11 C 140/2023-69

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Janou Spanilou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 42 160 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 42 160 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 21 000 Kč od 1. 11. 2013 do 12. 12. 2022 a ve výši 15 % ročně z částky 42 160 Kč od 13. 12. 2022 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátu, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 9 360 Kč, která bude proplacena po právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 22. 2. 2023 domáhala zaplacení částky 42 160 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaná jí způsobila škodu jako advokát, který jí byl ustanoven jako zástupce v soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 28 C 395/2013 V soudním řízení se žalobkyně domáhala po žalované [jméno] [příjmení], [datum narození], zaplacení částky 21 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 21 000 Kč od 1. 11. 2013 do zaplacení. Soudní řízení však skončilo tak, že žaloba byla zamítnuta a dále jí byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 21 160 Kč. Důvod zamítnutí žaloby pak spočívá dle žalobkyně na straně žalované, když ta před soudy neuplatnila důkazy navrhované žalobkyní, a to návrh na doplnění dokazování dle dopisu žalobkyně ze dne 20. 2. 2016, ze dne 13. 9. 2017 a ze dne 10. 11. 2017 adresovaného žalované, kdy žalovaná měla na pokyn žalobkyně soudu navrhnout, aby žalovanou vyzval k předložení konkrétních listin, týkajících se vyúčtování služeb, resp. faktur dodavatelů jednotlivých médií. Vzhledem k tomu, že tento důkaz nebyl ze strany žalované v tomto řízení navržen, má žalobkyně důvodně za to, že byla ve sporu proti paní [příjmení] neúspěšná. Pokud by žalovaná uvedený důkaz navrhla, lze předpokládat, že by bylo prokázáno, že vyúčtování předložené paní [příjmení] je nesprávné. Nutno uvést, že vyúčtování předložené paní [příjmení] v soudním řízení nesplňuje náležitosti vyúčtování služeb ve smyslu ustálené judikatury k roku 2010 a 2011, když z vyúčtování nebyly zřejmé jednotlivé položky (služby), resp. vyúčtování bylo zcela nepřehledné, a tedy soudem absolutně nepřezkoumatelné, a tedy paní [příjmení] nevznikl ani nárok na doplacení přeplatku. Pokud by pak byla žalobkyně ve sporu úspěšná, nebyla by nucena hradit náklady řízení ve výši 21 160 Kč. S ohledem na shora uvedené žalobkyně požaduje po žalované nahradit škodu, tedy uhradit částku 42 160 Kč představující jistinu původního řízení 21 000 Kč, dále náklady řízení ve výši 21 160 Kč a dále příslušenství spočívající v úroku z prodlení z částky 21 000 Kč za období od 1. 11. 2013 do 12. 12. 2022 a úroku z prodlení z částky 42 160 Kč za období od 13. 12. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Ve vyjádření ze dne 22. 5 2023 vznesla námitku promlčení a dále uvedla, že považuje žalobu za šikanózní. U jednání svou obranu dále rozvedla tak, že veškeré důkazy v řízení o Obvodního soudu pro Prahu 10 byly provedeny, neúspěch však spočíval v jiném právním názoru odvolacího soudu, nikoliv v nepředložení důkazů. Žalobkyni zastupovala řádně, věnovala jejímu zastupování spoustu času (i volného), rozsudek včetně nahrávky z odvolacího jednání žalobkyni zasílala na její adresu, žalobkyně si však poštu nepřebírala. Navrhla zamítnutí žaloby zejména z toho důvodu, že nárok je promlčen.

3. Žalobkyně považovala námitku promlčení vznesenou žalovanou za rozpornou s dobrými mravy, a to proto, že se jedná o pochybení profesionála v oboru, a z toho důvodu je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 28 C 395/2013 zastoupena žalovanou advokátkou [celé jméno žalované] jako ustanovenou zástupkyní.

6. Účastníci dále učinili nesporným, že žalobkyně byla v tomto řízení neúspěšná, když její žaloba o zaplacení 21 000 Kč proti [jméno] [příjmení] byla pravomocně zamítnuta a žalobkyně byla povinna zaplatit náklady řízení ve výši 21 160 Kč.

7. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 28 C 395/2013 soud zjistil následující: Ze žaloby a z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 4. 2015, č. j. 28 C 395/2013-49 soud zjistil, že žalobkyně podala dne 1. 11. 2013 žalobu o zaplacení částky 21 000 Kč s příslušenstvím, usnesením ze dne 24. 4. 2015, č. j. 28 C 395/2013-49 byl žalobkyni k ochraně jejích zájmů ustanoven zástupce z řad advokátů v osobě [celé jméno žalované], advokátky. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 3. 2016, č. j. 28 C 395/2013-78 soud zjistil, že prvním rozhodnutím v této věci byl citovaný rozsudek, kterým bylo rozhodnuto tak, že žaloba byla zamítnuta. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že„ žalobkyně se domáhala zaplacení částky 13 000 Kč představující kauci, kterou žádala vrátit, a přeplatku na službách. Po provedeném dokazování soud vzal za prokázané, že žaloba není důvodná, když mezi účastníky existoval nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 1. 11. 2010, po dobu jeho trvání žalobkyně zaplatila žalované na nájemném a zálohách na služby celkem 52 000 Kč (kauce 13 000 Kč, nájemné za listopad 2010 13 000 Kč, nájemné za prosinec 2010 13 000 Kč, nájemné za leden 2011 13 000 Kč). Z korespondence mezi účastníky a z výpovědi žalobkyně na Policii ČR má soud za prokázané, že žalobkyně předmětný byt obývala i v březnu 2011. Za této situace byla povinna platit smluvené nájemné, resp. nájemné v daném místě a čase obvyklé, za listopad 2010 až březen 2011, tedy celkem 5x 13 000 Kč. Na nájemné za únor 2011 žalovaná započítala vratnou kauci ve výši 13 000 Kč, takže žalobkyně dluží žalované za užívání předmětného bytu pouze za březen 2011. Pokud se jedná o vyúčtování služeb za dobu, kdy žalobkyně předmětný byt obývala, tak jí nevznikl přeplatek, jehož zaplacení se domáhala, ale naopak nedoplatek ve výši 759 Kč, což vyplývá z faktur Pražské energetiky a vyúčtování, které provedla správcovská firma.“ Na podkladě odvolání byl tento rozsudek usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 39Co 303/2016-135 zrušen s právním názorem, že se soud má zabýval otázkou ukončení nájemního vztahu odstoupením od smlouvy, neboť pro posouzení věci je podstatné i to, zda žalobkyně byla povinna za bydlení platit nájemné či částky, které by odpovídaly bezdůvodného obohacení. [příjmení] je i zápočet kauce na nájemné a zálohy za služby za únor 2011, protože tak žalovaná jako pronajímatelka mohla učinit pouze po ukončení nájmu. Odvolací soud dále uvedl, že nepřezkoumatelné jsou závěry soudu 1. stupně ohledně skutkového závěru o nedoplatku na službách ve výši 759 Kč dle tvrzení žalované (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 3. 2016, č. j. 28 C 395/2013-78 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 39Co 303/2016-135). Z obsahu protokolu u jednání ze dne 6. 6. 2017, č. j. 28 C 395/2013-153 soud zjistil, že soud při tomto jednání vyzval žalovanou dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení a důkazní návrhy týkající se vyúčtování služeb za dobu, kdy žalobkyně užívala byt [číslo] v 1. patře domu, [ulice a číslo], [obec a číslo] a to tak, aby bylo srozumitelné a přezkoumatelné a aby z něj bylo zřejmé, jakým způsobem žalovaná vyúčtovala zálohy ve výši 3 000 Kč, které žalobkyně spolu s nájemným hradila, a aby z tohoto vyúčtování bylo zřejmé, jakým způsobem žalovaná dospěla k tvrzenému nedoplatku na službách ve výši 759 Kč, současně žalovanou poučil o tom, že pokud výzvě soudu nebude vyhověno, může to mít za následek procesní neúspěch žalované. Dále vyzval soud zástupkyni žalované, aby objasnil, jaké hrubé porušení nájemní smlouvy vedlo k tomu, že žalovaná odstoupila od smlouvy podáním ze dne 28. 1. 2011, zástupce žalované uvedl, že to bylo vícero jednání, které žalovaná odstoupením od smlouvy ze dne 28. 1. 2011 blíže nespecifikovala, ale chování žalobkyně bylo takové, že pouze nadávala, kdy v důsledku stížností sousedů na chování a jednání žalobkyně byly vícekrát přivolány hlídky Policie ČR. Dále žalovaná uvedla, že i kdyby nájem zanikl k poslednímu lednu 2011, tak žalobkyně právně okupovala byt až do března 2011. Zástupkyně žalobkyně při tomto jednání vznesla námitku promlčení proti případnému bezdůvodnému obohacení rovnajícímu se v místě a čase obvyklému nájemnému za únor a březen 2011. Zástupce žalované dále vznesl námitku započtení, když dospěl po vyúčtování k závěru, že žalobkyně dluží částku 759 Kč. Z podání ze dne 6. 7. 2017 soud zjistil, že žalovaná na výzvu soudu předložila výpočet vyúčtování služeb za období 11/ 2010 -3/ 2011 včetně příloh, konkrétně faktur od [právnická osoba] Soud toto vyjádření zaslal zástupkyni žalobkyně k vyjádření, tato reagovala podáním ze dne 1. 9. 2017, přičemž uvedla, že tvrzení o výši služeb předložené žalovanou je ničím neprokázané, otázka vyúčtování spotřebované energie je otázkou odbornou, která se bez znaleckého zkoumání neobejde; dále namítla, že žalobkyně nebyla přítomna odečtu elektroměru a dále namítla nesprávnost zápočtu částky 6 759 Kč za nehrazené služby související s užíváním předmětného bytu ze zaplacené kauce 13 000 Kč (viz doplnění tvrzení žalované ze dne 6. 7. 2017 na č. l. 158 a replika žalobkyně na č. l. 170 ze dne 1. 9. 2017). Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 9. 2017, č. j. 28 C 395/2013-180 soud zjistil, že v pořadí druhým rozsudkem tento soud 1. stupně výrokem I. rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 8 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že„ Nájemní vztah mezi účastníky trval do 31. 1. 2011, neboť žalovaná dopisem ze dne 28. 1. 2021 od nájemní smlouvy okamžitě odstoupila a žalobkyně svým dopisem ze dne 9. 2. 2011 projevila úmysl v nájemním vztahu dále nepokračovat a akceptovala ukončení nájemního vztahu ke dni 31. 1. 2011. Pokud žalobkyně obývala prostory i po 1. únoru 2011, činila tak z jiného právního titulu než z uzavřené nájemní smlouvy. Požadavkem na úhradu za užívání daného bytu žalobkyní pod 1. 2. 2011 se však již nelze zabývat s ohledem na vznesenou námitku promlčení tohoto plnění ze strany žalobkyně. Soud však neshledal důvodným požadavek žalobkyně na zaplacení částky 8 000 Kč z titulu vyúčtování služeb…. Proto soud žalobu v rozsahu částky 8 000 Kč s příslušenstvím zamítl.“ Na podkladě odvolání žalované rozhodl rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 39 Co 425/2017-208 Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 13 000 Kč s příslušenstvím zamítá a žalobkyni bylo výrokem II. uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 21 160 Kč. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že odvolací soud měl jiný právní názor na způsob ukončení nájmu, přičemž uzavřel, že„ není způsob ukončení nájmu odstoupením od smlouvy dle dopisu žalované ze dne 28. 1. 2011 právně přípustný, protože není uveden ve shora uvedené kogentní úpravě skončení nájmu. Nebyla naplněna ani smluvní ujednání účastnic, odkazující na výpovědní důvody dle § 711 odst. 2 písm. b) zák. č. 40/1964 Sb., protože v době učinění úkonu žalobkyně nezaplatila pouze jeden nájem za únor 2011 nemohl zaniknout ani odstoupením od smlouvy dle dalšího dopisu žalované ze dne 19. 3. 2011. Nájem bytu žalobkyní zanikl teprve fakticky opuštěním bytu v důsledku výměny zámků žalovanou jako pronajímatelkou dne 30. 3. 2011 za situace, kdy žalobkyně již dříve dala písemně najevo úmysl v nájemním vztahu dále nepokračovat. Splatnost tvrzené pohledávky žalobkyně, tvořené nárokem na vrácení kauce a eventuálním přeplatkem na úhradě za plnění, poskytovaná s nájmem bytu, mohla nastat nejdříve k 25. 4. 2011 a do patnácti dnů poté, co žalovaná obdrží vyúčtování od smluvních dodavatelů. V době setkání pohledávek tak pohledávky žalované promlčené nebyly a námitka promlčení ze strany žalobkyně není proto důvodná. Pouze pro úplnost soud dále uvádí, že v části výpočtu vyúčtování služeb s nájmem bytu spojených za předmětné období plně odkazuje na přesný a správný výpočet soudu prvního stupně. Z uvedeného vyplývá, že je to naopak žalobkyně, která žalované dluží 13 759 Kč a nemůže tak mít ani nárok na vrácení kauce…“ (viz odvolání žalované ze dne 27. 9. 2017 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 39 Co 425/2017-208). Rozsudek Městského soudu v Praze byl zástupkyni žalobkyně doručen dne 12. 4. 2018 (viz dodejka). Rozsudek nabyl právní moci dne 12. 4. 2018. Z formuláře„ žiadosti o právnu pomoc v inom členskom štátě Európskej únie“ doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 22. 6. 2018 soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Praze žalobkyně od své tehdejší právní zástupkyně obdržela dne 23. 4. 2018. Žalobkyně žádala o obnovu řízení a zajištění právní pomoci. Důvod obnovy spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl důkazy, které jí mohly přivodit příznivější rozhodnutí. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 7. 2018, č. j. 28 C 395/2013-258, dále z usnesení téhož soudu ze dne 16. 8. 2019, č. j. 28 C 395/2013-304 soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žádost žalobkyně o poskytnutí právní pomoci v řízení o obnovu a řízení o žádosti o obnovu zastavil; důvodem pro zamítnutí žádosti o právní pomoc v řízení o obnovu byla zřejmá bezúspěšnost, když soud dovodil, že žalobkyně byla v řízení po celou dobu zastoupena a důkazy mohla uplatnit, k dotazu soudu však žádné další návrhy na doplnění dokazování nenavrhla; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 10. 2018, žalované bylo doručeno do vlastních rukou. Řízení o obnově bylo zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 10. 9. 2019 a nabylo právní moci dne 20. 9. 2019. Ze žádosti o nahlédnutí do spisu doručené soudu dne 23. 8. 2021 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce Mgr. [jméno] [příjmení] požádala o možnost nahlédnout do spisu, důvodem je spor o náhradu škody proti právnímu zástupci žadatele z důvodu procesního pochybení ve shora označené věci. Právní zástupce nahlížel do spisu dne 30. 8. 2021. Z prohlášení o osobních a majetkových poměrech žalobkyně doručené soudu dne 7. 1. 2019 vyplývá, že žalobkyně žádá o ustanovení zástupce, neboť právní zástupkyně [celé jméno žalované] je nedůvěryhodnou osobou.

8. Z dopisu ze dne 20. 2. 2018 (č. l. 13) soud zjistil, že žalobkyně měla zaslat své tehdejší právní zástupkyni dopis, ve kterém uvádí, že vyúčtování elektřiny se provádí jednou za rok v období 10-16 12, přičemž žádala, aby vyzval soud žalovanou k předložení vyúčtování za elektrickou energii.

9. Z dopisu ze dne 10. 11. 2017 v kopii (č. l. 25) soud zjistil, že tehdejší právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [celé jméno žalované] zaslala žalobkyni odvolání žalované [jméno] [příjmení], žalobkyně dopsala vyjádření ze dne 24. 11. 2017, ve kterém zejména rozporuje provedené vyúčtování služeb a výpočet spotřeby elektřiny, namítá, že vyúčtování za příslušnou alikvotní část ostatních služeb není srozumitelné a ze strany žalované zavádějící a není jasné, z čeho žalovaná dovodila sumu v celkové výši 13 115 Kč, odpovídající příslušné alikvotní části služeb dle vyúčtování poskytnutého společenstvím vlastníků.

10. Z dopisu ze dne 13. 9. 2017 (č. l. 24) soud zjistil, že tehdejší právní zástupkyně zaslala rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 9. 2017, č. j. 28 C 395/2013-180 žalobkyni, uvedla, že odvolání jí nedoporučuje, a vyzvala ji ke sdělení názoru. Dále je zde připsán názor psaný ručně žalobkyní, žádný pokyn k podání odvolání proti rozsudku pro právní zástupkyni zde není. Žalobkyně píše, že při odvolacím jednání měla zástupkyně žalobkyně navrhnout potvrzení napadeného rozsudku.

11. Na podkladě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru.

12. Žalobkyně vedla na podkladě žaloby doručené soudu dne 1. 11. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 10 řízení proti [příjmení] [příjmení], v němž se domáhala zaplacení částky 21 000 Kč představující částku 13 000 Kč jako kauci zaplacenou při uzavření nájmu a přeplatku na službách ve výši 8 000 Kč O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 9. 2017, č. j. 28 C 395/2013-180 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 39 Co 425/2017-208, na jejichž základě byla žaloba zamítnuta a žalobkyně byla povinna uhradit žalované náklady řízení ve výši 21 160 Kč. Žalobkyně se s výsledkem řízení seznámila na podkladě doručení rozsudku svou tehdejší zástupkyní [celé jméno žalované], která ji zastupovala v celém řízení jako ustanovený zástupce. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 39 Co 425/2017-208 nabyl právní moci dne 12. 4. 2018, žalobkyně jej obdržela od své právní zástupkyně dne 23. 4. 2018, následně podala žalobu pro obnovu řízení, která byla zastavena usnesením ze dne 16. 8. 2019, č. j. 28 C 395/2013-304. Žalobkyně následně podala proti [celé jméno žalované] žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 22. 2. 2023 s odůvodněním, že její tehdejší právní zástupkyně jí způsobila škodu, když porušila své povinnosti advokáta a nenavrhla doplnění dokazování o jí navržené důkazy, ačkoliv tak učinit měla, přičemž žalobkyni by tak přivodila příznivější rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 a tím, že by nebyla nucena platit náklady řízení.

13. Hodnocením případně dalších provedených důkazů se soud již nezabýval, neboť na jeho rozhodnutí neměly tyto důkazy již vliv.

14. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

15. Dle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

16. Dle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

17. Dle § 611 o. z. promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.

18. Dle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

19. Dle § 619 odst. 2 o. z. právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

20. Dle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

21. Dle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

22. Dle § 636 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

23. Dle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon č. 85/1996 Sb.“) advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.

24. Dle § 5 odst. 1 o. z. kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.

25. Dle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

26. Z komentářové literatury vyplývá, že„ subjektivní promlčecí lhůta počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví nebo měl a mohl dozvědět o okolnostech rozhodných pro počátek promlčecí lhůty (viz obecná právní norma § 619 odst. 2). Takovými okolnostmi jsou u práva na náhradu škody nebo újmy podle § 620 vědomost o vzniku škody či újmy a totožnosti odpovědné osoby. Nejde tady o nezpochybnitelnou jistotu o stanovení osoby škůdce. Vědomost o totožnosti osoby povinné k nahrazení škody nebo jiné újmy nemusí být vědomostí o totožnosti osoby škůdce (Leges III 620 8). Vědomostí se rozumí znalost skutkových okolností imanentních právům z náhrady škody nebo újmy, nikoliv právní kvalifikace případu (NS 25 Cdo 1331/2005, 25 Cdo 3734/2008). O vzniku škody nebo újmy se poškozený dozví tehdy, jsou-li mu známy skutečnosti, podle kterých lze podat žalobu na náhradu škody nebo újmy, tedy pokud má poškozený prokazatelnou vědomost o vzniku a rozsahu škody či újmy. Vědomost o škodě nebo újmě musí být spojena nejen s protiprávním jednáním nebo událostí, kterou byla škoda či újma způsobena, avšak i se skutečností, že vznikla majetková nebo nemajetková újma s druhem a rozsahem, který lze označit v penězích. Je významné, k jakému okamžiku existovala vlastní možnost poškozeného získat údaje vedoucí k závěru o vzniku škody nebo újmy, popř. o osobě, která škodu nebo újmu způsobila (NS 25 Cdo 519/2002, 30 Cdo 2758/2006). Z § 619 odst. 2 o. z. plyne, že právo je možno uplatnit poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Vědomost o vzniku škody nebo újmy nastává bez ohledu na vědomost o zcela přesné částce škody či újmy. Určení částky škody nebo újmy prostřednictvím znaleckého posudku není možno považovat za skutečnost ovládající běh subjektivní promlčecí lhůty (NS 25 Cdo 3401/2011, 25 Cdo 2782/2013). Subjektivní promlčecí lhůta u práva na náhradu škody nebo jiné újmy se řídí obecnou právní normou § 629 odst. 1 a trvá tři roky. Uplynutím subjektivní promlčecí lhůty se právo promlčí bez ohledu na to, zda škoda či újma byla způsobena úmyslně nebo neúmyslně.“ (srovnej Občanský zákoník, 2. vydání, 2. aktualizace, 2023: J. Bodečková, Beckonline). Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3358/20 ze dne 1. 6. 2021 dále vyplývá závěr:„ Bohatá judikatura existuje též přímo k otázce uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Její základ vychází z přístupu, podle něhož je promlčení zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a lze jej tudíž použít ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). Vznesení námitky promlčení proto dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou v obecné rovině situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)). Podle judikatury Ústavního soudu naplňují tyto podmínky třeba případy, ve kterých byla za specifických okolností námitka promlčení uplatněna státem (srov. nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15), v rámci rodinných vztahů (nález ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)) nebo advokátem proti klientovi, kterého předtím při zastoupení poškodil (nález ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551)).“ 27. V nálezu Ústavního soudu ze dne 21. června 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11 tento soud uvedl, kdy by bylo možno považovat za vznesenou námitku promlčení advokátem ve vztahu ke klientovi za rozpornou s dobrými mravy:„ Nejvyšší soud v napadeném usnesení - a priori (paušálně) - vyloučil možnost posuzování zásadního právního významu u otázky, zda námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. To proto, že každý případ je jedinečný, a zobecnění je tedy nemožné. Takové odůvodnění závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatele v napadeném usnesení Nejvyššího soudu však Ústavní soud v této souzené věci za ústavně konformní nepovažuje. Lze si představit případy, kdy bude zobecnění možné i tehdy, pokud bude dovolatel tvrdit, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Sem mohou patřit i případy, kdy advokát účastníka řízení hrubou nedbalostí či následným zatajováním významných skutečností způsobil svému klientovi ztrátu procesu a posléze ve sporu o náhradu škody uplatní proti bývalému klientovi námitku promlčení.“ 28. A konečně soud cituje závěry vtělené do rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 ze dne 23. 1. 2018:„ Výkladem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na dobré mravy se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Dospěl přitom k následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům: 1) Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen R 15/2015). 2) Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též R 15/2015). 3) Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení; srov. R 59/2004“ 29. Na základě provedeného dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a na základě výše citované komentářové literatury a judikatury soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se předně zabýval otázkou, zda nárok žalobkyně na zaplacení částky 42 160 Kč z titulu náhrady škody způsobené tvrzeným porušením povinnosti advokáta – ustanovené zástupkyně JUDr. Mirolavy [celé jméno žalované] v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 28 C 395/2013 - je promlčený. Soud dospěl ke kladnému závěru, přičemž předně soud uvádí, že na otázku promlčení aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., neboť dle § 3079 odst. 1 o. z. došlo k tvrzenému pochybení žalované jako advokátky v řízení porušením jejích povinností advokáta až po 1. 1. 2014 (žalovaná byla ustanovena zástupkyní žalobkyně v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 usnesením zmíněného soudu ze dne 24. 4. 2015, č. j. 28 C 395/2013-49).

30. Soud při posouzení promlčení nároku vycházel z § 629 odst. 1 o. z. ve spojení s § 620 odst. 1 o. z. a § 619 odst. 1 o. z. Žalobkyně mohla žalobu podat ihned poté, co se dozvěděla o výsledku řízení u odvolacího soudu, konkrétně dne 23. 4. 2018, kdy jí byl doručen její tehdejší právní zástupkyní rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 39 Co 425/2017- 208. Na podkladě tohoto rozsudku se dozvěděla, že byla neúspěšná i ve zbývajícím rozsahu žalobou uplatněné částky (13 000 Kč) a že je povinna uhradit náklady řízení ve výši 21 160 Kč. Vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě lze dále dovodit z návrhu na obnovu řízení a ze žádosti o ustanovení právní pomoci v přeshraničním sporu, resp. na základě zamítnutí této žádosti na podkladě usnesení ze dne 13. 7. 2018, č. j. 28 C 395/2013-258. V řízení bylo rovněž prokázáno, že tehdejší právní zástupkyně informovala žalobkyni nejen o výsledku sporu, ale rovněž jí zasílala na její adresu protokol z jednání u soudu prvního stupně a záznam z jednání odvolacího soudu. Usnesení o zastavení řízení o obnově řízení bylo doručeno žalobkyni 10. 9. 2019, toto rozhodnutí žalobkyně nenapadla. Soud tak uzavřel, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta uplynula nejpozději dne 10. 9. 2022, tedy uplynutím lhůty 3 let od doručení usnesení o zastavení řízení o obnově řízení. Žalobkyně nejpozději dne 10. 9. 2019 musela vědět, že soud provedl veškeré jí v řízení navrhované důkazy, na jejichž základě rozhodl, a pokud měla žalobkyně za to, že její právní zástupkyně v rozporu s jejím pokynem neuplatnila (nenavrhla) další důkazy, měla a mohla žalobu podat v zákonné tříleté lhůtě. Pakliže pak právní zástupce žalobkyně nahlížel do spisu za účelem podání žaloby o náhradu škody proti žalované již dne 30. 8. 2021, není zřejmé, proč žalobkyně žalobu (zastoupená svým novým právním zástupcem) nepodala v rámci běžící tříleté promlčecí doby. Navíc vědomost o tvrzeném pochybení zástupkyně žalobkyně je zřejmá již z podání žalobkyně ve spise 28 C 395/2013, konkrétně z prohlášení o majetkových poměrech, když v této žádosti (na č. l. 290) žalobkyně uvedla, že žádá o ustanovení zástupce, neboť právní zástupkyně [celé jméno žalované] je nedůvěryhodnou osobou. Ze všech výše citovaných důkazů je zřejmé, že žalobkyně mohla a měla podat žalobu proti žalované ve tříleté lhůtě běžící – nejpozději - od 10. 9. 2019, přičemž marné uplynutí lhůty není možné považovat z její strany za nezaviněné.

31. Dále se soud zabýval námitkou žalobkyně, že žalovanou uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobými mravy. V poměrech o. z. se uplatní § 8 o. z. Aby námitka promlčení byla tedy posouzena jako zjevné zneužití práva, musela by tato námitka v konkrétním případě vykazovat v souladu s výše citovanou judikaturou znaky zjevného zneužití práva, přičemž by se mělo jednat o natolik výjimečný případ, kdy daný účastník marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči takovému účastníku by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tento případ však nenastal. Žalobkyně neuvedla žádný konkrétní případ, proč neuplatnila svůj nárok v rámci tříleté promlčecí lhůty; z celého obsahu soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 28 C 395/2013 soud uzavřel, že žalobkyně byla po celou dobu řízení velmi aktivní, se svou právní zástupkyní spolupracovala a konzultovala s ní postup v řízení. Po doručení rozsudku odvolacího soudu žádala o doručení originálu protokolu z jednání a obratem podala návrh na obnovu řízení, přičemž již v prohlášení o majetkových poměrech žádala o ustanovení zástupce a vyjádřila nedůvěru v postup své tehdejší právní zástupkyně a jako důvod obnovy uplatnila tvrzení, že nebyly provedeny důkazy jí navržené. Žalobkyně tedy po celou dobu od doručení rozhodnutí odvolacího soudu věděla o výši škody a od doby doručení usnesení o zastavení řízení o obnově věděla i o tom, že veškeré důkazy byly navrženy; pokud tedy měla pochybnosti o postupu své zástupkyně a o řádném hájení svých práv, měla a mohla podat žalobu o náhradu škody v rámci promlčecí lhůty. Ostatně k hájení svých práv pro řízení o náhradě škody požádala o ustanovení právního zástupce, který za ni v srpnu 2021 nahlížel do spisu. V daném případě navíc soud neshledal v postupu žalované jako tehdejší právní zástupkyně žalobkyně žádnou hrubou nedbalost, zatajování nějakých skutečností či jiné závažné pochybení jako advokáta, které by odůvodňovalo zcela výjimečný důvod pro posouzení námitky promlčení jako výkon zjevně zneužívající práva. Naopak, z obsahu spisu je zřejmé, že zástupkyně žalobkyně v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 28 C 395/2013 procesně postupovala tak, aby hájila zájmy žalobkyně, především v reakci na námitku započtení ze strany žalované vznesla sama námitku promlčení, v reakci na vyúčtování služeb předložených žalovanou v rámci poučení soudu namítla, že je toto nedostatečné a nic neprokazující, namítla, že skutečnou spotřebu elektřiny by bylo nutné řádně ověřit pouze na základě znaleckého posudku. Z obsahu spisu není evidentní ani žádný výslovný pokyn žalobkyně k podání odvolání do rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně výroku rozsudku, kterým byla částečně žaloba zamítnuta. Skutečnost, že zástupkyně žalobkyně neučinila návrh na doplnění dokazování spočívající ve výzvě žalované, aby předložila faktury ohledně spotřeby elektřiny, nebyl chybným postupem žalované jako advokátky, neboť sám soud 1. stupně žalovanou o potřebě doplnění tvrzení o vyúčtování služeb při jednání dne 6. 6. 2017 poučil dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a žalovaná příslušné faktury od [právnická osoba] předložila. K obsahu vyúčtování a výši nákladů za služby včetně vyúčtování záloh navíc sám odvolací soud uvedl, že výpočet provedený soudem prvního stupně je numericky zcela správný a na základě předloženého vyúčtování oba soudy dospěly k závěru, že je to naopak žalobkyně, která dluží žalované 13 759 Kč. V kontextu závěrů soudu 1. stupně i odvolacího soudu tak není zřejmé, v čem mělo konkrétně pochybení zástupkyně žalobkyně (žalované v tomto řízení) spočívat a které důkazy nepředložené resp. nenavržené ze strany žalobkyně by mohly výsledek řízení zvrátit. V kontextu všech výše uvedených závěrů tak zdejší soud uzavírá, že námitka promlčení vznesená v tomto řízení žalovanou není zjevným zneužitím práva a jako taková byla vznesena důvodně. Jelikož nárok žalobkyně je promlčený, soud jej nemohl přiznat a bez dalšího žalobu zamítl, aniž se dále blížeji zabýval otázkou porušení povinnosti žalované, příčinnou souvislostí mezi tímto porušením, vznikem škody a zaviněním.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení zcela úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení, tato se však této náhrady vzdala a soud tak rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.).

33. O odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce soud rozhodl dle § 140 odst. 2 o. s. ř. Odměna byla určena dle § 7, § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.)“ z tarifní hodnoty 42 160 Kč. Ustanovenému zástupci náleží odměna za tři úkony právní služby po 2 820 Kč (převzetí zastoupení, žaloba, účast u jednání soudu dne 10. 8. 2023). Celková výše odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce představuje částku 9 360 Kč, která bude proplacena po právní moci tohoto rozsudku prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3.

Poučení