11 C 10/2020-90

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Ladou Horákovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu takto:

Výrok

I. Žaloba, že žalovaná je povinna se žalobci za nesprávný úřední postup - [anonymizováno 8 slov] [rok] - písemně omluvit tak, že do sedmi dnů od právní moci tohoto rozsudku zašle na adresu žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis, který bude označen aktuálním datem a podepsán osobou oprávněnou zastupovat žalovanou a který bude obsahovat omluvu následujícího znění: [Anonymizovaný odstavec.] se zamítá.

II. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou dne 10. 1. 2020, ve znění její změny učiněné podáními ze dne 8. 10. 2020, 29. 10. 2020 a 20. 11. 2020, a po částečném zpětvzetí žaloby, domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalované povinnost písemně se omluvit žalobci ve znění, uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku, a dále mu zaplatit částku v souhrnné výši 100 000 Kč s příslušenstvím, to vše z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkové újmy, jež mu měly být způsobeny nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím v tom, že [anonymizováno] hodnocení žalobce za rok 2017 proběhlo v rozporu s právními předpisy (dále také jen„ služební hodnocení 2017“), a projevující se ve snížení důstojnosti žalobce a zpochybnění jeho odborné kompetence příslušníka [anonymizována dvě slova]. Ke specifikaci peněžitého zadostiučinění 100 000 Kč žalobce v podání ze dne 8. 10. 2020 uvedl, že tato představuje v rozsahu částky 25 000 Kč náhradu za urážlivá tvrzení žalované v rámci vypořádání námitek, v rozsahu částky 25 000 Kč náhradu za časovou a psychickou náročnost věnovanou žalobcem procesní obraně, v rozsahu částky 25 000 Kč náhradu za chování odvolacího služebního orgánu žalované (zpochybňování odborné kompetence žalobce) a v rozsahu zbylé částky 25 000 Kč náhradu za negativní dopady jednání žalované na kariéru žalobce. Dle žalobních tvrzení vykonává žalobce službu [anonymizováno] z [anonymizováno] a jeho služební poměr se řídí [ustanovení pr. předpisu], o [anonymizováno] z [anonymizováno], ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“), přičemž za rok 2017 na něj nebylo žalovanou řádně zpracováno služební hodnocení, které má zásadní vliv na kariérní a platovou oblast žalobce. Skutečnost, že služební hodnocení proběhlo v rozporu s právními předpisy, konstatoval ministr obrany ve svém rozhodnutí ze dne 15. 1. 2019, čj. [anonymizováno] [číslo], vydaným v přezkumném řízení k podnětu žalobce o přezkoumání personálního rozkazu [státní instituce] [anonymizována dvě slova] [ulice] ČR (dále jen„ NGŠ ČR“) ze dne 5. 11. 2018, čj. [anonymizováno] [číslo], jímž byl potvrzen personální rozkaz ředitele sekce rozvoje sil MO o stanovení služebního platu žalobce ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo], proti kterému podal žalobce dne 30. 7. 2018 odvolání. V odvolání žalobce podrobně popsal, v čem spatřuje protiprávnost jeho služebního hodnocení 2017, přičemž Ministr obrany v uvedeném rozhodnutí z 15. 1. 2019 konstatoval, že hodnotitel ani jeho nadřízený si neopatřili podklady o výkonu služby žalobce za období leden až červenec 2017, v důsledku čehož rozhodli o zamítnutí námitek žalobce proti služebnímu hodnocení nepřípustným způsobem. Tento nesprávný úřední postup při služebním hodnocení 2017 založil odpovědnost státu za újmu podle zákona č. 89/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Dle přesvědčení žalobce bylo cílem služebního hodnocení 2017 jeho kariérní poškození, kdy již od začátku roku 2016 žalobce pociťoval na svoji osobu ze strany služebních orgánů žalované tlak, který začal poté, co kritizoval služební orgány za nedodržování právních a vnitřních předpisů, což se projevilo i v podstatném zkrácení služby žalobce na zahraničním pracovišti v roce 2017 z tří na dva roky, a jeho následném přeložení na nižší stupeň [anonymizována dvě slova] ke dni 1. 4. 2018. Zvrácení výsledku služebního hodnocení stálo žalobce čas, který mohl věnovat rodině nebo svým koníčkům, a dlouhodobá snaha žalobce o nápravu byla náročná i psychicky, neboť až do dne 16. 1. 2019 žalobce pociťoval ze strany služebních orgánů snahu záležitost bagatelizovat, všechny vznesené námitky bezdůvodně odmítat a bránit spravedlivému vyřešení věci. Další složku požadovaného zadostiučinění žalobce dovodil z obsahu textu Zamítnutí námitek vznesených proti závěrům služebního hodnocení ze dne 14. 2. 2018, jímž byly vypořádány žalobní námitky proti služebnímu hodnocení bez jakýchkoli podkladů, přičemž se v něm uváděly nepravdivé informace, které se mnohdy dotýkaly žalobcova práva na ochranu osobnosti. Ve vypořádání námitek nadřízený hodnotitele uvedl o žalobci nepravdivé informace, na jejich základě mu vznikla nemajetková újma nejen tím, že se ho jejich nepodložený a nepravdivý obsah hluboce dotkl, ale i tím, že s textem měli možnost seznámit se personální pracovníci, oprávněné úřední osoby při vedení následných správních řízení i další osoby, čímž nepochybně mohlo dojít ke snížení důstojnosti žalobce v rámci celého resortu Ministerstva obrany O uvedeném nesprávném úředním postupu žalované se žalobce dozvěděl až dne 16. 1. 2019, kdy mu bylo doručeno zmiňované rozhodnutí ministra obrany ze dne 15. 1. 2019. Intenzita zásahu do práv žalobce byla vysoká a pouhé konstatování porušení práva, případně omluva, se nejeví jako dostačující. Dle žalobce je tudíž namístě rovněž poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Žalobce se dne 10. 7. 2019 obrátil na žalovanou podáním z 26. 6. 2019, kterým požadoval poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč, jež mu vznikla nesprávným úředním postupem. Do podání žaloby však žalovaná na tuto žádost nereagovala. V replice žalobce nesouhlasil s žalovanou vznesenou námitkou promlčení. Vyslovil názor, že počátek běhu promlčecí lhůty je nutno vtáhnout nejdříve k datu 16. 1. 2019, kdy mu bylo doručeno a nabylo právní moci uvedené rozhodnutí ministra obrany ze dne 15. 1. 2019, které označilo proces služebního hodnocení 2017 za rozporný s právními předpisy. Subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta byla zastavena po dobu projednávání nároku žalovanou, tj. v době od 10. 7. 2019 do 10. 1. 2020. Nárok žalobce uplatnil u soudu dne 10. 1. 2020, tedy v zachované šestiměsíční lhůtě. Na podporu výše uvedeného názoru o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty žalobce rozsáhle argumentoval. Zejména akcentoval, že byť je služební hodnocení ve smyslu ust. [ustanovení pr. předpisu] o [anonymizováno] z povolání správním aktem, který nemá povahu rozhodnutí, a představuje tedy úřední postup, neboť hodnotitel vůči hodnocenému vykonává moc svěřenou zákonem, lze v daném případě služební hodnocení označit za kvazirozhodnutí, neboť je výsledkem rozhodovací činnosti. Zamítnutím námitek proti služebnímu hodnocení tento hodnotící proces končí a tímto okamžikem jsou závěry služebního hodnocení závazné pro služební funkcionáře, a to až do doby, dokud nejsou zpochybněny v rámci jiného řízení, k čemuž v daném případě došlo právní mocí rozhodnutí ministra obrany dne 16. 1. 2019 Ani soud v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup není oprávněn přezkoumávat výsledek rozhodovací činnosti, u kterého se uplatní presumpce správnosti, aniž by předtím byla přezkoumána nesprávnost postupu příslušnými služebními orgány žalované, případně správními soudy v rámci rozhodování ve věcech služebního poměru. Žalobce samozřejmě pociťoval újmu již od okamžiku, kdy byl služebně hodnocen, nicméně žalobu v této věci mohl podat až po té, co ministr obrany deklaroval nesprávný úřední postup žalované. Do této doby žádný nesprávný úřední postup neexistoval, soud si o jeho existenci nemohl sám udělat závěr, a šestiměsíční promlčecí lhůta tak započala svůj běh dne 16. 1. 2019, kdy bylo nezákonné kvazi rozhodnutí z materiálního hlediska zrušeno, čímž byla teprve otevřena možnost domáhat se poskytnutí zadostiučinění. Dle žalobce je tedy nutno při určení počátku běhu promlčecí lhůty postupovat analogicky s případy nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, kde lhůta počíná běžet až dnem, kdy bylo nezákonné rozhodnutí pravomocně zrušeno. Žalobce dále uvedl, že nemajetková újma v příčinné souvislosti s pochybením při zpracování jeho služebního hodnocení za rok 2017 měla trvající charakter, resp. žalobci vzniká až dodnes, neboť se doposud nedočkal omluvy ani jiné kompenzace a musí přihlížet tomu, jak se žalovaná snaží své odpovědnosti vyhnout např. právě vznesením námitky promlčení. Žalobce označil vznesení námitky promlčení za rozporné s dobrými mravy, neboť žalovaná po celou dobu, kdy se žalobce domáhal nápravy, setrvávala na svém stanovisku, že hodnocení proběhlo v souladu s právními předpisy. V podání ze dne 27. 3. 2021 dále namítal, že žalovaná v rámci předběžného projednání vznesený nárok s odkazem na promlčení neodmítla a pokusila se za nesprávný úřední postup omluvit (byť omluva nevyčerpala předmět žádosti). Dle žalobce tímto jednáním fakticky existenci nároku na poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup uznala, což znamená, že promlčecí lhůta s odkazem na občanský zákoník skončí uplynutím 10 let od tohoto uznání. Závěrem žalobce navrhl, aby soud při rozhodování o nákladech tohoto řízení zohlednil, že žalovaná jeho žádost o poskytnutí zadostiučinění nevyřídila v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě.

2. Žalovaná nesouhlasila s podanou žalobou a navrhla její zamítnutí. Potvrdila faktický průběh služebního hodnocení 2017, zamítnutí námitek žalobce proti němu, jakož i řízení o personálním rozkazu ke stanovení výše platu žalobce, jehož podkladem bylo služební hodnocení 2017. Zdůraznila, že v uvedeném rozhodnutí ministra obrany ze dne 15. 1. 2019, kterým byl ve věci o stanovení služebního platu žalobce zrušen personální rozkaz NGŠ AČR ze dne 5. 11. 2018 pro jeho nepřezkoumatelnost tkvící v jeho nedostatečném odůvodnění, ministr obrany vytkl zejména dvě skutečnosti. První z nich je, že měly být zajištěny také podklady ke služebnímu hodnocení žalobce za období leden až červenec 2017, kdy vykonával službu na zahraničním pracovišti. Druhá potom je, že absentují podklady pro hodnocení žalobce, konkrétní popisy plnění úkolů apod. Vysokou míru obecnosti závěrů hodnotitele včetně slovních částí služebního hodnocení označil ministr obrany za významně poškozující žalobce v budoucím procesu stanovení pořadí, protože komise nebude mít na základě čeho jej hodnotit. Tento závěr ministra obrany nelze, dle žalované, vykládat tak, jak uvádí žalobce, tj. že cílem služebního hodnocení bylo jeho kariérní poškození. Dle žalované z žádné části textu rozhodnutí ministra nevyplývá identifikace snahy hodnotitele či jeho nadřízeného účelově žalobce poškodit. Pokud došlo ke konstatovanému pochybení při zpracování služebního hodnocení, jde o právní stav, který je prostřednictvím řízení ve věci služebního poměru objektivně řešitelný. K procesu zamítnutí námitek žalobce proti služebnímu hodnocení za rok 2017 ze strany nadřízeného hodnotitele žalovaná uvedla, že hodnocení i vypořádání námitek neobsahuje zásah do osobnosti žalobce takové intenzity, že by mu byl schopen způsobit nemajetkovou újmu. Co se týká jeho objektivnosti či pravdivosti, žalobce má možnost se proti němu bránit zákonem vymezeným způsobem v rámci správního řízení, což také činí. Skutečnost, že s uvedeným textem měly možnost seznámit se v rámci různých úrovní (vedení správního řízení) další oprávněné úřední osoby, nemůže zakládat právo na náhradu nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu, neboť předmětný text nebyl uveřejněn plošně ani zpřístupněn osobám, které bezprostředně řízení nevedou, resp. s ním nemají žádnou (např. administrativní) spojitost. K jednotlivým aspektům nemajetkové újmy žalovaná doplnila, že přeložení žalobce na nově vzniklé místo na [anonymizována dvě slova] sil [stát. instituce] k 1. 4. 2018 nelze považovat za jakékoli kariérní upozaďování, neboť uvedený postup je v rámci [anonymizováno] i [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] zcela běžný. Jedná se o služební zařazení s významnou odpovědností, protože uvedená sekce je rozhodujícím útvarem pro řízení a rozvoj [anonymizováno]. Možnost [anonymizováno] bez jeho souhlasu přeložit dle potřeb ozbrojených sil je jednou z odlišností služebního poměru [anonymizováno] z povolání oproti pracovněprávnímu vztahu klasických zaměstnanců, a to právě nižší mírou jistoty např. i v otázkách místa výkonu služby. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení žalobních nároků. S odkazem na konkretizované rozsudky Nejvyššího soudu ČR zdůraznila, že subjektivní promlčecí lhůta na odškodnění nemajetkové újmy počíná běžet ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nemajetkové újmě (že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky), nikoliv o existenci nesprávného úředního postupu. Zda k nesprávnému úřednímu postupu došlo či nikoliv, stanovuje v rámci civilního soudního řízení soud. Určení běhu promlčecí lhůty nemůže být analogické jako u případů nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, kdy promlčecí lhůta počíná běžet od doby, kdy je nezákonné rozhodnutí pravomocně zrušeno, neboť se jedná o rozdílný nárok, kterým se účastník řízení domáhá satisfakce z jiného důvodu. Dle žalované se ani nejedná o„ novou“ nemajetkovou újmu, neboť vznikla ze stejného (nikoliv nového) skutku (nesprávného úředního postupu). V daném případě se žalobce dozvěděl o své nemajetkové újmě ke dni 30. 1. 2018, kdy se seznámil se služebním hodnocením, které zasáhlo do jeho práv, a tento zásah vnímal žalobce úkorně. Nejpozději ovšem nemajetková újma žalobci vznikla při seznámení se s vypořádáním (zamítnutím) námitek ze dne 14. 2. 2018, které podal ke služebnímu hodnocení 2017, neboť dle žalobce jsou tam uvedené informace nepodložené a nepravdivé a hluboce se ho dotkly. K namítané rozpornosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy žalovaná odkázala na řadu judikátů s právními větami a v této části svou argumentaci uzavřela tím, že žalobci nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnil dříve.

3. Při jednání dne [datum] účastníci učinili nespornými skutková žalobní tvrzení týkající se nesprávného služebního hodnocení žalobce za rok 2017, jakož i způsobu vyřízení námitek proti tomuto služebnímu hodnocení a odvolání žalobce proti personálním rozkazům žalované včetně dalších úkonů a podání žalobce ve věci stanovení jeho služebního platu. Dále bylo nesporným tvrzení žalobce o jeho převelení ze zahraničního působení v průběhu roku 2017, jakož i to, že při zpracování služebního hodnocení žalobce za rok 2017 došlo ze strany žalované k pochybení, k nesprávnému úřednímu postupu. V tomto směru tedy žalovaná výslovně nesporovala žalobní skutková tvrzení týkající se faktického průběhu řízení o personálním rozkazu ke stanovení výše platu žalobce, jehož podkladem bylo napadené služební hodnocení za rok 2017, ani to, že ve zkráceném přezkumném řízení ministr obrany jako služební orgán zrušil rozhodnutí odvolacího služebního orgánu, tj. personální rozkaz ze dne 5. 11. 2018 pro jeho nepřezkoumatelnost a žalované vytkl nesprávnost služebního hodnocení žalobce za rok 2017.

4. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že služební hodnocení žalobce za rok 2017 bylo zpracováno dne 29. 1. 2018 vedoucím právního oddělení inspektorátu NGŠ Velení AČR, žalobce byl s jeho celým obsahem seznámen dne 30. 1. 2018 a proti hodnocení podal námitky, které písemně odůvodnil dne 31. 11. 2018 (viz služební hodnocení za rok 2017 a písemné námitky žalobce ze dne [datum]). Podané námitky žalobce proti služebnímu hodnocení byly zamítnuty zástupcem NGŠ - inspektorem AČR v písemném podání ze dne 14. 2. 2018 (viz Zamítnutí námitek vznesených proti závěrům služebního hodnocení ze dne [datum]). Toto zamítnutí námitek žalobce obdržel dne 15. 2. 2018, což potvrdil žalobce sám ve svém odvolání ze dne 30. 7. 2018 proti personálnímu rozkazu o stanovení služebního platu (viz cit. odvolání žalobce ze dne [datum]). Tímto odvoláním bylo dále prokázáno, že žalobce se odvolal proti personálnímu rozkazu ze dne 24. 7. 2018 (viz cit. personální rozkaz ze dne 24. 7. 2018, Čj. [anonymizováno] [číslo], a odvolání žalobce ze dne [datum]). O tomto odvolání žalobce rozhodoval NGŠ AČR personálním rozkazem ze dne 5. 11. 2018, kterým napadený personální rozkaz v plném rozsahu potvrdil (viz cit. personální rozkaz ze dne [datum], Čj. [anonymizováno] [číslo]). Rozhodnutím ministra obrany ze dne 15. 1. 2019, Čj. [anonymizováno] [číslo], sp. zn. [číslo], byl k podnětu žalobce ze dne 7. 11. 2018 pro nepřezkoumatelnost zrušen ve zkráceném přezkumném řízení personální rozkaz ze dne 5. 11. 2018 a věc vrácena odvolacímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí v odvolacím řízení s tím, že lze důvodně pochybovat o tom, že napadený personální rozkaz je v souladu s právními předpisy, neboť hodnotitel ani jeho nadřízený si neopatřili podklady o výkonu služby žalobce za konkretizované období a řádně se nevypořádali s námitkami žalobce proti služebnímu hodnocení 2017 (viz cit. rozhodnutí ministra obrany ze dne [datum], čj. MO [číslo], sp. zn. [číslo]).

5. Žádostí ze dne 26. 6. 2019 bylo prokázáno, že žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované při jeho služebním hodnocení za rok 2017, s tím, že případné pouhé konstatování porušení práva, popř. omluva, se nejeví jako dostačující (tedy tuto formu satisfakce nepožadoval). Na tuto žádost, podanou u žalované dne 10. 7. 2019, reagovala žalovaná sdělením ze dne 9. 1. 2020, doručeným dne 13. 1. 2020, v němž nárok žalobce odmítla s tím, že teoretická nemajetková újma žalobce byla zhojena novým služebním hodnocením, přičemž žádná jiná nemajetková újma žalobce nebyla zjištěna; v tomto sdělení žalovaná žádnou omluvu žalobci neposkytla (viz cit. sdělení žalované ze dne 9. 1. 2020, čj. MO [číslo]).

6. Z ostatních provedených důkazů již nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění a právní závěry v projednávané věci.

7. O skutkovém stavu věci lze učinit závěr, podle kterého byl žalobce seznámen s obsahem služebního hodnocení 2017 dne 30. 1. 2018, námitky proti tomuto hodnocení sepsal dne 31. 1. 2018 a vyrozuměn o jejich písemném zamítnutí byl dne 15. 2. 2018. Proti personálnímu rozkazu ze dne 24. 7. 2018 o stanovení výše služebního platu, jehož podkladem bylo služební hodnocení 2017, podal žalobce odvolání ze dne 30. 7. 2018, o němž odvolací služební orgán rozhodl personálním rozkazem ze dne 5. 11. 2018 tak, že napadený personální rozkaz ze dne 24. 7. 2018 potvrdil. K podnětu žalobce o zahájení přezkumného řízení ve věci stanovení služebního platu žalobce ze dne 7. 11. 2018 vydal ministr obrany dne 15. 1. 2019 rozhodnutí, doručené žalobci dne 16. 1. 2019, kterým zrušil personální rozkaz ze dne 5. 11. 2018 pro jeho nepřezkoumatelnost a žalované vytkl nesprávnost služebního hodnocení 2017. Dopisem ze dne 26. 6. 2019, doručeným žalované dne 10. 7. 2019, žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup žalované při jeho služebním hodnocení 2017 ve výši 500 000 Kč, který žalovaná odmítla sdělením ze dne 9. 1. 2020, doručeným dne 13. 1. 2020.

8. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

9. Podle ust. § 13 odst. 1 věta první a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

10. Podle ust. § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

11. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

12. Podle ust. § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

13. Podle ust. § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 3 se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

14. Podle ust. § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

15. Po právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Soud posoudil uplatněné nároky žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce splnil primární podmínku pro domáhání se práva na náhradu nemajetkové újmy u soudu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované při jeho služebním hodnocení 2017, neboť podáním ze dne 26. 6. 2019, doručeným žalované dne 10. 7. 2019, u ní uplatnil nárok na peněžité zadostiučinění ve smyslu ust. § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž žalovaná jeho nárok v zákonné lhůtě 6 měsíců neuspokojila (§ 15 odst. 2 téhož zákona), resp. jej po uplynutí této lhůty podáním ze dne 9. 1. 2020, doručeným dne 13. 1. 2020, odmítla.

16. V souladu se zásadou procesní ekonomie ve smyslu ust. § 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), soud prioritně posuzoval námitku promlčení uplatněnou žalovanou. Žalobce v tomto sporu, dle skutkového vylíčení, uplatnil nároky na peněžitou satisfakci a písemnou omluvu výlučně za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím v nesprávném hodnotícím postupu při služebním hodnocení 2017, a projevující se ve snížení důstojnosti žalobce (urážlivá tvrzení žalované v rámci vypořádání námitek), v časovém i psychickém vypětí žalobce v souvislosti s jeho obranou proti služebnímu hodnocení 2017, ve zpochybnění jeho odborné kompetence příslušníka [anonymizována dvě slova] a v negativních dopadech na kariéru žalobce jakožto [anonymizováno] z [anonymizováno]. Soud proto při hodnocení vznesené námitky promlčení posuzoval, zda došlo či nikoliv k promlčení těchto potencionálních nároků žalobce. Služební hodnocení i vyřizování námitek proti služebnímu hodnocení nepředstavuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu ust § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a tudíž na něj nelze, ohledně počátku běhu promlčecích lhůt, aplikovat ust. § 32 odst. 1 věta druhá téhož zákona. V tomto směru je proto nepřípadnou argumentace žalobce o tzv. kvazirozhodnutí, neboť posuzuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody vyplývající z vydání nezákonného rozhodnutí, kdy podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody je zrušení rozhodnutí (§ 32 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb.), zatímco v této věci jde o počátek běhu promlčecí doby nároků na náhradu nemajetkové újmy vyplývající z nesprávného úředního postupu (§ 32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), tedy o věc skutkově i právně odlišnou. Okamžik započetí běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí doby se tak v souladu s ust. § 32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb. v dané věci odvíjí od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, resp. újmách. Dle ustálené soudní judikatury tento okamžik nastává v době, kdy se žalobce dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky nesprávného úředního postupu. Podmínkou pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby naopak není to, aby se žalobce dozvěděl o tom, že se jednalo o úřední postup nesprávný. Tedy skutečnost, zda a kdy se žalobce dozvěděl o samotné nesprávnosti úředního postupu, nemá na počátek běhu promlčecí doby vliv. V opačném případě by totiž byly nároky žalobce nepromlčitelné, neboť o tom, zda jde o nesprávnost úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. může v případě sporu mezi účastníky v rovině svého právního posouzení rozhodnout jedině soud v kompenzačním sporu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2040/2012 ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014 ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4710/2018 ze dne 30. 1. 2019 nebo sp. zn. 30 Cdo 2357/2020 ze dne 30. 11. 2020). Nesprávnou je tudíž námitka žalobce, že soud by v této věci nebyl oprávněn přezkoumat odpovědnostní titul.

17. V řízení bylo prokázáno, resp. mezi účastníky nebylo sporným, že s obsahem služebního hodnocení 2017 byl žalobce seznámen dne 30. 1. 2018, námitky proti němu sepsal dne 31. 1. 2018 a o jejich zamítnutí byl žalovanou vyrozuměn dne 15. 2. 2018. Personální rozkaz ve věci stanovení služebního platu žalobce byl vydán dne 24. 7. 2018, žalobce se vůči němu odvolal dne 30. 7. 2018 a toto jeho odvolání bylo shledáno nedůvodným v personálním rozkazu ze dne 5. 11. 2018, který byl žalobci doručen nejpozději dne 7. 8. 2018, kdy podal podnět k zahájení přezkumného řízení u ministra obrany. Ke zkrácení služby žalobce na zahraničním pracovišti došlo již v roce 2017 a jeho následném přeložení na nižší stupeň [anonymizována dvě slova] dne 1. 4. 2018. Žalobce se tak o vzniku nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v příčinné souvislosti se shora uvedeným nesprávným úředním postupem žalované, dozvěděl nejpozději dnem 30. 1. 2018, kdy byl seznámen s obsahem služebního hodnocení, resp. dnem 15. 2. 2018, kdy byl vyrozuměn o zamítnutí jeho námitek proti tomuto hodnocení a které měly obsahovat urážlivá tvrzení. O nemajetkové újmě spočívající v negativních dopadech na vojenskou kariéru se žalobce dozvěděl již v průběhu 2017, resp. ke dni 1. 4. 2018, kdy došlo k ukončení jeho působení na zahraničním pracovišti a přeložení k výkonu služby na jiné místo [anonymizována dvě slova]. Pokud měla žalobci vzniknout nemajetková újma i v důsledku namítaného psychického vypětí z důvodu nutnosti vést procesní obranu a zpochybnění jeho odborné kompetence příslušníka [anonymizována dvě slova] ze strany odvolacího služebního orgánu žalovaného ve věci stanovení služebního platu, pak se o jejím vzniku dozvěděl nejpozději dne 7. 11. 2018, kdy podal podnět k zahájení přezkumného řízení. Na vědomost žalobce o vzniku nemajetkové újmy, resp. samostatných nemajetkových újem, v souladu se shora cit. soudní judikaturou, nemělo a ani nemohlo mít vliv rozhodnutí ministra obrany ze dne 15. 1. 2019, které deklarovalo chybný postup žalované ve věci služebního hodnocení 2017. Ztotožnit se rovněž nelze ani s názorem žalobce, že jeho nemajetková újma má trvající charakter a vzniká mu až dodnes, neboť v případě akceptace uvedeného názoru by se staly žalobní nároky nepromlčitelnými (viz již výše cit. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, nebo ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012).

18. Promlčení podléhá nejen nárok na peněžité zadostiučinění, ale i nárok na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy, zejména v podobě konstatování porušení práva nebo omluvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/201. K zachování subjektivní promlčecí doby ve smyslu ust. § 32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb. tak bylo nutné, aby žalobce uplatnil své nároky na poskytnutí zadostiučinění nejpozději ve lhůtě 6 měsíců běžící od jeho vědomosti o vzniku nemajetkové újmy, resp. nemajetkových újem, jak je popsáno shora (bod 16. rozsudku). V daném případě však žalobce uplatnil nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění u žalované až dne 10. 7. 2019 (tedy již po uplynutí šestiměsíční subjektivní doby dle § 32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb.) s tím, že případné pouhé konstatování porušení práva, popř. omluva, se nejeví jako dostačující (tedy tuto formu satisfakce nepožadoval), a nárok na zadostiučinění ve formě písemné omluvy poprvé uplatnil až změnou žaloby podanou u soudu dne 8. 10. 2020, upřesněnou dne 29. 10. 2020 a 20. 11. 2020, tedy rovněž zcela zjevně opožděně, neboť nepříznivé důsledky nesprávného úředního postupu žalované, jež mu měly způsobit jednotlivé nemajetkové újmy, nastaly v jeho poměrech naposledy ke dni 7. 11. 2018.

17. Soud se neztotožňuje s námitkou žalobce o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Dobrým mravům (ve smyslu ust. § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „ o. z.“), totiž zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích. Jedná se o institut zákonný a tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje Uplatnění námitky promlčení by kolidovalo se zásadou dobrých mravů jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty (doby) nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakými je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Hlavní nebo alespoň převažující motivací je přitom úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně musí být zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020). Vznesená námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy například za situace, kdy by žalobce uplatnil nároky opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalované, od níž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na její ujištění, že k uspokojení nároků provede nezbytné právní kroky. V řízení však nevyšlo najevo, že by k marnému uplynutí promlčecí lhůty přispěla svým chováním žalovaná, natož v takové intenzitě, že by šlo z její strany o výrazné zneužití práv (např. tím, že by žalobce udržovala v mylném přesvědčení o oprávněnosti jeho nároku či mu jinak bránila ve včasném podání kompenzační žaloby). Právní úprava promlčení odpovědnostních nároků vůči státu není nejasná a žalobci jakožto [anonymizováno] měla být zcela nepochybně známa, přičemž rozpor s dobrými mravy nezakládá případně ani skutečnost, že žalovaná nevyřídila žádost žalobce v šestiměsíční lhůtě. Soud proto neshledal námitku promlčení za kolidující s dobrými mravy.

26. Jelikož sdělení žalované v rámci předběžného projednání nároku žalobce na peněžité zadostiučinění, doručené žalobci dne 13. 1. 2020, neobsahuje žádnou omluvu ani pokus o omluvu za nesprávný úřední postup, soud shledal zcela nedůvodnou námitku žalobce o prodloužení promlčecí lhůty na 10 let z důvodu faktického uznání nároku žalovanou. Nad to, dle ustálené soudní judikatury (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1944/2016, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1944/2016, nebo usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2248/2018), stanovisko vydané v rámci předběžného projednání nároku podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., ve kterém úřad sdělí žadateli, že shledal oprávněným jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy z konkrétního důvodu a v konkrétní výši, zakládá běh nové promlčecí doby ohledně daného nároku, avšak pouze v rozsahu částky v tomto stanovisku uvedené. V daném případě však žalovaná nárok žalobce na jakoukoliv peněžitou satisfakci odmítla, omluvu rovněž neposkytla, a tudíž nelze ani pojmově uvažovat o tom, že by nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy uznala, a že by tak dle ust. § 640 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, mělo dojít k běhu nové promlčecí lhůty, jak namítal žalobce.

27. Na základě výše uvedeného proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku, a žalobu zamítl, neboť pro promlčení žalobních nároků, resp. úspěšné vznesení námitky promlčení, která nekoliduje s dobrými mravy, nelze žalobě vyhovět.

18. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci úspěšnou. Okolnost, že žalovaná sdělením ze dne 9. 1. 2020 vyrozuměla žalobce o odmítnutí jeho nároku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění až po uplynutí lhůty 6 měsíců dle ust. § 15 zákona č. 82/1998 Sb., dne 13. 1. 2020, nemá žádný vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť jednak k promlčení došlo ještě před uplatněním tohoto nároku u žalované v rámci předběžného projednání, a jednak žalobce setrval na podané žalobě a projednání promlčených nároků i poté, co již byl 3 dny po podání žaloby vyrozuměn žalovanou o tom, že jeho nárok nehodlá uspokojit. Soud proto přiznal procesně úspěšné žalované paušální náhradu hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., v platném znění, a to za 9 úkonů á 300 Kč (3x písemné vyjádření ve věci samé ze 19. 5. 2020, 4. 11. 2020 a 22. 2. 2021, 3x příprava účasti na jednání, 3x účast u jednání soudu dne [datum], [datum] a [datum]), tj. celkem ve výši 2 700 Kč (viz výrok III. rozsudku).

Poučení