11 C 123/2018-297

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Janou Spanilou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro 2 636 497 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 2 636 497 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 23. 1. 2018 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 139 464,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobkyně (resp. [úpadce] [anonymizována čtyři slova] a následně insolvenční správkyně úpadce - [úpadce] [anonymizována čtyři slova] – (dále jen„ žalobkyně“ či„ nemocnice“) se žalobou ze dne 1. 3. 2018 doplněnou podáním ze dne 12. 9. 2018 (č.l. 56), ze dne 30. 8. 2019 (č.l. 98) ve znění změny žaloby ze dne 15. 4. 2021 (č.l. 278) domáhala na žalované zaplacení částky 2 636 498 Kč s příslušenstvím představující dle ní žalovanou neuhrazenou zdravotní péči poskytnutou pojištěncům žalované jakožto pacientům žalobkyně za období roku 2015. K odůvodnění žaloby žalobkyně podáním ze dne 15. 4. 2021 (změna žaloby) uvedla, že úhrada poskytnutá žalovanou za rok 2015 byla nedostatečná; poukázala na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR, dle níž poskytnuté zdravotní služby musí být uhrazeny alespoň v rozsahu nutně vynaložených nákladů na řádně poskytnuté zdravotní služby. Žalobkyně je insolvenční správkyně úpadce - [úpadce] [anonymizována čtyři slova] (dále jen„ nemocnice“), na jejíž majetek byl po podání žaloby prohlášen konkurs. Nemocnice s žalovanou pojišťovnou měla uzavřenu smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb i úhradový dodatek pro období roku 2015, nárok na zaplacení částky koncipuje s odkazem na platnou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a rovněž z právních názorů nižších soudů, např. Okresního soudu Mladá Boleslav sp. zn. 7 C 97/2020, Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 19 C 192/2020 a zdejšího soudu sp. zn. 11 C 367/2016. Dle rozhodovací praxe shora uvedených soudů musí být poskytnuté zdravotní služby uhrazeny alespoň v rozsahu nutně vynaložených nákladů na řádně poskytnuté zdravotní služby. Žalobkyně tvrdí, že v souzeném případě nutně vynaložené náklady na zdravotní služby poskytnuté žalobkyní pojištěncům žalované v kalendářním roce 2015 převýšily úhrady od žalované za tyto zdravotní služby. Žalobkyně se tudíž touto žalobou domáhá rozdílu mezi uvedenými náklady a úhradami v rozsahu 2 636 497 Kč. Žalobkyně má rovněž za to, že v souzené věci došlo v důsledku uplatnění cenové regulace k úpadku nemocnice a souvisejícímu omezení dostupnosti zdravotních služeb v příslušné spádové oblasti poskytovatele zdravotních služeb. Dle žalobkyně aplikace úhradového dodatku NEM/2015 na rok 2015 ve spojení s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 324/2014 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2015 (dále jen„ vyhláška č. 324/ 2014 Sb“. či„ úhradová vyhláška“) vedla k protiústavním účinkům, a to z toho důvodu, že náklady nutně vynaložené na hrazené zdravotní služby poskytnuté žalobkyní v kalendářním roce 2015 pojištěncům žalované v režimu tehdy účinné smluvní dokumentace o poskytování a úhradě zdravotních služeb uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou byly o 2 747 333 Kč vyšší nežli celková úhrada za uvedené služby vyúčtovaná a uhrazená žalovanou. Žalobkyně ve sledovaném období roku 2015 řádně poskytla zdravotní služby pojištěncům všech zdravotních pojišťoven, tedy i pojištěncům žalované. Náklady, které jsou žalobkyní vykázány a byly prokazatelně vynaloženy na poskytnutí zdravotních služeb pojištěncům žalované v roce 2015, svou výší nepřevyšují cenu obvyklou nákladů, které je nutné na zdravotní služby pro jejich řádné poskytnutí vynaložit. Žalobkyně se touto žalobou domáhá úhrady té části dosud neuhrazených nutně vynaložených nákladů, které z celkové výše nutně vynaložených nákladů připadají výlučně na zdravotní služby poskytnuté pojištěncům žalované. Žalovaná nerozporovala rozsah poskytnuté zdravotní péče jejím pojištěncům, tuto péči schválila, neoznačila žádný z výkonů péče za neopodstatněný a rozsah péče tak aprobovala. Lze tak konstatovat, že je mezi stranami nesporné, že nedošlo k nadužívání zdravotní péče. Tyto služby žalobkyně poskytla pojištěncům žalované s prokazovanými nutně vynaloženými náklady v celkové výši 16 263 230 Kč. Částka je složena z přímých nákladů za vykázané výkony v celkové výši 15 337 421 Kč (případně 9 581 873 bodů), z částky za ZUM ve výši 312 284 Kč a ZULP ve výši 613 525 Kč. Žalovaná provedla úhrady za rozhodné období za poskytnuté zdravotní služby jejím pojištěncům v podobě ambulantní a lůžkové péče, ZUM a ZULP v celkové výši 13 515 897 Kč. Rozdíl mezi prokazatelnými účelně vynaloženými náklady za poskytnuté zdravotní služby pojištěncům žalované a úhradou provedenou žalovanou za tyto služby činí - 2 747 333 Kč. Z uvedeného vyplývá, že úhrada zdravotní péče není způsobilá pokrýt ani nutně vynaložené náklady ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn.

IV. US 2545/16 ze dne

18. července 2017. K prokázání obvyklosti výše žalobkyní vynaložených nákladů na poskytnutou zdravotní péči pojištěncům žalované žalobkyně navrhla vypracování znaleckého posudku v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že ve vztahu ke sledovanému období i k následnému období absentovaly jiné možné zdroje financování zdravotních služeb ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn.

IV. US 2545/16 ze dne

18. července 2017. Tato situace ve spojení s předchozími výše tvrzenými okolnostmi vedla k úpadku žalobkyně, a tedy v tomto důsledku k jednoznačnému ohrožení dostupnosti zdravotní péče, přičemž se žalovaná mohla dopustit i diskriminačního jednání v podobě nespravedlivého nastavení výše úhrad za totožnou zdravotní péči u různých poskytovatelů zdravotních služeb, což mohlo přispět ke způsobení úpadku žalobkyně.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Ve vyjádření ze dne 18. 6. 2018 (č.l. 44), ze dne 29. 8. 2019 (č.l. 71) a zejména ze dne 7. 5. 2021 (č.l. 287) poukázala na skutečnost, že žalovaná byla v roce 2015 povinna hradit zdravotní služby poskytované žalobkyní, rozsah a způsob úhrady byl upraven úhradovou vyhláškou a smlouvou mezi oběma stranami. Žalovaná takový způsob plnění zcela dodržela. Pokud žalobkyně tvrdí, že výše úhrady neumožnila žalobkyni podnikat, má žalovaná za to, že takové tvrzení žalobkyně ničím neprokazuje. Žalovaná naopak poukazuje na obecnou přiměřenost a obvyklost výše úhrady v roce 2015. Situace žalobkyně nebyla v relevantních okolnostech výjimečná, jiní poskytovatelé za obdobných a srovnatelných podmínek v téže době úspěšně podnikali. Žalovaná připomíná, že Ústavní soud své rozhodnutí zmiňované žalobkyní vydal v situaci, kdy bylo nastavení úhrady z pojistného systému pro poskytovatele zdravotních služeb zjevně nedostatečné, což vyplývalo ze samotné úhradové vyhlášky. Takový stav věcí přitom žalobkyně v tomto řízení ani neuvádí, resp. nespecifikuje, z čeho by konkrétně měla nepřiměřenost regulace vyplývat a poukazuje, že žalovaná není žádným způsobem odpovědná za úspěch či neúspěch podnikání žalobkyně. Žalobkyně požaduje úhradu péče nad rámec smlouvy a vyhlášky č. 324/2014 Sb. Takový nárok poskytovateli zdravotních služeb za běžných okolností nevzniká. Žalovaná nicméně připouští, že zejména s ohledem na nálezy Ústavního soudu ČR ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 19/13 či sp. zn. IV. ÚS 2545/16, na které žalobkyně odkazuje, je na místě zabývat se také tím, zda z koncepce úhradové vyhlášky nevyplývá rozpor s ústavněprávními požadavky na úhradu zdravotní péče. Ústavní soud se úhradovou vyhláškou pro rok 2015 zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/15, a to právě z hlediska možných zásahů do práva na svobodné podnikání poskytovatelů zdravotních služeb, přičemž ji shledal v rozsahu svého přezkumu za souladnou s ústavním právem. Ústavní soud zde přímo posuzoval pravidla výpočtu celkové paušální úhrady poskytovatelům lůžkové péče za hrazené služby poskytnuté v roce 2015. Výše úhrad vychází z úhrad za služby poskytnuté v předchozím roce, na základě předpokladu srovnatelné výkonnosti, přičemž dochází k úpravě takto zjištěných údajů prostřednictvím proměnných a koeficientů za účelem nalezení rovnováhy mezi finančními požadavky poskytovatelů na straně jedné a možnostmi systému veřejného zdravotního pojištění na straně druhé. Způsob stanovení výše úhrad za rok 2015 tak byl mimo jiné též předvídatelný, což samozřejmě nevylučuje určité změny zohledněné v úhradové vyhlášce, kterým se musejí poskytovatelé přizpůsobit. Ústavní soud dospěl k závěru, že takový princip výpočtu se zjevně nedotýká podstaty a smyslu práva podnikat. Úhrada na rok 2015 byla stanovena na základě dodatku NEM/2015 ke smlouvě o poskytování a úhradě hrazených služeb uzavřených mezi stranami. V dodatku se strany dohodly, že úhrada za rok 2015 bude vypočítána v souladu úhradovou vyhláškou pro rok 2015. Žalovaná dále blíže rozvedla způsob výpočtu úhrady ve svém vyjádření ze dne 29. 8. 2019, poukazuje na to, že strany ze své vůle a v souladu s úhradovou vyhláškou společně stanovily metodu, kterou bude zjištěna a oceněna zdravotní péče poskytovaná žalobkyní. Úhradová vyhláška přitom nebyla vytvořena žalovanou, ale na základě dohodovacího řízení mezi zástupci. Žalovaná se na základě srovnání vývoje i porovnání s ostatními poskytovateli domnívá, že u žalobkyně z ničeho nevyplývá nestandardní objem péče ani výše úhrady a že by žalobkyni žalovaná poskytovala nezpůsobile nízkou úhradu zdravotních služeb. Žalovaná poskytovala úhrady na úrovni srovnatelné s jinými poskytovateli zdravotních služeb, kteří byli nadále schopni s těmito úhradami hospodařit. Žalovaná zdůrazňuje, že srovnatelní poskytovatelé zdravotních služeb se nacházejí v příhraničních oblastech. V nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 5/15 se Ústavní soud zabýval úhradovou vyhláškou pro rok 2015 právě z důvodu argumentace, že způsob výpočtu celkové paušální úhrady poskytovatelům lůžkové péče a maximální celkové úhrady poskytovatelům ambulantní péče měl být nespravedlivý pro poskytovatele na periferii, přičemž Ústavní soud zamítl návrh na zrušení úhradové vyhlášky a způsob výpočtu byl shledán za souladným s ústavním právem. V neposlední řadě žalovaná zdůrazňuje, že žalobkyně a žalovaná měly přesto příležitost dohodnout se na způsobu úhrady odlišném, než jak byl stanoven v úhradové vyhlášce. Žalobkyně mohla předložit návrh smlouvy v mezích zdravotně pojistného plánu, kde by požadovala odlišnou úhradu oproti vyhlášce. V době sjednávání úhrad pro rok 2015 však žádný odlišný požadavek žalobkyně nevznesla a teprve až zpětně se domáhá žalobou odlišné úhrady. Strany se tak ke sjednanému způsobu úhrady zavázaly smluvně a úhradová vyhláška tvoří pouze součást smlouvy. Žalovaná tak o to více nevidí důvod k plnění nad rámec domluvených úhrad.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Mezi účastníky bylo nesporným a soud má prokázáno rovněž smlouvou o poskytování a úhradě hrazených služeb č. 5 NEM_00060 ze dne 22. 1. 2013 a č. 5 REHA00181 ze dne 16. 10. 2013 (č.l.13 a 17), že mezi účastníky byla uzavřena smlouva s účinností od 1. 7. 2013, na jejímž základě nemocnice jakožto poskytovatel na základě rozhodnutí o oprávnění k poskytování zdravotních služeb (registrace) vydané Krajským úřadem [obec], sp. zn. [spisová značka] [spisová značka] ze dne 23. 1. 2013 poskytuje hrazené služby v souladu s právními předpisy v odbornostech a v rozsahu dohodnutých a vymezených ve smlouvě, pro které je technicky a věcně vybaven a personálně zabezpečen (č.l. III odst. 2 písm. a) smlouvy), přičemž předmětem smlouvy je stanovení podmínek a úprava vztahů vznikajících mezi poskytovatelem a pojišťovnou při poskytování zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění pojištěncům pojišťovny a při jejich úhradě. Pojišťovna uhradí poskytovateli provedené hrazené služby, průkazně zdokumentované a odůvodněně poskytnuté jejím pojištěncům (čl. III odst. 3 písm. a)). Hodnoty bodu pro zdravotní péči hrazenou podle seznamu výkonů, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení dle ust. § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. se uvedou v dodatku ke smlouvě dle zvláštního právního předpisu (čl. IV. odst. 1). Právní vztahy mezi smluvními stranami ve věcech neupravených právními předpisy upravujícími veřejné zdravotní pojištění a poskytování hrazených služeb a touto smlouvou se řídí obchodním zákoníkem (čl. XI. odst. 1 smlouvy). Smlouva mezi stranami byla uzavřena dle ust. § 17 odst. 1 a 2 zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění a vyhláškou č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy.

5. Mezi účastníky bylo dále nesporným a soud má prokázáno rovněž dodatkem č. NEM/2015 ke smlouvě o poskytování a úhradě hrazených služeb na rok 2015 ze dne 27. 2. 2015, že strany pro rok 2015 uzavřely tzv. úhradový dodatek, v němž sjednaly pro rok 2015 způsob úhrady následovně: výše úhrady poskytovateli v roce 2015 zahrnuje individuálně sjednanou složku úhrady, úhradu formou případového paušálu a ambulantní složku úhrady, referenčním obdobím se rozumí rok 2013 (čl. 1); individuálně sjednaná složka úhrady, pokud se na ní obě smluvní strany dohodnou, bude mezi pojišťovnou a poskytovatelem sjednaná samostatným dodatkem ke smlouvě o poskytování a úhradě hrazených služeb; pokud se pojišťovna s poskytovatelem nedohodne na individuálně sjednané složce úhrady dle přílohy č. 1 písm. A) bodu 2.1. vyhlášky č. 324/2014 Sb., bude tato poskytovateli uhrazena dle bodu 2.1. přílohy č. 1 písm. A) vyhlášky MZ č. 324/2014 Sb. (čl. 2). Úhrada formou případového paušálu zahrnuje hrazené služby zařazené podle klasifikace do skupin vztažených k diagnóze uvedených v příloze č. 10 vyhlášky MZ č. 324/2014 Sb. a stanoví se dle přílohy č. 1 písm. A) bodu 3 vyhlášky č. 324/2014 Sb. (čl. 3 odst. 1). Ambulantní složka úhrady zahrnuje hrazené služby uvedené v bodě 5 přílohy č. 1 písm. A) vyhlášky č. 324/2014 Sb. a její výše se stanoví dle bodů 5.1 až 5.12 přílohy č. 1 písm. A) vyhlášky č. 324/2014 Sb. (čl. 4). Pojišťovna poskytne poskytovateli v roce 2015 předběžnou měsíční úhradu vypočtenou dle bodu 7 přílohy č. 1 písm. A) vyhlášky č. 324/ 2014 (čl. 5). Pojišťovna může vůči poskytovateli uplatňovat regulační omezení úhrady formou případového paušálu a regulační omezení na předepsané léčivé přípravky na recept a předepsané zdravotnické prostředky na poukazy v souladu s přílohou č. 1 písm. C) vyhlášky č. 324/2014 Sb. Finanční vypořádání předběžných úhrad a regulačních mechanismů provede pojišťovna do 30.6.2016 (čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 2).

6. Z vyúčtování za rok 2015, tzv. avíza, ze dne 30.6.2016 (č.l. 21-24) soud zjistil, že konečná úhrada za hospitalizace dle pojišťovny činila 10 398 300,36 Kč, konečná úhrada za ambulantní péči činila 3 117 597,88 Kč, úhrada za péči mimo maximální úhradu činila 136 260 Kč, na předběžných úhradách bylo uhrazeno 14 400 000 Kč, za rok 2015 tedy po vypočtení srážky ve výši 747 841 Kč a vyúčtování maximální úhrady 09543 ve výši 21 510 Kč vypočetla pojišťovna nedoplatek (pohledávku za žalobkyní) ve výši 769 351,76 Kč.

7. Účastníci učinili nespornou skutečnost, že výše citované vyúčtování provedené žalovanou za rok 2015 vycházelo z úhradové vyhlášky pro rok 2015 a z úhradového dodatku NEM/2015 ke smlouvě o poskytování a úhradě hrazených služeb na rok 2015 ze dne 27. 2. 2015.

8. Ze zápisu ze smírčího jednání ze dne 13.12.2016 (č.l. 46) a pokračování ve smírčím jednání ze dne 27.4.2017 (č.l. 47) soud zjistil, že vyúčtování za rok 2015 bylo nemocnici doručeno dne 1.7.2016, nemocnice s ním nesouhlasila, opakovaně poukazovala na nárůst produkce (ambulantní i lůžkové) oproti referenčnímu období, ohledně většiny námitek nemocnice neuspěla a podala návrh na zahájení smírčího jednání. Žalovaná setrvala na svém stanovisku spočívajícím v tom, že provedla úhradu za rok 2015 v souladu s výše citovanou vyhláškou a úhradovým dodatkem. Smírčí jednání skončilo nedohodou.

9. Z výzvy k zaplacení částky 2 416 701 Kč a částky 219 795,71 Kč včetně kopie dodejky (č.l. 28-32) soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě žalobou požadované částky.

10. Z reakce na předžalobní výzvu ze dne 22.1.2016 včetně kopie dodejky na (č.l.32 a 33 verte) soud zjistil, že žalovaná požadavek žalobkyně na zaplacení těchto částek odmítla s odkazem na předchozí právní argumentaci a úhrady poskytnuté zdravotní péče na základě úhradové vyhlášky.

11. Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. [insolvenční spisová značka] ze dne [datum] soud zjistil, že byl zjištěn úpadek dlužnice - [nemocnice] [anonymizována tři slova], a.s., [IČO], sídlem [adresa], [PSČ] [obec], insolvenčním správcem byla ustanovena JUDr. Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení], [IČO], sídlem [adresa žalobkyně]. Účinky rozhodnutí o úpadku nastaly [datum].

12. Z listiny„ Vybrané produkční a úhradové ukazatele za rok 2015“ vyplývá, že žalovaná porovnala objem péče a výsledek hospodaření za rok 2015 žalobkyně (nemocnice) s dalšími 6 porovnatelnými poskytovateli zdravotní péče – konkrétně [nemocnice], [nemocnice] [anonymizováno], a.s., [nemocnice], a.s., [nemocnice] [obec] s.r.o., [nemocnice] [anonymizována tři slova], [obec] [anonymizováno] [právnická osoba] a [nemocnice], o.p.s., přičemž porovnáním objemu péče a jejího ohodnocení za rok 2015 je seznatelné, že všech 6 nemocnic má obdobnou strukturu péče, jaký vykazovala [nemocnice] [anonymizováno], výsledek hospodaření ke dni 31. 12. 2015 byl u všech nemocnice vyjma [nemocnice] [anonymizováno] kladný.

13. Hodnocením případně dalších povedených důkazů se soud již nezabýval, neboť na jeho rozhodnutí již neměly vzhledem k jeho níže uvedenému právnímu závěru vliv.

14. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru.

15. Žalobkyně je insolvenční správkyní nemocnice, která je od [datum] v úpadku. Mezi nemocnicí a žalovanou jako poskytovatelem zdravotních služeb byla uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb č. 5 NEM_00060 ze dne 22. 1. 2013 a č. 5 REHA00181 ze dne 16. 10. 2013, na jejímž základě žalobkyně pojištěncům žalované poskytuje sjednané zdravotní služby a žalovaná tuto poskytnutou péči hradí. Pro rok 2015 byl mezi účastníky uzavřen úhradový dodatek č. NEM/2015 ke smlouvě o poskytování a úhradě hrazených služeb na rok 2015 ze dne 27. 2. 2015, na jehož základě byla sjednána výše úhrady a regulačních omezení s odkazem na úhradovou vyhlášku. Žalovaná žalobkyní (nemocnicí) vykázanou péči za rok 2015 uhradila v souladu s úhradovou vyhláškou a úhradovým dodatkem. Žalobkyně resp. nemocnice s výsledným vyúčtováním nesouhlasila, vyvolala smírčí jednání, které skončilo nedohodou. Žalobkyně následně vyzvala žalovanou k zaplacení částky 2 636 497 Kč, což žalovaná odmítla. Nemocnice v roce 2015 skončila ve ztrátě. Šest obdobných poskytovatelů jako žalobkyně v roce 2015 podnikalo v roce 2015 se ziskem.

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

17. Dle ust. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

18. Dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

19. Dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

20. Dle čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.

21. Dle ust. § 17 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni uzavření dodatku č. NEM/2015 ke smlouvě o poskytování a úhradě hrazených služeb na rok 2015 ze dne 27. 2. 2015 mezi účastníky řízení (dále jen„ zákon č. 48/1997 Sb.“) za účelem zajištění věcného plnění při poskytování hrazených služeb pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle jiného právního předpisu, smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě hrazených služeb.

22. Dle ust. § 17 odst. 2 věty první a druhé zákona č. 48/1997 Sb. smlouva podle odstavce 1 uzavřená mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem se řídí rámcovou smlouvou, která je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních poskytovatelů zastupovaných svými zájmovými sdruženími. Jednotlivé rámcové smlouvy jsou předkládány Ministerstvu zdravotnictví, které je posoudí z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem na zajištění kvality a dostupnosti hrazených služeb, fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění (dále jen„ veřejný zájem“), a poté je vydá jako vyhlášku.

23. Dle ust. § 17 odst. 4 zákona č. 48/1997 Sb. ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláškou Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami.

24. Dle ust. § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení se vždy na následující kalendářní rok dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních poskytovatelů. Svolavatelem dohodovacího řízení je Ministerstvo zdravotnictví. Dojde-li k dohodě, posoudí její obsah Ministerstvo zdravotnictví z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Je-li dohoda v souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, vydá ji Ministerstvo zdravotnictví jako vyhlášku. Nedojde-li v dohodovacím řízení k dohodě do 120 dnů před skončením příslušného kalendářního roku nebo shledá-li Ministerstvo zdravotnictví, že tato dohoda není v souladu s právními předpisy nebo veřejným zájmem, stanoví hodnoty bodu, výši úhrad hrazených služeb a regulační omezení na následující kalendářní rok Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. Vyhláška podle věty čtvrté a páté se použije, pokud se poskytovatel a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistného plánu zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních jinak.

25. Dle ust. § 40 odst. 2 věty první zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovny jsou povinny uhradit poskytovatelům, popřípadě jiným subjektům uvedeným v § 17 odst. 7, kteří v souladu s tímto zákonem poskytli hrazené služby pojištěncům, tyto poskytnuté služby ve lhůtách sjednaných ve smlouvě podle § 17 odst. 1.

26. Dle ust. § 4 odst. 1 vyhlášky č. 324/2014 Sb. pro hrazené služby poskytované poskytovateli lůžkové péče, s výjimkou hrazených služeb poskytovaných poskytovateli následné lůžkové péče, poskytovateli dlouhodobé lůžkové péče a poskytovateli zvláštní lůžkové péče, se hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení stanoví v přílohách [číslo] až 14 k této vyhlášce.

27. Dle Přílohy č. 1 části A odst. 1 k vyhlášce č. 324/ 2014 Sb. úhrada poskytovateli v roce 2015 zahrnuje individuálně smluvně sjednanou složku úhrady, úhradu formou případového paušálu a úhradu za ambulantní péči (dále jen„ ambulantní složka úhrady“). Pro výpočet individuální paušální úhrady jsou do výpočtu zařazeny veškeré hrazené služby poskytnuté v roce 2014, poskytovatelem vykázané do 31. března 2015 a zdravotní pojišťovnou uznané do 31. května 2015.

28. Soud předně poukazuje na zvláštní povahu právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, který je podmíněn jednak požadavkem zajistit poskytování bezplatné zdravotní péče všem, kteří jsou účastni systému veřejného zdravotního pojištění, a jednak výší prostředků určených k úhradě ceny zdravotních služeb. K zajištění rovného přístupu ke zdravotní péči slouží systém veřejného zdravotního pojištění, který je v současné době vymezen zákonem č. 48/1997 Sb. Tento zákon upravuje právní vztahy mezi zdravotními pojišťovnami, jejich pojištěnci a poskytovateli zdravotních služeb za účelem realizace ústavně zaručeného práva na bezplatnou zdravotní péči (čl. 31 Listiny základních práv a svobod). V oblasti poskytování zdravotních služeb je významným způsobem omezena kontraktační svoboda a zároveň je dán výrazný prostor pro veřejnoprávní regulaci. Přestože se každý poskytovatel může dohodnout se zdravotní pojišťovnou na jiném způsobu určení výše úhrad, v obecné rovině platí, že úhradová vyhláška, kterou každoročně vydává Ministerstvo zdravotnictví na základě § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., významným způsobem dotváří i podmínky pro podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15).

29. V nyní posuzované věci je rozhodné, že ministerstvo zdravotnictví vydalo dne 23. 12. 2014 na základě zmocnění plynoucího z § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. úhradovou vyhlášku č. 324/2014 Sb. Dodatkem NEM/2015 ke smlouvě o poskytování a úhradě hrazených služeb na rok 2015 ze dne 27. 2. 2015 se účastnice dohodly, že úhrada hrazených služeb poskytnutých pojištěncům žalované v roce 2015 bude prováděna podle citované úhradové vyhlášky.

30. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, kterým byla zrušena úhradová vyhláška č. 475/2012 Sb., Ústavní soud uvedl, že vyhláška pro rok 2013 má povahu cenové regulace, která sama o sobě není protiústavní, když její účel je třeba spatřovat v působení na poskytovatele, aby při poskytování zdravotních služeb postupovali efektivně a zamezovali tak plýtvání s prostředky veřejného zdravotního pojištění. Za problematickou shledal Ústavní soud právní úpravu v tom, že vyhláška nepřiznávala dotčeným poskytovatelům ani jen dodatečný nárok na kompenzaci vniklé ztráty, např. v důsledku mimořádných událostí, při nichž dojde k výraznému navýšení celkového rozsahu zdravotních služeb, které byli nuceni poskytnout.

31. Vyhláška č. 324/2014 Sb. byla rovněž podrobena přezkumu Ústavním soudem, přičemž Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům ve výše citovaném nálezu l . ÚS 5/15 ze dne 8. 12. 2015:„ Vzhledem ke zmocnění obsaženému v § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění je v případě napadené vyhlášky zřejmé, že byla vydána státním orgánem k tomu oprávněným. Z vyjádření navrhovatele, vedlejšího účastníka a ministerstva se zároveň podává, že se v souladu s tímto ustanovením uskutečnilo i předmětné dohodovací řízení, byť v jeho rámci došlo ke včasné dohodě pouze ohledně některých segmentů zdravotní péče. K zajištění rovného přístupu ke zdravotní péči slouží i další požadavek přímo vyplývající z čl. 31 Listiny, jímž je existence systému veřejného zdravotního pojištění. Přijetí zákonné úpravy k jeho zajištění, jakož i jeho faktické provedení, je povinností státu a v jeho rámci především orgánů moci zákonodárné a moci výkonné. Základem zákonného vymezení tohoto systému je v současnosti zákon o veřejném zdravotním pojištění, který upravuje právní vztahy mezi zdravotními pojišťovnami, jejich pojištěnci a poskytovateli zdravotních služeb za účelem realizace ústavně zaručeného práva na bezplatnou zdravotní péči. Úhradová vyhláška, kterou na základě § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění vydává Ministerstvo zdravotnictví vždy pro následující kalendářní rok, pak tuto zákonnou úpravu doplňuje. Stanoví totiž, jakým způsobem se určí výše úhrad, na které vznikne jednotlivým poskytovatelům nárok vůči zdravotním pojišťovn za hrazené služby, jež v souladu se svými zákonnými či smluvními povinnostmi poskytli jejich pojištěncům. Jejím obsahem je tak vlastně cenová regulace. Přestože se každý poskytovatel může dohodnout se zdravotní pojišťovnou na jiném způsobu určení výše úhrad, a tím ve vztahu k jejich vzájemným právním vztahům vyloučit použití úhradové vyhlášky, v obecné rovině platí, že tato vyhláška významným způsobem dotváří i podmínky pro podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb. Z tohoto důvodu ji lze považovat rovněž za doplnění zákonné úpravy, která ve vztahu k těmto poskytovatelům vymezuje právní rámec rozhodný pro realizaci jejich práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny“ 32. K posouzení napadené vyhlášky z hlediska práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvedl:„ Návrhy navrhovatele i vedlejšího účastníka napadají ústavnost úhradové vyhlášky, respektive jejích jednotlivých částí, především z hlediska práva poskytovatelů zdravotních služeb podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny Ústavní soud se proto v první řadě zabýval otázkou, zda tato vyhláška nepůsobí jeho nepřípustné omezení. Provedení testu rozumnosti předpokládá v prvé řadě vymezení, zda a jakým způsobem zasahuje napadená právní úprava do práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny Ústavní soud konstatuje, že namítaným zásahem je v dané věci třeba rozumět ohraničení nároku poskytovatelů na úhradu za hrazené služby poskytnuté v roce 2015, k němuž dochází stanovením celkové paušální úhrady poskytovatelům lůžkové péče v bodu 3.5 části A přílohy č. 1 a maximální celkové úhrady poskytovatelům ambulantní péče v bodu 5.10 části A přílohy č. 1 napadené vyhlášky. Právě vůči těmto ustanovením směřují uplatněné námitky navrhovatele a vedlejšího účastníka k výpočtu výše úhrady, jež spočívají jednak v tvrzeném nedostatečném zohlednění finančních požadavků poskytovatelů zdravotních služeb v geograficky a demograficky znevýhodněných oblastech (viz body 4 až 6), jednak v tvrzeném negativním dopadu použití koeficientů přechodu pojištěnců (viz body 8 až 10). Podstatou obou z nich je totiž tvrzení, že napadenou vyhláškou stanovená výše úhrad je ve vztahu k některým poskytovatelům natolik nízká, že opodstatňuje závěr o porušení jejich práva podnikat. Pro znázornění toho, jakým způsobem se předmětné ohraničení dotýká uvedeného základního práva, je žádoucí poukázat na některá specifika podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb. Předně je charakterizuje rozsáhlá veřejnoprávní regulace, která - zjednodušeně řečeno - zajišťuje, aby měly všechny osoby v souladu s čl. 31 Listiny přístup ke zdravotní péči určité kvality. K dosažení tohoto cíle ukládá zákon poskytovatelům zdravotních služeb řadu povinností, včetně toho, že v některých případech (kupř. jde-li o neodkladnou péči) nesmí být pacientům z jejich strany odepřena potřebná zdravotní péče. K reálnému naplnění těchto povinností by ovšem nedocházelo, pokud by s nimi související náklady nesli výlučně poskytovatelé zdravotních služeb nebo jednotliví pacienti jako jejich příjemci. Ve vztahu k těmto subjektům by totiž nebylo možné považovat uvedené náklady za únosné. Právě z tohoto důvodu existuje v České republice systém veřejného zdravotního pojištění, jehož účastníky jsou povinně osoby vymezené v § 2 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, kterým na jeho základě mohou být poskytovány z něj hrazené služby. Tento systém má přitom s ohledem na celkový počet pojištěnců a výši shromážděných prostředků zcela dominantní podíl na výdajích za zdravotní služby. Není tedy nikterak překvapivé, že podnikání podstatné části poskytovatelů zdravotních služeb je v rozhodující míře závislé na tom, zda a v jaké výši jim vznikne nárok na úhradu právě z tohoto systému (blíže srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13, bod 35). Pravidla pro určení její výše, jak jsou stanovena v úhradové vyhlášce, zásadním způsobem ovlivňují celkový příjem jednotlivých poskytovatelů, a tím i veškerou jejich podnikatelskou činnost, jež se musí přizpůsobit z něho plynoucím možnostem. Tím v nejširším slova smyslu zasahují do jejich práva podnikat. Podstatu a smysl základních práv zaručených čl. 26 odst. 1 Listiny, lze ve vztahu k právu podnikat a vykonávat jinou hospodářskou činnost specifikovat tím způsobem, že jde o svobodu vykonávat určitou výdělečnou činnost samostatně na vlastní účet a odpovědnost za účelem dosažení zisku. Toto právo zaručuje samotnou možnost výkonu takovéto činnosti, jakož i to, že povinnosti a omezení, jež se k ní vztahují, nebudou znemožňovat její hlavní účel (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13, bod 66, nebo nález ze dne 15. září 2015 sp. zn. Pl. ÚS 13/14 (N 164/78 SbNU 451; 297/ 2015 Sb.), bod 14). Tím není řečeno, že by měl mít kterýkoliv podnikatel zaručeno právo na zisk, nýbrž že rozsah zákonem stanovených povinností, jimž musí jednotliví podnikatelé v souvislosti se svou činností dostát, nesmí činit jejich podnikání nesmyslným z hlediska možnosti jeho dosažení. Úhrady vypočtené na základě úhradové vyhlášky představují pro podstatnou část poskytovatelů zdravotních služeb zcela převažující zdroj příjmů. Zároveň platí, že povinnosti spojené s výkonem této činnosti za účelem zajištění dostupnosti zdravotní péče významně omezují prostor k tomu, aby tito poskytovatelé v reakci na případnou nízkou výši úhrad mohli snížit své výdaje. Především tak nemohou učinit na úkor zákonem požadovaného rozsahu a kvality poskytovaných zdravotních služeb. Úhradová vyhláška by se proto dotýkala podstaty a smyslu práva podnikat, jestliže by na jejím základě stanovená výše úhrad byla s ohledem na rozsah poskytnutých hrazených služeb natolik nízká, že by fakticky - bez jakékoliv jiné kompenzace - přenášela náklady bezplatně poskytované zdravotní péče, které by měly být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, na jednotlivé poskytovatele, a z tohoto důvodu by jim znemožňovala dosažení alespoň přiměřeného zisku. Takovýto důsledek by bylo ovšem možné konstatovat jen ve vztahu k určitému segmentu zdravotních služeb jako celku, vymezenému podle formy nebo oboru poskytované zdravotní péče, byť nikoliv nezbytně na celém území České republiky. Muselo by se totiž jednat o stav, kdy by poskytovatelé s ohledem na nastavení pravidel výše úhrad v tomto segmentu ve své podstatě nemohli činit samostatná rozhodnutí, která by jim v případě dalšího pokračování jejich činnosti alespoň potenciálně otevírala cestu k případnému zisku. Na roveň takto vymezeného zásahu, který by se dotýkal podstaty a smyslu práva podnikat, lze postavit i takové nastavení pravidel výpočtu těchto úhrad, které by činily jejich konečnou výši pro jednotlivé poskytovatele nepředvídatelnou, např. v důsledku oprávnění zdravotních pojišťoven tuto výši bez jakéhokoliv zdůvodnění (svévolně) krátit (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13, body 60 až 62). Zbývá dodat, že dotčení podstaty a smyslu základního práva ještě neznamená i jeho porušení, a to ani v případě, že by v určité oblasti byla možnost podnikání zásadním způsobem omezena nebo dokonce vyloučena. Takovýto zásah by však bylo třeba, jak bylo uvedeno výše, posuzovat mnohem přísněji jak z hlediska jeho potřebnosti, tak z hlediska intenzity zájmu na dosažení jeho cíle (viz test proporcionality v bodu 50). Napadená vyhláška stanoví celkovou paušální úhradu poskytovatelům lůžkové péče a maximální celkovou úhradu poskytovatelům ambulantní péče za hrazené služby poskytnuté v roce 2015 podle výše úhrad, na které jim vznikl nárok za hrazené služby poskytnuté v předchozím roce. Při jejich výpočtu tak, obdobně jako úhradové vyhlášky vydané pro minulé roky, vychází z předpokladu, že jednotliví poskytovatelé budou mít i v tomto roce srovnatelnou výkonnost. Uvedené nicméně neznamená, že takto stanovená výše úhrad zůstává neměnná. K její úpravě dochází prostřednictvím různých proměnných a koeficientů, včetně koeficientů přechodu pojištěnců, jejichž účelem je nalezení rovnováhy mezi finančními požadavky poskytovatelů na straně jedné a možnostmi systému veřejného zdravotního pojištění na straně druhé. Je zřejmé, že předmětné řešení zachovává kontinuitu právní úpravy, pokud jde o nastavení výše úhrad. Tím současně umožňuje jejich předvídatelnost, a to přestože výsledná částka může být ve srovnání s předchozím rokem s ohledem na další zohledněné skutečnosti vyšší nebo nižší. S určitou změnou totiž poskytovatelé musí při vydání úhradové vyhlášky každý rok počítat a přizpůsobit se jí. Ústavní soud konstatuje, že samotný princip výpočtu založený na výše uvedených zásadách se zjevně nedotýká podstaty a smyslu práva podnikat. Stanovený způsob výpočtu výše úhrad nevylučuje, že někteří poskytovatelé zdravotních služeb budou (případně i po dobu více let) hospodařit se ztrátou, ani tato skutečnost se však sama o sobě nedotýká podstaty a smyslu práva podnikat. Každý poskytovatel musí především sám usilovat o to, aby byla jeho činnost co nejefektivnější a aby mu při ní nevznikaly zbytečné náklady. I kdyby se přitom ukázalo, že někteří poskytovatelé vzhledem ke konkrétním podmínkám v místě svého podnikání za současného nastavení výše úhrad fakticky nemohou dosáhnout zisk, v rovině uvedeného práva by se jednalo o důsledek jejich vlastního rozhodnutí ohledně způsobu a místa podnikání a s ním spojeného podnikatelského rizika“. V neposlední řadě Ústavní soud uvedl, že„ Přesto je třeba uznat, že na zajištění činnosti některých poskytovatelů může být dán veřejný zájem, plynoucí zejména z ústavního požadavku zajistit přístup k místně a časově dostupné zdravotní péči poskytované bezplatně na základě veřejného pojištění. Identifikace tohoto zájmu v konkrétním případě a jeho zohlednění při výpočtu výše úhrad tak, aby se činnost těchto zařízení ekonomicky vyplatila, již nicméně překračují předmět úhradové vyhlášky, kterým je toliko plošné stanovení pravidel pro výpočet těchto úhrad. K posouzení a zajištění tohoto veřejného zájmu slouží naopak jiné nástroje, mezi něž lze řadit možnost zdravotní pojišťovny uzavřít s příslušným poskytovatelem podle § 17 odst. 1 a 5 in fine zákona o veřejném zdravotním pojištění dohodu, jejímž předmětem bude jiné (z hlediska poskytovatele příznivější) určení výše úhrad, popř. regulačních omezení. Ústavní soud zdůrazňuje, že výkonu tohoto oprávnění nelze rozumět toliko jako projevu autonomie vůle zdravotní pojišťovny. V první řadě jde o prostředek, k jehož využití musí zdravotní pojišťovna přistoupit, je-li to nezbytné k naplnění její povinnosti podle § 46 odst. 1 téhož zákona zajistit poskytování hrazených služeb svým pojištěncům, včetně jejich místní a časové dostupnosti. Jeho smyslem tak zkrátka není poskytnutí určitého beneficia některému z poskytovatelů na základě volné úvahy zdravotní pojišťovny, nýbrž možnost provádět úpravy nastavení výše úhrad podle úhradové vyhlášky, pokud by její aplikace v konkrétních případech ohrožovala dostupnost zdravotní péče. V případě poskytovatelů lůžkové péče by byla takto modifikovaná výše úhrad východiskem pro celkovou paušální úhradu, na kterou jim vznikne nárok podle úhradových vyhlášek v příštích letech, bude-li v tomto ohledu zachována jejich dosavadní koncepce. Toto oprávnění sleduje účel jiný, a to možnost přihlédnout při stanovení výše úhrad ke specifikům jednotlivých poskytovatelů, která jsou významná z hlediska požadavku dostupnosti zdravotní péče a nemohou být smysluplně zohledněna již v rámci výpočtu výše úhrad podle úhradové vyhlášky“.

33. Z výše citovaných závěrů Ústavního soudu je tak zřejmé, že úhradová vyhláška ro rok 2015 obstála optikou ústavnosti nastavených úhrad jejím poměřením s čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by s žalovanou vyvolala jednání týkající se jiného znění úhradového dodatku, než vyplývá z úhradové vyhlášky či jinou formu úpravy úhrad, než s žalovanou v konečném důsledku uzavřela, a nesouhlas s vypočtenou úhradou ze strany žalované provedenou v souladu s tímto dodatkem i úhradovou vyhláškou vyjadřovala až následně. Zde soud odkazuje na nejnovější judikaturu Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, jejíž závěry jsou s ohledem na shodu v podstatných znacích aplikovatelné ve smyslu ust. § 13 o.z. i na vztah mezi žalobkyní a žalovanou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že„ Pokud si smluvní strany neujednají způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je na soudu, aby cenu zdravotních služeb stanovil. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tak lze učinit za pomocí analogické aplikace úhradové vyhlášky a dodal, že, že je-li výše úhrady za zdravotní péči stanovena soudem z důvodu absence právní úpravy, byť analogickým použitím předpisu nejbližšího…, stále platí, že je možno tuto cenu stanovit též s ohledem na prokázané nutně vynaložené náklady tak, aby byla umožněna jejich návratnost v zájmu dodržení čl. 26 odst. 1 Listiny“ Tento závěr nálezové judikatury nelze vykládat odděleně od skutkového stavu, který byl v tam projednávané věci zjištěn, a sice že si smluvní strany smlouvy cenu zdravotních služeb neujednaly. Ze zcela jednoznačné formulace vyplývá, že se týká pouze případů, je-li cena zdravotních služeb stanovena přímo konkrétním právním předpisem (úhradovou vyhláškou) nebo její analogickou aplikací, jejímž účelem je určit obvyklou cenu plnění z důvodu absence ujednání ceny zdravotních služeb. V posuzované věci se o přímou aplikaci úhradové vyhlášky nejedná a argumentace žalobkyně tomu stranící, skrze obdobný věcný obsah (viz bod 9 in fine), není opodstatněná. Vzhledem k zvláštní povaze právních vztahů (k tomu srov. bod 25) a značnému rozsahu jejich regulace, včetně otázky věcného plnění zdravotních služeb, je logické usměrnění jednání zúčastněných subjektů také v tomto směru, avšak de facto ztotožnit přímou, potažmo analogickou aplikaci úhradové vyhlášky se smluvním ujednáním ceny, které i v těchto poměrech je založeno na shodné vůli smluvních stran (i ohledně ceny zdravotních služeb), nelze. Pokud se žalobkyně dovolává aplikace citovaného závěru nálezové judikatury i pro posuzovanou věc, ačkoliv si s žalovanou v úhradovém dodatku zvláštní smlouvy ujednaly způsob stanovení ceny zdravotních služeb, pak tuto nálezovou judikaturu dezinterpretuje. Uzavřela-li žalobkyně úhradový dodatek k zvláštní smlouvě, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, neboť žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle poté, co při využití svých potřebných schopností (§ 5 odst. 1 o. z.), které lze u ní vzhledem k její profesionalitě důvodně předpokládat, odborně a kompetentně zhodnotila podmínky v návrhu obsažené. Namístě je zdůraznit, že omezení autonomie vůle zmíněné v bodě 25 se svobody žalobkyně rozhodnout se, zda návrh úhradového dodatku o stanoveném obsahu vůbec příjme, nedotýká. Také v případě zvláštní smlouvy platí, že je uzavírána s tím, že bude plněna (§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.), tedy včetně ujednání o ceně zdravotních služeb, jejíž výše se odvíjí od zdravotních výkonů hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění, které byly poskytnuty v příslušném hodnoceném období, od stanovených bodových hodnot těchto zdravotních výkonů a od hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení ujednaných pro příslušné úhradové období (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5718/2017, a ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 683/2018). Zásada pacta sunt servanda, základní zásada soukromého práva a právního řádu vůbec, je také předmětem ústavní ochrany (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, bod 37). Jiný závěr nelze přijmout i z toho důvodu, protože by v rozporu s § 1797 o. z. bylo žalobkyni, jako podnikatelce, umožněno napravit pro ni nepříznivé důsledky, vyplývající z porušení zásady ekvivalence plnění, a v tomto smyslu by dosáhla téhož, jako by v její prospěch bylo možno uplatnit pravidlo o neúměrném zkrácení. Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 407/99, dospěl k závěru,že protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) je vyloučen, je-li hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení výsledkem dohodovacího řízení (§ 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Přestože dohodovací řízení se jako institut, jehož výsledkem je (má být) dohoda o obsahu rámcové smlouvy, kterou se řídí smlouvy o poskytování a úhrad hrazených služeb mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb, vztahuje (pouze) na financování zdravotních služeb poskytovaných poskytovateli zdravotních služeb, se zvláštní smlouvou jej pojí společný účel. Z uvedeného vyplývá, že ujednání způsobu stanovení ceny zdravotních služeb ve zvláštní smlouvě (§ 17a zákon o veřejném zdravotním pojištění) vylučuje protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí.“ 34. Obdobně (rovněž ve vztahu k totožnému pobytovému zařízení sociálních služeb) rozhodl i Městský soud v Praze ve svém rozsudku č.j. 58 Co 142/2020-241 ze dne 28. května 2020, kdy shrnul, že„ účastníci uzavřeli úhradové dodatky, tj. se dohodli na výši plateb, resp. způsobu výpočtu jejich výše. Byť toto ujednání vycházelo z úhradové vyhlášky, která v příloze č. 1 části B, odst. 2 písm. b) upravovala způsob výpočtu úhrady zdravotní péče poskytované v pobytových zařízeních sociálních služeb způsobem výše uvedeným, přičemž se od tohoto způsobu výpočtu lišilo pouze nevýznamným navýšením koeficientu ve prospěch žalobkyně, jednalo se o úhradu smluvně stanovenou. Žalovaná plnila žalobkyni v souladu s tímto ujednáním, což mezi účastníky ani nebylo sporné. Žalobkyně by tak mohla být úspěšná pouze v případě, že by bylo možno učinit závěr o neplatnosti těchto ujednání, to se však nestalo. Pokud žalobkyně poukazovala na adhezní charakter úhradového dodatku, pak pouze z toho, že smlouva má adhezní charakter, nelze učinit závěr o její neplatnosti, k tomu musí přistoupit další okolnosti uvedené v § 1800 odst. 2 o. z. Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že úhradový dodatek znaky uvedené v § 1800 odst. 2 o. z. nevykazuje. Je sice nepochybné, že úhradový dodatek byl vypracován a předložen žalovanou, žalovaná tak jednala v souladu s ust. § 17a odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., z něhož vyplývá její kontraktační povinnost ve vztahu k žalobkyni, žalobkyně však netvrdila, že by se takovému uspořádání bránila, že by se domáhala nějaké změny textu, že by k jiné úpravě nebyl dán žádný prostor. Současně nebylo ani prokázáno, že by toto ujednání bylo pro žalobkyni zvláště nevýhodné za současné absence rozumného důvodu pro takové uspořádání, ani že by se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu odchylovala od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech. Soud I. stupně v této souvislosti správně poukázal na limitovaný objem finančních prostředků ze systému veřejného zdravotního pojištění, který lze považovat za zákonem předpokládaný rozumný důvod pro případné nevýhodné uspořádání. Žalobkyně ani netvrdila, že by se žalovaná ve vztahu k jiným poskytovatelům chovala odchylně, ani že by ostatní zdravotní pojišťovny nabízely zcela odlišné podmínky.“ 35. Přestože se uvedené závěry Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Městského soudu v Praze vztahují k pobytovým zařízením sociálních služeb, které uzavírají smlouvu s pojišťovnami dle ust. § 17a zákona č. 48/1997 Sb. (pojišťovny mají kontraktační povinnost vůči těmto subjektům), má zdejší soud za to, že jejich závěry jsou aplikovatelné i v podmínkách úhrad poskytovatelů zdravotní péče, a to zvláště za situace, kdy tito poskytovatelé jsou účastníky dohodovacího řízení a mají tak reálný vliv na úpravu výše úhrady pro konkrétní úhradové období (na rozdíl od pobytových zařízení sociálních služeb); jejich postavení je tak dle názoru soudu zřetelně silnější oproti postavení pobytových zařízení sociálních služeb.

36. Z výše citovaných judikátů tedy i zdejší soud učinil závěr (jsa těmito právními závěry vázán ve smyslu ust. § 13 o.z.), že přestože v obecné rovině platí, že úhradová vyhláška významným způsobem dotváří i podmínky pro podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb, každý poskytovatel se může dohodnout se zdravotní pojišťovnou na jiném způsobu určení výše úhrad a tím ve vztahu k jejich vzájemným právním vztahům vyloučit použití úhradové vyhlášky, jak nastínil Ústavní soud právě ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/15. Jestliže tedy žalobkyně pro rok 2015 uzavřela s žalovanou úhradový dodatek, ve kterém zakotvila úhradu vycházející především z vyhlášky č. 324/2014 Sb., nelze jí přiznat nárok na úhradu žalobou požadované částky koncipovaný na tvrzení o protiústavním zásahu do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí. Žalobkyně úhradový dodatek uzavřela ze svobodné vůle poté, co při využití svých potřebných schopností (§ 5 odst. 1 o. z.), které lze u ní vzhledem k její profesionalitě důvodně předpokládat, odborně a kompetentně zhodnotila podmínky v návrhu obsažené, netvrdila, natož prokázala, že by se takovému uspořádání bránila nebo že by k jiné úpravě nebyl dán žádný prostor. Současně nebylo ani prokázáno, že by toto ujednání bylo pro žalobkyni zvláště nevýhodné za současné absence rozumného důvodu pro takové uspořádání, ani že by se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu odchylovala od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech. Jak prokázala žalovaná porovnáním objemu péče a úhrady u srovnatelných poskytovatelů zdravotní péče, obdobně bylo postupováno i vůči jiným poskytovatelům zdravotní péče v obdobném regionálním položení. Soud proto v souladu s citovanou judikaturou na základě výše citovaných právních závěrů žalobu zamítl.

37. Soud již zamítl návrh strany žalující na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika, ceny a odhady, dále fakturami za rok 2015, peněžním deníkem, účetními deníky, zdravotní dokumentací pacientů - pojištěnců žalované strany za rok 2015, případně další návrhy na doplnění dokazování učiněné v průběhu řízení a dosud neprovedené, neboť s ohledem na jeho výše uvedený právní závěr by prokazování nutných nákladů na poskytnutou zdravotní péči na straně žalující bylo nehospodárné a nadbytečné.

38. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého v řízení zcela úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni; náklady tvoří odměna za zastoupení z tarifní hodnoty 2 636 497 Kč za 5 úkonů právní služby dle ust. § 7 bod 6 ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g), h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ a.t.“) za převzetí zastoupení, účast u jednání dne 23.5.2019, vyjádření ze dne 29.8.2019, vyjádření ze dne 7.5.2021, účast u jednání dne 11.5.2021, dále dva půl úkony dle ust. § 11 odst. 2 písm. f) a.t. za účast na jednání dne 6.11.2019 a 25.2.2021, náhrada hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 1,3 a.t. za 7 úkonů právní služby a náhrada za 21 % DPH, jíž je zástupce žalované plátcem. Celková výše náhrady nákladů řízení tak činí 139 464,60 Kč.

39. Pro úplnost soud uvádí, že neshledal důvod pro mimořádné snížení náhrady nákladů řízení či její nepřiznání úspěšnému účastníku postupem dle ust. § 150 o.s.ř., jak navrhovala žalobkyně s odkazem na probíhající konkursní řízení. Soud má za to, že i probíhající konkursní řízení není důvodem pro postup dle ust. § 150 o.s.ř. bez dalšího, když žalobkyně se rozhodla v řízení pokračovat a nároky nadále uplatňovat, zvláště za situace, kdy k hájení svého práva využila služeb advokáta. Ze všech těchto důvodů soud neshledal důvod zvláštního zřetele hodný pro výjimečný postup dle ust. § 150 o.s.ř.

Poučení