11 C 142/2022-130

Rubrum

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl soudcem Mgr. Petrem Prachařem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO] sídlem [adresa] adresa doručovací: [anonymizováno 7 slov], [anonymizována dvě slova] [obec], [ulice a číslo], [PSČ] [obec] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] pro určení vlastnického práva k nemovitým věcem takto:

Výrok

I. Určuje se, že vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemků parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] orná půda a parc. [číslo] ostatní plocha, to vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou pro obec Křižánky, katastrální území Moravské Křižánky na listu vlastnictví [číslo] dále id [číslo] pozemku parc. [číslo] ostatní plocha zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou pro obec Křižánky, katastrální území Moravské Křižánky na listu vlastnictví [číslo] je žalovaný [celé jméno žalovaného], [datum narození], bytem [adresa žalovaného].

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemků parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] trvalý travní porost, parc. [číslo] orná půda, parc. [číslo] ostatní plocha, to vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou pro obec Křižánky, katastrální území Moravské Křižánky na listu vlastnictví [číslo] dále id [číslo] pozemku parc. [číslo] ostatní plocha zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou pro obec Křižánky, katastrální území Moravské Křižánky na listu vlastnictví [číslo] je Česká republika a příslušný hospodařit s majetkem státu je Státní pozemkový úřad, [IČO], sídlem [adresa žalobkyně], se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 22 451,97 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala určení vlastnického práva k pozemkům specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku (dále jen„ předmětné nemovité věci" nebo„ pozemky“). Žalobu odůvodnila tím, že v katastru nemovitostí je k předmětným nemovitým věcem veden duplicitní zápis vlastnictví obou účastníků. K příčinám vzniku žalobkyně uvedla, že žalobkyně měla nabýt vlastnické právo na základě písemné nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu, kterou dne [datum] učinili tehdejší vlastníci paní [jméno] [příjmení] a pan [jméno] [celé jméno žalovaného]. Tato nabídka byla přijata rozhodnutím finančního odboru ONV ve [obec], č.j. fin [číslo] [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí] a tímto okamžikem stát nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům. Do tehdejší evidence nemovitostí byla tato skutečnost zapsána pod položkou výkazu změn (POLVZ) 66/ 1966 a dosud je v katastru nemovitostí vedena na listu vlastnictví [číslo] jako nabývací titul pro stát. Žalobkyně popsala jednotlivé organizace, v jejichž správě byly následně pozemky vedeny, včetně Státního pozemkového úřadu, který je v současné době organizační složkou příslušnou hospodařit s majetkem státu, dále se zaměřila i na srovnávací evidenci původního označení parcel v katastru nemovitostí. Žalobkyně spatřuje příčinu vzniku duplicitního zápisu vlastnictví v neověření skutečného rozsahu majetku zemřelé [jméno] [příjmení] notářem, když rozhodnutím Státního notářství ve [obec] ze dne 25. 2. 1974, č. j. 2 D 426/73-14, které nabylo právní moci dne [datum], nabyl [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození], mimo jiné příslušný spoluvlastnický podíl k pozemkům a zároveň bylo v tomto rozhodnutí konstatováno, že je rovněž vlastníkem zbývajícího spoluvlastnického podílu. V dodatečném dědickém řízení o nově objeveném majetku po [jméno] [celé jméno žalovaného], zemřelém dne [datum], které proběhlo v roce 2011, bylo usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 9. 9. 2011, č. j. D 579/93-33, které nabylo právní moci dne [datum], potvrzeno nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem ve prospěch žalovaného. V tomto usnesení bylo zároveň konstatováno, že pozemky jsou v duplicitním vlastnictví. Žalobkyně spatřuje naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva v tom, že by jinak bylo ohroženo právo žalobkyně a rovněž by zůstalo nejistým i její právní postavení.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne [datum] uvedl, že nárok uplatněný žalobou v plném rozsahu neuznává. Předně zpochybnil platnost nabývacího titulu svědčícího žalobci, neboť v něm zcela chybí projev vůle. Je přesvědčen, že nemohl být učiněn svobodně, ale v tísni a za nevýhodných podmínek, a proto nemůže požívat právní ochrany. Poukázal na to, že jeho právní předchůdce [jméno] [celé jméno žalovaného] byl od doby potvrzení nabytí dědictví po paní [jméno] [příjmení] v dobré víře, že je vlastníkem předmětných nemovitostí a tento stav trval i po smrti [jméno] [celé jméno žalovaného], a to až do roku 2011, kdy bylo žalovanému v rámci projednání dodatečného dědického řízení po panu [jméno] [celé jméno žalovaného] potvrzeno nabytí předmětných pozemků a zároveň bylo konstatováno, že se jedná o duplicitní vlastnictví. Pro případ, že by soudem nebyla shledána neplatnost nabývacího titulu státu, namítl žalovaný vydržení. Žalovaný se proto s ohledem na uvedené skutečnosti vzájemným návrhem domáhal, aby soud určil, že vlastníkem sporných nemovitostí je naopak on.

3. Žalobkyně ve své replice ze dne [datum] uvedla, že pokud měl právní předchůdce žalovaného za to, že nabídka bezplatného odevzdání majetku byla učiněna v tísni a za nevýhodných podmínek, mohl do [datum] uplatnit u Pozemkového úřadu svůj restituční nárok. Jelikož tak neučinil, jeho právo zaniklo. Ve vztahu k žalovaným namítanému vydržení jeho právního předchůdce [jméno] [celé jméno žalovaného] poukázala na to, že se nemohlo jednat o držbu oprávněnou, neboť si musel být vědom, že dne [datum] učinil nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu. Žalobkyně má však za to, že se pan [jméno] [příjmení] nemohl chopit držby, neboť z již zmiňovaného rozhodnutí Státního notářství ve [obec] č. j. 2 D 426/73-14 ze dne 25. 2. 1974 vyplývá, že sporné pozemky jsou v užívání socialistické organizace.

4. Ve vyjádření ze dne [datum] žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení a důkazní návrhy. Poukázala na to, že v protokole o předběžném šetření ze dne [datum] obsaženém ve spise Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 2 D 426/73 je konstatováno, že„ některé pozemky byly předány ČS státu bez náhrady“, z čehož žalobkyně dovozuje, že stát předmětné nemovité věci fakticky převzal a považoval se za jejich vlastníka. K faktickému užívání pozemků státem uvedla, že v šedesátých letech minulého století nebylo z důvodu společenských poměrů vlastnictví zemědělské půdy možné a v úvahu připadalo pouze právo osobního užívání, které se po roce 1991 přeměnilo na právo vlastnické. I kdyby právní předchůdce žalovaného pan [jméno] [celé jméno žalovaného] nabídku bezplatného odevzdání podepsal či nikoliv, byl si vědom toho, že stát projevil vůli pozemky převzít a rovněž tak učinil. Navíc s tímto postupem vyjádřila souhlas paní [jméno] [příjmení] (matka [anonymizováno] [celé jméno žalovaného]). Žalobkyně namítla vydržení vlastnického práva předmětných nemovitostech věcí, protože stát s nimi vždy nakládal jako s vlastními a po celou dobu na nich zemědělsky hospodařil, čehož si museli být vědomi i [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalovaného]. Stát se chopil držby již v červnu 1964, kdy byla učiněna a sepsána nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu, vydržecí doba uplynula [datum]. Je přesvědčena, že po celou vydržecí dobu nebyla dobrá víra státu ničím narušena a stát byl v dobré víře, že fakticky a pokojně užívá pozemky jako vlastní, a to více než 30 let. Pokud by stát držel pozemky bez právního důvodu, pak i v tomto případě se měli právní předchůdci žalovaného domáhat svého práva podle restitučních předpisů. K digitalizaci SPI doplnila, že byla prováděná od roku 1994.

5. Žalovaný doplnil svá skutková tvrzení ve vyjádření ze dne [datum]. Poukázal na to, že žalobkyně ve svém vyjádření ze dne [datum] neuvedla ani nedoložila žádné skutečnosti prokazující, že právní předchůdci žalovaného paní [jméno] [příjmení] a pan [jméno] [celé jméno žalovaného] opravdu spornou listinu označenou jako„ Nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu“ podepsali. Pro srovnání jednotlivých podpisů [jméno] [celé jméno žalovaného] vyhotovil přehlednou tabulku, která srovnává podpisy tohoto právního předchůdce na protokolu o předběžném šetření z roku 1973, na zápisu z výslechu státního notářství a na sporné listině označené jako„ Nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu“, podle jeho názoru jsou i pohledem laika tyto podpisy zcela odlišné. Shrnul, že sporná listina není pravá, neboť neobsahuje legalizační doložku, která byla v té době a právním stavu zcela obvyklá, nebyla podepsána [jméno] [celé jméno žalovaného], ale [jméno] [celé jméno žalovaného], který v té době již nebyl vlastníkem. Nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že byla jako držitel v dobré víře, když je naopak nutno vzít v potaz důvěru jednotlivce ve správnost aktů státních orgánů, tedy že jeho právnímu předchůdci i jemu samotnému bylo vlastnické právo potvrzeno v rámci dědických řízení.

6. Při jednání dne [datum] žalovaný upřesnil, že popírá i podpis [jméno] [příjmení] na sporné listině, lze předpokládat, že vlastníci byli tehdy nuceni vydat pozemky pod tlakem a v rozporu s dobrými mravy. Doplnil, že [jméno] [celé jméno žalovaného] mu vždy tvrdil, že oni nikdy nic nepodepsali, což vždy sděloval v množném čísle. Zástupce žalobkyně namítl, že kdyby [jméno] [příjmení] spornou listinu nepodepsala, byla by taková skutečnost namítnuta v dědickém protokole, což se však nestalo. K aktuálnímu stavu pozemků žalovaný uvedl, že je mu známo, že část pozemků je v tuto chvíli zatopeným rybníkem, část je obhospodařována zřejmě místním zemědělcem, avšak neví kým, ani z jakého titulu a část pozemku je ohraničena ohradami. Zástupce žalobkyně nebyl schopen se ke stavu pozemků vyjádřit, neboť mu tyto skutečnosti nejsou známy.

7. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je oprávněn zastupovat stát v tomto řízení na základě zápisu o dohodě uzavřené dne [datum] se Státním pozemkovým úřadem.

8. Dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

9. Soud dále dovodil, že žalobce i žalovaný mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Otázka, zda jsou pozemky ve vlastnictví žalobce nebo žalovaného, je mezi účastníky sporná. V katastru nemovitostí je veden duplicitní zápis vlastnictví k předmětným nemovitým věcem, přičemž odstranění tohoto stavu lze dosáhnout jen určovací žalobou a následným rozhodnutím soudu. Vzhledem k existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se soud žalobou a vzájemným návrhem věcně zabýval.

10. V rámci dokazování soud provedl důkazy následujícími listinami, z nichž zjistil následující skutečnosti:

11. Z nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu soud zjistil, že byla sepsána dne [datum] v [obec] a podepsaní touto listinou nabídli do vlastnictví státu pozemky jako celek, na konci první strany listiny jsou připojeny vlastnoruční podpisy [jméno] [příjmení] a jejího syna [jméno] [celé jméno žalovaného], legalizační doložka se na listině nenachází, na druhé straně písemnosti je obsaženo prohlášení Finančního odboru ONV ve [anonymizována dvě slova] [jméno] ze dne [datum], č. j. fin [číslo] C/1964, že tuto nabídku do vlastnictví Československého státu přijímá. Z hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku č. j. F [číslo] soud zjistil, že Okresní národní výbor [obec] převedl dne [datum] s účinností ke dni [datum] správu národního majetku, a to pozemky dle přílohy [číslo] této smlouvy, na Státní statek v [obec], mezi pozemky jsou v této příloze pod položkou [číslo] uvedeny také předmětné nemovité věci. Z rozhodnutí Státního notářství ve [anonymizováno] nad [jméno] č.j. 2 D 426/73 -14 ze dne 25. 2. 1974, které dne [datum] nabylo právní moci, soud zjistil, že ve věci dědictví po zemřelé [jméno] [příjmení] bylo jejímu synovi [jméno] [celé jméno žalovaného] potvrzeno mj. nabytí pod body b) poloviny rolí p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] c) id [číslo] cesty p. [číslo] d) role p. [číslo] to vše v k.ú. [část obce] s tím, že vlastníkem druhé poloviny rolí pod bodem b) je dle rozvrhového usnesení č.j. E 397/39 ze dne 28. 5. 1940 rovněž [jméno] [celé jméno žalovaného], nechybí dovětek, že pozemky pod bodem b) až d) jsou v užívání socialistické organizace. Z knihovní vložky [číslo] pro katastrální obec Moravské Křižánky soud zjistil, že v části A. jsou zapsány mimo jiné pozemky parc. [číslo] (role), parc. [číslo] (role), parc. [číslo] (role) a parc. [číslo] (louka), v části B. bylo v roce 1924 vloženo vlastnické právo pro manžele [jméno] a [jméno] [příjmení], v roce 1940 byl poznamenán příklep [jméno] [celé jméno žalovaného] a v tomtéž roce bylo vloženo i jeho vlastnické právo, vložka byla uzavřena Státním notářstvím ve [anonymizováno] nad [jméno] dne [datum]. Z knihovní vložky [číslo] pro katastrální obec Moravské Křižánky soud zjistil, že v části A. je zapsán pozemek parc. [číslo] cesta, z části B. je patrné, že je ve spoluvlastnictví několika vlastníků, z nichž každý vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti [číslo]. Z knihovní vložky [číslo] pro katastrální obec Moravské Křižánky soud zjistil, že v části A. je zapsán pozemek parc. [číslo] role, v části B. bylo v roce 1931 vloženo právo vlastnické pro paní [jméno] [příjmení], tato vložka byla uzavřena Státním notářstvím ve [anonymizováno] nad [jméno] dne [datum]. Z ohlášení příslušnosti hospodaření ze dne [datum] soud zjistil, že Státní statek [obec], státní podnik, požádal katastrální úřad o změnu zápisu z„ práva hospodaření“ na„ příslušnost hospodaření s majetkem státu“, důvodem změny bylo zrušení Státního plemenářského podniku, s.p. sloučením se Státním statkem [obec], s.p., který současně prohlásil, že je počínaje dnem nabytí účinnosti zákona o majetku státu příslušný hospodařit mimo jiné s nemovitostmi v k.ú. [část obce] na listu vlastnictví [číslo]. Z ohlášení č. j. 9181/05 ze dne 26. 10. 2005 soud zjistil, že Pozemkový fond České republiky ohlásil Katastrálnímu úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou, že mu dne [datum] vzniklo právo správy k několika nemovitostem v obci [obec] a k.ú. [část obce], a to mimo jiné i k pozemkům parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo]. Z ohlášení vzniku práva správy Pozemkového fondu ČR k zápisu do katastru nemovitostí ze dne 18. 7. 2011, č. j. PFCR 3159421/2011/20/Štur, jehož přílohou je souhlasné prohlášení ze dne [datum], soud zjistil, že Státní statek [obec], s.p. v likvidaci a Pozemkový fond České republiky souhlasně prohlásili, že Pozemkovému fondu vzniklo právo správy nemovitostí ve vlastnictví státu ke spoluvlastnickému podílu o velikosti [číslo] k pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, předmětný pozemek je v duplicitním vlastnictví. Z ohlášení změny práva k nemovitosti k zápisu do katastru nemovitostí ze dne [datum], zn. SPÚ [číslo] včetně přílohy [číslo] soud zjistil, že Státní pozemkový úřad požádal s účinností od [datum] o zápis změny údajů příslušnosti hospodařit s majetkem České republiky pro Státní pozemkový úřad, jiných věcných práv a vlastnického práva u dotčených nemovitostí, jejichž soupis je uveden v příloze [číslo]. Ze srovnávacího sestavení parcel ze dne [datum] soud zjistil, že došlo k přečíslování parcel, a to pozemku parc. [číslo] nově na parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] nově na parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] nově na parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] nově na parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] nově na parc. [číslo] s tím, že výměry pozemků zůstaly stejné a taktéž nebylo změněno číslo listu vlastnictví. Z výpisů z katastru nemovitostí prokazující stav evidovaný k datu [datum] pro listy vlastnictví [číslo] k.ú. [část obce] a obec Křižánky soud zjistil, že je zapsáno duplicitní vlastnictví České republiky a [jméno] [celé jméno žalovaného] ve vztahu k předmětným pozemkům (číslo položky [číslo]), právo hospodaření s majetkem státu přísluší Plemenářskému podniku OZ, [obec], v části E je pro Plemenářský podnik OZ, [obec] zapsána listina [příjmení] smlouva [číslo] ze dne [datum], ve prospěch právního předchůdce žalovaného [jméno] [celé jméno žalovaného] pak [příjmení] kniha vložka 184, Usnesení ze dne 28. 5. 1940 – E 397/39 a dále rozhodnutí o dědictví D 426/1973 Státního notářství ve [anonymizováno] nad [jméno] ze dne [datum], právní moc dne [datum]. Z výpisů z katastru nemovitostí prokazující stav evidovaný k datu [datum] pro listy vlastnictví [číslo] k.ú. [část obce] a obec Křižánky soud zjistil, že je zapsáno duplicitní vlastnictví účastníků ve vztahu k předmětným pozemkům, právo hospodaření s majetkem státu přísluší Státnímu pozemkovému úřadu, v části E je pro stát zapsána listina Smlouva o bezplatném odevzdání majetku do vlastnictví státu Fin [číslo] C [rok] ze dne [datum], ve prospěch žalovaného pak Usnesení soudu o dědictví Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou D [číslo] ze den [datum], právní moc ke dni [datum]. Ze sdělení Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou ze dne [datum] a [datum] soud zjistil, že katastrální úřad k žádosti Pozemkového fondu ČR sdělil, že stát byl zapsán jako vlastník k [číslo] v roce 1966, přesné datum není uvedeno a do doby digitalizace SPI (souboru popisných informací) nebylo možno zjistit, zda převáděné nemovitosti jsou již ve vlastnictví státu nebo jiné osoby, protože zejména parcely vedené ve zjednodušené evidenci se nezapisovaly na list vlastnictví, jakmile byla zjištěna duplicita, založilo se na listu vlastnictví duplicitní vlastnictví, kdy datum vytvoření duplicitního listu vlastnictví je datum jeho založení. Z přílohového spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 2 D 426/73 soud z protokolu o předběžném šetření ze dne [datum] zjistil, že byl sepsán místním národním výborem [obec] za účelem projednání dědictví po zemřelé [jméno] [příjmení], vyslýchanou osobou byl její syn [jméno] [celé jméno žalovaného], manželem [jméno] [příjmení] byl [jméno] [celé jméno žalovaného], který zemřel v roce 1966, v odst. 6 písm. a) pod dodatečnou hvězdičkou se v protokolu mimo jiné konstatuje, že pozemky parc. [číslo] role, parc. [číslo] role, parc. [číslo] role, parc. [číslo] parc. [číslo] louka a parc. [číslo] pastvina, jsou v užívání ČSSS [obec] a dále, že některé pozemky byly předány ČS státu bez náhrady, viz záznam na majetkoprávním oddělení ONV, v protokole je konstatováno, že toto předání ovšem podepsal [jméno] [celé jméno žalovaného], který nebyl majitelem, protokol je podepsán [jméno] [celé jméno žalovaného]. Z identifikace parcel ze dne [datum] soud dále zjistil, že pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] jsou označeny poznámkou„ v užívání socialistické organizace“. Z protokolu Státního notářství ve [anonymizováno] nad [jméno] ze dne [datum] soud zjistil, že [jméno] [celé jméno žalovaného] vypověděl, že pozemky nebyly předány státu bez náhrady, jako tomu je v mnoha případech v [obec], leží částečně ladem a částečně je obhospodařuje hospodářství ČSSS [obec]. Z protokolu Státního notářství ve [anonymizováno] nad [jméno] sepsaného dne [datum] soud zjistil, že [jméno] [celé jméno žalovaného] bylo potvrzeno nabytí spoluvlastnického podílu o velikosti id 1/2 k pozemkům parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] dále podíl o velikosti id [číslo] k pozemku parc. [číslo] bylo konstatováno, že vlastníkem druhé poloviny předmětných pozemků (vyjma [číslo] parc. [číslo]) je dle rozvrhového usnesení ze dne 28. 5. 1940, č.j. E 397/39 taktéž [jméno] [celé jméno žalovaného], dále zde bylo uvedeno, že tyto nemovitosti jsou v užívání stát. statku [anonymizována dvě slova] na [anonymizováno], celý pozemek parc. [číslo] je v užívání soc. organizace, na plné moci ze dne [datum] je viditelný rukopis [jméno] [celé jméno žalovaného]. Z přílohového spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn D 579/93, zejména z protokolu o předběžném šetření, výpisu z katastru nemovitostí, protokolu ze dne [datum], soud zjistil, že [jméno] [celé jméno žalovaného] zemřel dne [datum], v původním dědickém řízení nebyly předmětné nemovitosti projednány, katastrální úřad zjistil v roce 2011 při řízení o opravě chyby, že u předmětných nemovitostí (LV [číslo] pro k.ú. [část obce]) jsou stále evidováni jako vlastníci [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalovaného], u těchto pozemků je duplicitní zápis vlastnictví, usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 9. 9. 2011, č. j. D 579/93-33 bylo potvrzeno převzetí veškerého dodatečně najevo vyšlého majetku, tedy předmětných nemovitostí, žalovanému.

12. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další relevantní skutečnosti. Soud zamítl návrh na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku znalcem z oboru písmoznalectví, neboť má za to, že tyto důkazy by nemohly s ohledem na níže uvedené skutkové a právní hodnocení sporu prokázat nové skutečnosti, když mezi účastníky nebylo v průběhu řízení ani po poučení žalobkyně dle § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř. většího sporu o tom, že [jméno] [celé jméno žalovaného] ve skutečnosti nabídku bezplatného odevzdání majetku nepodepsal a učinil tak jeho otec [jméno] [celé jméno žalovaného], respektive žalobkyně proti tvrzení žalované o této skutečnosti odkazující na srovnání rukopisu podpisů zmíněných osob nijak nebrojila.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů má soud za prokázaný skutkový stav, a to že v katastru nemovitostí je u listů vlastnictví [číslo] pro katastrální území Moravské Křižánky veden duplicitní zápis účastníků jako vlastníků dotčených pozemků. Původními vlastníky předmětných nemovitých věcí, od kterých oba účastníci odvozují své vlastnické právo, byli [jméno] [příjmení] a její syn [jméno] [celé jméno žalovaného], který část nemovitých věcí nabyl po svém otci [jméno] [celé jméno žalovaného] (manželu [jméno] [příjmení]) na základě příklepu uděleného v exekuční dražbě. Dne [datum] měla být [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalovaného] sepsána listina (bez legalizační doložky) označená jako„ Nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví československého státu“, kterou stát prostřednictvím Finančního odboru ONV ve [anonymizováno] nad [jméno] téhož dne přijal. Právě od tohoto okamžiku žalobkyně odvozuje své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nejprve ve prospěch Státního statku v [obec], následně Plemenářského podniku OZ, [obec], poté Státního statku [obec] až po Pozemkový fond České republiky, kde aktuálně duplicitní zápis svědčí České republice s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Státní pozemkový úřad. Vedle toho [jméno] [celé jméno žalovaného] při projednávání dědictví po zemřelé [jméno] [příjmení] dne [datum] namítl, že nabídka bezplatného odevzdání ve skutečnosti byla podepsána otcem [jméno] [celé jméno žalovaného], který v té době již své vlastnické právo pozbyl a držel jej právě jeho syn [jméno] [celé jméno žalovaného]. Následně bylo v dědickém řízení po [jméno] [příjmení] právnímu předchůdci žalovaného [jméno] [celé jméno žalovaného] na základě pravomocného rozhodnutí Státního notářství ve [anonymizováno] nad [jméno] ze dne [datum] potvrzeno nabytí dědictví k ideální polovině předmětných nemovitostí včetně id [číslo] pozemku parc. [číslo] zároveň bylo konstatováno, že je [jméno] [celé jméno žalovaného] vlastníkem zbývající druhé ideální poloviny zbylých pozemků. Žalovaný poté nabyl jako pozůstalý vnuk dotčené pozemky v roce 2011 v rámci dodatečného dědického řízení o nově objeveném majetku zůstavitele [jméno] [celé jméno žalovaného].

14. Podle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle § 37 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle § 40 odst. 1 občanského zákoníku nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle § 46 odst. 1 občanského zákoníku písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Podle § 134 odst. 1, 2 občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle § 134 odst. 3 občanského zákoníku se do doby podle odstavce 1 započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle § 129 odst. 1 občanského zákoníku je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku potom je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

15. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, naopak shledal důvodným vzájemný návrh žalovaného. Zcela zásadní pro žalobní spor je, že v rámci dokazování vyplynula mezi účastníky nesporná skutečnost, že právní předchůdce žalovaného [jméno] [celé jméno žalovaného] nepodepsal vydávací listinu (nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu), která byla koncipována jako listina společná, kde každý z podepisujících výslovně nedisponoval svým spoluvlastnickým podílem, ale nemovitými věcmi jako celkem. Projev vůle původních vlastníků tedy nebyl podle § 34 ve spojení s § 37 a § 40 občanského zákoníku perfektní, přičemž žalobkyně minimálně od upozornění [jméno] [celé jméno žalovaného] na tuto skutečnost (při projednání dědictví po [jméno] [příjmení]) nemohla a nebyla v dobré víře řádného nabytí vlastnického práva, tedy ani její případná držba nemohla být poctivá. Pro úplnost je třeba dodat, že organizační složka státu (státní notářství) si byla vědoma, že právní předchůdce žalovaného označil nabývací titul ve prospěch státu jako falzifikát, žalobkyně tedy nemohla být v dobré víře, že nabyla své vlastnické právo řádně, naopak právní předchůdce žalovaného byl v dobré víře nabytí svého vlastnického práva, jelikož není jeho vinou (ani vinou jeho právního předchůdce), pokud si organizační složky státu tok informací mezi sebou nevyměnili. Nadto vlastnické právo bylo žalovanému, resp. jeho právnímu předchůdci v části osvědčeno a žalobkyně (stát) proti této skutečnosti přesto nijak nebrojila. Takové jednání, kdy podpis na nabývací listině nepatřil jednající osobě, a právní předchůdce na tuto skutečnost organizační složku státu řádně upozornil, jakmile se o ní v průběhu dědického řízení dozvěděl, nemůže požívat právní ochrany. Proto soud vzájemnému návrhu žalovaného výrokem I. vyhověl a žalobu výrokem II. zamítl.

16. V dané věci šlo o určení vlastnického práva státu k pozemkům, které měl stát nabýt na základě akceptované nabídky bezplatného odevzdání majetku učiněné právními předchůdci žalovaného [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalovaného] dne [datum]. Soud ovšem dospěl k závěru, že nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu, od které žalobkyně odvozuje své vlastnické právo, je absolutně neplatným právním jednáním. V řízení bylo prokázáno, že [jméno] [celé jméno žalovaného] dne [datum] v rámci dědického řízení po [jméno] [příjmení] namítl, že spornou listinu nepodepsal on, ale jeho otec [jméno] [celé jméno žalovaného]. Ten však nebyl dne [datum] spoluvlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí, když na základě usnesení ze dne 28. 5. 1940 – E 397/39 byl spoluvlastníkem právě jeho syn [jméno] [celé jméno žalovaného]. Na sporné listině nebyla připojena ověřovací doložka legalizace podpisu. Žalovaný řádně namítl pravost sporné listiny spočívající v tom, že nebyla tehdejšími vlastníky [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalovaného] vlastnoručně podepsána. Nejvyšší soud České republiky ve své konstantní judikatuře dovozuje, že je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny ten účastník, který ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 nebo ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3461/2011). V posuzovaném případě je na žalobkyni, aby prokázala své tvrzení, že nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu, byla podepsána tehdejšími vlastníky předmětných pozemků [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalovaného], neboť z této sporné listiny odvozovala nabytí vlastnického práva státu. Žalobkyně však ani po poučení podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. nenabídla žádné důkazy, kterými by byla pravost sporné listiny prokázána. K otázce pravosti podpisu [jméno] [celé jméno žalovaného] na sporné listině se ve svém vyjádření ze dne [datum] v podstatě vůbec nevyjádřila. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně pravosti sporné listiny, resp. pravosti vlastnoručního podpisu právního předchůdce žalovaného [jméno] [celé jméno žalovaného] na sporné listině, nadto jak bylo zmíněno v odůvodnění výše, žalobkyně fakticky proti nabídnutým tvrzením žalovaného o srovnání jednotlivých rukopisů [jméno] [celé jméno žalovaného], nijak nebrojila. K otázce formy smluv o převodech nemovitostí soud sděluje, že tyto musely mít dle tehdy účinného občanského zákoníku písemnou formu. Písemný úkon je platný, je-li podepsán jednající osobu. Písemná forma právního úkonu tedy předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu, tj. písemný projev je platný až po podpisu jednajících osob. Dodržení této předepsané formy je předpokladem platnosti právního úkonu, neboť jedině platný právní úkon může vyvolat právní následky a dodržení určité formy pak lze považovat za předpoklad účinnosti právního úkonu. Právní úkon, při kterém nebyla dodržena zákonem předepsaná písemná forma, je absolutně neplatný. Listina se pak skládá z projevené vůle tam písemně zachycené a z podpisu. Podpis zaručuje identifikaci předepsané osoby a pravost listiny. Zachycený písemný projev vůle je tak projevem perfektním až podpisem osoby jednající. Z uvedeného je tak zřejmé, že pokud smlouvu coby listinu zachycující projev vůle stran smlouvy osoba jednající nepodepsala, neprojevila tak kýženou vůli a listina je tak absolutně neplatná, neboť nebyla dodržena zákonem požadovaná forma jednání. Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc), proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky. Protože žalobkyně neprokázala, že je sporná listina podepsána [jméno] [celé jméno žalovaného], tedy je na této listině projevena jeho vůle jako jednoho z vlastníků předmětných nemovitostí směřující k jejich převodu na stát, soud považuje nabídku bezplatného odevzdání majetku za absolutně neplatnou. Není podstatné, zda sporná listina byla či nebyla podepsána [jméno] [příjmení], neboť tato sporná listina jako celek nesplňuje zákonem předpokládané náležitosti, nadto v ní strany podpisu figurují v tzv. nerozlučném společenství, když nakládají s nemovitostmi společně jako s celkem, nikoliv každý výlučně ve výši svých podílů jako rovnodílní spoluvlastníci. Nadto stát nepostupoval s mírou obezřetnosti, když nikterak neověřil pravost podpisů podepisujících osob na sporné listině, ač tomu tak např. v jiných případech bylo (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2015, č. j. KSPH 70 Icm 4209/2014-48).

17. K námitce žalobkyně, že tehdejší Státní notářství ve [obec] (tehdejším úředním označením ve Žďáře – pozn. soudu) neověřilo skutečný stav rozsahu majetku zemřelé [jméno] [příjmení] soud sděluje, že mezi předběžným šetřením, kde [jméno] [celé jméno žalovaného] popřel pravost nabývacího titulu, a vydáním konečného rozhodnutí uplynul zhruba jeden rok a z provedených důkazů neplyne, že by notářství postupovalo svévolně, naopak lze dovodit, že přisvědčilo tvrzeným skutečnostem právního předchůdce žalovaného a přiznalo mu jím uplatněné vlastnické právo zůstavitelky a jeho samotného.

18. K námitce žalobkyně, že se žalovaný, resp. jeho právní předchůdci mohli domáhat vydání pozemků podle restitučních předpisů, že stát předmětné nemovité věci fakticky převzal a považoval se za jejich vlastníka nebo zda své vlastnické nároky (zde ve formě obrany proti žalobou uplatněnému nároku na určení vlastnického práva státu) mohl žalovaný dovozovat z obecného předpisu, případně k námitce, že žalobou o určení vlastnictví podle obecných předpisů nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství soud sděluje, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou restituční předpisy ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému. Soud zároveň dospěl k závěru, že nabídka bezplatného odevzdání majetku učiněná dne [datum] je absolutně neplatným právním úkonem. Je sice pravdou, že oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodném období od [datum] do [datum] bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani cestou vlastnické žaloby, jelikož vlastníci takto odňatých pozemků měli možnost uplatnit právo na jejich vydání v zákonných lhůtách, a pokud tak neučinili, jejich vlastnické právo zaniklo, soud ovšem v tomto případě zohlednil legitimitu nabývacího titulu žalovaného, resp. jeho právních předchůdců, a došel k názoru, že [jméno] [celé jméno žalovaného] byl v dobré víře, že je oprávněným vlastníkem, proto mu nelze klást za vinu, že neuplatnil restituční nárok tam, kde tento ve skutečnosti ani neexistoval. Dále pro posouzení, zda se stát ujal držby pozemků bez právního důvodu, není rozhodné, zda šlo o držbu oprávněnou či neoprávněnou, podstatné je, že pozemky na stát skutečně přešly. Tím není míněn přechod vlastnického práva (k čemuž je třeba platného právního důvodu), nýbrž převzetí držby státem, tedy faktické zmocnění se nemovitostí, prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, případně jiných osob, a to i držby neoprávněné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006, rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1529/2004). Předmětné nemovité věci, případně jejich části byly a jsou dle tvrzení žalovaného zřejmě zemědělsky užívány třetí osobou. V řízení však nebylo prokázáno, že by se v rozhodné době právě stát chopil držby předmětných nemovitostí jako svého majetku, a tak s nimi i nakládal. Žalobkyně odvozovala faktické převzetí držby předmětných pozemků od toho, že v protokole o předběžném šetření ze dne [datum] obsaženém ve spise Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 2 D 426/73 bylo konstatováno, že„ některé pozemky byly předány ČS státu bez náhrady“. Z toho však není patrné, konkrétně jaké pozemky měly být československému státu předány a na kterých měl stát hospodařit. Výkon pouhé správy neznamená, že by stát předmětné pozemky prostřednictvím svých orgánů fakticky uchopil a převádění této správy neznamená, že by bylo převáděno právo trvalého užívání. [příjmení] smlouvou došlo k převodu správy předmětných majetků, s účinností k [datum], tedy k okamžiku, kdy ještě nebyla učiněna ani nabídka bezplatného odevzdání majetku, k té došlo až [datum]. Za zcela zásadní soud dále považuje, že stát opakovaně potvrdil nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem právnímu předchůdci žalovaného [jméno] [celé jméno žalovaného] v dědickém řízení v roce 1974 a dále přímo žalovanému v dodatečném dědickém řízení v roce 2011. Stát se tedy nechoval k předmětným nemovitostem jako ke svému majetku, naopak právní předchůdce žalovaného [jméno] [celé jméno žalovaného] byl ze strany státních orgánů utvrzován, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Nelze pak přičítat k tíži žalovaného (jeho právních předchůdců), že státní orgány tak opakovaně učinily ve vztahu k majetku, který má být ve vlastnictví státu samotného. Žalobkyně vyzvala žalovaného k řešení duplicitního vlastnictví až v roce 2011, právního předchůdce žalovaného žalobkyně v tomto smyslu neoslovila. Za situace, kdy právní předchůdci žalovaného byli v katastru nemovitostí evidováni jako vlastníci, jejich vlastnické právo nebylo v rozhodné době nijak zpochybňováno, ačkoliv stát věděl prostřednictvím své organizační složky o námitce pravosti podpisu na nabývacím titulu, že s nimi jednal jako s vlastníky a k zápisu vlastnického práva státu došlo až v roce 1999, tedy po uplynutí všech zákonných lhůt k podání restitučního návrhu, by byl jen stěží přijatelný závěr, aby právní předchůdci žalovaného své vlastnické právo zpochybňovali podáním restitučního návrhu, zvláště pak, byli-li v dobré víře, že nabývací titul státu je absolutně neplatný i s ohledem na tehdejší rozhodnutí státního notářství. Soud tak v jednání žalovaného neshledává obcházení smyslu a účelu restitučních předpisů.

19. K námitce, že žalobkyně mohla vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabýt vydržením a [jméno] [celé jméno žalovaného] si byl vědom, že stát projevil vůli pozemky převzít, soud sděluje, že žalobkyně neprokázala splnění zákonných podmínek vydržení, ani vědomost [jméno] [celé jméno žalovaného] o převzetí pozemků. Žalobkyně tvrdila, že se stát chopil držby dne [datum], tedy v den, kdy byla učiněna nabídka bezplatného odevzdání majetku a vydržecí doba uplynula [datum]. [obec] víra státu nebyla nikdy narušena a stát byl po celou dobu, tj. více než 30 let, v dobré víře, že fakticky a pokojně užívá předmětné pozemky jako vlastní. Předpokladem vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří a uplynutí desetileté vydržecí doby, po kterou má tato osoba pozemek v držbě. Žalobkyně učinila v otázce vydržení předmětem řízení období od [datum] do [datum]. S ohledem na absenci právní úpravy vydržení v občanském zákoníku ve znění účinném před novelou [číslo] Sb. (tj. do [datum]) nebylo možné vlastnické právo k nemovitostem vydržet. Po [datum] bylo sice vydržení v právní úpravě obsaženo (§ 135a občanského zákoníku ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do [datum], kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákon č. 509/1991 Sb. způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1204/2007). K vydržení vlastnického práva k pozemku mohlo dojít až od [datum] (§ 134 občanského zákoníku). Z textu zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po [datum] splní podmínky, stanovené § 134 občanského zákoníku, přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před [datum] (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98). I kdyby se stát držby předmětných pozemků chopil, pak má soud po provedeném dokazování za to, že žalobkyně nemohla vydržet vlastnické právo k předmětným pozemkům podle § 134 občanského zákoníku, neboť její dobrá víra, že jí pozemky patří, trvala jen do [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí Státního notářství ve [obec] ze dne 25. 2. 1974, č. j. 2 D 426/73-14, kterým bylo právnímu předchůdci žalovaného [jméno] [celé jméno žalovaného] potvrzeno dědictví po [jméno] [příjmení], zároveň s konstatováním, že je vlastníkem i zbývající druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí, to vše z důvodu, že Státní notářství přisvědčilo tvrzení o tom, že [jméno] [celé jméno žalovaného] vydávací listinu jako nabývací titul státu nepodepsal. Stanovená desetiletá vydržecí doba podmiňující vydržení tak neuplynula. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011„ Jestliže státní orgány opakovaně potvrdí nabytí vlastnického práva k nemovitostem, jakožto exponovanému předmětu vlastnického práva, určitému okruhu osob, je přiměřenou úvaha, že tak nebudou činit ve vztahu k majetku, který má být právě ve vlastnictví státu samotného, neboť lze předpokládat vědomost příslušných orgánů státu o jeho vlastním majetku. Pokud tak přesto učiní, musí jít důsledky takového postupu především na úkor právě státu a činnosti jeho orgánů.“ Právě u státu lze očekávat a požadovat, aby řádně plnil svá práva a povinnosti vlastníka a to tím spíše, jestliže obdobné chování požaduje a vyžaduje i u adresátů právních norem. [jméno] víru žalobkyně nicméně nabourává i to, že státu až do roku 1999 nesvědčil zápis vlastnického práva v příslušných evidencích. Absenci příslušných evidencí v tehdejší době nelze klást k tíži žalovaného či jeho právních předchůdců. Navíc na výpise z katastru nemovitostí prokazující stav evidovaný k datu [datum] je jako listina ve prospěch státu zapsána [příjmení] smlouva [číslo] ze dne [datum], nabídka bezplatného odevzdání majetku se objevuje až na výpisu z katastru nemovitostí prokazující stav k [datum]. Nelze přehlédnout, že žalobkyně u jednání na rozdíl od žalovaného povědomí, v jakém faktickém stavu se předmětné pozemky v současné době nachází.

20. V této souvislosti soud přisvědčil námitce žalovaného, že je nutno vzít v potaz důvěru jednotlivce ve správnost aktů státních orgánů. Ta je totiž jedním ze základních atributů právního státu. Z ústavněprávního hlediska není akceptovatelné, aby státní orgán (zde Státní notářství) osvědčil určité skutečnosti (nabytí předmětných pozemků v dědickém řízení), čímž vyvolal v právním předchůdci žalovaného [jméno] [celé jméno žalovaného] dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně aby pak jiný státní orgán (zde žalobkyně) dovozoval, že se [jméno] [celé jméno žalovaného] spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. To navíc za situace, kdy dědictví bylo výslovně potvrzeno i žalovanému v roce 2011.

21. Jelikož soud dospěl k závěru, že právní předchůdci žalovaného nikdy nepozbyli své vlastnické právo k předmětným pozemkům, námitka vydržení vznesená žalovaným se stala bezpředmětnou a soud se jí proto nezabýval. Stejně tak se nezabýval námitkou žalobkyně, že kdyby [jméno] [příjmení] spornou listinu nepodepsala, byla by taková skutečnost namítnuta v dědickém protokole, a to z toho důvodu, že došel v odůvodnění výše k závěru, že na neplatnost vydávací listiny řízení nemá tato skutečnost vliv.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni v částce 22 451,97 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů právního zastoupení sestávající z mimosmluvní odměny ve výši 15 500 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“) za pět úkonů právní služby a 3 100 Kč při tarifním základu 50 000 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne [datum], účast na jednání dne [datum], vyjádření ze dne [datum], účast na jednání dne [datum]), dále je nutno připočíst částku 1 500 Kč, která představuje náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za 5 úkonů právní služby a 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne [datum], účast na jednání dne [datum], vyjádření ze dne [datum], účast na jednání dne [datum]), dále z náhrady cestovních výdajů za jednu cestu na jednání dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět v délce 168 km automobilem zn. Nissan Note, s průměrnou spotřebou pohonným hmot 5,9 l [číslo] km, při ceně benzinu ve výši 41,20 Kč za jeden litr a náhradě za použití silničního motorového vozidla ve výši 5,20 Kč za jeden km (podle vyhlášky č. 467/2022 Sb.), ve výši 1 281,97 Kč, dále z částky 600 Kč, která představuje náhradu za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu za 6 započatých půlhodin a 100 Kč při cestách právního zástupce žalovaného na dvě soudní jednání, a konečně částku 3 570 Kč jako náhradu daně z přidané hodnoty v souladu s ustanovením § 137 odst. 1, 3 o.s.ř., přičemž náhrada cestovních výdajů sazbě daně z přidané hodnoty nepodléhá, jelikož náhrada za daň z přidané hodnoty je ve vyhláškové ceně paliva a náhrady za použití silničního motorového vozidla již zohledněna.

23. Žalobkyně je povinna uloženou povinnost splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalovaného.

Poučení