11 C 132/2024 - 29

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 19 300 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 300 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 388,38 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 300 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 096 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [Anonymizováno], [tituly za jménem]

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 1. 12. 2023, ve znění doplnění ze dne 30. 7. 2024, se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 19 300 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 388,38 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 300 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že mezi předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa] a žalovanou byla dne 25. 1. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno]. Na základě smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 33 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy a žalovaná se zavázala tyto prostředky spolu se úrokem ve výši 5 610 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 6 600 Kč a za hotovostní inkaso ve výši 18 810 Kč, vrátit v 80týdenních splátkách, což ale neučinila. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla z předchůdkyně žalobkyně postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 na žalobkyni jako nového věřitele. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Žalovaná na svůj dluh celkem uhradila částku 13 700 Kč. Žalobkyně po žalované požaduje pouze vrácení částky představující zbývající jistinu se zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně se tedy domáhá po žalované dlužné jistiny ve výši 19 300 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou jistinou ve výši 33 000 Kč a částkou zaplacenou žalované ve výši uhradil částku 13 700 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 388,38 Kč (tj. ve výši 15 % ročně z částky 19 300 Kč od 9. 8. 2022 do 1. 6. 2023, tedy od data prodlení žalovaného, když měl celkovou dlužnou částku uhradit do data postoupení), a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 19 300 Kč od 9. 8. 2022 do zaplacení. Žalobkyně před podáním žaloby žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky.

2. Žalovaná se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřila. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

3. Ze smlouvy označené jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti“ č. [Anonymizováno] bylo zjištěno, že dne 25. 1. 2021 žalovaná a [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], podepsaly smlouvu, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s úrokem ve výši 5 610 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 6 600 Kč a za hotovostní inkaso ve výši 18 810 Kč, vrátit v 80 týdenních splátkách po 801 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že při uzavření smlouvy převzala v hotovosti celou poskytnutou částku.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023, potvrzení o úplatě a seznamu postoupených pohledávek k této smlouvě, soud zjistil, že žalobkyně jako postupník a společnost [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], jako postupitel, podepsaly písemnou smlouvou o postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o zápůjčce specifikované v příloze č. [hodnota] smlouvy, a to se všemi právy s nimi spojenými. Pohledávka za žalovanou ze smlouvy č. [Anonymizováno] se nachází v seznamu postoupených pohledávek.

5. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2023 a podacího lístku, soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vyhotovila oznámení adresované žalované, ve kterém sdělovala postoupení pohledávky ze smlouvy č. [Anonymizováno] a vyzvala žalovanou k uhrazení dlužných částek.

6. Z předžalobní upomínky ze dne 25. 8. 2023 a podacího lístku, bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně vyhotovil výzvu adresovanou žalované, ve které ji vyzvala k zaplacení dlužných částek ze smlouvy č. [Anonymizováno].

7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaná sdělila, že žila v nájmu, má středoškolské vzdělání, je svobodná a zároveň má partnera. Jako příjmy uvedla částku 20 448 Kč ze samostatné výdělečné činnosti a částku 8 190 Kč jako ošetřovné a 10 000 Kč jako výživné, její příjmy tak byly 38 638 Kč. Jako výdaje jsou uvedeny částka 14 900 Kč na bydlení, 8 000 Kč osobní výdaje, 1 500 Kč spoření/pojištění, 3 510 Kč splátky, 6 000 Kč výdaje na podnikání, celkem 33 910 Kč. Žalovaná měla tři nezaopatřené děti.

8. Z výpisů z účtu č.l. 18-19 soud zjistil, že žalované byla na účet připsána jako ošetřovné od ČSSZ v měsíci prosinci 2020 částka 5 040 Kč a v lednu 2021 částka 11 340 Kč. Od společnosti [právnická osoba]. pak byla žalované na účet připsána částka 2 569,48 Kč v prosinci 2020, v listopadu 2020 částky 14 120,31 Kč a 19 548 Kč, v měsíci říjnu 2020 pak částky 17 104,50 Kč a 7 602 Kč. Každý měsíc byla na účet žalované rovněž připsána částka celkem 10 000 Kč označené jako „výživné“ a „pro děti“. V měsíci prosince 2020 žalovaná uhradila 16 000 Kč na nájem. V měsíci listopad 2020 uhradila žalovaná na nájmu 14 900 Kč a 4 000 Kč, stejně tak v měsíci říjen 2020 Z výše uvedených důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

9. Právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], a žalovaná dne 25. 1. 2021 podepsaly smlouvu č. [Anonymizováno], na základě které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 30 000 Kč a žalovaná se uvedenou částku zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 5 610 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 6 600 Kč a za hotovostní inkaso ve výši 18 810 Kč, vrátit v 80 týdenních splátkách po 801 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že při uzavření smlouvy převzala v hotovosti poskytnutou částku. Pohledávka za žalovanou ze smlouvy č. [Anonymizováno] byla postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované odeslala oznámení o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2023. Před podáním žaloby byla žalované odeslána výzva k zaplacení dluhu zástupce žalobkyně ze dne 25. 8. 2023. Předchůdkyně žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalované na základě zákaznické karty, kdy její příjmy ověřila výpisem z účtu, ze kterých rovněž zjistila výdaje na bydlení.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

12. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

14. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je převážně důvodná.

15. Soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly smlouvu o zápůjčce v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl proto soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný spotřebitelský úvěr.

16. Soud dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalované byla sice prověřena dostatečně (předchůdkyně žalobkyně si vyžádala informace jak o příjmu, tak o výdajích žalované), ale úvěr neměl být žalované poskytnut. Předchůdkyně žalobkyně vypočetla měsíční příjmy žalované na částku 38 638 Kč a výdaje na částku 33 910 Kč, rozdíl tak činil 4 728 Kč. Splátky činily 3 204 Kč, kdy se jedná dle názoru soudu o vysoké splátky ve vztahu k volným prostředkům, které měly žalované každý měsíc zůstat, a to zvláště za situace, že se starala o 3 děti. Předchůdkyně žalobkyně pak neměla do použitelného příjmu domácnosti započítávat výživné pro děti, neboť se nejedná o částku určenou pro žalovanou, ale pro její děti. Navíc předchůdkyně žalobkyně započetla do příjmu jak příjem žalované ve výši 20 448 Kč jako OSVČ, tak ošetřovné ve výši 8 190 Kč, přičemž je zřejmé, že když žalovaná pobírala ošetřovné, tak nemohla pracovat a mít příjmy z obou položek (přičemž bez započtení ošetřovného neměla žalovaná žádné volné prostředky ke splácení). Tato skutečnost je zřejmá i z výpisů z účtu, neboť v prosinci 2020 měla žalovaná příjem od společnosti [právnická osoba] ve výši pouze 2 569,48 Kč, přestože předchozí měsíce byl tento příjem řádově vyšší, naopak za tento měsíc obdržela ošetřovné ve výši 5 040 Kč. Dle názoru soudu předchůdkyně žalobkyně neměla žalované úvěr poskytnout jak na základě jejího výpočtu volných prostředků, tak především proto, že její výpočet volných prostředků ke splácení je na základě výše uvedeného nesprávný.

17. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalované dne 25. 1. 2021 vyplatila v hotovosti při podpisu smlouvy částku 30 000 Kč, přičemž dle žalobkyně žalovaná uhradila částku 13 700 Kč. Žalovaná v řízení nenamítala, jakou částku uhradila na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovanou. Stejně tak žalovaná neuváděla žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni, na kterou byla pohledávka ze smlouvy (a všechna práva s ní spojená) postoupena, tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 19 300 Kč, jak ostatně požadovala, a soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalované částku uhradit. V této části předmětu řízení tak byla žalobkyně úspěšná.

18. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení žádných dalších nároků a ani požadovaného úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

19. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

20. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaná (protože netvrdila, jaké byly její možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaná by se tak do prodlení se splácením jistiny dostala poté, co byla žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaná byla povinna tvrdit a prokazovat, jaké byly jeho možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

21. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

22. Výzvy, uvedené v bodě 20. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaná se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalované (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohly dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

23. Dle názoru soudu se navíc žalovaná nemohla dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jejích možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZoSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní) pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

24. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

25. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

26. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 096 Kč, přičemž tato částka představuje 48,68 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 74,34 % a úspěchu žalované v rozsahu 25,66 %, přičemž soud zkapitalizoval požadované příslušenství ke dni svého rozhodnutí pro potřeby výpočtu úspěchu ve věci). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 19 300 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Podmínky ustanovení § 14b odst. 1 a. t. byly splněny, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (měněny jsou toliko identifikační údaje žalovaného, údaje o smlouvě, dlužném období a dlužných částkách) a předmětem řízení je peněžité plnění, kdy tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč., čehož si je ostatně žalobkyně vědoma, když sama v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, požadovala odměnu ve výši stanovenou § 14b a. t.

28. Lhůtu k plnění soud určil výroku I. tohoto rozsudku podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod, když žalovaná netvrdila, jaké jsou jeho možnosti jistinu splácet. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.

Poučení