11 Af 37/2015 - 66

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: HDL Automation s.r.o. (dříve MSM Informační systémy, s.r.o.), IČ 25115103, se sídlem Praha 2, Vinohrady, Italská 1800/35, v řízení zastoupeného JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, náměstí Míru 341/15, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.3.2015, č.j. 10028/15/5200-20447-700333 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31.3.2015, č.j. 10028/15/5200-20447-700333, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 12.3.2014, č.j. 1439922/14/2009-24904-104631 - platební výměr na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2012, kterým byl vyměřen nadměrný odpočet ve výši 15.543,- Kč. Žalobce nejprve namítá vady řízení před správním orgánem, konkrétně porušení ustanovení § 115 odst. 2 daňového řádu. Prvostupňový správní orgán dospěl k závěru, že daňový subjekt nepřijal dostatečná opatření, nechoval se obezřetně odpovědně, z čehož dovodil, že věděl a mohl vědět, že se účastní podvodného jednání. Naopak žalovaný dospěl k odlišnému názoru, když uvedl, že skutečnosti spočívající v nekontaktnosti či neplnění daňových povinností nemohou být přičítány k tíži daňového subjektu a z toho důvodu se nezabýval skutečností, zdali se mohlo jednat o obchodní případ zasažený podvodem a zda existují natolik vážné objektivní okolnosti, které prokazují vědomou účast odvolatele na tomto jednání. Zároveň postavil svůj závěr o neuznání nadměrného odpočtu na nové skutečnosti, a to neprokázání přijetí zdanitelného plnění od konkrétního dodavatele. Došlo tak ke zcela zásadní změně právní kvalifikace, která vyžaduje doložení jiných skutkových důvodů, avšak nově zjištěná skutková podstata nebyla jakkoli důkazně doplněna. Správní orgán tak postupoval zcela v rozporu s § 115 odst. 2 daňového řádu. Žalobce poukázal na stávající judikaturu, zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.5.2005, sp. zn. 4 Afs 34/2003 a zdůraznil, že mu byla odejmuta možnost v rámci daňového řízení adekvátně reagovat na změnu právního názoru na straně žalovaného rezultující v odmítnutí nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Žalobce dále namítal nezákonný postup správce daně v rámci postupu k odstranění pochybností, neboť je přesvědčen, že výzva k odstranění pochybností byla v rozporu s ustanovením § 89 daňového řádu, neboť nebyla dostatečně jasná konkrétní a určitá. Není z ní totiž patrné, co konkrétně mělo být doloženo, vysvětleno či prokázáno. Správce daně v rámci postupu k odstranění pochybnosti nesdělil ani žádnou konkrétní pochybnost, na kterou by daňový subjekt mohl odpovídajícím způsobem reagovat a mohl ji případně účinně vyvrátit. Přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.10.2008, sp. zn. 9 Afs 110/2007, ve kterém je odkazováno na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8.7.2008, č.j. 9 Afs 110/2007-102. Žalobce zdůraznil, že měl vážné pochybnosti o zákonnosti výzvy, byl si vědom zásady spolupráce a součinnosti, a proto předložil alespoň evidenci pro daňové účely a rovněž veškeré prvotní daňové doklady tak, jak požadoval správce daně. Současně odpověděl na veškeré dotazy správce daně a byl připraven předložit i další důkazní prostředky související s předloženými daňovými doklady. Ačkoliv správce daně neuvedl při jednání dne 30.1.2013 jedinou pochybnost o zdanitelných plnění, vydal následující den výzvu, v níž pouze uvedl, že požaduje u zde uvedených faktur prokázání pro jakou konkrétní ekonomickou činnost daňového subjektu byla předmětná zdanitelná plnění použita. Žalobce vytýkal správci daně, že se mohl na tuto otázku dotázat přímo daňového subjektu na ústním jednání. Správce daně měl možnost při ústním jednání nahlédnout do listin, avšak neučinil. Žalobce nesouhlasí s tím, že důsledek potencionálního neunesení důkazního břemene spojil správce daně s hrozbou uložení pořádkové pokuty, což je zcela v příkrém rozporu s ustanovením § 247 odst. 2 daňového řádu. Daňový subjekt se pokusil zodpovědět na všechny otázky. Správce daně nereagoval a zareagoval až po osmi měsících v reakci na sdělení daňového subjektu, když 17.10.2013 sdělil, že provádí dožádání (a to i mezinárodní), neboť daňový subjekt neprokázal přijetí a rozsah zdanitelného plnění. Teprve z tohoto podání se žalobce dozvěděl nějakou eventuální pochybnost správce daně. Žalobce zdůraznil povahu podnikatelské činnosti s tím, že předmět zdanitelných plnění primárně spočívá v realizaci průzkumu trhu v oblasti Automatizovaných Obchodních Systémů a jejich různých formách (např. FX robot) s cílem komplexního prozkoumání aktuální situace a možnosti zejména na kapitálových trzích (např. i obchodování na burze s bitcoin). Předmětem činnosti daňového subjektu je poradenská činnost v oblasti informačních technologií, kdy daňový subjekt v rámci svých aktivit mj. naprogramoval pro mnohé státní instituce unikátní programové řešení personálního systému. Podstatné pro něj bylo získání informací o možnostech, které byly v novém čase na IT trhu nabízeny společně s uvedením jejich základních znaků, tak aby daňovému subjektu byla poskytnuta co nejširší informační základna pro volbu parametrů a struktury vlastního automatizovaného nástroje, který by byl na IT trhu konkurence schopným. Daňový subjekt se proto zaměřil na tzv. automatické obchodní strategie (zkráceně „AOS“), což jsou nástroje, které umožní automatizované obchodování na světových burzách. Zjednodušeně řečeno se jedná o určitou kombinaci konkrétní strategie, konkrétního trhu a konkrétního časového rámce, které pomocí tzv. obchodní platformy (díky níž je obchodník napojen na určitého brokera, apod.) provádí automatické obchodování. Díky informacím získaným na internetu tak daňový subjekt oslovil slovenskou společnost Calvera, která byla schopna průzkum trhu v oblasti AOS realizovat a prezentovat daňovému subjektu jeho výsledky. Na její doporučení se pak daňový subjekt spojil se společností Cittalis, která byla schopna dodat průzkum trhu zaměřený na jeden z typů AOS, a to na FX robot, jehož možnosti využití zamýšlel daňový subjekt detailně prozkoumat a následně případně implementovat do svého portfolia. Z výše uvedeného dle žalobce jednoznačně vyplývá důvod obchodování se společnostmi Calvera a Cittalis, kterým je právě popsaná jedinečnost plnění, které byly v rámci oblasti AOS schopny na rozdíl od ostatních subjektů na trhu poskytnout. U každé společnosti si daňový subjekt ověřil základní údaje, a to, že se jedná o společnosti zapsané v obchodním rejstříku s platnou registrací DPH k datu, kdy měla být provedena úhrada faktur, a nezjistil žádné skutečnosti, které by v něm vyvolaly jakoukoliv pochybnost. Nadto obě díla byla daňovému subjektu předána dle dohody a v kvalitě a rozsahu, který byl dohodnut. Žalobce potom nad rámec uvedeného zdůraznil, že on i jeho jednatel mají prověrku NBÚ na stupeň tajné, která je v pravidelných ročních intervalech obnovována a že se v případě neobvyklých transakcí mají povinnost zodpovídat NBÚ. Žalobce dále namítá nesprávné posouzení skutkových okolností i nesprávné hodnocení právní otázky. Jak výše uvedl, je přesvědčen o tom, že předložené důkazní prostředky jednoznačným způsobem prokázaly realizaci (přijetí) zdanitelného plnění spočívající v obsáhlém průzkumu trhu související s automatizovaným obchodováním na světových burzách. Daňový subjekt předložil evidenci pro daňové účely, veškeré daňové doklady včetně předmětných faktur, Smlouvu o dílo s Cittalis, Smlouvu o dílo Calvera, Předávací protokol Cittalis, Předávací protokol Cittalis, Reporty s výsledkem sjednaných a uskutečněných prací, Výpis z bankovního účtu. Je tak přesvědčen, že beze zbytku prokázal tzv. auditní stopu ve smyslu ustanovení § 34 odst. 3 zákona o DPH, čímž bezesporu naplnil podmínky prokázání uskutečnění zdanitelného plnění. Ke zpochybněným plněním ze strany dodavatele Cittalis z důvodu, že osoba, která smlouvu o dílo podepsala, nebyla ke dni podpisu zapsána jako jednatel předmětné společnosti do obchodního rejstříku, uvedl žalobce, že Ing. P. J. se stal jediným jednatelem a společníkem společnosti Cittalis na podzim roku 2012. Není žalobci ale známo, zda bylo na jisto postaveno, že Ing. P. J. pro společnost Cittalis před zápisem nepracoval, např. z titulu mandátní či jiné smlouvy. Není také patrno, zda správní orgán zohlednil skutečnost, že zápis do obchodního rejstříku je pouze zápisem deklaratorním a že i jednatel, který není zapsán, může učinit úkon i před jeho zápisem, neboť se jednatelem stává již zvolením (jmenováním) na valné hromadě a nikoliv až zápisem do obchodního rejstříku. Znovu zdůraznil, že tato otázka se stala spornou až v napadeném rozhodnutí a on na ni neměl možnost v rámci daňového řízení nijak reagovat. Žalobce dále poukazuje na to, že správní orgán na str. 10 a 11 (bod 45 – 46) přičítá k tíži daňového subjektu, že nebylo ze spisu odvolatele vedeného prvostupňovým správcem daně ani zjištěno, že by odvolatel disponoval písemnou zprávou, tzv. reportem se sjednanými náležitostmi, a to v tištěné podobě formou brožur. V příkrém rozporu s tímto tvrzením je ale zjištění jak správce daně tak i žalovaného, který podotkl, že prvostupňový orgán měl možnost dne 30.1.2013 nahlédnout do svazku s celkovým počtem 1900 stran textů, grafů, porovnání i podpisů. Zdůraznil, že správce daně tak neučinil, ani neuvedl důvod odmítnutí. Vytýká správnímu orgánu, že neuznal nárok na odpočet daně právě i z důvodu, že dle jeho názoru nebyly předloženy písemné zprávy (reporty se sjednanými náležitostmi) v tištěné podobě formou brožur, což nebyla pravda. Správní orgány o existenci reportu věděly, ale nepovažovaly jej v rámci postupu k odstranění pochybností za zásadní důkazní prostředek. Daňový subjekt se tak domníval, že žádná pochybnost ohledně nich nevznikla. Správní orgány tak zcela nesprávně v rozporu se zjištěným skutkovým stavem uzavřely, že žádné reporty (písemné zprávy) ve formě brožur nebyly předloženy. Pokud je žalobci vytýkáno, že předávací protokoly neobsahovaly veškeré náležitosti, zdůraznil žalobce, že náležitosti předávacích protokolů nejsou v žádném právním předpisu stanoveny a že primárním cílem těchto protokolů je potvrzení, že předání sjednaného díla bylo opravdu uskutečněno, tj. že objednatel dané dílo obdržel a neměl při jeho předání žádné prvotní námitky na jeho eventuální na první pohled zřetelné nedostatky. K předávacímu protokolu ke smlouvě o dílo Cittalis ze dne 21.11.2012 uvedl, že odkazem na smlouvu o dílo bylo dílo zcela jednoznačně identifikováno, když daňový subjekt vlastními slovy dostatečně, zcela konkrétně popsal, jakým způsobem k předání došlo. Žalobce tak namítá nesprávné vyhodnocení důkazních prostředků, ze kterých nevyplývá závěr, že daňový subjekt neprokázal, co mu bylo předávacím protokolem předáno. Daňovému subjektu nelze klást k tíži neochotu správce daně řádně provést navržené důkazní prostředky. Skutečnost, že správce daně odmítl provést důkazní prostředek zásadního významu – seznámení se s předmětnými reporty (písemnými zprávami) způsobuje dle žalobce nezákonnost vydaného rozhodnutí i napadeného platebního výměru. Pokud jde o nejasnost ohledně doby předání díla, uvádí žalobce, že je zřejmé, že první časový údaj je chybou v psaní. Navíc není patrné, z jakého důvodu je tento údaj pro uznání nároku na odpočet zásadní, když např. u jiné skutečnosti (str. 13 bod 59) správní orgán nelpí na striktním formálním pojetí. Daňový subjekt příčinu chyby v psaní vysvětlil (str. 6 odvolání) a je přesvědčen, že z toho nelze vyvozovat závažné důsledky pro nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. K tvrzení, že daňový subjekt neprokázal, kým mu byla zdanitelná plnění předána, zdůrazňuje žalobce, že z obchodního zákoníku § 13 a následujícího vyplývá, že není rozhodné, jaká konkrétní fyzická osoba učinila konkrétní úkon za podnikatele. Za dodavatele daňového subjektu podepsali předávací protokoly jednatelé, přičemž reálné předání bylo realizováno prostřednictvím fyzických osob, které předali tištěné raporty s výsledky práce a podepsaný předávací protokol, který by daňový subjekt nepodepsal, pokud by s tím nesouhlasil. Žalobce namítá, že ze zákona o dani z přidané hodnoty nevyplývá, že by vznik nároku na odpočet DPH byl vázán na prokázání totožnosti konkrétních osob, které za osobu povinnou k dani činily v rámci obchodního vztahu konkrétní určité úkony. Totožnost předávaných osob navíc nebyla sporná. Jejich totožnost skutečně nezjišťoval, ale vzhledem k tomu, že mu a) dovezly dílo, b) předaly předávací protokol, c) dorazily do sídla daňového subjektu a za d) měly informace o dodání díla, tj. bylo zcela zřejmé, že se jedná o osoby jednající za uvedené společnosti. Z průběhu daňového řízení, tedy dle žalobce vyplývá, že správce daně původně postavil svoji argumentaci odůvodňující neuznání úroku na odpočet daně z přidané hodnoty na 1) nekontaktnosti společnosti Cittalis, 2) informaci o Ing. P. J., 3) vzniku smlouvy o dílo Calvera, 4) nekontaktnosti společnosti Calvera, 5) neplnění daňových povinností společnosti Calvera, 6) schopnosti reportu (písemných zpráv) představující realizovaný průzkum trhu zajistit v budoucnu daňovému subjektu výnosy, 7) absence úvahy správce daně o potencionálním podvodném jednání, 8) správcem daně namítaného chybějícího či vadného údaje na daňovém dokladu od dodavatele Cittalis či 9) virtuálního sídla společnosti Calvera. Elementárním důvodem pro neuznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ale byla údajná správcem daně tvrzená participace daňového subjektu na daňovém podvodu. Žalovaný tvrzení správce daně o účasti daňového subjektu na daňovém podvodu odmítl, stejně tak několik dalších pro závěr správce daně zásadních důkazů, a sám opřel své napadené rozhodnutí pouze o domnělé, skutkově ani správní úvahou nepodložené závěry, že 1) Ing. P. J. nebyl oprávněn jednat za společnost Cittalis, 2) Díla nebyla řádně předána, neboť předávací protokoly neměly mj. všechny správcem daně (nikoli zákonem či judikaturou) požadované náležitosti nebo 3) Nebyly předloženy reporty, o jejichž (ne)existenci a (ne)předložení si i sám správní orgán v napadeném rozhodnutí rozporoval. Závěrem pak žalobce znovu poukázal na hrubé porušení hodnocení důkazních prostředků oběma správními orgány. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě nejprve shrnul dosavadní průběh řízení i žalobní námitky a v podrobnostech odkázal na obsah žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že důkazní břemeno prokázání nároku na odpočet DPH bylo plně na daňovém subjektu. Žalobce ale neprokázal faktické uskutečnění deklarovaného zdanitelného plnění. Žalovaný zdůraznil, že v žalobních námitkách žalobce vybírá pouze ty důkazní prostředky, které sám považuje za „relevantní“, ostatní důkazní prostředky pomíjí. Zdůraznil, že nárok na odpočet vznikal teprve momentem faktického uskutečnění. Žalovaný zdůraznil, že všechny předložené důkazní prostředky byly hodnoceny v souladu se zákonnými zásadami, vyložil, jak které předložené důkazní prostředky vyhodnotil, ke kterým se přichýlil, které odmítl a proč. Zákonem dané náležitosti splňují i obě rozhodnutí. Poukázal na to, že žalobce fakticky pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazních prostředků, ale že správce daně i žalovaný zjišťovali všechny skutečnosti o způsobu, jakým měly být zaúčtované výdaje uskutečněny, což bylo jasným předmětem dokazování. Skutkový stav byl podle něj dokazováním zjištěn v rozsahu odpovídajícím příslušným zákonným ustanovením, jeho zjištění i postup, jakým jsou závěry o tomto zjištění z důkazu dovozovány, uvedl žalovaný v dostatečném rozsahu v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Závěrem pak navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobce využil svého práva a k vyjádření žalovaného zaslal soudu repliku, ve které poukázal na to, že žalovaný ve svém vyjádření nereagoval na konkrétní námitky žalobce. Dále pak žalobce shrnul námitky uvedené již v žalobě. U jednání soudu setrvali účastníci na svých dosavadních stanoviscích. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem soud zjistil, že žalobce podal dne 18.12.2012 řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2012. Dne 14.1.2013 vyhotovil Finanční úřad pro hl. m. Prahu jako správce daně výzvu k odstranění pochybností, ve které vyzval žalobce, aby odůvodnil nárůst přijatých zdanitelných plnění oproti hodnotám vykázaným v předchozích zdaňovacích obdobích, aby prokázal, že nárok na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění uvedených v podaném přiznání byl uplatněn v souladu s ustanovením § 72 a 73 zákona o dani z přidané hodnoty a že tato deklarovaná zdanitelná plnění byla skutečně přijata. Současně byl vyzván žalobce, aby doložil, jakým způsobem a kdy byla či budou předmětná zdanitelná plnění použita k ekonomické činnosti. Žalobce byl tak vyzván, aby předložil evidenci podle § 100 zákona o dani z přidané hodnoty a důkazní prostředky prokazující skutečnosti uvedené v přiznání, včetně daňových dokladů vztahujících se k přijatým a uskutečněným zdanitelným plněním uvedeného období, místo, termín a způsob předložení si dohodnutým referentem. Dne 30.1.2013 se konalo ústní jednání v sídle společnosti žalobce, při které žalobce předložil evidenci pro daňové účely DPH na zdaňovací období 11/2012, prvotní daňové doklady na vstupu a na výstupu za zdaňovací období 11/2012, předávací protokol ze dne 21.11.2012, smlouvu o poskytování průzkumu trhu ze dne 1.9.2012 a FZ512002, předávací protokol ze dne 21.9.2012 a Zmluvu o dielo ze dne 9.1.2012. Dne 31.1.2013 vydal správce daně výzvu České spořitelně, ve které žádal o zaslání kopie listin, které dokládají skutečnosti 1) kdo je (byl) majitelem bankovního účtu 166946349/0800, 2) kdo má (měl) k výše uvedenému bankovnímu účtu dispoziční právo a dále žádal o zaslání kopií výpisu z výše uvedeného bankovního účtu za listopad a prosinec 2012. Současně téhož dne 31.1.2013 byla zaslána žalobci výzva, aby předložil důkazní prostředky k prokázání skutečnosti pro správné stanovení daně u faktur přijatých uvedených v evidenci pro daňové účely DPH pod č. FP412237 a FZ512002 (průzkum trhu), a aby prokázal a doložil, pro jakou konkrétní ekonomickou činnost daňového subjektu byla předmětná zdanitelná plnění použita. Dále pak následovalo vícero otázek vztahujících se k předmětným fakturám. Žalobce zaslal vyjádření správci daně. Dne 18.2.2013 požádal správce daně o provedení mezinárodního dožádání ohledně společnosti Calvera s.r.o. se sídlem v Bratislavě. Současně požádal o provedení mezinárodního dožádání – výslech svědka P. J., který byl pro správce daně nekontaktní. Dne 14.2.2013 činil správce daně dotaz na Raiffeisenbank a.s., kdo byl majitelem bankovního účtu X, přičemž banka sdělila, že účet je a byl veden pro společnost Cittalis Czech s.r.o. a dispoziční právo má od založení účtu až doposud P. J.. Dne 25.9.2013 požádal žalobce o sdělení průběhu řízení s ohledem na to, že od předložení dokladů uplynulo již více než 8 měsíců a dosud nebyl vyrozuměn o výsledku. Dne 17.10.2013 bylo žalobci sděleno, že řízení dosud nebylo skončeno a správce daně konstatoval, že daňový subjekt neprokázal přijetí a rozsah zdanitelných plnění deklarovaných daňovými doklady, že plnění byla přijata skutečně od uvedených dodavatelů. Uvedl také, že prověřuje uskutečněná plnění formou mezinárodních dožádání. Dne 5.2.2014 vydal správce daně úřední záznam, ve kterém žalobci sdělil, že neprokázal přijetí zdanitelných plnění tak, jak jsou uvedena na předmětných fakturách – daňových dokladech s tím, že daňový subjekt nepřijal dostatečná opatření, nechová se obezřetně a odpovědně, z čehož lze dle správce daně dovodit, že věděl a mohl vědět, že se účastní na podvodném jednání. Dne 12.3.2014 vydal správce daně platební výměr na daň z přidané hodnoty, ve kterém žalobci neuznal nárok na odpočet daně z předmětných faktur a nadměrný odpočet přiznal pouze ve výši 15.543,- Kč. Po zhodnocení důkazních prostředků dospěl správce daně k závěru, že daňový subjekt neprokázal přijetí zdanitelného plnění tak, jak je uvedeno na dokladu od společnosti Calvera s.r.o. s tím, že veškeré popsané skutečnosti svědčí o tom, že daňový subjekt nepřijal dostatečná opatření, nechoval se obezřetně a odpovědně, z čehož lze dovodit, že věděl a mohl vědět, že se účastní podvodného jednání. Ke stejnému závěru dospěl i ohledně zdanitelného plnění od společnosti Cittalis Czech s.r.o. Pokud jde o plnění přijaté od společnosti Cittalis Czech s.r.o. uvedl správce daně, že na uvedeném dokladu ze dne 15.11.2012 je uvedená adresa Chotěšovská 1, Praha 9, přestože dle výpisu z obchodního rejstříku a dle sdělení společnosti RTB Consult s.r.o., která zajišťuje služby spojené s virtuálním sídlem na této adrese, od 18.9.2012 společnost Cittalis Czech s.r.o. sídlí na adrese Dlouhá 730/35, Praha 1. Je zde uveden i chybný název společnosti Cittalis CZECH s.r.o. Smlouva o poskytování průzkumu trhu ze dne 1.9.2012 byla podepsána se společností Cittalis Czech s.r.o. a jako jednající za tuto společnost je zde uveden pan Ing. P. J. – jednatel společnosti. Ten ale v době podpisu nebyl dle výpisu z obchodního rejstříku ve funkci jednatele, když jím začal být až 12.9.2012 a tato funkce byla do obchodního rejstříku zapsána až 18.9.2012. V době uzavření je obchodní transakce byla jedinou platnou jednatelkou společnosti paní I. P. a správci daně není známo, že by pan Ing. P. J. vykonával v této společnosti nějakou činnost. Dále je zde uvedeno, že zhotovitel se zavazuje po skončení průzkumu trhu předložit objednateli písemnou zprávu – report a že předložení reportu je předpokladem pro vznik nároku zhotovitele na zaplacení úplaty za provádění činnosti. Pokud nebude report obsahovat sjednané náležitosti, je zhotovitel povinen tento report opravit a opravený předat objednateli. Žádné náležitosti ale nejsou ve smlouvě uvedeny a ani nový subjekt nepředložil v průběhu daňového řízení žádnou specifikaci těchto náležitostí. Náležitosti objednaného průzkumu nebyly tedy specifikovány. Správce daně poukázal dále na to, že k otázce „Jakým způsobem a kdy jste navázali kontakt se společností Cittalis Czech s.r.o.?“ uvedl daňový subjekt, že kontakt byl navázán v srpnu 2012 pomocí internetu a dále uvedl, že otázce nerozumí. Nechápal ani otázku koho a od kdy z této společnosti znáte. Správce daně zdůraznil, že společnost Cittalis Czech s.r.o. vznikla dle zápisu v obchodním rejstříku 29. srpna 2012 a že je tedy nepravděpodobné, že by byla prezentována v srpnu 2012 na internetu a dále, že jedinou jednatelkou společnosti byla až do 12.9.2012 paní I. P., což si mohl daňový subjekt ověřit z veřejně přístupného obchodního rejstříku. Pokud jde o náležitosti předávacího protokolu ke smlouvě o poskytování průzkumu trhu ze dne 21.11.2012, poukazuje správce daně na to, že z něj není zřejmý rozsah plnění, není zde uvedeno, co konkrétně, v jaké formě a v jakém množství zhotovitel předává objednateli, dále zde není uvedeno přesné místo, kde k předání díla došlo. Dle sdělení jednatele daňového subjektu k předání došlo řádným způsobem v sídle daňového subjektu a jednalo se o 7 svazků zhruba po 100 listech A4. Jednatel v odpovědi uvedl, že fyzickou osobu, která plnění přivezla, nezná a ani nebylo účelem ji legitimovat. Správce daně konstatoval, že daňový subjekt neprokázal, kým bylo zdanitelné plnění předáno. Správce daně se pak vyjádřil k důkazním prostředkům získaným v průběhu řízení a uvedl, že mezinárodním dožádáním žádal o výslech svědka J. s tím, že bylo zjištěno, že pan J. na adrese na Slovensku nepobývá, dle vyjádření sousedů zde nějakou dobu žil, ale později byl dům prodán. Z registru obyvatel nebyla zjištěna jiná, než uvedená adresa a svědek nemá nahlášený jiný trvalý ani přechodný pobyt a z toho důvodu nemohla být svědecká výpověď uskutečněna. Místním šetřením na adrese sídla společnosti Cittalis Czech na adrese Praha 1, Dlouhá 738/35 bylo zjištěno, že se jedná o bytový dům, kde sídlí společnost Jake and James s.r.o., která zde má kancelář s dvěma pracovnicemi a zajišťuje služby pro ostatní společnosti, které zde mají pouze virtuální sídla. Na vyvěšeném seznamu sídlících firem nebylo uvedeno jméno společnosti Cittalis Czech s.r.o., protože dle sdělení pracovnic uvedené společnosti daňový subjekt Cittalis Czech s.r.o. od 18.9.2012 do 18.9.2013 neuhradil poplatky spojené s těmito službami a budou provedeny veškeré kroky ze strany této společnosti, aby byla adresa sídla společnosti vymazána z obchodního rejstříku. Společnost RTB Consult s.r.o., která zajišťuje služby pro ostatní společnosti, která mají na adrese Praha 9, Chotěšovská 1 virtuální sídla, uvedla, že společnost zde měla nahlášené virtuální sídlo od 29.8.2012 bylo 18.9.2012, ale neměla zde žádnou kancelář. Dále bylo zjištěno, že daňový subjekt Cittalis Czech je registrován k DPH od 6.9.2012 a za zdaňovací období 4 čtvrtletí 2012 podal přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterém vykázal hodnoty na výstupu, které neodpovídají částkám uvedeným na předmětném daňovém dokladu. Dne 13.12.2013 bylo společnosti Cittalis Czech doručeno do datové schránky předvolání k jednání, které se mělo uskutečnit z důvodu prověření obchodní spolupráce se společností žalobce v roce 2012, avšak žádná osoba oprávněná jednat za společnost Cittalis Czech se nedostavila. Tento daňový subjekt je v současné době pro správce daně nekontaktní. Pokud jde o plnění přijaté od společnosti Calvera, uvedl správce daně, že přistoupil k ověřování dokladu na částku základu daně 7.400.000,- Kč a daň 20% 1.480.000,- Kč, neboť se jednalo o podobný předmět plnění jako v případě dokladu od společnosti Cittalis Czech. Uvedl, že bylo zjištěno, že zmluva o dielo ze dne 9.1.2012 měla být podepsána v Bratislavě se společnosti Calvera s.r.o., avšak správce daně z výpisu z obchodního rejstříku zjistil, že se společnost s tímto názvem do 14.5.2012 nazývala Gresit s.r.o. se sídlem Cintorinská 1048/2 Nitra. Smlouva tedy nemohla vzniknout 9.1.2012. Na dotaz učiněný správcem daně ve výzvě k prokázání přijetí a rozsahu zdanitelného plnění uvedeného na citované faktuře uvedl daňový subjekt, že otázce nerozumí, nechápe souvislost a uvedl, že kontakt byl navázán koncem roku 2011 pomocí internetu. V roce 2011 se ale společnost nazývala Gresit s.r.o., a proto nemohla být prezentována v roce 2011 na internetu pod názvem Calvera s.r.o. K prebieracímu protokolu ze dne 21.9.2012 uvedl správce daně, že z něj není zřejmý rozsah plnění, není zde uvedeno, co konkrétně v jaké formě a v jakém množství zhotovitel předává objednateli. Dále v bodu 1 je uvedeno, že dne 21.11.2012 v 10 hodin, tj. dnem podpisu tohoto protokolu, zhotovitel odevzdal objednateli dílo. Na poslední straně tohoto protokolu je uvedeno datum podpisu tohoto protokolu dne 21.9.2012 a dle předloženého daňového dokladu je den uskutečnění plnění 1.11.2012. Dle sdělení jednatele daňového subjektu k předání došlo 21.9.2012 a jednalo se o 10 svazků zhruba po 100 listech. Fyzická osoba, která plnění přivezla, není jednateli známa a oficiálně plnění předával jednatel společnosti Calvera s.r.o. Správce daně tak konstatuje, že daňový subjekt neprokázal, kým a kdy bylo zdanitelné plnění předáno. Správce daně pak uvedl, že zaslal žádost o prověření obchodní spolupráce společnosti Calvera se společnosti MSM Informační systémy v roce 2012, a to jako žádost o provedení mezinárodního dožádání. Bylo mu sděleno, že daňový subjekt Calvera s.r.o. je pro správce daně nekontaktní a nikdy nepodal žádná souhrnná hlášení, z kterých by bylo možné ověřit dodávky do jiného členského státu. Dne 28.2.2013 mu byla zrušena registrace k dani z přidané hodnoty pro opakované neplnění si svých povinností při daňové kontrole na adrese sídla společnosti není žádné označení firmy. Jednatele společnosti se nepodařilo předvést ani Policií SR Proti platebnímu výměru podal žalobce odvolání, ve kterém vznesl námitky, které se v podstatě shodují s námitkami uvedenými v podané žalobě. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, ve kterém odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ohledně zákonnosti výzvy k odstranění pochybnosti uvedl, že skutkové důvody zakládající pochybnosti byly ve výzvě formulovány sice z širšího hlediska, avšak z průběhu daného řízení vyplývá, že odvolatel reagoval i na ne zcela bezvadnou výzvu a požadované doklady předložil. Skutkový důvod pak vyplynul jednoznačně z výzvy prvostupňového správce daně ze dne 31.1.2013. Výzva tak splňovala všechny náležitosti. Žalovaný se pak zabýval hodnocení přijatelného zdanitelného plnění od dodavatele Cittalis – průzkumu trhu v oblasti vývoje Automatizovaných Obchodních Systémů FOREX ROBOT, deklarovaného ze dne 15.11.2012. Přitom dospěl k závěru, že tvrzení žalobce bylo zpochybněno, neboť v době podpisu smlouvy o poskytování průzkumu trhu ze dne 1.9.2012 nebyl dosud P. J. dle výpisu z obchodního rejstříku jednatelem společnosti Cittalis a navíc nebylo ze spisu žalobce vedeného prvostupňovým správním orgánem ani zjištěno, že by žalobce disponoval písemnou zprávou, tzv. reportem se sjednanými náležitostmi, a to v tištěné podobě formou brožur tak, jak bylo ujednáno v předmětné smlouvě. Žalovaný se pak vyjádřil k jednotlivým důkazním prostředkům týkajícím se zdanitelného plnění přijatého od obou dodavatelů, které hodnotil ve shodě se správcem daně. Žalovaný pak shledal částečně důvodnou námitku žalobce, že nesprávně formálně uvedené údaje na smlouvě nemohou vést k závěru, že „smlouva nevznikla“, i to , že nejsou nikde uvedeny důkazní prostředky, na základě kterých dospěl prvostupňový správce daně k závěru, že v roce 2011, kdy se obchodní společnost Calvera nazývala Gresit s.r.o. nemohla být prezentována na internetu pod názvem Calvera. Přitom vyhodnotil, že tato skutečnost nemohla mít vliv na změnu výroku tohoto rozhodnutí. Žalovaný také připustil, že žádné ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty nestaví prokázání nároku na odpočet daně konkrétními osobami, avšak daňový subjekt je ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 tohoto zákona povinen prokázat, že zdanitelné plnění uskutečnil jím deklarovaný plátce. Je ale pouze na plátci daně, jakým způsobem tuto skutečnost prokáže. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních návrhů, kterým je vázán (viz ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobce v první žalobní námitce namítal vady řízení před správním orgánem, konkrétně porušení ustanovení § 115 odst. 2 daňového řádu, neboť žalovaný dospěl k odlišnému názoru než správce daně v prvostupňovém rozhodnutí, když uvedl, že skutečnosti spočívající v nekontaktnosti či neplnění daňových povinností nemohou být přičítány k tíži daňového subjektu a z toho důvodu se již nezabýval skutečností, zda se mohlo jednat o obchodní případ zasažený podvodem a zda existují natolik vážné objektivní okolnosti, které prokazují vědomou účast odvolatele na tomto jednání. Žalobce je přesvědčen, že došlo k poškození jeho práv, neboť mu byla odejmuta možnost v rámci daňového řízení adekvátně reagovat na změnu právního názoru na straně žalovaného. Podle § 115 odst. 2 daňového řádu provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Městský soud dospěl k závěru, že ustanovení § 115 odst. 2 daňového řádu na projednávanou věc nedopadá, neboť žalovaný v projednávané věci k odlišnému právnímu názoru než prvostupňový správce daně v odvolacím řízení nedospěl. Správce daně v prvostupňovém rozhodnutí konstatoval, že daňový subjekt, tedy žalobce, neprokázal přijetí zdanitelného plnění od společností Cittalis czech, s.r.o. a Calvera, s.r.o. Kromě tohoto závěru správce daně v rozhodnutí navíc uvedl i to, že „ veškeré popsané skutečnosti svědčí o tom, že daňový subjekt nepřijal dostatečná opatření, nechoval se obezřetně a odpovědně, z čehož lze dovodit, že věděl a mohl vědět, že se účastní podvodného jednání.“ Není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že prvostupňový správní orgán své rozhodnutí založil pouze na závěru, že daňový subjekt nepřijal dostatečná opatření, nechoval se obezřetně odpovědně, z čehož dovodil, že věděl a mohl vědět, že se účastní podvodného jednání. Pokud tedy žalovaný v rozhodnutí o odvolání postavil svůj závěr o neuznání nadměrného odpočtu na neprokázání přijetí zdanitelného plnění od konkrétního dodavatele, nelze dospět k závěru, že se jedná o novou, žalobci dosud neznámou skutečnost, a že žalovaný dospěl k odlišnému názoru než správce daně. Z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že se žalovaný odmítl zabývat skutečností, zda se mohlo jednat o obchodní případ zasažený podvodem a zda existují natolik vážné objektivní okolnosti, které by prokazovaly vědomou účast žalobce na tomto jednání, právě z toho důvodu, že „se ztotožnil se závěry prvostupňového správce daně, že odvolatel nárok na odpočet daně od slovenského dodavatele neprokázal“. Tvrzení žalobce, že žalovaný odmítl tvrzení správce daně o účasti daňového subjektu na daňovém podvodu, je proto účelové a zavádějící. Z uvedeného je patrné, že v odvolacím řízení nedošlo k žádné změně právní kvalifikace a nebylo proto nutné doplňovat dokazování. Na projednávanou věc proto nelze aplikovat žalobcem citovanou judikaturu, neboť ta upravuje situaci, kdy ke změně názoru před odvolacím správním orgánem skutečně došlo. Vzhledem k tomu, že postupem žalovaného nedošlo k poškození procesních práv žalobce, soud tuto námitku neshledal důvodnou. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítá nekonkrétnost a neurčitost výzvy k odstranění pochybností. V projednávané věci ve výzvě k odstranění pochybností uvedl správce daně jako důvod pro její vydání „pochybnosti o správnosti údajů o přijatých a uskutečněných zdanitelných plnění vykázaných v oddílu C přiznání. Současně vyzval žalobce, aby odůvodnil nárůst přijatých zdanitelných plnění oproti hodnotám vykázaným v předchozích zdaňovacích obdobích, aby prokázal, že nárok na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění uvedených v podaném přiznání byl uplatněn v souladu s ustanovením § 72 a 73 zákona o dani z přidané hodnoty a že tato deklarovaná zdanitelná plnění byla skutečně přijata. Žalobce byl také vyzván k doložení, jakým způsobem a kdy byla či budou předmětná zdanitelná plnění použita k ekonomické činnosti, a k předložení evidence podle § 100 zákona o dani z přidané hodnoty a důkazních prostředků prokazujících skutečnosti uvedené v přiznání, včetně daňových dokladů vztahujících se k přijatým a uskutečněným zdanitelným plněním uvedeného období. Úvodem soud předesílá, že postup k odstranění pochybností ve smyslu citovaného ustanovení § 89 daňového řádu směřuje ke správnému a úplnému zjištění a stanovení daňové povinnosti. Správce daně jej využívá ke zjištění, zda je tvrzení daňového subjektu podloženo důkazy, vzniknou-li o něm pochybnosti. Pokud má správce daně za to, že k odstranění vzniklých pochybností postačí pouze poskytnutí několika dílčích důkazních prostředků a nebude třeba provádět daňovou kontrolu, doručí daňovému subjektu výzvu k odstranění pochybností, v níž své pochybnosti vyjádří dostatečně jasně, konkrétně a určitě. Obsah výzvy je třeba naformulovat takovým způsobem, aby na něj mohl daňový subjekt poskytnout určitou odpověď, tj. aby se daňový subjekt mohl k vysloveným pochybnostem vyjádřit, neúplné údaje doplnit, nejasnosti vysvětlit a nepravdivé údaje opravit nebo pravdivost údajů prokázat. Z výzvy tak musí být zřejmé, jaké skutečnosti má daňový subjekt vysvětlit, jaké důkazní prostředky má doložit či jaké údaje má opravit. Žalobní námitka o nekonkrétnosti výzvy k odstranění pochybností, neboť správce daně neměl dle žalobce konkrétní a zákonem definované pochybnosti ohledně daňového tvrzení žalobce, není důvodná. Předmětná výzva je srozumitelná a jsou v ní dostatečně konkretizovány pochybnosti správce daně i důvody, které ke vzniku těchto pochybností vedly. Správce daně ve výzvě uvedl, že má o podaném přiznání k dani z přidané hodnoty za listopad 2012 a údajích uvedených v jeho oddíle C pochybnosti, a to konkrétně o oprávněnosti nároku žalobce na odpočet daně podle § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), zejména o použití přijatých zdanitelných plnění pro uskutečnění ekonomické činnosti a o tom, zda byla deklarovaná zdanitelná plnění skutečně přijata. Důvodem těchto pochybností byla zjištění správce daně, že došlo k nárůstu přijatých zdanitelných plnění oproti hodnotám vykázaným v předchozích zdaňovacích obdobích. V této souvislosti soud odkazuje na názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 110/2007 - 102, že ve výzvě správce daně podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, musí být uvedeny konkrétní skutkové důvody zakládající pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených; výzva odkazující pouze na příslušný řádek takové písemnosti tomuto požadavku zpravidla neodpovídá. Pochybnost nemusí být jistotou správce daně o tom, že tvrzení daňového subjektu nejsou správná, průkazná, úplná či pravdivá. „Postačí, půjde-li o důvodné podezření, tj. o podezření založené na dostatečně konkrétních a přesvědčivých poznatcích správce daně či na jeho analýzách obdobné kvality opřených o skutkové důvody. V každém případě tedy musí jít o poznatky či analýzy mající skutkový základ vztahující se k daňově relevantní činnosti daňového subjektu a opírající se o logickou a racionální úvahu.“ Zdejší soud doplňuje, že výše uvedený závěr lze vztáhnout i na nyní projednávaný případ, neboť institut výzvy k odstranění pochybností dle § 89 daňového řádu se od výzvy, jíž se zahajovalo vytýkací řízení dle § 43 zákona o správě daní a poplatků, téměř neliší. Správce daně tedy uskutečněnou výzvou seznámil žalobce s důvody, které zakládají jeho pochybnosti, přičemž tyto důvody byly opřeny o konkrétní skutečnosti – podle přiznání k dani totiž žalobce ve zdaňovacím období vykázal nárůst přijatých zdanitelných plnění oproti hodnotám vykázaným v předchozích zdaňovacích obdobích. Nelze opomenout, že výzva k odstranění pochybností a pochybnosti v ní vyjádřené bezprostředně navazují na údaje uvedené již dříve žalobcem v přiznání k dani. Správce daně proto k ověření, zda údaje v přiznání k dani korespondují se skutečností, vyzval žalobce, aby tyto údaje doložil, jelikož u něj vyvstaly pochybnosti o oprávněnosti nároku žalobce na nadměrný odpočet. Žalobce je povinen daň nejen přiznat, ale rovněž svá tvrzení v podaném přiznání doložit, tzn. nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Výzva současně obsahovala konkrétní pokyny, co by měl žalobce k odstranění pochybností učinit, jaké dokumenty správci daně předložit. Žalovaný se neomezil na pouhé konstatování, že má o podaném přiznání k dani pochybnosti, nýbrž řádně odůvodnil, na čem jsou jeho pochybnosti založeny a jakým způsobem je má případně žalobce odstranit. Předmětná výzva tedy neodporuje závěrům Nejvyššího správního soudu vyjádřeným ve výše citovaném usnesení, a proto soud ani tuto námitku neshledal důvodnou. Žalobce v podané žalobě zdůraznil povahu své podnikatelské činnosti, která ale dle soudu nemůže ovlivnit závěry žalovaného o neprokázání přijetí zdanitelného plnění. Podstatné je, že žalovaný musí v souladu s § 8 daňového řádu hodnotit předložené listinné důkazy - faktury, i v souvislosti s jinými důkazními prostředky a zjištěními, neboť pouhé předložení formálně správného daňového dokladu neprokazuje, že daňový subjekt zdanitelné plnění fakticky přijal od deklarovaného plátce a v rozsahu podle tohoto dokladu, pokud existují nesrovnalosti, které správnost tohoto dokladu zpochybňují. Na závěry o neprokázání přijetí zdanitelného plnění proto nemůže mít povaha podnikatelské činnosti žalobce žádný vliv. K námitce nesprávného posouzení skutkových okolností, uvádí soud, že ani tuto námitku neshledal důvodnou. Správce daně opatřil v průběhu daňového řízení dostatečné podklady pro to, aby mohl na jejich základě zjistit řádně skutkový stav. Soud nezpochybňuje, že žalobce předložil jím uvedené doklady, avšak nelze vytýkat žalovanému, že je vyhodnotil jinak, než přepokládal žalobce, když dospěl k závěru, že žalobce nenaplnil podmínky prokázání uskutečnění zdanitelného plnění. Pokud jde o žalovaným zpochybněná tvrzení žalobce, že zdanitelné plnění uskutečnil deklarovaný dodavatel Cittalis, konstatuje soud, že správce daně i žalovaný podrobně zdůvodnili, proč k tomuto závěru dospěli. Žalobce sice zpochybňuje jednotlivé závěry správce daně a žalovaného, které učinily při vyhodnocení konkrétních důkazů, avšak zcela pomíjí, že je nutné tyto jednotlivé důkazy hodnotit ve vzájemných souvislostech a nikoli izolovaně. Soud považuje za nutné zdůraznit, že žalobce pochybnosti správce daně o přijatém zdanitelném plnění neodstranil ani tím, když na výzvu jakým způsobem budou zdanitelná plnění použita k ekonomické činnosti pouze zcela obecně a vágně uvedl, že se jedná o investici do oblasti přepokládaného rozvojového záměru společnosti, která by měla zajistit výnosy v následujících zdaňovacích obdobích. Jestliže správní orgány v průběhu řízení nalezly další nejasnosti a formální pochybení, je logické, že na základě těchto zjištění učinily závěr o neprokázání přijetí deklarovaných zdanitelných plnění. Z obou rozhodnutí je patrné, že své závěry řádně odůvodnily. Žalobce například nesouhlasí se závěrem žalovaného, který uvedl k osobě Ing. P. J., jenž podepsal Smlouvu o poskytování průzkumu trhu za společnost Cittalis, že smlouva byla podepsána v době, kdy P. J. ještě nebyl dle výpisu z obchodního rejstříku jednatelem této společnosti. Žalobce sice zpochybňuje závěr správních orgánů o tom, že P. J. nebyl v době podpisu smlouvy osobou oprávněnou jednat za společnost Cittalis, ale sám nenavrhl žádné důkazy k prokázání toho, že P. J. pracoval pro společnost Cittalis ještě před jeho zápisem jako jednatele do obchodního rejstříku. Soud navíc zdůrazňuje, že není pravdou, že se tato otázka stala spornou až v napadeném rozhodnutí a že na ni žalobce neměl možnost v rámci daňového řízení nijak reagovat, neboť správce daně zpochybnil oprávnění P. J. k zastupování společnosti Cittalis již v platebním výměru. K této skutečnosti přistupuje i fakt, že ve smlouvě je sice uvedeno, že se zhotovitel zavazuje po skončení Průzkumu trhu předložit objednateli písemnou zprávu, tzv. Report v tištěné podobě formou brožur, avšak žalobce neprokázal, že by takovým reportem disponoval, že byl předmět smlouvy splněn a byly podmínky pro vyplacení ceny za zhotovení díla. Ze smlouvy navíc vyplývá, že se strany sice dohodly, že report musí mít sjednané náležitosti a jak budou postupovat v případě, že report nebude všechny sjednané náležitosti obsahovat, avšak ve smlouvě žádné ujednání o konkrétních náležitostech uvedeno není. Správní orgány proto postupovaly správně, pokud tyto skutečnosti vyhodnotily jako skutečnosti související a dospěly k závěru, že předložená smlouva nepotvrzuje tvrzení žalobce, že zdanitelné plnění uskutečnila společnost Cittalis. Žalobce se sice k nedostatkům ohledně konkretizace náležitostí reportu ve smlouvě nevyjádřil, avšak namítá, že správní orgány neuznaly nárok na odpočet daně i z důvodu, že nebyly předloženy písemné zprávy (reporty se sjednanými náležitostmi) v tištěné podobě formou brožur, přestože o existenci reportů věděly, ale nepovažovaly je v rámci postupu k odstranění pochybností za zásadní důkazní prostředky. Ze správního spisu je patrné a mezi účastníky nesporné, že žalobce poskytl správci daně možnost nahlížet do 17 svazků s celkovým počtem 1900 stran textů, grafů, porovnání i popisů k odbornému posouzení. Ze smlouvy ale vyplývá, že zhotovitel měl po skončení průzkumu do 1. dne následujícího po měsíci, za který je report ukončen, předložit objednateli písemnou zprávu v tištěné podobě formou brožur. Bylo proto na žalobci, aby svůj nárok na odpočet daně prokázal, a to předložením těchto brožur. Žalovaný ani správce daně nezpochybňují existenci materiálu ve výše uvedeném rozsahu, ani to, že do nich mohl správce daně nahlížet, ale tvrdí, že jim nebyl předložen report, jehož vyhotovení bylo dle smlouvy podmínkou pro vznik nároku na zaplacení sjednané úplaty. V tomto závěru správních orgánů soud nespatřuje žádný rozpor, neboť žalobce v průběhu řízení report nepředložil a ani neuvedl, co jeho předložení bránilo. Pokud tedy žalovaný uvedl, že report nebyl předložen, je tento závěr zcela v souladu s obsahem správního spisu. Soud považuje za nutné zdůraznit, že v průběhu řízení žalobce nikdy netvrdil, že by předmětný report byl součástí 17 svazků s celkovým počtem 1900 stran textů, grafů, porovnání i popisů. Pokud jde o náležitosti předávacích protokolů, je nutné připustit, že náležitosti předávacích protokolů nejsou v žádném právním předpisu stanoveny. Nicméně vzhledem k tomu, že protokoly slouží k potvrzení, že předání sjednaného díla bylo opravdu uskutečněno, je nutné, aby tento závěr z předávacích protokolů skutečně vyplynul. Z předávacího protokolu ke smlouvě o dílo od společnosti Cittalis ze dne 21.11.2012 však takový jednoznačný závěr nevyplývá, neboť odkazem na smlouvu o dílo nebylo dílo zcela jednoznačně identifikováno. Jak soud již výše uvedl, ani ve smlouvě totiž není jednoznačně identifikováno, co je jejím předmětem a jaké konkrétní náležitosti má mít report, který se zhotovitel zavázal předložit objednateli po skončení průzkumu trhu. Vzhledem k tomu, že žalovaný je povinen hodnotit veškeré okolnosti týkající se předání díla, vyhodnotil soud jako správný závěr žalovaného o tom, že z předávacího protokolu není zřejmý rozsah plnění. K nejasnostem ohledně předání plnění přistupuje i zjištění ohledně převzetí zdanitelného plnění žalobcem, neboť z předávacích protokolů vyplývá, že se předání účastnili jednatelé společností, a to jak za zhotovitele, tak i za objednatele, avšak sám žalobce pak uvádí, že u předání díla byly zcela jiné fyzické osoby, které na předávacím protokolu uvedeny nejsou. Žalovaný tedy nevytýká žalobci, že neznal totožnost těchto neznámých fyzických osob, ale že předávací protokol nevypovídá o skutečné situaci, která při předání díla nastala, což kromě ostatních zjištěných skutečností také přispívá ke vzniku pochybností ohledně předání sjednaného díla. Protože soud neshledal žádnou ze shora uvedených námitek důvodnou, žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce ve věci samé úspěch neměl a žalovanému správnímu orgánu, který ve věci byl úspěšný, žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.

Poučení