11 C 106/2021-59

Plný text

1. Žalobci se původně samostatnými žalobami došlými soudu ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum] domáhali na žalovaném každý poskytnutí omluvy a zaplacení částky 30 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené plošným zveřejněním oznámení podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů.

2. Usnesením ze dne 2. 2. 2022, č. j. 11 C 106/2021-44, bylo uvedených šest věcí vedených původně pod sp. zn. 11 C 106/2021, 11 C 107/2021, 11 C 110/2021, 11 C 111/2021, 11 C 116/2021 a 11 C 120/2021 spojeno ke společnému projednání.

3. Žalobci uvedli, že žalobce a) je starostou [územní celek], žalobce b) je členem rady [územní celek] na [anonymizováno], žalobkyně c) je starostkou [územní celek], žalobce d) je místostarostou [územní celek], žalobce e) je uvolněným starostou [územní celek] a žalobce f) je místostarostou [územní celek], všichni žalobci jsou tedy veřejným funkcionářem ve smyslu zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o střetu zájmů“). Žalovaný od podání oznámení dle zákona o střetu zájmů žalobci až do listopadu 2020 zveřejňoval v Centrálním registru oznámení (dále jen„ CRO“) citlivé informace ze soukromí žalobců, a to bez jakéhokoliv omezení, bez souhlasu žalobců, či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. Žalobci dlouhodobě a setrvale nesouhlasí se zveřejňováním oznámení, která podávají podle zákona o střetu zájmů, a jsou přesvědčeni, že stát tím, že oznámení podaná podle tohoto zákona přímo zveřejňoval a umožnil k nim anonymní přístup komukoli, tedy jakékoli osobě bez její identifikace, porušuje jejich ústavně zaručené právo na respekt k jejich soukromí v podobě informačního sebeurčení s riziky dalšího nakládání s velmi citlivými informacemi o jejich soukromí, ale i privátních informací o třetích osobách (osob žalobcům blízkých, příp. věřitelů žalobců) s tím, že tyto informace tak mohou následně„ volně plout internetem“ či být na hranici legality či již za ní (zne) užívány dalšími osobami.

4. Plošné zveřejňování oznámení v CRO bylo následkem novely zákona č. 14/2017 Sb., kterým se mění zákona o střetu zájmů a další související předpisy. Předmětná ustanovení tohoto zákona byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, neboť byla v rozporu s ústavně zaručeným právem na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, tj. i v rozporu s právy žalobců. Řada subjektů upozorňovala žalovaného, že takový postup stojí v přímém rozporu s ústavním pořádkem prakticky ihned po změně praxe v září 2017. K ukončení tohoto protiprávního postupu a porušování také práv žalobců dle čl. 7 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“) žalovaný přistoupil až dne 6. 11. 2020, k čemuž uvedl, že přístup do CRO omezil s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu („ dále jen„ NSS“). Proč k takovému kroku ze strany žalovaného došlo 6. 11. 2020, však nebylo dle žalobců vůbec vysvětleno prizmatem de lege lata, neboť právní úprava v danou dobu nebyla změněna, když vydání odkazovaného rozsudku vykazovalo účinky ex tunc. Jinými slovy došlo-li k omezení přístupnosti registru, provozovaného žalovaným, v listopadu 2020, mohlo se tak stát již v dubnu 2020. K takovému postupu ze strany žalovaného ovšem nedošlo, přičemž jeho postup byl po celou dobu aplikace novelizovaného zákona o střetu zájmů nepochopitelný. NSS dospěl k totožným právním závěrům hned ve dvou svých rozsudcích (9 As 173/2020, 2 As 277/2020), které byly podpořeny řadou rozhodnutí krajských správních soudů. Dle žalobců je nutno vyzdvihnout, že i v období od rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 do skončení plošného zveřejňování úpravou CRO dne 6. 11. 2020 žalovaný ignoroval protiústavnost svého jednání a nadále oznámení neomezeně veřejně zpřístupňoval. Po tuto dobu se žalovaný odvolával na to, že nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 má odloženou vykonatelnost a že je schopen fungování CRO změnit až uplynutím dne 31. 12. 2020, s čímž nelze dle žalobců v žádném případě souhlasit, jelikož by to znamenalo, že zákonná úprava měla po určitou dobu přednost před ústavními předpisy a neplatila hierarchie právních norem. V tomto ohledu také existuje judikatura nejvyšších soudů, která vykládá závěr, že i v případě odložené vykonatelnosti má derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž měla být dotčená právní úprava aplikována. Navíc nelze opomenout fakt, že si žalovaný odporuje, když uvádí, že se do konce roku 2020 musel řídit účinným zákonem a CRO nemohl upravit, neboť nakonec k této úpravě přistoupil právě již dne 6. 11. 2020 a nikoliv až po 31. 12. 2020.

5. Popsaný postup žalovaného je tak dle názoru žalobců nutno označit za nesprávný úřední postup, v důsledku kterého vznikla žalobcům nemajetková újma. Závažnost vzniklé újmy je určována skutečností, že protiprávní plošné zveřejňování podaných oznámení v CRO se přímo týkalo velmi citlivých osobních údajů žalobců, jež se vztahovaly k jejich osobnostním ústavně zaručeným právům (práva na informační sebeurčení), zaručeným čl. 7 a čl. 10 odst. 3 LZPS, o jejichž zveřejnění měli rozhodovat primárně pouze žalobci. K samotné intenzitě zásahu v tomto směru uvedl sám Ústavní soud v odkazovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17„ v případě, kdy musí veřejný funkcionář oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, je intenzita zásahu nepochybně menší než v případě, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího„ věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení.... Čím širší okruh osob se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů.“„ Podstatnou je rovněž okolnost, že v důsledku tohoto zveřejnění pak ani neexistují jiné možné záruky související s dalším nakládáním s poskytnutými údaji, které jsou naopak možné při poskytování údajů na žádost.... Naopak plošné zveřejnění jakékoli další záruky v principu vylučuje.” Žalobci zdůraznili, že vykonávají veřejnou funkci v menších obcích nad rámec své pracovní doby, tj. ve svém volném čase a ve snaze podle svých schopností rozvíjet svou obec. Namísto ocenění za tuto činnost a vyjádření respektu k jejich právům, byli hrozbou sankcí donuceni„ k majetkovému striptýzu“ ohledně skutečností osobní (citlivé, soukromé) povahy s následným plošným zveřejněním jejich majetkových a osobních poměrů všem k dispozici. Závažnost vzniklé újmy je zvyšována skutečností, že žalobci poskytli svá oznámení žalovanému na základě vynucování ze strany žalovaného a dalších příslušných úřadů, na jehož základně byli pod hrozbou dalších sankcí nuceni podat oznámení do CRO. Žalovaný vůbec nevzal v potaz ústavní rozměr celé věci, sveřepě trval na poskytování oznámení, jež následně ihned plošně zveřejňoval a ani adekvátně nezareagoval na vyhlášení nálezu ve věci střetu zájmů. Závažnost vzniklé újmy však byla výrazně zvýšena i tím, že oznámení podaná podle tohoto zákona stát plošně zveřejňoval, což dále zvyšuje intenzitu porušení ústavně zaručeného práva žalobců na respekt k jejich soukromí v podobě informačního sebeurčení s riziky dalšího nakládání s velmi citlivými informacemi o jejich soukromí, ale i privátních informacích o třetích osobách (osob žalobcům blízkých) s tím, že tyto informace tak následně„ volně pluly světem internetu“ či byly na hranici legality či již za ní (zne) užívány dalšími osobami. Žalobci se kvůli zveřejnění svých citlivých majetkových informací na internetu stali terčem poskytování různých obtěžujících komerčních nabídek (např. týkající se nového úvěru, prodeje nemovitostí, investičních příležitostí apod.).

6. Žalobci tak shrnuli, že - docházelo k porušování (dokonce) jejich ústavně zaručených práv, - žalovaný byl opakovaně vyzýván Sdružením místních samospráv ČR (dále jen„ SMS ČR“), aby vzal při svém rozhodování v úvahu váhu těchto ústavně zaručených práv a ukončil protiústavní zásahy do práv komunálních politiků dle zákona o střetu zájmů (soudu i žalovanému známý dopis předsedy SMS ČR ze dne 28. 7. 2020, č. j. T103-SMSČR-2020, ministryni spravedlnosti), - k porušování práv žalobců docházelo soustavně až do listopadu 2020, tj. k protiprávnímu plošnému zveřejnění osobních (citlivých) údajů jakožto protiprávnímu stavu docházelo kontinuálně až do 10. 11. 2020, - přístup k citlivým informacím o žalobcích byl realizován žalovaným jednom místě prostřednictvím datové sítě a systému CRO, - stejně tak tyto informace byly a stále mohou být dostupné komukoli bez jakékoli identifikace osoby s nimi se seznamujícími a bez jakékoli kontroly nad dalším šířením či užíváním informací, - žalobci trvale žijí v menších obcích, jejich známost v dané obci je dána už již výkonem jejich funkce v samosprávě obce, tudíž je dána jednoznačná možnost identifikace (o žádné anonymitě s ohledem na výkon veřejné funkce nemůže být ani řeči), - žalobci pociťovali negativní dopad zveřejňovaných informací z jejich soukromí, nad to zvýrazněný tím, že k zásahu docházelo ze strany veřejné moci.

7. Nároky na náhradu nemajetkové újmy žalobci uplatnili u žalovaného podáními ze dne 6. 5. 2021, žalovaný však je však odmítl stanovisky ze dnů 4. 10., 5. 10., 6. 10., 7. 10., 15. 10. a 18. 10. 2021 s tím, že vzhledem k absenci nesprávného úředního postupu nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku dle zákona č. 82/1998 Sb.

8. S ohledem na takto vylíčené skutečnosti požadoval každý ze žalobců poskytnutí písemné omluvy ve znění uvedeném ve výrocích č. I., III., V., VII., IX. a XI. tohoto rozsudku a zaplacení částky 30 000 Kč.

9. Žalovaný žalobou uplatněné nároky neuznal a navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný potvrdil, že u něho žalobci dne 6. 5. 2021 uplatnili z důvodů popsaných v žalobě nároky na náhradu škody ve výši 30 000 Kč. K projednání žádostí došlo ve dnech 4. 10., 5. 10., 6. 10., 7. 10., 15. 10. a 18. 10. 2021, žalovaný konstatoval, že v postupu Ministerstva spravedlnosti ČR nelze shledat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Ministerstvo spravedlnosti ČR je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem CRO, při své činnosti správce se řídí zákonem o střetu zájmů. Ministerstvo spravedlnosti ČR je dle zásady legality státní moci (čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR), jakožto orgán moci výkonné, vázáno zákonem, dokud je tento platný a účinný. Ústava ani žádný jiný právní předpis nižší právní síly nesvěřuje správním úřadům kompetenci posoudit soulad aplikovaného zákona s Ústavou a pro případ jeho protiústavnosti zákon neaplikovat. Dne 30. 11. 2017 podala skupina 42, resp. 60 senátorů Senátu Parlamentu ČR k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, kterou se domáhali zrušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. q), § 10 odst. 2 a 3, § 11 odst. 3 a § 14b zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 a zákona č. 112/2018, neboť tato ustanovení porušují základní lidská práva zaručená LZPS. Nálezem ze dne 11. 2. 2020, vyhlášeným dne 11. 3. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017, upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť jím dochází k porušení čl. 10 LZPS, dle kterého má každý právo na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení a garantuje jednotlivci právo rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Tato ustanovení byla zrušena uplynutím 31. 12. 2020. V souladu s uvedeným tak nelze dle žalovaného než konstatovat, že při výkonu veřejné moci nemohlo dojít k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení po dni 11. 2. 2020, když vykonatelnost předmětného nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena až uplynutím roku 2020. Na podporu svých tvrzení žalovaný odkázal např. na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS-st. 31/10, v němž Ústavní soud dovodil, že„ při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (např. za účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými.“ Skutečnost, že k omezení přístupu do CRO došlo ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu, a to v důsledku rozhodnutí NSS ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 9 As 173/2020, nemění nic na tom, že v období od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020 postupoval žalovaný zcela v souladu s platnými právními předpisy, od nichž není oprávněn se jakkoli odchýlit dle svého volného uvážení.

10. Žalobci k obraně žalovaného uvedli, že svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatňují za to, že žalovaný dlouhodobě porušoval jejich ústavně garantovaná práva, zejména právo na soukromí a informační sebeurčení, tím, že neomezeně a nekontrolovatelně zveřejňoval citlivé údaje žalobců a jejich rodin v CRO, čímž se tyto citlivé údaje dostaly na internet, kde se budou již navždy volně pohybovat. Žalovaný nezajistil ani zcela základní ochranu těchto údajů a zapříčinil, že si je kdokoliv stahuje, libovolně s nimi nakládá, využívá při své vlastní činnosti a komerčně zneužívá, což vzhledem k charakteru internetu (data se zde navždy volně pohybují) nepůjde již nikdy napravit (např. server Hlídač státu). Je zcela neakceptovatelné odvolávat se v této věci na odloženou vykonatelnost nálezu Ústavního soudu, protože je-li shledána určitá zákonná úprava za protiústavní, která má zásadní důsledky na individuálně zaručená lidská práva a svobody, jichž se v konkrétních věcech fyzické osoby dovolávají, není možné jim de facto říkat„ ještě musíte strpět porušování Vašich ústavně zaručených práv“. Žalobci jsou přesvědčeni, že odložená vykonatelnost nálezu byla stanovena pro Parlament České republiky, aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě poskytnuté Ústavním soudem, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva žalobců až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Zdůraznili, že žalovaný postupuje i v současnosti protiprávně, jak vyplývá ze sdělení předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen„ ÚOOÚ“), z dopisu předsedy ÚOOÚ adresovaného ministryni spravedlnosti ze dne 10. 11. 2021, který svědčí o libovůli žalovaného a jeho soustavném protiprávním postupu, stejně jako následná praxe žalovaného. Konkrétně se jedná o to, že žalovaný do poloviny listopadu 2021 poskytoval citlivé údaje žalobců na základě zákona č. 106/1999 Sb., aniž by respektoval interpretační závěry, které vyslovila judikatura Ústavního soudu, a nezohledňoval požadavky kladené zejména tzv. platovým nálezem (podle kterého určité údaje majetkového charakteru nelze bez dalšího podle zákona č. 106/1999 Sb. poskytovat) nebo nálezem ÚS 38/17, který např. vyžaduje řádnou identifikaci žadatele, zohlednění existence informace o třetích osobách atd. Nastíněná praxe žalovaného nebyla ústavně konformní a utvrzovala žalovaného v tom, že si nálezy Ústavního soudu a ústavní předpisy vykládá zcela libovolně a za odloženou vykonatelnost nálezu se pouze schovává. V reakci na dopis předsedy ÚOOÚ ze dne 10. 11. 2021 se však žalovaný uchýlil ještě k absurdnějšímu přístupu, když v současné době neposkytuje předmětné informace ani podle zákona č. 106/1999 Sb. To zcela jednoznačně popírá samotný smysl a účel zákona spočívající mj. v zájmu veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů, jímž žalovaný před nalézacími soudy opakovaně argumentuje. Jinými slovy žalovaný postupuje dlouhodobě protiprávně, ledabyle a nerespektuje práva a chráněné zájmy dotčených osob.

11. Žalovaný dále uvádí, že vznik újmy požadované k náhradě je třeba dát primárně do souvislosti s přijetím protiústavní právní úpravy a že legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. V této souvislosti by žalobci rádi vyzdvihli, že pojí vzniklou újmu se skutečností, že došlo k plošnému zveřejňování jejich citlivých údajů, a že se nedomáhají újmy vyplývající z legislativní činnosti. K zásahu došlo tím, že vůbec existovala možnost plošného čerpání informací neomezeným okruhem osob k jakýmkoliv účelům.

12. Informace o majetkových poměrech osoby spadají do samého jádra ústavně chráněného práva na soukromí. Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. v 6 As 235/2018, vstupem do služeb státu osoby zastávající veřejné funkce toto základní právo neztrácejí. Zákon, jímž lze zasáhnout do základního práva na ochranu soukromí, musí být formulován dostatečně přesně, aby svým adresátům umožňoval předvídat důsledky jejich jednání. Toto v žádném případě nebylo splněno v případě žalobců. Žalobci k podpoření svého nároku odkazují také na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1022/21, v jehož bodě 68. stojí, že: „ Součástí práva na soukromí je i právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda vůbec, a pokud ano, v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Jde o aspekt práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení. K zásahu do tohoto práva garantovaného čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny dojde, pokud je jedinci znemožněno autonomně rozhodovat o tom, co a jak o něm bude známo, tedy pokud je mu znemožněno realizovat rozhodnutí týkající se jeho soukromého a rodinného života (někde bydlet, s někým utvářet vazby atp.) bez vědomí subjektů, kterým je jedinec nezamýšlel sdělovat.“ Vzhledem k tomu, že odpovědnost žalovaného za zásah do práv žalobců představuje odraz ústavního principu, musí dle žalobců v případě porušení základního práva (tedy i čl. 7 a 10 odst. 3 LZPS) následovat adekvátní forma reparace. Jak uvedl např. NSS v rozhodnutí č. j. 2 Ads 40/2003-41, pokud by měla být z důvodu nedokonalé právní úpravy žalobci odepřena spravedlnost, je jediným ústavně konformním východiskem přímá aplikace ústavní normy. Navíc když nám právní předpis nedává konkrétní cestu k nápravě, měl by se uplatnit obecný princip neminem leadere.

13. Evropský soud pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) opakovaně a setrvale zdůrazňuje (jak ostatně cituje i NSS shora), že jak uchovávání informací o soukromém životě jednotlivce jednotlivcem a jejich používání orgánem veřejné moci, tak odmítnutí poskytnutí příležitosti k vyvrácení této příležitosti, představuje zásah do práva na respektování soukromého života, zajištěného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy ESLP dovozuje i právo na informační sebeurčení, když několikrát zdůraznil, že sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah čl. 8 EÚLP, neboť výraz soukromý život nesmí být interpretován restriktivně. Žalobci tak přímo odkazují na závěry ESLP ve věci ochrany práva respektování soukromého a rodinného života, zejm. rozsudek ze dne 4. 5. 2000 ve věci [číslo] rozsudek velkého senátu ze dne 27. 6. 2017 ve věci č. 931/13, rozsudek ze dne 12. 1. 2021 ve věci č. 36345/16, rozsudek ze dne 24. 7. 2018 ve věci č. 62357/14.

14. Žalobci tak mají za to, že pokud stát jejich osobnostní práva v podobě práva na soukromí a informační sebeurčení porušil, a to závažným způsobem, kdy po dobu několika let od účinnosti novely zákona č. 14/ 2017 (tedy od podání oznámení dle přechodných znění zákona) až do 6. 11. 2020 zveřejňoval plošně, přímo, hromadným způsobem, citlivé údaje žalobců, musí za takový postup přijmout odpovědnost.

15. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

16. Ústavní soud nálezem ze dne 11. 2. 2020, který byl vyhlášen dne 11. 3. 2020, zrušil uplynutím dne 31. 12. 2020 ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (zjištěno nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, karty záznamu řízení sp. zn. Pl ÚS 38/17 z databáze NALUS).

17. V odůvodnění předmětného nálezu Ústavní soud mj. uvedl: „ Ústavní soud tedy nezpochybňuje, že veřejná kontrola ve vztahu k možnému střetu zájmů je nezbytná a proto nezpochybňuje samotnou možnost přístupu veřejnosti k některým údajům z registru oznámení. Zpřístupnění údajů formou nahlížení do registru oznámení ostatně existuje již od doby účinnosti zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů. Bylo však nutno posoudit, zda natolik intenzivní zásah do soukromí spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení, je skutečně potřebným nástrojem pro dosažení stanoveného legitimního cíle a zda nebylo možno uvedeného cíle dosáhnout též jinak při nižší míře zásahu do práva na soukromí a při respektování opakovaně zmiňovaného práva na informační sebeurčení.“ „ Ústavní soud tak uzavírá, že při posouzení napadené právní úpravy optikou míry zásahu do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů dospěl k závěru, že § 14b odst. 1 písm. a) až c) z pohledu ústavnosti neobstojí. Důvodem je skutečnost, že cíle napadené právní úpravy bylo možno dosáhnout srovnatelným způsobem též při nižší intenzitě zásahu do práva na soukromí, tedy nahlížením do registru oznámení na základě žádosti (test potřebnosti v rámci druhého kroku proporcionality).“ „ Ústavní soud nemůže přisvědčit ani argumentu vlády, že v případě zrušení § 14b, resp. jeho části, by výslednou úpravu "bylo možno vykládat v tom smyslu, že nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů je možné provádět v rozsahu všech oznámených skutečností", tedy že se tímto přístup k údajům otevře bez omezení. Pokud § 13 odst. 3 uvádí, že "každý má právo bezplatně nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě v rozsahu stanoveném tímto zákonem do registru oznámení", pak zde nejsou předpokládány limity nahlížení, při jejichž případném zrušení je nahlížení co do rozsahu údajů neomezené. Naopak § 13 odst. 3 vyžaduje specifikaci rozsahu přípustného nahlížení ("právo (…) nahlížet (…) v rozsahu"), tudíž nebude-li rozsah v zákoně stanoven, nebude možno nahlížet na žádný z údajů z registru oznámení. Derogace části § 14b tak účel vyšší ochrany soukromí může splnit.“ „ Jinak vyjádřeno: jakkoliv si je Ústavní soud samozřejmě vědom toho, že primární ústavní problém spočívá v ustanovení § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů, které právě umožňuje nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1, musel vycházet z okolnosti, že toto ustanovení nebylo napadeno a petitem návrhu je Ústavní soud vázán. V důsledku zrušení ustanovení § 14b odst. 1 odst. a), b), c) se však stane nahlížení prostřednictvím veřejné datové sítě v praxi neproveditelným a budou tak odstraněny protiústavní důsledky zákona. Samotné právo nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě do registru oznámení je totiž vázáno na rozsah stanovený tímto zákonem, a ten je vymezen právě prostřednictvím zrušeného § 14b odst. 1 odst. a), b), c). Je nicméně zřejmé, že po derogaci provedené tímto nálezem musí zákonodárce nosné důvody tohoto nálezu zohlednit nejen ve vztahu ke zrušené části zákona, nýbrž i ve vztahu k materii upravené § 13 odst. 3.“ „ Do doby přijetí nové právní úpravy umožňující nahlížení do registru oznámení pouze na základě žádosti bude proto důsledkem derogace úplné znepřístupnění údajů z registru oznámení podle zákona o střetu zájmů u veřejných funkcionářů vymezených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů. Ústavní soud však nemůže derogačním výrokem zajistit, aby se režim plného zveřejnění údajů změnil na režim zpřístupnění údajů na žádost a vymezil požadavky pro její podání, neboť právní úpravu netvoří, resp. nemění, pouze ruší.“ „ Ústavní soud uzavírá, že neshledal důvod pro zrušení § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, tedy pro vynětí neuvolněných funkcionářů územních samosprávných celků zcela z režimu zákona o střetu zájmů, neboť zájem na předcházení střetu zájmů je i u těchto veřejných funkcionářů dán. Ústavní soud taktéž neshledal, že specifikace obsahu oznámení o majetku, příjmech a závazcích zakotvená v § 10 odst. 2, § 10 odst. 3 (ve znění zákona č. 14/2017 Sb. i ve znění zákona č. 112/2018 Sb.) i § 11 odst. 3 by nebyly proporcionální k legitimnímu cíli, který zákon o střetu sleduje. Konečně ve vztahu k § 14b odst. 1 písm. d) a odst. 2 a 3 zákona o střetu zájmů navrhovatelky neuvedly žádnou relevantní argumentaci ohledně jejich protiústavnosti a ani Ústavní soud sám v tomto směru nic zásadního nezjistil. Tyto části návrhů proto zamítl jako nedůvodné.“ „ Ústavní soud však dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 Listiny Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů návrhu zčásti vyhověl a podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů.“ „ Učinil tak ovšem s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, protiústavnost shledal Ústavní soud výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech "politiků", nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Dospěl totiž k závěru, že z hlediska práva na informační sebeurčení není dán žádný přesvědčivý důvod pro rozlišení mezi jednotlivými skupinami veřejných funkcionářů, vymezenými v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů.“ 18. Ministerstvo spravedlnosti ČR zveřejnilo dne 10. 11. 2020 na webových stránkách [webová adresa], že s ohledem na rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020-32, omezilo od 6. 11. 2020 přístup k oznámením politicky veřejných funkcionářů evidovaným v CRO. Oznámení těchto veřejných funkcionářů budou nově dostupná pouze na základě předchozí individualizované žádosti. Rozsah zpřístupňovaných údajů se touto změnou nijak nemění. Ministerstvo spravedlnosti v oznámení uvedlo, že NSS argumentoval tím, že závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování oznámení v CRO v nálezu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení podle zákona o střetu zájmů, a to i v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Ministerstvo spravedlnosti proto přistoupilo k tomu, že zjištěné přestupky veřejných funkcionářů spočívající v nesplnění oznamovací povinnosti v období ode dne vyhlášení předmětného nálezu Ústavního soudu do 6. 11. 2020, kdy byl přístup k jejich oznámením omezen, nebudou oznamovány příslušným správním orgánům k zahájení řízení o přestupku. Popsaný postup zajistí, že nadále nebude docházet k nepřiměřenému zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů, který byl motivem přijetí citovaného nálezu Ústavního soudu i rozsudku NSS. Současně s tím nicméně odpadá jakákoliv překážka, pro kterou by veřejní funkcionáři nemohli řádně podávat oznámení podle zákona o střetu zájmů (zjištěno z aktuality nazvané„ Nejvyšší správní soud omezil nahlížení do Centrálního registru oznámení“).

19. Webové stránky Hlídač Státu obsahují informace o povaze a funkci CRO s tím, že nejnovější záznam byl vložen před 594 dny (počítáno od 31. 5. 2022, kdy byl pořízen náhled). Odkazy na záznamy konkrétních osob nejdou otevřít (zjištěno z webových stránek [webová adresa] Index/centra).

20. ÚOOÚ zveřejnil dne 12. 8. 2021 na svých webových stránkách informaci, že oslovil dopisem Ministerstvo spravedlnosti v souvislosti s CRO. Cílem je zjistit, zda ministerstvo v současnosti poskytuje informace z registru, případně na základě jakého právního předpisu, v jakém rozsahu, a zda poučuje příjemce takových údajů o dalším nakládání s osobními údaji. ÚOOÚ tak reaguje na informaci, podle které Ministerstvo spravedlnosti zpřístupňuje podaná oznámení o střetu zájmů na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Ústavní soud svým nálezem z 11. 2. 2020 zrušil protiústavní ustanovení zákona o střetu zájmů, uplynutím 31. 12. 2020, z toho důvodu, aby nebyly majetkové poměry veřejných funkcionářů, kterými jsou i představitelé územních samosprávných celků, nekontrolovatelně přístupné komukoliv na internetu. ÚOOÚ k tomu zkonstatoval, že se z hlediska ochrany osobních údajů nepodařilo dosud celou věc ukotvit legislativně (zákonodárce měl na novelu zákona bezmála 11 měsíců) a zacelit tak vytvořenou mezeru v právním řádu. Podle rozsudku NSS z 20. 2. 2019 spadají informace o majetkových poměrech osoby do samého jádra ústavně chráněného soukromí. Podáním oznámení na základě zákona o střetu zájmů majetkové poměry veřejného funkcionáře dle soudu zásadně neztrácejí povahu soukromé informace (osobního údaje) a evidenční orgán má povinnost zpracovávat je pouze v souladu se zákonem. V návaznosti na vyjádření Ministerstva spravedlnosti k zaslanému dopisu zváží ÚOOÚ další postup (zjištěno ze zprávy nazvané„ ÚOOÚ se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti kvůli registru oznámení“).

21. Žádostmi ze dne 6. 5. 2021, došlými žalovanému ve stejný den, uplatnili žalobci z důvodů následně uvedených v podaných žalobách nároky na náhradu nemajetkové újmy, kdy každý ze žalobců požadoval zaplacení částky 30 000 Kč. Žalovaný žádosti vyřídil stanovisky ze dnů 4. 10., 5. 10., 6. 10., 7. 10., 15. 10. a 18. 10. 2021, ve kterých nároky z důvodů následně uvedených ve vyjádření k žalobám odmítl (zjištěno ze žádostí včetně doručenek, stanovisek).

22. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů:

23. Dle § 13 odst. 1 zákona o střetu zájmů se zřizuje registr oznámení jako informační systém veřejné správy, jehož správcem je Ministerstvo spravedlnosti, nestanoví-li tento zákon jinak.

24. Dle § 11 odst. 5 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je Ministerstvo spravedlnosti ústředním orgánem státní správy pro střet zájmů.

25. Dle § 5 zákona 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

26. Žalobci se dovolávali činnosti žalovaného při vedení CRO, tedy při výkonu státní správy, a případná odpovědnost za újmu způsobenou při takové činnosti se řídí OdpŠk jako speciální právní úpravou, nikoliv obecnou úpravou o. z. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, či rozsudek NSČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008).

27. Dle §§ 14, 15 OdpŠk se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

28. Žalobci splnili podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu.

29. Podmínkou pro vznik odpovědnosti, resp. přiznání nároku na náhradu újmy je kumulativní splnění třech předpokladů a) existence odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí, b) vznik újmy, c) vztah příčinné souvislosti mezi předpoklady a) a b).

30. Žalobci se dovolávali nesprávného úředního postupu žalovaného.

31. Dle § 13 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

32. Vyjma nepřiměřené délky řízení tedy není nesprávný úřední postup v zákoně definován a teorií a praxí je za něj považována jiná činnost státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

33. Dle § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů má každý právo bezplatně nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě v rozsahu stanoveném tímto zákonem do registru oznámení. Oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 jsou dostupná bez předchozí žádosti. Do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 2 je možné nahlížet na základě žádosti.

34. Dle § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů, ve znění účinném od 1. 9. 2017 do 29. 6. 2018, tj. ve znění zákona č. 14/2017 Sb., může každý prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

35. Dle § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů, ve znění účinném od 30. 6. 2018 do 31. 12. 2020, tj. ve znění zákona č. 112/2018 Sb., může každý prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

36. Dle čl. 89 odst. 1 Ústavy je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak.

37. Dle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí.

38. Dle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.

39. Období, kdy se žalovaný měl dopouštět vytýkaného nesprávného úředního postupu, je nutno rozdělit na dvě části, a to dobu do vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 a dobu od vyhlášení tohoto nálezu do 6. 11. 2020, kdy žalovaný dle svého oznámení plošné zveřejňování oznámení ukončil.

40. Pokud jde o dobu do vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v této době nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem dosud ani deklarována. Pokud tedy žalovaný v této době umožňoval neomezený přístup k oznámením evidovaným v CRO, postupoval zcela v souladu s platným a účinným ustanovením § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů, tedy podle pravidel předepsaných právními normami pro svou činnost, a nelze tak jeho postup považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

41. Pokud jde o dobu od vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 do 6. 11. 2020, soud odkazuje na komentář k § 70 zákona o Ústavním soudu dostupný v ASPI, dle kterého: „ Pokud Ústavní soud nalezne neústavnost či nezákonnost právního předpisu, zakládá zákon jeho pravomoc derogovat právní předpis v rozsahu, ve kterém byl návrhem napaden. Rozhodnutím tedy Ústavní soud pouze nedeklaruje rozpor s normou vyšší právní síly, nýbrž sám právní normu ruší. Derogační pravomoc Ústavního soudu však působí toliko pro futuro, neboť normu zřejmě nelze zrušit zpětně, tedy před okamžikem publikace nálezu ve Sbírce zákonů. Účinky nálezu Ústavního soudu tedy působí od okamžiku jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud však Ústavní soud nerozhodne o posunutí vykonatelnosti nálezu na dobu pozdější (srov. k tomu blíže komentář k § 70 odst. 1). V řízeních Pl. ÚS 13/05 a Pl. ÚS 6/05 však Ústavní soud dospěl k závěru, že derogační nález může být vykonatelný i před datem publikace ve Sbírce zákonů, pokud je zde zvýšený zájem na ochraně ústavnosti, a stanovil vykonatelnost nálezu na den jeho veřejného vyhlášení. Formulace komentovaného ustanovení, podle níž dojde k derogaci dnem, který Ústavní soud v nálezu určí, by mohla svádět dokonce i k výkladu, že tímto dnem může být i den před přijetím nálezu či před zahájením řízení (nejdříve den, kdy příslušný právní předpis nabyl platnosti či účinnosti). Takovému postupu Ústavního soudu zřejmě brání princip právní jistoty (srov. Pl. ÚS 31/96 nebo Pl. ÚS 38/06) a ochrany nabytých práv, byť by tato práva vznikla na základě neústavního právního předpisu. Ve výše zmíněných řízeních byla důvodem„ předsunutí“ vykonatelnosti nálezu před den jeho publikace snaha eliminovat vznik protiústavních situací, pokud by nastaly právní skutečnosti založené na základě rušených právních předpisů. … Ústavní soud přistupuje k odložení vykonatelnosti nálezu zejména z tohoto důvodu, aby vytvořil dostatečný časový prostor pro normotvůrce k vyplnění mezery, která by okamžitým zrušením vznikla. V takovém případě je veden úvahou, že odložení vykonatelnosti nálezu (tedy princip právní jistoty a bezrozpornosti právního řádu) převažuje nad principem okamžitého odstranění neústavního předpisu. Derogace norem ze strany Ústavního soudu totiž nemá za následek„ obživnutí“ předchozí právní úpravy, kterou Ústavním soudem rušená právní úprava v minulosti nahradila; není ostatně vyloučeno, že i tato právní úprava by mohla být neústavní, pokud o ní před tím nebylo Ústavním soudem rozhodováno (v praxi však po derogaci normy někdy orgány veřejné moci k takovému výkladu v určitých situacích přistupují; například E. Wagnerová uvádí příklad, kdy po zrušení právní úpravy přeřazování odsouzených mezi různými typy věznic nálezem Pl. ÚS 5/94 se v praxi vycházelo z úpravy předchozí - Wagnerová, E. Ústavní soud. Vznik, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu. Praha, Linde, 1996, str. 88). Důsledkem derogačního nálezu je tedy situace, kdy v právním řádu vznikne mezera. Pokud normotvůrce i přes lhůtu stanovenou Ústavním soudem tuto mezeru nezaplní, je na obecných soudech a Ústavním soudu, aby ji překlenuly interpretačně … V minulosti Ústavní soud přikročil k odložení vykonatelnosti například v případě neústavní regulace nájemného (Pl. ÚS 3/2000), nebo zrušení celé úpravy správního soudnictví v o. s. ř. (Pl. ÚS 16/99), v obou případech šlo o období 18 měsíců. Takový postup však v praxi působí nemalé problémy, pokud jde o aplikaci předpisu, který je sice prohlášen za neústavní, avšak nadále je platnou součástí právního řádu. Pro orgány veřejné moci aplikující tento předpis tak vzniká otázka, zda mohou v tomto období předpis aplikovat, případně v jakém rozsahu. V okamžiku, kdy je neústavnost právního předpisu již Ústavním soudem konstatována, by mohla jeho aplikace v individuálních případech zatížit individuální právní akty neústavností (v podobě porušení základních práv účastníků řízení). Navíc, pokud by orgány veřejné moci předpis aplikovaly a na základě takové aplikace vydaly rozhodnutí, zmaří i jeho budoucí vykonatelnost (§ 71 odst. 2). Taková situace však jistě není ani důvodem pro přerušení řízení a vyčkání okamžiku, kdy právní předpis bude na základě nálezu derogován. Orgány veřejné moci v takových situacích musí přihlížet k odůvodnění publikovaného nálezu a právní předpis vykládat konformně se závěry Ústavního soudu, byť předpis je formálně platný.“ 42. V nálezu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS -st [číslo], pak Ústavní soud uvedl: „ Z čl. 89 odst. 1 Ústavy ("Rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak") a kontextu úpravy zákona o Ústavním soudu (ustanovení § 57 odst. 1 písm. a) a § 70 odst. 1) nelze dovodit nic jiného, než že se právní předpis ruší nikoli od počátku (ex tunc), nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí a neučiní-li tak, pak dnem, kdy je publikován ve Sbírce zákonů (tedy ex nunc). V nálezech sp. zn. Pl. ÚS 13/05 ze dne 22. 6. 2005 (N 127/37 SbNU 593; 283/ 2005 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/ 2005 Sb.) Ústavní soud dospěl k závěru, že derogační nález, pokud zde existuje zvýšený zájem na ochraně ústavnosti, může být vykonatelný ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů; tato jeho vůle však musí být - nejen z důvodů požadavků zákona, ale i z důvodu právní jistoty - výslovně projevena. Důsledkem této koncepce je detailní právní úprava ve vztahu k individuálním právním aktům, které na základě zrušeného právního předpisu byly vydány, resp. ve vztahu k právním vztahům, které na jeho základě vznikly a příp. byly i konzumovány. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy "státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými" (Vojtěch Šimíček, Ústavní stížnost - 3., aktualizované a doplněné vydání, Linde Praha, 2005). Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů, založených na aplikaci neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadů aplikace neústavní normy je "odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal" (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI 2007, s. 291).“ (viz bod 18. odůvodnění nálezu).

43. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 vyplývá, že Ústavní soud zrušil dotčená ustanovení zákona o střetu zájmů s odloženým účinkem s vědomím, že do doby zrušení nebo přijetí jiné právní úpravy bude postupováno dle rušených ustanovení. Zdůraznil přitom potřebu veřejné kontroly nad výkonem veřejné správy, resp. činností veřejných funkcionářů, pro jejíž výkon musí být právo nahlížet do oznámení zachováno. Samotné podávání oznámení a právo nahlížet do nich neústavními shledány nebyly, za neústavní byla označena pouze možnost neomezeného, neindividualizovaného nahlížení do oznámení. Při okamžitém zrušení dotčených ustanovení zákona o střetu zájmů by možnost nahlížet do oznámení zcela zanikla, když Ústavní soud nemohl sám nově formulovat podmínky nahlížení.

44. S ohledem na uvedené, tak soud dospěl k závěru, že žalovaný se nedopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu výše vymezeném, pokud i po vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 postupoval dle dosud nezrušených ustanovení zákona o střetu zájmů. Žalovaný nebyl oprávněn hodnotit, zda aplikovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem či nikoli, naopak byl povinen zákon v celém jeho rozsahu až do okamžiku, k němuž byla jeho příslušná část Ústavním soudem zrušena, aplikovat. Na rozdíl od soudů neměl žalovaný možnost věc předložit Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy), popř. právní úpravu, stran které již byl rozpor s ústavním pořádkem deklarován, neaplikovat. Na tom pak nic nemění ani skutečnost, že žalovaný nakonec ještě za platnosti a účinnosti dotčených ustanovení zákona o střetu zájmů, tj. před nabytím vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, systém přístupu k oznámením evidovaným v CRO změnil, kdy motivací bylo, aby veřejní funkcionáři podávali oznámení, a byl tak naplněn účel zákona o střetu zájmů. Uvedená změna nečiní z předchozího postupu dle dosud platného a účinného zákona o střetu zájmů nesprávný úřední postup.

45. Ze všeho shora uvedeného je zřejmé, že základní skutečností, v důsledku které mělo dojít k dotčení práv žalobců, nebyl postup žalovaného, ale přijetí zákona o střetu zájmů, resp. jeho novel provedených zákony č. 14/2017 Sb. a 112/2018 Sb. Zákonodárná činnost však není úředním postupem, a proto pochybení v jejím rámci nezakládá odpovědnost státu za jím vzniklou újmu (viz např. rozsudky NSČR ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009).

46. S ohledem na uvedené tedy soud dospěl k závěru, že v dané věci není naplněn již prvý z předpokladů odpovědnosti za újmu, tj. existence odpovědnostního titulu, a žaloby tak jako nedůvodné zamítl, a to aniž by se zabýval tím, zda žalobci oznámení o svých majetkových poměrech skutečně podali a tato byla přístupná v CRO (což však žalovaný nesporoval) a zda a jaká jim v důsledku toho vznikla či mohla vzniknout nemajetková újma.

47. K tomu pak soud ještě doplňuje, že dle čl. 36 odst. 3, 4 LZPS má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Tímto zákonem je OdpŠk, pod který (jak bylo uvedeno výše) případ vylíčený žalobci podřadit nelze. Z žalobci odkazovaných čl. 7 odst. 1 a 10 odst. 3 LZPS přímý nárok na náhradu újmy nevyplývá.

48. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl ve věci plně úspěšný. Žalovanému, který nebyl v řízení právně zastoupen, vznikly v řízení náklady v celkové výši 2 400 Kč, která je tvořena paušální náhradou hotových výdajů jednak za 6 úkonů vykonaných při obraně proti individuálně uplatněným nároků každého ze žalobců (sepis vyjádření k žalobám), jednak za 2 úkony vykonané při obraně proti nárokům žalobců po spojení věcí ke společnému řízení (příprava na jednání soudu konané dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum]) dle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud tak přiznal žalovanému vůči každému ze žalobců právo na náhradu nákladů vynaložených na obranu vůči nároku konkrétního žalobce a poměrnou část (1/6) nákladů vynaložených na společnou obranu vůči nárokům všech žalobců, tj. právo na zaplacení částky 400 Kč vůči každému ze žalobců.