11 Af 78/2015 - 275

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: ČEZ, a. s., IČO 45274649 sídlem Duhová 2/1444, 140 53 Praha 4 zastoupeného JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem sídlem Vinohradská 938/37, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného čj. 34543/15/5000-10610-711414 ze dne 20. 10. 2015takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, čj. 34543/15/5000-10610-711414 ze dne 20. 10. 2015, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Ondřeje Davida, Ph.D., advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství čj. 34543/15/5000-10610-711414 ze dne 20. 10. 2015, jímž žalovaný rozhodl o odvolání proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále také „prvostupňový orgán“) čj. 113454/15/4122-20732-303570 ze dne 15. 5. 2015, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 150 000 000 Kč za spáchání správního deliktu ve smyslu ustanovení § 16 odst. 3 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“). Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že v letech 2010, 2012 a 2013 nakupoval od společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s. hnědé uhlí za nižší než obvyklou cenu; tímto plněním a uhrazením nižší ceny získal ve výhodnějším hospodářském postavení na úkor prodávajícího v období let 2010, 2012 a 2013 nepřiměřený majetkový prospěch v minimální prokázané výši 152 033 536 Kč.

2. V žalobních bodech svého rozsáhlého podání žalobce v části II. nejprve namítl, že v daném případě nebyl ve výhodnějším postavení a odmítl, že by svého postavení zneužil na úkor společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., jako prodávajícího (dále také „prodávající“). Žalovaný dovozuje výhodnější hospodářské postavení žalobce pouze ze skutečnosti, že s prodávajícím dne 22. 1. 2007 uzavřel dlouhodobou kupní smlouvu na prodej hnědého energetického uhlí. V rozhodnutí prvostupňového orgánu bylo výhodnější hospodářské postavení žalobce zdůvodněno jednak podílem žalobcem odebíraného energetického hnědého uhlí na jeho celkovém objemu prodávaného prodávajícím, jednak závazky vyplývajícími prodávajícímu z dlouhodobé kupní smlouvy. Žalovaný vymezuje relevantní trh jinak, než jak jej popsal ve svém rozhodnutí prvostupňový orgán. Zatímco v prvostupňovém rozhodnutí byl relevantní trh vymezen jako trh s energetickým hnědým uhlím v České republice, žalovaný jej vymezil pouze jako trh dvou subjektů, tj. žalobce a společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s. Tento posun žalovaný v odůvodnění rozhodnutí nijak nevysvětlil. Rozhodnutí žalovaného je proto překvapivé a nepřezkoumatelné. Nové vymezení relevantního trhu také zpochybňuje určení ceny obvyklé, neboť tuto zjišťoval žalovaný na jiných trzích než je tento.

3. Žalovaný ve svém rozhodnutí sice uvádí, že pojmy výhodnější hospodářské postavení a dominantní postavení – jak činil prvostupňový orgán – nelze zaměňovat. Současně však pochybil, když zcela odmítl přihlédnout k okolnostem, které určují dominantní postavení. Žalobce je naproti tomu přesvědčen, že tržní postavení prodávajícího a kupujícího včetně určení, kdo má na trhu dominantní postavení, je důležitou skutečností při určování výhodnějšího hospodářského postavení. Žalovaný proto měl povinnost se touto otázkou zabývat. Ačkoli prvostupňový orgán v protokolu o cenové kontrole vycházel z kvalifikace dominantního postavení a tržních podílů, žalovaný – aniž by závěr o naplnění předmětné skutkové podstaty změnil – tyto otázky považoval za irelevantní. Odvolací námitky žalobce, směřující k posouzení dominantního postavení tak nebyly žalovaným řádně vypořádány. Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné. Že je dominantní postavení ve smyslu zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, významné při posuzování hospodářského postavení podle zákona o cenách, vyplývá podle žalobce například z rozsudku Městského soudu v Praze čj. 9 Ca 230/2007-696 ze dne 28. 4. 2010. Žalovaný se zároveň nijak nevypořádal se zněním ustanovení § 2 odst. 4 zákona o cenách, které odkazuje na podíly na trhu. Z usnesení Nejvyššího správního soudu čj. Komp 3/2006-51, na něž žalovaný ve své argumentaci odkazuje, nijak nevyplývá, že by nebylo třeba při posuzování výhodnějšího hospodářského postavení přihlédnout k tržním podílům. Nejsou-li pojmy dominantního postavení a výhodnějšího hospodářského postavení vzájemně zaměnitelné, neznamená to ještě, že by tyto nebyly shodně založeny na hodnocení hospodářského postavení, které se odvíjí od tržní síly. Protože se žalovaný nevypořádal s argumentací žalobce ohledně dominantního postavení, je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

4. Žalobce žalovanému také vytýká, že namísto toho, aby uznal pochybení prvostupňového orgánu, jichž se dopustil při určování tržních podílů, nevěrohodně popírá, že by se jimi prvostupňový orgán vůbec zabýval s tím, že jejich posouzení je beztak irelevantní. Posouzení tržních podílů je přitom podle žalobce významné pro zkoumání výhodnějšího hospodářského postavení. Prvostupňový orgán přitom dospěl ve svém rozhodnutí k nesprávnému závěru, že žalobce byl v dominantním postavení. Odvolací námitky žalobce proti tomuto závěru však nebyly žalovaným řádně vypořádány. Žalobce dále zrekapituloval svou argumentaci uplatněnou v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, týkající se porovnání tržních podílů těžebních společností, tržních podílů žalobce na straně poptávky a absence dominantního postavení žalobce. Tato argumentace je významná rovněž pro posouzení výhodnějšího hospodářského postavení. Na určování tržních podílů jednotlivých společností na trhu s hnědým energetickým uhlím je třeba použít pravidla používaná Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Z těchto pravidel zejména vyplývá, že se při stanovování tržních podílů nepřihlíží k vnitroskupinovým dodávkám. Vnitroskupinové dodávky nejsou předmětem poptávky a nabídky na relevantním trhu. Prvostupňový orgán však při určování podílů na trhu započetl do dodávek uskutečněných společností SD i uhlí, jež bylo prodáno žalobci. Jednalo se přitom o vnitroskupinovou dodávku. Žalovaný tento nedostatek hodnotil pouze tak, že prvostupňový orgán použil zavádějící terminologii. Ve skutečnosti tedy podle žalobce činil průměrný tržní podíl Skupiny Czech Coal na straně nabídky hnědého energetického uhlí nikoli X %, jak uváděl prvostupňový orgán, nýbrž X %.

5. Podle názoru žalobce žalovaný rovněž chybně posoudil tržní podíl žalobce jako kupujícího, tj. na straně poptávky. Z protokolu o kontrole vyplývá, že [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. S tímto závěrem se ztotožnil v napadeném rozhodnutí i žalovaný. Volný trh není možné určovat podle toho, zda na něj má společnost ČEZ a. s. přístup. Volný trh se určuje podle objemu dodávek, od něhož se odečtou vnitropodnikové dodávky. To má za následek, že po započtení vnitropodnikových dodávek je na straně nabídky podíl Skupiny Czech Coal výrazně menší. Průměrný podíl žalobce na trhu s hnědým energetickým uhlím na straně poptávky v letech 2009 až 2013 tedy nečiní X %, nýbrž pouze X %. Tento průměrný podíl je menší než podíl Skupiny Czech Coal. Vyšší tržní síla jednoho ze subjektů vylučuje, aby slabší subjekt zaujímal dominantní postavení. Srovnání tržních podílů nelze ignorovat. Například v praxi ÚOHS je tento postup při posuzování spojování soutěžitelů běžná. ÚOHS tak dospěl ve svém rozhodnutí ze dne 20. 5. 2010 k závěru, že tržní podíl Skupiny Czech Coal přesáhl X %. Žalovaný se s porovnáním tržních podílů řádně nevypořádal, neboť ve svém rozhodnutí uvedl, že srovnání tržních podílů žalobce a Skupiny Czech Coal nemá žádnou vypovídací schopnost stran otázky výhodnějšího hospodářského postavení žalobce. Žalovaný však zcela chybně vymezil relevantní trh, když za něj považuje pouze vztahy žalobce a prodávajícího. Dále žalobce odkázal na ustanovení § 10 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, podle kterého se má za to, že dominantní postavení nezaujímá soutěžitel, pokud ve zkoumaném období dosáhl menší než 40 % tržní podíl. Z toho žalobce dovodil, že v roce 2013 neměl dominantní postavení. K této zákonné domněnce žalovaný vůbec nepřihlédl. Žalobce dále odmítl, že by měl kdykoli v minulosti dominantní postavení na trhu. Ačkoli žalovaný označil posuzování dominantního postavení za irelevantní, prvostupňový orgán naopak argumentoval právě závěrem, že žalobce zaujímá dominantní postavení. S odkazem na závěry, k nimž dospěl ÚOHS ve svém rozhodnutí čj. ÚOHS-S492/2011/KS-11155/2012/840/LBř ze dne 18. 6. 2012, uvedl žalobce, že jeho postavení na trhu s hnědým energetickým uhlím je přinejmenším vyváženo silným tržním postavením dodavatelů hnědouhelných paliv, zejména Skupiny Czech Coal. Mezi dodavateli a odběrateli zde vzniká specifická závislost. Podle žalobce rovněž nelze přehlížet dlouhodobý převis poptávky po hnědém energetickém uhlí nad jeho nabídkou. Vzájemná závislost je dána m. j. z historických důvodů, neboť tepelné elektrárny byly stavěny v návaznosti na konkrétní doly a jsou pevně svázány se stávající dopravní infrastrukturu mezi dolem a elektrárnou. Všechny tyto souvislosti jsou významné pro posouzení významnějšího hospodářského postavení. Správní orgány při posouzení výhodnějšího hospodářského postavení nezohlednily skutečnost, že uhlí musí být vždy do [část textu podléhá obchodnímu tajemství].

6. Žalobce se dále zabýval závěrem prvostupňového orgánu, podle něhož byl žalobce ve vztahu k prodávajícímu v pozici tzv. nenahraditelného kupujícího. S touto charakteristikou žalobce nesouhlasí. Žalobce jednak odmítl, že by byl prodávající uzavřením dlouhodobé kupní smlouvy omezen ve volbě, komu dodá uhlí. K jednání, které je žalobci vytýkáno, došlo již uzavřením této smlouvy. V uzavření tohoto závazku byl prodávající zcela svobodný. Tomu, že prodávající nebyl ve své volbě nijak omezen, nasvědčuje i skutečnost, že dlouhodobou kupní smlouvu považuje sám prodávající za neplatnou. Nadto prodávající tuto smlouvu v řadě podmínek nedodržuje. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem, že by prodávající nebyl schopen dodávat jiným odběratelům v případě ukončení dodávek žalobci. Je přitom zřejmé, že na trhu v České republice převyšuje poptávka po hnědém uhlí jeho nabídku. Nepochybně by proto prodávající byl schopen najít odbyt jinde. Žalovaný však k otázce nenahraditelnosti uvedl, že tato skutečnost beztak nemá žádný vliv na posouzení výhodnějšího hospodářského postavení. Na jiných místech žalobou napadeného rozhodnutí však naopak podporuje závěr o významnějším hospodářském postavení odkazem na postavení žalobce jako nenahraditelného kupujícího. Žalobce rovněž odmítá argumentaci žalovaného, že by ke sjednání ceny docházelo až finálním nákupem. Podle žalobce k němu dochází již uzavřením kupní smlouvy. Platí, že [část textu podléhá obchodnímu tajemství], je to prodávající, kdo má výhodnější hospodářské postavení.

7. Další skutečností, která zvýhodňuje prodávajícího je [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Skutečností, která zakládá výhodnější postavení prodávajícího je podle žalobce rovněž existence integrovaného povolení k provozování [část textu podléhá obchodnímu tajemství], z něhož žalobci vyplývá povinnost dodržovat provozní řády schválené Krajským úřadem Karlovarského kraje. Z předmětného provozního řádu přitom vyplývá [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Změna provozního řádu by podléhala opět schválení krajského úřadu. Žalobce je z toho důvodu [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Žalovaný se s touto argumentací vypořádal nedostatečně. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že prodávající porušuje povinnosti, které mu vyplývají z dlouhodobé kupní smlouvy. Děje se tak například nesprávným fakturováním ceny hnědého energetického uhlí, nedodržováním jeho jakostních parametrů, nedodržováním sjednaného objemu, vynucováním úhrady nákladů na dopravu suroviny. K ceně hnědého energetického uhlí v roce 2011 žalobce uvedl, že [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Jakýmkoli dalším postupem podle smlouvy by prodávající v takové situaci naopak její platnost uznal. Žalobce dále argumentoval tím, že prodávající své významnější hospodářské postavení projevoval také hrozbou zastavení dodávek suroviny. Žalovaný zde pochybil tím, že se dodržováním dlouhodobé kupní smlouvy odmítl zabývat s poukazem, že se z úřední povinnosti těmito otázkami zabývat nemůže.

8. V bodě III. žaloby žalobce namítal, že žalovaný chybně stanovil obvyklou cenu hnědého energetického uhlí. Žalovaný především podle názoru žalobce určoval cenu obvyklou na jiném než relevantním trhu, když nesprávně vymezil trh pouze jako vztahy mezi prodávajícím a žalobcem. Při samotném určení obvyklé ceny nadto nezohlednil, že se jedná o trh, který je na straně nabídky ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže. Nezohlednil rovněž, že Skupina Czech Coal má na trhu s hnědým energetickým uhlím dominantní postavení. Žalovaný vycházel z nesprávného předpokladu, že pro posouzení porušení zákona o cenách nejsou podstatné skutečnosti, ke kterým došlo před rokem 2009. Žalobce nesouhlasil také se závěrem žalovaného, podle něhož ze skutečnosti, že se jedná o trh, který je ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže, nelze dovodit, že by prodávající své postavení zneužívali. Podle žalobce však zákon o cenách v ustanovení § 2 odst. 6 nestanoví, že prodávající musí zneužít svého postavení, nýbrž že se nesmí jednat o trh, který je ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže. To je přitom v situaci, kdy na straně nabídky vystupují tři těžební společnosti včetně jedné s dominantním postavením, nepochybné. Žalobce odkazoval v odvolání na rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 14. 2. 2008, jímž byla společnost Czech Coal Services a. s. pokutována za zneužití výhodnějšího hospodářského postavení. Odmítl-li žalovaný tento odkaz s tím, že bylo rozhodnutí posléze zrušeno, namítá žalobce, že ke zrušení rozhodnutí výrokem soudu došlo pro nepřezkoumatelnost, tedy nikoli z věcných důvodů. Ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže nasvědčují podle žalobce také vysoké zisky těžebních společností, prodávajícího nevyjímaje. Jeho zisk, dosahující v letech 2012 a 2013 cca výše X % celkových nákladů, nelze považovat za přiměřený. Žalovaný podle názoru žalobce porušil ustanovení § 3 správního řádu, když se odmítl zabývat otázkou výše ekonomicky oprávněných nákladů a přiměřeného zisku s tím, že by toho bylo třeba, jen pokud by nemohla být zjištěna cena obvyklá. Podle žalobce se touto otázkou naopak zabývat měl a mohl.

9. Žalovaný chybně aplikoval zákon o cenách rovněž tím, že zcela opominul obvyklou cenu hnědého energetického uhlí v době uzavření dlouhodobé kupní smlouvy, tj. v lednu roku 2007. Cenová situace panující v roce 2006 a 2007 je pro rozhodnutí významná. Pokud ji žalovaný pomíjí, pak podle žalobce nebyl zjištěn skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Žalovaný mylně vyložil článek 4.1 dlouhodobé kupní smlouvy tak, že představuje povinnost pro každý kalendářní rok uzavřít dodatek. Podle žalobce je však dlouhodobá kupní smlouva plnohodnotná, tj. obsahuje i ujednání o objemu, parametrech suroviny i o kupní ceně. Žalovaný chyboval i tím, že použil statistickou metodu pro určení rozpětí ceny obvyklé. Takový postup je v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege. Žalobce nemohl jakkoli předpokládat, že obvyklá cena bude stanovena jen statistickou metodou. S obdobnou námitkou uplatněnou v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně nevypořádal. Podle žalobce je použitá metoda mezikvartilového rozpětí nevhodná, protože v podstatě vylučuje z rozmezí ceny obvyklé polovinu všech sjednaných cen. Eliminovány tak nebyly pouze extrémy, jak tvrdí žalovaný. Správní orgány rovněž postupovaly nesprávně, když odmítly brát v potaz ceny pod úrovní prvního kvartilu s tím, že se jedná o ceny nastavené účelově nízko. Pracovaly tak jen s předpokladem, jehož pravdivost nijak neověřily. To, že se většina objemu dodávek nachází v určitém pásmu, neznamená, že ceny nacházející se mimo toto pásmo nejsou cenami obvyklými. Je přirozené, že se mezi prvním a třetím kvartilem koncentruje větší objem dodávek uhlí než nad a pod těmito hodnotami. Podle žalobce bylo třeba všechny transakce posoudit jednotlivě. Žalovaný rovněž dostatečně nevysvětlil, proč při zjišťování obvyklé ceny vycházel jen z transakcí nad 50 tis. tun ročně. Žalovaný se podle názoru žalobce také nesprávně vypořádal s námitkou odkazující na způsob určení ceny obvyklé v rozhodnutích Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ve věci Czech Coal vs. United Energy. Není pravda, že by správní soudy vytýkaly správním orgánům rozhodujícím v těchto sporech, že by nesprávně vymezily trh jako trh specifického druhu paliva. Správní orgány stanovily okruh posuzovaných transakcí, jakož i metodu určení obvyklé ceny uplatňované u těchto obchodů zcela arbitrárně. Takový postup je však v rozporu s principy právní jistoty a legitimního očekávání, resp. zásadou nullum crimen sine lege, a proto protiústavní. Žalobce dále namítl, že žalovaný nesprávně vyčíslil nepřiměřený majetkový prospěch, neboť od zjištěné obvyklé ceny odečetl nesprávnou hodnotu ceny uplatněné žalobcem, aniž by vzal v potaz zhoršenou kvalitu hnědého energetického uhlí dodávaného prodávajícím.

10. Žalobce má dále za to, že znakem objektivní stránky správního deliktu podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách je „zneužití“ významného hospodářského postavení. Nepostačí proto pouze skutečnost, že delikvent dosáhl zisku uplatněním jiné než obvyklé ceny, pokud takového stavu nebylo dosaženo „zneužitím“. Pokud výhodnější hospodářské postavení nemá vliv na sjednání ceny, pak není prvek zneužití naplněn. Vývoj ceny byl v posuzovaném případě ovlivněn řadou nezávislých vnějších veličin. Zneužitím je třeba chápat příčinnou souvislost mezi výhodnějším hospodářským postavením a sjednáním ceny jiné než obvyklé. Žalovaný přitom k obdobné námitce uplatněné v odvolacím řízení nijak neodůvodnil, proč není třeba tento znak prokazovat. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že okolnosti uzavření dlouhodobé kupní smlouvy vylučují, že by došlo k jakémukoli zneužití. Zneužití je třeba posuzovat v okamžiku sjednání ceny. Vyplývá to zejména z ustanovení § 2 zákona o cenách, v němž je na více místech odkazováno na okamžik „sjednávání“ ceny. Z textu zákona zejména vyplývá, že získání nepřiměřeného majetkového prospěchu je cílem, jehož dosažení musí být pachatelem sledováno, přičemž se nevyžaduje, aby k získání nepřiměřeného majetkového prospěchu skutečně došlo. Žalobce - obdobně jako v předcházejícím řízení – namítal, že [část textu podléhá obchodnímu tajemství].

11. Žalobce dále namítl, že výše nepřiměřeného majetkového prospěchu byla nesprávně stanovena také s ohledem na započtení daně z přidané hodnoty. Na podporu závěru o nesprávnosti tohoto postupu žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2010 čj. 9 Ca 230/2007-696. Podle žalobce vyplývá již ze samotné formulace pojmu nepřiměřený majetkový prospěch, že jedna ze stran transakce dosahuje určitého zvýšení svého majetku. Daň z přidané hodnoty se však v majetku prodávajícího ani kupujícího nijak neprojevuje, neboť je odváděna správci daně.

12. Žalobce v VII. žalobním bodě rozvedl svou námitku, v níž odmítá, že nemohl jednat protiprávně, protože cena byla určena pod dozorem orgánu veřejné moci, neboť to byl ÚOHS, který stanovil cenový vzorec, na jehož základě byla vytvořena výchozí cena. Způsob, jakým bude cena vytvořena, ukládá žalobci rozhodnutí ÚOHS čj. S 273/06-21087/06/610 ze dne 30. 11. 2006.

13. V žalobním bodě č. VIII. žalobce namítl, že žalovaný v mnoha případech vyslovuje závěry, které jsou v příkrém rozporu s vyjádřeními ÚOHS. Žalobce zejména poukázal na dopisy ÚOHS, v nichž bylo opakovaně potvrzeno, že neexistuje ani podezření, že by se žalobce mohl dopouštět protisoutěžního jednání. Žalovaný se s těmito námitkami dostatečně nevypořádal. Žalovaný v rozporu s ustálenou judikaturou setrvává na názoru, že zákon o cenách a zákon o ochraně hospodářské soutěže se uplatňují zcela nezávisle na sobě. Žalovaný odkazuje ve své argumentaci na odst. 4.1 dlouhodobé kupní smlouvy, podle něhož [část textu podléhá obchodnímu tajemství].

14. V bodě IX. žalobce vyslovil přesvědčení, že s ohledem na shora popsané nedostatky postihující rozhodnutí žalovaného nemůže obstát závěr, že žalobce porušil ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách.

15. V žalobním bodě X. žalobce namítl, že podklady, které prvostupňový orgán obdržel od prodávajícího, jsou nevěrohodné. Vztahy žalobce a prodávajícího jsou dlouhodobě špatné. Prodávající tak měl na výsledku kontroly zřejmý zájem, což vyplývá mj. z toho, že kontrola byla zahájena z jeho podnětu a dále toto vyplývá z jeho tvrzení, že byl tvrzeným porušení cenových předpisů prodávající poškozen. Je zřejmé, že výsledky cenové kontroly hodlá prodávající uplatnit proti žalobci i ve sporech, které s ním vede před civilními soudy. Jedná se například o informaci, že na vlečku je ve smyslu ustanovení § 21 a § 22 zákona o drahách je zajištěn přístup všem dopravcům. Nepravdivý je rovněž údaj, že prodávající není schopen nahradit žalobce jiným odběratelem. Že je schopen dodávat uhlí jinému subjektu naopak prodávající potvrdil při jednání před ÚOHS. Nepravdivé informace poskytnuté prodávajícím převzal prvostupňový orgán do protokolu o kontrole. S těmito nedostatky se žalovaný řádně nevypořádal.

16. V žalobním bodě č. XI. žalobce namítl uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení § 17 odst. 3 zákona o cenách. Cena, za kterou dodával žalobce hnědé energetické uhlí v letech 2009 až 2013 byla sjednána v prosinci roku 2006, resp. v lednu roku 2007. Správní řízení přitom bylo zahájeno až dne 8. 9. 2014, tj. pět let poté. Podle žalobce se přitom měla uplatnit právní úprava účinná v době uzavření dlouhodobé kupní smlouvy, protože byla pro pachatele příznivější. Tehdy cenový zákon stanovil kratší prekluzivní lhůtu.

17. V žalobním bodě č. XII. žalobce brojil proti absolutní nepříslušnosti správních orgánů obou stupňů rozhodnout v předmětné věci. Žalobce má za to, že působnost upravená v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 265/1991 Sb. má obecnou povahu a uplatní se pouze, pokud není dána působnost jiného správního orgánu. V oblasti energetiky je takto speciálně příslušný Energetický regulační úřad. Orgány finanční správy proto v této oblasti působnost nemají. V této souvislosti žalobce na podporu tohoto závěru odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003 čj. 5 A 116/2001 – 46. Podle žalobce spadají dodávky hnědého energetického uhlí do oblasti energetiky. Tomuto zařazení odpovídá například i zahrnutí hnědého uhlí do Státní energetické koncepce ČR. Nadto předmětná surovina byla žalobcem nakupována právě pro výrobu elektrické energie v uhelných elektrárnách.

18. V žalobním bodě XIII. žalobce namítl, že byl poškozen na svých procesních právech, když mu prvostupňovým orgánem nebylo umožněno pořizovat kopie z neveřejné části spisu. Takový postup je však v rozporu se zákonem. Prvostupňový orgán rovněž pochybil, když prováděl důkazy listinou, aniž by o tom učinil záznam či pořídil protokol.

19. V žalobním bodě č. XIV. žalobce namítl, že se správní orgány dostatečně nevypořádaly s žalobcovými důkazními návrhy. Pokud navržený důkaz neprovedly, nezdůvodnily, proč důkazní návrh neakceptovaly. Jedná se zejména o dokumenty, které tvořily přílohu žalobcova podání ze dne 1. 12. 2014 a které žalobce výslovně označil jako důkazní návrhy. K jejich neprovedení se prvostupňový orgán nijak nevyjádřil a žalovaný se k odvolací námitce s tímto nedostatkem rovněž nevypořádal.

20. V žalobním bodě č. XV. žalobce brojil proti uložení pokuty a stanovení její výše. Žalobce má za to, že pokud žalobce svým jednáním naplnil znaky správního deliktu, naplnil současně i liberační důvody upravené v ustanovení § 17 odst. 1 zákona o cenách, neboť vynaložil veškeré úsilí, aby porušení právní povinnosti zabránil. O tom zejména svědčí skutečnost, že žalobce jednal v dobré víře, když plnil povinnost uloženou rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a také skutečnost, že prodávajícímu opakovaně nabízel dohodu o vyšší provizorní ceně. Podle žalobce rovněž žalovaný nedostatečně odůvodnil závěr, že přitěžující okolnosti převažují nad okolnostmi polehčujícími. Žalobce odmítl, že by přitěžující okolností mohla být samotná výše nepřiměřeného majetkového prospěchu, neboť ta sama jen bez dalšího určuje rozmezí pro uložení pokuty. Žalovaný také neodůvodnil, proč mělo porušení cenových předpisů výrazný dopad do obchodních aktivit prodávajícího. K řadě polehčujících okolností správní orgány vůbec nepřihlédly. Jedná se zejména o skutečnost, že žalobce jednal při sjednávání ceny podle podmínek uložených rozhodnutím ÚOHS. S ohledem na námitky vyjádřené v tomto žalobním bodě žalobce pro případ, že soud napadené rozhodnutí nezruší, navrhl snížení pokuty popř. upuštění od ní postupem podle ustanovení § 78 odst. 2 soudního řádu správního.

21. V žalobním bodě XVI. Žalobce vyjádřil pochybnosti o nepodjatosti oprávněných úředních osob. Žalobce má vzhledem k okolnostem výslechu Ing. F. Š., vedeného Ing. J. S. a Ing. J. S. a dalším skutečnostem týkajících se jejich přístupu k prodávajícímu, pochybnosti o nepodjatosti těchto úředních osob. Pochybnosti podle žalobce vzbuzuje jednak skutečnost, že jako správní orgán prvního stupně jednající těmito úředními osobami předvolal jako svědka k výslechu JUDr. P. T., advokáta v zastoupení prodávajícího. Při výslechu dne 21. 10. 2014 však namísto JUDr. T. nakonec vypovídal Ing. Š., toho času předseda představenstva Sokolovské uhelné, právního nástupce, a. s. Na podjatost oprávněných úředních osob žalobce usuzoval rovněž ze skutečnosti, že prodávající získal přístup ke kontrolním zjištěním, která jsou obsahem protokolu. Pochybnostem o nepodjatosti nasvědčuje také skutečnost, že část protokolu o kontrolním zjištění byla prvostupňovým orgánem pouze převzata z podkladů předložených prodávajícím (údaje o dodávkách energetického hnědého uhlí do [část textu podléhá obchodnímu tajemství]). S touto námitkou se žalovaný dostatečně nevypořádal.

22. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odmítl důvodnost žaloby. Ve svém podání se omezil jen na některé žalobní body, které považuje za stěžejní. K žalobní námitce, v níž žalobce rozporuje závěr o jeho výhodnějším hospodářském postavení, žalovaný odmítl, že by svůj závěr o výhodnějším hospodářském postavení opřel pouze o existenci dlouhodobé kupní smlouvy. Rozhodujících skutečností přitom bylo mnohem více, například, že žalobce v kontrolovaném období odebral od těžebních společností mimo Skupinu ČEZ X % hnědého energetického uhlí. Rovněž je třeba vzít v úvahu argumenty, které použil ve prospěch tohoto závěru prvostupňový orgán a žalovaný se s nimi ztotožnil. Žalovaný dále zopakoval některé ze závěrů, k nimž dospěl již v napadeném rozhodnutí. Uvedl, že okamžik sjednání ceny nelze ztotožnit s uzavřením dlouhodobé kupní smlouvy. Zákon spojuje zneužití hospodářského postavení až s realizací finálního nákupu. Připomněl, že prodávající považuje dlouhodobou kupní smlouvu za neplatnou a ani ji nedodržuje. Žalovaný dále zopakoval, že dominantní postavení ve smyslu zákona o ochraně hospodářské soutěže nelze zaměňovat s výhodnějším hospodářským postavením ve smyslu zákona o cenách. Pro posouzení, zda byla naplněna skutková podstata předmětného správního deliktu, nejsou rozhodné velikosti tržních podílů na trhu hnědého energetického uhlí. Tuto otázku je povolán posuzovat Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Žalovaný rovněž nesouhlasil s námitkou žalobce, podle níž byla cena obvyklá zjišťována pouze mimo relevantní trh. Žalovaný má za to, že ve shodě s prvostupňovým orgánem byl jako relevantní trh určen trh s hnědým energetickým uhlím v České republice. Argumentace žalobce, podle něhož Skupina Czech Coal zneužila svého postavení, se opírá o rozhodnutí vydaná ve zcela jiných časových souvislostech. Z žalobcem odkazovaných rozhodnutí ministerstva financí nelze usuzovat na to, že by ve zkoumaném období byl trh s hnědým energetickým uhlím ohrožen omezením hospodářské soutěže.

23. Žalovaný rovněž nesouhlasil s tím, že cena obvyklá měla být zkoumána ve vztahu k období, kdy byla uzavřena dlouhodobá kupní smlouva. [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. K žalobní námitce, podle níž je prvek zneužití samostatným znakem objektivní stránky předmětného deliktu, žalovaný uvedl, že zákon o cenách nepřipouští, že by se pro naplnění skutkové podstaty upravené v ustanovení § 16 odst. 3 písm. b) nevyžadovalo získání nepřiměřeného majetkového prospěchu. [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Stran otázky, zda uběhla prekluzivní lhůta k odpovědnosti za správní delikt, žalovaný uvedl, že k jeho spáchání došlo v letech 2010, 2012 a 2013, pročež je třeba vycházet ze znění zákona o cenách účinného ke dni 1. 1. 2010. Tehdy platná tříletá subjektivní lhůta počala svůj běh dne 29. 4. 2013, tj. dnem zahájení kontroly. Rovněž pětiletá objektivní lhůta zůstala zachována. Stran namítané podjatosti oprávněných úředních osob žalovaný uvedl, že k uplatnění námitky podjatosti nepostačí pouhý obecný odkaz na poměr osoby k věci, ale je třeba vždy v konkrétním případě najít konkrétní zájem úředních osob na výsledku předmětného řízení. Námitce, že se v případě Ing. F. Š. jedná o předsedu dozorčí rady a nikoli o generálního ředitele, žalovaný přisvědčil. Podle něj však tato skutečnost není významná, neboť se v každém případě jedná o osobou spojenou s obchodní společností prodávajícího. V dalším žalovaný odkázal na svou argumentaci uvedenou v žalobou napadeném rozhodnutí.

24. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

25. Dne 15. 5. 2015 vydal Specializovaný finanční úřad jako správní orgán prvního stupně rozhodnutí, čj. 113454/15/4122-20732-303570, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 150.000.000 Kč za spáchání správního deliktu podle ustanovení § 16 odst. 3 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. V odůvodnění svého rozhodnutí prvostupňový orgán nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení, resp. kontroly dodržování zákona o cenách, která předcházela zahájení řízení o správním deliktu. Prvostupňový orgán provedl u žalobce kontrolu, o které byl dne 30. 5. 2014 vyhotoven protokol čj. 120935/14/4000-03200-806056. Cílem kontroly bylo zjištění, zda žalobce zaujímá na trhu hnědého energetického uhlí významné hospodářské postavení a zda tohoto postavení nezneužívá ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách. Z provedené kontroly mj. vyplynulo, že žalobcův podíl na trhu hnědého energetického uhlí činil po vyloučení vnitroskupinových dodávek X %. Prvostupňový správní orgán dospěl k závěru, že žalobce v kontrolovaném období (v letech 2009 až 2013) zaujímal výhodnější hospodářské postavení. Stran otázky, zda žalobce tohoto postavení nezneužívá při sjednání ceny, dále prvostupňový orgán zjišťoval výši ceny obvyklé. Jako vhodná a objektivně zvolená metodu k určení rozpětí obvyklých cen byla přijata metoda mezikvartilového rozpětí. Rozpětí mezi dolním a horním kvartilem zahrnuje 76,7 % veškerého objemu dodávek hnědého energetického uhlí. Vhodnost zvolené metody byla ověřena výpočtem váženého průměru posuzovaných cen. Prvostupňový orgán dospěl k závěru, že žalobce naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle ustanovení § 16 odst. 3 písm. b) zákona o cenách. Nepřiměřený majetkový prospěch byl vyčíslen jako rozdíl mezi souhrnem cen zaplacených žalobcem a souhrnem cen, jež měly být minimálně hrazeny podle ustanovení § 2 odst. 5 písm. b) zákona o cenách, a to včetně daně z přidané hodnoty.

26. Prvostupňový orgán v tomto rozhodnutí vypořádal námitky, které proti protokolu z kontroly podal žalobce dne 7. 7. 2014. K námitce, v níž se žalobce hájil tím, že při stanovení ceny postupoval podle opatření uloženého Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, uvedl prvostupňový orgán, že podle rozhodnutí ÚOHS [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Tyto faktory měly za následek, že žalobce se stal pro prodávajícího nenahraditelným odběratelem. K žalobcem namítanému nesprávnému stanovení tržních podílů na relevantním trhu prvostupňový orgán uvedl, že při výpočtu tržních podílů vyšel z prodeje a nákupu hnědého energetického uhlí na volném trhu, které je reálně k dispozici ostatním odběratelům. Tyto zásady běžně používá i ÚOHS. V duchu těchto principů byly vyloučeny dodávky Severočeské doly a. s., které jsou součástí Skupiny ČEZ. Srovnávání tržních podílů žalobce a Skupiny Czech Coal nemají výpovědní hodnotu, neboť žalobce na trhu vystupuje pouze na jeho poptávkové straně. Vysoký tržní podíl zpravidla bývá sám znakem výhodnějšího postavení, nicméně je třeba zkoumat i další faktory, které je ovlivňují.

27. Ohledně námitky nesprávného zjištění obvyklé ceny prvostupňový orgán odmítl, že by se v daném případě jednalo o trh, který by byl ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže. Žalobcem odkazované rozhodnutí ÚOHS ze dne 2. 3. 2011 se podle prvostupňového orgánu týkalo jednak jiného než sledovaného období, jednak bylo posléze zrušeno soudem. Žalobcem tvrzenými vysokými zisky těžebních společností by bylo třeba se zabývat jedině za předpokladu, že by nebylo možné zjistit cenu obvyklou na trhu. Podle prvostupňového orgánu je jen na něm, jakou metodu zjištění obvyklé ceny zvolí. Z požadavků judikatury správních soudů vyplývá toliko povinnost zvolit způsob určení, který je přezkoumatelný. Tento požadavek byl splněn. Za obvyklou cenu nelze považovat každou cenu, ani jedinou její hodnotu, nýbrž jen typické rozmezí cen. Z téhož důvodu nelze považovat za cenu obvyklou cenu obsaženou v prvním kvartilu. Dále prvostupňový orgán zrekapituloval rozpětí obvyklých cen za sledované kalendářní roky a ceny, hrazené žalobcem prodávajícímu. Na základě tohoto srovnání pak konstatoval, že v letech 2010 a 2012 – 2013 žalobce nakupoval za ceny nižší než obvyklé a s ohledem na jeho hospodářské postavení tak naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle ustanovení § 16 odst. 3 písm. b) zákona o cenách. Nejnižší částka nepřiměřeného majetkového prospěchu činí podle prvostupňového orgánu za sledované období X mil. Kč. Prvostupňový orgán dále zdůraznil, že pojmy hospodářského postavení a dominantního postavení nelze zaměňovat. Tržní podíl jako kritérium přitom lze bez dalšího použít jen pro posouzení zneužití dominantního postavení. K námitce, v níž žalobce brojil proti započtení daně z přidané hodnoty do nepřiměřeného majetkového prospěchu, prvostupňový orgán odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6A 5/2000 – 58 ze dne 25. 2. 2004, podle něhož se při tomto výpočtu vychází z ceny účtované odběratelům včetně DPH.

28. Prvostupňový orgán se ve svém rozhodnutí dále reagoval na argumentaci žalobce uplatněnou v jeho vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 31. 3. 2015. Ohledně otázky vzájemné závislosti odběratele a dodavatele suroviny připustil, že rovněž vzájemná závislost zde existuje, nicméně dodavatelé hnědého energetického uhlí jsou závislí na velkých odběratelích z důvodu provázanosti těžebních a zpracovatelských kapacit. Svobodné volbě, komu bude prodávající v posuzovaném případě dodávat, bránil zejména článek XII. a XIII. dlouhodobé kupní smlouvy. Z nich vyplývá, že [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Vychází totiž z předpokladu, že by mohlo dojít ke změně zdroje uhlí. Ten je však nesprávný. Prvostupňový orgán dále uvedl, že dodávky uhlí nižší než 50 tis. tun nezahrnul do výpočtu obvyklé ceny s ohledem na to, že tyto dodávky v celkovém objemu všech realizovaných dodávek v kontrolovaném období činily podíl ve výši pouze 1,76 %.

29. Prvostupňový správní orgán dále vyslovil přesvědčení, že z ustanovení § 2 odst. 5 písm. b) bod 1 ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 zákona o cenách vyplývá, že znakem skutkové podstaty předmětného správního deliktu musí být vždy získání nepřiměřeného majetkového prospěchu. Pro posouzení deliktní odpovědnosti přitom nemá datum uzavření dlouhodobé kupní smlouvy žádný význam. K námitce žalobce, podle něhož prodávající poskytl během kontroly správnímu orgánu nepravdivé informace, uvedl prvostupňový orgán, že předmětné informace neměly na posouzení hospodářského postavení prodávajícího žádný vliv. Stran informací převzatých od prodávajícího do protokolu o kontrole prvostupňový orgán argumentoval, že protokol není jediným podkladem pro rozhodnutí ve věci a představuje pouze výstup ze samotné cenové kontroly. K námitce, že byl žalobce zkrácen na procesních právech tím, že mu nebylo umožněno pořídit kopie z neveřejné části spisu, prvostupňový orgán odkázal na ustanovení § 38 odst. 4 a 6 správního řádu a konstatoval, že jeho postup byl v souladu s touto právní úpravou. Námitku nedostatku věcné působnosti prvostupňový orgán odmítl s tím, že kontrola cen hnědého energetického uhlí je plně v působnosti Specializovaného finančního úřadu, a to na základě výkladu ustanovení § 3 energetického zákona, který stanoví, co se rozumí podnikáním v energetice.

30. Po rekapitulaci podkladů, z nichž v rozhodnutí vycházel, prvostupňový orgán zdůvodnil uloženou výši pokuty. K závažnosti deliktu prvostupňový orgán uvedl, že jednáním žalobce byla prodávajícímu způsobena finanční újma. Jednání žalobce jako kupujícího cíleně směřovalo k získání materiálních výhod na úkor prodávajícího, což prvostupňový orgán zhodnotil jako přitěžující okolnost. K subjektivní stránce správního deliktu prvostupňový orgán uvedl, že si žalobce musel být vědom, že ceny hrazené prodávajícímu jsou nižší, než je cena obvyklá.

31. Proti rozhodnutí prvostupňového orgánu podal žalobce odvolání. Námitky uplatněné žalobcem v odvolání se v zásadě shodují s námitkami a argumentací, které vyjádřil žalobce v projednávané žalobě.

32. Dne 20. 10. 2015 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž odvolání žalobce zamítl. V odůvodnění rozhodnutí nejprve zopakoval odvolací námitky uplatněné žalobcem a zrekapituloval dosavadní průběh řízení.

33. S odvolacími námitkami shrnutými pod bodem a) se žalovaný vypořádal následujícím způsobem. Námitku, v níž žalobce brojil proti kvalifikaci výhodnějšího hospodářského postavení žalobce vůči prodávajícímu, žalovaný odmítl. Vymezení dominantního postavení prodávajícího na trhu v ustanovení § 10 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže se sice obsahově blíží tomu, jak je definován pojem výhodnějšího hospodářského postavení v ustanovení § 2 odst. 4 zákona o cenách, avšak tyto pojmy nelze zaměňovat. S odkazem na důvodovou zprávu k novele zákona o cenách provedené zákonem č. 403/2009 Sb. žalovaný uvedl, že zjišťování, zda subjekt nezneužil svého dominantního postavení, náleží pouze Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže při výkonu jeho působnosti, orgány cenové kontroly zkoumají, zda subjekt neporušil zákaz zneužívat své hospodářské postavení. S ohledem na to žalovaný zčásti přisvědčil žalobci v námitce, že formulace týkající se výhodnějšího hospodářského postavení použité v kapitole 4.3 protokolu o kontrole byly nevhodně zvoleny. K odvolací námitce, že prvostupňový orgán nezohlednil, že žalobce není v dominantním postavení na trhu energetického hnědého uhlí, žalovaný uvedl, že otázka dominantního postavení ve smyslu zákona o ochraně hospodářské soutěže je v posuzované věci zcela irelevantní. Postavení obou účastníků může být determinováno mnoha jinými skutečnostmi, které vůbec nemusí být totožné s dominantním postavením na trhu. Žalovaný měl za prokázané, že se žalobce nacházel ve výhodnějším hospodářském postavení. Podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o cenách má výhodnější hospodářské postavení na trhu takový prodávající nebo kupující, který sjednává ceny na trhu, aniž by přitom byl vystaven podstatné cenové soutěži. Hospodářské postavení subjektu se posuzuje zejména podle objemu prodaného nebo nakoupeného zboží, podílu na daném trhu, hospodářské a finanční síly aj. Žalovaný konstatoval, že prvostupňový orgán při vymezení příslušného relevantního trhu vycházel z obvyklých hledisek, která postavení subjektu na příslušném trhu definují, tj. z hlediska věcného, územního a časového. Z věcného hlediska je hnědé energetické uhlí výchozí surovinou, která se výrazně liší od jiných druhů paliv, pročež se jedná o nezaměnitelnou komoditu. Žalovaný se dále ztotožnil se závěrem prvostupňového orgánu, že žalobce v kontrolovaném období odebral z celkového množství hnědého energetického uhlí obchodovaného v České republice celkově X % této suroviny. Žalovaný uvedl, že podíly jednotlivých subjektů na trhu jsou dlouhodobě stabilní s ohledem na podmínky dlouhodobých rámcových smluv, z nichž se jejich účastníci nemohou jednostranně vyvázat bez následků v podobě citelných sankcí. Jedná se o podstatné právní překážky pro vstup jiných kupujících na trh. Jako klíčovou hodnotil žalovaný dlouhodobou kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a prodávajícím dne 22. 1. 2007. Na jejím základě odebíral žalobce od prodávajícího uhlí [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Tyto skutečnosti svědčí o silnější vyjednávací pozici žalobce.

34. K odvolacím námitkám žalobce, týkajícím se tržních podílů žalobce, uvedl žalovaný, že se jedná pouze o účelovou argumentaci. Žalovaný uvedl, že z prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že zjišťování tržních podílů na straně nabídky a poptávky na trhu hnědého energetického uhlí nemělo žádný dopad z hlediska posuzování skutkové podstaty předmětného správního deliktu, nýbrž sloužilo jen k poskytnutí všeobecného přehledu o zastoupení jednotlivých společností na trhu. Zpochybňování údajů o tržních podílech je z hlediska posouzení hospodářského postavení žalobce zcela irelevantní. K těmto žalobcem uplatněným námitkám se však žalovaný přesto vyjádřil. Žalovaný zde přisvědčil žalobci v tom směru, že určit tržní podíly podle objemů hrubé těžby nelze, lze vycházet jen z objemu komodity, o který může kupující reálně usilovat, tj. objemu dostupného na trhu. Pojem průměrného tržního podílu uznal žalovaný k námitce žalobce za zavádějící. Uvedené skutečnosti však neměly žádný dopad z hlediska posouzení skutkové podstaty správního deliktu. Prvostupňový orgán tyto informace použil toliko k dokreslení situace na trhu s hnědým energetickým uhlím. K odvolací námitce, podle níž prvostupňový orgán chybně vypočetl tržní podíl žalobce, když zcela vyloučil veškeré dodávky hnědého energetického uhlí společnosti SD, žalovaný odmítl s tím, že zde byl aplikován postup běžně používaný i Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Dodávky společnosti SD byly vyloučeny proto, že se jedná o dodávky vnitroskupinové. Společnost SD je součástí Skupiny ČEZ. Prvostupňový orgán vycházel ze snahy zjistit, jak významným kupujícím byl žalobce pro společnosti mimo Skupinu ČEZ. Podle žalovaného nebylo cílem těchto výpočtů zjištění dominantního postavení na trhu, nýbrž informativní mapování situace pro účely cenové kontroly. Jak podíl ve výši X % , k němuž dospěl jinou metodou žalobce, tak podíl X %, který vypočetl správní orgán, svědčí o tom, že žalobce je významným odběratelem na trhu s energetickým hnědým uhlím. Námitce, že správní orgán nezohlednil závěry ÚOHS, podle něhož má na nabídkové straně největší tržní podíl skupina Czech Coal, žalovaný nepřisvědčil s tím, že uvedený závěr vznikl při posuzování z hlediska ochrany hospodářské soutěže, nikoli stran hledisek významných pro cenovou kontrolu. Rozhodujícím faktorem pro určení výhodnějšího hospodářského postavení žalobce přitom byly přísné podmínky, stanovené v dlouhodobé kupní smlouvě mezi prodávajícím a žalobcem. S ohledem na to, že [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Při tomto pohledu na věc jsou tržní podíly zcela irelevantní. Žalovaný dále odmítl, že by významnější hospodářské postavení mohl zaujímat prodávající. Jestliže jsou ceny hrazené žalobcem výrazně nižší, než ceny obvyklé, je nasnadě, kdo zaujímá výhodnější hospodářské postavení. To platí i tehdy, kdy je zde i jistá závislost odběratele na dodavateli, a to vzhledem k provázanosti mezi těžbou hnědého energetického uhlí a spotřebou této komodity jako vstupní suroviny pro výrobu elektrické energie.

35. K odvolací námitce, v níž žalobce poukazoval na několik let trvající spory mezi prodávajícím a žalobcem o náklady na dopravu hnědého energetického uhlí do [část textu podléhá obchodnímu tajemství], uvedl žalovaný, že vzájemné dodržování sjednaných obchodních podmínek není agendou, jíž by se mohl ex officio zabývat. Zároveň se však ztotožnil se závěrem prvostupňového orgánu, který považoval za nereálnou žalobcem tvrzenou hrozbu prodávajícího, že zastaví dodávku suroviny do [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Stejně považuje za nereálnou hrozbu zastavení dodávek proto, že [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Vyšší míra závislosti prodávajícího na žalobci prokázána nebyla. Žalobce v odvolání namítal, že je rovněž omezen ve výběru dodavatele, protože z integrovaného povolení k provozu [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Podle žalovaného je však taková argumentace spekulativní a nijak neprokazuje výhodnější hospodářské postavení prodávajícího. Podle žalovaného rovněž není významné, zda prodávající považuje dlouhodobou kupní smlouvu za platnou, neboť její případné zrušení je možné jen z vůle obou stran, přičemž sám žalobce na platnosti této smlouvy trvá. K odvolací námitce, podle níž správní orgán chybně posoudil žalobce jako nenahraditelného kupujícího, aniž by vzal v potaz možnost uskutečnění vnitropodnikových dodávek, žalovaný uvedl, že takový argument je spekulativní a bezpředmětný. Relevantní by byl jen tehdy, pokud by došlo ke zrušení dlouhodobé kupní smlouvy. Podle žalovaného rovněž nelze v posuzované věci ohledně otázky zneužití hospodářského postavení jako součásti skutkové podstaty přihlížet k závěrům z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1102/2008 ze dne 30. 10. 2009 odkazovanému žalobcem, neboť zde byla aplikována starší právní úprava, platná do 18. 11. 2009. Žalovaný v této souvislosti odmítl tvrzení žalobce, že by správní orgán dovodil zneužití hospodářského postavení pouze z jeho výhodnějšího hospodářského postavení. Poukázal na to, že [část textu podléhá obchodnímu tajemství].

36. Žalovaný dále odmítl námitku, v níž žalobce poukazoval na to, že Skupina Czech Coal a sám prodávající uplatňují na trhu vyšší ceny než žalobce. Podle žalovaného je však taková skutečnost nerozhodná, neboť v daném případě je třeba posuzovat výhradně vztah mezi žalobcem a prodávajícím. Tvrzení žalobce, podle něhož zahájil řízení o předmětné pokutě, aby prosazoval zájmy prodávajícího, žalovaný odmítl jako spekulaci s tím, že cenová kontrola byla zahájena jako reakce na podnět Ministerstva financí. K námitce žalobce, že nemohl zneužít své postavení s poukazem na rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 30. 11. 2006, jímž [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Není tedy rozhodné, jaké okolnosti vedly k uzavření dlouhodobé kupní smlouvy. Žalovaný se rovněž neztotožnil s námitkou, v níž žalobce jakožto překonanou odmítá judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle kterého se nejedná o dvojí postih, pokud je týž skutek poprvé postihován podle zákona o ochraně hospodářské soutěže a jindy podle zákona o cenách. Podle žalovaného je žalobcova argumentace judikaturou Evropského soudu pro lidská práva nepřípadná, neboť v projednávaném případě situace dvojího stíhání pro trestný čin založený jedním skutkem vůbec nenastala. K argumentaci žalobce, že usiloval o dohodu o provizorní ceně ve výši X,- Kč/GJ, žalovaný uvedl, že žalobci nic nebránilo v tom, aby uplatnil, podobně jako v roce [část textu podléhá obchodnímu tajemství].

37. Žalovaný dále odmítl odvolací námitku žalobce, že skutková podstata správního deliktu podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách postihuje pouze zneužití výhodnějšího hospodářského postavení s cílem získat nepřiměřený majetkový prospěch. Podle žalovaného je jediným projevem zneužití výhodnějšího hospodářského postavení vždy jen obohacení v důsledku uplatnění nepřiměřené ceny, tj. získání nepřiměřeného majetkového prospěchu. Rozhodný není úmysl delikventa, nýbrž pouze reálný skutkový stav.

38. Námitkám směřujícím proti způsobu stanovení obvyklé ceny se žalovaný věnoval v části svého rozhodnutí vymezené bodem b). K pojmu obvyklé ceny ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 zákona o cenách žalovaný uvedl, že k jejímu určení je v první řadě třeba porovnávat ceny zboží a jejich vývoj na srovnatelných trzích. Při určení ceny obvyklé přitom nelze za směrodatnou považovat cenu zboží se zanedbatelným objemem prodeje. Stejně tak není možné za cenu obvyklou považovat aritmetický průměr sjednávaných cen. S odvolací námitkou, v níž bylo prvostupňovému orgánu vytýkáno nezohlednění skutečnosti, že se nejedná o trh, který není ohrožen na straně nabídky účinky omezení hospodářské soutěže, žalovaný nesouhlasil. Odmítl argument, odkazující na rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2009, podle něhož se každý prodávající hnědého uhlí může chovat relativně nezávisle na ostatních účastnících trhu. Žalovaný nepovažuje tuto argumentaci za případnou, protože uvedené rozhodnutí se zabývalo trhem s hnědým uhlím v období let 2005 až 2007. Stávající situace je však zcela jiná. V daném případě byly podle žalovaného zjišťovány ceny na trhu, který s ohledem na soubor cen posuzovaný v rámci aplikované metody mezikvartilového rozpětí není ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže. Pokud žalobce poukazoval na nepřiměřeně vysoké zisky prodávajícího, žalovaný tento argument odmítl s tím, že otázku zisku by správní orgán musel zkoumat jen tehdy, pokud by nebylo možné zjistit cenu obvyklou na trhu. K námitce, že správní orgán nijak nezohledňoval obvyklou cenu na trhu, jaká zde byla v době uzavření dlouhodobé kupní smlouvy, žalovaný uvedl, že [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Proto nebylo třeba zjišťovat obvyklou cenu k letům 2006 a 2007. Kontrolovaným obdobím byly totiž roky 2009 až 2013. Skutečnost, že byla dlouhodobá kupní smlouva uzavřena na základě [část textu podléhá obchodnímu tajemství].

39. Odvolací námitku, v níž žalobce brojil proti použití statistické metody pro určení ceny obvyklé, žalovaný odmítl s tím, že cenové předpisy nestanoví konkrétní postup pro výpočet ceny obvyklé. Žalovaný s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že volba metody vedoucí ke zjištění obvyklé ceny je plně v kompetenci správního orgánu. Metoda mezikvartilového rozpětí je podle žalovaného dostačující ke zhodnocení všech podstatných okolností při sjednávání cen. Podle žalobce je použití statistické metody ke kvalifikaci odpovědnosti za správní delikt v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege. Námitku, že by všechny transakce měly být při zjišťování obvyklé ceny posuzovány jednotlivě, žalovaný označil za účelovou. Dále konstatoval, že obvyklá cena byla vedle statistické metody vypočtena zároveň váženým průměrem z uplatňovaných cen posuzovaných transakcí výší obvyklé ceny za jednotlivé roky. Použitá statistická metoda přitom není účelově vymezenou statistikou, při níž by byl vybrán jen úzký vzorek cen, aby byl poté aplikován na celek. Naopak byly vyčerpávajícím způsobem zjišťovány ceny uplatňované na volném trhu, z toho pak vybrány ceny srovnatelné a z nich pak zjištěno rozpětí, v němž se ceny nejčastěji pohybovaly. Objem dodávek s cenami pod úrovní prvního kvartilu tvořil pouze 5,25 % celkového objemu. Ceny zahrnuté do tohoto pásma proto nemohou být považovány za ceny obvyklé. Metoda mezikvartilového rozpětí je rovněž jako vhodná posuzována judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalovaný má za to, že za obvyklou cenu nelze považovat úplně každou cenu, která se na trhu realizuje. Za směrodatnou tak nelze považovat cenu se zanedbatelným objemem prodeje a vztahovat ji na výrazně vyšší objemy dodávek hnědého energetického uhlí. Počet posuzovaných transakcí nelze s ohledem na úzký okruh prodávajících považovat za důvod, proč by nemohla být použita metoda mezikvartilních rozpětí.

40. Žalobce ve svém odvolání také namítal jako chybné zakalkulování daně z přidané hodnoty do vyčíslení nepřiměřeného majetkového prospěchu. Žalovaný na to ve svém rozhodnutí pod bodem c) reagoval odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6A 5/2000-58 ze dne 25. 4. 2004, podle něhož způsob výpočtu neoprávněného majetkového prospěchu při zahrnutí DPH není v rozporu s právními předpisy. Argumentace závěry z rozsudku Městského soudu v Praze není případná, neboť jsou tyto v rozporu s právním názorem nadřízeného soudu.

41. Žalovaný v bodě d) svého rozhodnutí také odmítl závěr žalobce, který předmětnému rozhodnutí o pokutě za porušení zákona o cenách vytýkal, že je jím sankcionován za postup – způsob stanovení ceny, který mu ukládá rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Z hlediska právní úpravy v zákoně o cenách je jedinou rozhodnou skutečností nikoli sjednání ceny (resp. způsob jejího sjednání), nýbrž pouze okamžik nákupu zboží za určitou cenu. Inkriminované rozhodnutí ÚOHS bylo vydáno k naplnění působnosti tohoto správního orgánu - tj. při ochraně hospodářské soutěže. Uvedené rozhodnutí uložilo žalobci splnit nápravná opatření pro zajištění ochrany hospodářské soutěže. [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. K námitkám týkajícím se okolnostem vzniku dlouhodobé kupní smlouvy žalovaný uvedl, že mu tyto skutečnosti nepřísluší posuzovat. Žalovaný jako orgán finanční správy je oprávněn zkoumat výhradně oblast regulace cen. Nepřísluší mu proto ani hodnotit postup Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Obdobnou argumentaci uplatnil žalovaný také k námitce vypořádané pod bodem e) (otázka rozpornosti závěrů ÚHOS se závěry prvostupňového orgánu) rozhodnutí, kde opět zdůraznil, že závěry ÚOHS se zaobírají pouze otázkou, zda jednání žalobce ve vztahu k prodávajícímu nenarušuje hospodářskou soutěž, zatímco cenové orgány mají zcela jiné úkoly. Pod bodem f) rozhodnutí žalovaný reagoval na odvolací námitku, podle níž správní orgán přejal do protokolu o kontrole nepravdivé informace od prodávajícího. Žalovaný uvedl, že ne všechny skutečnosti zaznamenané v protokolu o kontrole jsou podkladem pro rozhodnutí a jsou pro něj relevantní. Tak tomu bylo i tomto případě, kdy bylo například kontrolní zjištění stran části nákladů na dopravu a provoz v rámci vypořádání námitek zásadně korigováno.

42. K odvolací námitce vypořádané pod bodem g) rozhodnutí žalovaného, v níž žalobce tvrdí uplynutí prekluzivní lhůty odpovědnosti za správní delikt v oblasti cenových předpisů, žalovaný nejprve předeslal, že běh prekluzivní lhůty je třeba posoudit podle právní úpravy zániku odpovědnosti za správní delikt, která tu byla v době jeho spáchání (konkrétně ustanovení § 17 odst. 3 zákona o cenách). Postihovaný správní delikt byl spáchán v letech 2010, 2012 a 2013. Proto je nutné vycházet z úpravy prekluzivní lhůty účinné ke dni 1. 1. 2010. K uvedenému datu připadá v úvahu ustanovení § 17 odst. 3 zákona o cenách ve znění účinném od 18. 11. 2009. Podle uvedeného ustanovení běží tříletá subjektivní prekluzivní lhůta od okamžiku, kdy se správní orgán o porušení cenových předpisů dozvěděl. K tomu došlo dne 29. 4. 2013, kdy byl ministerstvem financí postoupen správnímu orgánu podnět, na základě kterého dne 23. 5. 2013 zahájil cenovou kontrolu. Vzhledem k tomu, že subjektivní lhůta by uplynula teprve v roce 2016 a současně nebyla překročena objektivní pětiletá lhůta počítaná od okamžiku spáchání deliktu, konstatoval žalovaný, že odpovědnost pachatele nezanikla. Žalovaný odmítl závěr žalobce, který měl za to, že okamžik sjednání ceny představuje počátek běhu prekluzivní lhůty. Odvolací námitku vypořádanou v bodě h) žalobou napadeného rozhodnutí, v níž žalobce namítal věcnou nepříslušnost správního orgánu prvního stupně, žalovaný rovněž odmítl. Uvedl, že s účinností zákona o Finanční správě ČR přešly podle ustanovení § 20 tohoto zákona kompetence v oblasti cenové kontroly na Specializovaný finanční úřad se sídlem v Praze. Věcně příslušným naopak není Energetický regulační úřad, jak vyplývá z ustanovení § 2c odst. 1 zákona č. 265/1991 Sb. ve spojení s ustanovením § 3 odst. 1 tohoto zákona. Cenovou kontrolu zaměřenou na možné porušení ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách spočívající ve zneužití výhodnějšího hospodářského postavení nelze podřadit pod působnost Energetického regulačního úřadu, neboť prodej hnědého energetického uhlí nelze podřadit pod pojem energetika. Výklad žalobce je ve vztahu k tomuto pojmu příliš extenzivní. Z téhož důvodu zde nelze dovodit ani věcnou příslušnost Státní energetické inspekce. Pod bodem i) se žalovaný vypořádal s námitkou, podle níž se nemohl žalobce vyjádřit k podkladům rozhodnutí o uložení pokuty. Žalovaný argumentoval, že správní orgán postupoval v souladu se správním řádem, který v ustanovení § 17 odst. 3 stanoví, že stran informací, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, je třeba dotčenou část písemností uchovávat mimo spis. Tato neveřejná část je pak účastníku řízení přístupna k nahlédnutí, nelze z ní však činit kopie, a to s ohledem na znění ustanovení § 38 odst. 4 správního řádu. K námitce, že byl správní orgán povinen vyhotovit protokol o provedení důkazu listinami z neveřejné části spisu, žalovaný uvedl, že žalobce měl možnost se ke všem podkladům pro rozhodnutí vyjádřit již v námitkách proti protokolu o kontrole. Podklady shromážděné v rámci cenové kontroly, které byly použity při vyhotovení protokolu o kontrole, jsou uvedeny v příloze č. 12 protokolu. S protokolem o kontrole byl žalobce seznámen, což ostatně stvrdil svým podpisem.

43. K odvolací námitce vypořádané pod bodem j) napadeného rozhodnutí, v níž žalobce namítal opominutí důkazních návrhů uplatněných v průběhu předešlého řízení, žalovaný s odkazem na ustanovení § 3 uvedl, že správní orgán není povinen zjišťovat úplný stav věci, ale zjistit jen tolik, kolik je třeba k provedení toho kterého procesního úkonu. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem v kauzách Czech Coal vs. Energotrans a Czech Coal vs. United Energy, a. s., jichž se žalobce dovolával, se týkala pouze zneužití hospodářského postavení kupujícího, a to v období zcela odlišném od období kontrolovaného. Z toho důvodu byly navrhované důkazy prvostupňovým orgánem vyhodnoceny jako nadbytečné, s čímž se ztotožnil rovněž žalovaný. K otázce odmítnutí důkazního návrhu provozním řádem zdroje znečištění žalovaný uvedl, že argumentace odkazující na povinnost dodržovat právní předpisy v oblasti životního prostředí je irelevantní.

44. V bodě k) rozhodnutí žalovaného se žalobce vypořádal s námitkou žalobce, podle níž brání postižení za předmětný správní delikt skutečnost, že žalobce ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 zákona o cenách vynaložil veškeré úsilí, aby bylo spáchání správního deliktu zabráněno, neboť plnil povinnost uloženou ÚOHS formou nápravného opatření. Žalovaný posoudil tuto odvolací námitku jako nedůvodnou s tím, že pokud mohl žalobce [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. K namítanému porušení zásady legitimního očekávání spočívajícímu v uložení pokuty vyšší než je jednonásobek výše nepřiměřeného majetkového prospěchu žalovaný uvedl, že tato odvolací námitka je nedostatečně formulována a neuvádí žádné příklady praxe, která by dokládala, že jsou pokuty ukládány toliko ve výši jednonásobku. Proto nebylo možné námitku vypořádat. Výše sankce je zákonem o cenách v ustanovení § 16 odst. 4 písm. b) vymezena toliko horní a dolní hranicí, tj. výší jedno – až pětinásobku nepřiměřeného majetkového prospěchu. Její konkrétní výše je pak předmětem správního uvážení. Požadavek zákona byl proto podle žalovaného dodržen. Výše pokuty byla podle žalovaného řádně odůvodněna. Sankce byla uložena při samé dolní hranici zákonného rozpětí a odpovídá závažnosti postihovaného správního deliktu.

45. V bodě l) žalobou napadeného rozhodnutí se žalovaný vyjádřil k žalobcem namítaným pochybnostem o nepodjatosti oprávněných úředních osob, jež žalobce vyjádřil ve vztahu ke kontrolním pracovníkům Ing. J. S. a Ing. J. S. s odkazem na postup, při němž byl v řízení před prvostupňovým orgánem vyslechnut vedle zástupce prodávajícího rovněž Ing. F. Š., generální ředitel Sokolovské uhelné, právní nástupce, a. s. K tomu žalovaný uvedl, že prvostupňový orgán výslovně předvolal jako svědka právního zástupce společnosti s tím, že v předvolání oznámil, že se výslechu mohou zúčastnit rovněž další osoby oprávněné jednat jménem společnosti. K výslechu Ing. Š. došlo plně v souladu se zákonem. Nadto žalovaný konstatoval, že předmětná výpověď nebyla v dalším řízení použita jako důkaz.

46. V bodě m) odvolacího rozhodnutí žalovaný odmítl tvrzení žalobce, podle kterého měl žalovaný v doplnění stanoviska správního orgánu k odvolání dospět k závěru, že prvostupňový orgán nedostatečně nevypořádal argumentaci žalobce. Podle žalovaného se jedná spekulaci, kterou žalobce nijak konkrétněji nepodložil. Odvolací námitka je podle žalovaného irelevantní.

47. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě a při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařídil.

48. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vyšel především z těchto ustanovení relevantních právních předpisů:

49. Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách platí, že prodávající ani kupující nesmí zneužít svého výhodnějšího hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený majetkový prospěch.

50. Podle ustanovení § 2 odst. 2 cenového zákona platí, že dohoda o ceně je dohoda o výši ceny nebo o způsobu, jakým bude cena vytvořena za podmínky, že tento způsob cenu dostatečně určuje. Dohoda o ceně vznikne také tím, že kupující zaplatí bezprostředně před převzetím nebo po převzetí zboží cenu ve výši požadované prodávajícím.

51. Ustanovení § 2 odst. 4 zákona o cenách stanoví, že výhodnější hospodářské postavení podle odstavce 3 má prodávající nebo kupující, který sjednává ceny na trhu, aniž by při tom byl vystaven podstatné cenové soutěži. Hospodářské postavení prodávajícího nebo kupujícího se posuzuje zejména podle objemu prodaného nebo nakoupeného zboží, podílu na daném trhu, hospodářské a finanční síly, právních nebo jiných překážek vstupu na trh a míry horizontálního i vertikálního propojení s jinými osobami na daném trhu.

52. Ustanovení § 2 odst. 5 písm. b) bod 1 zákona o cenách stanoví, že nepřiměřený majetkový prospěch získá kupující, jestliže nakoupí zboží za cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů nebo nižší, než je cena obvyklá, v případě zneužití výhodnějšího postavení na trhu.

53. Ustanovení § 2 odst. 6 zákona o cenách stanoví, že obvyklou cenou pro účely tohoto zákona se rozumí cena shodného nebo z hlediska užití porovnatelného nebo vzájemně zastupitelného zboží volně sjednávaná mezi prodávajícími a kupujícími, kteří jsou na sobě navzájem ekonomicky, kapitálově nebo personálně nezávislí na daném trhu, který není ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže. Nelze-li zjistit cenu obvyklou na trhu, určí se cena pro posouzení, zda nedochází ke zneužití výhodnějšího hospodářského postavení, kalkulačním propočtem ekonomicky oprávněných nákladů a přiměřeného zisku.

54. Podle ustanovení § 16 odst. 3 písm. b) zákona o cenách platí, že právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako prodávající nebo kupující dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s § 2 odst. 3 zneužije svého hospodářského postavení.

55. Podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, platí, že tržní sílu podle odstavce 1 Úřad posuzuje podle hodnotového vyjádření zjištěného objemu dodávek nebo nákupu na trhu daného zboží (tržní podíl) dosaženého soutěžitelem nebo soutěžiteli se společnou dominancí v období, které je zkoumáno podle tohoto zákona a podle dalších ukazatelů, zejména podle hospodářské a finanční síly soutěžitelů, právních nebo jiných překážek vstupu na trh pro další soutěžitele, stupně vertikální integrace soutěžitelů, struktury trhu a velikosti tržních podílů nejbližších konkurentů.

56. Žalobce pod bodem II. žaloby brojil proti finálnímu závěru žalovaného, že zaujímal vůči společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. výhodnější hospodářské postavení.

57. Výhodnějším hospodářským postavením se rozumí takové postavení, které účastníku umožňuje sjednávat ceny na trhu, aniž by při tom byl vystaven podstatné cenové soutěži (§ 2 odst. 4 zákona o cenách). Konkrétní kritéria pro posouzení, zda je určitý subjekt ve výhodnějším hospodářském postavení vůči jinému podává § 2 odst. 4 zákona o cenách. Podle něj se hospodářské postavení prodávajícího nebo kupujícího posuzuje zejména podle objemu prodaného nebo nakoupeného zboží, podílu na daném trhu, hospodářské a finanční síly, právních nebo jiných překážek vstupu na trh a míry horizontálního i vertikálního propojení s jinými osobami na daném trhu. Ačkoliv zákon na tomto místě jmenuje kritéria posouzení toliko příkladmým výčtem, svědčí to přinejmenším o vůli zákonodárce zdůraznit, že závěr o výhodnějším hospodářském postavení je třeba učinit s ohledem na více než jeden charakteristický rys zkoumaného subjektu. Současně však nelze mít za to, že by bylo třeba pro kvalifikaci hospodářského postavení posuzovat všechna zde stanovená kritéria.

58. Z rozhodnutí prvostupňového správního orgánu je zjevné, že vzal při svém rozhodování v potaz především kritérium tržního podílu žalobce na trhu (X %). Nejednalo se však o kritérium jediné, neboť správní orgán zohlednil také kritérium přepravních vzdáleností a otázky bariér při vstupu na trh (str. 5 a 6 prvostupňového rozhodnutí). Bariéry vstupu na příslušný trh jsou představovány především tím, že strany kupující i prodávající jsou dlouhodobě stabilizovány a odvíjí se od dodávek hnědého energetického uhlí sjednaných na základě rámcových dlouhodobých, příp. střednědobých kupních smluv a jejich dodatků, určujících mj. i cenu platnou pro příslušný rok. Naopak žalovaný svůj závěr o výhodnějším hospodářském postavení žalobce nevyvozoval na základě procentních podílů, nýbrž svůj závěr opřel výhradně o skutečnost, že na základě dlouhodobé kupní smlouvy [část textu podléhá obchodnímu tajemství] (str. 97 napadeného rozhodnutí). Žalovaný hodnotil také možnost prodávajícího vyvázat se z této smlouvy, a dovodil, že [část textu podléhá obchodnímu tajemství].

59. Z napadeného rozhodnutí je tedy nepochybné, že žalovaný na rozdíl od prvostupňového správního orgánu nezohlednil kritéria uvedená v § 2 odst. 4 zákona o cenách, nýbrž závěr o výhodnějším hospodářském postavení žalobce založil na jediném „vlastním“ kritériu, a to na kritériu závazků plynoucích společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. z dlouhodobé kupní smlouvy. Soud sice v zásadě nezpochybňuje možnost, aby správní orgán přihlédl také k jiným kritériím, než která jsou uvedena v § 2 odst. 4 zákona o cenách, nicméně má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, je třeba v takovém případě klást zvýšené nároky na jeho odůvodnění. Uvedené platí tím spíše, vyloučí-li odvolací správní orgán současně všechna zákonná kritéria, ke kterým přihlížel prvostupňový správní orgán, a své rozhodnutí založí výlučně na jediném kritériu. V daném případě žalovaný zcela rezignoval na jakékoliv odůvodnění, proč nepřihlédl k jednotlivým kritériím uvedeným v § 2 odst. 4 zákona o cenách, zejména pak z jakého důvodu zcela vyloučil kritéria, ke kterým přihlížel prvostupňový správní orgán. Již z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

60. Soud se dále neztotožňuje s názorem žalovaného, že výhodnější hospodářské postavení žalobce na relevantním trhu je možné dovozovat z dlouhodobé kupní smlouvy a jednotlivých smluvních ujednání v ní obsažených. Žalobce je v nyní posuzovaném případě postižen za to, že v letech 2010, 2012 a 2013 využil svého výhodnějšího hospodářského postavení a získal nepřiměřený majetkový prospěch, když stanovil cenu na základě [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Jestliže se však žalobce dostal do výhodnějšího hospodářského postavení vůči prodávajícímu teprve na [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Jinými slovy to, že se žalobce nacházel ve výhodnějším hospodářském postavení vůči společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. je důsledkem uzavření dlouhodobé kupní smlouvy, nikoliv její příčinou. Žalovaný tudíž nemohl učinit závěr o výhodnějším hospodářském postavení na základě uzavřené dlouhodobé kupní smlouvy, nýbrž měl zkoumat, v jakém postavení se žalobce ve vztahu k prodávajícímu nacházel v době, kdy došlo k uzavření dlouhodobé kupní smlouvy a tedy sjednání mechanismu určení kupní ceny.

61. Žalobce dále zrekapituloval, že prvostupňový orgán nesprávně kvalifikoval situaci žalobce na trhu, když dospěl k závěru, že zaujímá dominantní postavení. Podle žalobce se žalovaný ve svém rozhodnutí s tímto nedostatkem namítaným rovněž v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí dostatečně nevypořádal. Tuto námitku má soud za nedůvodnou. Jistě lze přisvědčit tomu, že se žalovaný stran kvalifikace dominantního postavení žalobce neuchýlil k žádnému závěru (str. 90 žalobou napadeného rozhodnutí). Jádrem argumentace žalovaného však bylo odmítnutí pojmu dominantního postavení jako kritéria významného pro posouzení otázky, zda se žalobce v rozhodném období nacházel ve výhodnějším hospodářském postavení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 zákona o cenách. Soud na tomto místě upozorňuje, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí odvolací tvoří jeden celek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Ads 123/2009 – 99 ze dne 26. 2. 2010). Pokud žalovaný dospěl k závěru, že se >správní orgán prvního stupně zabýval otázkou dominantního postavení nadbytečně, je třeba na tento závěr pohlížet tak, jako by jej vyslovil již prvostupňový orgán, neboť obsah odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zůstává nedotčen jen do té míry, do které nebyl změněn rozhodnutím o odvolání. Pokud měl žalovaný za to, že je otázka dominantního postavení pro rozhodnutí bez významu, nemohl vypořádat námitku žalobce jinak, než tuto zamítnout s poukazem na nadbytečnost uplatněné argumentace.

62. Co se konkrétně týče relevantnosti posouzení dominantního postavení žalobce na trhu, pak žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela jednoznačně a podrobně vylíčil, z jakého důvodu považuje námitky týkající se dominantního postavení za nevýznamné pro posouzení, zda žalobce zneužil výhodnější hospodářské postavení (str. 88 až 91 napadeného rozhodnutí). Soud se s těmito závěry žalovaného zcela ztotožňuje. V této souvislosti rovněž odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2007, č.j. Komp 3/2006-511, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „Ne každý, kdo zneužívá svého hospodářského postavení k získání nepřiměřeného hospodářského prospěchu prodejem za nepřiměřeně vysokou cenu, zároveň naplňuje předpoklady dominantního postavení; ten, kdo zaujímá dominantní postavení a zneužívá je, tak zase může činit zcela jinými metodami než prodejem za nepřiměřeně vysokou cenu“. Z uvedeného vyplývá, že zneužití výhodnějšího hospodářského postavení ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o cenách se může dopustit také účastník, který na relevantním trhu nezaujímá dominantní postavení ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Jedná se o dva zcela na sobě nezávislé právní instituty, které každý směřují k ochraně jiného veřejného zájmu. Objektem deliktního jednání, jímž prodávající zneužije svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch, a poruší tak cenové předpisy (§ 2 odst. 3 a § 15 odst. 3 zákona o cenách), je cenová regulace; naproti tomu objektem jednání, jímž soutěžitel poruší zákaz zneužití dominantního postavení (§ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže), je funkční hospodářská soutěž. Lze proto učinit závěr o tom, že hodnocení, zda se účastník řízení nachází v dominantním postavení na trhu podle zákona o ochraně hospodářské soutěže, je pro posouzení zneužití výhodnějšího hospodářského postavení na trhu zcela bezvýznamné.

63. Z uvedeného tedy vyplývá, že postup žalovaného spočívající v odmítnutí argumentace žalobce týkající se dominantního postavení byl zcela správný. Rovněž soud proto musí odmítnout všechny námitky uvedené pod bodem 2.1.3 žaloby spočívající v tvrzení, že se žalobce nenacházel v dominantním postavení. Také všechna rozhodnutí ÚOHS vydaná v této souvislosti, na která žalobce v podané žalobě poukazuje, je třeba hodnotit jako irelevantní z pohledu hodnocení, zda se žalobce nacházel ve výhodnějším hospodářském postavení či nikoliv, neboť se týkají výhradně otázky dominantního postavení žalobce na trhu ve smyslu zákona o ochraně hospodářské soutěže, nikoliv jeho výhodnějšího postavení ve smyslu zákona o cenách.

64. Stejně tak soud nemohl přisvědčit námitce, podle níž žalovaný vymezil relevantní trh odlišně, než jak učinil prvostupňový orgán, aniž by přitom takový postup vysvětlil. Žalovaný při vypořádávání odvolacích námitek na straně 92 a násl. rozhodnutí v zásadě rekapituluje vymezení relevantního trhu z hlediska časového, věcného a geografického, jak je provedl prvostupňový orgán, a to aniž by je jakkoli dále korigoval. Ačkoli se k tomu žalovaný na tomto místě explicitně nevyslovil, je z kontextu této části rozhodnutí zřejmé, že se se závěry orgánu prvního stupně ohledně vymezení relevantního trhu ztotožňuje. Uvedl-li žalovaný na straně 97 žalobou napadeného rozhodnutí, že lze předmětný trh chápat i jako vztah žalobce a prodávajícího, činil tak podle svých slov pouze nad rámec předchozí argumentace s tím, že by se na specifický vztah založený dlouhodobou kupní smlouvou dalo nahlížet i úzce: jako na trh tvořený toliko dvěma subjekty, v němž by pak nemohla působit ani jakákoli cenová soutěž. Jakkoli lze souhlasit se žalobcem alespoň v tom směru, že žalovaný jistě měl a mohl účel této úvahy „nad rámec věci“ podrobněji vysvětlit, zejména pokud z ní neučinil žádný závěr, v žádném případě nelze uzavřít, že by žalovaný zcela nově vymezil relevantní trh. Uvedená poznámka o možném užším pojetí trhu dle názoru soudu nečiní rozhodnutí vnitřně rozporným, jak se domnívá žalobce.

65. Žalobce dále poukázal na to, že je to právě společnost Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., kdo na trhu s hnědým uhlím zaujímá výhodnější hospodářské postavení. Tento svůj názor žalobce opírá jednak o skutečnost, že [část textu podléhá obchodnímu tajemství], což dle jeho přesvědčení svědčí o výhodnějším hospodářském postavení prodávajícího na relevantním trhu. Uvedl také, že na tyto skutečnosti poukázal již ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, přičemž žalovaný se s těmito námitkami řádně nevypořádal a jeho rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné.

66. K otázce výhodnějšího hospodářského postavení společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. se žalovaný vyjádřil na str. 98 až 102 napadeného rozhodnutí. Žalovaný k námitkám konkrétně uvedl, že dodržování sjednaných obchodních podmínek mezi prodávajícím a kupujícím nepatří mezi agendy, jimiž by se mohl v rámci své pravomoci zabývat. Dále uvedl, že shodně jako správní orgán I. stupně považuje hrozby zastavení dodávek hnědého energetického uhlí do [část textu podléhá obchodnímu tajemství], jakož i znemožnění dodávek z důvodu [část textu podléhá obchodnímu tajemství], za nereálné, a to zejména s ohledem na citelné sankce, které by prodávajícímu v případě nesplnění sjednaného množství dodávek hrozily. Žalovaný odmítl také námitku ve vztahu k povinnosti dodržovat tzv. integrované povolení, když tuto úvahu shledal spekulativní a ničím nepodloženou. Tato skutečnost navíc dle názoru žalovaného neprokazuje výhodnější hospodářské postavení prodávajícího. Rovněž zhodnotil, že úvaha, kterou žalobce v podaném odvolání naznačil, je možná pouze za předpokladu, že by prodávající ukončil dodávky hnědého energetického uhlí, v čemž mu ovšem brání ustanovení čl. XII. a XIII. dlouhodobé kupní smlouvy. Námitky týkající se pozastavení in-house dodávek žalovaný plošně odmítl jako námitky nesouvisející s projednávanou věcí.

67. Je tedy zjevné, že žalovaný se s námitkami žalobce podrobně ve svém rozhodnutí vypořádal a nelze přisvědčit názoru žalobce o nepřezkoumatelnosti těchto závěrů. Naopak soud má za to, že námitku žalobce ohledně výhodnějšího hospodářského postavení společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. je třeba odmítnout již jen z toho důvodu, že žalobce nenamítá naplnění kritérií uvedených v § 2 odst. 4 zákona o cenách, přestože se jedná o kritéria, která jsou pro závěr o výhodnějším hospodářském postavení prodávajícího či kupujícího určující. Argumentuje-li navíc žalobce neplněním soukromoprávních ujednání (zejména dodávky ve výši X % ujednaného množství, nesprávné fakturování ceny, nedodržení jakostních parametrů či krácení dodávek odběratelům), pak tyto námitky jsou pro posouzení výhodnějšího hospodářského postavení podle zákona o cenách zcela irelevantní. Tyto otázky ani nemohou být, jak správně uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, předmětem zájmu správních orgánů v rámci řízení o ochraně cenových předpisů. Jedná-li se o otázky ryze soukromoprávní povahy, žalobce se může případné ochrany domáhat prostřednictvím žaloby podané k civilnímu soudu, nikoliv však prostřednictvím správního soudnictví, kterému je svěřena ochrana veřejných subjektivních práv (§ 2 s.ř.s.). Co se dále týče povinnosti [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Tyto skutečnosti mohou svědčit pouze o tom, že je vztah mezi prodávajícím a kupujícím úzce provázán, což však není v oblasti dodávek hnědého energetického uhlí nijak neobvyklé. Je rovněž třeba odmítnout obavy žalobce z pozastavení dodávek hnědého energetického uhlí. Tyto obavy především nejsou ze strany žalobce ničím podložené. Lze také doplnit, že i pokud by přeci jen došlo k naplnění těchto obav, jednalo by se o porušení dlouhodobé kupní smlouvy, s čímž ovšem souvisí citelné sankce pro prodávajícího. Konečně je třeba odmítnout také úvahy žalobce týkající se vydaného integrovaného povolení Krajským úřadem Karlovarského kraje. Nejen, že jsou tyto námitky spekulativní, založené na úvaze „coby-kdyby“, a nijak neprokazují výhodnější hospodářské postavení prodávajícího, ale především toto rozhodnutí nevylučuje případnou budoucí změnu zdroje spalovaného uhlí. [část textu podléhá obchodnímu tajemství].

68. Pod bodem III. žalobce rozporoval určení obvyklé ceny hnědého energetického uhlí v posuzovaném období.

69. Především namítal, že obvyklá cena byla zjišťována na jiném trhu, než je trh relevantní, který žalovaný vymezil při určování vzájemného hospodářského postavení. Tak zatímco při určování vzájemného hospodářského postavení žalovaný vycházel z premisy uzavřeného trhu mezi dvěma subjekty, obvyklou cenu žalovaný zjišťoval na základě obchodních transakcí, které se uskutečňovaly mezi jinými subjekty. Uvedenou námitku soud neshledal důvodnou, neboť jak již bylo uvedeno shora, není pravdivé tvrzení, že žalovaný při zjišťování, zda se žalobce nacházel ve výhodnějším hospodářském postavení, vycházel toliko z úzkého pojetí relevantního trhu, tj. trhu, na kterém vystupují výlučně žalobce a prodávající. Tato úvaha žalovaného měla pouze hypotetickou povahu, avšak nebyla pro posouzení hospodářského postavení a určení obvyklé ceny relevantní. Lze proto uzavřít, že žalovaný relevantní trh vymezil z hlediska věcného, geografického i časového ve shodě s rozhodnutím prvostupňovým, jak vyplývá ze str. 92 až 93 napadeného rozhodnutí. Na takto vymezeném relevantním trhu následně zjišťoval také obvyklou cenu hnědého energetického uhlí.

70. Žalobce dále namítal, že žalovaný v rozporu s § 2 odst. 6 zákona o cenách nezohlednil, že se nejedná o trh, který na straně nabídky není ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže, což vyplývá zejména z rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem č.j. 14984/07-2700-500325, ze dne 17. 7. 2009. Dále žalobce napadl skutečnost, že se žalovaný řádně nevypořádal s tvrzením, že Skupina Czech Coal má na trhu hnědého energetického uhlí dominantní postavení, jak vyplynulo z rozhodnutí ÚOHS č.j. ÚOHS-S069/2010/PřŘ-3898/2011/320/Kpo.

71. Žalovaný se s uvedenou námitkou vypořádal na str. 110 a 111 napadeného rozhodnutí. Uvedl především, že závěr Finančního ředitelství v Ústí nad Labem byl učiněn pro období let 2005-2007, tedy nikoliv pro rozhodné období let 2009 až 2013. Současně nelze z rozhodnutí dovodit, že by Skupina Czech Coal tohoto postavení skutečně zneužívala. Upozornil také na to, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem bylo zrušeno, a nelze z něj proto dovozovat, že by skupina Czech Coal měla na trhu dominantní postavení. Sám žalobce má navíc pochybnosti ohledně svého tvrzení o zneužití dominantního postavení. To vyplývá z formulace tvrzení uvozené slovem „zřejmě“. Žalovaný proto námitku hodnotil jako spekulativní argumentaci. Co se konkrétně týče rozhodnutí ÚOHS, na která žalobce odkazoval, žalovaný odmítl jejich relevantnost s tím, že tato rozhodnutí nejsou na daný případ přiléhavá.

72. Soud uvedenou námitku shledal důvodnou. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal s problematikou omezeného okruhu účastníků na trhu s hnědým energetickým uhlím, který je nezpochybnitelný. Žalovaný vycházel toliko z toho, že nebylo pravomocně prokázáno, že by Skupina Czech Coal měla na trhu dominantní postavení. Pro určení ceny obvyklé ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o cenách však není rozhodné, zda konkrétní subjekt zaujímá na trhu dominantní postavení. Zcela bez významu je také to, zda reálně dochází k omezování hospodářské soutěže, resp. ke zneužívání dominantního postavení. K naplnění požadavku § 2 odst. 6 zákona o cenách postačí již pouhé ohrožení daného trhu účinky omezení hospodářské soutěže. Z tohoto důvodu je argumentace žalovaného zcela bezpředmětná. Nelze přisvědčit ani názoru žalovaného, že se rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem vztahovalo na období let 2005 až 2007, tj. nikoliv na posuzované období, a proto jej nelze hodnotit jako relevantní. Naopak je třeba konstatovat, že existovalo-li zde ohrožení relevantního trhu účinky omezení hospodářské soutěže v letech 2005 až 2007, pak je logickým závěrem žalobce, že zde toto ohrožení mohlo existovat i v letech 2009 až 2013. Bylo proto povinností žalovaného se s touto námitkou účastníka řádně vypořádat. Současně dospěl-li by k závěru, že trh není ohrožen účinky omezování hospodářské soutěže, pak byl povinen uvést konkrétní skutečnosti, o které své závěry opírá.

73. Žalobce v další dílčí námitce uvedl, že žalovaný byl povinen cenu obvyklou určovat ke dni uzavření dlouhodobé kupní smlouvy, tj. prosinec 2006 a leden 2007. Nikoliv tedy jako cenu obvyklou v roce 2013. Současně zpochybnil závěr žalovaného o tom, že by dlouhodobá kupní smlouva byla rámcovou smlouvou s tím, že konkrétní podmínky dodávky hnědého energetického uhlí [část textu podléhá obchodnímu tajemství].

74. Žalovaný v napadeném rozhodnutí (str. 113 až 114) založil svou argumentaci především na závěru o tom, že ujednání dlouhodobé kupní smlouvy v prvé řadě předpokládá, že mezi [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Žalobce byl povinen sjednat cenu ve výši ceny obvyklé, tj. v souladu s cenovými předpisy.

75. Soud se neztotožňuje se závěrem uvedeným v napadeném rozhodnutí. Je pravdou, že dlouhodobá kupní smlouva předpokládala v první řadě [část textu podléhá obchodnímu tajemství].

76. Pokud navíc žalovaný své rozhodnutí založil výhradně na závěru o tom, že žalobci nic nebránilo, aby při stanovení ceny postupoval v souladu s ujednáním a sjednal s prodávajícím cenu hnědého energetického uhlí ve výši ceny obvyklé, pak bylo třeba, aby se rovněž zabýval otázkou, z jakého důvodu k dohodě mezi žalobcem a prodávajícím nedošlo. Jinými slovy žalobce neměl možnost stanovit kupní cenu odchylně od dlouhodobé kupní smlouvy, tj. jednostranně, bez řádné dohody ohledně kupní ceny s prodávajícím, neboť v případě, kdy se smluvní strany nedohodly, nezbylo žalobci než postupovat v souladu s kupní smlouvou a určit kupní cenu na základě eskalačního vzorce. Z napadeného rozhodnutí se však podává, že se správní orgány touto otázkou nezabývaly.

77. Co se dále týče skutečnosti, že se správní orgány zabývaly obvyklou cenou v rozmezí let 2009 až 2013, nikoliv cenou obvyklou v době sjednání dlouhodobé kupní smlouvy, tj. v roce 2006, resp. 2007, soud uvádí, že postup správních orgánů byl správný. Ačkoliv je pravdou, že způsob určení kupní ceny byl sjednán již v dlouhodobé kupní smlouvě z roku 2007, [část textu podléhá obchodnímu tajemství] (čl. I. odst. 4. 1 dlouhodobé kupní smlouvy). Konkrétní výše kupní ceny hnědého energetického uhlí tedy [část textu podléhá obchodnímu tajemství].

78. Žalobce dále rozporoval použití statistické metody pro určení ceny obvyklé a určení okruhu transakcí zahrnutých do statistické analýzy. Uvedl především, že nemohl rozumně předpokládat, na základě jaké metody bude obvyklá cena určena. Navíc uvedená metoda považuje za obvyklou cenu oblast hodnot, které mají středních 50 % hodnot proměnných, a současně vylučuje z rozmezí ceny obvyklé polovinu všech sjednaných cen. Žalovaný navíc řádně neodůvodnil, proč některé transakce vyloučil, resp. se nezabýval konkrétními individuálními okolnostmi, nýbrž transakce vyloučil jako celek, tudíž jako domnělé excesy nevypovídající o ceně obvyklé. Dále uvedl, že nemůže obstát názor žalovaného, že mohl znát obchodní transakce, které byly zahrnuty do statistické analýzy. Žalobce také zpochybnil okruh transakcí zahrnutých do statistické analýzy, přičemž dle jeho názoru žalovaný vůbec neodůvodnil, proč právě hranice významnosti 50 tisíc tun ročně odlišuje obchodní transakce objemově významné od těch nevýznamných.

79. Stanovením ceny obvyklé se prvostupňový správní orgán podrobně zabýval na str. 7 až 10. Uvedl, že za cenu obvyklou není možné považovat jakoukoliv cenu, která se na trhu realizuje, nýbrž typické či běžné rozmezí. Současně není možné považovat za směrodatnou cenu zboží se zanedbatelným objemem prodeje. Jako objemově nevýznamné dodávky byly vyhodnoceny roční dodávky hnědého energetického uhlí pro jednotlivé odběratele nižší než 50 tisíc tun. Celkový podíl šetřených dodávek v průměru za kontrolované období po tomto vyloučení činil 98,24 % všech realizovaných dodávek. Jako vhodnou metodu dále správní orgán posoudil metodu mezikvartilového rozpětí, pomocí které je možné určit rozpětí zahrnující veškeré hodnoty v souboru posuzovaných cen mezi dolním a horním kvartilem za současné eliminace extrémních hodnot. Propočtené rozpětí obsahovalo 76,7 % veškerého objemu dodávek hnědého energetického uhlí. Na základě těchto závěrů správní orgán stanovil obvyklou cenu hnědého energetického uhlí v roce 2009 v rozpětí [část textu podléhá obchodnímu tajemství], v roce 2010 v rozpětí [část textu podléhá obchodnímu tajemství] v roce 2011 v rozpětí [část textu podléhá obchodnímu tajemství] v roce 2012 v rozpětí [část textu podléhá obchodnímu tajemství] a v roce 2013 v rozpětí [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Uvedené závěry prvostupňového rozhodnutí žalovaný převzal v žalobou napadeném rozhodnutí (str. 114 až 117 rozhodnutí).

80. Soud předně ve shodě s žalovaným konstatuje, že zákon o cenách v žádném ve svých ustanoveních nestanoví konkrétní mechanismus výpočtu ceny obvyklé. K jejímu určení je tudíž povolán správní orgán. Správnímu orgánu rovněž přísluší výběr konkrétních kritérií, ke kterým bude správní orgán přihlížet při určení ceny obvyklé. Naopak soudu nepřísluší zasahovat do výběru kritérií nebo určovat, ke kterému z kritérií má správní orgán pro určení ceny obvyklé přihlížet, a ponechává výběr kritérií na správním orgánu. Nicméně i zde platí, že kritéria správním orgánem vybraná musí mít objektivní charakter, a závěry správního orgánu o ceně obvyklé musí být přezkoumatelné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2004, čj. 7 A 72/2001-53).

81. Soud se proto zabýval pouze otázkou přezkoumatelnosti závěrů správního orgánu ohledně určení ceny obvyklé, nikoliv otázkou správnosti či vhodnosti zvolené metody mezikvartilového rozpětí. A dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného ve spojitosti s prvostupňovým rozhodnutím jsou přezkoumatelná a řádně správními orgány odůvodněna. Byl to především prvostupňový správní orgán, který velice podrobně vylíčil, z jakých důvodů zvolil pro určení ceny obvyklé metodu mezikvartilového rozpětí, a jakým způsobem dospěl ke konkrétnímu stanovení ceny obvyklé, resp. jejímu rozmezí. V podrobnostech správní orgán odkázal také na přílohu č. 9 Protokolu, což však nelze správnímu orgánu vytknout. Žalovaný se s názorem prvostupňového správního orgánu ztotožnil, což jednoznačně vyplývá z napadeného rozhodnutí.

82. Co se konkrétně týče odůvodnění, proč byly vyloučeny transakce pod 50 tisíc tun ročně, pak prvostupňový správní orgán zcela jednoznačně uvedl, že se jedná o dodávky objemově nevýznamné, proto k těmto dodávkám při stanovení ceny obvyklé nepřihlížel. Polemizuje-li žalobce s žalovaným v tom smyslu, že mohl vyloučit rovněž dodávky o objemu do 100 nebo 500 tisíc tun ročně, a nezdůvodnil, proč tak neučinil, soud uvádí, že takovéto dodávky by již zjevně nenaplnily předpoklad „objemové nevýznamnosti“. Uvedené koneckonců vyplývá rovněž z napadeného rozhodnutí. Žalobce také uvedl, že tyto dodávky jsou mnohonásobně pod úrovní dodávek, které odebíral žalobce. K tomu je třeba uvést, že je sice pravdou, že žalobci bylo v rozhodném období dodáváno hnědé energetické uhlí [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Konkrétně žalovaný na str. 117 napadeného rozhodnutí uvedl, že dodávky o objemech [část textu podléhá obchodnímu tajemství]jsou realizovány především pro elektrárny žalobce, tj. v rámci posuzovaných transakcí. Také tyto závěry žalovaného uvedené v napadeném rozhodnutí proto soud hodnotí jako přezkoumatelné.

83. Pokud žalobce dále namítal, že nemohl předem předpokládat, že pro určení ceny obvyklé bude zvolena právě metoda mezikvartilového rozpětí, pak soud musí uvedenou námitku hodnotit jako zcela irelevantní. Není rozhodné, zda žalobce mohl či nemohl předpokládat, jakou konkrétní metodou bude určena obvyklá cena hnědého energetického uhlí, nýbrž pouze to, zda mohl předpokládat výši ceny obvyklé. Proto ani tuto dílčí námitku soud neshledal důvodnou.

84. Důvodnou neshledal soud ani námitku ohledně nedostatečného vypořádání se s odkazem na rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ve věcech Czech Coal vs. United Energy, resp. Czech Coal vs. Energotrans. Žalobce sice uvádí, že se žalovaný odchýlil od uvedených rozhodnutí správních orgánů a určil hranici významnosti obchodních transakcí, avšak současně sám dodává, že v jednom případě byla hranice určena ve výši 8 tisíc tun ročně, ve druhém případě ve výši 100 tisíc tun ročně. Již z uvedeného je zřejmé, že praxe správních orgánů není při určení hranice významnosti obchodních transakcí jednotná, a je proto třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. To v daném případě žalovaný učinil a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil. Uvedená rozhodnutí byla navíc zrušena rozhodnutími správních soudů, k čemuž je třeba rovněž přihlédnout.

85. Co se dále týče námitky žalobce, že se žalovaný odchýlil při vymezení relevantního trhu od ustálené rozhodovací praxe cenových orgánů, pak obdobně jako při vypořádání předcházející námitky je třeba především přihlédnout ke skutečnosti, že rozhodnutí cenových orgánů, na která žalobce odkazuje, byla zrušena správními soudy, tudíž k nim již nelze přihlížet.

86. Soud rovněž shledal bezpředmětnou námitku, že žalovaný nesprávně vycházel z toho, že žalobce se svými dodavateli sjednával [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Touto otázkou se žalovaný zabýval na str. 118 napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí se však nepodává závěr, který dovozuje žalobce. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze uvádí, že jednotkové ceny byly uplatněny pro celý sortiment hnědého energetického uhlí od jednoho dodavatele, a to bez ohledu na konkrétní druh hnědého energetického uhlí či dodané množství. Žalovaný tedy nezpochybnil, že by množství a kvalita hnědého energetického uhlí nebyla sjednána v kupních smlouvách.

87. Naopak důvodnou shledal soud námitku žalobce, že žalovaný jednak nesprávně vyloučil z přehledu transakcí ty, kde byla sjednána dodávka uhlí s doložkou CPT (tj. přeprava placena do ujednaného místa určení), současně však nevzal v potaz skutečnost, že na předmětném trhu se uplatňuje vícero smluvních modelů (dlouhodobé kupní smlouvy, střednědobé kupní smlouvy, roční kontrakty, ad hoc dodávky), přičemž cena dle takových kontraktů se musí nutně odlišovat. Žalovaný na str. 119 napadeného rozhodnutí k první námitce uvedl, že tento postup byl zvolen proto, aby soubor posuzovaných cen obsahoval jen ceny vzájemně srovnatelné z hlediska dodacích podmínek a bylo tak zamezeno případným pochybnostem při zohledňování nákladů na dopravu. Při vypořádání druhé námitky žalovaný připustil, že se ceny u jednotlivých kontraktů mohou lišit, avšak všechny kontrakty musí respektovat zákon o cenách a jím stanovené podmínky. Uvedl také, že dlouhodobá kupní smlouva předpokládala, že bude [část textu podléhá obchodnímu tajemství].

88. Soud zajisté souhlasí s názorem žalovaného, že je nezbytné, aby soubor posuzovaných cen obsahoval jen ceny vzájemně srovnatelné z hlediska dodacích podmínek. Soud tudíž nezpochybňuje postup žalovaného, kdy z přehledu transakcí vyloučil ty dodávky uhlí, u nichž byla současně ujednána přeprava. Nicméně stejně významný vliv na cenu hnědého energetického uhlí, resp. její zkreslení, může mít konkrétní podoba kontraktu, tj. zda se jedná o kontrakt dlouhodobý či sjednaný ad hoc. Je obvyklé, a sám žalovaný tuto skutečnost nepopírá, že u dlouhodobých kontraktů se cena může zásadně lišit od cen sjednaných v rámci spotových akcí. Žalovaný byl tudíž povinen přihlédnout ke všem faktorům, které mohou mít vliv na sjednanou cenu hnědého energetického uhlí, tudíž i k povaze kupní smlouvy. Pokud žalovaný odkazuje na čl. I. odst. 4.1. dlouhodobé kupní smlouvy, pak má soud tento odkaz za zcela irelevantní. Mezi stranami byla jednoznačně sjednána dlouhodobá kupní smlouva ([část textu podléhá obchodnímu tajemství]), což nemůže být zpochybněno ani ujednáním stran o tom, že [část textu podléhá obchodnímu tajemství] To dává kupní smlouvě a ujednání o ceně jednoznačně dlouhodobý charakter. Žalovaný by k povaze kupní smlouvy mohl nepřihlédnout pouze v situaci, kdy by žalobce sjednával s dodavateli jednotkovou kupní cenu bez ohledu na charakter kupní smlouvy. Uvedené však žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvádí, proto soud uvedenou námitku shledal důvodnou.

89. Námitku, že žalovaný měl přihlédnout i k dalším parametrům, zejména pak k objemu dodávaného uhlí, soud neshledal důvodnou. Jak již bylo shora uvedeno, žalobce [část textu podléhá obchodnímu tajemství] Případné nedodržení ujednání ohledně kvality či kvantity bylo řešeno samostatnými mechanismy.

90. Žalobce dále pod bodem IV. namítal, že žalovaný pochybil při vyčíslení majetkového prospěchu, když nepřiměřený majetkový prospěch určil jako rozdíl mezi cenou uplatněnou žalobcem a cenou obvyklou, aniž by přihlédl ke zhoršené kvalitě dodávaného uhlí.

91. Uvedenou námitku soud neshledal důvodnou. Spory týkající se kvality dodaného hnědého energetického uhlí jsou spory ryze soukromoprávní povahy, přičemž právní řád dává kupujícímu celou řadu nástrojů, jakými se proti takovémuto jednání prodávajícího bránit. Především se jedná o práva plynoucí z občanskoprávní odpovědnosti prodávajícího za vadné plnění. Nicméně k těmto skutečnostem nemůže být přihlíženo správními orgány v rámci cenové kontroly, neboť správní orgány nedisponují pravomocí kontrolovat závazky plynoucí ze vztahů ryze soukromé povahy a s tím spojené soukromoprávní odpovědnosti. Soud proto konstatuje, že správní orgány postupovaly správně, jestliže při vyčíslení nepřiměřeného majetkového prospěchu vycházely z ceny, kterou vůči prodávajícímu uplatnil žalobce, a kterou skutečně prodávajícímu za dodané zboží uhradil.

92. Žalobce pod bodem V. namítl, že znakem objektivní stránky skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 16 odst. 3 písm. b) zákona o cenách je rovněž „zneužití“ hospodářského postavení jako vyjádření příčinné souvislosti se sjednáním cen jiné než obvyklé.

93. Soud však této námitce nemohl přisvědčit. Jakkoli by čistě gramatický výklad ustanovení § 16 odst. 3 písm. b) zákona o cenách vedl k závěru, že „zneužití“ je nedílnou součástí objektivní stránky deliktu, nelze přehlédnout, že by v takovém případě bylo třeba současně dokazovat i stránku subjektivní, tedy úmysl zneužít svého hospodářského postavení, neboť již pojem zneužití sám o sobě implikuje nutnou přítomnost zavinění, a to ve své závažnější formě. V daném případě se však jedná o správní delikt, za jehož spáchání stíhá právnickou osobu odpovědnost za výsledek, tj. odpovídá objektivně, bez ohledu na zavinění. Zde se lze opřít zejména o ustanovení § 17 odst. 1 zákona o cenách, podle něhož právnická osoba za správní delikt neodpovídá jen tehdy, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Právnická osoba coby pachatel předmětného správního deliktu tedy odpovídá zásadně vždy, pokud se zvláštním způsobem neliberuje tím, že učinila vše, aby k porušení nedošlo. Toto omezení pak vylučuje možnost zkoumat, zda pachatel své postavení zneužil, tedy jinými slovy: sjednal-li nižší než obvyklou cenu úmyslně s vědomím, že uplatňuje své významnější hospodářské postavení.

94. Že není třeba dokazovat úmysl pachatele zneužít své hospodářské postavení, vyplývá i ze vztahu ustanovení § 16 odst. 3 písm. b) a § 2 odst. 3 zákona o cenách. Ustanovení § 16 odst. 3 písm. b) zákona o cenách vymezuje svého druhu blanketní skutkovou podstatu, když odkazuje na hmotněprávní ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách, zakazující zneužití významnějšího hospodářského postavení. Sama tato odkazovaná norma je přitom normou mimotrestní, z níž vyplývá pouze nepřípustnost určitého chování. Stanoví-li pak ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách, že kupující nesmí zneužít svého výhodnějšího hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený majetkový prospěch - v kombinaci s ustanovením § 2 odst. 5 písm. b) bod vysvětlujícím pojem získání nepřiměřeného majetkového prospěchu, lze toto odkazované ustanovení vyložit smysluplně právě pouze jako zákaz sjednání ceny nižší než obvyklé v situaci, kdy je kupující ve výhodnějším hospodářském postavení. Z toho plyne, že ustanovení § 16 odst. 3 písm. b) zákona o cenách postihuje toho, kdo zneužije hospodářského postavení tím, že jako kupující sjedná cenu nižší než obvyklou za situace, kdy je ve výhodnějším hospodářském postavení. Lze tedy uzavřít, že pojmem zneužití hospodářského postavení ustanovení § 16 odst. 3 písm. b) zákona o cenách označuje stav, kdy kupující ve výhodnějším hospodářském postavení poruší zákaz nakupovat za nižší než obvyklou cenu. V této souvislosti lze odkázat rovněž na důvodovou zprávu k zákonu č. 409/2009 Sb. – novele zákona o cenách. Z bodu 4 zvláštní části důvodové zprávy se podává, že „projevem zneužití hospodářského postavení je vždy obohacení v důsledku nepřiměřené ceny (tedy zjednodušeně „okradení” druhého účastníka obchodního vztahu v nekonkurenčním prostředí).“ 95. Pod bodem VI. uvedl žalobce námitku, v níž brojil proti zahrnutí daně z přidané hodnoty do nepřiměřeného majetkového prospěchu.

96. Postup žalovaného, který se stran započtení DPH odkazoval na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 6A 5/2000 – 58 ze dne 25. 2. 2004, je nesprávný. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto ve sporu o otázce započítání DPH v době, kdy způsob výpočtu nepřiměřeného hospodářského prospěchu upravovala prováděcí vyhláška č. 580/1990 Sb. Podle ustanovení § 1 odst. 1 platilo, že za nepřiměřený hospodářský prospěch získaný cenou zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk se považuje zvýšení ceny prodeje oproti obvyklé ceně téhož nebo srovnatelného zboží. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dovodil, že pokud vyhláška operuje s pojmem cena ve smyslu cenových předpisů, rozumí se jí tehdy cena včetně daně. Předmětné ustanovení však bylo bez náhrady ke dni 21. 12. 2009 zrušeno vyhláškou č. 450/2009 Sb. Uvedený judikát proto nemá relevanci pro řešení stávajícího sporu o výklad stávající úpravy nepřiměřeného majetkového prospěchu. Zákon sám pojem nepřiměřeného hospodářského prospěchu nedefinuje. Zákon záměrně neužívá pojmu zisk, neboť se jedná o účetní pojem odrážející pouze výsledek hospodaření za účetní období. Soud je toho názoru, že nelze ignorovat zřejmý jazykový výklad tohoto pojmu. Hovoří-li zákon o cenách o hospodářském prospěchu, jedná se nepochybně o prospěch svědčící tomu, kdo jednal v rozporu se zákonem stanovenými cenovými pravidly. Takovým prospěchem však zajisté nemůže být peněžní částka, která odpovídá dani z přidané hodnoty odváděné plátcem této nepřímé daně státu. Z této transakce žalobce zjevně žádný prospěch neměl. Soud proto tuto námitku shledal opodstatněnou.

97. Žalobce dále namítal, že je sankcionován za to, že plnil rozhodnutí ÚOHS ze dne 30. 11. 2006, č. j. S 273/06-21087/06/610 (bod VII. žaloby).

98. Soud se neztotožňuje s argumentací žalovaného, že si žalobce mohl a měl být vědom současné povinnosti respektovat příslušná ustanovení zákona o cenách, a domluvit se se společností Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. na ceně, která by odpovídala nejen požadavkům ÚOHS, ale také zákonným kritériím vymezeným zákonem o cenách (str. 122 a 123 napadeného rozhodnutí). V daném případě je nepochybné, že žalobce vyhověl požadavkům, které byly kladeny rozhodnutím ÚOHS ze dne 30. 11. 2006, č. j. S 273/06-21087/06/610, a sjednal s prodávajícím kupní cenu hnědého energetického uhlí tak, jak bylo uvedeno v čl. I. odst. 4.1. dlouhodobé kupní smlouvy, tj. [část textu podléhá obchodnímu tajemství].

99. V žalobním bodě VIII. žalobce namítal rozpor mezi zjištěními žalovaného a ÚOHS, zejména pak co se týče stanovení tržních podílů či existence dominantního postavení.

100. Uvedenou námitku soud neshledal důvodnou. Především je třeba říci, že není pravdivé tvrzení žalobce, že by ÚOHS v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2006, č.j. S 273/06-21087/06/610, dospěl k jiným závěrům, než ke kterým dospěl správní orgán v napadeném rozhodnutí. ÚOHS zahájil řízení ve věci možného porušení § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, které spatřoval ve stanovení rozdílných podmínek ve smlouvách uzavřených mezi žalobcem a jejími dodavateli hnědého energetického uhlí pro výrobu elektrické energie v elektrárnách. Toto řízení ÚOHS zastavil podle § 11 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže a žalobci uložil splnění nápravných opatření. Již z uvedeného je zřejmé, že ÚOHS musel v rámci svého rozhodování dospět k závěru, že žalobce zaujímá na trhu dominantní postavení. V opačném případě by nemohl řízení zastavit podle § 11 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, neboť toto ustanovení je možné použít pouze za předpokladu, že je prokázáno, že došlo k porušení § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Závěr o dominantním postavení žalobce na trhu je patrný rovněž z odůvodnění rozhodnutí ÚOHS. [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Z tohoto důvodu rovněž soud neshledal rozpor v postupu správních orgánů s dosavadní judikaturou Městského soudu v Praze, zejména pak rozsudkem ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. 5 Ca 80/2008 a ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 9 Ca 230/2007.

101. V žalobním bodě X. žalobce namítal nevěrohodnost podkladů předkládaných společností Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. Svou námitku žalobce založil na tvrzení, že společnost Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. má zájem na výsledku řízení, o čemž svědčí skutečnost, že správní řízení bylo zahájeno na základě jejího podnětu. Dále dle žalobce společnost Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. tvrdí, že byla poškozena tím, že žalobce porušil zákon o cenách a konečně žalobce uvedl, že společnost Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. chce využít kontrolní zjištění v soudních řízeních ve svůj prospěch. Uvedl také, že prvostupňový správní orgán pouze nekriticky převzal tvrzení uváděná prodávajícím do protokolu o kontrole, přičemž tyto skutečnosti nebyly pravdivé. Podle žalobce jsou ze strany prodejce uváděny nepravdivé skutečnosti, zejména pak poznamenal, že zástupce prodávajícího nejen, že ve správním řízení uvedl, že lhal žalobci, ale rovněž lhal při svém výslechu. Žalovaný se však s těmito tvrzeními řádně nevypořádal.

102. Z napadeného rozhodnutí (str. 125 až 127) vyplývá, že žalovaný se touto otázkou zabýval, když uvedl, že řízení bylo zahájeno na základě podnětu prodávajícího, což je ovšem zcela běžný postup a cenová kontrola může být zahájena na základě podnětu třetí osoby. Správní orgány jsou také vázány zásadou materiální pravdy a zásadou volného hodnocení důkazů. K řádnému objasnění skutkového stavu slouží podklady, které jsou správnímu orgánu zaslány zainteresovanými stranami, tj. prodávajícím a žalobcem. Co se dále týče záměru použít kontrolní zjištění v případných dalších soudních sporech, žalovaný uvedl, že mu nepřísluší hodnotit záměry třetích osob. Ohledně otázky přejímání nepravdivých informací do protokolu o kontrole uvedl, že protokol o kontrole není jediným podkladem pro rozhodnutí, přičemž ne všechny informace v protokolu musí být relevantní pro řízení o správním deliktu. Doplnil také, že na rozdíl od protokolu o kontrole byly ve správním řízení korigovány náklady na dopravu a provoz [část textu podléhá obchodnímu tajemství] a určení rozpětí obvyklých cen. K nevěrohodnosti a lživým tvrzením ze strany zástupce prodávajícího žalovaný uvedl, že o této námitce bylo již rozhodnuto a k výslechu zástupce prodávajícího nebylo přihlíženo.

103. Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalovaný podrobně vypořádal veškeré námitky, které žalobce uvedl v podaném odvolání. Závěry žalovaného jsou jasné, srozumitelné, přesvědčivé a nevzbuzují jakékoliv pochybnosti o tom, jakým způsobem se žalovaný s jednotlivými námitkami vypořádal. Námitky žalobce spočívající v tvrzení, že prodávající má na výsledku řízení zájem, přičemž uváděné důvody považuje soud za zcela irelevantní. Je pochopitelné, že prodávající může mít zájem na výsledku správního řízení, nicméně tento zájem nemá vliv na zahájení a průběh správního řízení. Pokud v této souvislosti žalobce poukazuje na to, že prvostupňový správní orgán nekriticky převzal sdělení uvedená společností Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. do protokolu o kontrole, pak rovněž toto tvrzení musí soud odmítnout jako zcela bezpředmětné. Protokol o kontrole sepisuje kontrolní pracovník v případě, že vznikne při kontrole podezření, že kontrolovaná osoba získala nepřiměřený majetkový prospěch, který je možno vyčíslit (§ 14 odst. 3 zákona o cenách). Je tudíž zřejmé, že skutečnosti tam uvedené nejsou konečnými závěry správního orgánu ohledně porušení zákona o cenách, nýbrž slouží jako východisko pro další postup správního orgánu. Slouží zajisté také jako podklad pro vydání rozhodnutí. Nejedná se však o podklad jediný, nýbrž správní orgán je povinen opatřit také další podklady a tyto na základě své volné úvahy hodnotit. V daném případě je z celého rozhodnutí žalovaného zřejmé, na základě jakých podkladů rozhodl, přičemž protokol o kontrole byl pouze jedním z celé řady podkladů pro rozhodnutí. Co se dále týče námitky, že zástupce prodávajícího uváděl opakovaně nepravdivé informace, tak tuto námitku vypořádal již sám správní orgán, a k jeho výslechu nepřihlížel. Z těchto důvodů soud neshledal tuto námitku důvodnou.

104. V žalobním bodu XI. žalobce namítal uběhnutí prekluzivní lhůty.

105. Soud však takové námitce nemohl přisvědčit. Pětiletá (objektivní) prekluzivní lhůta upravená v ustanovení § 17 odst. 3 zákona o cenách počíná svůj běh již spácháním deliktu. Správní delikt je spáchán, pokud byly naplněny všechny znaky jeho objektivní stránky. Protože se v projednávaném případě představuje ustanovení § 16 odst. 3 písm. b) pouze tzv. blanketní skutkovou podstatu, vyplývají znaky deliktního jednání teprve z ustanovení § 2 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 2 odst. 5 písm. b) bod 1 cenového zákona. Z těchto plyne, že kupující se dopustí porušení cenových pravidel, pokud nakoupí zboží za cenu nižší, než je cena obvyklá. Není však nejmenších pochyb, že ke koupi zboží nemůže dojít dříve, než dojde mezi smluvními stranami ke shodě o jeho ceně. Konsenzus smluvních stran o způsobu výpočtu ceny pro případ, že nedojde k jejímu sjednání ad hoc, sice nastal již dne 22. 1. 2007 s uzavřením rámcové dlouhodobé kupní smlouvy. [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Z ustanovení § 43 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (účinného do 31. 12. 2013, dále jen „občanský zákoník“), plyne, že smlouva je uzavřena teprve okamžikem bezvýhradného přijetí nabídky obsahující podstatné náležitosti tohoto právního jednání. Smluvní strany musí dojít shody o podstatných náležitostech smlouvy. [část textu podléhá obchodnímu tajemství]. Až tehdy došlo k nákupu zboží ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 písm. b) bod 1 cenového zákona. Shora popsanému závěru není na překážku ani výkladové ustanovení § 2 odst. 2 cenového zákona, podle něhož dohoda o ceně je dohodou o výši ceny nebo o způsobu, jakým bude cena vytvořena za podmínky, že tento způsob cenu dostatečně určuje. V případě, kdy se aplikuje způsob stanovení ceny jen jako podpůrný, tj. nedošlo-li ke sjednání konkrétní ceny dohodou, nelze za dohodu o ceně ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 cenového zákona ztotožnit s okamžikem, kdy byl tento podpůrný způsob stanovení ceny ujednán.

106. Nelze tedy přijmout argumentaci, podle níž došlo ke sjednání ceny již s uzavřením dlouhodobé kupní smlouvy. Výklad, který by jako okamžik sjednání ceny chápal uzavření dlouhodobé kupní smlouvy, by vedl ke zcela absurdním závěrům. Bylo-li zahájeno řízení dne 8. 9. 2014, není pochyb, že ve vztahu k jednání, k němuž došlo v letech 2010 - 2013 prekluzivní lhůta zůstala zachována. Zachována byla i tříletá subjektivní lhůta, neboť správní orgán se mohl o správním deliktu dozvědět nejdříve se zahájením cenové kontroly, tj. dne 29. 4. 2013. Délku prekluzivní lhůty stanovenou zákonem před 31. 5. 2008 přitom nelze zohlednit, neboť ke spáchání předmětného správního deliktu došlo teprve po tomto datu.

107. Pod žalobním bodem XII. žalobce namítal absolutní věcnou nepříslušnost správních orgánů obou stupňů. Podle jeho názoru měl rozhodovat v prvním stupni Energetický regulační úřad.

108. Tuto námitku je rovněž třeba odmítnout jako nedůvodnou. Působnost Specializovaného finančního úřadu v oblasti cenové kontroly fyzických a právnických osob je dána na základě § 3 odst. 1 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. Odstavec 2 stejného ustanovení dále stanoví, že Specializovaný finanční úřad na základě cenových kontrol ukládá za porušení cenových předpisů pokuty. Odstavce 3 a 4 ustanovení § 3 téhož ustanovení dále upravují působnost Státní energetická inspekce, která provádí kontrolu dodržování cenových předpisů v oblasti podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů. Státní energetická inspekce ukládá za porušení cenových předpisů v oblasti podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů pokuty podle zvláštního právního předpisu. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 526/1990 Sb., o cenách. Ustanovení § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, dále stanoví, že Energetický regulační úřad a) vykonává působnost při uplatňování, regulaci, sjednávání a kontrole cen v oblasti energetiky, b) vydává právní předpisy pro regulaci, sjednávání a kontrolu cen v oblasti energetiky, c) vydává rozhodnutí o regulaci cen včetně pravidel pro klíčování nákladů, výnosů a hospodářského výsledku regulovaných a neregulovaných činností.

109. Konkrétně je působnost Energetického regulačního úřadu upravena v § 17 a § 18 zákona č.458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Podle § 17 energetického zákona je v působnosti Energetického regulačního úřadu regulace cen, podpora hospodářské soutěže v energetických odvětvích, výkon dohledu nad trhy v energetických odvětvích, podpora využívání obnovitelných a druhotných zdrojů energie, podpora kombinované výroby elektřiny a tepla, podpora biometanu, podpora decentrální výroby elektřiny a ochrana zájmů zákazníků a spotřebitelů s cílem uspokojení všech přiměřených požadavků na dodávku energií a ochrana oprávněných zájmů držitelů licencí, jejichž činnost podléhá regulaci. Podle § 18 odst. 1 písm. b) energetického zákona Energetický regulační úřad vykonává dozor nad dodržováním zákona o cenách v rozsahu podle zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen.

110. Z citovaných ustanovení zákona vyplývá, že Specializovanému finančnímu úřadu je svěřena obecná věcná působnost v oblasti cenových kontrol a při ukládání pokut za porušení cenových předpisů. Státní energetická inspekce je příslušná k provádění kontroly dodržování cenových předpisů v energetice a k ukládání pokut za porušení cenových předpisů v oblasti cen energie (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č.j. 5 A 116/2001-46). Konkrétně se však jedná pouze o oblast podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů. Od účinnosti energetického zákona (tj. od 1. 1. 2001) je navíc působnost správního orgánu při kontrole cen v oblasti energetiky a ukládání pokut dále svěřena také Energetickému regulačnímu úřadu. Ten vykonává působnost v oblasti cenové regulace podle ustanovení § 17 odst. 11 energetického zákona ve spojení s ustanoveními § 3 až 10a zákona o cenách. Podle § 17 odst. 11 energetického zákona podléhá cenové regulaci přenos elektřiny a distribuci elektřiny, za systémové služby, ceny za přepravu plynu, distribuci plynu, ceny za činnosti operátora trhu a ceny elektřiny a plynu dodavatele poslední instance. Jinými slovy Energetickému regulačnímu úřadu je svěřena působnost v oblasti cenových kontrol v energetice, avšak pouze v těch případech, kde se jedná o ceny regulované. Nikoliv tedy všechny případy stanovení cen v oblasti energetiky.

111. V daném případě se o případ cenové regulace v oblasti energetiky nejedná. Cena hnědého energetického uhlí je dána a utvářena v závislosti na nabídce a poptávce trhu s hnědým energetickým uhlím Tedy aniž by tato cena byla Energetickým regulačním úřadem regulována. Z tohoto důvodu Energetický regulační úřad nemá věcnou působnost v oblasti kontroly dodržování cenových předpisů při sjednávání ceny hnědého energetického uhlí. Jelikož zde tedy není žádný specializovaný správní orgán, kterému by byla svěřena působnost v této oblasti, je třeba vycházet z ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. Správním orgánem, který má v této oblasti všeobecnou věcnou působnost je proto Specializovaný finanční úřad.

112. V následujícím žalobním bodě XIII. žalobce namítal zkrácení svých procesních práv, zejména pak porušení práva nahlížet do správního spisu (nebylo mu umožněno pořídit si kopie a výpisy z neveřejné části spisu), práva seznámit se s podklady rozhodnutí a práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, porušení povinnosti vyhotovit protokol (případně záznam) o provedení důkazu listinou mimo ústní jednání.

113. Podle § 38 odst. 1 věty první zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění, účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do spisu, a to i v případě, že je rozhodnutí ve věci již v právní moci (§ 73). Podle odstavce 4 téhož ustanovení je s právem nahlížet do spisu spojeno právo činit si výpisy a právo na to, aby správní orgán pořídil kopie spisu nebo jeho části. Podle odstavce 6 téhož ustanovení jsou z nahlížení do spisu vyloučeny jeho části, které obsahují utajované informace nebo skutečnosti, na něž se vztahuje zákonem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti; to neplatí o částech spisu, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz, do takových částí spisu však může nahlížet pouze účastník řízení nebo jeho zástupce za předpokladu, že jsou předem seznámeni s následky porušení povinnosti mlčenlivosti o těchto skutečnostech a že o poučení je sepsán protokol, který podepíší. Ustanovení odstavce 4 se nepoužije.

114. Právo nahlížet do spisu zaručuje účastníku řízení všestrannou informovanost o probíhajícím řízení. Účastníci řízení, resp. jejich zástupci mají právo nahlížet do spisu po celou dobu správního řízení, tedy od jeho započetí, v celém jeho průběhu a následně i poté, co již vydané rozhodnutí nabylo právní moci. S právem nahlížet do spisu je spojeno také právo činit si ze spisu výpisy a právo žádat správní orgán o kopie spisu nebo jeho části. Z nahlížení jsou vyloučeny ty části spisu, které obsahují utajované informace nebo skutečnosti, na něž se vztahuje zákonem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti. Uvedené ovšem neplatí o těch částech spisu, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz, neboť se jedná o klíčovou část spisu, která je pro výsledek správního řízení určující. Proto je založeno právo účastníka řízení nahlédnout do těchto částí spisu i přes výlučnost ochrany utajovaných informací, resp. skutečností, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti. Z těchto částí spisu není ovšem přípustné činit výpisy, rovněž nelze ani správní orgán požádat o jejich kopii (srov. Hrabák, Nahodil: Správní řád s výkladovými poznámkami a vybranou judikaturou: komentář. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2012).

115. Z uvedeného je zřejmé, že jestliže správní orgán umožnil žalobci nahlédnout i do neveřejné části spisu, avšak mu již neumožnil pořídit si kopie a výpisy z této neveřejné části spisu, postupoval v souladu s ustanovením § 38 odst. 6 správního řádu. Z tohoto důvodu soud námitku žalobce neshledal důvodnou.

116. Soud neshledal důvodnou ani dílčí námitku, že správní orgán neuvedl odkaz na konkrétní listiny, ale pracoval pouze se souhrnnými zjištěními. V této souvislosti lze odkázat především na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2010, č.j. 2 As 28/2010-103, ze kterého vyplývá, že „[d]ůkazy přitom není třeba doslovně vtělit do odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, nýbrž je především potřeba, aby je správní orgán v rozhodnutí zhodnotil (§ 50 odst. 4 správního řádu)”. Tomuto požadavku správní orgány dostály. Z prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, které listiny shledal správní orgán rozhodujícími pro posouzení správního deliktu (listinné důkazy jsou přehledně uvedeny na str. 40 prvostupňového rozhodnutí), jakož i to, jakým způsobem tyto listiny hodnotil.

117. Žalovaný dále namítal, že prvostupňový správní orgán pochybil, když nevyhotovil protokol (případně záznam) o provedení důkazu listinou mimo ústní jednání. Žalovaný se s uvedenou námitkou vypořádal odkazem na ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu, podle kterého k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním. Žalobce mohl dle žalovaného uplatnit své námitky v námitkovém řízení, případně též ve vyjádření k podkladům rozhodnutí, což však neučinil.

118. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011-48, platí, že „[u]stanovení § 82 odst. 4 se snaží vyvažovat právo účastníků řízení vyplývající z ustanovení § 36 odst. 1, tzn. navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Aplikace tohoto ustanovení správního řádu má svá úskalí spočívající v tom, že správní orgán by měl zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, k čemuž však při odmítnutí dodatečných důkazů a popření nových skutečností nemusí dojít. Z toho také plyne, že ustanovení § 82 odst. 4 prakticky nelze automaticky použít v řízeních vedených z moci úřední, v nichž má být účastníkovi řízení uložena nějaká povinnost. To se podává zejména z ustanovení § 50 odst. 3 věta druhá, podle níž v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena; toto ustanovení je tak ve vztahu k § 82 odst. 4 lex specialis. Má-li správní orgán povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena i bez návrhu (z logiky věci bez návrhu toho, komu má být povinnost uložena), nemůže se správní orgán ohledně návrhů takové osoby na provedení dalších důkazů současně dovolávat ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu. Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu tedy na řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, nedopadá”. V daném případě bylo řízení zahájeno z moci úřední a vedeno pro podezření ze spáchání správního deliktu podle § 16 odst. 3 písm. b) zákona o cenách. Ze shora uvedeného je zřejmé, že v tomto případě nebylo možné vypořádat námitku žalobce ohledně nevyhotovení protokolu o provedení důkazů listinou mimo ústní jednání tak, že k ní žalovaný s ohledem na § 82 odst. 4 správního řádu nepřihlíží. Soud proto tuto námitku shledal důvodnou.

119. Co se konkrétně týká povinnosti správního orgánu učinit o provedení důkazu listinou záznam do spisu, pak tato povinnost správnímu orgánu plyne z ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu. Neučinil-li tak správní orgán, dopustil se procesního pochybení. Toto pochybení však nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť veškeré listiny, ze kterých správní orgány při svém rozhodování vycházely, byly součástí správního spisu a žalobce s nimi byl prokazatelně seznámen.

120. Pod bodem XIV. žalobce namítal neúplnost podkladů rozhodnutí, kdy správní orgány neprovedly všechny žalobcem navržené a předložené důkazy.

121. Podle § 52 správního řádu, jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Avšak „není na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť správní orgán sice není ve smyslu § 52 SpŘ povinen všechny důkazy navržené účastníky provést, pokud však některé z nich neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč se tak stalo. Správní orgán je oprávněn, ale i povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by bylo rozhodujícímu orgánu dáno na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli a o které opře skutkové závěry a které opomene. … Měl-li totiž podle § 52 SpŘ žalovaný povinnost provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci, a nehodlal-li žalobcem navrhované důkazy provést, musel jasně a konkrétně zdůvodnit, proč jejich provedení nebylo třeba”(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 As 29/2009-48). Z uvedeného je tedy zřejmé, že správní orgán nemá povinnost provést všechny účastníkem navržené důkazy. Pokud však neprovede navrhované důkazy, je povinen náležitě odůvodnit, z jakého důvodu tak neučinil. V daném případě tak žalovaný učinil na str. 132 až 134, kde podrobně vyložil, z jakých důvodů neprovedl žalobcem navrhované důkazy. Soud se s těmito závěry ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na vypořádání jednotlivých dílčích námitek shora. Z tohoto důvodu soud neshledal námitku žalobce důvodnou.

122. Žalobce dále pod bodem XV. namítal nesprávné uložení a výši pokuty. Uvedenou námitkou se soud nezabýval, neboť nebylo jednoznačně prokázáno, že žalobce naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle § 16 odst. 3 písm. b) zákona o cenách. Vypořádání této námitky by tudíž bylo bezpředmětné.

123. V posledním žalobním bodě XVI. žalobce namítal pochybnosti o nepodjatosti oprávněných úředních osob, a to konkrétně Ing. J. S. a Ing. J. S. Žalobce založil své pochybnosti o nepodjatosti úředních osob na způsobu předvolání k výslechu (předvolání právního zástupce společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s.), změně vyslýchané osoby (Ing. F. Š.) a způsobu vedení výslechu (vstřícný přístup k vyslýchané osobě, zabránění v kladení dalších otázek týkajících se věrohodnosti Ing. F. Š.). Poukázal také na to, že společnost Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. získala přístup k informacím ze správního spisu prostřednictvím správního orgánu. Zpochybnil také žádost o doplnění podkladů ze dne 29. 9. 2014 a vypracování části protokolu prodávajícím.

124. Podle § 14 odst. 1 správního řádu, v rozhodném znění, je každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.

125. Citované ustanovení má zajistit, aby pravomoci správních orgánů vykonávaly pouze osoby nestranné, tedy takové, jejichž postoj k výkonu pravomoci nebude „zkřiven“ vztahem k věci samé či k těm, kteří mají či mohou mít nějaký zájem. Úřední osoby nemají mít na vyřízení věci jiný zájem než ten, aby postupovaly zákonně (a v rámci toho i věcně správně a efektivně). Právní úprava vychází z toho, že nebezpečí ovlivnění nežádoucím vztahem je třeba aktivně předcházet tak, aby k němu pokud možno nikdy nedošlo. Zákon proto nevyžaduje jistotu ani přiměřenou pravděpodobnost existence nežádoucího vztahu; postačí již, jestliže o nepodjatosti lze pochybovat. Pochybnost o nepodjatosti je založena tehdy, jsou-li rozumné a z reality vycházející důvody k domněnce, že zde může existovat nežádoucí vztah, jenž by mohl „zkřivit“ postoj úřední osoby k výkonu jí svěřené pravomoci. I nízká míra pravděpodobnosti takového nebezpečí tedy může vést k závěru o vyloučení určité úřední osoby z úkonů v řízení. Důvodem k pochybnostem o nepodjatosti může být cokoli, co vzhledem ke své povaze může založit nežádoucí vztah mající potenciál ke „zkřivení“ postoje úřední osoby k výkonu jí svěřené pravomoci (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č.j. 1 As 89/2010-119).

126. Soud musí konstatovat, že skutečnosti uváděné žalobcem neshledal takovými, které by vzbuzovaly pochybnosti o nepodjatosti dotčených úředních osob. Námitky, které žalobce v podané žalobě uvádí, směřují výhradně vůči nesprávnému procesnímu postupu správního orgánu. Procesní postup správního orgánu v konkrétní věci, resp. úředních osob, však zpravidla nemůže zakládat pochybnosti o nepodjatosti těchto úředních osob. Jinými slovy, pro vyslovení podjatosti úřední osoby nemá význam samotné pochybení v rámci vedení správního řízení (vada řízení). Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že žalobce v podané žalobě nepopisuje jakýkoliv konkrétní vztah (pozitivní či negativní) dotčených úředních osob, ať už k samotnému žalobci či společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., k jejich právním zástupcům či k projednávané věci. Není rovněž zřejmé, jaký konkrétní zájem mají mít dotčené úřední osoby na výsledku správního řízení. Z těchto důvodů soud žalobce důvodnou.

127. S poukazem na shora uvedené důvody proto Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil pro podstatné vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Podle ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s. je správní orgán v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku.

128. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. Žalobce byl v řízení o žalobě plně úspěšný, proto mu náleží plná náhrada nákladů řízení. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady na právní zastoupení ve výši 6 800 Kč, které sestávají z odměny dle § 6, § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v celkové výši 6 200 Kč za 2 úkony dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (tj. převzetí a příprava zastoupení, žaloba), přičemž odměna za 1 úkon právní služby činí 3 100 Kč, dále náhrady hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za jeden úkon právní služby dle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, tedy za 2 úkony právní služby celkem 600 Kč. Žalobci rovněž náleží náhrada DPH ve výši 21 % z částky 6 800 Kč, tj. 1 428 Kč. Celkem tedy žalobci náleží náhrada nákladů řízení ve výši 11 228 Kč.

Poučení