11 C 117/2020-49

Rubrum

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 16.6.2021 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [obec] - [část obce], zastoupená advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [obec], o 22 722,25 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni: a) částku ve výši 9.500 - Kč, s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně za dobu od 18.5.2017 do zaplacení, jakož i b) částku ve výši 1 280 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně z této částky od 8. 7. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení a) částky ve výši 7 330,25 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 333,19 Kč a s úrokem ve výši 29,00 % ročně z částky 9 848,03 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, a b) částky ve výši 4 612 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 815,10 Kč a s úrokem ve výši 29,00 % ročně z částky 3 513,35 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobce žádal na žalované zaplacení úroku z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 15.7.2020 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení: a) částky ve výši 16 830,25 Kč se kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 865,44 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 333,19 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 848,03 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacen a s úrokem ve výši 29,00 % ročně z částky 9 848,03 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, jakož i b) částky ve výši 5 892 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 219,97 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 815,10 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 513,35 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení a s úrokem ve výši 29,00 % ročně z částky 3 513,35 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, to vše na základě dvou smluv o spotřebitelském úvěru, které žalovaný uzavřel s věřitelem ([anonymizována dvě slova]), a na základě nichž věřitel poskytl žalovanému a) dne 10.3.2017 částku 10.000 - Kč, na níž žalovaný zaplatil 500 - Kč a b) dne 20.10.2016 částku 6.000 - Kč, na níž žalovaný zaplatil 4.720 - Kč. Věřitel postoupil pohledávku žalobci, jemuž žalovaný přes výzvu již ničeho nezaplatil.

2. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, poté, co byl vydaný elektronický platební rozkaz zrušen, neboť jej nepodařilo doručit žalovanému. Soud účastníkům tento postup podle § 101 odst. 4 o. s. ř., i na základě postoje žalobce, navrhl a současně sdělil právní názor, z něhož následně v tomto rozhodnutí vycházel.

3. Žalobce uvedl (č.l. 3, 4 p.v. a 31) že věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích a neměl důvod pochybovat o údajích poskytnutých žalovaným. I kdyby však této své povinnosti nedostál, nemůže to mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Žalobce dále rozebíral důvodnost jednotlivých položek tvořících požadované navýšení. Podle žalobce Ani jeden z úvěrů nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.1.2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004) a tyto smlouvy, ani jejich části nejsou v rozporu s dobrými mravy. Rovněž RPSN byla vypočtena řádně. Žalobce poukazoval na konkrétní judikaturu podporující tento jeho názor. Soud ze spisu zjistil tyto skutečnosti. 4. a) věřitel ([právnická osoba]) poskytl žalovanému dne 10.3.2017 částku 10.000 - Kč (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 21), na níž žalovaný zaplatil celkem 500 - Kč. Věřitel a žalovaný uzavřeli dne 10.3.2017 smlouvu o zápůjčce (č.l. 21), na základě níž věřitel poskytl žalovanému 10.000 - Kč s tím, že mu žalovaný v 60 týdenních splátkách po 316 - Kč zaplatí celkem 18.917 Kč, tj. navýšení o 8.917 - Kč, tedy o 89%, což představuje navýšení 77% ročně (po vynásobení podílem 52 týdnů v roce ku 60 týdnům splácení), při uváděné RPSN 24197% (takto, č.l. 21). Při ověřování úvěruschopnosti žalovaného (č.l. 35) věřitel uvažoval čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 21.654 - Kč a výdaje 10.000 - Kč, včetně výdajů na interní úvěrové splátky ve výši 944 - Kč. Použitelný příjem tak měl být 11.654 - Kč, z nějž bylo třeba platit měsíční splátku přesahující částku 1.264 - Kč. Tyto výdaje měly být doloženy pracovní smlouvou a potvrzením o příjmech, které předloženy nebyly. Žalobce nedoložil, jak konkrétně byla úvěruschopnost vyhodnocena. b) týž věřitel poskytl předtím žalovanému dne 20.10.2016 částku 6.000 - Kč (č.l. 17), na níž žalovaný zaplatil celkem 4.720 - Kč. Věřitel a žalovaný uzavřeli dne 20.10.2016 smlouvu o zápůjčce (č.l.17), na základě níž věřitel poskytl žalovanému 6.000 - Kč s tím, že mu žalovaný v 45 týdenních splátkách po 236 - Kč, zaplatí celkem 10.612 - Kč, tj. navýšení o 4.612 - Kč, tedy o 76,87%, což představuje navýšení 88,23% ročně (po vynásobení podílem 52 týdnů v roce ku 45 týdnům splácení), při RPSN 31914% (takto, čl. 17 p.v.). Při ověřování úvěruschopnosti žalovaného (č.l. 40) věřitel uvažoval čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 6.000 - Kč, další nespecifikované příjmy domácnosti ve výši [číslo] - Kč a výdaje 3.000 - Kč. Použitelný příjem tak údajně byl 20.499 - Kč, z nějž bylo třeba platit měsíční splátku přesahující částku 944 - Kč. Tyto údaje měly být doloženy pracovní smlouvou a potvrzením o příjmu, které předloženy nebyly. Žalobce nedoložil, jak konkrétně byla úvěruschopnost vyhodnocena.

5. Dlužné částky žalovaný nevrátil a věřitel pohledávku postoupil žalobci, což žalovanému oznámil a marně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu. Těmto tvrzením a důkazním prostředkům žalovaný neoponoval. Právní posouzení 6. Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce (§ 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“). Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky (§ 2392 odst. 1 občanského zákoníku). Věřitel postoupil pohledávku žalobci podle § 1879 občanského zákoníku. 7. a) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru ve znění platném od 1.12.2016). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 cit. zákona). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 cit. zákona). b) Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. (§ 9 odst. 1 a § 20 odst. 2 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění platném od 25. 2. 2013 do 30.11.2016).

8. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

9. Protiprávního jednání v podobě přečinu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní (§ 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.).

10. Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku).

11. Soud si je vědom, že z hlediska občanskoprávní skutkové podstaty lichvy nemůže být k dispozici ustálená judikatura, neboť zákon platí relativně krátkou dobu. Současně si je soud rovněž vědom, že uplatňování občanského a trestního práva má v zásadě autonomní povahu. Avšak s ohledem na princip harmonie soudních rozhodnutí a souladnosti individuálních aktů veřejné moci nelze judikaturu obou tradičních právních odvětví navzájem zcela přehlížet. Jednání, které trestní právo (kteréžto je krajní právním prostředkem), zapovídá, tedy je kvalifikuje jako protiprávní, stěží může právo soukromé aprobovat (pozn. opačně to neplatí – soukromoprávní protiprávnost díky subsidiaritě trestní represe nezakládá bez dalšího trestní protiprávnost). Platí-li v trestním právu, že při posuzování zákonného znaku poměru plnění, je vedle výše úroku třeba přihlížet i k zajištění a k ostatním akcesorickým závazkům, tedy k souhrnu všech plnění (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 3 Tdo 1131/2014, 8 Tdo 560/2013 či 3 Tdo 834/2014 dostupná na: [webová adresa]), pak toto posouzení není v civilním řízení zcela bez významu (srov. podobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn.: 22 Cdo 1993/2001, 30 Cdo 4665/2009, 30 Cdo 670/2013 nebo 29 Cdo 688/2012).

12. Věřitel vyplatil žalovanému a) 10.000 - Kč, a b) 6.000 - Kč s tím, že mu žalovaný do a) 60 týdnů vrátí a) 18.917 - Kč, resp. b) do 45 týdnů vrátí [číslo] - Kč, což vyjadřuje navýšení a) 77% ročně, resp. 88% ročně. Na základě těchto smluv smlouvy žalobce požadoval na žalovaném zaplatit po odečtení zaplacených 5.220 - Kč, celkem 22.722,25 Kč 13. Soud konstatuje, že žalobce uplatnil u soudu pohledávku lichevní povahy (viz výše bod (11)). To vše v situaci, kdy cena peněz na mezibankovním trhu dlouhodobě nepřesahuje jednotky procent. Faktické úrokové navýšení se jeví neúměrným, byť by byla zohledněna doba trvání vztahu a výše jistiny, či způsob kontraktace, což jsou obecně faktory zvyšující faktickou cenu peněz, z důvodu rizikovosti a uplatnění fixních transakčních nákladů. I tyto faktory totiž musí být dány individualizovaně, nikoli paušálně).

14. Mezi prvky, které indikují poskytování peněz v lichevním schématu, patří i povýtce formální posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. [obec] na bilanci příjmů a výdajů naznačuje (viz bod (4 a) a zejm. b))), že měsíční bilance žalovaného dlužníka byla napjatá a její kladná hodnota byla ohrožována nenadálými výdaji, které život přináší (například přechodný výpadek příjmu, či vzrůst výdajů při nemoci nebo nenadálé potřebě atd.). Rezervy nebyly dostačující. Žalobce nepředložil žádnou z listin, o něž se bilance opírá, ačkoli lze rychle, snadno a levně pořídit elektronickou kopii jakékoli listiny, které pak jsou standardní součástí úvěrové dokumentace. Údaj o tzv. dalším příjmu domácnosti není nijak doložen, stejně jako není doložena částka uváděných nákladů, které významně kolísaly. Není rovněž zřejmé, jak věřitel prověřoval, zda se žalovaný nechce nově zadlužit jen proto, aby splatil předchozí dluh, který zmínil, což je, při absenci dalších skutečností, indikace vysoce rizikového dlužnického chování, na nějž musí zareagovat každý věřitel vynakládající odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti.

15. Je pravděpodobné, že úvěrové zatížení bylo, přes opticky nízkou splátku, již od počátku neúměrné, neboť výdaje žalovaného byly podceněny. Žalobce těmto zjištěním oponoval jen tak, že uvedl, že úvěruschopnost byla posouzena řádně. Úvěrové zatížení, nepočítající mj. s potřebou tvorby rezerv na nečekané výdaje, je dlouhodobě neudržitelné beztoho, aniž by byl dán (a prověřen) předpoklad budoucího zvýšení bonity. Úvěr měl být přitom splácen delší dobu. S přihlédnutím k dalším výdajům, které se mohou vyskytnout nečekaně (např. zdravotní stav či nečekané škody), neodpovídala navržená splátka bonitě žalovaného.

16. Význam posouzení úvěruschopnosti opřeného o kritický přístup k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“). Z tohoto textu plyne, že poslední znění § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je přiléhavější než nynější text § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., resp. [číslo] 2010 Sb. je třeba užít citovanou směrnici (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) Samostatným důvodem neplatnosti by tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle zákona č. 257/2016 Sb. (§ 86 a § 87), resp. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

17. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti a ve vztahu k hrubému nepoměru plnění či výši úroků je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu.

18. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

19. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti. Jde o úkon, který nelze považovat za platný.

20. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (viz též § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy je cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů [obec] národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: [webová adresa]), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 -2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

21. Pokud případně věřitel vymáhající pohledávku vzniklou na základě lichevního schématu označuje takto vytvořenou pohledávku jako důsledek nemorálního a dobrým mravům odporujícího jednání dlužníka, kterému proto nelze přiznat soudní ochranu, pak jde o argumentaci, která zcela pomíjí zjevnou skutečnost, že tvrzená a vymáhaná pohledávka nevznikla v souladu s právem. Věřitel z lichevního schématu nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je v současné době násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok.

22. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

23. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: [webová adresa]):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ….musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

24. Žalovaný obdržel od právního předchůdce žalobce jednak a) 10.000 - Kč, z nichž vrátil jen 500 - Kč a stále tak dluží 9.500 - Kč a jednak obdržel b) 6.000 - Kč, z nichž vrátil 4.720 - Kč a dluží stále 1.280 - Kč. Žalobce má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši a) 9.500 - Kč, jakož i b) 1.280 - Kč, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I. a) a b)) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a částkami žalobou požadovanými (viz bod (1)) žalobu zamítl (výrok II. a) a b)).

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, kdy celkově byl v řízení úspěšnější žalovaný, jehož dílčí úspěch převyšoval dílčí neúspěch (11.942,25 Kč oproti 10.780 - Kč z celkových 22.722,25 Kč), avšak žalované podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly a soudu proto rozhodl, že žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

26. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.