11 Af 68/2015 - 112
Citované zákony (16)
Rubrum
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce Arca Capital CEE, uzavřený investiční fond, a. s., IČ 28470729, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, zastoupeného Mgr. Martinem Kramářem, LL. M, advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 193/2, proti žalované České národní bance, IČ 48136450, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o žalobě proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 8. 10. 2015, č. j. 2015/110265/CNB/110 takto:
Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Stručný obsah podané žaloby Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Bankovní rady České národní banky (dále jen „žalovaný“), jímž byl zamítnut rozklad žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2015, č. j. 2015/79650/570. Tímto rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 650.000,- Kč za správní delikt podle ustanovení § 164 odst. 1 písm. f) zákona č. 256/2004 Sb, o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPKT“), jehož se měl dopustit tím, že na svých internetových stránkách http:www.arcacapitalcee.com v období od 8. 9. 2014 do 30. 3. 2015 uveřejnit sdělení týkající se nabídky úpisu dluhopisů, tedy podle správního orgánu měl žalobce v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 ZPKT veřejně nabízet cenné papíry bez toho, aby nejpozději na počátku uveřejnil prospekt dluhopisu schválený podle § 36c ZPKT žalovaným či orgánem dohledu jiného členského státu Evropské unie, a to za splnění podmínek stanovených v § 36f ZPKT. Žalobce ve značně obsáhlé žalobě, která byla ve lhůtě pro podání žaloby dále doplněna dalším, podobně obsáhlým podáním, namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí. V jednotlivých žalobních bodech žalobce namítl absenci pasivní legitimace žalobce podle ustanovení § 164 písm. f) ZPKT, neboť na žalobce nedopadá příslušná právní úprava, protože nebyl emitentem předmětných dluhopisů, tedy se žalovaným vytýkaným sdělením na internetových stránkách nemohl správního deliktu vůbec dopustit. Žalobce dále namítl absenci dohledové pravomoci žalovaného k neveřejným nabídkám cenných papírů, a to s odkazem na tzv. Směrnici o prospektu, neboť ani § 34 a následující ZPKT neupravují neveřejné nabídky cenných papírů. Podle názoru žalobce společnost Arca Acquisition Capital, a. s. (dále jen „AAC“), učinila neveřejnou emisi dluhopisů ve smyslu evropských předpisů a na předmětných internetových stránkách byla uvedena pouze v souvislosti s neveřejnou privátní emisí dluhopisů AAC činěnou vůči investorům – akcionářům skupiny Arca Capital. Žalovaný tak podle názoru žalobce pochybil při zjišťování okolností rozhodných pro jeho pravomoc vydat napadené správní rozhodnutí a porušil ustanovení § 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), přestože obsah samotného správního spisu v dané věci prokazoval správnost tvrzení žalobce o privátní povaze emise dluhopisů společnosti AAC. V případě privátní emise dluhopisů společnosti AAC se vůbec nejednalo o jednání upravené § 34 a následujícím ZPKT, a žalobci za něj nemůže být uložena žádná sankce, proto je napadené rozhodnutí o rozkladu, jakož i jemu předcházející prvoinstanční rozhodnutí žalovaného, podle názoru žalobce nejen nezákonné, ale i nicotné. V dalším žalobním bodě žalobce namítl absenci porušení Směrnice o prospektu, když namítl, že evropské právo aprobuje vícero forem sdělení týkajících se nabídek cenných papírů. V popisu skutku obsaženém ve výroku prvostupňového rozhodnutí žalovaný konstatoval, že společnost Arca Capital CEE, uzavřený investiční fond a. s., uveřejnil na svých internetových stránkách sdělení týkající se nabídky úpisu dluhopisů společnosti Arca Acquisition Capital, a. s. Tento závěr je podle názoru žalobce zcela v rozporu s evropským právem. Ustanovení § 34 a následujících ZPKT je transpozicí Směrnice o prospektu (tj. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/71/ES – poznámka soudu). Žalobce namítl, že nedošlo k veřejné nabídce ani podle Směrnice o prospektu ani podle ZPKT, soustředěný spisový materiál opatřený žalovaným ve správním řízení neodůvodňuje závěr o tom, že by ze strany žalobce mělo dojít k nějaké veřejné nabídce cenných papírů podle § 34 ZPKT. Nejednalo se ani o propagační sdělení, týkající se veřejné nabídky podle § 36k ZPKT, proto lze dospět k jednoznačnému závěru, že žalobce se žádného porušení § 35 ZPKT nedopustil a vytýkaný správní delikt tak vůbec nespáchal. Žalobce namítl (s opatrností, že pokud by se v dané věci jednalo o veřejnou emisi cenných papírů, či dluhopisů společnosti AAC, ani v takovém případě by se správního deliktu, který je mu v rozhodnutí o rozkladu vytýkán, nedopustil), že pokud určitá osoba umisťuje cenné papíry finančními zprostředkovateli, jedná se z pohledu směrnice stále o nabídku tohoto primárního nabízejícího a nikoli o samostatnou nabídku těchto zprostředkovatelů. Současně platí, že pokud se jedná o nabídku primárního nabízejícího a ne osoby zprostředkovatelů, nemusí zveřejňovat prospekt. Tím je podle názoru žalobce vyloučena i možnost aplikace sankce podle § 164 písm. f) ZPKT. Ani v případě účasti žalobce na emisi dluhopisů společnosti AAC, ke které však v daném případě vůbec nedošlo, žalobce neměl žádnou povinnost uveřejnit prospekt daného dluhopisu, když taková povinnost by teoreticky stíhala pouze primárního nabízejícího, tj. emitenta. Ani v takovém případě by žalobce nemohl spáchat správní delikt podle § 164 písm f) ZPKT. V dalším žalobním bodě žalobce namítl nesprávné časově vymezení vytýkaného skutku, přičemž uvedl, že pokud již emisní lhůta skončila dne 1. 12. 2014, jak žalovaný sám připouští, je pojmově vyloučeno, aby informace o možnosti upisování dluhopisů společnosti AAC na daných internetových stránkách mohla být jakoliv považována za veřejnou nabídku upisování ve smyslu Směrnice o prospektu. Rozhodnutí o rozkladu je proto nezákonné a nesprávné i co do závěrů o časovém vymezení skutku, údajně spáchaného žalobcem, jakož i co do důvodů výše uložené sankce, když v období od 1. 12. 2014 do 30. 3. 2015 k vytýkanému jednání žalobce ze samotné povahy věci ani nemohlo dojít. V dalším bodě podané žaloby žalobce namítl, že v posuzované věci byl porušen zákaz retroaktivní změny správní praxe. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu i rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu s tím, že nová veřejnoprávní úprava nesmí v právním světě působit zpětně k újmě základních práv a svobod, a pro změnu aplikační praxe platí mutatis mutandis totéž, co pro změnu psaného práva. Žalobce nikdy žádné sdělení týkající se nabídky úpisu dluhopisů společnosti AAC neuveřejnil, neboť je zveřejnila společnost AAC. Žalobce pouze - na základě předchozí praxe a v souladu s emisními podmínkami všech, tedy i emisními podmínkami předchozích emisí schválenými žalovaným - umožnil AAC zveřejnění emisních podmínek na webových stránkách www.arcacapital.ce.cz. Tvrzení žalovaného o tom, že by uvedený postup, který žalovaný dříve v obdobných případech opakově schválil a v dalších nijak nekomentoval ani nesankcionoval, měl být vlastně nyní údajně nezákonný, a že se jedná o deliktní jednání ze strany žalobce, jsou retroaktivně v přímém rozporu s dosavadní správní praxí žalovaného, což je dalším důvodem pro závěry o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Společnost AAC vydala od roku 2011 několik emisí dluhopisů formou soukromé nabídky a žalovaným schválené emisní podmínky všech emisí dluhopisů společnosti AAC obsahovaly v bodě 20 schválených emisních podmínek požadavek na zveřejnění emisních podmínek způsobem umožňujícím dálkový přístup u všech emisí AAC schvalovaných žalovaným. Po zmíněné novele zákona, která zrušila povinnost schvalování emisních podmínek žalovaným, ale netýkala se povinnosti zveřejnění emisních podmínek způsobem umožňujícím dálkový přístup, uplatňovala společnost AAC i nadále stejnou praxi, tedy zveřejňovala úplné emisní podmínky na webu www.arcacapital.ce.cz. V posledním bodě podané žaloby žalobce namítl další důvody nepřiměřenosti uložené sankce, neboť podle jeho názoru je zcela nepřípadný důvod, který uvedl správní orgán prvého stupně v bodě 47 rozhodnutí o uložení pokuty. Žalobce namítl, že po obdržení oznámení o zahájení správního řízení v předmětné věci dne 30. 3. 2015 rozhodl bezodkladně o odstranění všech správním orgánem vytýkaných informací z daných internetových stránek. Tedy, přestože vytýkané jednání neshledal nezákonným, žalobce okamžitě upustil od dalšího jednání po zahájení správního řízení. Cíl uložené sankce odradit účastníka řízení, aby v porušování právních předpisů pokračoval, tak je v posuzovaném případě zcela nedůvodný a sankce uložená žalobci je z tohoto pohledu nepřiměřená. Stručný obsah vyjádření žalovaného k podané žalobě Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě zopakoval svoji argumentaci, kterou uvedl již v napadeném rozhodnutí. Zdůraznil, že žalobce v zásadě rovněž opakuje svojí argumentaci uvedenou v rozkladu. K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný uvedl následující: K tvrzené neurčitosti výroku a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaný setrval na svém stanovisku, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je formulován řádně a obstojí z hlediska požadavků na určitost skutku. Z výroku je zřejmé, že se žalobci klade za vinu, že ve výroku uvedeném období uveřejnil na svých stránkách sdělení týkající se konkrétních dluhopisů, které mělo povahu veřejné nabídky. Tím bylo protiprávní jednání vymezeno takovým způsobem, že nemohlo dojít k jeho záměně za jiné žalobcovo jednání a popis skutku reflektoval i podstatné znaky skutkové podstaty správního deliktu. Podle názoru žalovaného převážná část žalobcových námitek nesměřuje proti určitosti výroku, ale proti skutkovým zjištěním správního orgánu. Není zřejmé, jaký podstatný význam mají další, nad rámec již uvedených, okolnosti v posuzovaném případě pro popis skutku, když žalovaný se s řadou žalobcových identických námitek vypořádal v odstavcích 8 až 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud jde o námitky, že na žalobcových internetových stránkách nebylo uveřejněno vlastní žalobcovo sdělení, že rozhodnutí neobsahuje s tím korespondující skutková zjištění a že žalovaná postupovala v rozporu se zásadou in dubio pro reo, žalovaný odkázal na části II. a V. tohoto vyjádření. Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou, že časové vymezení skutku nekoresponduje s daty emise dluhopisů. Časové vymezení je správné a je třeba jej odvozovat právě od období, po které byly informace publikovány na žalobcových internetových stránkách. Z publikovaných informací je zřejmé, že se nevztahují pouze k období emise, ale dluhopisy bylo možno nabývat též po primární nabíce. Nabídka se nezmiňuje o tom, že po ukončení primární emise již nebude vůbec možné cenné papíry získat. K námitce nedostatku pasivní legitimace žalovaný ve vyjádření k podané žalobě setrval na svém stanovisku, že právě žalobce je tou osobou, která je zodpovědná za spáchání správního deliktu. Argumentace žalobce, že emitent je jedinou osobou, která má povinnost uveřejnit prospekt, pokud hodlá veřejně nabízet cenné papíry, je zjevně zavádějící a v rozporu s dikcí zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Zákon totiž požaduje, aby prospekt uveřejnila každá osoba, která cenné papíry nabízí. Žádná osoba tak nesmí bez uvedení prospektu veřejně nabízet cenné papíry, a není to jen emitent, kdo je povinen obstarat a uveřejnit prospekt cenného papíru, pokud hodlá veřejně nabízet cenné papíry. Žalovaný odmítl argument žalobce, že pokud finanční zprostředkovatelé nemusejí uveřejňovat prospekt, nemusí jej uveřejňovat ani žalobce. Žalobce není finančním zprostředkovatelem, sám se od emitenta distancuje s tím, že mu údajně kromě svých internetových stránek žádné jiné služby neposkytl a názor, na který se žalobce odvolává, se týká případů, ve kterých byl prospekt uveřejněn a řeší otázku, zda prospekt mají uveřejňovat samostatně též (!) finanční zprostředkovatelé. Není proto opodstatněná námitka žalobce, že žalovaný posuzoval věc v rozporu se svojí ustálenou rozhodovací praxí. Pokud jde o žalobní námitku tvrzené absence dohledové pravomoci žalované, žalovaná setrvala na stanovisku, že nabídka byla veřejná - odkázala na korespondující argumentaci v odstavcích 25 – 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z uveřejněných informací nevyplývalo, že by uveřejnění emisních podmínek bylo pouze servisem pro stávající zákazníky. Není přitom rozhodující, že internetové stránky nejsou široké veřejnosti známy, ale podstatné je právě to, že internetové stránky (a na nich uveřejňované informace) jsou široké veřejnosti dostupné. Z uveřejněných informací nevyplynulo, že by nabídka byla omezená, či že by se jednalo o privátní emisi dluhopisů. Ani sdělení, že se nejedná o veřejnou nabídku cenných papírů, není rozhodující, když z povahy sdělovaných informací a ve vztahu k zákonné definici veřejného nabízení bylo zřejmé, že se o veřejnou nabídku cenných papírů jednalo. Provedené dokazování bylo dostatečné a na základě zjištěných skutečností byl dostatečně odůvodněn i závěr, že se žalobce porušením právní povinnosti dopustil tak, jak je uvedeno ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Žalobcova argumentace je účelová a nepodložená, protože žalobce nenabídl žádný důkaz, který by skutková zjištění žalovaného vyvrátil. Pokud žalobcovo jednání bylo veřejnou nabídkou, měla žalovaná pravomoc žalobce postihnout jako osobu podléhající dohledu podle § 135 odst. 1 písm. g) ZPKT. K námitce žaloby ohledně porušení Směrnice o prospektu žalovaný vyjádřil nesouhlas, že by věc posoudil v rozporu se Směrnicí č. 2003/71/ES, o prospektu. Zákaz veřejné nabídky cenných papírů bez uveřejnění prospektu vyplývá z článku 3 odst. 1 této směrnice. Žalované není zřejmé, z jakého důvodu měla vzít v úvahu, že existují sdělení, týkající se cenných papírů, která nejsou veřejnou nabídkou. Žalovaná dospěla k závěru, že žalobcovo sdělení bylo veřejnou nabídkou cenných papírů, které učiněno být nesmělo, aniž by byl zveřejněn prospekt. Proto není třeba zkoumat, ke které kategorii měl směřovat žalobcův úmysl, pokud je ze skutkových okolností zcela zřejmé, že jeho sdělení bylo veřejnou nabídkou. Žalobci nebylo vytýkáno, že by sám nevyhotovil prospekt, ale žalobce byl povinnen zdržet se veřejného nabízení cenných papírů, což není totéž jako povinnost vyhotovit prospekt. K porušení zásady in dubio pro reo žalovaný konstatoval, že s argumentací žalobce se vypořádal již v tomto vyjádření, když jednoznačně prokázal, že žalobcovo jednání splnilo všechny definiční znaky veřejného nabízení cenných papírů tak, jak jsou v zákoně uvedeny. Žalovaný se vypořádal s irelevantními žalobcovými námitkami, že informace na stránky vložil administrátor a že žalobce nebyl emitentem cenných papírů. Pokud jde o odpovědnost za správní delikt, žalovaná v tomto ohledu sebemenší pochybnosti nepřipustila, a s ohledem na skutečnosti zjištěné správním orgánem prvého stupně neexistuje ani žádná rozumná pochybnost o skutkovém ději. Proto ani žalovaná nemohla porušit žádnou ze žalobcem zmiňovaných zásad. K námitce porušení zásady proporcionality při úvahách o výši sankce žalovaná poukázala na to, že s totožnými námitkami se vypořádala již v odstavcích č. 31 - 33 žalobou napadeného rozhodnutí. Dále je i z odstavců č. 45 – 60 odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně zcela patrné, že se správní orgán zabýval všemi kritérii podstatnými pro úvahy o druhu a výši sankce. Žalovaný setrval na svém stanovisku, že pokuta nebyla nepřiměřená individuální závažností protiprávního jednání, což je zřejmé z poměru výše uložené pokuty k zákonem stanovené horní hranici pokuty, kterou je možné za žalobcovo protiprávní jednání uložit. Žalovaný rovněž odmítl tvrzení žalobce o nerovném přístupu při ukládání pokut, neboť žalobce odkázal na jeden jediný z případů, kdy byla uložena pokuta nižší, což však odpovídalo zcela jiným zjištěným individuálním okolnostem, významným z hlediska ukládání sankce. Naopak - ve skutkově a právně téměř srovnatelném případě uložila žalovaná společnosti Arca Investments.a. s. pokutu ve výši 600.000,- Kč. Závěrem podaného vyjádření žalovaný poukázal na to, že smyslem prvku individuální prevence je odradit do budoucna pachatele protiprávního jednání od pokračování či opakování protiprávního jednání. Delikventa nelze z povahy věci odradit od protiprávního jednání, které již dokonal, preventivní účinek sankce tak nesměřuje do minulosti. Proto není rozhodné, že žalobce konkrétní nabídku cených papírů ze svých internetových stránek stáhl, a úvahu správního orgánu nelze z tohoto důvodu považovat za nesprávnou. Ani v opačném případě není ze žalobcova argumentu zřejmé, jaký vliv by to mělo na zákonnost či nesprávnost žalobou napadeného rozhodnutí mít, neboť nezbytnost uložení peněžité pokuty vyplynula z řady dalších, správním orgánem prvého stupně řádně zjištěných a popsaných okolností. Průběh řízení před správním orgánem Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Společnost Arca Capital CEE, uzavřený investiční fond, a. s., je obchodní společností s předmětem podnikání „činnost fondu kvalifikovaných investorů podle zákona 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech“. Dne 30. 3. 2015 bylo vydáním příkazu č. j. 2015/33979/570 zahájeno se žalobcem správní řízení ve věci uložení sankce za správní delikt, když správní orgán považoval skutkové zjištění před zahájením správního řízení za dostatečné, proto jako první úkon podle § 150 odst. 1 správního řádu vydal uvedený příkaz v rámci výkonu své dohledové činnosti. Žalobce proti příkazu podal v zákonem stanovené lhůtě odpor, který následně doplnil písemným odůvodněním. Proto správní orgán prvého stupně dne 16. 4. 2015 vyzval žalobce k seznámení se s podklady, shromážděnými správním orgánem před vydáním rozhodnutí ve věci samé. Dne 27. 4. 2015 dodal žalobce správnímu orgánu písemné doplnění vyjádření ve věci samé a vyjádření k podkladům rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 17. 7. 2015 uložil žalovaný žalobci pokutu 650.000,- Kč za jednání, v němž podle § 164 odst. 1 písm. f) ZPKT shledal splnění zákonných znaků správního deliktu podle § 36f ZPKT, když žalobce na svých internetových stránkách http.www.arcacapital.ce.com v období od 8. 9. 2014 do 30. 3. 2015 uveřejnil sdělení týkající se nabídky úpisu dluhopisů. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 3. 8. 2015 včasný rozklad, v němž namítl nesprávnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 8. 10. 2015 Bankovní rada České národní banky rozklad žalobce podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítla a rozhodnutí žalované ze dne 17. 7. 2015 potvrdila a námitky uvedené v rozkladu shledala nedůvodnými. Řízení před soudem Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním orgánem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě. Při přezkoumání vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaná svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle § 51 odst 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto: Vypořádání jednotlivých žalobních námitek soudem I. V rámci první žalobní námitky, namítal žalobce neurčitost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jež spočívala ve vymezení deliktního jednání ve výroku č. I. prvoinstančního rozhodnutí, neboť při bližším zkoumání popisu skutku není vůbec zřejmé, proč by měl být popsaný skutek správním deliktem (tj. proč by sdělení třetí osoby uveřejněné na stránkách žalobce mělo zakládat jakoukoliv sankční odpovědnost žalobce podle § 164 odst. 1 písm. f) zákona o podnikání na kapitálovém trhu). Ve výroku I. napadeného rozhodnutí je uvedeno, že: „Společnost Arca Capital CEE, uzavřený investiční fond, a. s., IČO 284 70 729, se sídlem Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4 – Nusle, uveřejnila na svých internetových stránkách http://arcacapitalcee.com/, a to v období od 8. 9. 2014 do 30. 3. 2015, sdělení týkající se nabídky úpisu dluhopisu společnosti Arca Acquisition Capital, a. s. „Dluhopis Arca Acquisition Capital II. 5%, 2017, ISIN CZ0003511552“, které je veřejnou nabídkou ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, tedy v rozporu s povinností stanovenou v ustanovení § 35 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu veřejně nabízela cenné papíry bez toho, aby nejpozději na jejím počátku uveřejnila prospekt cenného papíru schválený v souladu s ustanovením § 36c zákona o podnikání na kapitálovém trhu Českou národní bankou, případně orgánem dohledu jiného členského státu Evropské unie za splnění podmínek stanovených v ustanovení § 36f zákona o podnikání na kapitálovém trhu, čímž se dopustila správního deliktu podle ustanovení § 164 odst. 1 písm. f) zákona o podnikání na kapitálovém trhu; za což se jí ukládá podle ustanovení § 164 odst. 3 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, peněžitá pokuta ve výši 650.000,- Kč (slovy šest set padesát tisíc korun českých). Pokutu je společnost Arca Capital CEE, uzavřený investiční fond, a. s., IČO 284 70 729, se sídlem Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4 – Nusle, povinna zaplatit do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro hlavní město Prahu vedený u České národní banky, č. 3754-67724011/0710, konstantní symbol 1148, variabilní symbol je identifikační číslo plátce. Podle ustanovení § 68 odstavec 2 správního řádu platí, že: „Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.
1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.“ K uvedené problematice zaujal právní názor Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2As 111/2015 - 42 (a shodně i v rozhodnutí, na něž odkazuje žalovaný v rozhodnutí o rozkladu, tj. v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2As 34/2006 - 73), dostupném stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí NSS uvedl, že: „Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. V dané věci se jedná o správní trestání, a tudíž je třeba, aby skutek, pro který je se stěžovatelem vedeno správní řízení o správním deliktu, byl řádně označen…Důvod takového požadavku je zřejmý – z popisu skutku musí být patrné všechny skutkové okolnosti jednání potenciálního delikventa, které jsou rozhodné pro úsudek, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu, kvůli němuž je řízení vedeno.“ K požadavku jasnosti, přesnosti, srozumitelnosti a určitosti výrokové části správního rozhodnutí se vyjádřil též Ústavní soud například v nálezu sp. zn. II. ÚS 583/2003 ze dne 21. 7. 2004, v němž uvedl: „Výrok rozhodnutí přitom obsahuje autoritativní řešení otázky, která je předmětem řízení, kdy v této části rozhodnutí ukládá správce daně povinnosti a zakládá práva, mění právní vztahy nebo je autoritativně deklaruje. Výrok proto musí být po obsahové stránce jasný, srozumitelný, přesný a určitý, aby mohl být závazný a vykonatelný.“ Městský soud v Praze, vědom si výše uvedených požadavků vrcholných soudních orgánů na výrokovou část správních rozhodnutí, má za to, že žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí neporušil ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu, neboť výrok napadeného rozhodnutí je dostatečně konkrétní, srozumitelný a jasný, jsou z něho zcela patrné skutkové okolnosti spáchaného správního deliktu, včetně následného právního hodnocení a uložení správní sankce v podobě peněžité pokuty. Podle názoru soudu je z napadeného výroku jednoznačné, jakým způsobem žalovaný v projednávané věci, jež byla předmětem řízení, rozhodl, aniž by bylo možné protiprávní jednání žalobce zaměnit s jednáním jiným, či jednáním jiné osoby. Soud se tak ztotožnil s právním názorem žalovaného vyjádřeným v napadeném rozhodnutí: „Ve výroku jsou uvedeny všechny okolnosti, ze kterých je zřejmé, za jaká jednání byl účastník řízení postižen, a tyto okolnosti jsou uvedeny natolik určitě, že zjevně nehrozí záměna ve výroku vytýkaného jednání s eventuálním jiným jednáním účastníka řízení.“ V důsledku uvedené právní argumentace, posoudil soud uvedenou žalobní námitku jako nedůvodnou. II. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítal nesprávné časové vymezení vytýkaného skutku, když žalovaný v prvoinstančním správním rozhodnutí vymezil délku trvání protiprávního jednání od 8. 9.2014 do 30. 3. 2015, když v období od 1. 12. 2014 do 30. 3. 2015 k vytýkanému jednání žalobce z povahy věci ani nemohlo dojít. Soud má za to, že časové vymezení protiprávního jednání žalobce je správné, neboť souhlasí s názorem žalovaného, že z informací uveřejněných na internetových stránkách žalobce, konkrétně Infoletteru č. 16, vyplývá zcela jednoznačný závěr, že po datu 30. 9. 2014 již nebude možné upisovat předmětné dluhopisy za nominální hodnotu, nicméně již z něho nevyplývá, že by po tomto datu nebylo možné předmětné dluhopisy upisovat vůbec. Soud tedy časové vymezení protiprávního jednání ode dne 8. 9. 2014, kdy byl žalobcem umístěn na internetové stránky Infoletter č. 16, obsahující mimo jiné informace: „Vzhledem k velkému zájmu investorů o privátní emise dluhopisů Arca Capital, vydávaných prostřednictvím společnosti Arca Acquisition, a.s. (100% dceřinou společností našeho fondu Arca Capital CEE, uzavřený investiční fond, a.s.), jsme investorům nabídli několik dalších emisí dluhopisů aiv současnosti je v naší nabídce investičních instrumentů Dluhopis Arca Acquisition Capital II. 2014-2017, 5%, ISIN: CZ0003511552.“, až do dne 30. 3. 2015, kdy byl v souladu s ustanovením § 150 správního řádu prvostupňovým správním orgánem vydán příkaz č. j. 2015/33979/570, neshledal nesprávným či nezákonným, neboť správní orgán měl výše uvedená a popsaná skutková zjištění oprávněně za dostatečná. Soud tak námitku žalobce posoudil jako nedůvodnou. III. Ve třetí žalobní námitce žalobce namítal nedostatek své pasivní žalobní legitimace, neboť z příslušných ustanovení zákona o podnikání na kapitálovém trhu vyplývá, že osobou, která má povinnost vyhotovit prospekt, je v prvé řadě emitent a dále osoba, která má v úmyslu cenné papíry veřejně nabízet. Přičemž žalobce není emitentem předmětných dluhopisů, a ani se na jejich vydání, nabídce či prodeji nepodílel. Žalobce toliko poskytl skutečnému emitentovy prostor na svých internetových stránkách, neboť ten nedisponuje vlastními internetovými stránkami. K této žalobní námitce soud považuje za vhodné uvést, že žalobce zcela nesprávně interpretuje příslušná ustanovení zákona o podnikání na kapitálovém trhu, když z nich dovozuje výše namítané právní závěry. Soud na tomto místě žalobce upozorňuje, že jednotlivá ustanovení zákona o podnikání na kapitálovém trhu není možné interpretovat v rozporu s jejich skutečným smyslem a účelem. Podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu platí, že: „Veřejně nabízet investiční cenné papíry může jen osoba, která nejpozději na počátku veřejné nabídky uveřejní prospekt cenného papíru (dále jen „prospekt“) schválený Českou národní bankou (§ 36c) nebo orgánem dohledu jiného členského státu Evropské unie (§ 36f).“ Definici „veřejné nabídky investičních cenných papírů“ lze najít v ustanovení § 34 odst. 1 téhož zákona, jež stanovuje: „Veřejnou nabídkou investičních cenných papírů (dále jen „veřejná nabídka“) je jakékoliv sdělení širšímu okruhu osob obsahující informace o nabízených investičních cenných papírech a podmínkách pro jejich nabytí, které jsou dostatečné k tomu, aby investor učinil rozhodnutí koupit nebo upsat tyto investiční cenné papíry. Za veřejnou nabídku se nepovažuje přijetí investičních nástrojů k obchodování ani samotné obchodování s nimi na evropském regulovaném trhu, v mnohastranném obchodním systému a na dalších organizovaných platformách; to nebrání tomu, aby emitent i v těchto případech rozhodl, že vyhotoví prospekt a uveřejní jej podle tohoto zákona.“ K odpovědnosti za správní delikt podle § 164 odst. 1 písm. f) pak platí, že: „Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že veřejně nabízí investiční cenné papíry bez uveřejnění prospektu podle § 35 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.“ Na tomto místě se městský soud věnuje především námitce pasivní legitimace žalobce, námitku veřejné nabídky pak posuzuje níže, v následujícím odůvodnění rozhodnutí. Soud k námitce, v níž se žalobce dovolává nedostatku své pasivní legitimace, tj. že není tím subjektem, který by mohl být za popsané jednání správním orgánem dozoru nad kapitálovým trhem postižen, souhlasí se závěry žalovaného, jenž v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že: „Formulace zákonného ustanovení § 35 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu nevyvolává žádné pochyby o tom, že povinnost nabízet cenné papíry až poté, co je řádně uveřejněn schválený prospekt, dopadá na jakoukoliv osobu, která hodlá sdělit veřejnosti informace podle § 34 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu…. Ani ustanovení § 164 odst. 1 písm. f) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, na které se účastník řízení odvolává, nezužuje okruh potenciálně odpovědných osob pouze na emitenta. Je zřejmé, že správního deliktu se může dopustit kterákoliv právnická nebo podnikající osoba. Ustanovení § 36 odst. 6 zákona o podnikání na kapitálovém trhu se týká procedury vyhotovení prospektu, nikoliv veřejné nabídky cenných papírů jako takové. Konkrétně řeší otázku, která osoba vyhotovuje prospekt a za jakých okolností.“ Podle názoru městského soudu takto uvedený závěr žalovaného vyplývá též z komentářové literatury, která ve svém souhrnu uvádí smysl a účel regulace nabízení cenných papírů veřejnosti. Tím je zejména ochrana samotných investorů, respektive ochrana spotřebitelů, jež je spatřována především v povinnosti osoby nabízející cenný papír uveřejnit veškeré zásadní informace o sobě, své osobě, svém podnikání i nabízeném cenném papíru a zabránit tak případným podvodům. Druhým významným cílem příslušné regulace je též zajištění ekonomického rozvoje, když dostatek informací má umožnit investorům činit optimální investiční rozhodnutí a alokovat zdroje způsobem nejvýhodnějším pro ekonomiku jako celek. Na základě uvedených cílů předmětné zákonné regulace lze tak shrnout, že zákonem stanovené podmínky veřejné nabídky spočívající v povinnosti uveřejnění prospektu má určitý význam, a to od nastavení jistých bariér vstupu na kapitálový trh po výrazné usnadnění následné kontroly osob, které cenné papíry nabízejí. (Husták, Z., Šovar, J., Franěk, M., Smutný, A., Cetlová, K., Doležalová, D., Zákon o podnikání na kapitálovém trhu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 347 s.). Na základě uvedeného tak podle názoru soudu nemůže obstát argumentace žalobce, podle níž povinnost vyhotovit a uveřejnit prospekt stíhala v prvé řadě emitenta nabízených dluhopisů, jímž byla v daném případě společnost Arca Acquisition Capital, a. s., a nikoliv žalobce samotného. Městský soud v Praze v této souvislosti upozorňuje na nutnost rozlišovat mezi pojmy „povinnost vyhotovit prospekt“ a „povinnost prospekt uveřejnit“. V daném případě byl žalobce sankcionován toliko za porušení povinnosti prospekt současně s veřejnou nabídkou příslušných dluhopisů uveřejnit, a nikoli za nesplnění povinnosti jej vyhotovit. Z dikce zákona o podnikání na kapitálovém trhu, konkrétně z ustanovení § 35 odstavec 1, je zcela zřejmé, že v případě, že osoba veřejně nabízí cenné papíry, je povinna uveřejnit prospekt, ať už se jedná o emitenta těchto cenných papírů, či o osobu od emitenta odlišnou, aniž by bylo jakkoli rozhodující, zda tato osoba také prospekt vyhotovila. Tomu pak také odpovídá skutková podstata jiného správního deliktu podle ustanovení § 164 odst. 1 písm. f) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, jež dopadá na osobu, která veřejně nabízí investiční cenné papíry, aniž by uveřejnila prospekt podle § 35, a nikoliv na tu osobu, která by jej zároveň nevyhotovila. V konkrétním nyní posuzovaném případě se jednalo o veřejnou nabídku cenných papírů inzerovanou na internetových stánkách žalobce, jenž nese odpovědnost za jejich obsah a tudíž i za sdělení týkající se nabídky úpisu dluhopisů dceřiné společnosti Arca Acquisition Capital a. s., o jejíž dluhopisy se jednalo. Nebylo proto rozhodující, zda se jednalo o cenné papíry žalobce či o prokazování jeho úmyslu cenné papíry veřejně nabízet, ale o postihnutí faktického jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty jiného správního deliktu, za které byl žalobce žalovaným postihnut. V důsledku uvedené argumentace posoudil soud námitku nedostatku pasivní legitimace žalobce jako nedůvodnou. IV. V dalším žalobním bodě žalobce namítal, že předmětné informace o emisních podmínkách emitenta AAC byly sděleny pouze za účelem neveřejné nabídky cenných papírů, a to adresně a neveřejně, pouze vůči investorům – akcionářům skupiny Area Capital, a nejednalo se tak o přímou a cílenou nabídku bez omezení okruhu potenciálních investorů. K uvedené námitce soud předně uvádí, že má za to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí srozumitelně a dostatečně podrobně odůvodnil, proč konkrétní nabídku cenných papírů, uvedenou na internetových stránkách žalobce, posoudil jako nabídku naplňující znaky veřejné nabídky cenných papírů podle ustanovení § 34 odst. 1 zákon o podnikání na kapitálovém trhu. Podle tohoto právního ustanovení platí, že: „Veřejnou nabídkou investičních cenných papírů (dále jen „veřejná nabídka“) je jakékoliv sdělení širšímu okruhu osob obsahující informace o nabízených investičních cenných papírech pro jejich nabytí, které jsou dostatečné k tomu, aby investor učinil rozhodnutí koupit nebo upsat tyto investiční cenné papíry. Za veřejnou nabídku se nepovažuje přijetí investičních nástrojů k obchodování ani samotné obchodování s nimi na evropském regulovaném trhu, v mnohostranném obchodním systému a na dalších organizovaných platformách; to nebrání tomu, aby emitent i v těchto případech rozhodl, že vyhotoví prospekt a uveřejní jej podle tohoto zákona.“ Podle právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 10. 1. 2007, č. j. 2Afs 55/2006 – 96, platí, že: „Veřejná nabídka cenných papírů přímo ze zákona zahrnuje jakékoliv sdělení, oznámení nebo jiný text nebo jakékoliv jednání, kterým se kdokoli obrací jakýmkoliv způsobem propagace nebo prostřednictvím třetích osob na širší okruh osob za účelem sdělení podmínek nabytí nabízených cenných papírů a vyvolání jejich zájmu o nabytí cenných papírů uvedených v nabídce.“ V souladu s komentářovou literaturou k ustanovení § 34 zákona o podnikání na kapitálovém trhu městský soud uzavírá, že definičními znaky veřejné nabídky cenných papírů, jež vyplývají ze zákonné dikce, jsou 1) sdělování informací širšímu okruhu osob, 2) ohledně investičních cenných papírů, 3) v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí investorů o jejich pořízení. K nim přistupuje další, v zákoně explicitně neuvedený znak, který plyne z povahy věci i názvu příslušné hlavy zákona, a to: 4) nabízení, tj. k sdělování informací musí docházet s cílem vyvolat v adresátech sdělení zájem o nabízené cenné papíry. K naplnění jednotlivých definičních znaků veřejné nabídky pak soud s odkazem na autory komentářové literatury k podmínce sdělování informací širšímu okruhu osob uvádí: „Veřejná nabídka je samo sebou nabídka adresovaná veřejnosti. Pojem veřejnost se nejčastěji rozumí neurčitý okruh osob… Z povahy věci půjde o okruh, který přesahuje hranice dané zpravidla užším kontaktem – v rámci rodiny, mezi přáteli, členy sportovního spolku, někdy i mezi podnikatelem a jeho zákazníky… Směrnice o prospektu vycházela do nedávna z čísla 100, které novela směrnice o prospektu č. 2010/73/EU zvýšila na 150 (v ČR transponováno od 15. 7. 2011), alespoň pokud jde o většinu povinností spojených s nabízením cenných papírů.“ (viz Husták, Z., Šovar, J., Franěk, M., Smutný, A., Cetlová, K., Doležalová, D., Zákon o podnikání na kapitálovém trhu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 351 s.). V dané věci je nutno upozornit především na obecně známou skutečnost, že v současnosti představuje internet jeden z nejrozšířenějších a širokému okruhu osob bez problémů dostupný zdroj informací. V daném případě tak nemůže obstát argumentace žalobce, že nabídka emise příslušných dluhopisů byla uskutečňována pouze adresně a neveřejně, tedy pouze vůči investorům – akcionářům skupiny Arca Capital, a sloužila toliko jako servis pro stávající a konkrétně oslovované zákazníky emitenta. Ze spisového materiálu je zřejmé, že informace o emisi dluhopisů byly prostřednictvím internetových stránek žalobce dostupné široké a (ne)jen odborné veřejnosti, a to bez jakéhokoliv omezení, například přístupového hesla, jež by bylo známo pouze konkrétním investorům emitenta. Tomu tak v daném případě nebylo, informace o emisi dluhopisů byly na internetových stránkách zveřejněny způsobem dostupným široké veřejnosti, a to bez uveřejnění prospektu, což současně znamená bez adekvátní ochrany potencionálních investorů, kterých v daném případě bylo mnohanásobně více, než kolik stanovuje Směrnice o prospektu jako hranici pro veřejnou nabídku cenných papírů. Z rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 30. 12. 2005, č. j. 6Ca 130/2003 – 54, dostupného rovněž na www.nssoud.cz, jenž byl potvrzen již výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2007, č. j. 2Afs 55/2006 – 96, přitom vyplývá, že: „Účelem úpravy informační povinnosti při veřejné nabídce cenného papíru je především zajistit, aby potencionální investor měl k dispozici informace zákonem stanoveného obsahu ještě před tím, než může učinit závazný projev vůle směřující k nabytí cenného papíru. Splněním povinnosti předložit Komisi ke schválení prospekt a tento schválený prospekt uveřejnit dle § 78c zákona o cenných papírech podmiňuje každé jednání ve vztahu k potencionálním investorům, které jim ve svém důsledku umožní učinit projev vůle směřující k nabytí cenných papírů (jak ofertu, tak akceptaci.)“ Na základě uvedeného má tedy soud za to, že první definiční znak veřejné nabídky byl v daném případě naplněn. K definičnímu znaku, který stanoví, že se musí jednat o investiční cenné papíry, soud uvádí, že zákonnou definici investičních cenných papírů lze nalézt v ustanovení § 3 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, jež také uvádí jejich demonstrativní výčet, přičemž podle písm. a) uvedeného ustanovení je dluhopis investičním cenným papírem, o čemž ostatně nebylo mezi žalobcem a žalovaným sporu. Lze mít proto za to, že i druhý definiční znak veřejné nabídky tak byl také naplněn. Třetím zákonným definičním znakem veřejné nabídky cenných papírů je sdělování informací v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí investorů o jejich pořízení. K tomuto znaku městský soud uvádí, že se zcela ztotožnil s názorem žalovaného, že v případě uveřejnění údajů obsahujících přesné označení dluhopisů včetně ISIN, dále informace o jejich emitentovi a termínu úpisu, jsou informace dostatečné pro to, aby případnému zájemci o úpis umožnily učinit investiční rozhodnutí. Na této skutečnosti nemohou nic změnit ani prohlášení žalobce uvedená v informačních letácích pod kontaktními údaji žalobce, že uveřejněné informace nepředstavují konkrétní investiční nabídku. Z již výše citovaného rozsudkuí Městského soudu v Praze sp. zn. 6Ca 130/2003, potvrzeného rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2Afs 55/0006, totiž vyplývá, že: „Skutečnost, že informace umístěné na internetových stránkách neobsahovaly náležitosti, které by vyžadoval návrh na uzavření smlouvy, neznamená, že nemohou být veřejnou nabídkou cenného papíru ve smyslu § 78c odst. 2 zákona o cenných papírech ve znění účinném do 31. 12. 2001. Pro hodnocení určitého jednání jako veřejné nabídky podle rozhodného znění zákona postačí, je-li jednání spočívající v poskytnutí předmětných informací učiněno za účelem sdělení podmínek pro nabytí cenných papírů. Zákon nevyžadoval, aby obsahem sdělení navrhovatele byly veškeré podmínky pro nabytí nabízených cenných papírů. Poskytnuté informace proto nemusejí obsahovat všechny podmínky nutné k nabytí cenného papíru, postačí, pokud případného investora motivují zjistit podmínky nabytí cenných papírů (vyvolání zájmu) a umožňují-li mu bez nepřiměřených obtíží tyto podmínky zjistit.“ Z výše uvedené argumentace je tedy zcela zřejmé, že i třetí definiční znak veřejné nabídky byl v nyní posuzovaném případě bezezbytku naplněn. Čtvrtým definičním znakem veřejné nabídky, jenž je dovoditelný z legální definice veřejné nabídky podle § 34 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, je cílené vyvolání zájmu k úpisu cenného papíru. K této podmínce městský soud uvádí, že z informací, jež žalobce na svých internetových stránkách uveřejnil, je - bez ohledu na skutečnosti žalobcem namítané - nesporné, že tak činil právě s cílem dosáhnout toho, aby se příslušní návštěvníci internetových stránek žalobce dozvěděli o podmínkách nabývání emitentem upisovaných dluhopisů, a aby byl v nich vzbuzen zájem tyto dluhopisy nabýt. Ačkoli tedy žalobce namítal, že sám nikdy nevydal žádnou emisi dluhopisů, proto uvedené informace nemohly v adresátech vzbudit zájem o jejich nabytí, považuje soud znovu za potřebné zdůraznit nikoli nepodstatný fakt, že emitent předmětných dluhopisů je stoprocentní dceřinou společností žalobce, což ostatně napovídá již samotný název obou společností. „Osobní“ zájem na finančně prosperující dceřiné společnosti žalobce je tak zcela nesporný. Za těchto konkrétních skutkových okolností je cílené vyvolání zájmu k úpisu cenného papíru rovněž zcela nesporné a v důsledku uvedeného má soud za to, že i čtvrtý definiční znak byl naplněn. Městský soud v Praze tedy jednání žalobce posoudil jako veřejnou nabídku k úpisu dluhopisů emitenta a jeho námitky proti této právní kvalifikaci v důsledku výše uvedeného odůvodnění jako nedůvodné. V. Dále žalobce namítal nedostatek dohledové pravomoci žalovaného k neveřejným nabídkám cenných papírů, neboť Směrnice o prospektu, § 34 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, ani ustanovení následující, tzv. neveřejné nabídky cenných papírů neupravují. K uvedené žalobní námitce soud považuje za potřebné pouze ve stručnosti uvést, že z výše uvedené argumentace je zcela zřejmé, že se v žalobcově případě jednalo o veřejnou nabídku investičních cenných papírů naplňující její zákonné definiční znaky. S názorem žalovaného, že: „Z uveřejněných informací nijak nevyplývalo, že by nabídka byla omezená, případně že by se jednalo o privátní emisi dluhopisů. Sdělení, že se nejedná o veřejnou nabídku cenných papírů, není rozhodující, když z povahy sdělovaných informací a ve vztahu k zákonné definici veřejného nabízení bylo zřejmé, že se o veřejnou nabídku cenných papírů jednalo. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ni žalobcem předložená statistika, ze které má vyplývat nízká návštěvnost žalobcových internetových stránek. Uveřejněné informace byly dostatečné, aby případnému zájemci o dluhopisy, jímž mohl být kdokoliv, umožnily učinit investiční rozhodnutí.“, se soud plně ztotožňuje. Na základě argumentace této i v bodech výše uvedených již popsané tedy soud posoudil žalobní námitku jako nedůvodnou. VI. Žalobce rovněž namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí o rozkladu, jakož i v rámci rozhodnutí prvého stupně, nijak nezohlednil skutečnost, že Směrnice o prospektu vedle úpravy „veřejných nabídek cenných papírů“ pracuje také s dalšími samostatně existujícími instituty, jejichž povahou je sdělování informací týkajících se nabídky cenných papírů, aniž by se však v těchto jiných případech jednalo o veřejnou nabídku. Podle žalobního tvrzení žalobce se jednalo o čtvrtou kategorii sdělování informací, v článku 15 Směrnice o prospektu explicitně neuvedenou, nicméně z jeho dikce vyplývající, a to o sdělení týkající se nabídky, která není veřejnou nabídkou podle Směrnice o prospektu, pro niž pak článek 15 Směrnice o prospektu ani její transpozice do § 36k zákona o podnikání na kapitálovém trhu neobsahuje žádná pravidla ani sankce. Při posuzování důvodnosti této žalobní námitky vycházel městský soud opět již z výše uvedené argumentace, v níž posuzoval a současně - vzhledem ke všem okolnostem daného případu - potvrdil jako důvodný a správný názor žalovaného, že se v případě žalobcova posuzovaného konání jednalo o veřejnou nabídku k úpisu investičních cenných papírů, naplňující všechny definiční znaky veřejné nabídky podle § 34 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, jejichž emitentem je osoba odlišná od žalobce. Soud proto znovu i ve vztahu k této další námitce zdůrazňuje, že tímto svým konáním žalobce podle názoru soudu nesporně porušil příslušná ustanovení zákona o podnikání na kapitálovém trhu, jež byly řádně transponovány do vnitrostátního právního řádu ze žalobcem uváděné Směrnice o prospektu, a která bez dalšího zakazují veřejně nabízet investiční cenné papíry bez uveřejnění prospektu. Námitka žalobce, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s příslušnou kategorizací forem sdělení podle článku 15 Směrnice o prospektu, když sdělení žalobce neposoudil jako sdělení týkající se nabídky, která není veřejnou nabídkou dle Směrnice o prospektu, tedy podle názoru soudu nemůže být posouzena jako důvodná, neboť již bylo výše opakovaně uvedeno, z jakých důvodů je třeba mít za to, že se v daném případě nejednalo o neveřejnou nabídku, což i žalovaný dostatečně podrobně žalobci odůvodnil v napadeném rozhodnutí. Za těchto okolností má soud za to, že věnovat se dalším kategoriím sdělení, jež povinnosti uveřejnit prospekt podléhají, by bylo z pohledu soudu a přehlednosti a účelnosti jeho rozsudku zcela nadbytečné. V důsledku uvedeného posoudil soud i tuto námitku jako nedůvodnou. VII. Prostřednictvím následující námitky namítal žalobce porušení základních zásad trestního práva, především zásad in dubio pro reo, nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, jež své přiměřené uplatnění nacházejí i v rámci správního práva trestního. V daném případě žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5Afs 108/2013 – 78, podle kterého: „Sankce může být uložena pouze tehdy, pokud spočívá na jasném a jednoznačném právním základě… Tato zásada je dodržena, pokud má subjekt možnost se z textu příslušného ustanovení, a v případě potřeby z výkladu, který k němu podaly soudy, dozvědět, z jakého konání či opomenutí mu vzniká odpovědnost.“ K namítanému městský soud uvádí, že se s tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu plně ztotožňuje, avšak zároveň musí konstatovat, že má za to, že se žalovaný porušení uvedených zásad nedopustil. Jak z výroku napadeného rozhodnutí, tak i z jeho následného odůvodnění je zcela zřejmé, jakého protiprávního jednání se žalobce dopustil, k naplnění které skutkové podstaty jiného správního deliktu tímto došlo, a na základě jakého ustanovení příslušného právního předpisu mu je správním orgánem ukládána odpovídající sankce. Soud považuje za potřebné zdůraznit, že pokud žalovanému v tomto případě nevznikly žádné pochybnosti o protiprávním jednání žalobce, v důsledku nichž by byl povinen přistoupit k přiměřené aplikaci zásady in dubio pro reo či zásad nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, a tyto pochybnosti nevznikly ani správnímu soudu při přezkumu napadeného rozhodnutí z hlediska důvodnosti jednotlivých žalobních bodů, pak nelze než konstatovat, že žalobní námitka není důvodná, neboť nemá oporu v konkrétních skutkových a právních okolnostech posuzované věci. K otázce posouzení žalobcových pochybností ohledně jeho protiprávního jednání soud odkazuje na již výše uvedené posouzení, od kterého nemá žádný důvod se odchýlit ani při posouzení otázky, zda správní orgán dodržel základní zásady správního trestání. VIII. V samotném závěru podané žaloby namítal žalobce porušení zásady proporcionality, když správní orgán prvního stupně přistoupil k uložení pokuty za spáchaný správní delikt ve výši 650.000,- Kč, když podle názoru žalobce nedostatečně zohlednil kritéria pro její vyměření, jak jsou uvedena v ustanovení § 192 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Podle ustanovení § 192 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu platí, že: „Při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán, popřípadě též k a) délce trvání porušení právní povinnosti, b) finanční situaci právnické osoby, c) významu neoprávněného prospěchu právnické osoby, pokud jej lze stanovit, d) ztrátě třetích osob způsobené zjištěným porušením právní povinnosti, e) součinnosti této právnické osoby v řízení o správním deliktu, f) předchozím správním deliktům právnické osoby.“ Otázkami zásad při ukládání pokut za správní delikty podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu se již podrobně zabývala judikatura správních soudů. Podle konstantního právního názoru vyjádřeného v rozhodnutích Městského soudu v Praze, například v rozsudku ze dne 25. 11. 2011, č. j. 5Af 30/2010 – 133, v rozsudku ze dne 31. 1. 2013, č. j. 11Ca 226/2009 - 100, či v rozsudku ze dne 18. 2. 2016, č. j. 11Af 34/2013 – 63 (všechny dostupné rovněž na www.nssoud.cz), platí, že: „Podle § 192 odst. 2 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, správní orgán při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že jde o výčet taxativní, když při stanovení výše pokuty právnické osobě je povinností správního orgánu přihlédnout jednak k závažnosti správního deliktu a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Při posuzování závažnosti deliktu je pak demonstrativně uvedeno, že musí být přihlédnuto zejména ke způsobu jeho spáchání a k následkům.“ Z rozhodnutí o uložení pokuty správním orgánem prvého stupně, jež bylo následně potvrzeno žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného, má soud za to, že správní orgán dostatečně zohlednil jednotlivé skutkové okolnosti daného případu a následně uložil žalobci povinnost uhradit pokutu ve výši odpovídající závažnosti jím spáchaného správního deliktu, přičemž její výši dostatečně konkrétně a podrobně odůvodnil tak, aby žalobci bylo zřejmé, z jakých důvodů rozhodl o výši pokuty, tak jak rozhodl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný k této otázce především zdůraznil skutečnost, že povinnost uveřejnit prospekt je nejdůležitějším pravidlem při veřejné nabídce cenných papírů a skutečnost, že žalobce neposkytl případným investorům informace v rozsahu a kvalitě požadované zákonem, tak považuje za závažné porušení, neboť zákonnou povinností každé osoby, jež veřejně nabízí investiční cenný papír, je, aby zpřístupnila zákonem stanovený katalog informací, a to v požadované formě i rozsahu. Deliktní jednání žalobce tak má charakter ohrožovacího deliktu, což znamená, že jeho následkem je již samotné ohrožení zájmů chráněných zákonem. Zákonodárce totiž považuje již ohrožení způsobené porušením uvedené povinnosti za natolik závažné, že k odpovědnosti za tento delikt není třeba vzniku škody. Na druhou stranu zohlednil žalovaný při stanovení výše sankce též okolnost polehčující, spočívajícím v prvním porušení povinnosti ze strany žalobce ve vztahu k veřejné nabídce cenných papírů. Městský soud v Praze je přesvědčen, že uloženou sankci nelze považovat za nepřiměřenou, neboť v žalobcově případě odpovídá 6,5% její maximální možné výše, je tedy sankcí ležící při její dolní hranici. Výše pokuty je s ohledem na závažnost jednání žalobce, represivní a preventivní účinek ukládané sankce a se současným zohledněním jeho majetkových poměrů, zcela adekvátní. Úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuální povahy protiprávního jednání, přičemž zvažované okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a vždy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu na daný případ. Úvaha správního úřadu o výši ukládané finanční sankce patří pojmově ke správnímu uvážení. Správní uvážení, tj. hodnocení rozhodných skutečností rozhodujícím správním orgánem, nebylo v daném případě soudem shledáno v rozporu s obsahem spisového materiálu a odlišný náhled účastníka řízení na způsob hodnocení rozhodujících skutečností správním orgánem není sám o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí. V dané věci nebylo zjištěno, že by závěry správního orgánu nebyly podloženy dostatečně skutkovými zjištěními nebo s nimi byly v rozporu či že by se správní orgán nevypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele. Závěry, k nimž správní orgán dospěl při hodnocení rozhodujících skutečností, nejsou v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování. Tím jsou zároveň i vymezeny meze přezkumné činnosti soudu ve správním soudnictví, pokud jde o správní uvážení. Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Tento závěr samozřejmě neznamená, že správní orgán rozhoduje v absolutní libovůli. I při volném správním uvážení je totiž správní orgán omezován principy platícími v moderním právním státě, a to zejména principem legitimního očekávání. Soudní přezkum správního uvážení je rozsahově omezen, a to v § 78 odst. 1 s. ř. s., který stanoví, že soud pro nezákonnost zruší napadené rozhodnutí správního orgánu tehdy, zjistí - li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo toto uvážení zneužil (z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 8Afs 85/2007 – 54). Z uvedeného plyne, že předmětem zkoumání relace ukládané sankce a jejího dopadu na podnikání je především zachování majetkové podstaty žalobce v takové míře, která mu umožní dále podnikat, nikoli však již šetření, bude-li se i po uložení sankce společnost těšit nadále ekonomickému zdraví. Uvedenou námitku posoudil soud jako nedůvodnou. IX. Městský soud v Praze se rovněž zabýval tvrzením žalobce, v němž namítal, že žalovaný v obdobných případech uděloval pokuty znatelně nižší než v případě žalobce. Podle názoru Městského soudu v Praze, vyjádřeného v rozsudku ze dne 18. 2. 2016, č. j. 11Af 34/2013 – 63, platí, že: „Z ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu vyplývá, že správní orgán dbá mimo jiné na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že jednak musí jít o skutkově shodné nebo podobné případy, jednak rozdíly nemohou býti nedůvodné.“ Soud má po provedeném řízení za to, že se žalovaný nedopustil porušení ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého platí, že „Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ Z rozhodovací praxe žalovaného, například z rozhodnutí ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Sp/2015/62/573, na které ve vyjádření k žalobě odkázal žalovaný, a jehož předmětem bylo po skutkové a i právní stránce posouzení případu obdobnému nyní posuzovanému, byla účastníku řízení žalovaným potvrzena pokuta uložená prvoinstančním správním orgánem ve výši 600.000,- Kč. Soud dále odkazuje z rozhodovací praxe žalovaného například na rozhodnutí o rozkladu ze dne 21. 9. 2016, č. j. 2016/110772/CNB/110, jímž byla účastníku řízení potvrzena pokuta ve výši 500.000,- Kč, o níž žalovaný rozhodl také na základě podobných skutkových okolností, jako tomu bylo v nyní posuzovaném případě žalobce. V případě rozhodnutí České národní banky ze dne 10. 3. 2015, č. j. 2015/27290/570, na které žalobce poukázal v žalobě, kterým byla účastníku řízení uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč, má soud za to, že výše uložené pokuty je vzhledem k protiprávnímu jednání účastníka řízení nepřiměřeně nízká, neodpovídá okolnostem daného případu, zejména správním orgánem zjištěným majetkovým poměrům účastníka řízení a délce trvání jeho protiprávního jednání. Takto správním orgánem vyměřená peněžitá sankce není schopna zajistit jak preventivní tak ani represivní funkci sankce. Soud je přesvědčen, že prvostupňový správní orgán nedostatečně posoudil správnou výši sankce dle zákonných kritérií uvedených v ustanovení § 192 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Uvedené rozhodnutí je tak svojí povahou jedinečné a nelze jej bez dalšího považovat za produkt ustálené rozhodovací praxe žalovaného. Nicméně na tomto místě je třeba znovu zdůraznit, že správní soud je oprávněn k přezkumu toliko žalobcem napadeného správního rozhodnutí a vzhledem k tomu, že soud výše odkázal na případy skutkově obdobné, v nichž prvostupňový správní orgán uložil peněžité sankce srovnatelné s výší pokuty, jež uložil také žalobci v tomto případě, je soud přesvědčen, že ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu vydáním napadeného rozuhodnutí porušeno nebylo. K přiměřenosti výše uložené pokuty se soud vyjádřil již v předchozích odstavcích, na které na tomto místě odkazuje. Na základě uvedené argumentace posoudil soud i tuto námitku jako nedůvodnou. Závěr a náhrada nákladů řízení Městský soud v Praze neměl žádné pochybnosti o tom, že žalobou napadené rozhodnutí o odvolání je existující a platné rozhodnutí; nebyly shledány žádné důvody pro to, aby soud deklaroval svým rozhodnutím jeho nicotnost, jak žalobce v textu žaloby zmínil. Nicotným je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí považovat nelze. Takovými vadami jsou například absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy, požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva k něčemu, co v právním smyslu neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6A 76/2001 - 06, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 793/2006). Žalobce v podané žalobě nedovozuje nicotnost napadeného rozhodnutí z konkrétních skutečností, pouze konstatuje, že je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Městský soud v Praze však neshledal žádné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí ani jemu předcházejícího řízení, které by v této věci způsobovaly jeho nicotnost. Na základě výše uvedeného neshledal Městský soud v Praze důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, a proto na základě odůvodnění tohoto rozsudku žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.