11 C 132/2025 - 27

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 51 484 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 36 000 Kč a částku 15 484 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 800 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 516,14 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 484 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 973 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [Anonymizováno], [tituly za jménem]

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 3. 2. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 36 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 800 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení (nárok 1) a částky 15 484 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 516,14 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 484 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení. Žalobkyně svůj nárok 1 odůvodnila tím, že mezi předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČO [IČO] (dále jen také „předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou došlo dne 13. 9. 2021 k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy a žalovaná se zavázala tyto prostředky spolu se souhrnným poplatkem ve výši 50 346 Kč vrátit v 24měsíčních splátkách. Žalovaná na svůj dluh celkem uhradila částku 9 000 Kč. Žalobkyně po žalované požaduje pouze vrácení částky představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované se zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně tedy požaduje jistinu ve výši 36 000 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou jistinou ve výši 45 000 Kč a částkou zaplacenou žalovanou ve výši 9 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 800 Kč (tj. ve výši 15 % ročně z částky 36 000 Kč od 14. 9. 2023 do 29. 7. 2024, tedy od data prodlení žalované, když měla celkovou dlužnou částku uhradit do 13. 9. 2023 do data postoupení pohledávky), a úrok z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 36 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení.

2. Žalobkyně svůj nárok 2 odůvodnila tím, že mezi předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČO [IČO] (dále jen také „předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou došlo dne 7. 6. 2021 k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy a žalovaná se zavázala tyto prostředky spolu se souhrnným poplatkem ve výši 35 156 Kč vrátit v 30měsíčních splátkách. Žalovaná na svůj dluh celkem uhradila částku 14 516 Kč. Žalobkyně po žalované požaduje pouze vrácení částky představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované se zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně tedy požaduje jistinu ve výši 15 484 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou jistinou ve výši 30 000 Kč a částkou zaplacenou žalovanou ve výši 14 516 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 516,14 Kč (tj. ve výši 15 % ročně z částky 15 516 Kč od 8. 12. 2023 do 29. 7. 2024, tedy od data prodlení žalované, když měla celkovou dlužnou částku uhradit do 7. 12. 2023 do data postoupení pohledávky), a úrok z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 15 484 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení.

3. Žalobkyně před podáním žaloby žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky. Pohledávky ze smluv, včetně příslušenství, se všemi právy s nimi spojenými, byly ze strany společnosti [právnická osoba], IČO [IČO] postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024 na žalobkyni jako nového věřitele. Postoupení pohledávek bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně.

4. Žalovaná se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřila. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy označené jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru“ č. [hodnota] bylo zjištěno, že dne 13. 9. 2021 žalovaná a společnost [právnická osoba], IČO [IČO], podepsaly smlouvu, na jejímž základě se předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 45 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem v částce 50 346 Kč, zaplatit v hotovosti v 24měsíčních splátkách po 3 973 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že při uzavření smlouvy převzala v hotovosti celou poskytnutou částku.

6. Ze smlouvy označené jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru“ č. [hodnota] bylo zjištěno, že dne 4. 6. 2021 žalovaná a společnost [právnická osoba], IČO [IČO], podepsaly smlouvu, na jejímž základě se předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 30 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem v částce 31 286 Kč, zaplatit v hotovosti v 30měsíčních splátkách po 2 172 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že při uzavření smlouvy převzala v hotovosti celou poskytnutou částku.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek k této smlouvě, soud zjistil, že žalobkyně jako postupník a společnost [právnická osoba], IČO [IČO], jako postupitel podepsaly dne 29. 7. 2024 písemnou smlouvou o postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o zápůjčce specifikované v příloze č. [hodnota] smlouvy, a to se všemi právy s nimi spojenými. Pohledávka za žalovanou ze smlouvy č. [hodnota] a [Anonymizováno] se nachází v seznamu postoupených pohledávek.

8. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 7. 2024 a podacího lístku, soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vyhotovila oznámení adresované žalované, ve kterém sdělovala postoupení pohledávky ze smlouvy č. [hodnota] a [Anonymizováno] vyzvala žalovanou k uhrazení dlužných částek do 10 dnů od obdržení dopisu. Oznámení bylo předáno k poštovní přepravě dne 16. 8. 2024.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 31. 10. 2024 a podacího lístku, bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyhotovil výzvu adresovanou žalované, ve které ji vyzval k zaplacení dlužných částek ze smlouvy č. [hodnota] a [Anonymizováno]. Předžalobní upomínka byla předána k poštovní přepravě dne 1. 11. 2024.

10. Z karty zákazníka ze dne 4. 6. 2021 soud zjistil, že žalovaná předchůdkyni žalobkyně sdělila, že je vdaná a bydlí jako vlastník, má základní středoškolské, má jednu vyživovací povinnost, její čistý příjem činí 18 618 Kč a výdaje jsou 3 000 Kč a splátky činí 1 300 Kč měsíčně u předchůdkyně žalobkyně. Ve formuláři je zaznamenáno, že předchůdkyně žalobkyně neměla k dispozici žádné dokumenty ohledně poměrů žalované.

11. Z karty zákazníka ze dne 12. 9. 2021 soud zjistil, že žalovaná předchůdkyni žalobkyně sdělila, že je vdaná a bydlí jako vlastník, má základní středoškolské, má jednu vyživovací povinnost, její čistý příjem činí 19 327 Kč a výdaje jsou 3 000 Kč a splátky činí 1 000 Kč měsíčně u předchůdkyně žalobkyně, příjmy domácnosti pak jsou 21 500 Kč. Ve formuláři je zaznamenáno, že předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici výplatní pásky žalované.

12. Z tabulky umoření ke smlouvě č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaná uhradila částku 14 516 Kč a jak tato částka byla původně započítána na dluh žalované.

13. Z tabulky umoření ke smlouvě č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaná uhradila částku 9 000 Kč a jak tato částka byla původně započítána na dluh žalované.

14. Z výplatních pásek č.l. 18 soud zjistil, že čistý příjem žalované v měsíci dubnu 2021 byl 20 142 Kč a v měsíci květnu 2020 pak 18 829 Kč. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

15. Předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], IČO [IČO], a žalovaná dne 13. 9. 2021 podepsaly smlouvu č. [hodnota], na jejímž základě se předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 45 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem v částce 50 346 Kč, zaplatit v hotovosti v 24měsíčních splátkách po 3 973 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že při uzavření smlouvy převzala v hotovosti celou poskytnutou částku.

16. Předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], IČO [IČO], a žalovaná dne 4. 6. 2021 podepsaly smlouvu č. [hodnota], na jejímž základě se předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku žalované částku 30 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu se souhrnným poplatkem v částce 31 286 Kč, zaplatit v hotovosti v 30měsíčních splátkách po 2 172 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že při uzavření smlouvy převzala v hotovosti celou poskytnutou částku.

17. Pohledávky za žalovanou byly postoupeny z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek podepsané dne 29. 7. 2024. Předchůdkyně žalobkyně žalované oznámila postoupení pohledávek dopisem ze dne 29. 7. 2024. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k zaplacení dluhu výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 31. 10. 2024.

18. Žalovaná žalobkyni sdělila dne 4. 6. 2021, že je vdaná a bydlí jako vlastník, má základní středoškolské, má jednu vyživovací povinnost, její čistý příjem činí 18 618 Kč a výdaje jsou 3 000 Kč a splátky činí 1 300 Kč měsíčně u předchůdkyně žalobkyně.

19. Žalovaná žalobkyni sdělila dne 12. 9. 2021, že je vdaná a bydlí jako vlastník, má základní středoškolské, má jednu vyživovací povinnost, její čistý příjem činí 19 327 Kč a výdaje jsou 3 000 Kč a splátky činí 1 000 Kč měsíčně u předchůdkyně žalobkyně, příjmy domácnosti pak jsou 21 500 Kč.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „ZSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 2 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

25. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je převážně důvodná. Žalobkyně v žalobním návrhu uváděla, že žalovanou částku požaduje z titulu bezdůvodného obohacení, což není skutkové tvrzení, ale jedná se o právní hodnocení. Celý obsah návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyně věnovala skutkovým tvrzením ohledně uzavřené smlouvy mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, jednotlivým nárokům ze smlouvy, splatnosti pohledávek a dalším tvrzením, ohledně uskutečněného právního jednání mezi stranami, aniž by žalobkyně uvedla skutková tvrzení, z kterých dovozuje její nárok na vydání bezdůvodné obohacení. S ohledem na skutečnost, že z tvrzení žalobkyně bylo zřejmé, že mezi původními stranami byla uzavřena smlouva v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, soud vyzval žalobkyni, aby tvrdila veškeré rozhodné skutečnosti ohledně prověření úvěruschopnosti, kterou je soud povinen zkoumat.

26. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 20. 9. 2025 doplnila, že úvěruschopnost byla řádně prověřena na základě informací od žalované, které byly ověřeny. Žalovaná byla zaměstnána, měla měsíční příjem ve výši 40 827 kč, resp. 18 618 Kč, žila ve vlastním bytě či domě, neměla úvěr z kreditní karty ani zápůjčky u jiné společnosti a předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat správnosti údajů uvedených v zákaznické kartě, kdy příjem u zápůjčky ze dne 12. 9. 2021 byl ověřena dle výplatních listin. K požadavku na bezdůvodné obohacení se žalobkyně nevyjádřila.

27. Soud je toho názoru, že pokud je možné právní jednání mezi stranami podřadit pod ustanovení občanského zákoníků upravující smluvní jednání mezi stranami, nemůže bez dalšího na řešenou věc aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení, a to jen na základě skutečnosti, že žalobkyně uvedla do návrhu, že požadované částky představují bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované. Soud se proto zabýval tvrzenými skutečnostmi ohledně smluv uzavřených mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou a dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvy o zápůjčce v režimu zákona o spotřebitelském úvěru.

28. S odkazem na výše citovaná zákonná ustanovení a judikaturu, byl proto soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované splatit předmětné spotřebitelské úvěry. Z dostupných důkazů a tvrzení žalobkyně soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně s náležitou péči nepostupovala. Předchůdkyně žalobkyně ověřila příjmy žalované pouze u smlouvy č. [hodnota] ze dne 13. 9. 2021, když měla k dispozici výplatní pásky. U smlouvy č. [hodnota] ze dne 4. 6. 2021 žádné doklady k dispozici neměla, nejsou uvedeny v kartě zákazníka. Co se týče výplatních pásek, tak v kartě zákazníka bylo uvedeno, že předchůdkyně žalobkyně příjmy žalované ověřila z výplatních pásek za měsíce červenec a srpen 2021, ale předloženy na č.l. 18 byly výplatní pásky za měsíc duben 2021 a květen 2020, tedy je zde evidentní rozpor mezi kartou zákazníka a výplatními páskami, které v době poskytnutí spotřebitelského úvěru navíc nebyly aktuální (v jednom případě více jak rok stará), tedy nemohly prokázat aktuální poměry žalované. Ze skutečnosti, že v kartě zákazníka jsou uvedeny zcela jiné měsíce než ve výplatních páskách, které byly předloženy, je pak zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně ani výplatní pásky nekontrolovala s náležitou pečlivostí. Co se týče výdajové stránky, tak zde předchůdkyně žalobkyně vycházela z výdajů ve výši 3 000 Kč měsíčně, což je na první pohled naprosto neodpovídající částka, zvláště za situace, kdy žalovaná měla mít vyživovací povinnost k další osobě, tyto výdaje navíc nebyly jakkoliv ověřeny. Předchůdkyně žalobkyně pak počítala s dalšími splátkami, které u ní měla žalovaná, kdy při poskytnutí zápůjčky ze dne 4. 6. 2021 č. [hodnota] tyto činily 1 300 Kč, ale u při poskytnutí zápůjčky ze dne 13. 9. 2021 č. [hodnota] půjčky vůči předchůdkyni žalobkyně činily pouze 1 000 Kč dle karty zákazníka, přestože žalovaná splácela půjčku ze dne 4. 6. 2021 č. [hodnota] se splátkou 2 172 Kč, což v kartě zákazníka uvedeno není. Předchůdkyně žalobkyně pak brala v úvahu i příjmy domácnosti žalované, ale z půjčky nikdo další zavázán nebyl. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně přistupuje k vyplnění zákaznické karty zcela svévolně a bez ohledu na realitu, jak je ostatně soudu známo i z jiných řízení vedených u zdejšího soudu.

29. K argumentaci žalobkyně uvedené ve vyjádření ze dne 20. 9. 2025 postačí toliko uvést, že soud přistupuje ke každému případu individuálně a individuálně hodnotí i skutkové okolnosti každého případu, kdy bere v úvahu typ a výši úvěru a poměry žalovaných a nepožaduje paušálně po poskytovatelích úvěru, aby dopodrobna zkoumali nejmenší detaily ohledně poměrů žalovaných, jejich příjmů a výdajů. V daném případě měla žalobkyně (původní věřitel) poměry žalované zkoumat podrobněji, na tom nic nemění ani žalobkyní předložená a odkazovaná rozhodnutí jiných soudů a skutečnost, že po určitou dobu žalovaná splátky hradila. Předchůdkyně žalobkyně měla podrobněji zkoumat a ověřit poměry žalované, především ohledně jejích výdajů, ale taky příjmů, neboť v jednom případě příjmy, jakkoliv neověřila a v druhém případě měla neaktuální informace. Pokud žalobkyně argumentovala, že u nižších půjček s kratší dobou splácení nelze po věřiteli požadovat podrobné zkoumání poměrů, tak v daném případě se jednalo o zápůjčky se splatností 24 a 30 měsíců, se splátkami 3 973 Kč a 2 172 Kč, které dohromady činily skoro třetinu příjmu žalované a celková dlužná částka přesáhla 150 000 Kč a nedá se tak hovořit o zápůjčkách s kratší lhůtou splatnosti a nižšími poskytnutými finančními prostředky, nehledě na to, že žalovaná měla u předchůdkyně žalobkyně ještě další zápůjčku podle karty zákazníka ze dne 4. 6. 2021. Jak již soud uvedl, nelze požadovat po poskytovatelích spotřebitelských úvěrů zkoumaní nejmenších detailů poměrů klientů, ale v daném případě předchůdkyně žalobkyně nezkoumala výdajovou stránku žalované prakticky vůbec, když se pouze spokojila na první pohled se zcela neodpovídajícím a blíže neurčenými výdaji ve výši 3 000 Kč, které nemohou odpovídat reálnému životu, a výdaji na splátky, které zjevně nebyly reálné, když předchůdkyně žalobkyně nezapočítala, ani ty splátky, které při poskytnutí zápůjčky dle smlouvy ze dne 13. 9. 2021 měla žalovaná hradit dle smlouvy ze dne 4. 6. 2021. Předchůdkyně žalobkyně pak pracovala i s dalším příjmem domácnosti, ačkoliv není specifikováno jakým, ve výši 21 500 Kč, který navíc nebyl jakkoliv ověřen, navíc za situace, kdy ze smlouvy žádná další osoba nebyla zavázána. To vše v daném případě ve světle měsíční výše uvedených splátek, které tvořily podstatnou část příjmu žalované.

30. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSU, kdy soud je povinen zkoumat tuto neplatnost z úřední povinnosti, jak je výše uvedeno. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalované vyplatila v hotovosti částku 45 000 Kč, přičemž dle žalobkyně žalovaná uhradila částku 9 000 Kč (nárok 1). Rovněž bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalované vyplatila v hotovosti částku 30 000 Kč, přičemž dle žalobkyně žalovaná uhradila částku 14 516 Kč (nárok 2). Žalovaná v řízení nenamítala, jakou částku uhradila na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovanou. Stejně tak žalovaná neuváděla žádné skutečnosti ohledně jejích možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni, na kterou byly pohledávky postoupeny, tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 36 000 Kč (nárok 1) a 15 484 Kč (nárok 2), soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalované částky uhradit.

31. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

32. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalované, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

33. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaná (protože netvrdila, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinna uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaná by se tak do prodlení se splácením jistiny dostala poté, co byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaní byli povinni tvrdit a prokazovat, jaké byly jejich možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

34. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

35. Výzvy, uvedené v bodě 33. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaná se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalované (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohly dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

36. Dle názoru soudu se navíc žalovaná nemohla dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jejích možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, a soud tak nemá jak ověřit jeho možnosti splácet) pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti, tedy s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

37. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst.1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti pohledávky dle návrhu věřitele s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

38. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

39. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 973 Kč, přičemž tato částka představuje 52,23 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 76,115 % a úspěchu žalované v rozsahu 23,885 %, kdy pro účely výpočtu úspěchu soud zkapitalizoval požadované příslušenství ke dni vyhlášení rozhodnutí). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 060 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (předžalobní výzva, návrh ve věci samé, účast u jednání) a v souvislosti s cestou realizovanou dne 6. 11. 2025 náhrada 1 350,01 Kč za 96 ujetých km v částce 750,01 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,8 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 350,01 Kč ve výši 283,50 Kč, ponížená na polovinu, neboť zástupce se účastnil dvou jednání. Soud nepřiznal náhradu za vyjádření ze dne 20. 9. 2025, neboť se jednalo o vyjádření k výzvě soudu k doplnění nedostatečných tvrzení žalobkyně a označení důkazů a za takové vyjádření náhrada nepřísluší.

41. Odměnu za zastoupení advokátem soud žalobkyni nepřiznal, neboť se dle názoru soudu nejedná o účelně vynaložené náklady. Soudu je jak z úřední činnosti, tak ze smlouvy o postoupení pohledávek předložené v projednávané věci známo, že žalobkyně je společností, která se zabývá vymáháním postoupených pohledávek, a to ve velkém množství a jedná se prakticky o inkasní agenturu. Jako taková by měla disponovat příslušným aparátem pro správu pohledávek, které pravidelně vymáhá prostřednictvím formulářových žalob, jako je tomu v tomto případě. V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 585/17, tak soud náhradu a zastoupení advokátem nepřiznal a přiznal pouze náhradu nákladů řízení, jako by žalobkyně nebyla zastoupena.

42. Lhůtu k plnění soud určil výroku I. tohoto rozsudku podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod, žalovaná netvrdila, jaké jsou její možnosti splácet. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.

Poučení