11 C 121/2023 - 41

Rubrum

Okresní soud v Jeseníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Procházkovou ve věci žalobkyně: [právnická osoba] IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [tituly za jménem] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o 30 359,19 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Soud neschvaluje smír o tomto znění: Žalovaná se zavazuje zaplatit žalobkyni částku z titulu smluv o úvěru č. [hodnota], [hodnota] a [hodnota] částku 75 575,86 Kč na jistině úvěru, částku 2 514,88 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 759,19 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení, z částky 44 318,67 Kč od 10. 10. 2023 do zaplacení a z částky 2 498 Kč od 28. 6. 2023 do zaplacení v měsíčních splátkách po částkách 2 000 Kč počínaje měsícem únor 2024 a na náhradě nákladů řízení částku 8 391 Kč v měsíčních splátkách po částkách 2 000 Kč počínaje měsícem únor 2024.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 827 Kč do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá co do jistiny 3 932,19 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 595,09 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 999,24 Kč, úroku z úvěru ve výši 15 % ročně z částky 28 759,19 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 359,19 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 543 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl podán k soudu dne 17. 7. 2023, se žalobkyně domáhá zaplacení částky 30 359,19 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru číslo [hodnota], kterou uzavřela žalobkyně s žalovanou dne [datum]. Žalovaná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši 28 759,19 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč. Příslušenství je pak představováno kapitalizovanými úroky ve výši 4 595,09 Kč (tj. úroky ve výši 26,28 % ročně ode dne splatnosti jednotlivých splátek do zesplatnění dne 13. 4. 2023 a dále totožný úrok z částky 28 759,19 Kč za dobu od 14. 4. 2023 do 17. 7. 2023), úrokem ve výši 15 % ročně z částky 28 759,19 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení, kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 999,24 Kč (tj. úroky z prodlení z jednotlivých nároků na smluvní pokutu, nákladů na vymáhání, nesplacených splátek a zesplatněné jistiny za dobu od jejich splatnosti do dne 17. 7. 2023) a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 359,19 Kč za dobu od 18. 7. 2023 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaná čerpala z úvěru částku celkem 36 734 Kč a uhradila částku celkem 11 907 Kč.

2. Žalovaná v průběhu řízení navrhla uzavření smíru, jak je uveden ve výroku 1 tohoto rozsudku, dále požádala o stanovení splátek s tím, že je toho času nezaměstnaná, má další závazky, stejně tak její manžel, nadto má žalovaná 2 nezletilé děti ve věku 3 a 5 let.

3. Výpisem z obchodního rejstříku bylo prokázáno, že žalobkyně je v obchodním rejstříku zapsána jako akciová společnost od [datum], předmětem jejího podnikání od [datum] je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

4. Metodikou posuzování úvěruschopnosti klienta bylo prokázáno, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klienta standardně vychází z údajů o příjmech a výdajích klientů, lustruje je v různých registrech za účelem zjištění jejich platební morálky a majetkové situace, na základě toho dospívá k limitu nejvyšší měsíční splátky, tedy částce, kterou je dle zjištěných údajů klient schopen hradit a tuto částku porovnává s výší nově sjednávané splátky úvěru, systém žalobkyně pracuje automatizovaně na základě údajů uvedených klientem a údajů z registrů, ověřování příjmů a výdajů provádí žalobkyně pouze v některých případech, kdy je indikována pochybnost o schopnostech klienta splácet.

5. Potvrzením o provedení ověření bonity klienta bylo prokázáno, že při posuzování úvěruschopnosti žalované za účelem sjednání revolvingového úvěru číslo [hodnota] ve výši 30 000 Kč žalobkyně o žalované zjistila, že tato je na mateřské dovolené, je vdaná, bydlí v podnájmu, má 2 děti, její příjem je [částka] měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti je [částka] měsíčně, žalovaná uvedla měsíční výdaje ve výši 11 000 Kč, dále ji žalobkyně lustrovala v registru SOLUS, NRKI, registru ministerstva vnitra, insolvenčním rejstříku, registru CEE a dalších.

6. Smlouvou o revolvingovém úvěru číslo [hodnota] bylo prokázáno, že dne [datum] žalobkyně a žalovaná podepsaly uvedenou dohodu, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši úvěrového rámce 30 000 Kč, které žalovaná mohla čerpat prostřednictvím vystavené platební karty nebo jiným dohodnutým způsobem, žalovaná se pak zavázala hradit měsíční splátku ve výši čtyř procent z vyčerpané částky úvěru, roční úroková sazba byla sjednána ve výši 26,28 %, dále strany sjednaly právo na případné placení smluvních pokut, nákladů na vymáhání dluhu, či možnost zesplatnění úvěru, součástí smlouvy se měly stát i úvěrové podmínky, přičemž žalovaná podpisem smlouvy stvrdila, že se s nimi seznámila.

7. Úvěrovými podmínkami bylo prokázáno, že v těchto strany smlouvy dohodly možnost opětovného čerpání úvěru a stanovily další smluvní podmínky.

8. Výpisem čerpání úvěrů a splátek bylo prokázáno, že žalovaná úvěru dle smlouvy číslo [hodnota] čerpala v období od 9. 5. 2022 do 13. 4. 2023 částku ve výši 36 734 Kč a uhradila částku celkem 11 907 Kč.

9. Výzvou ke splacení celého úvěru a podacím archem bylo prokázáno, že dne [datum] žalobkyně zaslala žalované výzvu, ve které ji vyzvala k okamžitému zaplacení všech dluhů ze smlouvy o úvěru číslo [hodnota] ve výši celkem 33 080,91 Kč, a to do 14 dnů ode dne 13. 4. 2023.

10. Předžalobní výzvou ze dne 4. 5. 2023 s podacím archem bylo prokázáno, že dne 5. 5. 2023 odeslal právní zástupce žalobkyně žalované výzvu k zaplacení dluhu ze smlouvy číslo [hodnota] ve výši 33 598,13 Kč.

11. Výpisem z evidence ISAS bylo prokázáno, že v průběhu let 2023 a 2024 bylo proti žalované u zdejšího soudu zahájeno celkem 6 řízení (včetně tohoto) o zaplacení peněžitého dluhu, z toho 5 věcí stále není pravomocně skončeno.

12. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně je akciovou společností zapsanou v obchodním rejstříku od [datum], od [datum] je předmětem její činnosti poskytování a zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně má v rámci poskytování spotřebitelských úvěrů nastaven automatizovaný systém posuzování úvěruschopností zájemců o poskytnutí spotřebitelského úvěru, který vychází z údajů o příjmech a výdajích klientů a lustrací v různých registrech za účelem zjištění jejich platební morálky a majetkové situace, na základě toho dospívá k limitu nejvyšší měsíční splátky, tedy částce, kterou je dle zjištěných údajů klient schopen hradit, a tuto částku porovnává s výší nově sjednávané splátky úvěru. Ověřování příjmů a výdajů provádí žalobkyně pouze v některých případech, kdy je indikována pochybnost o schopnostech klienta splácet. Při posuzování úvěruschopnosti žalované za účelem sjednání revolvingového úvěru číslo [hodnota] ve výši 30 000 Kč žalobkyně o žalované zjistila, že tato je na mateřské dovolené, je vdaná, bydlí v podnájmu, má 2 děti, její příjem je [částka] měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti je [částka] měsíčně, žalovaná uvedla měsíční výdaje ve výši 11 000 Kč, dále ji žalobkyně lustrovala v registru SOLUS, NRKI, registru ministerstva vnitra, insolvenčním rejstříku, registru CEE a dalších. Na základě uvedeného žalobkyně dospěla k závěru, že žalované je možno úvěr poskytnout, načež dne [datum] žalobkyně a žalovaná podepsaly Smlouvu o revolvingovém úvěru číslo [hodnota], na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši úvěrového rámce 30 000 Kč, jež žalovaná mohla čerpat prostřednictvím vystavené platební karty nebo jiným dohodnutým způsobem, žalovaná se pak zavázala hradit měsíční splátku ve výši čtyř procent z vyčerpané částky úvěru. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že roční úroková sazba činí 26,28 %, dále strany sjednaly právo na případné placení smluvních pokut, nákladů na vymáhání dluhu, či možnost zesplatnění úvěru. Dle úvěrových podmínek, které se staly součástí smlouvy, mohla žalovaná úvěr čerpat opakovaně. Žalovaná v období od 9. 5. 2022 do 13. 4. 2023 čerpala částku ve výši 36 734 Kč a uhradila částku celkem 11 907 Kč. Dne 14. 4. 2023 žalobkyně zaslala žalované výzvu k okamžitému zaplacení všech dluhů ze smlouvy, a to 14 dnů. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 5. 5. 2023. V průběhu let 2023 a 2024 bylo proti žalované u zdejšího soudu zahájeno celkem 6 řízení (včetně tohoto) o zaplacení peněžitého dluhu, z toho 5 věcí stále není pravomocně skončeno.

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, (dále jen „z. s. ú.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli 15. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Soud dospěl k následujícímu posouzení. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru v podobě úvěru dle § 2395 a násl. o. z. ve spojení s § 2 z. s. ú. Není sporu o tom, že žalovaná v době uzavření smlouvy vystupovala jako spotřebitel, žalobkyně vystupovala při poskytnutí úvěru jako podnikatelka. Žalobkyně prokázala, že se věnovala procesu ověřování úvěruschopnosti žalované, tento proces však dle soudu není dostatečný. Příjem žalované, matky se dvěma dětmi, tvořil pouze rodičovský příspěvek ve výši [částka] a sama žalovaná uvedla měsíční výdaje ve výši 11 000 Kč, zjevně tak neměla dostatek prostředků na hrazení jakýchkoliv splátek. Zdánlivě úvěruschopnou se žalovaná stala jen díky dalším příjmům domácnosti, kdy se nejspíše mělo jednat o příjem manžela, byť to z ničeho neplyne. Zde je však nutno poznamenat, že nemá-li dlužník vlastní prostředky k úhradě dluhů, musí věřitel dbát zvýšené opatrnosti stran toho, zda je dlužník skutečně chopen plnit své závazky z cizích prostředků. Lze se sice zásadně domnívat, že vdaná žalovaná může užít příjmy manžela k hrazení svých závazků, právo však připouští, aby dluh manželky nepostihoval společné jmění manželů nebo aby manžel měl příjmy, které nespadají do společného jmění a druhý manžel tak s nimi nesmí nakládat, natož aby je směl věřitel postihnout. Nelze se tedy bez dalšího spolehnout na to, že pokud vůbec nějaký další příjem domácnosti existoval, byla jej žalovaná oprávněna užít k placení svých závazků – sjednané smlouvy. Touto okolností a ani dalším ověřením skutečných příjmů či výdajů žalované se žalobkyně nezabývala. Pouze v rovině tvrzení pak zůstaly údaje uváděné žalobkyní v doplnění žaloby týkající se zjištěných existujících závazků (splátek) žalované ve výši 692 Kč a 934 Kč, nemluvě o tom, že pokud žalovaná tyto závazky měla a žalobkyně s nimi počítala, tím spíše se jeví jako neudržitelný závěr o tom, že žalovaná se dvěma malými dětmi a vlastním příjmem [částka] měsíčně je schopna platit další úvěr. Vzhledem k výše uvedenému soud uzavírá, že žalobkyně neověřila úvěruschopnost žalované řádně (vizte nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 k povinnosti obecného soudu zkoumat, zda úvěrující prověřil schopnost úvěrovaného úvěr splatit, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, o povinnosti žalobce před poskytnutím úvěru náležitě posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr). K otázce absolutní neplatnosti smlouvy a své povinnosti tuto okolnost zkoumat odkazuje soud na rozhodnutí Soudního dvora ve věci sp. zn. C-679/18, s nímž se zcela ztotožňuje. Zanedbáním náležité péče při poskytování spotřebitelských úvěrů, tedy zanedbáním povinnosti zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele, došlo ve smyslu § 588 o. z. ke zjevnému porušení zákonných ustanovení chránících spotřebitele jako slabší smluvní stranu, čímž došlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku, jakož i dobrých mravů. Z tohoto důvodu je smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se žalobkyně domáhá zaplacení žalovaných částek, absolutně neplatná dle § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú. Je-li absolutně neplatná smlouva jako celek, jsou absolutně neplatná i ujednání o smluveném úroku a poplatcích – tyto nároky tak soud zamítl.

19. Nyní se soud vyjádří k důvodům, pro které neschválil účastníky navržený smír. Soudní smír stojí na pomezí mezi procesní a hmotněprávní úpravou, jedná se o hmotněprávní úpravu vztahů účastníků řízení, které je propůjčena z rozhodnutí soudu (usnesení o schválení smíru) procesní forma s atributy právní moci a vykonatelnosti; na rozdíl od pouhé soukromoprávní novace/narovnání/započtení/vzdání se práva tak smír nese atributy vykonatelného exekučního titulu a tvoří překážku věci rozhodnuté (srov. usnesení Nejvyššího soudu usnesení ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4406/2009). Smír je pak vyjádřením autonomie vůle účastníků řízení, jeho předmětem mohou strany učinit dokonce i práva a povinnosti nad žalovaný předmět řízení (jak se stalo i nyní) a komplexně tak upravit vzájemné vztahy, je-li ze smíru patrné, jak bylo naloženo s předmětem řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013). Soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy, smír pak může být zrušen, je-li v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 6. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2319/2019, a mnohých dalších rozhodnutích, vyložil, že smír je v rozporu s hmotným právem, je-li v rozporu s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních jednání nebo pomíjí-li náležitosti právních jednání, stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy. Jsou-li dány případné důvody pro zrušení soudního smíru, nemůže jej soud ani schválit, podmínku § 99 odst. 2 o. s. ř., kdy soud neschválí smír v rozporu s právními předpisy je tedy nutno vykládat tak, že soud neschválí smír, který je v rozporu s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních jednání nebo pomíjí-li náležitosti právních jednání, stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy. Toliko k soudnímu smíru obecně.

20. Další klíčovou otázkou je ochrana slabší smluvní strany a její promítnutí ve spotřebitelském právu a ochraně spotřebitele při uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru. V prvé řadě soud uvádí, že obecnou a letitou úpravou ochrany slabší strany je v zásadě „od nepaměti“ právní úprava lichvy, nyní definovaná § 1796 o. z. Stran lichvy poukažme zejména na její dvě hypotézy, samostatné ale zpravidla propojené, a to zneužití tísně případně zneužití nezkušenosti druhé smluvní strany za účelem získání plnění, jehož majetková hodnota je ve vzájemném plnění v hrubém nepoměru. Tato obecná úprava s historickými kořeny pak nabyla konkrétní a detailní úpravy v právu spotřebitelském, které chrání spotřebitele právě proto, že se zpravidla jedná o osobu, jež je vůči druhé straně, podnikateli, nezkušená. Ve věcech spotřebitelských úvěrů pak rozhodnou právní úpravou je zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelských úvěrech, vycházející ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Dle preambule uvedené směrnice prostředky k dosažení harmonizace trhu vedoucí k volnému pohybu služeb jsou, mimo jiné, ochrana spotřebitelů (zejména čl. 8 a 9 preambule), jež je realizována informační povinností ke spotřebiteli (zejména čl. 18, 19 a 24 preambule), povinností ověřovat úvěruschopnost spotřebitele (zejména čl. 26 a 28 preambule) a sankcemi proti poskytovateli spotřebitelských úvěrů, který svým povinnostem nedostojí (zejména čl. 26 a 47 preambule).

21. V prostředí spotřebitelských úvěrů je pak dále promítnuto i to, že ty nejnákladnější úvěry, tedy ty sice nejrizikovější a také ty s největším nepoměrem vzájemného plnění, zpravidla vyhledávají spotřebitelé, kteří na jiné úvěry nedosáhnou a nachází se v neutěšených majetkových poměrech, což následně vede k nepříznivým sociálním jevům (srov. silnou kritiku této skutečnosti, včetně podrobného rozboru problematiky lichvářských půjček, vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16). Ochrana spotřebitele je pak zásadním principem vyvěrajícím z obecných zásad soukromého práva, jako je ochrana slabší smluvní strany, ochrana dobrých mravů a povinnost jednat v právním styku poctivě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I.ÚS 342/09). Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Obdobně recentně judikoval také Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, Nárokuj s. r. o. v. EC Financial services, a. s.

22. Nelze pak zapomínat na to, že ochrana spotřebitele se neprojevuje pouze v rovině soukromého práva, kdy ze zanedbání této povinnosti plyne neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru (§ 87 z. s. ú.), ale jak je judikováno v rozhodnutích výše, je z důvodů ochrany celé společnosti před negativními dopady lichvy také postihována veřejnoprávně, jako přestupek dle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru (nemluvě o dalších přestupcích vymezených zákonem o nedostatečné informační povinností atp.). Je pak zjevné, že od ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru se strany nemohou smluvně odchýlit, jedná se o ustanovení kogentní.

23. Povinnost věřitele prokázat ověření úvěruschopnosti věřitelem pak judikoval Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí C-449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další, a přihlásily se k tomuto názoru i Ústavní soud (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a Nejvyšší soud (rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost soudu zkoumat z úřední povinnosti, zda věřitel provedl dostatečné ověření úvěruschopnosti spotřebitele, pak je potvrzována rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak soud uvedl, že úpravě zákona o spotřebitelském úvěru podléhá smlouva o spotřebitelském úvěru platně uzavřená, podléhá jí také právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniknuvšího na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy tato neplatnost je způsobena zanedbáním povinnosti ověřit úvěruschopnost spotřebitele (§ 87 z. s. ú.).

24. Výše stručně rozebranou problematiku soud shrnuje tak, že úvěruschopnost a nutnost jejího ověření je promítnutím ochrany před lichvou a nemravným či nepoctivým jednáním věřitele do poměrů spotřebitelských úvěrů, je také ochranou před zneužitím neznalosti slabší smluvní strany a dále ochranou celé společnosti před negativními společenskými dopady předluženosti dlužníků neschopných splácet své závazky. V případě zanedbání povinnosti ověřit úvěruschopnost nejen že je smlouva stižena neplatností, jedná se taktéž o přestupek, ochrana spotřebitele se tak projevuje jak v rovině práva občanského (soukromého) v rámci ochrany jeho osoby (neplatnost smlouvy), tak v rovině práva veřejného v rámci ochrany společnosti jako celku (přestupky). Povinnost věřitele ověřit úvěruschopnost spotřebitele je nástrojem chránícím jak spotřebitele samého, tak celou společnost, dodržení dané povinnosti pak prokazuje poskytovatel spotřebitelského úvěru a soud z úřední povinnosti zkoumá, zda poskytovatel své povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele dostál. Soud pak nemůže v rámci soudního smíru schválit dohodu účastníků řízení, která je v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází.

25. Aplikováno na konkrétní věc to znamená, že v případě neúvěruschopného dlužníka účastníci nemohou obejít ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tím způsobem, že věřitel, kterému náleží pouze bezdůvodné obohacení dle kogentních ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, získá v rámci smíru plnění nad daný rozsah. Ve zdejší věci žalobkyně uplatňovala na jistině více, než jaké bylo bezdůvodné obohacení žalované, nemluvě o příslušenství. Takový smír by byl v rozporu s kogentním ustanovením § 87 z. s. ú., které je jen projevem zásady ochrany slabší smluvní strany, povinnosti poctivého jednání a ochrany dobrých mravů, a jako takový je smír rozporný s právními předpisy. Soud ze shora rozvedených důvodů smír neschválil.

26. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované ze smlouvy číslo [hodnota] částku 36 734 Kč a žalovaná uhradila částku celkem 11 907 Kč. Žalovaná se tak obohatila na základě absolutně neplatné smlouvy o rozdíl uvedených částek, tedy o částku 24 827 Kč a ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen co do nároku na zaplacení uvedené částky. § 87 odst. 1 z. s. ú. pak stanoví samostatně splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatně ujednané smlouvy o spotřebitelském úvěru, jedná se o speciální úpravu splatnosti k obecné právní úpravě dle o. z., splatnost nastává až rozhodnutím soudu o povinnosti spotřebitele vrátit poskytnuté plnění. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 75 Co 252/2023. Až do rozhodnutí soudu o povinnosti žalované plnit tak žalovaná nebyla v prodlení, žalobkyni proto nemůže náležet právo na úrok z prodlení ale ani náhrada na náklady na vymáhání pohledávky, když vymáhání nesplatné pohledávky nelze považovat za jakkoliv přičitatelné žalované. Soud tak veškeré nároky mimo nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 24 827 Kč zamítl.

27. Bezdůvodné obohacení je žalovaná povinna vrátit ve lhůtě stanovené soudem, s ohledem na to, že žalovaná má dvě děti a je proti ní vedeno větší množství řízení o zaplacení peněžitého dluhu, stanovil soud žalované povinnost zaplatit dluh až ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku, žalovaná tak má prostor na úhradu dluhu ušetřit a současně řešit své další závazky.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 543 Kč, přičemž tato částka představuje 16 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58 % a úspěchu žalované v rozsahu 42 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 215 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 359,19 Kč sestávající z částky 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 500 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. O platebním místě k náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 149 odst. 1 o. s. ř. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvody pro uložení lhůty delší ani pro přivolení k plnění ve splátkách (na rozdíl od podstatně vyšší úhrady jistiny se jedná o nízkou částku, kterou lze od žalované vyžadovat dříve).

Poučení