11 C 114/2024 - 115

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalobkyně a žalovaného] 2. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] oba zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] pro 115 222,25 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 115 222,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 115 222,25 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 115 222,25 Kč od 19. 1. 2024 do 29. 1. 2024, zamítá.

III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 76 692,44 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaných zaplacení (společně a nerozdílně) částky 115 222,25 Kč s příslušenstvím s tím, žalobce je vlastníkem pozemkové parcely parc. [číslo] zapsané pro [katastrální uzemí], [územní celek] a okres [okres] [stát. instituce], [stát. instituce] (dále též jen„ pozemek parc. [číslo]“) a žalovaní jsou spoluvlastníky nemovitosti, a to stavební parcely parc. [číslo] jejíž součástí je stavba [adresa] – rodinný dům, zapsané pro [katastrální uzemí], [územní celek] a okres [okres] [stát. instituce], [stát. instituce] (dále též jen„ pozemek parc. č. st. [anonymizováno]“,„ dům [adresa]“ či„ stavba [adresa]“), a to každý ze žalovaných o velikosti spoluvlastnického podílu v jedné ideální polovině. Uvedl, že dne 4. 6. 2021 došlo k propadu na pozemní komunikaci, nacházející se na pozemkové parcele parc. [číslo] kdy následně bylo zjištěno, že k propadu komunikace došlo v důsledku propadu stropu sklepní kobky, která historicky, hospodářsky a funkčně souvisí se stavbou [adresa], která je jako součást stavební parcely parc. [číslo] ve spoluvlastnictví žalovaných. Dle mínění žalobce je zřejmé, že jde o sklepní kobku, která je ve vlastnictví žalovaných, když žalobce podle historických listin nikdy nebyl vlastníkem či uživatelem uvedené sklepní kobky. Rozhodnutím [stát. instituce], stavebního úřadu (dále jen„ stavební úřad“), ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] – [anonymizováno], bylo žalovaným uloženo bezodkladné provedení nutných zabezpečovacích prací, které žalovaní neprovedli. S ohledem na nečinnost žalovaných stavební úřad využil postupu podle § 135 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ stavební zákon“), a provedení nutných zabezpečovacích prací nařídil stavebnímu podnikateli – společnosti [právnická osoba], [IČO], který je provedl. Žalovaným byla vystavena faktura na úhradu nákladů ve výši 115 222,25 Kč, kterou nezaplatili. Tuto částku pak zaplatil žalobce podle ustanovení § 135 odst. 6 stavebního zákona a vznikl mu tak nárok požadovat po žalovaných náhradu této částky. K úhradě uvedené částky byli žalovaní vyzváni dopisem ze dne 16. 1. 2024, avšak bezúspěšně.

2. Žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že nejsou vlastníky předmětných podzemních prostor, tudíž požadavek na provedení a úhradu zabezpečovacích prací neshledávají důvodným. Tvrdili, že téměř celá velká podzemní kobka se nachází pod pozemkem parc. [číslo] jehož vlastníkem je žalobce. Poukázali na ustanovení § 506 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. z.“).

3. Soud učinil následující skutková zjištění.

4. Z výpisu z katastru nemovitostí, list vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], [územní celek] a okres [okres] [stát. instituce], [stát. instituce], bylo zjištěno, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemkové parcely parc. [číslo] způsob využití ostatní komunikace, pro [katastrální uzemí], [územní celek] a okres [okres] [stát. instituce], [stát. instituce].

5. Z výpisu z katastru nemovitostí, list vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], [územní celek] a okres [okres] [stát. instituce], [stát. instituce], se podává, že žalovaní jsou rovnodílnými spoluvlastníky (každý z nich je vlastníkem ideální ) stavební parcely parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba [adresa] – rodinný dům, zapsané pro [katastrální uzemí], [územní celek] a okres [okres] [stát. instituce], [stát. instituce].

6. Výpisem z pozemkové knihy z roku [číslo] bylo prokázáno, že první zápis k domu [adresa] byl zaznamenán již v roce [číslo].

7. Z knihovního návrhu Státního notářství v [obec] ze dne 13. 10. 1959 podaného Lidovému soudu v [obec] dne 23. 10. 1959 a notářského zápisu sepsaného státní notářkou v [obec] dne 19. 6. 1958 (registrovaného státním notářstvím v [obec] dne 6. 10. 1959) bylo zjištěno, že manželé [jméno] a [jméno] [celé jméno žalovaného] (rodiče žalovaných) koupili (od pana [jméno] [příjmení] a paní [jméno] [příjmení]) a nabyli do společného a neděleného vlastnictví rodinný dům [adresa] se stavební parcelou [číslo] pozemkovou parcelou [číslo] – zahradou, a to se vším zákonným příslušenstvím, se všemi budovami na nemovitostech postavených a ve stavu, v jakém tyto nemovitosti byli.

8. Rozhodnutím Okresního soudu v Karlových Varech o schválení dědické dohody ze dne 23. 6. 1993 bylo prokázáno, že žalovaní nabyli jako dědici ze zákona po paní [jméno] [příjmení], [datum narození] (jejich matce), rodinný dům [adresa] se stavební parcelou [číslo] pozemkovou parcelou [číslo] – zahradou ve [obec], rovným dílem, tedy každý ideální . Dle tvrzení žalovaných předmětné nemovitosti nabyla paní [jméno] [příjmení], [datum narození], do výlučného vlastnictví v rámci dědického řízení v roce 1989, případně 1990 po zemřelém [celé jméno žalovaného] (otci žalovaných).

9. Ze zakreslené situace podzemí [obec] z března roku 1989 soud [Anonymizováno] pozemkem parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa].

10. Mezi účastníky bylo nesporné, že jediný vstup do předmětné velké podzemní kobky vedl ze sklepa domu [adresa] ve vlastnictví žalovaných a že tento vstup byl v minulosti zazděn předchozími vlastníky domu (rodiči žalovaných). Tuto skutečnost současně potvrzuje i čestné prohlášení Mgr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ze dne 17. 7. 2024, kteří byli přítomni u místních šetření, kdy se řešil propad před domem [adresa]. To, že byl vstup do předmětné podzemní kobky zazděn již v roce 1986 pak vyplývá i z plánu historického jádra s vyznačením stavu sklepů jednotlivých objektů z listopadu 1986 (příloha [číslo]) a z dokumentace nazvané Dílčí závěrečné zprávy inženýrskogeologického průzkumu – [obec] – geologická studie podzemí historického jádra z roku [rok], str. [anonymizováno], kde je sklep domu [adresa] označen jako objekt (sklep) se zataraseným vchodem.

11. Na místním ohledání dne 5. 2. 2025, kde soud pořídil fotodokumentaci, bylo [Anonymizováno] věcí. Vstup (oddělený dveřmi) do sklepa v prvním podzemním podlaží je umístěn zhruba uprostřed (více směrem k zadní části) v levé části domu (z pohledu od vstupu do domu z ulice) v chodbě přízemí domu, do samotného sklepa vedou příkré schody, následuje chodbička vlevo a poté již vstup do samotného kamenného sklepního prostoru (který je nyní provizorně rozdělen na dvě části). Sklep v prvním podzemním podlaží je tedy technicky stavebně propojen s domem [adresa] (viz protokol o místním ohledání, fotografie pořízené v rámci tohoto ohledání).

12. Z nabídky na likvidaci propadu na [anonymizováno] náměstí do sklepa před domem [adresa] bylo zjištěno, že dne 4. 6. 2021 došlo k propadu stropu podzemní stavby cca 3 m od zazděné příčky před domem [adresa] na pozemní komunikaci (na [anonymizováno] náměstí), nacházející se na pozemkové parcele parc. [číslo]. Došlo k propadu části stropu velké podzemní kobky, která měla obdélníkový půdorys 8 až 9 m x 2,5 až 3 m, světlost v nejvyšším místě 1,8 až 2 metry. [ulice] a zadní část velké sklepní kobky zůstala neporušená. Dne 18. 11. 2021 byla provedena rektifikace propadu. Likvidace propadu byla nabídnuta ve dvou variantách (zpracováno dne 29. 11. 2021).

13. Z rozhodnutí stavebního úřadu [číslo jednací] ze dne 16. 2. 2022, vyplývá, že žalovaní byli stavebním úřadem vyzváni, aby bezodkladně provedli nutné zabezpečovací práce.

14. Z rozhodnutí stavebního úřadu [číslo jednací], ze dne 24. 6. 2022, se podává, že uložené zabezpečovací práce nebyli žalovanými provedeny, tudíž stavební úřad nařídil stavebnímu podnikateli [právnická osoba], [IČO], sídlo [ulice a číslo], [obec], provedení nutných zabezpečovacích prací propadu před domem [adresa] ve specifikovaném rozsahu.

15. Ze závěrečné zprávy z likvidace propadu ve [obec] před domem [adresa] včetně jejích příloh bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba], [IČO], která je odborně vybavena k činnostem prováděným hornickým způsobem, provedla nutné zabezpečovací práce, a to ve dnech 23. 7. 2022 a 19. 8. 2022. Z fotodokumentace, která je součástí této zprávy se podává, že vstup z domu [adresa] do velké sklepní kobky je zazděn cihlami, vstup je rozměrný, má oválnou klenbu. Z této fotodokumentace sud dále zjistil stavební provedení sklepní kobky.

16. Z daňových dokladů vystavených společností [právnická osoba], [IČO], [číslo] [číslo] [číslo] (opravný) soud zjistil, že původně byla faktura [číslo] za likvidaci propadu sklepa [adresa] ve výši 115 222,25 Kč vystavena dne 5. 9. 2022 na žalované jako odběratele se splatností 5. 10. 2022, tato následně opravnou fakturou [číslo] ze dne 15. 9. 2022„ vystornována“, když žalovaní fakturu [číslo] vrátili zpět s tím, že ji hradit nebudou (viz vrácení faktury ze dne 12. 9. 2022). Dne 15. 9. 2022 pak byla vystavena faktura [číslo] za likvidaci propadu sklepa [adresa] ve výši 115 222,25 Kč na žalobce jako odběratele se splatností 15. 10. 2022.

17. Z výpisu z účtu žalobce vyplývá, že žalobce dne 23. 9. 2022 zaplatil na účet společnosti [právnická osoba], [IČO], uvedený ve faktuře [číslo] částku 115 222,25 Kč označenou jako Propad komunikace na [anonymizována dvě slova].

18. Z dopisu ze dne 16. 1. 2024 a poštovního podacího archu se podává, že žalobce (prostřednictvím svého právního zástupce) vyzval žalované k zaplacení částky 115 222,25 Kč, a to ve lhůtě bez zbytečného odkladu po doručení této výzvy, výzva byla žalovaným odeslána 17. 1. 2024. Žalovaní však žalobci v reakci na tuto výzvu sdělili, že nebudou platit ničeho, že uplatněný požadavek žalobce není důvodný, když žalovaní nejsou vlastníky podzemních prostor, ve kterých došlo k propadu (viz dopis právního zástupce žalovaných ze dne 29. 1. 2024).

19. Ze zprávy o výsledku periodické prohlídky podzemního objektu – Historické sklepy ve [anonymizováno] [obec]“ ze dne 29. 5. 2023 vyplývá, že na základě žádosti žalobce probíhají periodické prohlídky, s periodou stanovenou na 1,5 roku, historických sklepů ve [anonymizováno] [obec], které jsou ve vlastnictví [územní celek] a jejichž provozovatelem je také [územní celek], a to konkrétně historické podzemí pod domy [adresa] a sklepů [adresa] ve [anonymizováno] [obec].

20. Z dokumentace nazvané [obec] podzemí historického jádra – Zpráva o prováděných pracích 1974 [číslo], konkrétně ze strany 10 Přehledné zprávy o provedení prací v lednu až červenci 1974 bylo zjištěno, že je zde konstatováno, že převážná většina prohlédnutých sklepních prostor slouží nebo sloužila jako domovní skládka odpadového materiálu. Z přiloženého plánu Situace průzkum prací se podává, že v objektu domu [adresa] byly provedeny průzkumné práce a nebyl zjištěn havarijní stav sklepa.

21. Z dokumentace nazvané Dílčí závěrečné zprávy inženýrskogeologického průzkumu – [obec] – geologická studie podzemí historického jádra z roku 1986, str. 10 Přílohy [číslo] se podává, že u domu [adresa] je uvedeno: II. patro, údajně zazděno, I. patro, kamenná obezdívka. Z této dokumentace tedy vyplývá, že podzemní sklepní prostory k domu [adresa] měly dvě podlaží (1. a 2. podzemní).

22. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další relevantní skutečnosti pro posouzení dané věci.

23. Soud neprovedl další navržené důkazy, a to z důvodu nadbytečnosti, hospodárnosti řízení, případně z důvodu, že nejsou pro danou věc relevantní. Navržený výslech svědků [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] nebyl proveden, když těmito důkazy mělo být prokázáno nesporné tvrzení mezi účastníky, a to, že vchod z domu [adresa] do podzemní kobky byl zazděn předchozími vlastníky tohoto domu rodiči (resp. konkrétně otcem) žalovaných. Pokud mělo být tímto výslechem dále zjištěno, zda, kdy a jakým způsobem byla sklepní kobka užívána předchozími vlastníky domu [adresa] (rodiči žalovaných), pak tuto skutečnost soud nepovažuje v dané věci za relevantní s odkazem na názor vyslovený níže. Navíc tuto informaci (že byla kobka využívána jako sklep a sklad uhlí pro dům [adresa]) měli získat pouze„ z doslechu“, a to od žalovaného 1), který navíc tuto skutečnost v předmětném soudním řízení popíral. S ohledem na skutečnost, že mezi účastníky bylo nesporné, že vchod z domu [adresa] do podzemní kobky byl zazděn předchozími vlastníky tohoto domu, rodiči žalovaných, a jelikož stav a situace sklepních prostor nemá v daném případě vliv na posouzení věci, soud neprovedl důkazy výslechem osob, které se podílely na průzkumu a zabezpečení sklepních prostor. Dále soud neprovedl důkazy, které byly navrženy až po koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř., a to další fotografie a videozáznamy, které pořídila společnost [právnická osoba] při průzkumných a zabezpečovacích pracích a dokumenty ke stavbě [adresa] a její souvislosti s podzemními prostorami, do kterých vedl jediný přístup z této stavby, které měl soud vyžádat od stavebního úřadu, případně od Státního okresního archivu [obec]).

24. Soud učinil následující skutkový závěr ve věci.

25. Žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo]. Žalovaní jsou rovnodílnými (každý je vlastníkem ideální ) spoluvlastníky pozemku parc.č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa]. Tyto nemovitosti nabyli žalovaní v dědickém řízení po zůstavitelce [jméno] [příjmení], [datum narození], v roce 1993, od roku 1959 byli vlastníky rodiče žalovaných [jméno] a [jméno] [celé jméno žalovaného], kteří nemovitosti nabyli kupní smlouvou. Pod domem [adresa] se nacházelo sklepení, a to v 1. a 2. podzemním podlaží. Vstup do 2. podzemního podlaží sklepa (podzemní sklepní kobky) z domu [adresa] (konkrétně z jeho sklepa v 1. podzemním podlaží) byl zazděn cihlami (příčkou) otcem žalovaných, a to někdy kolem roku 1964. Dne 4. 6. 2021 došlo k propadu na pozemní komunikaci na [anonymizována dvě slova] ve [obec], nacházející se na pozemkové parcele parc. [číslo] k.ú. [obec], ve vlastnictví žalobce, kdy následně bylo zjištěno, že k propadu komunikace došlo v důsledku propadu stropu sklepní kobky, kam byl dříve vstup (následně zazděný otcem žalovaných) pouze z domu [adresa] (dále jen„ sklepní kobka“). K propadu došlo zhruba 3 m od zazděné příčky (vstupu) pod domem [adresa]. Předmětná sklepní kobka se nacházela pod pozemkem žalovaných parc č. st. [anonymizováno] a z větší (převážné) části pod pozemkem parc. [číslo] ve vlastnictví žalobce. Rozhodnutím [stát. instituce], stavebního úřadu, ze dne 16. 2. 2022, [číslo jednací] bylo nařízeno žalovaným jako vlastníkům stavby domu [adresa], aby na stavbě provedli nutné zabezpečovací práce, které žalovaní neprovedli. S ohledem na nečinnost žalovaných stavební úřad provedení nutných zabezpečovacích prací nařídil stavebnímu podnikateli – společnosti [právnická osoba], [IČO], který je provedl. Žalovaným byla společností [právnická osoba], [IČO], vystavena faktura na úhradu nákladů ve výši 115 222,25 Kč, kterou nezaplatili. Tuto částku pak zaplatil žalobce a po žalovaných požadoval náhradu této částky. K úhradě uvedené částky byli žalovaní vyzváni žalobcem, avšak ničeho neuhradili. Zástupce žalovaných na výzvu k úhradě reagoval s tím, že žalovaní nemají povinnost tuto částku hradit.

26. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

27. Dle § 135 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), stavební úřad nařídí vlastníku stavby provedení nutných zabezpečovacích prací, jestliže stavba svým technickým stavem ohrožuje zdraví a životy osob nebo zvířat, není-li nutné ji neodkladně odstranit.

28. Dle § 135 odst. 3 stavebního zákona hrozí-li nebezpečí z prodlení, zajistí odstranění stavby nebo nutné zabezpečovací práce podle odstavců 1 a 2 stavební úřad prostřednictvím stavebního podnikatele, který je k jejich provedení odborně vybaven; takovému podnikateli může stavební úřad provedení prací nařídit.

29. Dle § 135 odst. 6 stavebního zákona náklady vynaložené na neodkladné odstranění stavby a na nutné zabezpečovací práce nese vlastník stavby. Pokud stavební úřad zajistil provedení prací podle odstavce 3 stavebním podnikatelem a vlastník se s tímto podnikatelem nedohodl na úhradě nákladů, uhradí je a na vlastníkovi vymáhá obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem.

30. V obecném zákoníku občanském z roku [číslo] (císařský patent [číslo] Sb. z. s.) nebyl pojem„ součást věci“ výslovně upraven. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. [spisová značka], konstatoval:„ Z ustálené judikatury a literatury, která byla od doby jeho účinnosti vytvořena a která v této otázce podává jasné řešení, vyplývá, že pokud je spojení součásti věci s věcí hlavní tak úzké, že nemůže být reálně oddělena nebo může být oddělena jen nehospodárným způsobem, jedná se o nesamostatnou součást věci, která sdílí osud věci hlavní, protože nemůže být zvláštním předmětem práva ([příjmení], H., [příjmení], R.: Grundriss des bürgerlichen Rechts, svazek 2, str. 10, rozhodnutí rakouského Nejvyššího soud dvora ze dne 12. července 1973, sp. zn. [spisová značka] nebo [příjmení], F. – [příjmení], J.: Komentář k československému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. [obec], 1935, reprint původního vydání, [právnická osoba], [obec], 1998, svazek II., str. 30).“ 31. Podle § 24 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, součásti věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc anebo její oddělitelná část poškodila nebo podstatně znehodnotila.

32. Podle § 118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.

33. Podle § 119 odst. l obč. zák. jsou věci movité nebo nemovité a podle odstavce 2 nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

34. Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

35. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tj. od 1. 1. 2014 – viz § 3081 o. z.).

36. Podle § 3028 odst. 2 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

37. Ve smyslu § 3028 odst. 2 o. z. se od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. 1. 2014) posuzují podle této úpravy zásadně i práva vlastnická; dosavadními právními předpisy se nadále řídí pouze jejich vznik (došlo-li k němu před účinností o. z.) a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti o. z. Pro právní posouzení právní povahy věci – tedy otázku, zda jde o samostatnou věc v právním smyslu, součást věci hlavní, či příslušenství věci jiné – je proto rozhodná zásadně právní úprava účinná ke dni vyhlášení rozhodnutí (k tomu srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019). Případné převody, resp. přechody, vlastnického práva je nutné posuzovat podle právní úpravy účinné v době jejich realizace (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1932/2020).

38. Dle § 505 o. z. součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.

39. Dle § 506 odst. 1 o. z. součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen„ stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech.

40. Podle § 3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.

41. Uvedené obecné vymezení součásti věci v § 505 o. z. plně odpovídá obecnému vymezení součásti věci podle § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pročež dosavadní judikatura je pro poměry o. z. v zásadě i nadále použitelná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 651/2016).

42. Strohá dikce ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. identifikuje součást (i nemovité) věci její sounáležitostí (i funkční, dispoziční, stavebně technickou) k věci hlavní a (objektivní) nemožností jejího oddělení, aniž by se věc hlavní neznehodnotila. Oddělení zahrnuje nejrůznější způsoby (materiální) separace, které ve svém důsledku - jde-li vskutku o součást věci - znehodnocuje věc hlavní (nikoliv její součást) ve smyslu hodnotovém (cenově vyjádřitelném), kvantitativním, funkčním, estetickém (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99).

43. V rozsudku Nejvyššího soudu ČSR z 29. 9. 1975, sp. zn. 4 Cz 63/75, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1975, bylo mimo jiné vysloveno, že zákonným předpokladem součásti věci, že nemůže být od věci oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila, znamená fyzickou neoddělitelnost součásti, ale také neoddělitelnost a znehodnocení funkční. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/ 1990, se pak mimo jiné uvádí, že součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní.

44. Problematikou součásti věci se zabýval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, v němž uvedl, že„ podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť‚ to ‚co k věci podle její povahy náleží‘, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘, však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec.“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008). Znehodnocení věci ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák. nelze tedy chápat jen jako zničení nebo poškození věci hlavní. Oddělením součásti věci může dojít ke znehodnocení věci hlavní v tom smyslu, že poté plní svůj účel na nižší úrovni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1249/2000).

45. Soudní praxe je též dlouhodobě ustálena v názoru, že ze zákonné definice pojmu součást věci plyne, že pokud zákon nestanoví jinak, není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů a sdílí osud věci hlavní. [ulice] věc i její součást tak tvoří jedinou věc neboli celek, který je v důsledku toho i podroben jednotnému právnímu režimu. Proto se právní úkony i jimi založená práva a vzniklé povinnosti, jejichž předmětem je určitá hlavní věc, vztahují i na všechny její součásti; při převodu vlastnictví k věci hlavní přechází součást věci na nabyvatele automaticky, a to i když není výslovně uvedena ve smlouvě, není též rozhodné vědomí nabyvatele o této skutečnosti (viz především rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002, ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4869/2009, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1501/2020, či jeho usnesení ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 230/2010). Součást věci nelze od věci hlavní oddělit pouhým projevem vůle, dokud je totiž součást s věcí hlavní spojena, nemá vůle vlastníka vliv na to, že jde stále o jedinou věc (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, či ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1212/2020).

46. V dané věci soud musel posoudit otázku, zda sporná sklepní kobka byla v době propadu jejího stropu součástí domu [adresa] ve vlastnictví žalovaných (dle současné právní úpravy tedy jako součást domu [adresa] součástí pozemku parc.č. st. 66) či zda šlo o samostatnou věc v právním smyslu (pak by se soud zabýval otázkou, kdo byl vlastníkem této věci, zda se mohla případně stát součástí pozemku parc. [číslo] ve vlastnictví žalobce).

47. Pro právní posouzení právní povahy věci je, jak bylo shora uvedeno, rozhodná zásadně právní úprava účinná ke dni vyhlášení rozhodnutí, tedy úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

48. Pro posouzení označené otázky je však zásadní vyřešit, zda k okamžiku převodu pozemku parc. [číslo] včetně budovy [adresa] na něm postavené byla sklepní kobka součástí věci hlavní (budovy [adresa]); jinak řečeno, zda sklepní kobka představovala samostatnou věc či pouhou nesamostatnou součást jiné hlavní věci. Žalovaní nabyli pozemek parc. [číslo] včetně budovy [adresa] postavené na tomto pozemku (včetně všech součástí a příslušenství) za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“), právní předchůdci žalovaných (rodiče žalovaných) nabyli tyto nemovitosti za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, a za účinnosti některého z těchto dvou zákonů (když přesné datum nebylo zjištěno, mezi účastníky bylo nesporné, že k tomuto došlo někdy okolo roku 1964) byl zazděn vstup do sklepní kobky. Předmětnou otázkou tak bylo nutno posoudit dle ustanovení těchto zákonů (§ 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

49. Rodiče žalovaných nabyli v roce 1959 dům [adresa] včetně sklepních prostorů (bez dalšího). To, že se v kupní smlouvě sepsané v roce 1958 nehovoří výslovně o tom, že součástí domu [adresa] jsou i dvoupodlažní sklepní prostory, nemá žádnou relevanci, součásti převáděných nemovitostí nemuseli být v kupní smlouvě nikterak specifikovány. Stejně tak následně žalovaní nabyli (přechodem v rámci dědického řízení po matce žalovaných) dům [adresa] včetně všech jeho součástí (tedy i sklepních prostorů) bez dalšího. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, již shora citovaném, že součást věci přechází na nabyvatele bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci výslovně uvedena. Není přitom významné, zda si nabyvatel uvědomil, že s věcí nabývá i její součást (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3630/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2549/2017). Přitom není sporu o tom, že sklep v prvním podzemním podlaží umístěný přímo pod domem byl a je (i v současné době) jednoznačně součástí domu [adresa] (nyní součástí parc. č. st. [anonymizováno], jejíž součástí je dům [adresa]), když byl (je) s domem funkčně i fyzicky spojen. Žalovaní ani netvrdili, že by sklep umístěný v prvním podzemním podlaží snad neměl být součástí jejich domu [adresa]. 50. [příjmení] přitom je, že původně byly sklepní prostory v prvním a druhém podzemním podlaží vzájemně propojeny relativně velkým vstupním otvorem (vstup do sklepní kobky byl přitom možný pouze ze sklepa v prvním podzemním podlaží), že sklepní kobka stavebně navazovala na podzemní prostory v prvním podzemním podlaží. Sklepní kobka„ patřila“ k domu [adresa], resp. ke sklepení domu [adresa] natolik neodmyslitelně, že nemohla být považována za věc odlišnou.

51. V takovém stavu byli sklepní prostory i v době, kdy dům [adresa] nabyli rodiče žalovaných, když nebylo mezi účastníky sporu o tom, že vstup ze sklepa v prvním podzemním podlaží do sklepní kobky v druhém podzemním podlaží byl zazděn až otcem žalovaných někdy okolo roku 1964 (žalovaní uvedli, že sklepní kobku pro skladování nepotřebovali, že jim stačil sklep v prvním podzemním podlaží, a že do sklepní kobky byl navíc krkolomný přístup). Jestliže sklep umístěný pod domem v prvním podzemním podlaží byl a je nesporně součástí domu [adresa] a tento byl propojen se sklepním prostorem (sklepní kobkou) v druhém podzemním podlaží (a to výlučně, když do sklepní kobky nevedl žádný jiný vstup), pak není žádný důvod k tomu, aby právní povaha sklepa (kobky) v druhém podzemním podlaží byla odlišná od právní povahy sklepa v prvním podzemním podlaží (tedy aby se, na rozdíl od sklepa v prvním podzemním podlaží, nejednalo o součást domu [adresa]). Stejně jako sklep v prvním podzemním podlaží, tak i sklepní kobka nebyla využitelná jinak než pro věc hlavní (dům [adresa]). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3747/2020.

52. Není přitom rozhodné, zda a jakým případně způsobem předchozí vlastníci domu [adresa] (rodiče žalovaných) předmětnou sklepní kobku užívali. Relevantní v dané věci je ta skutečnost, že nikdo jiný užívat sklepní kobku nemohl, když přístup do této kobky byl pouze z domu [adresa]. Tedy nikdo jiný, než právě a jen vlastníci či uživatelé domu [adresa], nemohl do kobky vstoupit a tudíž ji logicky ani nemohl nějakým způsobem užívat pro svůj případný užitek (prospěch). Samotná skutečnost, že součást věci přestane být s hlavní věcí fakticky užívána, ještě sama o sobě nezakládá její samostatnost v právním slova smyslu.

53. Z archivních dokumentů, konkrétně z dokumentace nazvané [obec] podzemí historického jádra – Zpráva o prováděných pracích 1974 [číslo], přitom také vyplývá, že kobka„ historicky“ k domu [adresa] patřila, byla užívána obyvateli domu, sloužila jim ke skladování odpadu (ostatně tak jako převážné většině ostatních majitelů domů s podzemními sklepními prostory v této lokalitě). [příjmení] tedy historicky sounáležila k domu, byla historicky užívána v souvislosti (spolu) s domem [adresa], bez domu [adresa] nebyla prakticky využitelná.

54. O tom, že k okamžiku převodu domu [adresa] na rodiče žalovaných představovala sklepní kobka součást této věci hlavní (domu [adresa]) a nikoli samostatnou věc, která by předmětem tohoto převodu nebyla, svědčí i samotné chování předchozích vlastníků (rodičů žalovaných), kteří vstup ze sklepa do sklepní kobky sami na základě své vůle (svého rozhodnutí) bez dalšího zazdili, tedy takto evidentně naložili s věcí (se součástí věci) v jejich vlastnictví. Žalovaní v řízení tvrdili, že jejich rodiče zazdili vchod do této podzemní kobky, když sklep pod domem byl pro účely skladování dostatečný a navíc byl přístup do kobky krkolomný. Chovali se tedy evidentně jako výluční vlastníci této sklepní kobky. Žalovaní netvrdili ani neprokazovali, že by probíhalo nějaké stavební řízení (souhlas) ohledně zazdění předmětného vstupu, kde by byl jistě požadován souhlas dotčeného žalobce, když žalovaní tvrdí, že právě žalobce měl být vlastníkem sklepní kobky. 55. „ Oddělení“ sklepní kobky (součásti věci) od domu [adresa] (konkrétně od jeho sklepa v prvním podzemním podlaží) pak dle mínění soudu znamenalo nikoli nevýznamnou újmu na hodnotě věci hlavní, tedy domu [adresa] (i když to takto vlastníci, uživatelé tohoto domu nemuseli subjektivně pociťovat, vnímat), a to zejména na jeho hodnotě památkové.

56. Dále se soud zabýval tím, zda zazděním jediného vchodu do sklepní kobky z domu [adresa], se sklepní kobka následně stala (mohla stát) samostatnou věcí v právním smyslu.

57. V dané věci je nepochybná stavební, účelová souvislost domu [adresa] a podzemní sklepní kobky, když jediný přístup do této kobky byl vybudován ze sklepa domu [adresa] v prvním podzemním podlaží. Tato kobka tak logicky nemohla být vybudována samostatně (že by měla nějaký samostatný účel – pak mu musela mít i samostatný vchod) či v souvislosti s jinou stavbou (pak by musel existovat vstup do kobky z této jiné stavby), ale stavebně a účelově navazovala na sklep domu [adresa] umístěný v prvním podzemním podlaží.

58. Sklepní kobka po zazdění jediného vstupu do ní nemohla být (se stát) samostatným předmětem práv a povinností, když zřejmě není účelné, aby podzemní kobka, do níž nelze vstoupit, byla jako samostatná věc předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.). K tomu srov. usnesení ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3519/2019, kde Nejvyšší soud vyslovil závěr:„ V některých mezních případech nelze jednoznačně stanovit hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku (resp. budovy). Bude vždy nutné zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení.“ 59. Z uvedeného též plyne, že faktické„ oddělení“ sklepní kobky od domu [adresa] (ke kterému došlo někdy okolo roku 1964), v daném případě ze sklepní kobky nečiní věc samostatnou nezávislou na věci hlavní, samostatně využitelnou, samostatným předmětem práva. Byl-li zazděn jediný vstup do sklepní kobky, aniž by byl současně vybudován vstup jiný (např. z jiné budovy, pozemku), nemohla kobka samostatně sloužit žádnému účelu, nemohla být samostatně (nezávisle na domu [adresa]) využitelná. Nevznikla tak nezávislá věc samostatně využitelná, ale sklepní kobka i po zazdění vchodu zůstala nesamostatnou součástí domu [adresa]. Ačkoliv tedy v dané věci došlo k zazdění vchodu, nedošlo tak ke skutečnému oddělení kobky od rodinného domu v tom smyslu, že by se tato stala samostatnou věcí.„ Oddělení“ sklepní kobky od domu [adresa] přitom jistě nebylo nevratné (mohlo být dočasné), když zazděný vchod do kobky bylo možné kdykoliv opět (nikoli výrazně složitě) probourat (obnovit).

60. Dále se soud musel vypořádat s námitkou žalovaných, že sklepní kobka byla součástí pozemku parc. [číslo] že je ve vlastnictví žalobce jakožto vlastníka pozemku parc. [číslo] když z větší části se podzemní kobka nachází právě pod tímto pozemkem a jen z menší části pod pozemkem parc. č. st. [anonymizováno] ve vlastnictví žalovaných.

61. Předně zde soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 361/2007, kde bylo vysloveno:„ Dokud není stavba reálně rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď celou věc, nebo její ideální díl. Pokud má být např. převedena reálná část stavby, musí jít o takovou její část, která má již právně povahu samostatné věci. Reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci.“ 62. Součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze odděleně uplatňovat (tvrdit) vlastnické právo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011). Podle stávající teorie občanského práva hmotného a standardní právní praxe platí, že nelze dobře vlastnit reálnou část stavby, nejde-li o tzv. jednotku ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.

63. Pouhým oddělením původní součásti věci (zde sklepní koky) od věci hlavní (zde domu [adresa]) bez dalšího, aniž by byla oddělená součást schopna stát se samostatnou věcí v právním smyslu (stavbou), tedy nedošlo (nemohlo dojít) k samostatné změně vlastnictví této součásti věci (bez změny vlastnictví i u věci hlavní). Součást věci sdílí právní osud věci hlavní. Nestala-li se sklepní kobka věcí v právním smyslu, pak se nestala samostatným (zvláštním) předmětem práv (právních vztahů), úprava práv a povinností spojených se sklepní kobkou byla plně odvislá od řešení práv a povinností k domu [adresa]. Sklepní kopka jako součást věci hlavní tak nemohla být samostatně (bez věci hlavní) ani např. opuštěna jejími vlastníky.

64. Jelikož se sklepní kobka, jak vysvětleno shora,„ pouhým“ zazděním jediného vchodu do ní z věci hlavní vlastníkem věci hlavní (z jeho vůle) nestala samostatnou věcí (stavbou) v právním slova smyslu, ale zůstala i nadále součástí domu [adresa], nemohla se tak logicky stát součástí pozemku, pod nímž je z větší části umístěna, tedy pozemku par. [číslo] ve vlastnictví žalobce. Součástí (jiné) věci (spojením) se může stát jen původně samostatná věc v právním smyslu. Určitý objekt může být součástí pouze jedné samostatné věci. Pro úplnost soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 2873/2019, kde bylo vysloveno, že pro posouzení, zda je sklep součásti jiné nemovitosti, nemůže být rozhodné, že leží pod pozemky více vlastníků. Dle mínění soudu tak nemůže být v dané věci ani rozhodné, pod kterým z pozemků různých vlastníků se posuzovaná sklepní kobka nachází z její větší části.

65. Ze shora uvedených důvodů tak žalobce není (nemůže být) vlastníkem předmětné sklepní kobky.

66. Jestliže tedy zazděním jediného vchodu do sklepní kobky z domu [adresa] se tato nestala samostatnou věcí (stavbou) v právním slova smyslu, nestala se (nemohla se stát) ani součástí pozemku parc. [číslo] ale zůstala součástí věci hlavní domu [adresa], pak žalovaní nabyli bez dalšího v rámci dědického řízení v roce 1993 i sklepní kobku jako součást nabytého domu [adresa]. Po nabytí účinnosti o. z. (zákona č. 89/2012 Sb.) se pak dům [adresa] (ve vlastnictví žalovaných) včetně všech jeho součástí (tedy i sporné sklepní kobky) stal ze zákona součástí pozemku, na němž dům [adresa] stojí (je postaven, zřízen), tedy pozemku parc. č. st. 66 ve vlastnictví žalovaných (když byl naplněn předpoklad uvedený v ustanovení § 3054 o. z., tedy že vlastníci pozemku byli zároveň vlastníky stavby stojícím na tomto pozemku).

67. Jestliže dne 4. 6. 2021 došlo k propadu stropu sklepní kobky a v důsledku toho k propadu na pozemní komunikaci, pak to byli žalovaní jako rovnodílní spoluvlastníci (každý ve výši id. ) stavby domu [adresa] včetně všech jeho součástí (tedy i vlastníci podzemní kobky, jejíž strop se propadl), která je součástí parc. č. st. 66, kteří měli povinnost provést nutné zabezpečovací práce dle ustanovení § 135 odst. 2 stavebního zákona. Žalovaní nutné zabezpečovací práce neprovedli, tudíž stavební úřad postupoval v souladu s ustanovením § 135 odst. 3 stavebního zákona a zajistil nutné zabezpečovací práce podle odstavce 2 prostřednictvím stavebního podnikatele [právnická osoba], který je k jejich provedení odborně vybaven. Jelikož žalovaní jako vlastníci následně náklady vynaložené na nutné zabezpečovací práce stavebnímu podnikateli společnosti [právnická osoba] nezaplatili (fakturu vrátili), tedy evidentně se spolu nedohodli na úhradě nákladů za provedení zabezpečovacích prací, a následně je ve výši 115 222,25 Kč na základě vystavené faktury uhradil žalobce, má žalobce v souladu s ustanovením § 135 odst. 6 stavebního zákona právo na jejich zaplacení žalovanými, a to společně a nerozdílně (když žalovaní jsou rovnodílnými spoluvlastníky předmětné stavby, u níž bylo nutné provést zabezpečovací práce).

68. S ohledem na shora uvedené tak soud žalobě co do jistiny v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobci vůči žalovaným (povinným společně a nerozdílně) částku 115 222,25 Kč. Co se týče požadovaného příslušenství (úroku z prodlení), pak soud uvádí, že k předžalobní výzvě z 16. 1. 2024 byl doložen pouze poštovní podací lístek ze dne 17. 1. 2024. Při obvyklém běhu věcí a za podpůrného použití § 573 o. z. byla tato výzva žalovaným doručena 22. 1. 2024, přičemž za lhůtu bez zbytečného odkladu je v daném případě možno považovat lhůtu do pěti dnů, tj. do 29. 1. 2024 (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012:„ Z časového určení ''bez zbytečného odkladu'' je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“). Navíc je v dané věci evidentní, že nejpozději 29. 1. 2024 se žalovaní o výzvě k úhradě dozvěděli, když tohoto dne byla sepsána reakce zástupce žalovaných na tuto výzvu. Od 30. 1. 2024 jsou tak žalovaní zcela evidentně v prodlení a žalobci vzniklo od tohoto dne právo požadovat po žalovaných i zákonný úrok z prodlení v souladu s § 1970 o. z. ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z důvodně požadované částky ve výši 115 222,25 Kč. Ve zbytku požadovaného příslušenství soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

69. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení téměř zcela úspěšný (neúspěšný byl toliko v poměrně nepatrné části, v části žalovaného příslušenství), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 76 692,44 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 762 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 115 222,25 Kč sestávající z částky 5 740 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 870 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. ze dne 16. 1. 2023, z částky 5 740 Kč za písemný návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 17. 4. 2024, z částky 5 740 Kč za písemné podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 12. 8. 2024, z částky 5 740 Kč za písemné podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 4. 11. 2024, z částky 11 480 Kč (2 x 5 740 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 21. 10. 2024, z částky 5 740 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 27. 11. 2024, z částky 5 740 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 26. 3. 2025 a z částky 5 740 Kč za účast na místním ohledání dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 5. 2. 2025 včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a osmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 5. 2. 2025 náhrada 790,20 Kč za 60 ujetých km v částce 490,20 Kč (39,50 Kč za litr paliva při průměrné spotřebě 6 l [číslo] km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 58 620,20 Kč ve výši 12 310,24 Kč. Soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů za písemné podání ze dne 11. 11. 2024, neboť obsahem tohoto úkonu bylo doplnění tvrzení a důkazů k výzvě soudu, kdy náklady žalobce s tímto úkonem spojené nelze považovat za účelně vynaložené, neboť uvedené údaje mohly a měly být obsaženy již v písemném podání ze dne 4. 11. 2024.

Poučení