11 C 1/2021-74

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Ladou Horákovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [osobní údaje zástupce] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající prostřednictvím [název] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu takto:

Výrok

I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 4. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žaloba, že žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku se písemně omluvit žalobkyni doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění: „ Omluva [celé jméno žalobkyně], [datum narození]: [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] Přijměte prosím omluvu za tento nezákonný, šikanozní a především bezohledný úřední postup vůči Vám ze strany orgánů státu ve Vaší trestní věci, to jest [stát. instituce] ČR [obec] [anonymizováno], Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] [název soudu]“, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou dne 4. 1. 2021, ve znění její opravy a doplnění, domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a dále se písemně omluvit žalobkyni ve znění, uvedeném ve výroku II. tohoto rozsudku, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen„ zákona č. 82/1998 Sb.“), jež měla žalobkyni vzniknout jejím nezákonným trestním stíháním ve věci údajného trestného činu dotačního podvodu, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nýbrž bylo pravomocně zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v důsledku čehož je, dle názoru žalobkyně a s jejím odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 590/08, třeba pohlížet na celé trestní stíhání žalobkyně, včetně všech úkonů, jako na vadné. Žalobkyně podrobně popsala průběh trestního řízení zahájeného vůči její osobě policejním orgánem, jakož i následné úkony a postup policejního orgánu i státního zástupce ve stádiu přípravného řízení, rovněž i postup soudů I. a II. stupně v rámci trestního stíhání žalobkyně. Akcentovala, že jakýkoli zásah orgánů veřejné moci do základních práv a svobody je přípustný pouze tehdy, pokud pro něj existuje nejen formální, ale i materiální důvod, a že žádný výkon státní moci nemůže být založen jen na formálním opodstatnění, ale musí pro něj být dostatečný materiální důvod. Odkázala na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a za nezákonné označila úkony a rozhodnutí policejního orgánu (dále také jen„ PČR“) i Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] (dále také jen„ OSZ“) vůči její osobě (zejména předvolání pod falešnou záminkou„ k podání vysvětlení“, sdělení podezření z 2. 10. 2019 a poté usnesení o zahájení trestního stíhání z 11. 11. 2019, nedůvodné fotografování žalobkyně, její daktyloskopování a odebrání vzorku DNA, bezdůvodné odepření práva žalobkyně na nahlédnutí do spisu, podání návrhu na podání obžaloby a podání obžaloby samotné, namísto toho, aby nedůvodně zahájené trestní stíhání žalobkyně bylo zastaveno již v přípravném řízen. Proti nezákonnému postupu PČR podala žalobkyně správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, kdy řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] nebylo dosud skončeno. Po podání obžaloby byla věc projednána u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále také jen„ zdejší soud“) v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], v němž k odporu žalobkyně proti trestnímu příkazu rozhodl soud I. stupně rozsudkem, jímž uznal žalobkyni vinnou trestným činem dotačního podvodu, avšak upustil od jejího potrestání. K odvolání žalobkyně zastavil Městský soud v Praze (dále také jen„ odvolací soud“) trestní stíhání žalobkyně podle § 257 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění (s odkazem na ust. § 223 odst. 2 trestního řádu, potažmo s odkazem na ust. § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu), kdy v odůvodnění písemného vyhotovení tohoto usnesení výslovně uvedl, že trestní stíhání nemělo být vůbec zahajováno a bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno již ve stádiu přípravného řízení, nejpozději pak před soudem I. stupně a v případě, že k tomu nedošlo, napravil toto pochybení samostatným rozhodnutím odvolací soud. Dle žalobkyně jsou proto opatření o sdělení podezření a následně vydané usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonnými rozhodnutími, kdy měřítkem jejich zákonnosti je pravomocný výsledek trestního řízení, pro žalobkyni příznivý. Tím žalobkyni vznikla nemajetková újma, neboť úkony a postup PČR a OSZ představuje zásah do práva na ochranu osobního a soukromého života žalobkyně. Ze strany žalovaného státu a jeho orgánů tak bylo neoprávněně zasaženo do práv žalobkyně zaručených články 7 odst. 1 (právo na nedotknutelnost osoby a soukromí), 10 odst. 1 (právo na ochranu osobní cti a dobré pověsti), 10 odst. 3 (právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o svojí osobě), a 8 odst. 2 (právo nebýt trestně stíhán jinak nežli z důvodu a způsobem, který stanoví zákon) Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“). V tomto směru žalobkyně rovněž rozsáhle argumentovala a současně podotkla, že kromě vzniku nemajetkové újmy, která je předmětem této žaloby, jí vznikla i škoda majetková (pozn. soudu - nárok na náhradu majetkové újmy žalobkyně uplatněn samostatnou žalobou v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka]). Žádostí ze dne 2. 7. 2020 žalobkyně uplatnila u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v podobě peněžité náhrady ve výši 200 000 Kč a omluvy včetně učinění neprodlených opatření směřujících k likvidaci nezákonně získaných a neoprávněně uchovávaných osobních údajů žalobkyně. Tyto nároky žalovaná ani zčásti neuspokojila a v zákonné lhůtě 6 měsíců na žádost žalobkyně ani nereagovala. Dnem 4. 1. 2021 se tak dostala do prodlení s úhradou peněžité satisfakce, v důsledku čehož žalobkyně současně požádala o přiznání zákonného úroku z prodlení, specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku.

2. Žalovaná nesouhlasila s podanou žalobou a navrhla její zamítnutí. Potvrdila faktický průběh trestního stíhání žalobkyně i jeho výsledek, tedy zastavení trestního stíhání žalobkyně v odvolacím řízení dle výše citovaných zákonných ustanovení trestního řádu. Rovněž potvrdila, že u ní žalobkyně uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 200 000 Kč a požadavek na omluvu za nezákonný postup státní zástupkyně s tím, že předběžné projednání nároku ukončila žalovaná až po podání žaloby tak, že nároku žalobkyně nevyhověla ani zčásti s odkazem na § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. Podle tohoto zákonného ustanovení totiž žalobkyni nevzniklo právo na náhradu škody, neboť k zastavení jejího trestního stíhání došlo dle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, přičemž z odůvodnění odvolacího soudu, proti němuž žalobkyně nijak nebrojila, vyplynulo, že účelu trestního řízení bylo již dosaženo a tudíž netrvá veřejný zájem na tom, aby trestní řízení probíhalo.

3. V písemné replice žalobkyně nesouhlasila s procesní obranou žalované a zejména zdůraznila, že v případech, kdy trestní stíhání skončilo jeho zastavením nebo zproštěním obžaloby nebo postoupením věci je dovozována odpovědnost státu za škodu z konečného pravomocného rozhodnutí, pro obviněného příznivého. Namítla, že ust. § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., jehož se žalovaná dovolává, vylučuje odpovědnost státu za škodu v případech rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranného opatření (§ 9 - § 12 zákona č. 82/1998 Sb.), což není případ žalobkyně, neboť žádné rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření v jejím případě vydáno nebylo. Dle žalobkyně bylo její trestní stíhání zahájeno a vedeno nezákonně, na základě nezákonného rozhodnutí, jehož nezákonnost vyplývá z pravomocného, pro žalobkyni příznivého, výsledku trestního řízení, kterým je zastavení trestního stíhání žalobkyně.

4. Po skutkové stránce účastníci učinili při jednání soudu dne [datum] nesporným, že v srpnu 2019 byly vůči žalobkyni zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a dne 29. 10. 2019 zahájeno trestní stíhání žalobkyně ze spáchání přečinu dotačního podvodu dle § 212 odst. 2, 4 trestního zákoníku, dne 16. 12. 2019 podalo OSZ u zdejšího soudu obžalobu na žalobkyni pro dotační podvod podle § 212 odst. 2, 4 trestního zákoníku, věc byla projednávána v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], v němž bylo nejdříve rozhodnuto trestním příkazem ze dne 18. 12. 2019, jímž byla žalobkyně soudem uznána vinnou trestným činem dotačního podvodu, a po podání odporu byla věc projednána v hlavním líčení, které proběhlo dne 3. 2. 2020 a při němž byl vydán rozsudek, jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 4 trestního zákoníku a upuštěno od jejího potrestání. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. [spisová značka], kterým předmětné trestní stíhání žalobkyně zastavil podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu, s odkazem na ust. § 223 odst. 2 trestního řádu, potažmo s odkazem na ust. § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu (viz rovněž usnesení odvolacího soudu z 20. 5. 2020, sp. zn. [spisová značka]). Dále bylo nesporným, že podáním ze dne 2. 7. 2020 žalobkyně uplatnila u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč a omluvu za nezákonný postup státní zástupkyně, přičemž žalovaná své zamítavé stanovisko k uplatněnému nároku písemně sdělila až v průběhu tohoto řízení, podáním ze dne 23. 2. 2021 (vit rovněž žádost žalobkyně z 2. 7. 2020, doručená žalované téhož dne, a podání žalované ze dne 23. 2. 2021).

5. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, a to shora citovaným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. [spisová značka], že k odvolání žalobkyně proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. [spisová značka], jímž byla žalobkyně uznána vinnou přečinem dotačního podvodu a upuštěno od jejího potrestání, zastavil odvolací soud dle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu (s odkazem na ust. § 223 odst. 2 trestního řádu, potažmo s odkazem na ust. § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu), trestní stíhání žalobkyně, neboť jsou dány okolnosti, jež odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem I. stupně (viz výroková část cit. usnesení odvolacího soudu). V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že zastavení trestního stíhání dle ust. § 223 odst. 2 trestního řádu z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 trestního řádu je fakultativní, tedy že v daném konkrétním případě může dojít k zastavení trestního stíhání, pokud bylo zjištěno, že žalobkyně spáchala trestný čin, avšak není dán veřejný zájem na pokračování v trestním stíhání (viz bod 11. odstavec druhý odůvodnění). Odvolací soud neshledal žádný veřejný zájem na dalším trestním stíhání žalobkyně a v žádném případě nadále neshledal v jejím jednání takovou společenskou škodlivost, aby musela být trestně stíhána, když i vzniklou škodu žalobkyně reparovala, resp. se na její reparaci podílela (viz bod 12. odůvodnění). Závěrem odvolací soud uvedl, že v daném případě nemělo být trestní stíhání vůbec zahajováno a bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno již ve stádiu přípravného řízení, nejpozději pak před soudem I. stupně a v případě, že k tomu nedošlo, napravil toto pochybení samostatným rozhodnutím odvolací soud (viz bod 13. odůvodnění). Odvolací soud poučil žalobkyni o možnosti podat proti jeho usnesení dovolání (viz poučení cit. usnesení), což žalobkyně neučinila (viz obsah připojeného trestního spisu zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka]).

6. Žalobou z 13. 1. 2020, podanou u Městského soudu v Praze proti PČR, které byla přidělena sp. zn. [spisová značka], se žalobkyně domáhá ochrany proti nezákonnému zásahu PČR (viz žaloba na ochranu proti nezákonnému zásahu z [datum] a písemné vyjádření PČR k této žalobě z [datum] v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]). O žalobě nebylo, dle sdělení samotné žalobkyně, dosud rozhodnuto.

7. Dne 4. 1. 2021 podala žalobkyně proti žalované u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu o náhradu majetkové újmy, tvořené náklady na obhajobu žalobkyně v totožném trestním řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 5. 2021, č. j. [číslo jednací] (bez vyznačené doložky právní moci), byla žaloba nepravomocně zamítnuta s odůvodněním, že trestní stíhání žalobkyně skončilo zastavením podle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, tj. právě z důvodu, pro který je vyloučen nárok na náhradu škody dle § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. (viz cit. rozsudek ze dne 25. 5. 2021, č. j. [číslo jednací]).

8. Z ostatních provedených důkazů již soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění a právní závěry v projednávané věci, a proto je dále nehodnotil.

9. Z důvodu nerozhodnosti, resp. nadbytečnosti, soud při jednání dne [datum] zamítl zbylé důkazní návrhy, zejména návrh žalobkyně na provedení jejího účastnického výslechu a výslechu státní zástupkyně, když dosud provedené dokazování tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci, jež závisí výlučně na právním posouzení, resp. když provedení dalších navrhovaných důkazů by nemohlo přispět k objasnění skutkového stavu jiným způsobem, než byl dosud provedeným dokazováním objasněn.

10. Na základě nesporných prohlášení účastníků a provedeného dokazování lze tedy o rozhodném skutkovém stavu věci učinit závěr, podle kterého bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. [spisová značka], trestní stíhání žalobkyně pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 4 trestního zákona, v odvolacím řízení zastaveno podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu, s odkazem na ust. § 223 odst. 2 trestního řádu, potažmo s odkazem na ust. § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, neboť jsou dány okolnosti, jež odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem I. stupně. Proti tomuto usnesení žalobkyně, ač poučena, nepodala mimořádný opravný prostředek (dovolání), a následně dne 2. 7. 2020 uplatnila u žalované nároky na náhradu nemajetkové újmy ve formě peněžitého zadostiučinění v částce 200 000 Kč a ve formě omluvy, které žalovaná v průběhu tohoto řízení odmítla.

11. Podle ust. § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

12. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

13. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odstavce 3, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

14. Podle ust. § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (s odkazem v poznámce pod čarou na ust. § 172 odst. 2 trestního řádu).

15. Podle ust. § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle ust. § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. Podle ust. § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1, 2).

19. Podle ust. § 223 odst. 2 trestního řádu soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2.

20. Podle ust. § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu státní zástupce může zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Podle odst. 3 proti usnesení podle odst. 1 a 2 může obviněný, a je-li znám, též poškozený, podat stížnost, jež má odkladný účinek. Podle odst. 4 v trestním stíhání, které bylo zastaveno z některého důvodu uvedeného v odst. 2, se pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit.

21. Po právním zhodnocení skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba na náhradu nemajetkové újmy žalobkyně z titulu tvrzeného nezákonného trestního stíhání žalobkyně není důvodná. Soud posoudil uplatněné nároky žalobkyně podle shora citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a trestního řádu ve spojení s článkem 36 odst. 3 LZPS.

22. Soud předně konstatuje, že žalobkyně splnila prvořadou podmínku pro domáhání se práva u soudu na přiměřené zadostiučinění jakožto kompenzace za nemajetkovou újmu způsobenou jí tvrzeným nezákonným trestním stíháním její osoby, neboť dne 2. 7. 2020 uplatnila u žalované nárok na peněžitou satisfakci a nárok na omluvu ve smyslu ust. § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž žalovaná její nároky v zákonné lhůtě šesti měsíců neuspokojila, resp. po uplynutí této lhůty je podáním ze dne 23. 2. 2021 odmítla.

23. Podstatou tohoto sporu bylo právní posouzení, zda zahájení a vedení trestního stíhání žalobkyně bylo či nikoliv nezákonné, zda v důsledku toho neoprávněně zasáhlo či nikoliv do jejích základních práv garantovaných LZPS, a zda tedy stát dle shora citovaných ust. § 1 odst. 1, § 2, § 5 písm. a), § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá či nikoliv za nemajetkovou újmu žalobkyně ve smyslu ust. § 31a téhož zákona. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným mj. v trestním řízení, kdy za nezákonné rozhodnutí se považuje pravomocné rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, přičemž nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech zákonných procesních prostředků k ochraně jeho práv včetně dovolání. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., je však založen na stejných principech. Výkladem zákona soudní judikatura dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi byla odčiněna, a systematickým a logickým výkladem proto dospěla k závěru, že došlo-li z určitých (v ust. § 12 zákona č. 82/1998 Sb. neuvedených) důvodů k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a že tedy nemělo být proti němu trestní stíhání vedeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání se posuzuje podle ust. § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím s tím, že rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004 ze dne 26. 1. 2005 nebo sp. zn. 28 Cdo 4894/2009 ze dne 7. 6. 2011).

24. V daném případě bylo odvolacím soudem zastaveno trestní stíhání žalobkyně dle ust. § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu z důvodu okolností, jež odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem I. stupně, tedy vzhledem k okolnostem, za nichž byl přečin dotačního podvodu žalobkyní spáchán, a vzhledem k chování žalobkyně po spáchání činu, zejména k její snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, čímž bylo dosaženo trestního řízení. V odůvodnění uvedeného usnesení pak odvolací soud konstatoval, že ač žalobkyně jako obviněná spáchala trestný čin, neshledal soud veřejný zájem na pokračování v trestním stíhání žalobkyně a nadále neshledal v jednání žalobkyně takovou společenskou škodlivost, aby musela být trestně stíhána. V závěru odůvodnění pak odvolací soud uvedl, že v daném případě nemělo být trestní stíhání vůbec zahajováno a bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno již ve stádiu přípravného řízení, nejpozději pak před soudem I. stupně. Z této výslovné citace, však nelze v žádném případě dovodit žalobkyní tvrzenou nezákonnost jejího trestního stíhání. Žalobkyně byla trestně stíhána pro skutek, který je trestným činem (přečinem dotačního podvodu) a trestní stíhání proti ní tak bylo vedeno pro jednání nedovolené. K zastavení jejího trestního stíhání pak došlo poté, kdy bylo zjištěno, že žalobkyně naplnila skutkovou podstatu trestného činu dotačního podvodu. Nelze mít tudíž za to, že předmětným trestním stíháním došlo k porušení žalobkyní označených základních práv, garantovaných v čl. 7 odst. 1, č. 10 odst. 1 a 3, a čl. 8 odst. 2 LZPS. Žalobkyni lze dát nepochybně za pravdu v tom, že právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání lze dle § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnit i v případech, kdy rozhodnutí vydaná v trestním řízení nebyla pro nezákonnost zrušena, ale trestní stíhání bylo zastaveno. Zastavení trestního stíhání má totiž, jak je konstatováno již shora, stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání či zrušení trestního rozsudku pro nezákonnost, ovšem výlučně za předpokladu, že k nim došlo z důvodů neuvedených v ust. § 12 zákona č. 82/1998 Sb. Trestní stíhání žalobkyně však bylo zastaveno dle ust. § 172 odst. 2 písm. c) trestního řád, tedy právě z důvodů uvedených v § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., tudíž neskončilo ani zprošťujícím rozsudkem nebo zastavením z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 trestního řádu, popř. z jiných důvodů neuvedených v § 12 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kdy by žalobkyni vznikl nárok na požadovanou náhradu nemajetkové újmy. Žalobkyní nebyla splněna ani podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje a kterým se rozumí i mimořádný opravný prostředek (§ 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), neboť proti usnesení odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v ust. 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu nepodala dovolání, byť o možnosti jeho podání byla odvolacím soudem řádně poučena. Nevyužitím tohoto práva tak žalobkyně nedosáhla toho, že mohlo být pro ni vydáno příznivější rozhodnutí v podobě např. zprošťujícího rozhodnutí soudu či zastavení trestního stíhání podle ust. § 172 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).

25. Za dané situace tak nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu, neboť důvod, pro který bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno, spočíval v okolnostech, jež vylučují vznik nároku na náhradu škody (požadované nemajetkové újmy) ve smyslu § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016, projednávající typově obdobný kompenzační spor, kdy v trestním řízení rovněž nebylo rozhodováno o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a kdy žaloba o odškodnění byla rovněž zamítnuta). Názor žalobkyně, že z důvodu absence rozhodování o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, v jejím případě nelze na daný případ aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., je rozporným nejen s výše označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3713/2016, ale rovněž i s principy, na nichž je trestní řád postaven. Pokud totiž bylo zahájeno trestní stíhání na základě zákonem uvedeného postupu dle § 160 trestního řádu, nemůže být toto rozhodnutí označeno za nezákonné, neboť nezákonné není a proto ani nemůže být uvedeno v ust. § 8 zákona č. 82/1998 Sb. a v nadpise vedle rozhodnutí o trestu, vazbě a ochranném opatření. Usnesení o sdělení obvinění není nezákonným rozhodnutím, pouze se na něj pohlíží jako by nezákonným rozhodnutím bylo, a to právě pro účely možnosti odškodnit osoby, proti kterým bylo vydáno toto rozhodnutí a jejich věc neskončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem či zastavením řízení z jiného než v § 12 zákona č. 82/1998 Sb. uvedeného důvodu. Ustanovení § 12 zákona č. 82/1998 Sb., vylučující vznik odpovědnosti státu, sice primárně směřuje k úpravě rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, ale dle výkladu literatury i judikatury se užije i v případě nezákonného trestního stíhání. Tyto důvody pramení z myšlenky uvedené v důvodové zprávě k zákonu, a sice že poskytnutí zadostiučinění nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Pokud totiž budou všechny ostatní podmínky odpovědnosti státu splněny, ale náhrada újmy by byla v rozporu s dobrými mravy, nemůže k ní být přistoupeno (viz např. rozsudek Nejvyššího ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2509/2014).

26. Na základě výše uvedeného a s odkazem na shora označenou judikaturu proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku, a žalobu zamítl, neboť žalobkyni nevzniklo právo na náhradu požadované nemajetkové újmy vůči žalovanému státu.

27. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci úspěšnou. Soud jí proto přiznal paušální náhradu hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., v platném znění, a to za pět úkonů á 300 Kč (písemné vyjádření ve věci samé ze dne 24. 2. 2021, 2x účast u jednání soudu dne [datum] a [datum], 2x příprava účasti na jednání soudu), tj. celkem ve výši 1 500 Kč (výrok III. rozsudku). Skutečnost, že žalovaná nevyřídila žádost žalobkyně o poskytnutí zadostiučinění v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě, nemá při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žádný vliv, neboť žalobkyně setrvala na žalobě a projednání žalobních nároků i poté, co byla podáním ze dne 24. 2. 2021seznámena s odmítavým stanoviskem žalované k žalobě (výrok III. rozsudku).

Poučení