11 C 155/2021-98

Rubrum

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Lubomírem Křikavou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 12 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 500 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v rozsahu, v jakém se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 7 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 500 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši 19 161,83 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 12 000 Kč s úrokem z prodlení jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení o žádosti žalobkyně o zaplacení platu za výkon státní služby přesčas v letech 2016, 2017, 2018 a 2019. Žalobkyně tvrdila, že je státní zaměstnankyní ve služebním poměrů k [anonymizována tři slova] (dále též„ správní orgán“ či„ služební orgán“), kde za rok 2016 vykonala službu v rozsahu celkem 200 přesčasových hodin, v roce 2017 pak 254 hodin, v roce 2018 pracovala celkem 300 hodin přesčas a za rok 2019 do konce listopadu celkem 506,25 hodin přesčas. Žalobkyně poukázala na to, že jí náhrada za službu přesčas náleží za hodiny odpracované nad rámec 150 přesčasových hodin v kalendářním roce, jejichž proplacení je již součástí jejího platu, neboť v době od [datum] do [datum] vykonávala službu na pozici představeného vrchní rada – ředitelka sekce regulace. Žalobkyně podáním ze dne [datum] požádala [jméno] služebního orgánu, aby jí byl za tvrzenou službu přesčas v roce 2019 přiznán odpovídající plat. Rozhodnutím tohoto orgánu ze dne [datum] byla žádost žalobkyně zamítnuta. K odvolání žalobkyně náměstek ministra vnitra pro státní službu rozhodnutím ze dne [datum] rozhodnutí Rady správního orgánu zrušil pro nezákonnost a věc mu vrátil k novému projednání. Žalobkyně uvedla, že dne [datum] podala další žádost o proplacení přesčasových hodin, a to za rok 2016, 2017 a 2018 a předchozí žádost o proplacení přesčasových hodin za rok 2019 doplnila o zákonný úrok z prodlení z tohoto platu. Rozhodnutím služebního orgánu ze dne [datum] byly obě žádosti žalobkyně spojeny ke společnému řízení. O žádostech však bylo dle tvrzení žalobkyně rozhodnuto až dne [datum] rozhodnutím doručeným žalobkyni dne [datum], tedy až po více než 8 měsících od podání žádosti dne [datum]. Žalobkyně v délce řízení o její žádosti spatřuje nesprávný úřední postup, neboť správní orgán nedodržel zákonnou lhůtu a vzniklými průtahy způsobil žalobkyni nemajetkovou újmu, kterou žádá nahradit po žalovaném. Za přiměřenou výši náhrady nemajetkové újmy žalobkyně považuje částku 1 500 Kč za každý měsíc, kdy o její žádosti nebylo rozhodnuto, tj. za 8 měsíců požaduje náhradu v celkové výši 12 000 Kč, která dle žalobkyně reflektuje její vynaložené úsilí a délku nečinnosti služebního orgánu. Úrok z prodlení z této částky žalobkyně požaduje ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců od uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u služebního orgánu, jak je uvedeno níže.

2. Žalobkyně dále uvedla, že z důvodu nevyřízení její žádosti ve stanovené lhůtě se podáním ze dne [datum] domáhala u nadřízeného správního orgánu uplatnění opatření proti nečinnosti služebního orgánu. Žádosti bylo rozhodnutím nadřízeného správního orgánu ze dne [datum] vyhověno a služebnímu orgánu bylo uloženo, aby vydal rozhodnutí v řízení o žádosti o proplacení služby žalobkyně přesčas ve stanovených lhůtách. Služební orgán poté vyzval žalobkyni k vyjádření dne [datum], žalobkyně se vyjádřila dne [datum]; ve lhůtě stanovené nadřízeným správního orgánem však služební orgán nerozhodl. Žalobkyně proto podala dne [datum] žalobu proti nečinnosti služebního orgánu, o níž Krajský soud v [obec] rozhodl dne [datum] a v rozhodnutí konstatoval, že služební orgán se vůči žalobkyni dopustil nečinnosti. Žalobkyně proto dne [datum] uplatnila u služebního orgánu nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o níž dle jejího tvrzení dosud nebylo rozhodnuto.

3. Žalovaný souhlasil se žalobkyní, že správní orgán se při vyřizování žádosti žalobkyně ze dne [datum] dopustil průtahů, když rozhodnutí o žádosti nebylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě. Žalovaný současně potvrdil tvrzení žalobkyně o podaných žádostech a návrzích žalobkyně i o rozhodnutích vydaných v době od [datum] do [datum]. Žalovaný však považoval za nedůvodný nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se totiž žalobkyni již v rámci předběžného projednání jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy písemně omluvil. Právě omluvu žalovaný považoval za dostatečnou satisfakci za nesprávný úřední postup, žalobu tedy navrhl v celém rozsahu zamítnout.

4. Ze žádosti žalobkyně ze dne [datum] soud zjistil, že žádala svého zaměstnavatele [anonymizována dvě slova] úřad o proplacení služby přesčas za 356,25 hodin za období od [datum] do [datum].

5. Ze spisu [stát. instituce] zn. [anonymizováno] – [číslo] [číslo] soud zjistil, že o výše uvedené žádosti žalobkyně bylo [jméno] správního orgánu rozhodnuto dne [datum]. Žalobkyni bylo sděleno, že její žádosti není možné vyhovět. Z rozhodnutí náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne [datum] soud zjistil, že rozhodnutí Rady správního orgánu ze dne [datum] se ruší a věc se vrací správnímu orgánu k novému projednání.

6. Z usnesení Krajského soudu v [obec] ze dne 25. 2. 2020, č. j. 31 A 27/2020-28, soud zjistil, že byla odmítnuta žaloba na zrušení rozhodnutí [anonymizována tři slova] ze dne [datum], neboť žalobkyně dosud marně neuplatnila opravné prostředky v rámci správního řízení.

7. Z podání žalobkyně ze dne [datum] soud zjistil, že svoji předchozí žádost ze dne [datum] o proplacení služby přesčas za rok 2019 doplňuje o úrok z prodlení z tohoto platu a také o proplacení přesčasových hodin v roce 2016, 2017 i 2018.

8. Ze žádosti žalobkyně ze dne [datum] soud zjistil, že vůči náměstku ministra vnitra pro státní službu uplatňovala vydání opatření proti nečinnosti správního orgánu v řízení o rozhodování o žádosti žalobkyně na proplacení přesčasových hodin v roce 2016, 2017, 2018 i 2019 v podobě neprodleného rozhodnutí správního orgánu.

9. Z opatření proti nečinnosti vydané dne [datum] personální ředitelkou sekce pro státní službu Ministerstva vnitra soud zjistil, že správnímu orgánu bylo přikázáno, aby o žádosti žalobkyně na proplacení služby přesčas v roce 2016, 2017, 2018 a 2019 rozhodl ve lhůtě 10 dnů od doručení vyjádření žalobkyně k podkladům pro vydání rozhodnutí, případně od marného uplynutí lhůty k tomuto vyjádření. Pokud by bylo nutné v řízení činit další úkony v návaznosti na vyjádření žalobkyně, bylo správnímu orgánu přikázáno, aby rozhodnutí vydal ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto opatření proti nečinnosti. Z přiložené dodejky soud zjistil, že toto opatření bylo žalobkyni doručeno [datum].

10. Z rozhodnutí Energetického [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] soud zjistil, že bylo rozhodnuto o žádostech žalobkyně následovně. Za službu přesčas za roky 2017, 2018 a 2019 byl žalobkyni přiznán plat v celkové výši 380 919 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, nárok na plat za přesčas v roce 2016 a poměrnou část přesčasů v roce 2017 a 2018 žalobkyni přiznán nebyl. Z dodejky soud zjistil, že toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne [datum].

11. Z podání žalobkyně ze dne [datum] soud zjistil, že u služebního orgánu uplatňovala náhradu škody a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která žalobkyni vznikla tím, že o její žádosti na přiznání platu za přesčas nebylo rozhodnuto v zákonné lhůtě. Žalobkyně současně uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 12 000 Kč, kterou požaduje za 8 měsíců průtahů ode dne podání žádosti [datum] do [datum], kdy služební orgán o žádosti rozhodl.

12. Ze stanoviska náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne [datum] soud zjistil, že byl vysloven názor na rozhodování o žádosti žalobkyně o proplacení přesčasů za 4 roky zpětně, které se jeví jako zvlášť složitý případ vyžadující delší dobu rozhodování a obstarání velkého množství podkladů. Náměstek současně věc předal k rozhodnutí právnímu odboru [stát. instituce], neboť podle jeho vyjádření je k rozhodování o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem příslušné právě [stát. instituce].

13. Z rozhodnutí náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne [datum] soud zjistil, že bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu ze dne [datum] a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

14. Z podání [stát. instituce] ze dne [datum] soud zjistil, že bylo konstatováno porušení práv žalobkyně nesprávným úředním postupem správního orgánu, když rozhodnutí o její žádosti nebylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě, a žalobkyni byla poskytnuta písemná omluva.

15. Podle § 1 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, tento zákon upravuje právní poměry státních zaměstnanců vykonávajících ve správních úřadech státní správu a odměňování státních zaměstnanců.

16. Podle § 159 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě se ustanovení o řízení ve věcech služby vztahují na rozhodování o odměňování.

17. Podle § 160 zákona o státní službě nestanoví-li zákon jinak, v řízení ve věcech služby se postupuje podle správního řádu.

18. Podle § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, b) nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.

19. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též„ zákon o odpovědnosti státu“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

20. Mezi účastníky není sporu, že žalobkyně je státním zaměstnancem a žalobou uplatněný nárok má s přihlédnutím k výše citovaným ustanovením zákona o státní službě původ právě ve výkonu státní služby. Žalovaný nerozporoval, že by žalobkyně byla zaměstnancem [anonymizována tři slova] jakožto správního (služebního) orgánu; obrana žalovaného uplatňovaná v průběhu řízení právě z tohoto předpokladu vychází. Žalovaný se navíc shoduje s tvrzením žalobkyně, pokud jde o její uplatněný postup vůči správnímu orgánu ve smyslu zákona o státní službě a správního řádu. V tomto směru soud odkazuje zejména na § 102 odst. 1, § 144 odst. 1 a § 147 zákona o státní službě, na základě kterých žalobkyně žádala po svém zaměstnavateli proplacení služby přesčas vykonané v letech 2016, 2017, 2018 a 2019. Oba účastníci se shodli i v tom, že správní orgán byl povinen při vyřizování žádosti žalobkyně postupovat podle ustanovení správního řádu, tedy přinejmenším dodržovat lhůty pro rozhodnutí stanovené tímto předpisem.

21. Pokud jde o základní otázku předmětného sporu, totiž zda se správní orgán vůči žalobkyni dopustil nesprávného úředního postupu v podobě průtahů při nevydání rozhodnutí ve stanovené lhůtě (§ 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu), i v tomto ohledu není mezi účastníky sporu. Žalovaný výslovně uznal, že se správní orgán nesprávného úředního postupu vůči žalobkyni dopustil. Z provedených listinných důkazů má tato skutečnost svoji oporu zejména ve sdělení [stát. instituce] ze dne [datum]. Dalším dokazováním byla potvrzena tvrzení žalobkyně o průtazích správního orgánu i obraně žalobkyně v podobě uplatnění dostupných prostředků nápravy, zejména podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu a uplatnění nároku na náhradu škody vůči správnímu orgánu podle § 14 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti státu. Zejména druhá zmíněná obrana je podmínkou, aby soud mohl o nároku žalobkyně podle zákona o odpovědnosti státu vůbec rozhodnout. Na základě uvedeného současně není pochyb o tom, že by žalobkyně nebyla ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu v této věci osobou oprávněnou.

22. Mezi stranami panuje shoda rovněž v oblasti pasivní legitimace žalovaného, tedy že za vzniklé průtahy v řízení o žádosti žalobkyně odpovídá stát zastoupený žalovaným. Tento závěr podporuje především stanovisko náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne [datum], z něhož je patrná příslušnost žalovaného k rozhodování o odškodnění za nesprávný úřední postup. Z dalšího průběhu správního řízení zjištěného provedeným dokazováním i procesní obrany v současném sporu je zřejmé, že strany sporu postupovaly plně v souladu s tímto závěrem.

23. Podle § 1 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu stát a území celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

24. Podle § 31a zákona o odpovědnosti státu (1) bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. (2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. (3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

25. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že správní orgán se vůči žalobkyni dopustil nesprávného úředního postupu v podobě průtahů ve správním řízení, žalobkyně ve správním řízení uplatnila dostupné prostředky, jimiž se mohla proti průtahům správního orgánu bránit, a za vzniklé průtahy odpovídá stát v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Pokud jde o kompenzaci za nesprávný úřední postup, pro posouzení nároku žalobkyně v této věci není podstatné, zda jí postupem správního úřadu skutečně vznikla škoda, tzn. škoda na majetku. Žalobkyně se žalobou domáhá náhrady nemajetkové újmy a v tomto směru lze odkázat na rozhodovací praxi Ústavního soudu, zejména nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1536/11 a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1242/18, o které žalobkyně opírala svůj nárok. Ústavní soud vyslovil názor, že nepřiměřená délka řízení je způsobilá stěžovateli způsobit morální (nemajetkovou) újmu, neboť nedodržením zákonných lhůt pro rozhodnutí o nároku stěžovatele jsou porušeny jeho základní práva a svobody (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které je nedílnou součástí ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), přičemž není nutné vznik nemajetkové újmy prokazovat. Pokud se tedy správní orgán dopustí nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, vznik nemajetkové újmy se presumuje a účastník správního řízení má právo na její náhradu v podobě přiměřeného zadostiučinění.

26. Je tedy zřejmé, že žalobkyně má vůči žalovanému právo na náhradu nemajetkové újmy. Právě problematika přiměřeného zadostiučinění je otázkou, která mezi stranami zůstává sporná. Zatímco žalobkyně požaduje peněžitou náhradu nemajetkové újmy, žalovaný za přiměřené zadostiučinění považuje omluvu, kterou žalobkyni již poskytl (poskytnutí omluvy žalobkyni ze strany žalovaného má soud za prokázané z již zmíněného podání Ministerstva vnitra ze dne [datum]). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je přitom otázkou úvahy soudu se zohledněním všech relevantních okolností daného případu, neboť zákonná norma nedává konkrétní indicie pro určení přiměřenosti (srov. § 2894 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). V daném případě soud dospěl k závěru, že kromě omluvy je skutečně opodstatněné přiznání i peněžitého zadostiučinění. Při rozhodování správního orgánu by se dalo uvažovat o přiměřených průtazích v délce řádově několika dnů. V posuzovaném případě však průtahy v rozhodování byly oproti zákonným lhůtám enormní (průtahy několik měsíců), navíc ve správním řízení šlo o platovou otázku, která je jednou z nejcitlivějších. Soud tedy nepovažuje omluvu ze strany žalovaného za dostačující formu náhrady nemajetkové újmy.

27. Pokud jde o požadovanou výši peněžitého zadostiučinění, soud nemůže přisvědčit žalobkyni, že by náhrada náležela za dobu osmi měsíců již ode dne podání prvotní žádosti ke správnímu orgánu. Žalobkyně podala žádost dne [datum], dne [datum] o této žádosti správní orgán rozhodl. Není přitom podstatné, že toto rozhodnutí bylo nadřízeným orgánem označeno za nesprávné, nelze shledat pochybení správního orgánu, že by jednal v rozporu s § 71 správního řádu. Průtahy správního orgánu, které opodstatňují peněžité zadostiučinění, lze shledat až v okamžiku, kdy správní orgán o žádosti žalobkyně nerozhodl ve lhůtách stanovených opatřením proti nečinnosti ze dne [datum] (ve smyslu § 80 správního řádu), neboť toto opatření vydané orgánem nadřízeným správnímu orgánu, kterému je adresované, je pro tento orgán závazné. V opatření proti nečinnosti bylo správnímu orgánu přikázáno, aby o žádosti žalobkyně rozhodl v konkrétně vymezených lhůtách. Pokud tedy správní orgán o žádosti žalobkyně rozhodl až dne [datum], není pochyb, že stanovené lhůty nedodržel. Lze tedy uvažovat o průtazích v délce 3 měsíců, tj. od uplynutí lhůty stanovené pro rozhodnutí opatřením proti nečinnosti až do doby, než rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo o žádosti žalobkyně rozhodnuto, bylo žalobkyni skutečně doručeno, tj. [datum] (jak vyplývá z předložené dodejky rozhodnutí vydaného dne [datum]). Soud se ztotožnil s výší peněžitého zadostiučinění, které žalobkyně požaduje za každý měsíc průtahů; částku 1 500 Kč za měsíc soud považuje za odpovídající dané situaci, jak poměrům na straně žalobkyně, tak i postupu správního orgánu.

28. Dalo by se ovšem uvažovat i o průtazích v délce 5 měsíců, tj. od uplynutí zákonné lhůty 30 dnů od podání doplňující žádosti žalobkyní dne [datum], v níž správní orgán o žádosti nerozhodl. V takovém případě by však soud posuzoval peněžité zadostiučinění mírněji než ve výši 1 500 Kč měsíčně; předmětem rozhodování byla sice platová situace, nicméně nemělo se rozhodovat o základu platu, ze kterého zaměstnanec žije, ale o vedlejší složce platu, jejíž nedostatek není pro zaměstnance tolik zatěžující a nestaví ho do takové existenční nejistoty. I přes to se soud přiklonil ke konstatování průtahů v délce 3 měsíců, neboť žalobkyně uplatněním žádosti o vydání opatření proti nečinnosti správně využila řádného prostředku na nápravu závadného stavu, které se ve správním řízení nabízí. Příslušným opatřením proti nečinnosti pak bylo najisto postaveno bez prostoru pro spekulace o případné složitosti věci, v jakých lhůtách má správní orgán rozhodnout.

29. Z uvedených důvodů soud výrokem I. tohoto rozsudku přiznal žalobkyni náhradu nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem ve výši 4 500 Kč, a to společně s úrokem z prodlení, na nějž žalobkyni vzniklo právo v souladu s § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu plnění neshledal důvody.

30. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v částce 7 500 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta.

31. O nákladech řízení bylo rozhodnuto postupem podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ačkoliv žalobkyně neměla ani převažující úspěch ve věci, soud jí přiznal plnou náhradu nákladů řízení, neboť plnění, které bylo žalobkyni přiznáno, záviselo na úvaze soudu. Žalobkyně tedy má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na odměnu právního zástupce za šest úkonů právní služby - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření k výzvě soudu ve věci místní příslušnosti podepsaného soudu, za které žalobkyně požaduje náhradu ve výši jedné poloviny odměny, dále vyjádření k replice žalovaného, porada s klientem dne [datum] v délce přesahující jednu hodinu a účast na jednání soudu. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu za právní úkon nahlížení do spisu a jeho nastudování. Žalobkyně náhradu tohoto úkonu zdůvodňovala tím, že před nařízeným jednáním žalovaný doplnil důkazy, které si nebylo možné pro jejich rozsah zajistit jinak. Vzhledem k tomu, že žalovaný předložil pouze listinné důkazy, a to v nikterak velkém rozsahu, soud nevidí překážku v tom, aby se žalobkyně seznámila s těmito důkazy formou prostředků komunikace na dálku, a tím neúčelně nenavyšovala náklady řízení. Soud však neeviduje žádnou žádost žalobkyně o poskytnutí listinných důkazů, žalobkyně ostatně mohla požádat i žalovaného o zaslání příslušných listin. Nahlížení do spisu zástupcem je sice technicky podobná činnost jako prostudování spisu při skončení vyšetřování podle § 11 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), jeho význam je však odlišný, neboť v trestním řízení jde o první příležitost obhájce seznámit se komplexně s výsledky vyšetřování, které předtím byly neveřejné; v případě civilního řízení jsou listiny stranám běžně přístupné a není důvod přiznat straně odměnu za studium listin, které jinak může studovat i bez zvláštní odměny ve své pracovně. Z uvedených důvodů soud nepovažuje náklady za nahlížení do spisu za účelně vynaložené a v souladu s § 150 o. s. ř. žalobkyni náhradu za tento úkon nepřiznal. Žalobkyni tedy náleží odměna ve výši 5x 1 580 Kč a 1x 790 Kč podle § 8 odst. 1, § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. a), c), d) a g) AT, celkem tedy 8 690 Kč. Dále žalobkyni náleží šestkrát režijní paušál po 300 Kč podle § 14b odst. 5 písm. b) AT v celkové výši 1 800 Kč.

32. Žalobkyni dále v souladu s § 13 odst. 4 AT náleží cestovné za cestu jejího zástupce dne [datum] k jednání soudu z [obec] do [obec] a zpět v celkové délce 256 km, k čemuž byl použit osobní automobil Dacia Duster [registrační značka]. Při průměrné spotřebě automobilu 5,4 l [číslo] km, ceně benzinu dle vyhlášky [číslo] ve výši 37,10 Kč/litr a sazbě základní náhrady u osobního silničního motorového vozidla ve výši 4,70 Kč/km náleží žalobkyni cestovné v celkové výši 1 716,07 Kč, a dále v souladu s § 14 odst. 3 AT za 6 půlhodin strávených touto cestou jejího zástupce k jednání soudu po 100 Kč v celkové výši 600 Kč. Žalobkyně žádala dále cestovné za cestu jejího zástupce z [obec] do [obec] a zpět za účelem prostudování spisu před jednáním. Soud žalobkyni cestovné v tomto případě podle § 150 o. s. ř. nepřiznal, a to z důvodů výše uvedených.

33. Žalobkyni dále náleží ve smyslu § 137 odst. 1 o. s. ř. náhrada hotových výdajů v souvislosti s cestou dne [datum] k jednání soudu z místa svého bydliště v [obec] do [obec] a zpět v celkové délce 244 km, k čemuž byl použit osobní automobil Ford Mondeo [registrační značka]. Při průměrné spotřebě automobilu 5,9 l [číslo] km, ceně motorové nafty dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve výši 36,10 Kč/litr a sazbě základní náhrady u osobního silničního motorového vozidla ve výši 4,70 Kč/km náleží žalobkyni cestovné v celkové výši 1 666,49 Kč.

34. Žalobkyni tedy byla přiznána náhrada nákladů vynaložených na právní úkony jejího zástupce ve výši 8 690 Kč, paušální náhrada hotových vydajů ve výši 1 800 Kč, cestovné za jízdu k jednání soudu ve výši 1 716,07 Kč a náhrada za promeškaný čas s tím související ve výši 600 Kč. Z uvedených částek pak žalobkyni náleží v souladu s § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty o sazbě 21% ve výši 2 689,27 Kč, neboť její zástupce je plátcem této daně. Žalobkyni dále náleží cestovné za její jízdu k jednání soudu ve výši 1 666,49 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč Celkem tak náklady řízení na straně žalobkyně činí 19 161,83 Kč. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalovanému lhůtu tří dnů k úhradě přiznaných nákladů řízení, neboť i v tomto případě neshledal důvody pro jinou lhůtu plnění.

Poučení