11 Af 74/2014 - 43

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce BF shops, s. r. o., IČ 26115883, se sídlem v Českém Krumlově, náměstí Svornosti 2, zastoupeného JUDr. Petrem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalovanému Celnímu úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 7, o žalobě proti rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro hlavní město Prahu o námitkách proti zadržení zboží ze dne 20. 8. 2014, č. j. 117767-2/2014-510000-12 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, podanou k Městskému soudu v Praze, domáhal přezkoumání zrušení rozhodnutí ředitele Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „žalovaný“), o námitkách proti zadržení zboží ze dne 20. 8. 2014, k němuž došlo na základě toho, že žalobce dne 9. 7. 2014 podal celní prohlášení s návrhem na propuštění zboží – pánské obuvi s podešví z kaučuku v množství 5 650 párů do režimu volného oběhu. Dne 10. 7. 2014 celní úřad toto celní prohlášení přijal a rozhodl o provedení úplné vnitřní kontroly dováženého zboží. Dne 16. 7. 2016 převzal žalobce protokol o vydání zboží, kterým bylo potvrzeno, že byla provedena kontrola u žalobce a že bylo žalobci zadrženo předmětné zboží s poznámkou „markanty autorského práva designu podešve Prabos plus a. s., evidovaného pod číslem zápisu CZ1155000020140008“. Uvedený zápis znamená referenční číslo žádosti společnosti Prabos plus a. s. o přijetí opatření celních orgánů ve vztahu ke zboží podezřelému z porušování práva k duševnímu vlastnictví podle Nařízení ES č. 608/2013. Žalobce proti zadržení zboží podal námitky podle § 9 odstavce 6 zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 191/1999 Sb.“), neboť nesouhlasil se zadržením uvedeného zboží a se závěry učiněnými celním úřadem, když zadržení bylo podle jeho názoru provedeno v rozporu s právními předpisy a bez relevantního důvodu. Žalobce v podané žalobě namítal, že zadržení zboží, jakož i napadené rozhodnutí ředitele celního úřadu, jsou přitom založené pouze na společností Prabos plus tvrzeném autorském právu k podešvi dané obuvi. Žalobce je přesvědčen, že podešev v dané obuvi není - a nemůže být - v žádném případě autorským dílem, proto je postup celních úřadů od počátku bezdůvodný a jednání společnosti Prabos plus jako přímého konkurenta žalobce na trhu zcela šikanózní. Žalobce v podané žalobě namítl, že považuje napadené rozhodnutí o námitkách za rozporné s právními předpisy, učiněné na základě nesprávných právních závěrů a tedy nezákonné. Žalovaný sice tvrdil, že mu přísluší zkoumat pouze podezření, zda existuje porušení práv, nicméně meritem věci se vůbec nezabýval, nehodnotil svými úvahami vlastní otázku, zda mohlo jít o autorské právo a zda mohlo být porušeno, tedy zda je zde takové podezření. Žalovaný vycházel pouze z existence dříve vydaného daného celního opatření ve smyslu článku 3 a následujících Nařízení ES č. 608/2013. Žalobce má za to, že takový postup je v rozporu se zákonem č. 191/1999 Sb. i s Nařízením samotným, neboť samotná existence celního opatření ještě v žádném případě automaticky neznamená, že je zde důvod k zadržení zboží. Při zadržení zboží je třeba provést vlastní hodnocení této otázky, tj. zda jde o zboží podezřelé z porušení práv duševního vlastnictví. Žalovaný však žádné vlastní hodnocení neprovedl a tvrdí, že mu hodnocení otázky autorského práva nepřísluší. Žalobce poukázal na to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou v tomto směru právní a logické rozpory, kdy na jednu stranu žalovaný tvrdí, že mu hodnocení autorského práva nepřísluší, na druhé straně sděluje, že podle Nařízení je oprávněn udělat si pouze úsudek o podezření, zda autorská práva zboží porušuje, a to na základě dostatečných náznaků, že tomu tak je. Zákon a Nařízení přitom přiznávají celnímu orgánu právo činit vlastní hodnocení v dané věci, což plyne i z toho, že pokud jim přiznávají kompetence v oblasti práv duševního vlastnictví, musí jim přiznávat i kompetenci činit si o těchto právech vlastní úsudek. Žalovaný ovšem otázku, zda takové náznaky jsou dány, či nikoliv, vůbec nezkoumal, a opakovaně odkazoval na existenci celního opatření. Otázku samotné existence daného práva a otázku podezření jeho porušení přitom nelze oddělovat, neboť jde o jedno a též souvislé hodnocení. V další části podané žaloby se žalobce zabýval otázkou důvodnosti vydání celního opatření, které bylo podle jeho názoru vydáno zcela v rozporu s článkem 6 a článkem 7 Nařízení, neboť celní úřad vycházel pouze z tvrzení žadatele o tom, že mu svědčí daná práva, přičemž žádost byla podložena pouze znaleckým posudkem Ing. Č., který je dokumentem natolik vadným, že neměl být vůbec jako příloha žádosti a následně jako důkaz přijat. Hodnocení otázky, zda podešev je autorským dílem, tento posudek nejenže neobsahuje, navíc takové hodnocení ani znalci nepřísluší. Celní úřad tak vydal opatření pouze na jakémsi registračním principu ve smyslu „čeho kdo žádá, toho se mu dostane“, bez ohledu na oprávnění žádost vůbec podat. Žalobce v této souvislosti poznamenal, že lze tvrdit jako autorské dílo jakoukoli věc včetně předmětů běžně ve společnosti užívaných, prohlásit jí za vlastní dílo a celní úřad pak bez problémů na základě tohoto prohlášení vydá celní opatření, zadrží zboží, čímž způsobuje značné zásahy do práv třetích osob i značné škody. Závěry ohledně otázky hodnocení práva duševního vlastnictví v rámci zadržení zboží podle § 9 odst. 7 zákona č. 191/1999 Sb. jsou v rozporu se závěry Generálního ředitelství cel ve stejné věci, které byly obsaženy v rámci sdělení k podnětu žalobce k přezkoumání rozhodnutí o vydání celního opatření. Zatímco žalovaný zakládá své rozhodnutí prakticky pouze na existenci celního opatření a tvrzení, že na základě jeho existence nemohl podle článku 17 odst. 1 zákona postupovat jinak, než zboží zadržet, Generální ředitelství cel konstatuje na straně 3 v odstavci 2 svého sdělení ohledně celního opatření, že takovým rozhodnutím nejsou zakládána, měněna, ani rušena práva a povinnosti osob, není prohlašováno, že nějaká osoba má, či nemá tato práva. Rozhodnutí o schválení žádosti o přijetí celního opatření umožňuje podávat informace z celního řízení podle § 17 odst. 4, které by jinak podléhaly režimu mlčenlivosti. Obecně platí, že schválená žádost o přijetí upozorňuje celní orgány na existenci možných konkrétních práv k duševnímu vlastnictví a poskytuje jim informace nutné k uplatnění jejich ochrany. Z uvedeného žalobce dovozuje, že v řešené otázce mezi právním názorem obou celních orgánů je rozpor v přisuzování významu a účelu celního opatření, když žalovaný zakládá své rozhodnutí prakticky pouze na existenci tohoto celního opatření, které mu slouží jako jediný podstatný argument pro zadržení zboží. Celní opatření podle právního názoru Generálního ředitelství cel takovým důvodem – přinejmenším, nikoli jediným a bez dalšího zkoumání – být naopak nemůže. Žalobce v podané žalobě namítl, že žalovaný svým rozhodnutím nepřípustně rozšiřuje hledisko soukromoprávního charakteru posuzované věci, přičemž sám v důsledku tuto soukromoprávní povahu svým formalistickým a v rozporu s danými předpisy jsoucím přístupem významně narušuje, když jedné straně (tedy tvrzenému držiteli práv, který ji ani nijak neprokazuje), výrazně napomůže svým veřejnoprávním zásahem, když bez dostatečných důvodů zboží zadrží a čeká na výsledek soudního řízení, než je opět propustí, což pro žalobce znamená značnou újmu a nemožnost plnit kupní smlouvu, spojenou s rizikem smluvních sankcí a ušlým ziskem. Tím bylo umožněno konkurenčnímu subjektu šikanózně a nekalosoutěžně jednat a omezit žalobce v hospodářské soutěži. Podle názoru žalobce s ohledem na uvedené nemůže v daném případě jít o porušení autorského ani jakéhokoliv jiného práva třetí osoby, nemůže zde být ani podezření z porušování autorského práva společnosti Prabos plus, pokud je vůbec původcem daného výrobku, což nedoložila žádnými důkazy, či jakékoliv třetí osoby. Danou podešev, která není a nemůže být autorským dílem ve smyslu autorského zákona, je oprávněn uvádět na trh kdokoli. Zadržení zboží je neoprávněné a v rozporu s § 9 odst. 1 zákona č. 191/1999 Sb., když ve výsledku napomáhá omezování hospodářské soutěže jedním soutěžitelem. Žalobou napadené rozhodnutí o námitkách je proto podle názoru žalobce rovněž v rozporu s dotčenými právními předpisy, postrádá relevantní odůvodnění a je nezákonné. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že stěžejním žalobním důvodem je argumentace žalobce ve smyslu neschopnosti podešve společnosti Prabos plus být autorským dílem. Tuto skutečnost žalobce namítal již v námitkách proti rozhodnutí o zadržení zboží, kde tvořila páteř odůvodnění námitek. Žalovaný nevyvracel názor žalobce, že podešev není autorským dílem, ani netvrdil opak. Pouze dospěl k závěru, že není oprávněn v této věci provést vlastní zhodnocení v právních otázkách a případně provádět důkazy v otázkách skutkových. Pokud by si vytvářel vlastní hodnocení a na tomto základě přijímal rozhodnutí, překročil by svou diskreční pravomoc a osoboval si rozhodovací příslušnost, která mu svěřena nebyla. Z právní úpravy a celé koncepce a smyslu Nařízení č. 608/2013 zcela jasně vyplývá úkol celních orgánů, který se dá shrnout do následující věty: „Úkolem celních orgánů je identifikovat podezřelé zboží a toto zboží zajistit.“ Požadovat po celních orgánech, aby přezkoumávaly způsobilost jednotlivých předmětů ochrany duševního vlastnictví, je požadavek, který zcela odporuje smyslu právní úpravy daného nařízení. Žalovaný proto setrvává na názoru, že byl oprávněn zboží zadržet, aniž by zkoumal, zda je podešev autorským dílem podle § 2 odst. 1 autorského zákona. V dalším žalobním bodě žalobce vytýká žalovanému, že se při svém rozhodování řídil znaleckými posudky Ing. Č. a PhDr. M., které se vymezují k otázce právní a nikoliv skutkové, a oba posudky pouze přejímají tvrzení zadavatele společnosti Prabos plus a nejsou zpracovány dostatečně kvalifikovanými osobami. Žalovaný se zdržel hodnocení relevance všech posudků, pouze upozornil na její existenci, přitom si je vědom toho, že jakýmkoli posudkem nelze nahradit vlastní právní hodnocení. Otázka, zda je podešev autorským dílem podle § 2 autorského zákona, je otázkou právní, stejně tak jako např. otázka zaměnitelnosti označení, které je ochrannou známkou. Toto jsou otázky právní, jejichž vyřešení spočívá v hodnocení a nikoli v dokazování. Z tohoto důvodu žalovaný posudky jako důkazy nehodnotil, a pokud by tak učinil, zcela by tím popřel své předchozí tvrzení, že mu hodnocení těchto otázek nepřísluší. Pokud žalobce namítal, že nebyly splněny podmínky pro přijetí opatření celních orgánů, protože celní orgány jsou oprávněny umožnit podání žádosti o opatření pouze držitelům práv, žalovaný má za to, že při zadržení zboží vycházel ze žádosti o přijetí opatření. Pokud by žádost o přijetí opatření nebyla schválena, zboží by nezadržel a nepostupoval by v souladu s článkem 18 odstavec 1 Nařízení č. 608/2013, protože by mu nebyla známa skutečnost, že podešev může být nedovolenou napodobeninou. Vzhledem k tomu, že žádost o přijetí opatření byla schválena, bylo jeho povinností zboží zadržet a umožnit podat žadateli určovací žalobu na základě článku 17 odst. 1 Nařízení č. 608/2013. K námitce zákonnosti samotného rozhodnutí o schválení žádosti o opatření žalovaný uvedl, že zákonnost žádosti o přijetí opatření byla současně předmětem podnětu žalobce na nařízení přezkumného řízení ze dne 23. 7. 2014. Generální ředitelství cel v této věci vydalo sdělení k podnětu na zahájení přezkumného řízení z moci úřední ze dne 22. 8. 2014, kde odvolací orgán uvedl, že neshledal důvody k zahájení přezkumného řízení, neboť schválená žádost o přijetí opatření umožňuje žadateli poskytnout informace z celního řízení, nicméně mu nepřiznává právo domáhat se zásahu celních orgánů na základě Nařízení č. 608/2013, nebo se domáhat odpovědnosti celních orgánů, pokud není přijato žádné opatření a zboží není odhaleno. Podle názoru žalovaného nesmí být ustanovení článku 27 Nařízení č. 608/2013 vykládáno způsobem, že celní úřad může postupovat naprosto libovolně, a bez ohledu na schválenou žádost o přijetí opatření patřičné kroky nečinit. Žalovaný nevidí mezi názorem svým a názorem, vyjádřeným ve stanovisku Generálního ředitelství cel, žádného rozporu, protože Nařízení č. 608/2013 skutečně zapovídá nárok držitele žádosti o přijetí opatření domáhat se odpovědnosti celních orgánů, pokud žádná opatření nepřijmou. Tato skutečnost ovšem neznamená, že celní orgány tuto povinnost nemají. Ustanovení článku 27 Nařízení č. 608/2013 je explicitně zbavuje odpovědnosti, pokud neodhalí zboží, na které existuje schválená žádost o opatření. Pokud by žalovaný přistoupil na výklad žalobce, že celní orgán zasahovat nemusí, mohlo by dojít k situaci, kdy celní orgány zboží nezadrží, protože se např. blíží konec pracovní doby. Tento postup by byl v souladu se zákonem. Takový výklad je však třeba odmítnout, protože celní orgány by mohly postupovat zcela svévolně a rozhodnutí by záleželo pouze na jejich libovůli. Pokud žalobce v dalším žalobním bodě konstatoval, že žalovaný svým zásahem narušil soukromoprávní povahu řízení ve věcech práv k duševnímu vlastnictví, když svým veřejnoprávním zásahem zvýhodnil společnost Prabos plus, pak žalovaný k této námitce uvedl, že pouze postupoval na základě platných právních předpisů. Žalovaný nemůže vyloučit, že může dojít k situacím popisovaným žalobcem, nicméně v nyní posuzované věci postupoval v souladu se zákonem, a pokud k situaci popisované žalobcem skutečně přesto dojde, není její příčinou nesprávný postup žalovaného. Žalobce využil svého práva a podal k vyjádření žalovaného repliku, v níž vyjádřil zásadní nesouhlas s tvrzením žalovaného uvedenými v jeho vyjádření, poukázal na účelovost a nesprávnost výkladu právních ustanovení zákona č. 191/1999 Sb. i Nařízení EU č. 608/2013 ES. Žalobce setrval na názoru, že žalovaný je povinen ve smyslu Nařízení sám alespoň do určité míry podmínky i pro zadržení včetně osvědčení o existenci autorského práva zkoumat. V případě, že celní úřad vůbec nebude prověřovat tvrzené právo, otevírá prostor pro neomezenou šikanu konkurence na trhu. Podle článku 18 Nařízení a § 9 odst. 1 zákona č. 191/1999 Sb., ve znění účinném v době zadržení zboží, je žalovaný oprávněn zadržet i zboží, na které se žádné opatření nevztahuje. Nemůže tedy tvrdit, že mu toto hodnocení nepřísluší, když je povinen samostatně podmínky zadržení zkoumat, a to včetně ověření existence autorského práva a toho, komu svědčí - alespoň v dostatečné míře ve smyslu článku 2 odst. 7 Nařízení. Odstavec 15 článku 18 Nařízení výslovně stanoví, že zjištění dostatečných náznaků podezření, že zboží porušuje práva, je první, nutnou a samostatnou podmínkou postupu, a to, že existuje nebo neexistuje žádost o přijetí opatření, je jen další nezávislou skutečností. Z ustanovení čl. 17 odst. 1 Nařízení plyne povinnost l) identifikovat zboží, které je 2) podezřelé z porušení práva duševního vlastnictví, tedy žalovaný je povinen tyto dva souvztažné kroky vždy učinit. Tvrzení žalovaného, že článek 17 Nařízení nedává celnímu úřadu možnost učinit si úsudek o správnosti schválení žádosti o opatření, je nesprávné, neboť naopak Nařízení tuto možnost (a přímo povinnost) stanoví. Nařízení zároveň nějak nezakazuje, aby celní úřad - bez ohledu na celní opatření - zboží nezadržel, dospěje-li k závěru, že podmínky zadržení nejsou dány. Žalobce v podané replice znovu upozornil, že odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí obsahuje právní a logické rozpory. Žalovaný přiznává, že mu takové hodnocení autorského práva přísluší a že je musí učinit, přičemž otázku samotné existence daného práva a otázku podezření z jeho porušení nelze jakkoli oddělovat, neboť jde o jedno a též souvislé hodnocení. Celní opatření samo o sobě není žádným relevantním podkladem pro osvědčení porušení práv, tím spíše je žalovaný povinen ve smyslu Nařízení sám před zadržením podle citovaných ustanovení splnit svoji povinnost zjistit, zda tu existují dostatečné náznaky, že zboží porušuje tvrzené právo duševního vlastnictví. Pokud jde o otázku právní, na kterou si musí učinit názor stejně jako na otázku odbornou, je zcela v kompetenci žalovaného si jí zodpovědět. Žalovaný k tomu disponuje celými právními odbory expertů v dané oblasti státní správy. Závěrem podané repliky žalobce poukázal na to, že se v žádném případě nemůže jednat o porušení autorského, ani jakéhokoliv jiného práva třetí osoby. Nemůže zde být ani podezření z porušení autorského práva společnosti Prabos plus. Zadržení zboží bylo neoprávněné a rozhodnutí o námitkách je nesprávné. Žalobce poukázal na to, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 12. 2014, č. j. 23C 198/2014 – 24, určil, že společnost Prabos plus není držitelem autorského práva ke vzhledu (designu) podešve obuvi, který byl dne 25. 7. 2007 zapsán jako průmyslový vzor pod číslem 33977 do rejstříku průmyslových vzorů. Dále soud určil, že společnost Prabos plus nemá právo vykonávat svým jménem a na svůj účet žádná autorská a majetková práva ke vzhledu dané podešve, a že dodávka celkem 13 000 párů celoročních a letních polobotek na základě kupní smlouvy uzavřené mezi společností BLAŽEK PRAHA a. s. a Českou republikou – Ministerstvem vnitra neporušuje autorská práva společnosti Prabos plus, k čemuž žalobce dodává, že jde o dodávku, jejíž část byla zadržena celním úřadem a která se stala předmětem této žaloby. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 22. 11. 2016 zástupce žalobce odkázal na písemné vyhotovení podané žaloby a navrhl, aby rozhodnutí o námitkách žalobce proti zadržení zboží bylo zrušeno, protože pro zadržení zboží nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, když zboží samo žádná práva jiné osoby neporušuje a společnosti Prabos plus žádná autorská práva ke zboží nenáleží, což žalobce doložil později vydaným rozhodnutím v občanskoprávním řízení. Žalobce zdůraznil, že důvodem zadržení zboží bylo v dané věci údajné podezření na porušení autorského práva. To však nepodléhá žádné registrační činnosti, proto žalobce namítá, že celní orgány musely předběžně provést úvahu o tom, zda vůbec jde o porušení takového práva. Předmětné zboží bylo v minulosti chráněno jako průmyslový vzor, tato ochrana uplynutím času zanikla. Průmyslový vzor není autorským dílem, chybí zde prvek vědeckosti či uměleckosti a prvek jedinečnosti výtvoru jako výsledku tvůrčí činnosti autora. Není proto logické tvrzení společnosti Prabos plus o tom, že předmětem ochrany je právě autorské právo. Zástupce žalovaného správního orgánu u jednání soudu poukázal na to, že při posuzování podmínek zadržení zboží vycházel z vlastní evidence žádostí, která obsahovala žádost společnosti Prabos plus o přijetí opatření celních orgánů ve vztahu ke zboží podezřelému z porušování práv k duševnímu vlastnictví na základě předpisů Evropské unie. Důvodem zajištění zboží nebyla absolutní jistota o porušování autorských práv, ale postačovalo právě pouhé podezření, které je smyslem předmětné právní úpravy při ochraně práv třetích osob. Jinak řečeno pokud je žádost o opatření přijata, nemá celní úřad jinou možnost, než sporné zboží zadržet a vyčkat na výsledek občanskoprávního sporu mezi osobou, která zboží dovezla, a osobou, která o sobě tvrdí, že disponuje právem z oblasti duševního vlastnictví, které je dováženým zbožím ohroženo. K dotazu soudu zástupce žalovaného uvedl, že žadatel o ochranu musí k žádosti doložit v rámci řízení o zařazení žádosti do evidence, že mu takové právo náleží. Nejčastěji to v případě ochrany neregistrovaného autorského práva znalecký posudek, tak tomu ostatně zřejmě bylo i v případě žádosti společnosti Prabos plus. Celní orgán ani nemůže posuzovat, zda jde o existenci vlastního práva k duševnímu vlastnictví, protože by si osoboval pravomoc, která mu nenáleží a náleží výlučně soudu. Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé rozhodné skutečnosti: Žalobce podal u Celního úřadu pro hl. m. Prahu dne 9. 7. 2014 celní prohlášení s návrhem na propuštění zboží - pánské obuvi z podešví z kaučuku, v množství 5.650 párů – do režimu volného oběhu. Žalovaný dne 10. 7. 2017 celní prohlášení přijal a rozhodl o provedení úplné vnitřní kontroly dováženého zboží. Podle kontrolního protokolu byla provedena úplná vnitřní kontrola kontejneru, jehož obsahem bylo 4.230 párů letní obuvi a 1.420 párů obuvi celoroční. Zjištěnou nesrovnalostí při kontrole bylo shledáno podezření na porušování autorského práva designu podešve obuvi. Dotčeným právem bylo identifikováno právo užití autorského díla náležející společnosti Prabos plus a. s., se sídlem ve Slavičíně, na něž se vztahuje rozhodnutí Celního úřadu pro Královehradecký kraj o schválení žádosti a přijetí opatření celních orgánů ve vztahu ke zboží, podezřelému z porušování práva k duševnímu vlastnictví, ze dne 19. 2. 2014. Po provedené kontrole žalovaný celou zásilku obuvi dne 15. 7. 2014 zadržel. Žalobce podal proti rozhodnutí o zadržení dne 22. 7. 2014 písemné námitky, které odůvodnil shodně jako v podané žalobě argumentací, že k zadržení zboží nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. O podaných námitkách rozhodl ředitel žalovaného žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 20. 8. 2014, námitky neshledal důvodnými a uzavřel, že celní úřad zadržel zboží, které bylo podezřelé z porušování práv k duševnímu vlastnictví a nacházelo se v situaci, předpokládané Nařízením Rady ES č. 608/2013, na něž se vztahuje žádost o přijetí opatření. Celní úřad proto postupoval v souladu s právními předpisy, pokud zboží zadržel, jeho rozhodnutí je zákonné a zcela v souladu s právními předpisy. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před žalovaným správním orgánem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“). Věc soud posoudil takto: Podle § 9 odstavec 1 zákona č. 191/1999 Sb., platného a účinného do dne 31. 12. 2015, celní úřad v případech stanovených nařízením Evropské unie zadrží zboží podezřelé z porušení práv k duševnímu vlastnictví bez ohledu na práva třetích osob a oznámí toto opatření ústně dovozci nebo vývozci zboží podezřelého z porušení práv k duševnímu vlastnictví. Jedná se o případy, uvedené v článcích 4 a 9 Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003. Podle § 9 odstavec 6 zákona č. 191/1999 Sb. může osoba dotčená uložením opatření podle odstavce 1 do tří pracovních dnů ode dne jeho uložení podat písemné námitky celnímu úřadu, který je uložil. Námitky nemají odkladný účinek. Ředitel příslušného celního úřadu rozhodne o námitkách bez zbytečného odkladu. Jeho rozhodnutí je konečné. Písemné rozhodnutí o námitkách se doručí dotčené osobě. Podle článku 4 Nařízení č. 1383/2003, které stanoví podmínky, za kterých celní orgány přijímají opatření, existuje-li podezření, že zboží porušuje práva duševního vlastnictví v určitých situacích, v době zadržení zboží žalobci platilo, že pokud během přijímání opatření v některé ze situací uvedených v článku 1 odst. 1 a předtím, než držitel práva podal žádost nebo než byla žádost přijata, celní orgány získají dostatečné důvody pro podezření, že zboží porušuje právo duševního vlastnictví, mohou pozastavit propuštění zboží nebo je zadržet po dobu tří pracovních dnů od okamžiku obdržení oznámení držitelem práva a deklarantem nebo držitelem zboží, pokud jsou dva posledně jmenovaní známi, aby umožnily držiteli práva podat žádost o přijetí opatření v souladu s článkem 5. V souladu s předpisy platnými v dotyčném členském státě mohou celní orgány bez sdělení jakýchkoli informací kromě informací o skutečném či předpokládaném počtu položek a o jejich povaze a před informováním držitele práva o možném protiprávním jednání, požádat držitele práva, aby jim poskytl informace, které mohou potřebovat pro potvrzení svých podezření. Článek 9 Nařízení č. 1383/2003 stanovil podmínky, za nichž mohly celní orgány přijmout opatření a vydat rozhodnutí. Pokud měl celní úřad, kterému bylo – v případě nutnosti po poradě s žadatelem – zasláno rozhodnutí o schválení žádosti držitele práva podle článku 8, za prokázané, že zboží nacházející se v jedné ze situací uvedených v čl. 1 odst. 1 je podezřelé z porušování práva duševního vlastnictví zahrnutého do uvedeného rozhodnutí, pozastavil propuštění zboží nebo je zadržel. Celní úřad byl povinen o tom okamžitě uvědomit příslušný celní útvar, který žádost projednával. Příslušný celní útvar nebo celní úřad uvedený v odstavci 1 uvědomil držitele práva a deklaranta nebo držitele zboží ve smyslu článku 38 nařízení (EHS) č. 2913/92 o svém opatření a byl oprávněn je informovat o skutečném nebo odhadovaném množství a skutečné nebo předpokládané povaze zboží, jehož propuštění bylo pozastaveno, nebo které bylo zadrženo, aniž by sdělením uvedených informací byli vázáni oznámit příslušnému orgánu, aby vydal rozhodnutí ve věci. S cílem zjistit, zda bylo porušeno právo duševního vlastnictví podle vnitrostátního práva a v souladu s vnitrostátními předpisy o ochraně osobních údajů, obchodního, a průmyslového a profesního tajemství, celní úřad nebo útvar, který žádost projednal, oznámil držiteli práva – na jeho žádost a pokud jsou známy – jména a adresy příjemce, odesílatele, deklaranta nebo držitele zboží a původu místo, odkud bylo dovezeno, zboží podezřelého z porušení práva duševního vlastnictví. Celní úřad dále poskytl žadateli a osobám dotčeným některou ze situací uvedených v čl. 1 odst. 1 možnost zkontrolovat zboží, jehož propuštění bylo pozastaveno nebo které bylo zadrženo. Při přezkoumávání zboží může celní úřad odebrat vzorky a podle předpisů platných v dotyčném členském státě předat nebo zaslat tyto vzorky držiteli práva na jeho výslovnou žádost výhradně za účelem analýzy a pro usnadnění dalšího postupu. Pokud to okolnosti dovolí – případně s výhradou požadavků čl. 11 odst. 1 druhé odrážky – musí být vzorky po dokončení technické analýzy vráceny a tam, kde je to vhodné, dříve než je zboží propuštěno nebo jeho zadržení ukončeno. Každá analýza těchto vzorků se provádí na výhradní odpovědnost držitele práva. Před posouzením důvodnosti vlastních žalobních námitek se Městský soud v Praze zabýval otázkou, zda byly v nyní projednávané věci splněny všechny předpoklady, které právní úprava stanoví (podmínky řízení). S ohledem na povahu žalobou napadeného rozhodnutí si soud především kladl otázku, zda pro jeho přezkum neplatí výluka, podle níž jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí předběžné povahy (ustanovení § 46 odstavec 1 písm. d/ ve spojení s § 70 písm. b/ a § 68 písm. e/ s. ř. s.). Městský soud v Praze vycházel zejména z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2Afs 186/2006 – 54, dostupného na www.nssoud.cz, podle kterého je podmínka věcná splněna, jsou-li v konečném rozhodnutí zahrnuty otázky, o kterých bylo rozhodnuto zatímně. Podmínka osobní je splněna, bylo-li konečné rozhodnutí adresováno stejnému subjektu, jako rozhodnutí předběžné. Podmínka časová je splněna, je-li rozhodnutí vydáno v již zahájeném řízení o vydání rozhodnutí konečného nebo je zákonem stanovena přiměřená lhůta pro zahájení takového řízení. Účinky předběžného rozhodnutí musí být omezeny do vykonatelnosti rozhodnutí konečného. K časové podmínce dále rozšířený senát uvedl, že souvisí s dočasným charakterem rozhodnutí předběžné povahy. Aby však tato dočasnost byla skutečná, vyžaduje tato podmínka bližší konkretizaci. Rozhodnutí předběžné povahy musí předcházet rozhodnutí konečnému, na jehož vydání má osoba dotčená předběžným rozhodnutím nárok. Toto konečné rozhodnutí musí podléhat soudnímu přezkumu. Rozhodnutí předběžné povahy může být vydáno v rámci již zahájeného řízení před správním orgánem, v němž bude následně vydáno rozhodnutí konečné. V tomto případě je „dočasnost“ předběžného rozhodnutí zajištěna tím, že se jednotlivec může soudně domáhat ochrany před nečinností správního orgánu. Existuje-li podezření, že zboží nabízené k prodeji vykazuje znaky klamavé obchodní praktiky (padělku), lze z právní úpravy účinné v posuzovaném období dovodit oprávnění celních úřadů takové zboží zajistit (zadržet) a následně rozhodnout o jeho propadnutí, zabrání či vrácení. Soulad výluky soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy s ústavou je podmíněn tím, že předběžné, soudně nepřezkoumatelné rozhodnutí, musí být následováno správním rozhodnutím konečným, v rámci jehož přezkumu se právům jednotlivce dostane soudní ochrany, a to i ve vztahu k účinkům rozhodnutí předběžného. Použitelnost této výluky je dále limitována i tím, že jednotlivec má právo na soudní ochranu, která však musí být včasná a účinná. Takové podmínky rozhodnutí o zadržení zboží podle § 9 odst. 1 zákona č. 191/1999 Sb. nesplňuje. O zajištění zboží je rozhodováno zpravidla na základě kontroly prováděné v rámci celního dohledu, tj. mimo řízení před správním orgánem, v němž bude následně vydáno rozhodnutí konečné. V žádném z uvedených předpisů pak není stanovena lhůta, v níž musí být zahájeno řízení a vydáno rozhodnutí konečné, tj. rozhodnutí o propadnutí nebo vrácení zboží. Rozhodnutí podle § 9 odst. 1 zákona č. 191/1999 Sb. o zadržení výrobků nebo zboží není rozhodnutím předběžné povahy podle § 70 písm. b) s. ř. s. a zákonem stanovené podmínky řízení pro rozhodnutí správního soudu o věci samé byly v daném případě splněny. Při posuzování jednotlivých žalobních námitek byl Městský soud v Praze veden především charakterem rozhodnutí, které je svým způsobem dočasným a operativním opatřením, které má chránit trh před uvedením takového zboží, které by mohlo porušovat práva jiných subjektů – ať jde o práva autorská, či o práva jiná z oblasti ochrany práv tzv. duševního vlastnictví. Má-li toto právním řádem předpokládané a upravené oprávnění celních orgánů plnit svoji zamýšlenou funkci, tj. v případě, kdy je zboží dovezeno, je zapotřebí v relativně krátké době rozhodnout, zda celní orgán propustí zboží do požadovaného oběhu, nelze považovat za rozpor s evropskými či českými vnitrostátními právními předpisy, jestliže celní orgány vycházejí ze skutečnosti, zjištěné z jejich úřední činnosti, že je evidováno určité konkrétní opatření celních orgánů ve vztahu ke zboží podezřelému z porušování práv k duševnímu vlastnictví na základě předpisů Evropské unie. Pokud by soud přistoupil na žalobní argumentaci v této věci, musel by požadovat po celních orgánech, aby hodnotily a posuzovaly důvodnost případné hrozby zásahu do práv třetích osob, pak by vedení takové evidence přijatých žádostí o vydání opatření zcela postrádalo smysl. Z článku 17 odstavec 1 Nařízení EU č. 608/2013, na které žalobce odkazuje, tato povinnost celních orgánů zabývat se otázkou, zda jde o právo chráněné duševním vlastnictvím či nikoli, nijak nevyplývá. Pokud je žalobcem argumentováno článkem 3 respektive článkem 6 citovaného Nařízení, tato argumentace se vztahuje k podmínkám, za nichž má být žádost evidována (registrována). Tyto podmínky však nebyly předmětem žalobou napadeného rozhodnutí. V nyní posuzované věci nebylo mezi účastníky řízení sporu o tom, že žádost společnosti Prabos plus byla Celním úřadem Královéhradeckého kraje přijata a registrována. Proto v případě, že sporné zboží bylo dovezeno do České republiky, kde bylo předloženo s návrhem na propuštění do konkrétního režimu, bylo nepochybně povinností žalovaného, aby vycházel z dostupné evidence a v ní objektivně existujícího záznamu. Žalovanému nelze klást k tíži, že otázku propuštění zboží řešil s ohledem na evidovanou žádost společnosti Prabos plus, neboť právě takový postup celního orgánu lze považovat za smysl a účel předmětné právní úpravy. Pokud by se městský soud postavil na názor žalobce, vyjádřený v podané žalobě, podle něhož by žalovaný byl povinen zabývat se v rámci kontroly zboží při jeho propuštění tím, nakolik může jít o zásah do práv třetího subjektu v oblasti jeho práv z duševního vlastnictví, zasáhl by tím do oblasti působnosti a pravomoci správního orgánu takovým způsobem, který by ve svém důsledku znamenal, že správní orgán by vlastním posuzováním této otázky vykonával činnost, která přísluší výlučně soudu v občanskoprávním řízení. Je tomu tak proto, že registrace žádosti třetí osoby podle výše uvedených ustanovení je úkonem veřejnoprávním, neboť je činěna orgánem veřejné správy a je cílena na předem neurčený okruh adresátů. Tento charakter přijetí registrace má za následek, že jde o úkon závazný (do doby, než bude jeho platnost a účinnost zrušena způsobem, který obecně závazné předpisy stanoví. Naproti tomu řešení otázky sporů, vyplývajících z práva duševního vlastnictví, ať se jedná o autorské právo nebo o jiný institut této právní oblasti, má charakter výlučně a typicky občanskoprávní otázky. Otázku podezření z porušování práva duševního vlastnictví zahrnutého do rozhodnutí o registraci žádosti třetí osoby jsou tedy celní orgány oprávněny dovozovat bezprostředně přímo ze skutečnosti, že je žádost o ochranu evidována, neboť právě registrovaná žádost o ochranu spolu s včasným zadržením „podezřelého“ zboží umožňují, aby si konkrétní subjekt soukromého práva domohl ochrany práv vyplývajících z duševního vlastnictví v soukromoprávním sporu před soudem. Soud z výše popsaných důvodů dospěl k závěru, že žalobcovy námitky nejsou důvodné. Protože soud zároveň nezjistil z moci úřední žádné vady řízení, které by měly za následek nezákonnost či věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí, žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.