliteli Velitelství společných sil v Olomouci svoji žádost o doplacení dlužné části platu. Tato žádost byla postoupena služebnímu orgánu prvého stupně – Agentuře personalistiky Armády České republiky - jako příslušnému služebnímu orgánu, který rozhodnutím ze dne 3. 2. 2014 žádost na přiznání nároku na ušlý plat a jeho doplacení za celé období, kdy byl žalobce určován k plnění úkolů letecké záchranné služby a služby pátrání a záchrany, zamítnuta a byla současně uplatněna námitka promlčení v části nároků za dobu do dne 4. 4. 2010. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání, ve kterém mimo jiné poukázal na to, že o doplatek dlužné části platu požádal již dne 5. 10. 2011, a od této žádosti dosud nebylo rozhodnuto. Rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 16. 5. 2014 bylo rozhodnutí služebního orgánu prvého stupně ze dne 3. 2. 2014 zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání s tím, že nebyly dostatečně zjištěny okolnosti zahájení řízení, tj. zda byla podána žádost žalobcem již dne 5. 10. 2011, případně co bylo jejím obsahem a jak tato žádost byla vyřízena. V rámci nového projednání žádosti správní orgán prvého stupně usnesením ze dne 29. 9. 2014 vyloučil řízení o otázce doplacení dlužné části platu za období ode dne 6. 10. 2008 do dne 30. 9. 2011 ze společného řízení k samostatnému rozhodnutí, neboť na základě šetření vyhodnotil, že v této otázce jde o žádost o vydání nového rozhodnutí podle § 101 písm. b) správního řádu, když o ní z materiální stránky již meritorně bylo rozhodnuto dne 8. 12. 2011. Po vyloučení řízení o otázce doplacení dlužné části platu za období ode dne 6. 10. 2008 do pokračování 11 Ad 7/2015-32 dne 30. 9. 2011 ze společného řízení se služební orgán prvého stupně zabýval dále pouze otázkou doplacení dlužné části platu za období od 1. 10. 2011 do 3. 11. 2012. Dne 30. 9. 2014 pak Agentura personalistiky AČR vydala rozhodnutí, jímž zamítla žádost žalobce ze dne 28. 3. 2013 o přiznání nároku na ušlý plat a jeho doplacení, když kombinací dvanáctihodinové doby výkonu služby a na ní navazující dvanáctihodinové doby služební pohotovosti bylo zajištěno zabezpečení LZS a SAR ze strany Ministerstva obrany na území České republiky. Služební orgán byl oprávněn zvolit a rozhodnout o formě systému zabezpečení LZS a ZAR, zvolil uvedený režim k plnění uvedených úkolů, k čemuž využil k zabezpečení těchto služeb zákonem stanovených institutů včetně služební pohotovosti na pracovišti. Doba služební pohotovosti je určena rozkazem velitele, tedy směrnicí pro činnost LZS a SAR. Služby LZS a SAR tak nejsou výkonem služby vojáka z povolání po celých čtyřiadvacet hodin a příslušníkům těchto služeb nenáleží plat za celých těchto čtyřiadvacet hodin, ale plat za dvanáct hodin výkonu služby, respektive příplatek za služební pohotovost na pracovišti za přímo navazujících dvanáct hodin. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání, v němž zopakoval v plné míře svoji argumentaci, následně použitou v rámci podané žaloby. O podaném odvolání rozhodl náčelník Generálního štábu Armády České republiky žalobou napadeným rozhodnutím, jímž námitky u žalobce shledal nedůvodnými a uzavřel, že rozdílnost služby konané nad základní týdenní dobu služby a služební pohotovosti je dána jejich určením, kdy služba konaná nad rámec týdenní doby služby je aplikována v případě stavů vynucujících si neodkladnou a neustálou potřebu plnění služebních úkolů, zatímco služební pohotovost svým charakterem slouží k zabezpečení připravenosti vojáka v případě předpokládané změny či potřeby služební úkoly plnit. Služební pohotovosti jsou rovněž s ohledem na reálné očekávání vzniku potřeby plnění služebních povinností s dostatečným předstihem plánovány tak, aby byl vojákům s dostatečným časovým předstihem zcela jasný průběh jejich služby. Na dobu plnění služebních úkolů se plánuje doba výkonu služby, tedy směna. V době, kdy není potřeba plnit služební úkoly, výkon služby neprobíhá, voják má volno a pokud není dopředu známo, že nastane plnění služebních úkolů, odvíjí se jejich plnění od možnosti dostavení se vojáka k výkonu služby a jeho schopností ji plnit. Omezit nebezpečí neschopnosti vyrozumět vojáka a omezit jeho neschopnost k výkonu služby je možné nařízením služební pohotovosti v některé z jejich forem. S tím souvisí i otázka důležitého zájmu služby, kdy požadavek na mimořádnost či jednorázovost vzniku důležitého zájmu služby se v daném případě jen těžko uplatní. Pokud žalobce namítal, že námitka promlčení ze strany služebního orgánu je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, žalovaný v napadeném rozhodnutí tuto námitku označil za bezpředmětnou s ohledem na to, že ze strany služebního orgánu prvého stupně námitka promlčení nebyla v napadeném rozhodnutí vůbec uplatněna, protože se rozhoduje již pouze o nároku žalobce za období od 1. 10. 2011 do 3. 11. 2012. V. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“). Věc soud posoudil takto: pokračování 11 Ad 7/2015-32 V projednávané věci žalobce učinil předmětem soudního přezkumu rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o jeho žádosti o proplacení přesčasových služeb odsloužených v období od 1. 10. 2011 do 3. 11. 2012. VI. V prvé řadě se městský soud zabýval otázku správného označení žalovaného. Jak již Nejvyšší správní soud vyložil ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2As 34/2005 – 61, publikovaném pod č. 1014/2007 Sbírky NSS, v řízení o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věcech služebního poměru, je žalovaným správním orgánem služební funkcionář, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Ačkoliv se tento závěr vztahoval původně k zákonu č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, je třeba jej aplikovat i na případy rozhodování služebního funkcionáře podle nyní platného zákona o služebním poměru (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1As 183/2015 – 63). Z procesního hlediska je žalovaný v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu kogentně určen soudním řádem správním (§ 69 s. ř. s.) a zároveň nelze přehlédnout, že za žalovanou stranu fakticky jednal první náměstek policejního prezidenta ve věcech služebního poměru. V souladu se závěry dřívější výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu dospěl Městský soud v Praze k závěru, že správné označení žalovaného je označení služebního funkcionáře, který o věci rozhodl v posledním stupni, tedy v nyní posuzované věci náčelníka Generálního štábu Armády České republiky. VII. Jako v pořadí druhou se soud zabýval námitkou žalovaného, podle níž byla žaloba k Městskému soudu v Praze podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty a jsou tak splněny předpoklady, za nichž lze žalobu jako opožděnou odmítnout podle § 46 odstavec 1 písm. b/ s. ř. s. Podle § 72 odstavec 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. V nyní posuzované věci je zvláštním zákonem, který upravuje odlišně od soudního řádu správního lhůtu pro podání žaloby proti rozhodnutí v rámci správního soudnictví, zákon o vojácích z povolání, podle jehož ustanovení § 151 je možno návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem podat do šedesáti dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Žalobou napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 2. 2015, žaloba byla zástupcem žalobce předána držiteli poštovní licence dne 7. 4. 2015. Zákonná šedesátidenní lhůta pro podání žaloby počala běžet dne 4. 2. 2015 a skončila dne 4. 4. 2015. Tímto dnem však byla sobota, proto soud postupoval podle § 40 odstavec 3 s. ř. s., podle kterého připadne- li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Pokud je toto pravidlo aplikováno na nyní posuzovanou věc, posledním dnem lhůty bylo úterý 7. 4. 2015, neboť pondělí 6. 4. 2015 bylo pondělím velikonočním, tedy svátkem. Pokud žalobce podal zásilku obsahující žalobu na poštu dne 7. 4. 2015, učinil tak poslední možný den lhůty a žaloba byla podána včas, a to bez ohledu na tvrzení žalobce v žalobě, že žaloba byla podána faxem již dne 3. 4. 2015. pokračování 11 Ad 7/2015-32 VIII. Podle § 30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání služební pohotovostí se rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby. Problematikou práv a povinností vyplývajících z právní úpravy výkonu služby v bezpečnostních ozbrojených sborech se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. Z jeho judikaturní činnosti lze odkázat například na již výše citovaný rozsudek ze dne 26. 9. 2013, č. j. 4Ads 55/2013 – 59. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zákon o vojácích z povolání obsahuje úpravu výkonu služby v základní a kratší týdenní době služby (§ 24 a 25), službu konanou nad základní týdenní dobu služby (§ 29) a dále služební pohotovost (§ 30). Vedle těchto služebních povinností zákon dále upravuje povinnosti související s intenzivním a nepřetržitým vojenským výcvikem a vojenským nasazením na území České republiky a v zahraničí. Nejvyšší správní soud má za to, že nelze od vojáků z povolání požadovat mimo tyto zákonem předvídané formy výkon služebních povinností v alternativních formách dle volného uvážení služebních orgánů. Zákon o vojácích z povolání neobsahuje právní úpravu „dosažitelnosti“, které by se voják musel podrobit bez nároku na zvláštní odměnu. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že zákonodárci nic nebrání takovou formu omezení vojáků v zákoně stanovit. Tak tomu ostatně bylo dle právní úpravy platné do listopadu 1999, tj. před nabytím účinnosti zákona o vojácích z povolání. Tehdy platný zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění zákona č. 226/1992 Sb., stanovil v § 11 odst. 2: pohotovostí se rozumí přítomnost vojáků ve vojenských objektech nebo na místech určených k plnění stanovených úkolů. Dosažitelností se rozumí povinnost vojáků hlásit svému veliteli místo pobytu v době mimo zaměstnání a jejich připravenost na stanovený signál a ve stanovené době se dostavit na určené místo. Pohotovost a dosažitelnost nařizuje velitel. Zákon o platu v tehdejším znění nárok na odměnu za dosažitelnost nezakládal (na rozdíl od pohotovosti). Zákon o vojácích z povolání však již institut dosažitelnosti nepřevzal (aniž by důvodová zpráva uváděla, proč tato úprava neplacené dosažitelnosti nemá být již zachována). Nejvyšší správní soud proto v naposledy citovaném rozsudku, zaujal názor, od něhož neměl Městský soud v Praze žádný důvod se jakkoli odchýlit, že z výše uvedených důvodů nelze za účinnosti právní úpravy obsažené v zákoně o vojácích z povolání nadále postupovat, jakoby stále platil zákon č. 76/1959 Sb. a nařizovat vojákům neplacenou dosažitelnost. Služební orgány jsou povinny pro plnění úkolů armády (v tomto případě zajištění systému služebních hotovostí) volit některý z prostředků předvídaných pro tento účel platným zákonem o vojácích z povolání. Podstatou hotovostního systému přitom je zajištění připravenosti určitého počtu vojáků pro případ potřeby nasazení vyššího počtu vojáků, než jaký je potřeba pro zajištění běžného provozu vojáky ve výkonu služby. Vojáci zapojení v rozhodnou dobu do hotovostního systému nejsou ve výkonu služby, tj. aktuálně nevykonávají služební úkoly, nýbrž jsou armádě k dispozici pro případ, že budou k plnění služebních úkolů povoláni, dostavit se k plnění služebních úkolů na místo dle pokynů operačního důstojníka. Jde tedy v materiálním smyslu o pohotovost dotčených vojáků. Jde přitom o určité omezení vojáků v době, kdy nejsou ve výkonu služby, přičemž míra tohoto omezení může být různá v závislosti pokračování 11 Ad 7/2015-32 na objektivních faktorech (zda je vojákovi stanoveno konkrétní místo pobytu, v jakém časovém limitu je povinen se dostavit k plnění služebních úkolů), i na subjektivních faktorech (jaký je preferovaný způsob trávení volného času, zda disponuje osobním automobilem, zda pečuje o nezletilé děti, jak vzdálené je jeho bydliště od místa výkonu služby apod.). I pokud tedy rozkaz mluví o nařízení „dosažitelnosti“ a neodkazuje výslovně na ustanovení § 30 zákona o vojácích z povolání, je nezbytné takový rozkaz považovat za nařízení pohotovosti dle citovaného ustanovení zákona. Soudu je z jeho rozhodovací činnosti znám rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2009, č. j. 22Ca 364/2008, vydaný v řízení, v němž bylo soudem rozhodováno o shodném porušení veřejného subjektivního práva na doplacení ušlé mzdy za práci přesčas za období výkonu služby, a dále rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10A 34/2010 - 28, jímž bylo rozhodováno ve věci stanovení výše odchodného, když do této částky nebyly zahrnuty odpracované přesčasové hodiny, a kdy nenastala situace předvídaná zákonem pro nařizování služby přesčas. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22Ca 364/2008 vyplynulo, že v této věci přezkoumával krajský soud ve zcela obdobném případě rozhodnutí o žádosti o zaplacení ušlé mzdy za období výkonu služby LZS a SAR na základě stejných žalobních námitek, tj. neoprávněného rozdělení 24 hodinové doby nepřetržitého výkonu služby. Krajský soud shledal žalobu důvodnou a rozhodnutí služebního funkcionáře zrušil, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí, spočívající v tom, že se služební funkcionář nevypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání žalobce a v podané žádosti o zaplacení ušlé mzdy. Krajský soud přisvědčil žalobci, že se žalovaný nezabýval věcnými argumenty, které byly uvedeny v původní žádosti a doplněny v odvolání. Uvedeným rozsudkem krajského soudu byla jen obecně konstatována nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, které bylo postaveno pouze na argumentaci o platných právních předpisech, tj. směrnicích, upravujících výkon služby u LZS a SAR a na právní úpravě dané § 30 zákona o vojácích z povolání. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10A 34/2010 vyplynulo, že tento rozsudek se zabýval pojmem důležitého zájmu služby, užitém v ustanovení § 201 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., když posuzoval výkon služby přesčas jako službu výjimečnou. Tento důležitý zájem služby a výjimečnost přesčasové služby soud spatřoval ve vzniku neočekávané situace způsobené například momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, neshledal je však v dlouhodobém případně trvalém nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky s tím, že toto není řešením nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru. Podstatou sporu je posouzení, zda žalobce vznesl oprávněný nárok na dorovnání ušlé mzdy za výkon služby v rámci „nesprávně a jen formálně“ nařízené služební pohotovosti, tedy, zda byl správný postup služebního orgánu ve způsobu rozvržení nepřetržitého výkonu služby u jednotek LZS a SAR na dvanáctihodinovou dobu započítávanou do fondu pracovní doby, za kterou náleží plat (§ 3, § 7, § 8, § 10 již zrušeného zákona č. 143/1992 Sb.), a na dvanáctihodinovou služební pohotovost nezapočítávanou do fondu pracovní doby, za níž nenáleží plat, ale jen odměna za pracovní pohotovost (§ 19 zákona č. 143/1992 Sb.). Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobce namítal jednak proto, že k výkonu služební pohotovosti nebyl vůbec dán důležitý zájem služby jako podmínka stanovená v ustanovení § 30 zákona č. 221/1999 Sb. pro výkon služební pohotovosti, a dále proto, že došlo – li vůbec pokračování 11 Ad 7/2015-32 k nařízení služební pohotovosti pro důležitý zájem služby, tak skutečná náplň služební pohotovosti od počátku zařazení žalobce do vojenského útvaru zajištujícího službu LZS a SAR byla totožná s výkonem služby a jejími podmínkami, a to i v souladu s tím, že vojenský útvar těchto služeb byl povinen zajišťovat nepřetržitý provoz služby LZS a SAR po dobu čtyřiadvaceti hodin. IX. V rámci posouzení důvodnosti jednotlivých žalobních bodů soud vycházel z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9Ca 68/2009 -72, který považuje za významnou nejen právní úpravu ustanovení § 30 zákona č. 221/1999 Sb., ale i žalovaným citované odborné nařízení ONPers. č. 2/2005, v němž byly stanoveny podmínky pro nařízení služební pohotovosti, a dále platnou Směrnici Velitelství společných sil pro činnost LZS a SAR, jakož i to, jakou faktickou činnost žalobce v době nařízené služební pohotovosti vykonával a jak byla odsloužená doba služební pohotovosti vykázána. Uvedené právní předpisy definují služební pohotovost a stanoví činnosti při výkonu služby, nicméně pro posouzení žádosti o dorovnání ušlé mzdy, která je svou povahou odměnou za práci, je podstatné, jakou činnost v rámci služební pohotovosti žalobce skutečně vykonával. Ačkoliv žalobce již v podané žádosti uváděl, že náplň pracovní činnosti v rámci výkonu služby i v rámci služební pohotovosti zůstává nezměněna a v podaném odvolání namítal jak nedostatek podmínky důležitého zájmu služby, tak i nezbytnost soustavného výkonu služby pro cíle a úkoly SAR, žalovaný se těmito námitkami v napadeném rozhodnutí náležitě nezabýval. Odpověď na otázku, zda v případě služební pohotovosti u LZS a SAR jde skutečně o nezbytnou pohotovost na základě důležitého zájmu služby a zda skutečně šlo o výkon služební pohotovosti tak, jak stanoví ustanovení § 30 odst. 2 citovaného zákona, záviselo na skutkovém zjištění, jaká byla náplň služební činnosti v rámci výkonu služby u LZS a SAR, co bylo reálně pracovní náplní služební pohotovosti a na základě jakého aktu byla tato pohotovost nařízena. Žalobce v podané žalobě uvedl, že mu na základě jednotlivých denních resp. týdenních rozkazů vydaných velitelem vojenského útvaru nebyla určována služební pohotovost, ale vždy výslovně řádná služba. Tohoto zjištění a posouzení se dovolává návrhem na provedení dokazování konkrétními rozkazy velitele vojenského útvaru určujícími službu pro období jednotlivých odsloužených roků. Žalobou napadené rozhodnutí však pro zodpovězení odvolacích námitek neskýtá oporu a soud je proto považuje za naprosto nepřezkoumatelné pro nedostatek skutkových zjištění, na základě jakých pracovních pokynů a služebních příkazů žalobce sloužil služební pohotovost, jakou činnost vojáci ve skutečnosti vykonávali v době služební pohotovosti a jak byla tato služební pohotovost vykazována. Podklady správního řízení neobsahují žádné denní či týdenní rozkazy vydané velitelem příslušného vojenského útvaru ani jiné pokyny, z nichž by bylo zjistitelné a ověřitelné, z jakých důvodů a pro jaké cíle ve vztahu k povaze služby SAR byla služební pohotovost nařizována a co fakticky nařízená služební pohotovost v rámci připravenosti služby u SAR vyžadovala. To nelze zjistit ani z odborného nařízení velitele vojenského útvaru, ani z příslušné směrnice a ani z ust. § 30 zákona č. 221/1999 Sb., které pouze obecně právně definují, co se rozumí služební pohotovostí. Protože žalovaný k odvolacím námitkám žalobce nezaložil odůvodnění napadeného rozhodnutí na náležitém zjištění skutkového stavu věci, ale argumentoval pouze právním stavem, který vyplývá z příslušných právních předpisů, soud neměl dány podmínky pro to, aby přezkoumal, zda se tvrzení žalobce o faktickém výkonu služby v rámci služební pohotovosti zakládá na pravdě či nikoliv, a zda tvrzení žalovaného, že pokračování 11 Ad 7/2015-32 žalobce měl sloužit toliko služební pohotovost v intencích a smyslu ust. § 30 citovaného zákona, tj. pouze přítomností na pracovišti, odpovídá té skutečnosti, která byla praktikována u vojenského útvaru žalobce. Jestliže podle závěrů žalovaného, uvedených v napadeném rozhodnutí i ve vyjádření k podané žalobě, byla doba služby a služební pohotovosti jednoznačně vymezena a nejednalo se jen o formální rozdělování jedné čtyřiadvacetihodinové nepřetržité doby služby na dvě části v různém právním režimu náplně práce i odměňování, mělo by být zjistitelné z listinných důkazů (z rozkazů velitelů, z výkazů o vykonávané činnosti), případně z vyjádření příslušných velitelů, jakým aktem bylo toto rozdělení služby vždy pro faktický výkon skutečně vymezeno. Skutečný stav věci totiž může, ale nemusí odpovídat příslušným právním předpisům, a proto jej bez dalšího nelze jen z příslušných směrnic a vnitřních předpisů dovozovat. Ustanovení § 30 odst. 2 zákona o vojácích z povolání vymezuje služební pohotovost jako přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby. Odborné nařízení č. 2 ONPers 2/2005 ze dne 4. 5. 2005 se v článku 2 zabývá definicí pojmů, jakými jsou výkon služby, doba služby, základní týdenní doba služby (42,5 hodin) a služební pohotovost, kterou je přítomnost vojáka ve stanovených místech výkonu služby nebo na jiném místě, které určí nadřízený, a to mimo stanovenou dobu služby tak, aby byl voják připraven k výkonu služby. Z uvedených pojmů lze dovodit, že služební pohotovost je doba odlišná od výkonu služby a zahrnuje činnost, kterou je pouze přítomnost vojáka ve stanovených místech výkonu služby nebo na jiném místě, které určí nadřízený. Náplň služební pohotovosti pak obsahuje článek 35 uvedeného nařízení s tím, že podmínkou nařízení služební pohotovosti je předpoklad výkonu neodkladné služby mimo rámec stanoveného rozvrhu služeb a základní týdenní doby služby. Obsahem služební pohotovosti není samostatný výkon služby, ale určitý stupeň připravenosti vojáka na to, že v případě potřeby bude službu konat. Místo výkonu služby pak určí velitel. K záznamu výkonu služby a služební pohotovosti pak podle článku XI. citovaného nařízení slouží evidence doby služby, která podle článku XI. bodu 45. musí vypovídat o skutečně konané době služby a službě konané nad základní týdenní dobu služby a o služební pohotovosti. Ve Směrnici pro činnost LZS a SAR z roku 2006 č. j. 42-9/2006-2802/JR pro 233 vrtulníkovou letku, platné i pro vrtulníkovou letku žalobce, která je součástí spisového materiálu, je v bodu 6.2 doba výkonu služby člena posádky LZS a SAR rozdělena na dvanáctihodinovou dobu výkonu nepřetržité služby a dvanáctihodinovou dobu služební pohotovosti, a to tak, že je určena rozkazem velitele s tím, že služební pohotovost člena posádky se vykonává v místnostech určených k odpočinku. V dalších bodech organizace směny SAR je uvedeno, že velitel posádky před zaujetím hotovosti vyhodnotí synoptickou a navigační situaci na území České republiky, situaci konzultuje a upřesňuje v závislosti na konkrétních podmínkách v průběhu celé služby. Z uvedeného vyplývá, že doba služební pohotovosti je určena rozkazem velitele, avšak přesvědčivě z těchto ustanovení nevyplývá, v jaké části výkonu služby se např. vyhodnocuje synoptická a navigační situace, zda probíhají konzultace, pro jakou část služby platí zásady přípravy a provedení letu (bod 6.1…) a jaké činnosti jsou vlastně vykonávány v průběhu celé služby. Vzhledem k uvedenému nelze při právní úpravě, která ve vnitřních předpisech vojenského útvaru kopíruje ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., tj. vymezuje pokračování 11 Ad 7/2015-32 služební pohotovosti přítomností vojáka ve vojenských objektech, nebo na určených místech, proto bez dalšího dokazování o skutečném průběhu služební pohotovosti dojít k závěru, že žalobce a případně i ostatní vojáci z povolání po celou dobu dvanáctihodinového výkonu služební pohotovosti prováděli výkon služby. Stejně tak, při pochybnostech, které žalobce svými tvrzeními založil, nelze dovodit, že po tuto dobu tento výkon služby neprováděli a byli pouze přítomni na pohotovostních pracovištích. Protože požadovaný nárok na dorovnání platu by byl oprávněný pouze v případě, kdy by žalobce vykonával v době služební pohotovosti činnost, která je pracovní náplní služby SAR, pak bylo v daném řízení rozhodující zjistit náležitě skutkový stav věci, tj. především to, jak byl výkon jeho služební pohotovosti v rozkazech velitele útvaru nařízen a pokud by byl nařízen pouze jako přítomnost vojáka na pracovišti, zda a jaké činnosti a práce přítomní vojáci v rámci služební pohotovosti ve skutečnosti vykonávali. Jestliže o tom neexistují žádné záznamy a žádná evidence výkonu služební pohotovosti ve smyslu citovaného nařízení, pak se žalobce může ocitnout v důkazní nouzi ve svých tvrzeních a prokazování rozsahu výkonu služby. Na druhé straně však z věci vyplynulo, že byly zpracovávány určité výkazy, že ohledně těchto výkazů byly vedeny spory, a proto bude zřejmě možné skutečnou náplň služební pohotovosti zjistit jak z těchto výkazů, tak z výpovědí žalobce i dalších vojáků z povolání a z výpovědí jejich nadřízených, kteří by měli mít poznatky o tom, jak v rámci služby LZS a SAR skutečně a prakticky probíhala služební pohotovost. Pokud zde takové záznamy nejsou, žalovaný ani správní orgán prvého stupně z nich nevycházeli a neučinili žádné výslechy vojáků z povolání ani služebních funkcionářů, pak zde není dána ani možnost soudu posoudit přípustnost nařízení služební pohotovosti i faktický průběh této služební pohotovosti. Jen tehdy, pokud by průběh služební pohotovosti u služby SAR byl v souladu s ustanoveními zákona o vojácích, by bylo možno označit za správný názor správních orgánů, že žalobce nemá nárok na dorovnání platu. Pokud by však průběh služební pohotovosti šel nad rámec pouhé přítomnosti vojáka na pracovišti (jako přípravy či ostrahy pro případ výkonu služby), bylo by věcí posouzení z hlediska rozsahu vykonávaných činností, v jakém rozsahu má nárok žalobce na dorovnání platu. S nutností zjistit skutečnou pracovní náplň služební pohotovosti souvisí i vypořádání námitky žalobce ohledně důležitého zájmu služby, jako prvotní podmínky pro nařízení služební pohotovosti. Soud nevylučuje správnost právního náhledu žalovaného na to, že služební pohotovost může být nařizována i v delším časovém úseku než jen například při jednorázové potřebě či události. Důležitý zájem služby tak bylo nutné posoudit z hlediska charakteru vykonávané služební činnosti u LZS a SAR v rámci jejich významnosti, kterou podtrhuje právní úprava odvíjející se od Úmluvy o mezinárodním civilním letectví, přes Dohodu o spolupráci při zajišťování Letecké služby, pátrání a záchrany uzavřené mezi Ministerstvem vnitra, Ministerstvem dopravy a Ministerstvem obrany dne 1. 1. 2005, až po organizační nařízení vojenských útvarů a rozkazu velitelů. Důležitý zájem služby tak bylo nutné vyhodnotit v důsledku zcela jasného, určitého a přesného vymezení, co se rozumí nepřetržitým provozem a povinností zajišťovat službu SAR po dobu 24 hodin denně, a v čem je pro cíle LZS a SAR funkční a nezbytná služební pohotovost. Důležitým zájmem služby se zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10A 34/2010 - 28, byť podle ustanovení § 201 odst. 1 jiného služebního zákona (zákona č. 361/ 2003 Sb.), přičemž konstatoval, že tento zákon upravuje důležitý zájem služby jako zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru, že důležitý zájem služby je v podstatě široká definice, pokračování 11 Ad 7/2015-32 která poskytuje značný aplikační prostor a že je věcí příslušných vedoucích pracovníků, aby vždy v mezích daných zákonným ustanovením potřebu, rozsah a přípustnost nařízení výkonu služby přesčas zvážili a postup při nařízení služební pohotovosti náležitě odůvodnili. Obdobně tomu bude i při posuzování důležitého zájmu služby podle zákona o vojácích z povolání. I tady bylo na správních orgánech, aby náležitě odůvodnily, proč byla služební pohotovost žalobci a jiným vojákům nařizována v souvislosti s výkonem služby SAR, po jak dlouhou dobu nařízení služební pohotovosti obstojí a zda ji vůbec u služby SAR lze vykonávat pouhou přítomností vojáků na určeném pracovišti tak, jak tuto pohotovost definují právní předpisy. Takovou úvahu však správní orgány v napadených rozhodnutích neučinily a soud tak neměl i v tomto směru podmínky pro to, aby přezkoumal, zda z takové úvahy na základě objektivních okolností logicky vyplývá, že služební pohotovost v rámci podmínek provozu SAR byla na místě právě z důležitého zájmu služby. X. Ze všech shora uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba byla podána oprávněně. Důvodnou shledal námitku, v níž žalobce poukazoval na nekonkrétnost nařízení služební pohotovosti. Je zřejmé, že služební pohotovost může být nařízena v důležitém zájmu služby, přičemž u každého jednotlivého nařízení služební pohotovosti musí být důležitý zájem služby přezkoumatelným způsobem vyjádřen a doložen. Důležitý zájem služby je neurčitým právním pojmem, který je třeba v každém jednotlivém případě vyložit. Judikatura správních soudů se výkladem tohoto pojmu dostatečně zabývala v souvislosti s nařizováním služby přesčas u příslušníků ozbrojených sil. Soud neshledal žádné důvody pro to, aby se tento pojem vykládal jakkoli odlišně při posuzování služební pohotovosti podle zákona o vojácích z povolání, když výklad směřuje k tomu, že odůvodnění důležitého zájem služby musí vycházet z nutnosti, nezbytnosti a akutní potřeby zajištění činnosti, proto nemůže být natolik obecné, jak bylo použito ve směrnicích žalovaného, ale musí být konkrétní jak ve vztahu ke konkrétní osobě, tak ve vztahu ke konkrétní jednotlivě nařizované činnosti. Napadené rozhodnutí vykazuje vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů v rámci posouzení důležitého zájmu služby jako podmínky nařízení pravidelné služební pohotovosti v namítaném rozsahu, a dále podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., spočívající v tom, že správními orgány tvrzený stav o průběhu služební pohotovosti nemá oporu v náležitých podkladech správního řízení a vyžaduje zásadní doplnění. Na základě uvedeného proto soud napadené rozhodnutí podle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právním názorem soudu, který v tomto rozsudku vyslovil (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Nedůvodnou shledal městský soud žalobní námitku, podle níž je námitka promlčení části nároku žalobce, vznesená služebním orgánem, výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Soud v této části žaloby odkazuje v plné míře na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, ze kterého jednoznačně vyplývá, že tato námitka nebyla předmětem napadeného rozhodnutí, protože ze strany služebního orgánu prvého stupně námitka promlčení nebyla v napadeném rozhodnutí vůbec uplatněna vzhledem k tomu, že předmětem nyní posuzovaného rozhodnutí byl pouze nárok žalobce za období od 1. 10. 2011 do 3. 11. 2012. pokračování 11 Ad 7/2015-32 XI. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci žalobcem zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 3.000,-Kč a náklady právního zastoupení žalobce, které tvoří odměna JUDr. Jana Klaila, advokáta, za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby, účast u jednání soudu) podle ustanovení § 7, § 9 a § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a třikrát režijní paušál po 300,- Kč za náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Dále byla jako součást odměny zástupce žalobce přiznána náhrada za promeškaný čas za osm půlhodin po 100,- Kč podle § 14 odstavců 1 a 3 advokátního tarifu a cestovné za cestu právního zástupce žalobce ze sídla advokátní kanceláře k jednání soudu osobním automobilem Hyundai Tucson, RZ x, tj. 206 kilometrů z Plzně do Prahy a zpět, celkem 1.223,30,- Kč. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobce je dle předloženého osvědčení plátcem DPH, tvoří součást náhrady nákladů řízení i 21% daň z přidané hodnoty, tj. částkla 2.569,- Kč. Celková výše přiznaných nákladů řízení činí 14.802,30,-Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal žalobci proti žalovanému k rukám právního zástupce žalobce v třicetidenní lhůtě k plnění. Soud nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení náklady právního zastoupení a hotové výdaje za písemná podání soudu ze dne 9. 7. 2015 a ze dne 24. 1. 2017, neboť je nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení, které by bylo možno spravedlivě požadovat po žalovaném. V prvém případě jde pouze o stručné sdělení, v němž k výzvě soudu zástupce žalobce požadoval ve věci nařízení ústního jednání, v případě druhém jde o soudem nevyžádané vyjádření ve věci, podané pouhé dva dny přede dnem konání ústního jednání.

Poučení