11 Af 55/2015 - 38

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce Global Holding a. s., IČ 27319237, se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2015, č. j. 5843176/15/2001-52525- 108460 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 31. 8. 2015, č. j. 5843176/15/2001-52525-108460, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 11.228,- Kč ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jakuba Hajdučíka, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „žalovaný“) ze dne 31. 8. 2015, kterým byla zamítnuta námitka žalobce proti úkonu žalovaného správce daně spočívající v tom, že žalobci nebyly na jeho osobní daňový účet daně z přidané hodnoty předepsány úroky podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pokračování 11 Af 55/2015-35 pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) za opožděné vrácení vratitelných přeplatků vzniklých vyměřením nadměrných odpočtů na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2011 ve výši 2.465.859,- Kč, za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2011 ve výši 2.023.339,- Kč, za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2012 ve výši 344.755,- Kč, za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2012 ve výši 585.425,- Kč a za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012 ve výši 1.105.374,- Kč. Žalobce v podané žalobě namítl, že podal k žalovanému správnímu orgánu dne 11. 6. 2015 žádost o sdělení pohybu na jeho osobním daňovém účtu. Žalovaný této žádosti vyhověl dne 15. 7. 2015 přípisem, z něhož žalobce zjistil, že mu nebyly předepsány úroky podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Ke vzniku nároku na tyto úroky došlo podle žalobce tím, že správce daně prověřoval u daňového subjektu nadměrné odpočty na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2011 až 3. čtvrtletí roku 2012 každý jeden po dobu delší než tři měsíce od konce prověřovaného zdaňovacího období. Žalobce odkázal v podané žalobě na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7Aps 3/2013 - 34, ve znění opravného usnesení, podle něhož je žalovaný povinen přiznat úrok podle § 155 odst. 5 daňového řádu za období od prvého dne čtvrtého měsíce trvajícího prověřování nadměrného odpočtu počítáno od konce zdaňovacího období, jehož se prověřování týká, pokud plátce nadměrný odpočet obhájí. Žalobce namítl, že jde již o ustálenou judikaturu, neboť předmětný rozsudek následovaly rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8Afs 68/2013 - 46, ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9Afs 174/2014 - 61 a ze dne 24. 6. 2015, č. j. 1Afs 235/2014 - 43, v němž byl předmětný rozsudek dokonce označen za ideál spravedlnosti. Žalobce namítl, že výkladem uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu tento soud zaplnil mezeru v právu, proto je výsledkem přípustné přípustného soudcovského dotváření práva a jedná se tak o pramen práva sui generis. Žalovaný je povinen jej respektovat a úroky žalobce přiznat, a pokud tak neučinil, je napadené rozhodnutí nezákonné pro nesprávné vyřešení právní otázky spočívající v aplikaci obecných závěru daňového práva na případ žalobce. Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k žalobě vyplývá, že vracení nadměrného odpočtu je upraveno v ustanovení § 105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“). Vznikne-li v důsledku vyměření nadměrného odpočtu vratitelný přeplatek, vrátí se plátci bez žádosti do třiceti dnů ode dne vyměření nadměrného odpočtu. Vratitelným přeplatkem se tedy nadměrný odpočet stane až v okamžiku vyměření, není-li u daňového subjektu správcem daně evidován nedoplatek na jiné dani. Jestliže má správce daně pochybnosti o okamžiku vyměření, resp. o správnosti, pravdivosti, průkaznosti či úplnosti daňového přiznání, sdělí je daňovému subjektu a vyzve jej podle § 89 daňového řádu (do dne 31. 12. 2010 podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) k doplnění, vysvětlení či opravě údajů uvedených v daňovém přiznání. To podle názoru žalovaného znamená, že nadměrný odpočet v daném okamžiku není vyměřen a třicetidenní lhůta pro vrácení nadměrného odpočtu nezačala běžet. Žalovaný dále uvedl, že podle § 89 odst. 4 daňového řádu pokud vyplývá z podaného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení, že má daňovému subjektu vzniknout daňový odpočet, vydá správce daně v případě pochybností výzvu k odstranění pochybností do třiceti dnů ode dne, kdy podání bylo učiněno. Po ukončení postupu k odstranění pochybnosti pokračování 11 Af 55/2015-35 (či po ukončení vytýkacího řízení podle předchozí právní úpravy) je správce daně povinen vydat platební výměr, a to i když dospěje k závěru, že veškeré údaje uvedené daňovým subjektem v daňovém přiznání jsou správné, pravdivé, průkazné i úplné. Den vydání platebního výměru je dne vyměření podle § 105 odst. 1 ZDPH (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2007, č. j. 7Afs 10/2006 - 57). Podle § 155 odst. 5 daňového řádu je-li poukazován správcem daně vratitelný přeplatek po lhůtě stanovené zákonem pro vrácení vratitelného přeplatku, který se vrací bez žádosti, náleží daňovému subjektu úrok z vratitelného přeplatku, který odpovídá ročně výši reposazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Tento úrok náleží daňovému subjektu ode dne následujícího po dni, ve kterém uplynula lhůta stanovená pro vrácení vratitelného přeplatku až do dne jeho poukázání daňovému subjektu. K žalobním námitkám, uplatněným žalobcem v podané žalobě, žalovaný uvedl, že daňové právo je součástí práva veřejného, kde zdroj státní moci je obsažen v ústavním zákoně – Ústavě České republiky - a tento předpis upravuje základní instituty a rozložení moci ve státě. Vázanost správce daně zákonem či jiným právním předpisem je chápána jako povinnost řídit se nejen jeho textem, ale i smyslem a účelem. Jestliže je správce daně v základní rovině vázán pouze zákonem a právními předpisy, pak je zřejmé, že český právní řád za pramen práva ve formálním smyslu považuje pouze právní předpisy; soudní rozhodnutí jako taková pak pramenem práva nejsou. Význam judikatury spočívá zejména v její funkci výkladu práva tam, kde tento výklad není z dikce zákona zřejmý a kde mohou nastat názorové kolize. Podle názoru žalovaného tak má judikatura Nejvyššího správního soudu funkci sjednocovací, kdy obecné soudy nižšího stupně jsou povinny touto judikaturou řídit. Tato povinnost se však vztahuje pouze na ustálenou konstantní judikaturu a nikoliv na jednotlivá rozhodnutí, které nemají oporu ve stálé rozhodovací praxi. Právní názor obsažený v žalobcem citovaném rozsudku není odrazem konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, když Nejvyšší správní soud v předmětném rozsudku stanovil lhůtu pro zadržování nadměrného odpočtu a okamžik, odkdy daňovému subjektu náleží za toto zadržování úrok a výši tohoto úroku. Nejvyšší správní soud v předmětném rozsudku opřel své závěry o existenci tříměsíční lhůty o závěry Soudního dvora Evropské unie (dále jen SDEU), konkrétně o rozhodnutí ve věci zn. C-47/96 GARAGE MOLENHEIDE ze dne 18. 12. 1997, o rozhodnutí ve věci zn. C- 25/07 Alicja Sosnowská ze dne 10. 7. 2008, a o rozhodnutí ve věci zn. C-107/10 Enel Maritsa Iztok ze dne 12. 5. 2011. Žalovaný k tomu uvádí, že v těchto rozhodnutích se SDEU nezabýval prověřováním nároků na odpočet a délkou prověřování, ale přiměřenou lhůtou pro vrácení nadměrného odpočtu. Judikatura SDEU nijak nerozlišuje mezi jednotlivými dílčími daňovými řízeními a směšuje pojem „odpočet“ a pojem „nadměrný odpočet“. Zatímco nárok na odpočet vzniká v čistě teoretické rovině a je právem plátce daně právo uplatnit DPH, kterou zaplatil v hodnotě přijatých plnění, pak oproti tomu nadměrný odpočet je výsledek početního úkonu správce daně, který odpovídá rozdílu mezi daní na výstupu a odpočtem daně za zdaňovací období v případě, že daň na výstupu je nižší než odpočet daně a vznikne jeho vyměřením. V předmětném rozsudku tak je při uchopení obou institutů opomenuto rozlišení dílčích fází daňového řízení a právě toto rozlišení jednotlivých fází daňového řízení dává odpověď na otázku, kdy nadměrný odpočet vzniká a kdy dochází k jeho vyměření. pokračování 11 Af 55/2015-35 Jestliže nadměrný odpočet vzniká jeho vyměřením, což je právní názor mající oporu v konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu – viz například rozsudky tohoto soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 5Ans 11/2013 – 31, či ze dne 15. 3. 2007, č. j. 7Afs 10/2006 - 57, potom nemohl žalovaný nadměrný odpočet zadržovat, neboť ten v rozhodné době neexistoval. Žalovaný závěrem poukázal na to, že ode dne 1. 1. 2015 je účinná novela daňového řádu, provedená zákonem č. 267/2014 Sb., která do daňového řádu zavádí ustanovení § 254a, které stanovuje úrok z daňového odpočtu a dopadá tak i na problematiku předmětného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Zákon zde stanoví nárok daňového subjektu na úrok z přiznaného nadměrného odpočtu v případě, že postup k odstranění pochybností trvá déle než pět měsíců. Tento úrok mu náleží od prvního dne šestého měsíce v aktuální výši reposazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 1 procentní bod a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Vzhledem ke skutečnosti, že úpravu do této doby daňový řád neobsahoval, má žalovaný za to, že nelze na postupy k odstranění pochybností aplikovat zcela odlišná pravidla, než jaká v současné době stanoví zákon - zvlášť s ohledem na přechodné ustanovení článku 7 odst. 6 zákona č. 267/2014 Sb., kterým byl daňový řád novelizován a které připouští uplatnění úroku podle § 254a daňového řádu i pro postupy k odstranění pochybností, zahájené přede dnem 1. 1. 2015, kdy stanovená pětiměsíční lhůta počne běžet až dne 1. 1. 2015. Z přechodného ustanovení je tak zřejmé, že úrok se nevztahuje na postupy k odstranění pochybností ukončené přede dnem nabytí účinnosti novely, a že úmyslem zákonodárce je jakékoli přiznání úroku podle § 254a daňového řádu zamýšleno nejdříve ode dne 1. 6. 2015. Z tohoto důvodu není předmětný rozsudek v posuzovaném případě relevantní pro rozpor s aktuální právní úpravou uvedenou v § 254a daňového řádu a žalobce tak nemá oporu v závazném právním předpisu pro vznik úroku ze zadržovaného daňového odpočtu. Povinnost rozhodnout o výši úroku vyplývá přímo z § 155 odst. 5 daňového řádu, kde je uvedeno, že o výši úroku rozhodne správce daně bezodkladně po vrácení přeplatku. Ze strany žalovaného tak nedošlo k žádnému pochybení, pokud nepředepsal úrok z vratitelného přeplatku. Argumentace žalobce ustanovením § 261 daňového řádu je v případě úroku z přeplatku zcela lichá. Ze spisového materiálu, který byl soudu předestřen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Žalobce podal k žalovanému správnímu orgánu dne 11. 6. 2015 žádost o sdělení pohybu na jeho osobním daňovém účtu. Žalovaný této žádosti vyhověl dne 15. 7. 2015 přípisem, z něhož vyplývá, že žalobci nebyly na jeho osobní daňový účet daně z přidané hodnoty předepsány úroky podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) za opožděné vrácení vratitelných přeplatků vzniklých vyměřením nadměrných odpočtů na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2011 ve výši 2.465.859,- Kč, za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2011 ve výši 2.023.339,- Kč, za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2012 ve výši 344.755,- Kč, za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2012 ve výši 585.425,- Kč a za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012 ve výši 1.105.374,- Kč. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že v případě všech zdaňovacích období byla správcem daně vydána výzva k odstranění pochybností podle § 89 odstavec 4 daňového řádu a tudíž úrok z vratitelného přeplatku nemohl vzniknout. Žalobce podal dne 31. 7. 2015 námitku podle § 159 daňového řádu s tím, že správce daně nepředepsal na jeho osobní daňový účet daně z přidané hodnoty úrok podle § 64 zákona pokračování 11 Af 55/2015-35 o správě daně a poplatků, respektive podle § 155 a § 261 daňového řádu za opožděné vrácení vratitelných přeplatků vzniklých vyměřením nadměrných odpočtů na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období třetího a čtvrtého čtvrtletí roku 2011, prvého, druhého a třetího čtvrtletí roku 2012. O podané námitce rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, námitku shledal nedůvodnou a odůvodnění napadeného rozhodnutí se v základních rysech zcela shoduje s obsahem vyjádření žalovaného k podané žalobě. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě. Při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného správního orgánu, kterým byly zamítnuty námitky žalobce proti nepředepsání úroku z přeplatku na dani z přidané hodnoty podle ustanovení § 159 daňového řádu. Městský soud v Praze vycházel při úvahách o důvodnosti žalobních námitek ze závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v žalobcem citovaných rozhodnutích, především v rozsudku ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7Aps 3/2013 - 34, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 11. 2014, č. j. 7Aps 3/2013 – 47 a v rozsudku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8Afs 68/2013 - 46. Oba rozsudky jsou k dispozici včetně odůvodnění na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu (www.nssoud.cz). Soud v uvedené věci vycházel z toho, že správce daně má na jedné straně povinnost postupovat při vypořádání nároku na nadměrný odpočet bez zbytečných průtahů, což však na druhé straně neznamená, že nemá procesní možnost prověřovat, zda byly splněny podmínky pro přiznání nadměrného odpočtu. Vnitrostátní právní úprava, platná a účinná v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, podle Nejvyššího správního soudu nereflektuje, že může uplynout relativně dlouhá doba mezi uplatněním nároku na odpočet a okamžikem vzniku exekučně vymahatelného nároku na vyplacení nadměrného odpočtu. Tato doslovně interpretovaná vnitrostátní právní úprava tak může mít v některých případech diskriminační účinek. Pro některé plátce daně může mít odklad vyplacení nadměrného odpočtu významný dopad do toku peněz v jejich hospodaření a generovat významné dodatečné náklady (např. překlenovací úvěry), které by nevznikly, pokud by byl nadměrný odpočet vyplacen krátce po podání daňového tvrzení. Na druhé straně si byl Nejvyšší správní soud vědom, že uplatnění daňového odpočtu se stává terčem pokusů o daňové podvody a stát musí mít možnost prověřit splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet. V příslušné právní úpravě obsažené v zákoně o dani z přidané hodnoty a daňovém řádu Nejvyšší správní soud shledal „sice zřejmě zamýšlenou, nicméně ústavně nepřijatelnou mezeru v procesní úpravě vyplácení nadměrného odpočtu“. Zdůraznil, že každý zásah pokračování 11 Af 55/2015-35 přesahující spravedlivou míru musí být patřičným způsobem kompenzován. Shrnul relevantní úpravu obsaženou v právu Evropské unie, zejména ve směrnici Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty a soudní judikaturu k řešené otázce (zejména rozsudek soudního dvora ze dne 12. 5. 2011 ve věci C-107/10, Enel Maritsa Iztok 3 AD). Nejvyšší správní soud posléze dospěl k závěru, že – s odkazem na rozsudek Soudního dvora – „lze usuzovat, že lhůta tří měsíců, počítaná od uplynutí zdaňovacího období, za které je nárok na nadměrný odpočet uplatňován, vyhovuje požadavkům plynoucím z judikatury Soudního dvora, a přitom jde v podmínkách vnitrostátní procesní úpravy v České republice o lhůtu, která dává správci daně přiměřený prostor k základnímu prověření uplatněného nároku na nadměrný odpočet, a zároveň jde o takový časový úsek, po který lze ještě po plátci spravedlivě požadovat, aby v poměrech vcelku častých případů podvodných jednání v souvislosti s nadměrným odpočtem, jimž je třeba účinně čelit, unesl zadržování nadměrného odpočtu správcem daně bez toho, aby byl tento odpočet úročen.“ V nyní posuzované věci neshledal Městský soud v Praze důvod pro to, aby se od výše uvedeného názoru Nejvyššího správního soudu odchýlil. Soud nemohl přihlédnout k právní úpravě, jejíž účinnost nastala až následně, proto nemohl akceptovat žalovaným namítanou skutečnost, že s účinností od 1. 1. 2015 nalezla předmětná problematika výslovné vyjádření v ustanovení § 254a daňového řádu. Ze spisového materiálu Městský soud v Praze ověřil, že žalobce podal k žalovanému správnímu orgánu dne 11. 6. 2015 žádost o sdělení pohybu na jeho osobním daňovém účtu. Žalovaný žalobci dne 15. 7. 2015 sdělil, že žalobci nebyly na jeho osobní daňový účet daně z přidané hodnoty předepsány úroky podle § 155 odst. 5 zákona daňového řádu za opožděné vrácení vratitelných přeplatků vzniklých vyměřením nadměrných odpočtů na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2011 ve výši 2.465.859,- Kč, za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2011 ve výši 2.023.339,- Kč, za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2012 ve výši 344.755,- Kč, za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2012 ve výši 585.425,- Kč a za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012 ve výši 1.105.374,- Kč. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že v případě všech zdaňovacích období byla správcem daně vydána výzva k odstranění pochybností podle § 89 odstavec 4 daňového řádu a tudíž úrok z vratitelného přeplatku nemohl vzniknout. Žalobce proti uvedenému sdělení správce daně podal dne 31. 7. 2015 námitku podle § 159 daňového řádu s tím, že správce daně nepředepsal na jeho osobní daňový účet daně z přidané hodnoty úrok podle § 64 zákona o správě daně a poplatků, respektive podle § 155 a § 261 daňového řádu za opožděné vrácení vratitelných přeplatků vzniklých vyměřením nadměrných odpočtů na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období třetího a čtvrtého čtvrtletí roku 2011, prvého, druhého a třetího čtvrtletí roku 2012, které byly žalobci vráceny postupně vždy až po uplynutí tříměsíční lhůty, vyjádřené a počítané způsobem, uvedeným ve výše citovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Městský soud v Praze přisvědčil názoru žalobce, že pokud by aproboval postup daňových orgánů v rozporu s citovanými judikáty Nejvyššího správního soudu, porušil by základní zásady daňového práva, vyjádřené v již konstantní a bohaté judikatuře správních soudů. Jedná se především o porušení zásady rovnosti v přístupu daňových orgánů a správních soudů k jednotlivým daňovým subjektům a o porušení zásady legitimního očekávání. K argumentaci žalovaného ve vyjádření k uplatněným žalobním bodům považuje Městský soud v Praze dále uvést, že význam a sledování výkladových pravidel (zejména ústředních správních orgánů, stejně jako judikatury soudních instancí vyšších stupňů) je pokračování 11 Af 55/2015-35 nezanedbatelnou součástí aplikační praxe správních orgánů zejména nižších stupňů a jejich uplatňování při výkonu veřejné správy nelze v žádném případě a priori vylučovat. Naopak, má-li být veřejná správa službou veřejnosti (viz § 4 odst. 1 správního řádu), je její povinností zajistit mj. jednotnost a předvídatelnost všech svých postupů, jak to ostatně od ní lze legitimně očekávat (srov. § 2 odst. 4 správního řádu). Právě za tím účelem, ale nejen proto, jsou centrálními orgány poskytovány stanoviska, závěry, doporučení, výklady a podobně, jejichž užitnou hodnotu lze spatřovat mj. právě v instruktivnosti navržených postupů a nalézání smyslu dotčených právních ustanovení. To ostatně odpovídá také principům hierarchické výstavby veřejné správy, jakož i skutečnosti, že jsou to právě centrální orgány státní správy, jež stojí v pozadí přijímané legislativy. V souzeném případě však žalovaný vybočil z mantinelů platných právních předpisů, zejména daňového řádu, když otázku vzniku nároku na úrok vyložil natolik extenzivním způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žaloba byla podána důvodně a proto s odkazem na ustanovení § 78 odstavec 1 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost, spočívající v aplikaci nesprávného právního názoru na zjištěný skutkový stav. Podle ustanovení § 78 odstavec 4 s. ř. s. soud rozhodl o tom, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému správnímu orgánu, který je v dalším řízení podle § 78 odstavec 5 s. ř. s. vázán právním názorem soudu, vysloveným ve zrušujícím rozsudku. V dalším řízení tak bude úkolem žalovaného zejména vyřídit podané námitky žalobce v kontextu výše uvedeného s přihlédnutím k právní úpravě platné a účinné v době vydání nového rozhodnutí, a své závěry určitě, srozumitelně a jednoznačně odůvodnit se zřetelem na skutkový základ nyní posuzované věci. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odstavec 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci žalobcem zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 3.000,-Kč a náhrada nákladů právního zastoupení žalobce Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem. Výše těchto nákladů je tvořena dvěma úkony právní služby po 3.100,- Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby) podle ustanovení § 7, § 9 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dvakrát režijní paušál po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Dále byla jako součást odměny zástupce žalobce přiznána 21% daň z přidané hodnoty z celkové odměny za právní zastoupení v částce 1.428,- Kč podle vyhlášky č. 110/2004 Sb. a zákona č. 237/2004 Sb., neboť zástupce žalobce je dle předloženého osvědčení plátcem DPH. Celková výše nyní přiznaných nákladů řízení tak činí 11.228,-Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal proti žalovanému k rukám zástupce žalobce ve třicetidenní lhůtě k plnění.

Poučení