11 C 16/2018-240

Rubrum

Okresní soud v Kroměříži rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jarmily Gajdošové a přísedících Marie Čubové a Ing. Marcely Netopilové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 651 837 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 137 643 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 11. 2. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 130 623,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 1. 1. 2018 do zaplacení a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 137 643 Kč od 1. 1. 2018 do 10. 2. 2018, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 96 558 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

IV. České republice je žalovaný povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení na znalečném částku 3 520 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Kroměříži.

V. České republice je žalovaný povinen zaplatit na soudním poplatku částku 22 773 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Kroměříži.

Odůvodnění

1. Řízení ve věci bylo zahájeno dne 15. 1. 2018. Žalobou ze dne 11. 1. 2018 domáhal se žalobce jako zaměstnanec vůči žalovanému jako svému zaměstnavateli zaplacení celkem částky 776 837 Kč, sestávající z nároku na odstupné ve výši 314 376 Kč s příslušenstvím, nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 125 000 Kč, nároku na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku před a po skončení pracovní neschopnosti celkem ve výši 337 461 Kč. Nárok uplatnil z titulu pracovního úrazu, který se mu stal dne 22. 5. 2015 při výkonu práce.

2. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 16. 2. 2018. Nárok žalobce neuznal a tento rozporoval co do důvodu i co do výše. Považoval za nesporná tvrzení žalobce, že byl u něj zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 12. 9. 2005 jako [anonymizováno] a že dne 22. 5. 2015 došlo u žalobce k pracovnímu úrazu, dále že v době od 28. 5. 2015 do 10. 6. 2016 trvala dočasná pracovní neschopnost žalobce a že dne 21. 6. 2016 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena dohoda o ukončení pracovního poměru ve smyslu § 52 písm. e) zákoníku práce. Na základě této dohody skončil pracovní poměr ke dni 30. 6. 2016 z důvodu, že zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně lékařských služeb ze dne 20. 6. 2016 dlouhodobě zdravotní způsobilost.

3. Na základě provedeného důkazního řízení ve věci soud rozhodl dne 3. 6. 2020 tak, že: žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 586 082,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 305 316 Kč od 16. 9. 2016 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 268 266,50 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), dále žaloba byla zamítnuta co do částky 78 254,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 9 060 Kč od 1. 8. 2016 do zaplacení, z částky 314 376 Kč od 1. 8. 2016 do 15. 9. 2016, z částky 69 194,50 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 12 500 Kč ve výši 8,05 % od 1. 1. 2017 (výrok II.), dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.), o povinnosti žalovaného zaplatit státu náhradu nákladů řízení spočívající ve znalečném (výrok IV.) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok V.).

4. Proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě podal žalovaný odvolání.

5. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve [obec] ze dne 1. 6. 2021, č.j. [číslo jednací] bylo rozhodnuto tak, že odvolací řízení bylo zastaveno v části, týkající se odstupného ve výši 305 316 Kč a v části týkající se náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 12 500 Kč (výrok I., odstupné po odpočtu zálohové daně 57 429 Kč bylo žalobci vyplaceno dne 11.12.2020 a náhrada za ztížení společenského uplatnění byla vyplacena dne [číslo]), rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku I. v části, ve které byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 305 316 Kč od 16. 9. 2016 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku byl změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 305 316 Kč od 16. 9. 2016 do 11. 12. 2020 ve výši 104 237,39 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), dále rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I. v části týkající se náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 268 266,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 268 266,50 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení a v souvisejících výrocích III., IV. a V. byl zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Podle poučení proti tomuto rozsudku do výroku I. a III. není dovolání přípustné a proti tomuto rozsudku do výroku II. je dovolání přípustné. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 7. 2021. Dovolání do výroku II. nebylo žádným z účastníků podáno.

6. Žalovaný v podání ze dne 27. 5. 2022 sdělil, že v součinnosti s [anonymizována dvě slova], a.s., která je zákonnou pojišťovnou žalované pro případ odpovědnosti za škody vzniklé pracovním úrazem, provedla výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, který dle jejího názoru odpovídá platné právní úpravě, a který je žalovaná i pojišťovna, která bude nárok hradit, ochotna akceptovat. Podle žalovaného je nezbytné, aby způsob výpočtu korespondoval s ust. § 271b zákoníku práce. Podle žalovaného nelze za dobu evidence žalobce na Úřadu práce nárokovat celý průměrný výdělek před vznikem škody bez jakéhokoliv odpočtu, neboť tento výpočet neodpovídá platné právní úpravě. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je možné přiznat pouze od 17. 2. 2017, tedy za měsíc únor je možné nárokovat pouze alikvotní část náhrady. Žalovaný nesouhlasí s výpočtem náhrady za dobu pracovní neschopnosti z obecných zdravotních příčin v období od 17. 2. do 25. 10. 2017 jak je uplatňuje žalobce. Tato pracovní neschopnost nesouvisela s pracovním úrazem a žalobcem uplatněný výpočet není v souladu s § 271b odst. 2 zákoníku práce. Nelze odečíst skutečně vyplacené nemocenské dávky, ale za výdělek po pracovním úraze se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského, tj. tzv. denní vyměřovací základ stanovený dle § 18 zák. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Podle výpočtu žalovaného činí náhrada za ztrátu na výdělku částku 137 643 Kč, jak dokladuje na č.l.

230. Jde o částku v tzv.„ hrubém“, z které je zapotřebí odvést daň z příjmu. Nad rámec této částky žalovaný nároky žalobce rozporuje a neuznává.

7. Při jednání dne 31. 5. 2022 žalobce nesouhlasil s náhradou za ztrátu na výdělku v částce 137 643 Kč, neboť dle jeho názoru dříve uplatněný nárok je po právu a odkázal na judikát 21 Cdo 1462/2020. Žalovaný uvedl, že nárok žalobce je dán, ale rozporuje způsob výpočtu tohoto nároku. Podle žalovaného nebyla odečtena minimální mzda, když byl žalobce evidován na Úřadu práce a mzda, když byl žalobce zaměstnán u firmy [anonymizováno] a v době, kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti z důvodu jiného onemocnění, nelze odečítat skutečně vyplacené nemocenské dávky. Žalovaný uznal, že rentu je možno vyplácet po dobu, než byl žalobci přiznán invalidní důchod III. stupně pro jiné onemocnění, protože od té doby není schopen vykonávat jakoukoliv práci.

8. Rozsudek soudu I. stupně ze dne 3. 6. 2020 je ve spojení s rozsudkem soudu II. stupně ze dne 1. 6. 2021 ve výroku I. pravomocný ohledně nároku žalobce na odstupné ve výši 305 316 Kč a nárokovaného úroku z prodlení z částky 30 316 Kč od 16. 9. 2016 do zaplacení, tj. do 11. 12. 2020 ve výši 104 237,39 Kč a dále ohledně nároku žalobce na ztížení společenského uplatnění ve výši 12 500 Kč ke dni 9. 7. 2021. Rozsudek soudu I. stupně ze dne 3. 6. 2020 je ve výroku II. pravomocný ke dni 18. 8. 2020.

9. K zamítanému výroku II. rozsudku ze dne 3. 6. 2020 je třeba uvést, že: a) byla zamítnuta nárokovaná náhrada za ztrátu na výdělku do skončení pracovní neschopnosti za dobu od 11. 6. 2016 do 30. 6. 2016 ve výši 5 709 Kč, b) byla zamítnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 7. 2016 do 10. 7. 2016 ve výši 9 170 Kč, c) nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 10. 7. 2016 do 28. 11. 2016 - z uplatněného nároku na 127 062 Kč byla přiznána částka 123 398,55 Kč a nárok byl zamítnut co do částky 3 663,45 Kč, d) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 28. 11. 2016 do 17. 2. 2017 - z uplatněného nároku na 42 340 Kč byla přiznána částka 25 221,95 Kč a zamítnuta co do částky 17 118,05 Kč, e) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 17. 2. 2017 do 25. 10. 2017 - z uplatněného nároku na 125 686 Kč byla přiznána částka 119 646 Kč a co do částky 6 040 Kč i s příslušenstvím zamítnuta, d) byla zamítnuta nárokovaná náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 26. 10. 2017 do 31. 12. 2017 ve výši 27 494 Kč.

10. Rozsudek soudu I. stupně byl dovolacím soudem v napadeném výroku I. v části týkající se náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 268 266,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 268 266,50 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení a v souvisejících výrocích III., IV. a V. byl zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. V tomto rozsahu proto soud I. stupně opětovně rozhodoval.

11. Soud vycházel z tohoto zjištěného a prokázaného skutkového stavu: Mezi žalobcem a žalovaným byl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy ze dne 12. 9. 2005. Při výkonu sjednané práce utrpěl žalobce úraz dne 22. 5. 2015. Tento úraz je úrazem pracovním. Žalobce byl v pracovní neschopnosti od 28. 5. 2015 do 30. 6. 2016. Žalovaný žalobci jinou práci nenabídl. Ke dni 30. 6. 2016 byl ukončen mezi účastníky pracovní poměr na základě dohody podle § 52 písm. e) zákoníku práce z důvodu, že zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně lékařských služeb dlouhodobě zdravotní způsobilost. Od 11. 7. 2016 byl žalovaný veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce s podpůrčí dobou pět měsíců do 27. 11. 2016, jak vyplývá z rozhodnutí Úřadu práce – krajská pobočka ve [obec], kontaktní pracoviště [obec] ze dne 14.7.2016 [číslo jednací], kterým byla žalobci přiznána podpora v nezaměstnanosti od 11.7.2016 po dobu 5 měsíců a vyplacena: ve výši 13 069 Kč měsíčně po dobu prvních dvou měsíců, ve výši 120 053 Kč měsíčně po dobu dalších dvou měsíců a ve výši 9 048 Kč měsíčně po zbývající podpůrčí dobu. Dále byl žalobce zaměstnán u [právnická osoba] [právnická osoba] od 28. 11. 2016 do 25. 10. 2017. Českou správou sociálního zabezpečení byl žalobci přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 14 516 Kč měsíčně od 26. 11. 2017. Invalidní důchod nebyl přiznán v souvislosti s pracovním úrazem. Průměrný měsíční výdělek žalobce před vznikem škody, pracovním úrazem, z rozhodného období předchozího kalendářního roku 2015, činil 25 443 Kč, a to dle sdělení žalovaného v jeho vyjádření ze dne 3. 2. 2020. Podle nařízení vlády č. 433/2016 Sb., o úpravě náhrady, se průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku se zvyšuje o 2,2% s účinností od 1. 1. 2017. Toto zvýšení činí 559,74 Kč, tj. po zaokrouhlení 560 Kč. Valorizovaný průměrný měsíční výdělek tak činí 26 003 Kč, ze kterého je třeba vycházet. Z tohoto valorizovaného výdělku nevycházel žalobce ve své žalobě a ani soud při rozhodnutí dne 3. 6. 2020, vycházel z něj žalovaný ve svém vyjádření k nárokům žalobce. Soud dospěl k závěru, že vzhledem k provedení valorizace nařízením vlády je třeba toto akceptovat a vycházet při přezkoumání nároků žalobce z takto stanoveného průměrného měsíčního výdělku.

12. Právní hodnocení.

13. Práva a povinnosti mezi účastníky se řídí zákonem [číslo] občanského zákoníku, a zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce (dále jen ZP), neboť nárok žalobce vznikl po 1. 1. 2014.

14. Podle § 265 odst. 1 ZP zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

15. Podle § 269 odst. 1 ZP zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo přímo v souvislosti s ním.

16. Podle § 271b odst. 1 ZP náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšením pracovním úsilím, se nepřihlíží.

17. Podle § 271b odst. 2 ZP náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz nebo nemoc z povolání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského.

18. Podle § 271b odst. 3 ZP náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

19. Podle § 352 ZP průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovně-právní předpisy jinak.

20. Podle § 353 odst. 1 ZP průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

21. Podle § 353 odst. 2 ZP za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.

22. Podle § 354 odst. 1 ZP není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

23. Podle § 354 odst. 2 ZP průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

24. Soud dospěl k následujícím závěrům.

25. Nárok za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobce je důvodný, resp. částečně důvodný co do výše, jak uvedeno níže, a to za dobu od 11. 7. 2017 do 25. 10. 2017, když žalobci byl přiznán invalidní důchod od 26. 11. 2017. Výpočet ze strany soudu je odlišný od výpočtu, který prováděl žalobce při uplatnění nároku, neboť tento vycházel z průměrného měsíčního výdělku 26 198 Kč. Soud vycházel z výdělku 25 443 Kč u nároků za rok 2016 a z valorizovaného výdělku 26 003 Kč u nároků za rok 2017.

26. K nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 11. 7. 2016 do 27. 11. 2016, kdy byl žalobce evidován na úřadu práce. Tento nárok žalobce je třeba posuzovat podle § 271b odst. 3 ZP. Žalobci byla rozsudkem ze dne 3. 6. 2020 přiznána částka 123 398,55 Kč. Vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. 21 Cdo 1462/2020, na který poukazoval žalovaný, a ust. § 271b odst. 3 věta první ZP, dospěl soud k závěru, že za výdělek po pracovním úrazu je třeba považovat výdělek ve výši minimální mzdy. Žalobce před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, nepobíral náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť pracovní poměr skončil ke dni 30. 6. 2016, a proto na tento jeho nárok nedopadá ustanovení věty druhé ust. § 271b odst. 3 ZP. Za výdělek po pracovním úrazu je tak třeba považovat minimální mzdu, která podle § 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, ve znění nařízení vlády č. 233/2015 Sb., od 1. 1. 2016 činila 9 900 Kč za měsíc (58,70 Kč za hodinu) pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin. Soud vycházel u tohoto nároku z průměrného měsíčního výdělku 25 443 Kč, a to za měsíc červenec 2016 v alikvotní částce 17 247,50 Kč (25 443: 22 pracovních dnů v průměru = 1 156,50 Kč x 15 odpracovaných pracovních dnů), za srpen, září a říjen 2016 z výdělku 25 443 Kč, a za měsíc listopad 2016 v alikvotní částce 21 933,50 Kč (výpočet obdobně jako za červenec při 19 pracovních dnech), což činí částku 115 610 Kč. Při odpočtu minimální mzdy ve výši 36 135 Kč (alikvotní část za měsíc červenec 4 950 Kč, za srpen, září a říjen po 9 900 Kč a alikvotní část za měsíc listopad 1 485 Kč) činí rozdíl 79 475 Kč. Vycházeje z § 3 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění nařízení vlády č. 233/2015 Sb., nebylo prokázáno do jaké skupiny prací by náležela zaručená mzda, která je odstupňována podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávaných prací, které jsou zařazeny do 8 skupin. Žalovaný sám vycházel z minimální mzdy 9 900 Kč a žalobce se k tomuto nevyjádřil, neboť setrvával na svém stanovisku k jednotlivým nárokům. Vzhledem k vykonávané práci žalobcem u žalovaného vychází soud z toho, že výkon jeho práce nelze přiřadit automaticky do 1 skupiny, jeho vykonávaná práce (kalič, směny) byla namáhavější a že zaručená minimální mzda by byla vyšší. Proto soud k tomuto přihlédl a přiznal žalobci u tohoto nároku přiměřenou částku 66 393,50 Kč a co do částky 57 005,05 Kč zamítl.

27. K nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 28. 11. 2016 do 16. 2. 2017, kdy byl žalobce zaměstnán u firmy [anonymizováno] [právnická osoba], tedy celkem 53 dnů. Tento nárok žalobce je třeba posuzovat podle ust. § 271b odst. 1 ZP. Žalobci byla rozsudkem ze dne 3. 6. 2020 přiznána částka 25 221,95 Kč. Výdělek žalobce za 28. 11.- 30. 11. 2016 činil dle mzdového listu 2 454 Kč, dle mzdového listu za prosinec 2016 20 433 Kč, výdělek za leden 2017 a 16 dnů měsíce února 2017 činil 31 492 Kč dle potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti za období roku 2017, tedy celkem částku 54 379 Kč. Podle sdělení žalovaného průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce před vznikem škody činil 25 443 Kč. Proti tomuto žalobce neměl námitky. Proto soud vycházel z této částky průměrného hrubého měsíčního výdělku při svých výpočtech za měsíce listopad a prosinec 2016 a dále z valorizovaného průměrného výdělku 26 003 Kč od 1. 1. 2017. Alikvotní část průměrného hrubého měsíčního výdělku za listopad 2016 činí částku 1 156,50 Kč (25 443: 22 pracovních dnů v průměru), za měsíc prosinec 2016 jde o částku v plné výši 25 443 Kč, za měsíc leden 26 003 Kč, a za alikvotní část měsíce února 2017 jde o částku 18 911 Kč, celkem 71 513,50 Kč. Po odpočtu výdělku 54 379 Kč v hrubém činí nárok částku 17 134,50 Kč. Žaloba byla proto zamítnuta co do částky 8 087,50 Kč.

28. K nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 17. 2. 2017 do 25. 10. 2017. V tomto období žalobce jako zaměstnanec firmy [anonymizováno] [právnická osoba], byl od 17. 2. 2017 práce neschopen, a to až do 25. 10. 2017 a byly mu vypláceny nemocenské dávky z důvodu jiného onemocnění než z důvodu pracovního úrazu. Tento nárok žalobce je třeba posuzovat podle ust. § 271b odst. 2 ZP. Žalobci byla přiznána částka 119 646 Kč. Po přezkoumání stanoviska žalovaného k tomuto nároku a provedeném výpočtu žalovaným dospěl soud k závěru, že lze vycházet ze stanoviska žalovaného, že za výdělek v tomto případě je třeba považovat výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského. Žalovaný provedl výpočet tohoto nároku s přihlédnutím k valorizaci průměrného měsíčního výdělku žalobce na částku 26 003 Kč. Výdělek po pracovním úraze se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského, tj. tzv. denní vyměřovací základ stanovený dle § 18 zák. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Výše denního vyměřovacího základu činí 654,51 Kč.

29. Za období 17. 2. až 28.2. 2017 (tj. za 12 dnů) při valorizovaném průměrném měsíčním výdělku 26 003 Kč a měsíčním hrubém výdělku 10 780 Kč a výdělku 7 860 Kč činí náhrada na ztrátě na výdělku 7 363 Kč. V dalším období již je třeba vycházet jen z valorizovaného průměrného měsíčního výdělku 26 003 Kč a výdělku, z něhož se stanoví výše nemocenského. Za období 1. 3. až 31. 3. 2017 při výdělku 20 305 Kč činí náhrada za ztrátu na výdělku 5 698 Kč. Za období 1. 4. až 30. 4. 2017 při výdělku 19 650 Kč činí náhrada za ztrátu na výdělku 6 353 Kč. Za období 1. 5. až 31. 5. 2017 při výdělku 20 305 Kč činí náhrada za ztrátu na výdělku 5 698 Kč. Za období 1.6. až 30. 6. 2017 při výdělku 19 650 Kč činí náhrada za ztrátu na výdělku 6 353 Kč. Za období 1. 7. až 31. 7. 2017 při výdělku 20 305 Kč činí náhrada za ztrátu na výdělku 5 698 Kč. Za období 1. 8. až 31. 8. 2017 při výdělku 20 305 Kč činí náhrada za ztrátu na výdělku 5 698 Kč. Za období 1. 9. až 30. 9. 2017 při výdělku 19 650 Kč činí náhrada za ztrátu na výdělku 6 353 Kč. Za období 1. 10. až 25. 10. 2017 při výdělku 16 375 Kč, tj. za 25 dnů, činí náhrada za ztrátu na výdělku 4 901 Kč. Žalobci tak byla přiznána tato náhrada za ztrátu na výdělku ve výši 54 115 Kč a co do částky 65 531 Kč byl nárok zamítnut.

30. K úroku z prodlení.

31. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

32. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Nárok na úrok z prodlení má oporu v § 1968 a § 1970 občanského zákoníku, neboť se žalovaný dostal do prodlení, toto prodlení doposud trvá a žalovaný za prodlení nese odpovědnost. Výše úroků z prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce má nárok na zaplacení úroků z prodlení ode dne tak, jak je u jednotlivých nároků uvedeno až do zaplacení. Žalobce požadoval úrok z prodlení od 1. 1. 2018 do zaplacení.

33. Z přiznané částky 137 643 Kč přiznal soud úrok z prodlení v zákonné výši od 11. 2. 2018 do zaplacení. vycházel z toho, že žaloba byla doručena žalovanému dne 7. 2. 2018 a z této se dozvěděl veškeré nároky a v jaké výši žalobce tyto nárokuje, když v předžalobní výzvě ze dne 26. 5. 2017 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není specifikován. Žalobce původně nárokoval náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 337 461 Kč s úrokem z prodlení ode dne 1. 1. 2018 do zaplacení. Předmětem řízení je po zrušení rozsudku soudu I. stupně náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 268 266,50 Kč. Žalovaný měl pro případ dobrovolného plnění po seznámení s žalobou lhůtu tří dnů, ze které soud vychází. Do prodlení se tak žalovaný dostal dnem 11. 2. 2018, jelikož neplnil (7.2.2018 + 3 dny). Úrok z prodlení byl přiznán od tohoto dne 11. 2. 2018 do zaplacení. Ze shora uvedeného důvodu byla proto žaloba zamítnuta co do úroku z prodlení od 1. 1. 2018 do 10. 2. 2018 z částky 137 643 Kč, která byla žalobci přiznána.

34. K nákladům řízení žalobce.

35. Podle § 142 odst. 3 o.s.ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

36. Žalobce byl ve věci částečně úspěšný co do částky 455 459 Kč, částečně neúspěšný co do částky 208 878 Kč. Rozhodnutí ve věci záviselo na znaleckém posudku, šlo o nárok na výplatu plnění dle shora uvedených jednotlivých nároků z titulu pracovního úrazu. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce zaslal žalovanému výzvu k plnění - předžalobní upomínku ze dne 26. 5. 2017. Odeslání upomínky bylo doloženo podacím lístkem ze dne 26. 5. 2017. K předžalobní upomínce vznesl žalovaný námitky, zejména neurčitost. Žalobce přitom sám podáním ze dne 3. 8. 2016 uplatnil u žalovaného nároky z titulu pracovního úrazu, žalovaný plnil prostřednictvím pojišťovny [anonymizována dvě slova] a.s. rozdíl mezi nemocenskou a průměrným výdělkem za období od 28. 5. 2015 do 10. 6. 2016 částku 148 028 Kč, náhradu za bolestné ve výši 17 500 Kč a materiální škodu ve výši 200 Kč. Žalovaný odmítl uhradit odstupné a ztížení společenského uplatnění. Žalovaný v přípise ze dne 23. 8. 2016 uvedl, že ke ztrátě zdravotní způsobilosti nedošlo v důsledku pracovního úrazu, což je v rozporu s tím, že bylo ze strany pojišťovny plněno, a že skutečně dne 22. 5. 2015 došlo k úrazu žalobce, a šlo o úraz spojený s výkonem práce pro žalovaného, u žalobce došlo ke změně pracovní schopnosti. Přestože jde u upomínky žalobce učiněné prostřednictvím jeho právního zástupce ze dne 26. 5. 2017, bez uvedení částek u náhrady za ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a snížení společenského uplatnění s tím, že výše náhrad bude upřesněna, je zde určitě požadováno vyplacení odstupného ve výši 241 272 Kč. Bylo tedy na žalovaném, aby posoudil nároky žalobce, když měl ke dni 14. 6. 2017 (přípis právního zástupce žalovaného právnímu zástupci žalobce) několik lékařských zpráv o posouzení zdravotního stavu žalobce.

37. Vzhledem k charakteru sporu, kdy jde o nároky z pracovního úrazu žalobce, a žaloba je žalobou podle § 80 písm. b) o.s.ř., dospěl soud k závěru, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení podle § l42 odst. 3 o.s.ř. a podle § 142a odst. 1 o.s.ř., i když vzal v úvahu námitku žalovaného ohledně přiznání nákladů řízení. Neurčitost nároků ve finanční podobě v upomínce ze dne 26. 5. 2017 nemůže jít zcela k tíži žalobce. Proto soud akceptuje upomínku ze dne 26. 5. 2017 jako předžalobní upomínku žalobce dle § 142a odst. 1 o.s.ř. s tím, že na tuto pohlíží jako na jednoduchou výzvu k plnění. Soud také přihlédl k zamítavému výroku dle rozsudku ze dne 3. 6. 2020 a ze dne 14. 7. 2022 a k částečnému zastavení řízení u odvolacího soudu pro plnění ze strany žalovaného, resp. pojišťovny, a dospěl k závěru, že lze žalobci přiznat náklady řízení z částky, resp. částek, ve kterých byl úspěšný s přihlédnutím k přiznaným úrokům z prodlení jak v rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 6. 2021 a ze dne 14. 7. 2022.

38. Náklady řízení žalobce tak představují náklady právního zastoupení podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhlášky č.177/l996 Sb., advokátní tarif, (dále jen a.t.), za úkony podle § 11 odst. 1, § 11 odst. 2 a.t. a režijní paušál podle § 13 odst. 1 a odst. 4 a.t. Na náhradě nákladů právního zastoupení soud vycházel z odměny advokáta za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění - půl úkon, částečné zpětvzetí ze dne 28. 5. 2018 co do částky 125 000 Kč, účast u jednání dne 29. 11. 2018, rozšíření žaloby o 12 500 Kč a účast u jednání dne 28. 5. 2020, za účast při vyhlášení rozsudku – půl úkon. Takto soud stanovil odměnu za jeden úkon právní služby dle § 7 bod 5 a.t. ve výši 11 100 Kč, tj. celkem za 7 úkonů právní služby částku 77 700 Kč (z punkta 455 459 Kč). K úkonům právní služby náleží režijní paušál za 7 úkonů právní služby po 300 Kč, tj. částka 2 100 Kč. Dále k odměně a náhradě hotových výdajů náleží náhrada za daň z přidané hodnoty, které je právní zástupce žalobce plátcem, výši 16 758 Kč, tj. 21% z částky 79 800 Kč. Náhrada za daň z přidané hodnoty patří k nákladům řízení ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř., výše daně z přidané hodnoty je dána § 47 zák. č. 235/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013. Právní zástupce žalobce je advokát. Osvědčení o registraci advokáta k placení daně z přidané hodnoty je založeno ve spise. Zaplacení nákladů řízení k rukám advokáta je odůvodněno § 149 odst. l o.s.ř. Lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena podle § l60 odst. l část věty po středník o. s. ř., když soud neshledal podmínky pro stanovení jiné lhůty splatnosti.

39. Nebyly tak přiznány, s ohledem na částečné zamítnutí žaloby, náklady právního zastoupení žalobce za úkony právního zástupce žalobce a to vyjádření k odvolání žalovaného a účast u jednání odvolacího soudu dne 1. 6. 2021 a u jednání soudu I. stupně dne 31. 5. 2022 a dne 14. 7. 2022 a náklady cestovného právního zástupce žalobce k jednání u odvolacího soudu.

40. Právní zástupce žalobce při jednání dne 14. 7. 2022 požadoval navýšení nárokované částky 268 266,50 Kč o inflaci nejméně o 10 % z důvodu, že žalovaný nebyl schopen uspokojit nároky žalobce v přiměřené době. Právní zástupce žalovaného k tomuto návrhu uvedl, že způsob náhrady na ztrátě na výdělku se odvíjí od zákonem stanovených kritérií, inflace postihuje všechny oblasti společnosti a není proto důvod pro toto navýšení. Soud dospěl ohledně tohoto návrhu žalobce k závěru, že je třeba se přiklonit k argumentaci žalovaného. Je skutečností, že řízení ve věci bylo zahájeno dne 15. 1. 2018, ve věci bylo třeba prokázat znaleckým dokazováním, že v důsledku pracovního úrazu žalobce, který utrpěl dne 22. 5. 2015, došlo u žalobce ke ztrátě způsobilosti vykonávat dosavadní práci. Každý z účastníků má právo na to, aby odvolací soud posoudil rozhodnutí soudu I. stupně a žalovaný, který nesouhlasil se závěru rozsudku ze dne 3. 6. 2020 využil svého práva a podal si odvolání. V průběhu řízení došlo v celé společnosti ke změnám v důsledku covidové krize, k ekonomickým změnám. Došlo k inflaci, která postihuje celé území státu a je i možno říci je celosvětová. Na tuto inflaci dle závěru soudu § 136 o.s.ř. nedopadá. Proto soud návrhu žalobce v tomto směru nevyhověl a navýšení nárokované částky o 10 % nepřiznal.

41. K nákladům řízení – znalečnému.

42. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

43. Ve věci byl ustanoven znalec k podání znaleckého posudku dle návrhu žalovaného. Znalecký posudek sloužil ke zjištění skutečností potřebných pro rozhodnutí ve věci. Znalci byla přiznána za podaný znalecký posudek odměna ve výši 8 520 Kč usnesením č.j. 11C 16/2018-146 ze dne 6. 9. 2019. Tato odměna byla znalci vyplacena z rozpočtových prostředků soudu ve výši 3 520 Kč a ze zálohy složené žalovaným ve výši 5 000 Kč. Proto o nákladech řízení spočívajících ve znalečném bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši 3 520 Kč. Na straně žalovaného jako právnické osoby podnikající nebyly zjištěny předpoklady pro osvobození od soudního poplatku.

44. Lhůta ke splnění této povinnosti ve výroku IV. byla stanovena podle § l60 odst. l část věty po středník o.s.ř.

45. K zaplacení soudního poplatku.

46. Podle § 11 odst. 2 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je žalobce od poplatku osvobozen.

47. Podle § 2 odst. 3 věta prvá zákona o soudních poplatcích, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen.

48. Podle § 4 odst. 1 písm. i) zákona o soudních poplatcích, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost v ostatních případech uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.

49. Podle položky 1 bod 1 písm. b) Sazebníku poplatků, přílohy k zákonu o soudních poplatcích, ve věci shora označené činí soudní poplatek 5%.

50. Žalobce je v dané věci osvobozen od placení soudních poplatků. Poplatková povinnost tak přechází na žalovaného. Na straně žalovaného nebyly shledány podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Proto byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 22 773 Kč podle výsledku řízení tak, jak je uvedeno ve výroku V. tohoto rozsudku. Poplatek byl vyměřen z částky, ve které byl žalobce úspěšný, tj. 5% z částky 305 316 Kč + 12 500 Kč + 137 643 Kč = 455 459 Kč (po zaokrouhlení). Lhůta ke splnění této povinnosti byla stanovena v souladu s § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

Poučení