11 C 117/2024 - 43

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Pavlíčkovou ve věci osvojence: [Jméno osvojence A], narozený [Datum narození osvojence A] bytem [Adresa osvojence A] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti osvojitelce: [Jméno osvojitelky], narozená [Datum narození osvojitelky] bytem [Adresa osvojitelky] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] za účasti otce osvojence: [Jméno osvojence B], narozený [Datum narození osvojence B] bytem [Adresa osvojence B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] o zrušení osvojení takto:

Výrok

I. Osvojení [Jméno osvojence B], nar. [Datum narození osvojence A], osvojitelkou [Jméno osvojitelky], nar. [Datum narození osvojitelky], o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], se zrušuje.

II. Z knihy narození v matrice Obvodního úřadu v [adresa] ve svazku [Anonymizováno], str. [Anonymizováno], pod č. řad. [Anonymizováno], se vymazává zápis [Jméno osvojitelky], nar. [Datum narození osvojitelky], jakožto matky osvojence.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.

Odůvodnění

1. Navrhovatel – osvojenec [Jméno osvojence B], nar. [Datum narození osvojence A], se návrhem domáhal vůči osvojitelce a otci osvojence jako účastníkům původního řízení o osvojení vedeného před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] zrušení tohoto osvojení s odůvodněním, že o jeho osvojení osvojitelkou bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], avšak takto bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem. Osvojitelka je manželkou otce osvojitele. Rozsudkem bylo rozhodnuto o tzv. nezrušitelném osvojení osvojence dle § 74 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do [datum] (dále jen jako „ZOR“), jsou však naplněny podmínky pro zrušení tohoto osvojení dle § 840 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. z.“), a to existence důležitých důvodů pro zrušení osvojení a nezákonnost osvojení. Osvojenec spatřuje nezákonnost osvojení v těchto skutečnostech: 1) Předně je rozhodnutí o osvojení založeno na mimořádně kusých skutkových zjištěních, když soud vyšel převážně z návrhu osvojitelky a jejího obsahově shodného výslechu, mimořádně stručného výslechu otce osvojence, krátkého vyjádření opatrovníka osvojence a obecných informací o zdravotním stavu účastníků. Soud neprověřoval žádné informace potenciálně vzbuzující pochybnosti o vhodnosti osvojení. Klíčové instituty ochrany osvojence byly naplněny pouze formálně, ustanovený opatrovník nemohl mít dostatek času ani k obstarání a prostudování procesního spisu nebo dalších relevantních informací, natož k nezbytnému vlastnímu šetření a/nebo reálné ochraně zájmů osvojence. Rozsudek je nepřípustně všeobecný a nepřezkoumatelný. 2) Ačkoliv byl osvojenec v době rozhodování o osvojení téměř šestiletým dítětem, přičemž byl na svůj věk mimořádně vyspělý a inteligentní, nebyl před rozhodnutím ve věci samé v rozporu s § 185 o. s. ř. vyslechnut, ani nebyl jinak slyšen jeho názor na osvojení. 3) Osvojitelka před rozhodnutím o osvojení o osvojence řádně nepečovala ve smyslu § 69 odst. 1 ZOR, nikdy jí nebyla svěřena alespoň formálně tzv. předadopční péče. 4) Soud řádně neseznámil otce osvojence s výsledky svého šetření dle § 70 ZOR, které na podkladě svých kusých zjištění ani nemohl učinit. 5) Otec osvojence neudělil s osvojením osvojence řádný souhlas, za tento nelze považovat připojení se k návrhu na osvojení ani zprostředkovaná informace od Obvodního úřadu pro [adresa] nejasného původu. Důležité důvody pro zrušení osvojení pak osvojenec spatřuje v tomto: Biologická matka osvojence (dále jen jako „matka osvojence“) zemřela dne [datum], přičemž v posledním roce svého života byla vážně nemocná. Přesto osvojitelka udržovala už v té době mimomanželský vztah s otcem osvojence, o čemž se dozvěděla i matka osvojence, která u vědomí svého zdravotního stavu opakovaně vyjádřila přání, aby osvojence po její případné smrti nevychovávala právě osvojitelka. Toto zásadní přání matky osvojence však nebylo vůbec respektováno. Osvojitelka nesdělila informaci o podání návrhu na osvojení a řízení o osvojení osvojence ani jedněm prarodičům osvojence, toto bylo před nimi zamlčeno. Osvojitelka se celá léta chovala k osvojenci minimálně chladně a bez reálného zájmu o něj, nedošlo k vybudování jakkoli pozitivního vztahu mezi osvojitelkou a osvojencem, spíše naopak. Vztah osvojence k osvojitelce je již dlouhodobě antagonistický, vzájemně se nevídají, pokud se tak nestane náhodou při návštěvě osvojence u otce, a možnost zlepšení vztahů je zcela nepředstavitelná, pročež není reálné, aby osvojenec a osvojitelka formálně zůstávali ve vztahu rodič – dítě.

2. Osvojitelka a otec osvojence se k návrhu vyjádřili tak, že ponechávají rozhodnutí na úvaze soudu. Uvedli, že nebyla splněna jediná podmínka, aby osvojení bylo v rozporu se zákonem, osvojenec neuvádí žádný relevantní důvod pro takovou nezákonnost. Pravdou je, že vztah osvojence vůči osvojitelce je zcela evidentně narušený, jedná se však o jednostranný rozvrat ze strany osvojence, u osvojitelky nedošlo k žádné změně. Vylíčení důvodů, které vedou osvojence k podání návrhu, je sice irelevantní, ale obsahuje řadu nepravd. Není pravdou, že by otec nebyl řádně seznámen s výsledky šetření soudu, neboť osvojení otec osvojence inicioval a souhlasil s ním. Není rovněž pravdou, že by se osvojitelka o osvojence nestarala, v době dvou let před osvojením o něj naopak řádně pečovala a v době osvojení byla na mateřské dovolené, vždy jednala v jeho zájmu. Osvojitelka nikdy nekontaktovala matku osvojence, neznala ji a nikdy se s ní nesetkala. Po smrti matky osvojence se o osvojence staral převážně jeho otec, babička ze strany matky osvojence o něj pečovala velmi omezeně. Otec osvojence ani osvojitelka nikdy nebránili osvojenci ve styku s rodinou jeho zemřelé matky. Babička osvojence ale soustavně a negativně narušovala vztahy mezi osvojencem a osvojitelkou, což negativně ovlivňovalo i vztahy mezi otcem osvojence a osvojencem.

3. K tomu osvojenec uvedl, že osvojitelka a otec osvojence nedokládají svá tvrzení žádnými konkrétními důkazy, naproti tomu osvojenec všechna svá tvrzení doložil příslušnými důkazy. Osvojitelka a otec osvojence pak potvrdili, že vztah osvojence k osvojitelce je zcela evidentně narušený, i podle nich zde tak existuje důležitý důvod pro zrušení osvojení, tvrzení o jednostranném narušení nepovažuje za reálné, vždy musí dojít buď k oboustranném narušení, nebo k tomuto vůbec nedojde.

4. Soud vzal za své shodné tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), že vztah osvojence k osvojitelce je zcela zjevně již delší dobu narušený.

5. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav:

6. Dne 18. 11. 1999 podala osvojitelka [Jméno osvojitelky] návrh na osvojení osvojence [Jméno osvojence B], nar. [Datum narození osvojence A], s tím, že matka osvojence zemřela dne [datum], s otcem osvojence uzavřela osvojitelka dne [datum] manželství, s osvojencem žijí ve společné domácnosti, osvojenec k ní má velmi dobrý vztah a nové manželství se stává výchovným prostředím osvojence, je tak v jeho zájmu, aby žil v úplné rodině, osvojitelka navíc porodila dceru narozenou z manželství otce osvojence a osvojitelky. Řízení o návrhu bylo vedeno u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (zjištěno ze soudního spisu Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka] – návrhu na nezrušitelné osvojení ze dne [datum] na č. l. [Anonymizováno] spisu). K návrhu se písemně vyjádřil i ustanovený opatrovník osvojence Obvodní úřad městské části [adresa], který uvedl, že osvojitelka na svém návrhu trvá a souhlasí s ním i otec osvojence. Dále opatrovník popsal současnou osobní, výdělkovou a majetkovou situaci rodiny osvojence, kam chodí osvojenec do školy a na kroužky, a konstatoval, že v péči o osvojence nebyly shledány žádné nedostatky a nebyly jim hlášeny žádné připomínky a že k návrhu se vyjádří na jednání (zjištěno ze soudního spisu Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka] – vyjádření Obvodního úřadu městské části [adresa] ze dne [datum] na č. l. [Anonymizováno] spisu). Bylo rovněž doloženo, že matka osvojence zemřela dne [datum] (zjištěno ze soudního spisu Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka] – úmrtního listu ve svazku [Anonymizováno], roč. [Anonymizováno], na straně [Anonymizováno], pod č. řad. [Anonymizováno], v knize úmrtí, úmrtní matrice Obvodního úřadu městské části [adresa]). Na jednání dne [datum] setrvala osvojitelka na svém návrhu, otec osvojence uvedl, „že s návrhem souhlasí.“ Byla vyslechnuta osvojitelka jako navrhovatelka, která mj. uvedla, že její rodina je s podáním návrhu na osvojení osvojence seznámena a nemá proti tomu námitky, asi rok před uzavřením manželství již žila s otcem osvojence společně a již v té době fakticky o osvojence pečovala, s osvojencem žádné výchovné problémy nemá a ten jí oslovuje „maminko“, jejich vzájemný vztah je velmi dobrý a bez problémů. Otec osvojence odkázal na obsah návrhu i výpověď osvojitelky, vztah mezi osvojitelkou a osvojencem hodnotil jako dobrý. K důkazu bylo čteno mj. vyjádření opatrovníka osvojence. Osvojitelka následně setrvala na svém návrhu, otec osvojence se k návrhu připojil, stejně jako opatrovník, který uvedl, že přivoluje k nezrušitelnému osvojení osvojence osvojitelkou. Byl vyhlášen rozsudek (zjištěno ze soudního spisu Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka] – protokolu o jednání ze dne [datum] na č. l. [Anonymizováno] spisu), který nabyl právní moci dne [datum] a kterým Obvodní soud pro [adresa] rozhodl o tom, že tehdy nezl. [Jméno osvojence B], tedy osvojenec, je osvojencem osvojitelky [Jméno osvojitelky] a tato se zapisuje do matriky na místo matky osvojence. Soud vyšel zejména z výslechu osvojitelka, dále výpovědi otce osvojence, zprávy Obvodního úřadu městské části [adresa], lékařských potvrzení a dalších výpisů a uvedl, že po zhodnocení dokazování návrhu vyhověl, neboť osvojení bude ku prospěchu nezletilého, což vyplývá ze zjištění o osobě osvojitelky z pohledu její občanské bezúhonnosti, zdravotního stavu a vztahů vytvořených v rodině i s tím souvisejícího výchovného prostředí a zázemí pro osvojence (zjištěno ze soudního spisu Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka] – rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], na č. l. [Anonymizováno] spisu). Osvojenec následně nastoupil v září [Anonymizováno] školní docházku, kdy byl v 1. třídě slovně hodnocen kladně, jak z hlediska chování, tak zapojení do kolektivu ve třídě, zvládání požadovaných dovedností (čtení, psaní, počítání, malování, sport), kreativity, logického myšlení a rychlosti plnění zadaných úkolů (zjištěno z vysvědčení osvojence z [Anonymizováno] třídy ve škol. roce [Anonymizováno], a to [Anonymizováno] na č. l. [Anonymizováno] soudního spisu a [Anonymizováno]. pololetí na č. l. [Anonymizováno] soudního spisu).

7. Soud provedl dokazování dalšími listinnými důkazy, zejména pak notářského zápisu sepsaného [tituly před jménem] [jméno FO], notářem dne [datum], č. NZ [Anonymizováno] a svědeckého prohlášení [jméno FO] ze dne [datum], avšak tyto důkazy soud nehodnotí, neboť nejsou podstatné pro rozhodnutí v tomto sporu, když z nich nebyla učiněna žádná rozhodná skutková zjištění.

8. Další důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z uvedených důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o.s.ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav.

9. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

10. V rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k návrhu osvojitelky k osvojení osvojence osvojitelkou na místo biologické matky osvojence, a to rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který byl stručně a konkrétně odůvodněn. Otec osvojitele s návrhem na osvojení souhlasil a připojil se k němu, rovněž opatrovník osvojence se k návrhu připojil, neuvedl však, že by se jakkoli pokoušel zjišťovat názor osvojence na osvojení, soud názor osvojence rovněž nezjišťoval. Osvojenec v době rozhodování o osvojení byl ve věku 5 let, v [Anonymizováno] dosáhl věku 6 let a následně nastoupil v září [Anonymizováno] školní docházku, kde byl hodnocen kladně i z hlediska logického myšlení, plnění zadaných úkolů a kreativity. Vztah osvojence k osvojitelce je zcela zjevně již delší dobu narušený.

11. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně:

12. Dle § 63 odst. 1 ZOR Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči [právnická osoba], a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský. Osvojitelé mají rodičovskou zodpovědnost při výchově dětí (§ 31 až 37b).

13. Dle § 67 odst. 1 ZOR je k osvojení třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte. Je-li toto dítě schopno posoudit dosah osvojení, je třeba také jeho souhlasu, ledaže by tím byl zmařen účel osvojení. Dle § 67 odst. 2 ZOR je k osvojení třeba souhlasu rodiče, i když je nezletilý.

14. Dle § 69 odst. 1 ZOR před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu tří měsíců v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklad.

15. Dle § 70 ZOR je soud povinen zjistit na základě lékařského vyšetření a dalších potřebných vyšetření zdravotní stav osvojitelů, jejich osobnostní dispozice a motivaci k osvojení a posoudit, zda se nepříčí účelům osvojení, a s výsledky svého šetření seznámit osvojitele i zákonného zástupce osvojence. Je povinen zjistit zdravotní stav osvojence a s výsledky svého zjištění seznámit osvojitele i zákonného zástupce osvojence. Soud je povinen vyžádat si vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

16. Dle § 182 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do [datum] (dále jen jako „o. s. ř.“), osvojované dítě soud vyslechne, jen jestliže toto dítě je s to pochopit význam osvojení a výslech není v rozporu s jeho zájmem. Nemá-li být osvojované dítě vyslechnuto, nepředvolává se k jednání. Dle § 182 odst. 2 o. s. ř. ostatní účastníky musí soud vždy vyslechnout, a to podle možnosti osobně.

17. Dle § 100 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od [datum], v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí buď prostřednictvím jeho zástupce nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, anebo výslechem dítěte; výslech lze provést i bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob zodpovědných za výchovu dítěte. K názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti.

18. Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, uveřejněné sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 104/1991 Sb., platné pro ČSFR od [datum] (dále jen jako „Úmluva o právech dítěte“), zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

19. Dle čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Dle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte se za tímto účelem dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.

20. Dle § 3028 odst. 2 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

21. Dle § 840 odst. 1 o. z., jsou-li pro to důležité důvody, soud osvojení na návrh osvojitele nebo osvojence zruší; podá-li návrh jen jeden z nich, může se druhý k návrhu připojit. Dle § 840 odst. 2 o. z. osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení. To neplatí, je-li osvojení v rozporu se zákonem.

22. K použité právní úpravě soud uvádí, že v ust. § 3028 odst. 2 o. z. je jasně stanoveno, že právní poměry týkající se práv rodinných se řídí novým o. z., účinným od 1. 1. 2014. Ve vztahu k osvojení nebyla přijata žádná speciální přechodná úprava, ust. § 840 o. z. tak dopadá i na ta osvojení, která vznikla před 1. 1. 2014 (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 4782/2018).

23. Ust. § 840 o. z. pak váže možnost podání návrhu na zrušení osvojení pouze na existenci vážných důvodů (§ 840 odst. 1 o. z.), po uplynutí tříleté lhůty pak musí přistoupit i další důvod, a to rozpor osvojení se zákonem (§ 840 odst. 2 o. z.). Tento je nutné si vyložit tak, že již k osvojení došlo v důsledku porušení nebo obcházení zákona, které je tak zásadního charakteru, že osvojení založené na takovém základu by nemělo dále trvat.

24. Váženým důvodem pro zrušení osvojení může být např. to, že jsou vážně a trvale narušeny citové vztahy mezi osvojencem a osvojitelem, na straně osvojence nebo osvojitele došlo ke vzniku trvalé duševní poruchy, byly hrubě zanedbávány, nebo dokonce zneužity práva a povinnosti ze strany osvojitele, které jsou součástí rodičovské odpovědnosti, osvojenec se chová závažně závadně vůči osvojiteli, nebo členům jeho rodiny, a nelze za těchto okolností spravedlivě na osvojiteli požadovat, aby v osvojeneckém poměru setrval. V případě osvojení manželem rodiče (tzv. „přiosvojení“) je pak závažným faktickým důvodem pro zrušení osvojení např. to, že se nikdy nevytvořil citový vztah mezi osvojitelem a osvojencem a osvojitel nadále nehodlá pečovat o osvojence jako o vlastního.

25. Soud v tomto případě takový důležitý důvod pro zrušení osvojení spatřuje v tom, že vztahy mezi osvojencem (navrhovatelem) a osvojitelkou jsou zcela zjevně již delší dobu narušeny, není pak podstatné, z jaké strany k takovému narušení došlo. Na tomto se v podstatě shodli všichni účastníci, ačkoliv osvojitelka a otec osvojence toto dávají za vinu osvojenci s tím, že na straně osvojitelky ke změně nedošlo, naopak osvojenec toto dává za vinu osvojitelce. Není zde tak dán nezbytný citový vztah mezi osvojitelkou a osvojencem.

26. Soud se však s ohledem na uplynutí zákonné lhůty dle § 840 odst. 2 o. z. musel rovněž zabývat tím, zda bylo osvojení osvojence v rozporu se zákonem, tedy k osvojení došlo v důsledku porušení nebo obcházení zákona.

27. Soud se k námitkám osvojence zabýval zákonností procesu osvojení osvojence v roce 2000, přičemž dospěl k závěru, že minimálně v jednom z aspektů došlo k porušení zákonné úpravy, resp. k porušení ústavního pořádku, jehož součástí jsou mj. i mezinárodní úmluvy o lidských právech a základních svobodách, ratifikované a vyhlášené v ČR (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášený pod č. 403/2002 Sb.).

28. V rozhodné době bylo v § 182 odst. 1 o. s. ř. stanoveno, že soud osvojované dítě vyslechne, pokud je toto dítě schopno pochopit význam osvojení a výslech není v rozporu s jeho zájmem. Zároveň však příslušná mezinárodní smlouva, Úmluva o právech dítěte, pro ČR v tu dobu již závazná, stanovovala, že dítě, které je schopno formulovat svůj vlastní názor, má právo tento svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, a mělo by být slyšeno v každém soudním řízení, buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce či příslušného orgánu. Na to ostatně krátce po osvojení osvojence reagoval i zákonodárce úpravou o. s. ř., účinnou od 1. 1. 2001, když přímo do tohoto procesního předpisy zakotvil, že pokud je dítě schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl tento názor dítěte zjištěn, následně přihlíží k tomuto názoru s přihlédnutím k věku a rozumové vyspělosti dítěte.

29. Z obsahu spisu o osvojení však nijak neplyne, že by se o to buď soud, nebo opatrovník osvojence, ustanovený v řízení o osvojení, byť i pokusily. Osvojenec sice v té době dosahoval relativně nízkého věku (necelých 6 let), z jeho následných výsledků ve škole však bylo zřejmé, že se jednalo o dítě dostatečně vyspělé, které by případně mohlo názor na danou věc alespoň rámcově vyjádřit. Soud zde pouze podotýká, že ostatně při přípravě nového občanského zákoníku zákonodárce považoval dítě ve stáří zahájení školní docházky natolik vyspělé, aby mělo dostatek schopností na to, být seznámeno s tím, že k jeho osvojení došlo, tedy způsobilým chápat, co je podstatou osvojení (viz § 836 o. z.: Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky.). I pokud by však osvojenec v době vedení řízení o osvojení tohoto vyjádření nebyl schopen, ze soudního spisu, a to vyjádření opatrovníka, ani průběhu soudního jednání, neplyne, že by taková zjištění o jeho neschopnosti chápat důsledky osvojení a vyjádřit na něj svůj názor kdokoli učinil, tedy se alespoň pokusil s osvojencem provést pohovor ke zjištění jeho rozumových schopností. Ačkoliv tedy padlo zásadní rozhodnutí v životě osvojence, kdy byl jeden z jeho rodičů nahrazen úředně v těchto vztazích osvojitelkou, nebylo vůbec zjišťováno, zda je osvojenec schopen se k osvojení nějak vyjádřit, případně pokud ano, jaký je jeho názor na toto osvojení. Takový postup je v zásadním rozporu s mezinárodněprávními závazky ČR.

30. K povinnosti soudů postupovat v nejlepším zájmu dítěte, tím i zjišťovat přání dítěte a k tomuto přihlédnout s ohledem na věk, rozumovou a emociální vyspělost dítěte, tedy komplexně a objektivně zjišťovat zájem dítěte, se opakovaně vyjadřoval jak Ústavní soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2661/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09), tak Evropský soud pro lidská práva (dále jen jako „ESLP“). Ten shledal, že nepřípustným z hlediska Úmluvy o právech dítěte je odebrání stěžovatelů od rodiny do ústavní výchovy bez jejich slyšení v soudním řízení v případě, že tito dosáhli věku 13, 12 a 11 let (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 6. 2007 ve věci Havelka a ostatní proti České republice, stížnost č. 23499/06), v případě pětiletého dítěte pak nedošlo k porušení Úmluvy o právech dítěte tím, že nebyl zjišťován jeho názor, jen proto, že soud rozhodl po pečlivém uvážení a na základě odborného vyjádření znalce, který se s dítětem sešel a měl za to, že osobní slyšení dítěte není vhodné (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 7. 2003 ve věci Sahin proti Německu, stížnost č. 30943/96).

31. V daném případě však neobsahuje soudní spis žádné informace o tom, že by byly činěny nějaké kroky k zjištění rozumové a citové vyspělosti osvojence, a tím k zjištění, zda je schopen se ve věci vyjádřit, případně sdělit svůj názor, ať už prostřednictvím slyšení před soudem, nebo alespoň prostřednictvím kolizního opatrovníka, orgánu sociálně-právní ochrany dítěte. Opatrovník osvojence se vyjadřoval pouze k majetkovým poměrům dítěte a k tomu, zda je o osvojence řádně pečováno, rovněž k souhlasu osvojitelky a otce osvojence s návrhem, z jeho zprávy ze dne [datum] (mj. jeden jen před nařízeným soudním jednáním, kde bylo i vyhlášeno rozhodnutí) však neplyne, že by vedl pohovor s nezletilým osvojencem, případně s ním jakkoli komunikoval. Jelikož soud následně na jednání vyslechl pouze osvojitelku a otce osvojence, jehož výslech byl navíc velice krátký, a dále vyšel ze zprávy opatrovníka, nemohl mít žádný podklad pro to, aby mohl posoudit rozumové a citové schopnosti osvojence a jeho schopnost se k věci vyjádřit a sdělit svůj názor. V řízení o osvojení osvojence vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] tak nebyl řádně posuzován a zkoumán nejlepší zájem dítěte, a proto je nutno konstatovat, že z důvodu absence zjištění ohledně schopnosti osvojence vyjádřit se k svému osvojení osvojitelkou bylo rozhodnutí o osvojení přijato v rozporu se zákonem, když byla závažně porušena procesní práva osvojence.

32. Co se týče dalších námitek osvojence, zde soud další porušení zákona neshledal. Rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] byl sice velmi stručný, čímž se dostal na hranu přezkoumatelnosti, bylo však zřejmé, z čeho soud vyšel a na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že rozhodnutí je v zájmu osvojence, přičemž k tomuto si opatřil příslušné podklady předpokládané ust. § 70 ZOR (bez ohledu na skutečnosti uvedené soudem výše v bodech 29. až 31. odůvodnění). Rovněž to, že osvojitelka o osvojence nepečovala v rámci tzv. předadopční péče ve smyslu § 69 odst. 1ZOR, nemůže být důvodem nezákonnosti rozhodnutí, neboť v daném případě se jednalo o tzv. přiosvojení dítěte manželem rodiče, tedy osvojenec se i nadále nacházel v péči svého otce, jehož manželkou byla osvojitelka, lze tedy jen stěží trvat na naplnění formální povinnosti tzv. předadopční péče, když se osvojenec v podstatě nacházel ve faktické péči osvojitelky a svého vlastního otce, jehož rodičovská práva a péče o osvojence nebyly nijak omezeny. Rovněž z obsahu protokolu z jednání i vyjádření opatrovníka osvojence vyplývá, že otec souhlasil s návrhem na osvojení osvojence osvojitelkou. Soud má za to, že nelze trvat na zcela formalistické formulaci o tom, že otec osvojence souhlasí přímo s osvojením, když tento se k návrh na osvojení připojil, vyjádřil souhlas s návrhem na osvojení a toto sdělil i opatrovníku osvojence. Ze všech těchto skutečností lze nepochybně vyvodit, že souhlas otce s návrhem představuje obsahově i souhlas s osvojením osvojence osvojitelkou. Otec osvojence byl přítomen soudnímu jednání, kde byly sdělovány výsledky šetření soudu, a i poté se k návrhu osvojitelky připojil, je tak zřejmé, že byl i řádně seznámen s výsledky šetření soudu ve smyslu § 70 ZOR předtím, než opětovně udělil svůj souhlas s osvojením.

33. Na základě všeho shora uvedeného tak soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a osvojení zrušil, neboť toto osvojení bylo v rozporu se zákonem a byly zde dány důležité důvody pro zrušení osvojení. Jelikož došlo ke zrušení osvojení osvojence osvojitelkou, rozhodl soud dle výroku II. rozsudku rovněž o výmazu osvojitelky jako matky osvojence z matričního záznamu o narození osvojence.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož osvojenec byl sice ve věci plně úspěšný, náhradu nákladů však nepožadoval.

Poučení