11 Af 77/2014 - 61

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: SYNOT TIP a.s., IČ 26301091, se sídlem v Uherském Hradišti, Jaktáře 1475, v řízení zastoupeného JUDr. Zlatavou Davidovou, advokátkou se sídlem Brno, Přívrat 12 proti žalovanému: Ministerstvo financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, v řízení o žalobách proti rozhodnutím ministra financí ze dne 8.9.2014, č. j. MF-106257/2013/34-2901-RK, ze dne 8.9.2014, č. j. MF-110269/2013/34-2901-RK a ze dne 20.8.2014, č. j. MF-78956/2013/34- 2901-RK takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobami, podanými u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra financí ze dne 8.9.2014, č. j. MF-106257/2013/34-2901-RK, ze dne 8.9.2014, č. j. MF-110269/2013/34-2901-RK a ze dne 20.8.2014, č. j. MF- 78956/2013/34-2901-RK, kterými ministr zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutím o zrušení povolení k provozu loterií a jiných podobných her. Žalobce v podané žalobě namítl protiústavnost a protiprávnost napadených rozhodnutí, spočívající v nerozhodování podle platného práva ve smyslu práva České republiky ve spojení se závaznými předpisy Evropské unie, čímž byl žalobce zkrácen přímo na svých právech. Ve věci zrušení povolení na základě vydané vyhlášky města Bílina namítl žalobce, že řízení mělo být zastaveno, neboť OZV 6/2012 byla zrušena a tím odpadl důvod, pro který bylo řízení zahájeno. Přijetí nové vyhlášky č. 4/2013 představuje novou skutečnost a mělo být zahájeno řízení nové. Dále s odkazem na ust. § 43 odst. 1 ZOL a § 96 odst. 1 s.ř. namítl, že řízení o zrušení již vydaného povolení mělo být zahájeno do jednoho roku od právní moci, ale bylo zahájeno až dne 21.5.2013, tj. více než 5 let po té. Ve věci zrušení povolení na základě vydané vyhlášky města Nový Bor namítl žalobce, že byl zkrácen na svých procesních právech, neboť neměl možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí a nebyl seznámen s tím, ke kterému datu bude ve věci rozhodnuto. I v tomto řízení s odkazem na ust. § 43 odst. 1 ZOL a § 96 odst. 1 s.ř. namítl, že řízení o zrušení již vydaného povolení mělo být zahájeno do jednoho roku od právní moci, ale byl zahájeno až dne 11.6.2013, tj. více než 5 let po té. Ve věci zrušení povolení na základě vydané vyhlášky města Kladna namítl žalobce, že byl zkrácen na svých procesních právech, neboť neměl možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí a tak až z rozhodnutí o zrušení zjistil, že předmětná obec do spisu doplnila své vyjádření. Navíc žalobce nebyl seznámen s tím, ke kterému datu bude ve věci rozhodnuto. I v tomto řízení s odkazem na ust. § 43 odst. 1 ZOL a § 96 odst. 1 s.ř. namítl, že řízení o zrušení již vydaného povolení mělo být zahájeno do jednoho roku od právní moci, ale byl zahájeno až dne 21.5.2013, tj. cca 24 měsíců po vydání prvního rozhodnutí o povolení provozu. Tím bylo ve všech případech opětovně porušeno ústavně a mezinárodně garantované právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu výše uvedených ustanovení a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a podkladům pro rozhodnutí ve smyslu článku 38 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce v podané žalobě namítl, že ministerstvo financí postupovalo nezákonně, když zrušilo vydaná rozhodnutí ministerstva financí, jimiž byla žalobci povolena činnost provozu loterií a jiných podobných her. Žalobce namítl, že možnost zrušit již udělená povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry je upravena v ustanovení § 43 odstavec 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen zákon o loteriích), přičemž ministerstvo shledalo k postupu jako důvod dvě skutečnosti. Jednak to byl ministerstvem shledaný rozpor provozování sázkových her s obecně závaznou vyhláškou města Bílina, města Nový Bor a města Kladna, jednak zrušení přechodného ustanovení článku II bod 4 zákona č. 300/2001 Sb., kterým se mění zákon o loteriích a další související zákony v souvislosti s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Napadená rozhodnutí žalobce považuje za porušující ústavní principy, zejména princip právní jistoty, ochrany důvěry v právo, ochrany nabytých práv, legitimního očekávání a princip právního státu. Žalobci vzniklo legitimní očekávání, jemuž se poskytuje ústavně právní ochrana a do jeho legitimního očekávání, že může oprávněně provozovat na základě vydaných povolení předmětné videoloterijní terminály, stát neoprávněně zasáhl v okamžiku, kdy nabyl účinnosti zákon č. 300/2011 Sb., podle jehož přechodného ustanovení se regulační pravomoc obcí neměla vztahovat na předmětná povolení pouze do dne 31. 12. 2014 v rozporu s původním návrhem vlády České republiky a po tomto datu již stát platnost předmětných povolení negarantoval. Ani ochrannou dobu podle přechodného ustanovení stát nedodržel, když Ústavní soud v tzv. nálezu Klatovy ze dne 2. 4. 2013 zrušil přechodné ustanovení zákona a umožnil okamžitý dopad regulačních obecně závazných vyhlášek obcí na předmětná povolení, čímž do žalobcova legitimního očekávání bylo neoprávněně zasaženo v relativně krátké době podruhé. Napadenými rozhodnutími nebyla podle názoru žalobce řádně zohledněna ani zásada proporcionality, aby rozhodnutí co nejvíce šetřilo práv a oprávněných zájmů účastníka řízení a v případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho před druhým ze dvou v kolizi stojících základních práv, tj. v posuzované věci práva na územní samosprávu a ochrany práva vlastnického a práva podnikat, je nutnou podmínkou rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Otázka opodstatněnosti zásahu do práv žalobce na ochranu jeho vlastnického práva a práva podnikat a zejména pak otázka nejvyšší míry přípustnosti tohoto zásahu, respektive všech možností minimalizací tohoto zásahu, nebyla ze strany žalovaného v rozhodnutí o zrušení ani ze strany ministra v rozhodnutí o rozkladu vůbec hodnocena. Obě rozhodnutí byla vydána bez jakéhokoliv ohledu na jiné ústavně vymezené principy, než je právo obcí na samosprávu a správní úřady jednaly v rozporu se zásadou proporcionality i v přímém rozporu s uvedenými závěry Ústavního soudu v tzv. nálezu Chrastava, přestože jinak se na tyto závěry bezvýhradně odvolávaly. Žalobce namítá, že žalovaný aplikací právního přepisu, který v době vydání předmětných povolení nebyl vydán, způsobuje nepřípustnou retroaktivitu obecně závazné vyhlášky. Žalovaný tak zrušil předmětná povolení před uplynutím doby jejich platnosti neoprávněně, na základě nesprávně právního posouzení věci a porušil tím princip právní jistoty včetně principu ochrany důvěry v právo a ochrany nabytých práv, čímž nedovoleně zasáhl do legitimního očekávání žalobce, porušil princip proporcionality a aplikoval nepřípustně retroaktivní působení ze zákona, jelikož tento nezákonný a protiústavní postup nebyl napraven ani napadeným rozhodnutím v řízení o rozkladu. Ze všech těchto důvodů je podle názoru žalobce nutno rozhodnutí ministra rovněž považovat za nezákonné a protiústavní. V dalších bodech podané žaloby žalobce polemizuje s nálezy Ústavního soudu v oblasti regulace loterií a jiných podobných her se závěrem, že nelze spravedlivě požadovat, aby citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a právní závěry v nich obsažené byly ve vztahu k vydaným předmětným povolením ze strany žalobce i ze strany ostatních provozovatelů jakkoli předvídány. Na základě takových rozhodnutí nelze dodatečně zbavit žalobce jeho legitimního očekávání a takové legitimní očekávání žalobce je naopak na místě chránit tím, že platnost vydaných předmětných povolení bude dodržena. Nepředvídatelné rozhodnutí soudu představuje podle ustálené rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva nezákonný a tudíž neospravedlnitelný zásah do majetkových práv podle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Žalobce rovněž v podané žalobě poukázal na neaplikovatelnost obecně závazných vyhlášek, které bezdůvodně zvýhodňují určitý segment trhu před jiným a určité provozovatele sázkových her upřednostňují před jinými. V žalobách směřujících proti vyhláškám měst Nový Bor a Kladno žalobce namítl, že nebylo prokázáno porušování veřejného pořádku. Výrazným způsobem tak narušují hospodářskou soutěž. Na základě závěrů v tomto bodě uvedených považuje žalobce obecně závaznou vyhlášku za nezákonnou stejně jako napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí o zrušení žalobci vydaných povolení k provozování loterijních systémů. Kromě toho žalobce dovozuje nepoužitelnost a nevynutitelnost zákona č. 300/2011 Sb., pro rozpor s právem Evropské unie, neboť před přijetím novely zákona o loteriích nebyl dodržen notifikační proces v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 98/34/ES v platném znění, a proto je tato právní úprava nepoužitelná a právně nevynutitelná vůči svým adresátům. Podle žalobce je názor žalovaného v rozporu s právem Evropské unie, podle něhož je roztříštěnost, nepřehlednost a nepředvídatelnost právní úpravy loterií v České republice, účinné k datu vydání napadeného rozhodnutí, v rozporu s požadavky na soudržný a systematický způsob regulace hazardních her formulovanými judikaturou Evropských soudů a proto popsaná právní úprava loterií a jiných podobných her v České republice porušuje právo Evropské unie, zejména volný pohyb služeb a svobody usazování a je tedy v rozporu s článkem 1 odst. 2 a článkem 10a Ústavy. Závěrem podané žaloby žalobce navrhl, aby Městský soud v Praze Soudnímu dvoru Evropské unie předložil předběžné otázky týkající se nevynutitelnosti a nepoužitelnosti předpisu, ale i souladu aktuální úpravy regulace loterií a jiných podobných her z e strany obcí s právem Evropské unie. Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 4.5.2016, č. j. 11Af 77/2014 – 54 podle ustanovení § 39 odstavec 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.) o spojení ke společnému projednání a rozhodnutí těch žalob, které spolu skutkově souvisejí a obsahují v zásadě totožnou žalobní argumentaci. Ve vyjádření ke každé z podaných žalob žalovaný navrhl, aby je soud jako nedůvodné zamítl, když neshledal důvodnými jednotlivé v žalobách uvedené námitky. Poukázal na to, že rozhodnutí byla vydána dle ustanovení § 43 odstavec 1 loterního zákona, které dopadá na případy, kdy nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit. Vyjádřil se i k namítaným procesním pochybením, která neshledal důvodnými. S argumentem žalobce ohledně nezákonnosti a protiústavnosti postupu Ministerstva financí při rušení povolení k provozování loterií a podobných her Ministerstvo financí nesouhlasí z důvodů, které byly již ministerstvem uvedeny v průběhu správního řízení a vyjádřeny v napadených rozhodnutích. Provozovatelé loterií a jiných podobných her si musí být vědomi existence ustanovení § 43 odstavec 1 loterního zákona a tedy i skutečnosti, že mohou být - v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení - povolení zbaveni. Ani Ministerstvu financí, ani ministrovi nepřísluší jakkoli hodnotit rozhodovací činnost Ústavního soudu a jsou povinni vždy postupovat v souladu s nálezy Ústavního soudu a právními závěry z nich vyplývajícími. K vytýkanému rozporu právní úpravy České republiky s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva v návaznosti na výklad ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ministerstvo uvedlo, že jsou to zejména obce, které nejtíživěji pociťují celospolečenská rizika, která bývají obvykle spojena s provozováním loterií a podobných her a proto je na místě, aby právě místní orgány mohly regulovat (cestou obecně závazných vyhlášek) provozování loterií a podobných her na svém území s přihlédnutím k místním poměrům, jejichž znalost je na centrální úrovni omezená. Pravomoc obcí rozhodovat o tom, zda a kde se mohou na jejich území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, je podle již ustálené judikatury Ústavního soudu otázkou místního pořádku a spadá do samostatné působnosti obcí a regulace těchto záležitostí je obcím ústavně garantována. Žalobce využil svého práva a podal k obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu repliku, v níž i nadále nesouhlasí se závěrem žalovaného, že ustanovení § 43 odst. 1 loterijního zákona není nutné aplikovat ve spojení s § 96 odst. 1 správního řádu. Dále také setrval na své námitce, že nebylo možné plošně rušit vydaná rozhodnutí a že v řízení měla být šetřena jeho práva a setrval na svých argumentech týkajících se legitimního očekávání ze strany žalobce. Poukázal v něm na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-98/14 (Berlington Hungary) a dovolával se toho, že jeho závěry by měl zdejší soud vztáhnout na nyní projednávanou věc. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze setrvali účastníci na svých dosavadních stanoviscích. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Ministerstvo financí zahájilo v režimu ustanovení § 43 odstavec 1 zákona o loteriích na základě vlastních zjištění správní řízení z moci úřední řízení ve věci provozování loterie a jiné podobné hry, a to dne 21.5.2013 na území města Bílina, dne 11.6.2013 na území města Nový Bor a dne 21.5.2013 na území Statutárního města Kladno. Důvodem zahájení řízení byl nesoulad vydaných povolení s obecně závaznými vyhláškami vydanými v jednotlivých městech, tedy s vyhláškou města Bílina č. 6/2012, města Nový Bor č. 6/2011 a statutárního města Kladno č. 46/13. Rozhodnutími ze dne 4.10.2013, č. j. MF-60620/4/2013/34, ze dne 24.10.2013 č. j. MF-65525/3/2013/34 a ze dne 18.7.2013, č. j. MF-60506/2013/34 ministerstvo financí zrušilo rozhodnutí uvedená ve výrocích těchto rozhodnutí, týkající se vydání povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle ustanovení § 50 odstavec 3 loterního zákona, přičemž z odůvodnění všech rozhodnutí shodně vyplývá, že ministerstvo přistoupilo ke zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her z důvodu jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou daného města, čímž bylo naplněno ustanovení § 43 odstavec 1 loterního zákona. Proti uvedeným rozhodnutím podal žalobce ve všech třech případech včasný rozklad, o kterém rozhodl ministr financí žalobou napadenými rozhodnutími, jimiž rozklad zamítl a napadená rozhodnutí jako věcně správná potvrdil. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě podle ustanovení § 75 s. ř. s. a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce v podaných žalobách v prvé řadě poukazoval na procesní pochybení žalovaného správního orgánu, kterými došlo k poškození jeho práv. Ve věci zrušení povolení na základě vydané vyhlášky města Bílina namítl žalobce, že řízení mělo být zastaveno, neboť OZV 6/2012 byla zrušena a tím odpadl důvod, pro který bylo řízení zahájeno. Přijetí nové vyhlášky č. 4/2013 představuje novou skutečnost a mělo být zahájeno řízení nové. Soud považuje za nutné zdůraznit, že správní orgán vychází při vydání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který zde je v době rozhodování. ( např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.12.2008, 1 As 68/2008 – 126). Ze správního spisu je patrné, že Městský úřad Bílina sdělil již k Oznámení o zahájení řízení, že bude projednán materiál, kterým by se měla změnit obecně závazná vyhláška č. 6/2012 ve smyslu rozšíření míst, kde by mohlo být provozování loterií a jiných podobných her povoleno. Dne 23.8.2013 ministerstvo vyzvalo žalobce k vyjádření, ve kterém uvedlo, že podkladem pro rozhodnutí je m.j. i vyhláška města Bílina č. 4/2013. Navíc je nutné zdůraznit, že ani v nově přijaté vyhlášce č. 4/2013 není žádná z adres, kterých se zákaz provozování týká, uvedena jako adresa, na které by mohlo být předmětné zařízení provozováno. V důsledku vydání nové vyhlášky tak nemohl k porušení práva žalobce dojít. Ve věci zrušení povolení na základě vydané vyhlášky města Nový Bor a Statutárního města Kladno žalobce namítá, že žalovaný porušil § 36 odst. 1 až 3 správního řádu, pokud mu neumožnil vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a neseznámil jej s tím, ke kterému datu bude ve věci rozhodnuto. Namítá také, že výzva neměla požadovanou formu usnesení. Podle § 36 odst. 2 správního řádu „[ú]častníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak“. Podle § 36 odst. 3 správního řádu „[n]estanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal“. Soud ze správních spisů v projednávaných věcech zjistil, že žalovaný oznámením o zahájení řízení, a to ve věci provozování loterie a jiné podobné hry na území města Nový Bor ze dne 11.6.2013, č.j. 65525/2013/34 a Statutárního města Brna ze dne 21. 5. 2013, č. j. MF- 60506/2013/34, zahájil správní řízení, přičemž tento úkon spojil dle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu s oznámením o možnosti podat vyjádření, navrhovat důkazy, činit jiné úkony a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí. Žalobce v obou řízeních navrhl prodloužení lhůty pro podání vyjádření. Rovněž požádal o vydání nové výzvy, pokud by byl spis doplněn o další podklady. Vyjádřením ze dne 9. 7. 2013 žalobce zejména namítal, že neví, jaké podklady žalovaný shromáždil, a žádal, aby mu žalovaný poskytl informace o řízení ve smyslu § 36 odst. 2 správního řádu a umožnil mu nahlédnout do správního spisu. Následně žalovaný vydal prvostupňová rozhodnutí, kterými vydaná povolení uvedená ve výroku zrušil. Soud uvádí, že spojení oznámení o zahájení řízení s kombinovanou výzvou dle § 36 odst. 1 a 3 je poměrně běžným postupem, který zajišťuje ve smyslu § 6 odst. 1 a 2 správního řádu hospodárnost řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009-243, č. 2073/2010 Sb. NSS). Ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu zakládá správnímu orgánu povinnost, aby upozornil účastníky řízení na svůj záměr vydat rozhodnutí ve věci na základě shromážděného podkladového materiálu a poskytl jim možnost se k podkladům vyjádřit či činit návrhy na doplnění. Z daného ustanovení však nevyplývá povinnost, aby správní orgán ve výzvě k seznámení s podklady rozhodnutí musel jmenovat všechny shromážděné podklady, ačkoli se to může v některých případech jevit jako praktické. Pro správnost přezkoumávaného správního řízení je proto irelevantní, zda žalovaný ve výzvě dle § 36 odst. 3 správního řádu jmenoval podklady pro vydání rozhodnutí či ne. Soud z výše uvedených skutečností neshledal pochybení v tom, že žalovaný v oznámení o zahájení řízení výslovně nevyjmenoval podklady založené ve správním spise. Na základě poučení ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu měl žalobce možnost se osobně s podklady rozhodnutí seznámit. Právně bezpředmětná je přitom skutečnost, že žalobce absolvuje celou řadu správních řízení a nahlížení do podkladů je pro něj náročné. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 9. 1. 2013, č. j. 5 Ca 117/2009-39, postup dle § 36 odst. 2 správního řádu je věcí účastníkovy procesní iniciativy, naproti tomu § 36 odst. 3 správního řádu speciálně upravuje právo účastníka vyjádřit se bezprostředně před vydáním rozhodnutí ke všem shromážděným podkladům a je povinností správního orgánu, aby účastníka k uplatnění tohoto práva vyzval. Není proto zákonnou povinností správního orgánu, aby v každém jednotlivém případě účastníka řízení seznámil s novým rozšířením podkladů, přestože o to účastník řízení výslovně požádá. Správní orgán musí ale účastníka řízení seznámit dle § 36 odst. 3 správního řádu s podklady před vydáním rozhodnutí ve věci. Pokud žalovaný vyzval žalobce k seznámení s podklady rozhodnutí a zároveň dotčenou obec k případnému dodání dalších podkladů, vyjádřil tím, že měl v danou chvíli již dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí, ale v rámci zásady materiální pravdy (§ 3 správního řádu) chtěl žalobci i dotčené obci poskytnout ještě možnost podklady doplnit. Využili-li by žalobce či dotčená obec této možnosti, přirozeně měl žalovaný povinnost vydat novou výzvu dle § 36 odst. 3 správního řádu. Soud shledal jisté pochybení, pokud žalovaný obdržel vyjádření od Statutárního města Kladna a před vydáním rozhodnutí ve věci znovu nevyzval žalobce k seznámení s podklady rozhodnutí. Tato vada ale s ohledem na obsah vyjádření města Kladna nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Město Kladno ve vyjádření pouze upřesnilo adresy, které měli provozovatelé špatně uvedeny. Vyjádření neobsahovalo jakékoli nové skutečnosti a je zjevné, že nemělo ani žádný vliv na prvostupňové rozhodnutí. Proto nevydání nové výzvy dle § 36 odst. 3 správního řádu nebylo takovou vadou, která by měla vliv na výsledek celého řízení. Pokud žalobce namítá, že správní orgán neprohlásil ve smyslu § 36 odst. 1 část věty za středníkem správního řádu, dokdy mohou účastníci činit své návrhy, usnesením, soud žalobci přisvědčuje, že se o pochybení jedná, jedná se však o pochybení zcela formální, které žalobce nemohlo nijak poškodit na jeho právech. Za rozhodující totiž soud považuje, že v oznámení o zahájení řízení byla lhůta, dokdy mohou účastníci činit své návrhy, formulována zcela jednoznačně a naprosto jasně a srozumitelně. Pokud žalobce namítá, že řízení dle § 43 odst. 1 loterijního zákona mohlo být zahájeno pouze ve lhůtách určených pro přezkumné řízení podle hlavy IX správního řádu, soud zcela odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014-32, č. 3194/2015 Sb. NSS, kde jmenovaný soud v bodě 77 uvedl, že „[…] § 43 loterního zákona je ustanovením zvláštním nejen vůči § 100 správního řádu upravujícímu obnovu řízení, ale též vůči hlavě IX téhož zákona upravující přezkumné řízení. Otevírá tudíž možnost časově neomezené revize rozhodnutí“. Jelikož se na řízení podle citovaného ustanovení nevztahují časová omezení pro zahájení přezkumného řízení, žalovaný mohl řízení zahájit kdykoli, jakmile vyšly najevo relevantní okolnosti pro jeho zahájení. Soud proto neshledal žádnou z námitek, ve kterých žalobce vytýká žalovanému procesní vady řízení, za důvodnou. Při úvaze o důvodnosti stěžejní žalobní námitky, týkající se vlastní možnosti správního úřadu zrušit již udělená povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry, vycházel Městský soud v Praze z následující právní úpravy: Podle ustanovení § 4 zákona odstavce 1 č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, mohou být loterie a jiné podobné hry provozovány pouze na základě povolení vydaného příslušným orgánem. Podle odst. 2 provozuje-li loterie a jiné podobné hry stát, jedná jeho jménem ministerstvo nebo jím pověřená státní organizace. Povolení se vydá, jestliže provozování loterií a jiných podobných her je v souladu s jinými právními předpisy, nenarušuje veřejný pořádek a je zaručeno jejich řádné provozování včetně řádného technického vybavení. Podle ustanovení § 43 odstavec 1 zákona o loteriích orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné. Podle ustanovení § 50 odstavec 5 zákona o loteriích, ve znění účinném do dne 31. 12. 2012, provozování loterií a jiných podobných her podle tohoto zákona nesmí být s výjimkou loterií a tombol podle ustanovení § 6 odstavec 1 písmeno a/ zákona povoleno ve školách, školských zařízeních, zařízeních sociální a zdravotní péče a v budovách, v nichž je vykonávána činnost státních orgánů, orgánů veřejné správy nebo činnost registrovaných církví či náboženských společností. Soud považuje za vhodné předeslat, že otázkou možnosti ministerstva financí rozhodnutím ve správním řízení zrušit již udělená a dosud platná povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry, se již podrobně zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, kde Ústavní soud dospěl k následujícím, zcela jednoznačným, nesporným a nepochybným závěrům: Ústavní soud poukázal na to, že otázkou regulace umístění tzv. interaktivních videoloterijních terminálů (rovněž též ILV či VLT) v obecně závazných vyhláškách obcí se zabýval již ve svém nálezu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, uveřejněném pod č. N 110/61 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dále publikovaného i pod č. 202/2011 ve Sbírce zákonů), v němž dospěl k závěru, že obce jsou povolány k této regulaci na základě ustanovení § 10 písmeno d) obecního zřízení, respektive ustanovení § 50 odstavec 4 ve spojení s ustanovením § 2 písmeno e) loterijního zákona. V daném případě je tak možné odkázat na závěry, k nimž již Ústavní soud dospěl v předchozím nálezu, tedy že regulace videoloterijních terminálů do působností obcí nepochybně spadá. Loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, samozřejmě v míře různé podle typu a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí. Ostatně ne nadarmo jsou v obecném jazyce tyto hry označovány jako hazardní. Fenomén tzv. patologického hráčství se v dnešních společenských poměrech vyskytuje stále častěji. Herny, lákající k okamžitým a zdánlivě snadným výhrám, se staly typickým koloritem nejen předměstí českých měst, ale už i jejich center a center menších obcí, a to se všemi navazujícími společensky škodlivými aktivitami představují ohrožení veřejného pořádku a pokojného soužití v obci. Záměr obcí tyto činnosti na svém území regulovat se tak z tohoto pohledu jeví jako cíl legitimní. Ústavní soud proto uzavřel, že nelze připustit takový výklad právních předpisů, který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních samosprávných celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti rozhodovat ve formě obecně závazných vyhlášek o tom, kde se mohou na jejich území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání. Zda se toto oprávnění obcí na úrovni zákonné úpravy bude opírat o zvláštní zákon ve smyslu ustanovení § 10 písmeno d) zákona o obcích či zda se bude opírat o generální klauzuli ustanovení § 10 písmeno a) zákona o obcích za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, se již nejeví jako podstatné. V nálezu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Ústavní soud dospěl k závěru, že je to obec, která je zmocněna k regulaci míst, na nichž umístění tzv. innominátních loterií zakazuje, avšak rozhodování o jejich povolení je v pravomoci Ministerstva financí, které je povinno k obecní regulaci při svém rozhodování přihlížet. Tento model provozovatele přístrojů nezbavuje soudního přezkumu, neboť mají možnost soudní cestou brojit proti rozhodnutí ministerstva financí. Správní soud je pak oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tj. případně i to, zda obec zařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Tento postup se nepochybně uplatní i v případě již vydaných povolení. Jak Ústavní soud uvedl ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, jakmile ministerstvo financí zjistí kolizi vydaných povolení s obsahem obecně závazných vyhlášek, je povinno ze zákona zahájit řízení o přezkumu těchto povolení a postupovat v intencích ustanovení § 43 odstavec 1 loterijního zákona. Podle tohoto ustanovení orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné. Z uvedeného je patrné, že toto ustanovení předpokládá zrušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které by nebylo možno loterii či jinou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou právě i po vydání povolení. Pokud tak ministerstvo financí nepostupuje, je to naopak ono, kdo zasahuje do ústavního práva na územní samosprávu obcí. Soud proto neshledal důvodnou žalobní námitku, v níž žalobce namítal, že z dikce zákona je zcela zřejmé, že ustanovení § 43 odstavec 1 zákona o loteriích dopadá na případy, kdy nastanou nové okolnosti nebo dodatečně vyjdou okolnosti, které by bránily udělení povolení. Podle názoru žalobce je však použití uvedeného ustanovení v daném případě vyloučeno, neboť se nejedná o skutečnost nastalou nově a v době po udělení povolení a nejde ani o skutečnost, která by vyšla najevo dodatečně. Žalobce v další námitce poukazuje na nezákonnost a protiústavnost správních rozhodnutí, pokud správní orgány vycházely z právního názoru Ústavního soudu v loterijním nálezu, se kterým se žalobce neztotožňuje. Dovolává se svého legitimního očekávání v účinky vydaných loterijních povolení, právní jistotu, ochranu vlastnického práva a odkazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva. Rovněž upozorňuje na retroaktivní účinky loterijních vyhlášek. Soud předně k žalobcovým obsáhlým námitkám odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č. j. 9 As 127/2015-68, který konstatoval, že s ohledem na vázanost soudů nálezy Ústavního soudu by se zdejší soud mohl jen těžko od závěrů loterijního nálezu odchýlit. Zdejší soud dodává, že pokud správní orgány vycházely z právních názorů Ústavního soudu, nelze převzaté názory považovat za protiústavní, protože je aproboval Ústavní soud, který je dle čl. 83 Ústavy České republiky orgánem ochrany ústavnosti. Jinými slovy, výklad ústavního pořádku Ústavním soudem je v České republice i s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy právně závazný a krom toho se mu přikládá vysoká míra argumentační síly. Ze samotné věcné argumentace žalobce vyplývá, že žalobcův výklad loterijního nálezu je zavádějící. Ústavní soud v daném nálezu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, č. 112/2013 Sb., v bodech 29 až 33 popisuje, že právo obcí regulovat vybraný hazard na svém území zaručovala Ústava a § 10 zákona o obcích již dávno před tím, než byla přijata novela loterijního zákona – zákon č. 300/2011 Sb. (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10). Žalobcova zrušená loterijní povolení pro území jednotlivých měst vydána v letech 2007 až 2011, tedy ve chvíli, kdy obce již disponovaly pravomocí prostřednictvím obecně závazných vyhlášek vybrané loterie a jiné podobné hry omezit či zcela vyloučit. Žalobce si proto mohl a měl být vědom, že jeho podnikatelský záměr byl vždy limitován vůlí zastupitelstev v jednotlivých městech, jež mohlo provozování určité loterie na území města kdykoli podřídit regulaci. Žalobci tak nemohlo vzniknout jakékoli legitimní očekávání, že provozování loterií nebudou moci města regulovat. Pokud totiž obce měly pravomoc regulovat hazard na svém území již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb., přechodné ustanovení v čl. II odst. 4 tohoto zákona nebylo prostředkem k vyvážení práv obcí a práv provozovatelů loterií, ale naopak se jednalo o omezení již existujícího práva obcí regulovat loterie. Ústavní soud shledal v této skutečnosti neodůvodněný zásah do práva obcí na samosprávu, což vyjádřil právě v loterijním nálezu. Jelikož žalobci tvrzené legitimní očekávání nevzniklo, nemohlo být porušeno právo garantované čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, natož aby byl porušen princip právního státu, který je součástí jak ústavního zřízení České republiky, tak práva Evropské unie (v otázce aplikace unijního práva v nyní posuzovaném případě srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015-170). Ačkoli ministerstvo financí přirozeně hájilo účel přechodného ustanovení, nelze z jeho argumentů užívaných před vydáním loterijního nálezu, resp. z příslušné důvodové zprávy k novele č. 300/2011 Sb., vycházet, protože právě Ústavní soud je ve smyslu čl. 83 orgánem ochrany ústavnosti, který je nadán pravomocí posuzovat soulad zákonů a podzákonných předpisů s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy]. Jakmile byl vydán loterijní nález, ministerstvo financí správně přijalo nový výklad a zohlednilo závěry Ústavního soudu ve své rozhodovací praxi. Soud dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014-32, č. 3194/2015 Sb. NSS, v němž tento soud vůbec poprvé posuzoval případ zrušení povolení k provozování loterie nebo jiné hry z moci úřední za použití § 43 loterního zákona. Nejvyšší správní soud se v tomto rozhodnutí obsáhle zabýval vývojem příslušné právní úpravy, kontextem obdobných sporů i judikaturou Ústavního soudu, včetně loterijního nálezu. Nakonec Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry vydané dle § 50 odst. 3 loterijního zákona lze zrušit dle § 43 odst. 1 téhož zákona nejen pro okolnosti skutkové povahy, ale též pro okolnosti rázu právního. Těmi může být i vydání obecně závazné vyhlášky, jež v místě, kde byl povolen provoz hracího přístroje, provozování loterií a jiných podobných her zakazuje. Pokud výše popsaná loterijní povolení kolidovala s loterijní vyhláškou, nelze v postupu žalovaného dle § 43 odst. 1 loterijního zákona, který vyústil ve zrušení loterijních povolení, spatřovat nesprávné právní posouzení případu či nerespektování závěrů Ústavního soudu. Jelikož loterijním nálezem nemohlo být z výše uvedených důvodů zasaženo do legitimního očekávání žalobce, respektive do jeho vlastnických práv či práv na podnikání, soud považuje za zbytečné, aby se zabýval odkazovanou judikaturou Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora vztahující se k principu právní jistoty, ochrany nabytých práv, legitimního očekávání a právního státu. Jak totiž Ústavní soud vyjádřil v bodě 42 loterijního nálezu, „[…] nelze u provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů hovořit o existenci legitimního očekávání (jež by snad napadeným ustanovením mělo být chráněné) spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Provozovatelé interaktivních videoloterijních terminálů - stejně jako každý jiný subjekt práva - si totiž mohli a měli být vědomi rizika, že jejich právní sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů (včetně obecně závazných vyhlášek)“. Zdejší soud se plně s tímto závěrem ztotožňuje a žalobce nevznesl přesvědčivé důvody, které by ho vyvracely. Pokud žalobce v doplnění žaloby poukazoval na závěry vyslovené v rozsudku Soudního dvora C-98/14, Berlington Hungary, zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015-170, v němž Nejvyšší správní soud dospěl v typově podobném případu k závěru, že unijní právo není aplikovatelné na čistě vnitrostátní situace podnikání v oblasti provozování výherních hracích přístrojů. Proto ani základní zásady unijního práva nejsou aplikovatelné na rozhodování správních orgánů podle § 43 loterijního zákona. Jinými slovy, citovaný rozsudek lucemburského soudu na posuzovanou věc nedopadá. Pokud žalobce namítá retroaktivní účinky loterijních vyhlášek, soud plně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014-32, kde se uvedený soud podrobně v bodech 36 a 37 retroaktivitou zabývá. Zdejší soud zkráceně uvádí, že obecně závazné vyhlášky měst Bílina, Nový Bor a Kladno nemají účinky pravé retroaktivity (tj. neovlivňují vydaná loterijní povolení do minulosti), nepravá retroaktivita je pak v právu obecně přípustná. Soud proto neshledal důvodnou ani námitku protiústavnosti napadených správních rozhodnutí. Žalobce dále polemizuje s nálezy Ústavního soudu. Odkazuje na právní názory ministerstva vnitra před vydáním řady nálezů, kterými Ústavní soud přinesl odlišný pohled na regulaci loterií obecně závaznými vyhláškami obcí. Domnívá se, že se Ústavní soud v nálezech ve věcech Klatovy, Chrastava a Františkovy Lázně odchýlil od své dřívější judikatury týkající se ochrany legitimního očekávání, od judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora. Žalobce proto navrhuje, aby zdejší soud tyto nálezy nerespektoval a rozhodl v rozporu s nimi. Rovněž by je neměl užít s ohledem na aplikační přednost unijního primárního práva. Soud k možnosti odchýlení se od judikatury Ústavního soudu odkazuje na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č. j. 9 As 127/2015-68, tedy že s ohledem na vázanost soudů nálezy Ústavního soudu by se zdejší soud mohl jen těžko od závěrů loterijního nálezu odchýlit. Pokud žalobce spatřuje rozpor uvedených nálezů s primárním právem Evropské unie, soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015-170, který se v bodě II.A detailně vypořádal s aplikovatelností unijního práva v obdobném případě. Dospěl k závěru, že unijní právo není aplikovatelné na čistě vnitrostátní situace podnikání v oblasti provozování výherních hracích přístrojů. Ani základní zásady unijního práva tedy nejsou aplikovatelné na rozhodování správních orgánů podle § 43 loterijního zákona. Vzhledem k tomu, že posuzovaný případ neobsahuje žádný unijní prvek, nedůvodné jsou i další žalobcovy námitky v bodě IX. žalob směřující k porušení práva Evropské unie, čl. 1 odst. 2 a čl. 10a Ústavy. Soud proto ani tuto námitku neshledal důvodnou. Žalobce dále napadá jednotlivé obecně závazné vyhlášky a namítá, že jsou diskriminační a vydány v rozporu s unijním právem. Soud považuje za nutné zdůraznit, že povolení k provozování loterií a jiných podobných her na území daných měst byla vydána za účinnosti zákona o loteriích, v jeho znění účinném do dne 31. 12. 2011, tedy v době, kdy ustanovení § 2 tohoto zákona ještě neobsahovalo písmena l) a n). Nicméně obecně závazné vyhlášky již reflektovaly znění zákona o loteriích po provedené novelizaci a explicitně regulovaly výherní hrací přístroje podle § 2 písm. e), l) a n). Jak uvádí v napadeném rozhodnutí žalovaný, města prostřednictvím napadených vyhlášek vyjádřila jednoznačně svůj regulativní úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her. K tomu soud doplňuje, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011, uvedl, že nelze klást na obce jako na normotvůrce přísně formální pravidla, ale vždy je nutné jít po smyslu a účelu obecní regulace. Podle názoru soudu jsou vyhlášky měst Bílina, Nový Bor a Kladno po obsahové stránce zcela jednoznačné, rozsah zákazu provozu loterií a jiných podobných her na území města je z nich zřejmý, a proto neshledal důvod k učinění závěru o jejich nezákonnosti a aby přistoupil k její neaplikovatelnosti. Nejvyšší správní soud ve své již konstantní judikatuře (například viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1As 297/2015 - 77, www.nssoud.cz) opakovaně připomněl povinnost soudů posuzovat před aplikací každou obecně závaznou vyhlášku individuálně z hlediska kritérií stanovených ústavním pořádkem a zákony. Městský soud - v souladu s tímto závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu - přistoupil k provedení testu ústavnosti všech tří napadených obecně závazných vyhlášek, tzv. „testu čtyř kroků“. Z nálezu Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011 vyplývá, že podle své ustálené judikatury volí Ústavní soud k posouzení souladu napadených ustanovení obecně závazných vyhlášek s ústavním pořádkem nebo zákonem tzv. „test čtyř kroků“. Ústavní soud v rámci tohoto testu postupně zkoumá, zda měla obec pravomoc vydat napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky (1. krok testu), zda se obec při vydávání napadených ustanovení obecně závazných vyhlášek nepohybovala mimo zákonem vymezenou věcnou působnost, tedy zda nejednala ultra vires (2. krok testu), zda obec při jejich vydání nezneužila zákonem jí svěřenou působnost (3. krok testu) a konečně zda obec přijetím napadeného ustanovení nejednala zjevně nerozumně (4. krok testu). Městský soud v rámci posuzování souladu vyhlášek s ústavním pořádkem vycházel z nálezů Ústavního soudu, zejména sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011, Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011 a Pl. ÚS 22/11 ze dne 27. 9. 2011. Posouzení z hlediska 1. kroku testu Městský soud po posouzení prvního kroku testu konstatoval, že výše uvedená města vydala napadené obecně závazné vyhlášky na základě pravomoci jim svěřené podle článku 104 odstavce 3 Ústavy. Městský soud v rámci posouzení tohoto kroku připomíná, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že uvedené ustanovení zmocňuje obce k originální normotvorbě, z čehož vyplývá, že k vydání obecně závazné vyhlášky není zapotřebí výslovného zákonného zmocnění (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/99 ze dne 17. 8. 1999, či Pl. ÚS 45/06 ze dne 11. 12. 2007) Posouzení z hlediska 2. a 3. kroku testu Jak již uvedl soud výše, základem normotvorné pravomoci obcí v oblasti samostatné působnosti je přímo článek 104 odstavec 3 Ústavy. Jeho zákonné rozvedení je obsaženo v ustanovení § 10 zákona o obcích, které vymezuje věcné oblasti, v nichž je obec oprávněna bez dalšího zákonného zmocnění tvořit právo. Ústavní soud ve světle zákonné úpravy konstatoval, že do sféry samostatné působnosti obce regulovatelné obecně závaznými vyhláškami, ve smyslu ústavním pořádkem garantované územní samosprávy, spadají záležitosti, které jsou převážně místního nebo regionálního charakteru a jejichž úprava je v zájmu obce a jejích občanů. Dále Ústavní soud poznamenal, že jde o oblasti „územní samosprávě bytostně vlastní“. Nemohl tím myslet nic jiného, než že tyto oblasti z povahy věci spadají do sféry územní samosprávy a územní samosprávné celky nemohou být zcela zbaveny možnosti uplatňovat svou politickou vůli podílet se na veřejnoprávní regulaci jevů v těchto oblastech se vyskytujících. Jelikož se loterie a jiné podobné hry nacházejí převážně na okraji společensky akceptovatelných aktivit, jeví se záměr obcí tyto činnosti na svém území regulovat, jako legitimní cíl. Městský soud v Praze v rámci posuzování vyhlášek měst vycházel z dikce ustanovení § 50 odst. 4 zákona o loteriích, podle kterého „obec může stanovit obecně závaznou vyhláškou, že sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 mohou být provozovány pouze na místech a v čase touto vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování uvedených loterií a jiných podobných her zakázáno, nebo úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce.“ Z výše uvedeného tedy vyplývá, že město Nový Bor nejednalo ultra vires ani nezneužilo zákonem mu svěřenou působnost, když zakázalo provoz loterií a jiných podobných her na celém svém území. V případě obecně závazných vyhlášek měst Bílina a Statutárního města Kladna soud nepovažuje soud za diskriminační ani výslovné uvedení adres, na kterých jsou loterie a jiné podobné hry povoleny, neboť i tato regulace je součástí ústavou zaručeného práva obcí na samosprávu. K výše uvedenému soud doplňuje, že pokud posledně jmenovaná města nepřistoupila k absolutnímu zákazu hazardu na svém území, mohou provozovatelé, kteří nesouhlasí s těmito omezeními, přemístit své provozovny do jiných lokalit, kde je provoz loterií a jiných podobných her stále povolen, či kde nedošlo k jejich časovému omezení. Městský soud v Praze má za to, že taková individualizace není výrazem libovůle ani nepřípustné diskriminace, ale naopak ji považuje za racionálně odůvodněnou tím, že pokud již ve městě existují lokality s povoleným provozem podobných her, je nanejvýš logické, aby se provozování hazardních her soustředilo pouze a výlučně tam. Soud proto uzavřel, že se města Nový Bor, Bílina i Statutární město Kladno pohybovala v zákonem vymezené věcné působnosti a při vydání napadené obecně závazné vyhlášky nezneužila svou působnost. Posouzení z hlediska 4. kroku testu Při posouzení tohoto kritéria vycházel soud ze závěru Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu Pl. ÚS 57/05 ze dne 13. 9. 2006, podle něhož: „Aplikace principu nerozumnosti ze strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní“. Městský soud posoudil napadené vyhlášky z hlediska kritéria rozumnosti, přičemž i zde byl veden výše uvedeným právním závěrem již uvedených nálezů sp. zn. Pl. ÚS 29/10 či Pl. ÚS 56/10. Při použití stejných měřítek dospěl k závěru, že i ve světle těchto kritérií napadená vyhláška obstojí. Na základě posouzení napadených obecně závazných vyhlášek a provedených testů ústavnosti dospěl soud k závěru, že námitky žalobce, jimiž napadal jejich nezákonnost, rozpor s ústavním pořádkem a jejich diskriminační charakter, jsou nedůvodné a v případě uvedených měst se nejedná o zjevnou nerozumnost, pokud přistoupily k zákazu, případně k omezení provozování loterií a jiných podobných her na jejich území, ale o realizaci jejich ústavního práva na samosprávu. Z výše uvedeného je zřejmé, že uvedené vyhlášky jsou v souladu se zákonem a ústavním pořádkem, a proto soud posoudil v této části námitku žalobce jako nedůvodnou. Žalobce dále ve svých podáních namítal nezákonnost a protiústavnost obecně závazných vyhlášek dotčených měst, zejména z důvodu nedodržení principu proporcionality a z důvodu jejich diskriminačního charakteru. K namítané diskriminační povaze loterijní vyhlášky uvádí soud, že právní úprava by byla diskriminační, pokud by pro různé subjekty ve stejných situacích zakládala odlišná práva a povinnosti (přímá diskriminace), nebo by na základě zdánlivě neutrálních ustanovení určité subjekty znevýhodňovala bez zdůvodnění legitimním cílem, přičemž prostředky k jeho dosažení by nebyly přiměřené a nezbytné (nepřímá diskriminace). Posuzované loterijní vyhlášky reguluje vybrané loterie ve vybraných částech měst. Soud neshledal, že by posuzovaná úprava zakládala jakoukoli diskriminaci. Podmínky pro provoz hracích přístrojů jsou stanoveny pro konkrétní části území ve vztahu ke všem subjektům podnikajícím na stejném místě stejně. Pokud loterijní vyhláška reguluje pouze určité typy loterií, je to z toho důvodu, že má pouze s určitými typy loterií špatnou zkušenost (viz čl. 1 vyhlášky č. 46/2013). Nelze tedy dospět k závěru, že provozovatelé různých typů loterií a jiných her jsou ve stejné situaci. Jednotlivé loterie a jiné hry se totiž liší jak formou a herními mechanismy, tak účinky na lidskou psychiku a společnost. Rovněž výběr určitých lokací je z pohledu soudu racionální, protože města vycházela z negativní zkušenosti a ze zájmu na ochraně určitých sociálně zranitelných skupin obyvatelstva, které v nich žijí. Loterijní vyhlášky sledují legitimní cíl a jsou vhodným prostředkem k odstínění patologických následků provozování vybraného hazardu, což vylučuje i úvahy o nepřímé diskriminaci. Důvody, pro které obce přistoupily k vydání loterijních vyhlášek u vyhlášek, jsou, jak uvedl Ústavní soud i Nejvyšší správní soud ve shora citované judikatuře, obecně známé, nicméně výslovně vyplývají i z vyhlášek města Nový Bor a Statutárního města Kladna. Město Bílina sice ve vyhlášce č. 4/2013 výslovně důvody pro její vydání neuvedlo, což ale nemůže způsobit její nezákonnost. Jak soud uvedl, důvody pro regulaci ze strany obcí jsou všeobecně známy a navíc město Bílina důvody pro které k regulaci přistoupilo, velmi podrobně rozvádí v Preambuli vyhlášky č. 10/2015, která povoluje provozování loterií na stejných adresách jako vyhláška č. 4/2013. Z uvedených důvodů soud neshledal, že by předmětné obecně závazné vyhlášky byly vydány v rozporu se zákonem a neshledal tak žádný důvod pro jejich neaplikovatelnost. Pokud jde o námitky týkající se rozporu s právem EU, odkazuje soud na výše uvedené. Žalobce dále namítá, že před přijetím novely loterijního zákona č. 300/2011 Sb., nebyl dodržen notifikační proces v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 98/34/ES, o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby notifikační společnosti (dále jen „notifikační směrnice“). Žalobce detailně popisuje proces přijetí zákona č. 300/2011 Sb. Jelikož nové změny nebyly předloženy Evropské komisi znovu k vyjádření, došlo k dle žalobce porušení § 2 odst. 1 písm. a) a c) a § 3 a § 4 nařízení vlády č. 339/2002 Sb. a čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 notifikační směrnice. Tyto vady zakládají nepoužitelnost a právní nevynutitelnost zákona vůči jeho adresátům. Soud k danému žalobnímu bodu uvádí, že otázkou notifikace zákona č. 300/2011 Sb. se detailně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 62/2015- 170, a v navazující judikatuře. Nejvyšší správní soud se v daném případě ztotožnil s právním názorem krajského soudu, že „[…] obecně závazná vyhláška města Litomyšl č. 1/2014 obstojí i bez výslovného odkazu na § 50 odst. 4 loterního zákona, dle stěžovatelky neaplikovatelného. Jak totiž konstatoval Ústavní soud v nálezu týkajícím se obecně závazné vyhlášky města Františkovy Lázně, pravomoc obcí regulovat hazard na svém území vyvěrá přímo z § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a není tak dokonce ani vázáno na konkrétní znění zákonného zmocnění v loterním zákoně [nález ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 56/10 (N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb.)]“. Obdobně i v nyní posuzovaném případě není otázka notifikace zákona č. 300/2011 Sb. relevantní, protože i v případě, kdy by nebyl tento zákon vynutitelný, shora předmětné loterijní vyhlášky by obstály i na základě § 10 písm. a) obecního zřízení. Ani tuto námitku proto soud neshledal důvodnou. Městský soud v Praze neshledal důvody pro to, aby předložil věc Soudnímu dvoru EU se žádostí o zodpovězení předběžných otázek, které žalobce formuloval v jednotlivých podaných žalobách. Je tomu tak proto, že soud vycházel ze skutečnosti, že uvedenou právní problematikou se opakovaně zabýval Ústavní soud a městský soud neshledal ani v žalobcem uplatněných žalobních námitkách žádné důvody pro to, aby se od závěrů Ústavního soudu jakkoli odchýlil a sám předběžnou otázku pokládal. V nyní projednávaném případě je třeba konstatovat, že vnitrostátní rozhodnutí neobsahuje žádnou konkrétní skutečnost, na jejímž základě by bylo možné se domnívat, že v případu je uplatňováno právo Evropské Unie. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/123/ES, o službách na vnitřním trhu, jejímž cílem je usnadnění výkonu svobody usazování pro poskytovatele služeb a volného pohybu služeb při zachování vysoké kvality služeb (čl. 1 odst. 1), výslovně vylučuje ze své věcné působnosti hazardní hry, které vyžadují peněžité vklady, včetně loterií, hazardních her v kasinech a sázkových her (článek 2 odstavec 2 písmeno h). Předmětné oblasti hazardu tedy nejsou regulovány unijním právem a dotčená ustanovení loterního zákona nemají za cíl provádět ustanovení unijního práva. Žalobce v podané žalobě ostatně žádnou spojitost s unijním právem ani neuvedl a pouze konstatoval, že ochrana legitimního očekávání je obecným principem, z čehož dovodil porušení článků 16 a 17 Listiny EU. Soud navíc pro úplnost dodává, že dle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie má položit předběžnou otázku pouze v případě, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku. Soudy, proti jejichž rozhodnutím lze podat opravný prostředek, mají možnost (nezávisle na vůli účastníků řízení), nikoli povinnost využít jmenovaného institutu. Městský soud na základě výše uvedeného žádné důvody pro položení předběžné otázky neměl. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.