11 C 168/2018-451

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Janou Spanilou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 4 346 924,82 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4 346 924,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 299 971,31 Kč od 24. 3. 2016 do zaplacení a z částky 2 046 953,51 Kč od 11. 5. 2017 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3 náhradu nákladů řízení ve výši 2 604,58 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 28.3.2018 ve znění částečného zpětvzetí ze dne 27.3.2020 a doplněnou podáním ze dne 20.3.2019 (č.l. 90), ze dne 9.12.2019 (č.l. 120), ze dne 28.2.2020 (č.l. 219) a ze dne 18.5.2021 (č.l. 440) domáhala na žalované zaplacení částky 4 346 924,82 Kč s příslušenstvím představující dle ní ze strany žalované nezaplacenou zdravotní péči poskytnutou žalobkyní pojištěncům žalované – pacientům žalobkyně za období 2015 a 2016. K odůvodnění žaloby uvedla, že jakožto pobytové zařízení sociálních služeb v souladu s ust. § 36 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a ust. § 17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění poskytuje žalobkyně ošetřovatelskou a rehabilitační péči pojištěncům umístěným u žalobkyně na základě smlouvy č. [číslo] ze dne 14. 5. 2007 a zvláštní smlouvy č. [číslo] ze dne 19. 5. 2015, obě ve znění příslušných dodatků. Na základě finančního vypořádání předběžných úhrad za roky 2015 a 2016 žalovaná za poskytnutou péči jejím pojištěncům uhradila žalobkyni 2 031 740,57 Kč v roce 2015 a 2 051 388,98 Kč v roce 2016. Vzhledem k absenci oboustranně podepsaných úhradových dodatků byla výsledná hodnota bodu za jednotlivá období stanovena vždy na základě analogické aplikace příslušné úhradové vyhlášky. Dle žalobkyně žalovanou poskytnuté úhrady za jednotlivá období (roky 2015 a 2016) nepostačují ke krytí nezbytných nákladů s poskytováním zdravotní péče souvisejících, čímž žalobkyni každoročně vznikla dále vyčíslená finanční ztráta, v uvedených letech kumulována až do výše žalované částky, kterou byla žalobkyně nucena kompenzovat mimo jiné na úkor jiných služeb nabízených svým klientům. Ačkoliv Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16 uvedl, že samo neuhrazení té částky za zdravotní péči, kterou stěžovatel požadoval (fakturoval), a naopak uhrazení částky jiné (nižší), ještě bez dalšího nevypovídá o míře zásahu do majetkových práv stěžovatele, ani o míře zásahu do práva na provozování hospodářské činnosti, neboť není postaveno najisto, že na částku, kterou stěžovatel požadoval, měl právní (či dokonce ústavní) nárok, tak v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 tentýž soud ve vztahu k cenové regulaci uvedl, že„ nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti“. Uvedené závěry vztáhnul Ústavní soud též na určování výše úhrad za zdravotní péči. Je-li výše úhrady za zdravotní péči stanovena soudem z důvodu absence právní úpravy, byť analogickým použitím předpisu nejbližšího (úhradové vyhlášky), stále platí, že je možno tuto cenu stanovit též s ohledem na prokázané nutně vynaložené náklady tak, aby byla umožněna jejich návratnost v zájmu dodržení čl. 26 odst. 1 Listiny. Z nezávislých zpráv o ověření nákladů a výnosů poskytnutých zdravotních služeb v sociálním zařízení v letech 2015 a 2016 u příspěvkové organizace [název žalobkyně] ze dne 4. 11. 2017, 18. 1. 2018 a 23. 10. 2017, které zpracovala auditorka [titul] [jméno] [příjmení], [IČO], vyplývá, že ztráta žalobkyně ze zdravotní služby poskytované všem klientům, a to bez ohledu na zdravotní pojišťovnu, u které jsou registrováni, činila v roce 2015 2.918.207,00 Kč a v roce 2016 2.804.677,00 Kč. V návaznosti na provedené audity žalobkyně rovněž vypočetla a stanovila tzv. bezztrátové hodnoty bodu v jednotlivých letech, které činí za rok 2015 1,78 Kč/bod a za rok 2016 1,87 Kč/bod. Součinem příslušného počtu bodů vykázaných žalobkyní v roce 2015 a 2016 a tzv. bezztrátové hodnoty bodu dospěla žalobkyně k částce potřebné k pokrytí nezbytných nákladů na jím poskytnutou péči. Dle přesvědčení žalobkyně cenová regulace v daném konkrétním případě zjevně přesáhla meze ústavnosti, a proto nyní zpětně žádá úhradu ve výši odpovídající součinu tzv. bezztrátové hodnoty bodu a celkového počtu vykázaných bodů, tedy za rok 2015 (2 433 546,00 x 1,78) = 4.331.711,88 Kč – 2.031.740,57 Kč (VZP vypočtená výsledná úhrada za r. 2015) = 2.299.971,31 Kč a za rok 2016 (2 191 627,00 x 1,87) = 4.098.342,49 Kč – 2.051.388,98 Kč (VZP vypočtená výsledná úhrada za r. 2016) = 2.046.953,51 Kč. Žalovanou uznaný počet bodů za rok 2015 činil 2 433 546 bodů, za něž žalovaná uhradila žalobkyni 2 031 741,57 Kč, tedy hodnotu 0, 83488891 Kč/bod. Náklad vynaložený na poskytnutou zdravotní péči v roce 2015 činil 5 151 810 Kč, výnos od zdravotních pojišťoven činil 2 233 603 Kč, počet vykázaných a uznaných bodů u všech zdravotních pojišťoven činí 2 900 238 bodů. Náklad připadající na jeden vykázaný bod tedy činil 1,78 Kč, což je částka, která dle přesvědčení žalobkyně měla být za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům žalované uhrazena. Za rok 2016 činil žalovanou uznaný počet bodů 2 191 627 bodů, za něž žalovaná uhradila žalobkyni 2 051 368,98 Kč, tedy hodnotu 0, 93601191 Kč/bod. Náklad vynaložený na poskytnutou zdravotní péči v roce 2016 činil 5 409 023 Kč, výnos od zdravotních pojišťoven činil 2 604 346 Kč, počet vykázaných a uznaných bodů u všech zdravotních pojišťoven činil 2 897 888 bodů. Náklad připadající na jeden vykázaný bod u všech zdravotních pojišťoven tedy činil 1,87 Kč. Nezbytné náklady související se zdravotní péčí v jednotlivých letech jsou charakterizovány v nezávislých zprávách o ověření nákladů a výnosů poskytnutých zdravotních služeb za jednotlivá období. Žalobkyně dále poukazuje na to, že je příspěvkovou organizací města Ústí nad Orlicí, které poskytuje žalobkyni příspěvek na provoz, dalšími zdroji financování jsou dotace ze státního rozpočtu, příspěvky na ubytování a stravu od klientů, příspěvky na zajištění péče od klientů, dotace od okolních obcí, příspěvky od zdravotních pojišťoven, případně sponzorské dary, přičemž největší podíl představuje dotace ze státního rozpočtu; od roku 2015 tato dotace je poskytována na základě smlouvy o účelové dotaci od Pardubického kraje na podporu sociálních služeb poskytovaných v souladu se zákonem č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Prostředky dotace však nelze použít na poskytování ošetřovatelské a rehabilitační péče. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že v roce 2015 a 2016 nevytvářela žádný zisk ve své hlavní činnosti ani ve svých doplňkových činnostech. V roce 2015 činily zdroje financování žalobkyně částku 1 650 000 Kč představující příspěvek na provoz od zřizovatele, částku 671 965 Kč ze státního rozpočtu a z rozpočtu EU a 14 535 965 Kč účelová dotace od Pardubického kraje na podporu sociálních služeb. V roce 2016 činily zdroje financování částku 1 650 000 Kč příspěvek na provoz od zřizovatele a 13 629 000 Kč účelová dotace od Pardubického kraje.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Ve svém vyjádření ze dne 28.1.2019 (č.l. 84), ze dne 21.10.2019 (č.l. 109) a ze dne 20.5.2021 (č.l. 442) uvedla, že v žalovaném období nebyl mezi žalobkyní a žalovanou smluvně sjednán způsob úhrady za zdravotní služby poskytované žalobkyní pojištěncům žalované. Z důvodu neuzavření tzv. úhradových dodatků byla úhrada za zdravotní služby žalovanou vypočtena na základě analogické aplikace tzv. úhradové vyhlášky účinné vždy v daném roce, ve kterém byly žalobkyní zdravotní služby poskytnuty. Tento způsob výpočtu výsledné úhrady je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, v této souvislosti žalovaná odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn.

IV. ÚS 2545/16 ČR ze dne

18. července 2017 a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1988/2015 ze dne 28. dubna 2016. Mezi účastníky byly již u zdejšího soudu vedeny dva spory, konkrétně spis. zn. 12 C 143/2015 a 11 C 20/2016, ve kterých žalobkyně žalované vytýkala nesprávnost výpočtu úhrady za období leden až březen roku 2015 a období roku 2014, kdy žalovaná při absenci tzv. úhradových dodatků vypočetla výši úhrady za použití analogické aplikace úhradové vyhlášky. Městský soud v Praze dne 3. 10. 2016 rozsudkem č.j. 28Co 192/2016-168 konstatoval:„ Podstata sporu spočívá především ve stanovení výše ceny bodu a v tom, zda lze aplikovat přímo či alespoň za pomoci analogie tzv. úhradovou vyhlášku pro rok 2015, konkrétně přílohu 1 část b) bod 2 písm. b) vyhlášky č. 324/2014 Sb. Z obsahu článku IV. Zvláštní smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 14. 5. 2010, vyplývá, že hodnota bodu a výše úhrad hrazené zdravotní péče nebyla mezi účastníky sjednána a byla s odkazem na § 17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb. vyhrazena dodatku, který žalobce odmítl podepsat. Analogickou aplikaci úhradové vyhlášky připustil v opakovaných rozhodnutích Nejvyšší soud České republiky (srovnej např. rozsudek ze dne 28. 4. 2016, č. j. 32Cdo 3522/2015-306). Žalovaný nejednal svévolně, když aplikoval úhradovou vyhlášku, neboť účastníci projevili odkazem na § 17 odst. 6 (nyní 5) zákona č. 48/1997 Sb. vůli být vázáni vyhláškou Ministerstva zdravotnictví ČR, stanovící hodnotu bodu a výši úhrad hrazených služeb, pokud nedojde k dohadovacímu řízení nebo toto řízení bude bezvýsledné. Takovou vyhláškou byla pro rok 2015 vyhláška č. 324/2014 Sb. a žalovaná ji na úhradu zdravotních výkonů žalobci, jakožto předpisovou povahou vztahu účastníků, nejbližší správně použila, když jiný způsobu určení výše této úhrady v rozhodné době k dispozici neměla. Tento závěr je v souladu také s rozhodnutími Městského soudu v Praze, řešícími obdobnou problematiku (srovnej např. rozsudek ze dne 07.11.2013, č.j. 20Co 363/2013-169).“ Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 70Co 346/2017-198 ze dne 23.11. 2017 uvedl, že:“ správnost závěrů, jež dovodila dosavadní judikatura, byly potvrzeny nálezem Ústavního soudu ze dne 18.7.2017, sp.zn. IV. ÚS 2545/16, který zamítl ústavní stížnost podanou v jiné obdobné věci. Lze plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, který shledal posouzení otázky aplikace úhradové vyhlášky správným, a to včetně použití konkrétního segmentu na posuzovaný případ. Stejně tak neshledal bez dalšího ústavně vadným samotný institut limitace výše úhrad. Protiústavní důsledky cenové regulace mohou nastat až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani„ nutně vynaložené náklady“ na tuto péči.“ Z citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze lze dle žalované vyvodit závěr, že žalovaná při stanovení úhrady postupovala legitimním způsobem, úhradu vypočetla ve správné výši, zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. Žalovaná v roce 2015 i v roce 2016 vypočetla výslednou úhradu dle příslušné úhradové vyhlášky. Žalobkyně sice uvádí, že poskytnuté úhrady nepostačují ke krytí„ nezbytných nákladů“, avšak tyto náklady nekonkretizuje, tj. netvrdí, co je tímto„ nezbytným nákladem“, jak vysokou částku, kdy a zda vůbec na pokrytí„ nezbytných nákladů“ vynaložil. Obdobně žalobkyně toliko tvrdí, že jí vznikla ztráta, ani tuto však neprokazuje. Žalobkyně dále bez jakéhokoli důkazu tvrdí, že byla nucena ztrátu kompenzovat na úkor jiných služeb, neuvádí však, jakým způsobem a na úkor čeho tak činila. Žalovaná považuje hodnotící zprávy auditorky [titul] [příjmení] jako vágní a nepřesvědčivé. Z obsahu auditní zprávy není zřejmé, jaké vstupní údaje byly podkladem pro výpočet tvrzené údajné ztráty. V auditních zprávách není rovněž uvedeno, jaké podklady (a zda vůbec) měla auditorka k dispozici. Dle žalované auditní zprávy nejsou relevantním a dostatečně průkazným důkazem k prokázání tvrzené údajné ztráty. Co se týká vlastního hospodaření žalobkyně, žalovaná namítá, že nelze oddělit financování zdravotních a sociálních služeb. Žalobkyně (pobytové zařízení sociálních služeb) je příspěvkovou organizací, jejíž financování je vícezdrojové a rozhodně tak není odkázána pouze na příjmy od žalované. Žalovaná zdůrazňuje, že žalobkyně je financována z více veřejných zdrojů, ať už prostřednictvím dotací ze státního rozpočtu, příspěvků samosprávných celků či plateb od zdravotních pojišťoven a že žádný z dokumentů, který žalobkyně předložila soudu, neprokázal porušení účelového určení jakýchkoliv finančních zdrojů. Za zcela zásadní žalovaná považuje výsledek hospodaření žalobkyně ve sporném období. Žalobkyně v letech 2015 a 2016 obdržela finanční prostředky od svého zřizovatele Města Ústí nad Orlicí Město Ústí nad Orlicí v roce 2015 vynaložilo na sociální služby, a to [žalobkyně] [anonymizováno] (žalobkyně), Centrum sociální péče, Stacionář a podobná zařízení částku téměř 25 milionů Kč a v roce 2016 částku téměř 26 milionů Kč. V roce 2015 žalobkyně ohledně své hlavní činnosti skončila v drobné ztrátě ve výši 1768,08 Kč, v hospodářské činnosti dosáhla zisku ve výši 2 656,70 Kč. V roce 2016 v hlavní činnosti skončila ve ztrátě ve výši 29 296,91 Kč, v hospodářské činnosti dosáhla zisku ve výši 12 679,83 Kč. Uvedená výše ztráty je zcela marginální oproti žalované částce. Tyto hospodářské závěry nemohou zvrátit ani k důkazu založené auditorské zprávy a další důkazy, které neprokazují tvrzenou ztrátu ani zásah do práv žalobce. Žalobkyně není v situaci, kdy by úhrady z veřejných zdrojů nepokrývaly náklady spojené s poskytováním služeb veřejného zájmu. U Obvodního soudu pro Prahu 3 již byly projednány a rozhodnuty skutkově shodné žaloby podané proti žalované, kterými se poskytovatelé zdravotních služeb v pobytových zařízeních sociálních služeb, resp. poskytovatel domácí péče domáhali úhrady údajné ztráty vzniklé údajnou nedostatečnou úhradou ze strany žalované. Ve všech doposud rozhodnutých případech soud žalobu zamítl. Jedná se o řízení sp. zn. 12 C 405/2018, sp. zn. 12 C 468/2018 a sp. zn. 12 C 516/2018. Žalovaná dále namítá, že termín„ bezztrátová hodnota bodu“ byl vytvořen žalobkyní, právní normy upravující poskytování a úhradu zdravotních služeb ani smluvní ujednání mezi žalobkyní a žalovanou tuto veličinu vůbec neznají, přičemž žalobkyně do vzorce dosadila sumu představující údajnou ztrátu a počet bodů vykázaných celkem šesti zdravotním pojišťovn Ani jednu z těchto proměnných však v řízení nedoložila.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalobkyně je pobytovým zařízením sociálních služeb zřízeným v souladu se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách zřizovatelem [územní celek]; žalobkyně hospodaří s peněžními prostředky získanými vlastní činností, s peněžními prostředky přijatými z rozpočtu zřizovatele a ze státního rozpočtu. Dále hospodaří s prostředky svých fondů, s peněžními dary a o hlavní i vedlejší činnosti vede doplňkové účetnictví. Hlavním účelem a předmětem činnosti organizace je poskytování sociálních a sociálně zdravotních služeb, zejména pobytová služba sociální péče (viz zřizovací listina příspěvkové organizace [název žalobkyně] (na č.l. 125 a 132).

5. Zvláštní smlouvou č. [číslo] ze dne 14. 5. 2007 a č. [číslo] ze dne 15.5.2015 (č.l. 11 a 19) má soud prokázáno, že mezi účastníky byla uvedeného dne sepsána smlouva (dále jen„ zvláštní smlouva“), uzavřená v souladu se zákonem č. 48/1997 Sb. zakotvující mimo jiné podmínky, za nichž bude žalovanou hrazena žalobkyni ošetřovatelská a rehabilitační zdravotní péče. Dle čl. II odst. 2 se smlouva řídí mimo jiné obchodním zákoníkem. Dle čl. III. odst. 2 smlouvy žalobkyně poskytuje ošetřovatelskou a rehabilitační péči v odbornosti 913- sestra v sociálních službách. Dle čl. IV odst. 1 hodnoty bodu, výše úhrad hrazené zdravotní péče a regulační omezení objemu poskytnuté hrazené zdravotní péče se sjednávají dodatkem ke smlouvě dle ust. § 17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb. Dle odst. 2 za způsoby úhrady se považují zejména: a) úhrada za zdravotní výkony dle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami a b) jiné způsoby úhrady dohodnuté v dohodovacím řízení dle ust. § 17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb. Dle čl. IV odst. 4 pobytové zařízení pro uplatnění nároků na úhradu poskytnuté zdravotní péče předává pojišťovně jednou měsíčně vyúčtování poskytnuté péče fakturou s příslušnými přílohami a dle odst. 9 zvláštní smlouvy úhrada bude provedena do 30 kalendářních dnů v případě předání vyúčtování v elektronické podobě, do 40 dnů v případě vyúčtování v papírové podobě.

6. Pro období roku 2015 a 2016 nebyl mezi stranami sjednán dodatek o způsobu úhrady zdravotní péče (nesporná tvrzení účastníků). Z důvodu neuzavření tzv. úhradových dodatků byla úhrada za zdravotní služby žalovanou v roce 2015 a 2016 vypočtena na základě analogické aplikace tzv. úhradové vyhlášky účinné vždy v daném roce, ve kterém byly žalobkyní zdravotní služby poskytnuty, což žalobkyně ani žalovaná nečinila sporným a tato skutečnost vyplývá rovněž z finančního vypořádání za rok 2015 (č.l. 203) a za rok 2016 (č.l. 205). Za rok 2015 žalovaná uznala žalobkyní vykázaný počet bodů 2 433 546, výsledná hodnota bodu činila 0, 83488891, na předběžných úhradách bylo uhrazeno 1 767 864,57 Kč, výsledná úhrada za rok 2015 činila dle úhradové vyhlášky částku 2 031 740,57 Kč, pojišťovna tak doplatila za rok 2015 částku 263 864,57 a celkem uhradila žalobkyni 2 031 740,57 Kč. Za rok 2016 činil počet uznaných bodů 2 191 627 bodů, na předběžných úhradách bylo uhrazeno 1 821 600 Kč, žalovaná doplatila částku 13 767,71 Kč a celkem uhradila žalobkyni 2 051 388,98 Kč, přičemž výpočet provedla dle úhradové vyhlášky pro rok 2016.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 5.2.2018 (č.l. 8) včetně dodejky (č.l. 10) a vyjádření žalované k této výzvě ze dne 12.2.2018 (č.l. 31) soud zjistil, že žalobkyně vyzvala předžalobní výzvou k úhradě žalobou požadovaní částky, žalovaná zaplacení této částky odmítla s poukazem na závaznost cenových předpisů stanovujících hodnotu bodu a nejasný výpočet tzv. bezztrátové hodnoty bodu; dále poukázala na postup v souladu s úhradovými vyhláškami pro rok 2015 a 2016.

8. Z výkazu zisku a ztrát za rok 2015 a 2016 soud zjistil, že v roce 2015 žalobkyně skončila v hlavní činnosti ve ztrátě - 1 768,08 Kč, v hospodářské činnosti dosáhla zisku ve vši 2 656,70 Kč; v roce 2016 skončila žalobkyně v hlavní činnosti ve ztrátě 29 296,91 Kč, v hospodářské činnosti skončila v zisku ve výši 12 679,83 Kč.

9. Z výroční zprávy zřizovatele – [územní celek] [anonymizována dvě slova] za roky 2015 a 2016 soud zjistil, že [územní celek] [anonymizována dvě slova] v roce 2015 vynaložilo na sociální služby, a to [žalobkyně] [anonymizováno] (žalobkyně), Centrum sociální péče, Stacionář a podobná zařízení částku téměř 25 milionů Kč a v roce 2016 částku 26 milionů Kč.

10. Vícezdrojové financování žalobkyně prokazují dopis [územní celek] (na č.l. 151), z něhož soud zjistil, že zdroje financování žalobkyně jsou: příspěvek na provoz od zřizovatele, dále dotace ze státního rozpočtu, příspěvky na ubytování a stravu (od klientů), příspěvky na zajištění péče (od klientů), dotace od okolních obcí, příspěvky od zdravotních pojišťoven, případně sponzorské dary. Největší podíl představuje dotace ze státního rozpočtu, která je od roku 2015 poskytována na základě smlouvy o účelové dotaci od [územní celek] na podporu sociálních služeb poskytovaných v souladu se zákonem č. 108/2006 Sb. Prostředky dotace nelze použít na poskytování ošetřovatelské a rehabilitační péče.

11. Vícezdrojové financování dále vyplývá z dopisu [územní celek] ze dne 7. 5. 2015, 11. 6. 2015, 27. 7. 2015, 10. 9. 2015, 6. 11. 2015, ze dne 9. 3. 2016, 10. 5. 2016, 10. 11. 2016 a 16. 1. 2017 (stanovení závazných ukazatelů a změny závazných ukazatelů na č.l. 159-167) a dále dopis ředitele žalobkyně ze dne 15. 4. 2014 (č.l. 150), z nichž soud zjistil, že zřizovatel poskytuje příspěvek na činnost žalobkyně každoročně, žalobkyně hradí případnou ztrátu ve výkonu zdravotní péče z prostředků na úhradu této péče od zdravotních pojišťoven, z výnosů z doplňkové činnosti a dotací zřizovatele. Město zvyšuje od roku 2014 příspěvek na provoz z důvodu dofinancování zdravotního úseku; v listopadu 2015 se změnily závazné ukazatele mimo jiné z důvodu žádosti vedení [žalobkyně] [anonymizováno] a zvýšení limitu prostředků na platy a celkových mzdových prostředků na rok v souvislosti se změnami uvnitř organizace.

12. Ze smlouvy č. [číslo] ze dne 14. 4. 2015 ve znění dodatku č. 1 (č.l. 168 a 173) soud zjistil, že [územní celek] a [územní celek] uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem je účelová dotace na zajištění sociálních služeb na území [územní celek], která bude poskytnuta na běžné náklady související s poskytováním veřejné sociální služby formou příspěvku na provoz; výše příspěvku činila 4 755 000 Kč, z toho 626 000 Kč je určeno na platy, mzdy a jejich navýšení, přičemž dle čl. IV odst. 5 smlouvy je každé neoprávněné použití dotace považováno za porušení rozpočtové kázně. Dodatkem č. 1 byla výše dotace zvýšena na 5 113 000 Kč.

13. Ze smlouvy č. [číslo] ze dne 14. 4. 2015 ve znění dodatku č. 1 (č.l. 175 a 172) a smlouvy č. OSV / [číslo] ze dne 14. 4. 2015 ve znění dodatku č. 1 (č.l. 179 a 174) soud zjistil, že v roce 2015 byly uzavřeny mezi [územní celek] a [územní celek] další dvě smlouvy o poskytnutí účelové dotace ve výši 7 021 000 Kč a 80 000 Kč.

14. Ze smlouvy č. [číslo] ze dne 4. 4. 2016 (č.l.183), č. [číslo] ze dne 4. 4. 2016 ve znění dodatku č. 1 (č.l. 187 a 191)), č. [číslo] ze dne 4. 4. 2016 (č.l. 193) a č. [číslo] ze dne 4. 4. 2016 ve znění dodatku č. 1 (č.l. 197 a 192) soud zjistil, že v roce 2016 byly tyto smlouvy o účelových dodatcích uzavřeny na částku 193 000 Kč, 7 210 000 Kč a 6 225 000 Kč. Ze smluv vyplývá, že dotace na platy, mzdy nelze použít na platy a mzdy zdravotnických pracovníků.

15. Z přílohy č. 1 k příkazu Ministra č. XX/2019 – Metodika Ministerstva práce a sociálních věcí pro poskytování dotací ze státního rozpočtu krajům a hlavnímu městu Praze pro rok 2020 (č.l. 135) soud zjistil, že dotace ze státního rozpočtu je určena na financování běžných výdajů souvisejících s poskytováním základních druhů a forem sociálních služeb v rozsahu stanoveném základními činnostmi u jednotlivých druhů sociálních služeb, přičemž mezi stěžejní činnosti poskytovatele sociálních služeb u některých druhů sociálních služeb patří i poskytování ošetřovatelské a rehabilitační péče, financování těchto úkonů je však zajištěno ze zdrojů zdravotních pojišťoven a nelze na ně použít prostředky dotace.

16. Z náplně práce pro pracovní pozici„ vedoucí zdravotního úseku“ ze dne 20. 5. 2013,„ zástupce vedoucí zdravotního úseku“ ze dne 14. 6. 2012, a úseku„ zdravotní sestra“ (č.l. 207-209) vyplývá náplň práce zdravotních sester a jejich vedoucích, což je pouze poskytování zdravotních služeb a činností s tím souvisejících.

17. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 11 C 20/2016, zejména ze žaloby a z rozsudku ze dne 25. 4. 2017, č.j. 11 C 20/2016-144 a z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2017, č.j. 70 Co 346/2017-198 soud zjistil, že mezi totožnými účastníky bylo u zdejšího soudu vedeno řízení o neoprávněném provedení vyúčtování za rok 2014, na základě něhož žalovaná započetla svou pohledávku z vyúčtování za rok 2014 oproti vykázané péči za měsíce 4-9/ 2015. Předmětem posouzení bylo, zda lze na úhradu zdravotní péče poskytnuté žalobkyní pojištěncům žalované v období roku 2014 aplikovat přímo či analogicky úhradovou vyhlášku. Soudy obou stupňů dospěly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR k závěru, že tento postup je možný.

18. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 12 C 143/2015, zejména ze žaloby a z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2016, č.j. 28Co 192/2016-168 soud zjistil, že předmětem sporu mezi totožnými účastníky byla úhrada zdravotní péče poskytovaná žalobkyní pojištěncům žalované v období 1-3/ 2015 ve výši 181 131,06 Kč Odvolací soud rozsudek soudu 1. stupně změnil a žalobu zamítl s tím, že„ analogickou aplikaci úhradové vyhlášky připustil v opakovaných rozhodnutích Nejvyšší soud České republiky (např. rozsudek ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3522/2015). Žalovaná nejednala svévolně, když aplikovala úhradovou vyhlášku MZ ČR stanovící hodnotu bodu a výši úhrad hrazených služeb.“ 19. Z nezávislé zprávy o ověření nákladů a výnosů poskytnutých zdravotních služeb v sociálním zařízení v roce 2015 (č.l. 29) zpracovaném [titul] [jméno] [příjmení] ze dne 18.1.2018 soud zjistil, že [titul] [jméno] [příjmení] ověřila u žalobkyně náklady na zdravotní službu a výnosy ze zdravotní služby a dospěla k závěru, že výše nákladů na zdravotní službu činila 5 151 810 Kč za rok 2015 a za provedené zdravotní sužby bylo uhrazeno zdravotními pojišťovnami 2 233 603 Kč. Ztráta za zdravotní služby činila 2 918 207 Kč.

20. Z nezávislé zprávy o ověření nákladů a výnosů poskytnutých zdravotních služeb v sociálním zařízení v roce 2016 (č.l. 27) zpracovaném [titul] [jméno] [příjmení] ze dne 23.10.2017 soud zjistil, že [titul] [jméno] [příjmení] ověřila u žalobkyně náklady na zdravotní službu a výnosy ze zdravotní služby a dospěla k závěru, že výše nákladů na zdravotní službu činila 5 409 023 Kč za rok 2016 a za provedené zdravotní služby bylo uhrazeno zdravotními pojišťovnami 2 604 346 Kč. Ztráta za zdravotní služby činila 2 804 677 Kč.

21. Z výpočtu bezztrátové hodnoty bodu za rok 2016 a za rok 2015 (č.l. 26 a 25) soud zjistil, že žalobkyně tuto hodnotu v roce 2016 vypočetla na částku 1,87 Kč, k čemuž dospěla tak, že auditované náklady na zdravotní služby ve výši 5 409 23 Kč vydělila počtem uznaných bodů od všech pojišťoven (2 897 840 bodů), dospěla k částce 1,87 Kč, v roce 2015 auditované náklady činily 5 151 810 Kč, výnosy od všech zdravotních pojišťoven činily 2 900 389,10 bodů, výše bezztrátové hodnoty bodu činí 1,78 Kč.

22. Z výslechu svědkyně [titul] [jméno] [příjmení] (č.l. 248) a z účtu střediska za rok 2016 (č.l. 277), obratů na účtech za období 1-12 2016 (č.l. 277-280), z přehledu výdejek (na č.l. 281-285), faktury [číslo] včetně přílohy (č.l. 285-286), z přehledu výnosů za rok 2016 (č.l. 287), přehledu vydaných faktur za rok 2016 (č.l. 288), obratů na účtech za rok 2016 (na č.l. 294), z přehledu zaměstnanců (na č.l. 301), přehledu výplat mezd na rok 2016 (na č.l. 301 verte) a mzdových listů (na č.l. 302-314), přehledů výnosů za rok 2015 (na č.l. 323), soupisu vydaných faktur za rok 2015 (na č.l. 323), přehledu výdajů na zdravotnický materiál (č.l. 332) včetně faktur (na č.l. 333-351), přehledu výdajů na semináře zdravotních pracovníků (na č.l. 354) včetně cestovních příkazů a faktur (na č.l. 354-371), z přehledu zaměstnanců za rok 2015 (na č.l. 375) a jejich mzdových listů (na č.l.376-390 a [číslo]) soud zjistil, že [titul] [příjmení] pracuje jako auditorka, u žalobkyně neprováděla audit v pravém slova smyslu, neboť nebyla ověřována celá účetní závěrka; ověření prováděla pouze ohledně střediska, které se týkalo zdravotních služeb. Základ toho, co bylo předloženo, byly mzdové náklady zdravotního personálu, což byly zdravotní sestry, staniční sestra a vedoucí zdravotního úseku. Při zpracování nákladů na zdravotní úsek byly vzaty ryze hrubé mzdy zdravotních sester, staniční sestry a vedoucí zdravotního úseku, které měly v pracovních činnostech ryze zdravotnictví. K těmto mzdám se váže sociální a zdravotní pojištění. Dále se zabývala i ostatními náklady, tzn. materiálem, službami k tomuto úseku se vztahujícími, tedy spotřebou klasického zdravotnického materiálu jako sáčky, rukavice, odsávačky, cévky, hadice, obvazový materiál, roztoky, k tomu byly předloženy faktury, příjemky i výdejky, chtěla vědět i to, jak se na konci roku provádí inventura. Co se týče služeb, tak tam bylo započteno do nákladů hlavně vzdělávání zdravotnického personálu, tzn. účasti na školeních k první pomoci, péči o seniory nebo zdravotnictví, péče o osoby s alzeihmerovou chorobou či psychiatrické nemoci. Ryze ze zdravotních úvazků zdravotních sester byla v zařízení žalobkyně zaměstnána jedna hlavní sestra, jedna staniční sestra, devět zdravotních sester. Do výnosů za zdravotní služby započítávala [titul] [příjmení] pouze vyúčtování od zdravotních pojišťoven, avšak konkrétní číslo, jak se na ztrátě podílela VZP, nespočítala. Obdobná situace jako v roce 2015 byla i v roce 2016. Z dotace na provoz od zřizovatele by žalobkyně měla vylepšovat klientům a zvelebovat jim jejich prostředí, to je spíš na opravy, pokrývají se tím však i jiné činnosti, zejména zdravotní. Hospodářský výsledek zařízení byl„ kladná nula“ i s příspěvkem od obce, od města, příspěvky i dary od sponzorů.

23. Z výslechu svědka [titul] [jméno] [příjmení], [příjmení] (čl. 250) soud zjistil, že v rozhodném období byl ředitelem žalobkyně, klientů měla žalobkyně mezi 139-144, nejvíce pacientů bylo pojištěnců VZP, od roku 2012 s žalovanou nepodepsali úhradový dodatek, měli klienty převážně s demencí, jejich zdravotní stav se v průběhu let zhoršuje. Lékař uloží provést péči na ORP (na poukazu na péči), žalobkyně ji musí provést, musí k tomu alokovat personál a materiál předem; žalobkyně ze zákona nemohla ztrátu vykázat. Ztráta v roce 2015 a 2016 nebyla účetní, ale fyzická, věcná, např. jediné peníze, které se dají použít na platy zdravotních sester, jsou peníze obce, města, které dávalo město na provoz. Tyto peníze byly určeny na provoz, tzn. na nákup nových lůžek, zvedáků, případně na odměny pracovníků, na opravy budovy, její udržování, přesto je byli nuceni použít na úhradu věcné ztráty vzniklé na zdravotním personálu, což považuje za nesystémové. Tento příspěvek od zřizovatele byl asi 1 500 000 Kč nebo 1 800 000 Kč za rok 2015, možná 2 000 000 Kč nebo 2 100 000 Kč v roce 2016, celá částka byla použita právě na mzdy zdravotních sester. Všechny pojišťovny včetně žalované provedly v rozhodném roce úhradu dle úhradové vyhlášky.

24. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] (č.l.431) soud zjistil, že v domově pracuje od roku 1985, v roce 2015 a 2016 byla na pozici vrchní sestry, v té době se tato pozice nazývala vedoucí zdravotního úseku, její náplní práce je organizace zdravotního úseku a další činnosti spojené s ošetřovatelskou péčí u klienta, kterou ordinuje ošetřující lékař klientovi. Tu dobu si pamatuje, protože byla dost problematická v tom, že měli 8 směnných sester a dvě sestry byly jednosměnné, všechny sestry pracovaly ne celý úvazek. Jejich náplní je poskytovat ošetřovatelskou péči, která je ordinována lékařem klientů, tzn. podávání léků, aplikace inzulínu, aplikace injekcí, převazy ran, měření krevního tlaku, úkony, které ordinuje lékař pro poskytnutí péče. Každý pacient má ošetřovatelskou dokumentaci, kde se zapisují všechny úkony.

25. Hodnocením případně dalších provedených důkazů se soud již nezabýval, neboť na jeho rozhodnutí neměly vliv.

26. Na základě shora uvedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

27. Žalobkyně je pobytové zařízení sociálních služeb zřízeným v souladu se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách zřizovatelem [územní celek]; žalobkyně hospodaří s peněžními prostředky získanými vlastní činností, s peněžními prostředky přijatými z rozpočtu zřizovatele a ze státního rozpočtu. Dále hospodaří s prostředky svých fondů, s peněžními dary a o hlavní i vedlejší činnosti vede doplňkové účetnictví. Hlavním účelem a předmětem činnosti organizace je poskytování sociálních a sociálně zdravotních služeb, zejména pobytová služba sociální péče. S žalovanou má uzavřenou zvláštní smlouvu uzavřenou v souladu se zákonem č. 48/1997 Sb. zakotvující mimo jiné podmínky, za nichž bude žalovanou hrazena žalobkyni ošetřovatelská a rehabilitační zdravotní péče. Pro rok 2015 a 2016 nebyl mezi stranami sjednán dodatek o způsobu úhrady zdravotní péče. Výsledná úhrada za rok 2015 činila částku 2 031 740,57 Kč, která byla žalovanou uhrazena. Za rok 2016 celkem žalovaná uhradila žalobkyni 2 051 388,98 Kč, přičemž výpočet provedla žalovaná v souladu s úhradou vyhláškou platnou pro rok 2015 a pro rok 2016. Analogickou aplikaci úhradové vyhlášky aproboval pro rok 2015 i Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí mezi týmiž účastníky pro období roku 1-3/ 2015 ve sporu 12 C 143/2015, konkrétně v rozsudku ze dne 3. 10. 2016, č.j. 28 Co 192/2016-168. Z nezávislé zprávy o ověření nákladů a výnosů poskytnutých zdravotních služeb v sociálním zařízení v roce 2015 zpracovaném [titul] [jméno] [příjmení] ze dne 18.1.2018 měla činit ztráta za zdravotní služby 2 918 207 Kč a v roce 2016 2 804 677 Kč. Z této zprávy vycházela žalobkyně při výpočtu tzv. bezztrátové hodnoty bodu pro rok 2016 a 2015, kterou následně vynásobila počet uznaných bodů žalovanou pro rok 2015 a 2016 a na základě tohoto výpočtu požaduje po žalované zaplacení částky touto žalobou.

28. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

29. Dle ust. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

30. Dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

31. Dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

32. Dle čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.

33. Dle § 17a zákona 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění ve znění platném v době uzavření smlouvy mezi účastníky řízení (dále jen„ zákon č. 48/1997 Sb.“) za účelem zajištění věcného plnění při poskytování ošetřovatelské péče pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb poskytujících pobytové sociální služby uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny zřízené podle zvláštního zákona zvláštní smlouvy s poskytovateli sociálních služeb. Příslušná zdravotní pojišťovna zvláštní smlouvu uzavře, pokud o to poskytovatel sociálních služeb požádá a současně prokáže, že ošetřovatelská péče bude poskytována zdravotnickými pracovníky poskytovatele sociálních služeb, kteří jsou způsobilí k výkonu zdravotnického povolání podle zvláštních právních předpisů.

34. Ze shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalovaná má v souladu s citovaným ustanovením § 17a zák. 48/97Sb. ve vztahu k žalobkyni kontraktační povinnost, přičemž žalovaná tuto svou kontraktační povinnost splnila. V č.l. IV. odst. 2 smlouvy strany ujednaly, že za způsoby úhrady poskytnuté ošetřovatelské péče se považují jednak úhrada za výkony dle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami a jednak jiné způsoby úhrady, pokud jsou mezi smluvními stranami dohodnuty. Mezi stranami nedošlo k dohodě o cenovém ujednání, žalovaná tak uhradila poskytnutou zdravotní péči dle úhradové vyhlášky MZ č. 324/2014 Sb. pro rok 2015 a vyhlášky MZ č. 273/2015 Sb. pro rok 2016 Taktéž má soud za prokázané, že zdravotní péče byla v souladu s uzavřenou Smlouvou a úhradovými vyhláškami za oba roky zcela uhrazena (žalobkyně učinila nesporným).

35. K úhradovým vyhláškám je třeba říci následující: nálezem Pl. ÚS 19/16 byla úhradová vyhláška pro rok 2016, tedy vyhláška č. 273/2015 Sb. v části týkající se zařízení sociálních služeb s pobytovými sociálními službami zrušena, je však třeba uvést, že vyhláška byla zrušena pouze z toho důvodu, že Ministerstvo zdravotnictví ČR nemělo zákonné zmocnění k vydání vyhlášky i pro zařízení typu žalobkyně. Ústavní soud v nálezu uvedl, že účinky zrušení napadených ustanovení se nemohou projevit ve vztahu ke službám, které byly ze strany pobytových zařízení sociálních služeb poskytnuty před vykonatelností nálezu. Nález se stal vykonatelný publikací ve sbírce dne 13. 1. 2017. Ze shora uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že v rámci právní jistoty Ústavní soud zrušil napadenou vyhlášku pouze do budoucna, tedy na služby dříve poskytnuté lze vyhlášku aplikovat.

36. Vyhláška č. 324/2014 Sb. byla rovněž podrobena přezkumu Ústavním soudem, přičemž Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům v nálezu sp. zn. l . ÚS 5/15 ze dne 8. 12. 2015:„ K zajištění rovného přístupu ke zdravotní péči slouží i další požadavek přímo vyplývající z čl. 31 Listiny, jímž je existence systému veřejného zdravotního pojištění. Přijetí zákonné úpravy k jeho zajištění, jakož i jeho faktické provedení, je povinností státu a v jeho rámci především orgánů moci zákonodárné a moci výkonné. Základem zákonného vymezení tohoto systému je v současnosti zákon o veřejném zdravotním pojištění, který upravuje právní vztahy mezi zdravotními pojišťovnami, jejich pojištěnci a poskytovateli zdravotních služeb za účelem realizace ústavně zaručeného práva na bezplatnou zdravotní péči. Úhradová vyhláška, kterou na základě § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění vydává Ministerstvo zdravotnictví vždy pro následující kalendářní rok, pak tuto zákonnou úpravu doplňuje. Stanoví totiž, jakým způsobem se určí výše úhrad, na které vznikne jednotlivým poskytovatelům nárok vůči zdravotním pojišťovn za hrazené služby, jež v souladu se svými zákonnými či smluvními povinnostmi poskytli jejich pojištěncům. Jejím obsahem je tak vlastně cenová regulace. Přestože se každý poskytovatel může dohodnout se zdravotní pojišťovnou na jiném způsobu určení výše úhrad, a tím ve vztahu k jejich vzájemným právním vztahům vyloučit použití úhradové vyhlášky, v obecné rovině platí, že tato vyhláška významným způsobem dotváří i podmínky pro podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb. Z tohoto důvodu ji lze považovat rovněž za doplnění zákonné úpravy, která ve vztahu k těmto poskytovatelům vymezuje právní rámec rozhodný pro realizaci jejich práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny“ 37. K posouzení napadené vyhlášky z hlediska práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvedl:„ Návrhy navrhovatele i vedlejšího účastníka napadají ústavnost úhradové vyhlášky, respektive jejích jednotlivých částí, především z hlediska práva poskytovatelů zdravotních služeb podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se proto v první řadě zabýval otázkou, zda tato vyhláška nepůsobí jeho nepřípustné omezení. Provedení testu rozumnosti předpokládá v prvé řadě vymezení, zda a jakým způsobem zasahuje napadená právní úprava do práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Úhrady vypočtené na základě úhradové vyhlášky představují pro podstatnou část poskytovatelů zdravotních služeb zcela převažující zdroj příjmů. Zároveň platí, že povinnosti spojené s výkonem této činnosti za účelem zajištění dostupnosti zdravotní péče významně omezují prostor k tomu, aby tito poskytovatelé v reakci na případnou nízkou výši úhrad mohli snížit své výdaje. Především tak nemohou učinit na úkor zákonem požadovaného rozsahu a kvality poskytovaných zdravotních služeb. Úhradová vyhláška by se proto dotýkala podstaty a smyslu práva podnikat, jestliže by na jejím základě stanovená výše úhrad byla s ohledem na rozsah poskytnutých hrazených služeb natolik nízká, že by fakticky - bez jakékoliv jiné kompenzace - přenášela náklady bezplatně poskytované zdravotní péče, které by měly být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, na jednotlivé poskytovatele, a z tohoto důvodu by jim znemožňovala dosažení alespoň přiměřeného zisku. Takovýto důsledek by bylo ovšem možné konstatovat jen ve vztahu k určitému segmentu zdravotních služeb jako celku, vymezenému podle formy nebo oboru poskytované zdravotní péče, byť nikoliv nezbytně na celém území České republiky. Muselo by se totiž jednat o stav, kdy by poskytovatelé s ohledem na nastavení pravidel výše úhrad v tomto segmentu ve své podstatě nemohli činit samostatná rozhodnutí, která by jim v případě dalšího pokračování jejich činnosti alespoň potenciálně otevírala cestu k případnému zisku. Na roveň takto vymezeného zásahu, který by se dotýkal podstaty a smyslu práva podnikat, lze postavit i takové nastavení pravidel výpočtu těchto úhrad, které by činily jejich konečnou výši pro jednotlivé poskytovatele nepředvídatelnou, např. v důsledku oprávnění zdravotních pojišťoven tuto výši bez jakéhokoliv zdůvodnění (svévolně) krátit (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13, body 60 až 62). Zbývá dodat, že dotčení podstaty a smyslu základního práva ještě neznamená i jeho porušení, a to ani v případě, že by v určité oblasti byla možnost podnikání zásadním způsobem omezena nebo dokonce vyloučena. Takovýto zásah by však bylo třeba, jak bylo uvedeno výše, posuzovat mnohem přísněji jak z hlediska jeho potřebnosti, tak z hlediska intenzity zájmu na dosažení jeho cíle (viz test proporcionality v bodu 50). Stanovený způsob výpočtu výše úhrad nevylučuje, že někteří poskytovatelé zdravotních služeb budou (případně i po dobu více let) hospodařit se ztrátou, ani tato skutečnost se však sama o sobě nedotýká podstaty a smyslu práva podnikat. Každý poskytovatel musí především sám usilovat o to, aby byla jeho činnost co nejefektivnější a aby mu při ní nevznikaly zbytečné náklady. I kdyby se přitom ukázalo, že někteří poskytovatelé vzhledem ke konkrétním podmínkám v místě svého podnikání za současného nastavení výše úhrad fakticky nemohou dosáhnout zisk, v rovině uvedeného práva by se jednalo o důsledek jejich vlastního rozhodnutí ohledně způsobu a místa podnikání a s ním spojeného podnikatelského rizika“. V neposlední řadě Ústavní soud uvedl, že„ Přesto je třeba uznat, že na zajištění činnosti některých poskytovatelů může být dán veřejný zájem, plynoucí zejména z ústavního požadavku zajistit přístup k místně a časově dostupné zdravotní péči poskytované bezplatně na základě veřejného pojištění. Identifikace tohoto zájmu v konkrétním případě a jeho zohlednění při výpočtu výše úhrad tak, aby se činnost těchto zařízení ekonomicky vyplatila, již nicméně překračují předmět úhradové vyhlášky, kterým je toliko plošné stanovení pravidel pro výpočet těchto úhrad.“ Z výše citovaných závěrů Ústavního soudu je tak zřejmé, že úhradová vyhláška pro rok 2015 obstála optikou ústavnosti nastavených úhrad jejím poměřením s čl. 26 Listiny základních práv a svobod, přestože se týkala především úhrad poskytovatelů zdravotní péče podléhající regulaci ve smyslu uzavřených smluv dle ust. § 17 zákona ř. 48/1997 Sb.

38. Obě úhradové vyhlášky tak dle ustálené judikatury mohly být analogicky aplikovány pro úhradu zdravotní péče za rok 2015 a 2016 (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn.

IV. ÚS 2545/16 ČR ze dne

18. července 2017 a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1988/2015 ze dne 28. dubna 2016 a rozsudek č. j. 32 Cdo 305/2016-309 ze dne 29. 6. 2016).

39. Soud se dále zabýval otázkou zásahu do podnikání žalobkyně, jak žalobkyně tvrdila s odkazem zejména na nález Ústavního soudu sp. zn.

IV. ÚS 2545/16 ČR ze dne

18. července 2017 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Z nálezu výše citovaného vyplývá mimo jiné právní závěr, že„ Nárok na uhrazení ceny zdravotní péče příspěvkovým organizacím na základě argumentu porušení čl. 26 odst. 1 Listiny předpokládá, že v řízení před obecným soudem musí být tvrzeno a prokázáno, že výše úhrad ze strany zdravotní pojišťovny znemožňuje poskytovateli péče (při absenci jiných možných zdrojů financování) pokrytí nezbytných nákladů na tuto péči.

40. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by bylo zasaženo do práva žalobkyně na podnikání, a to bez ohledu na to, že v roce 2015 i v roce 2016 skončila s minimální ztrátou. Předně je třeba zdůraznit, že výkaz zisku a ztrát v roce 2015 a 2016 se týká všech žalobkyní poskytovaných služeb jako celku. Je třeba zdůraznit, že žalobkyně je příspěvkovou organizací, je tedy zřejmé již z její podstaty, že jejím účelem není vytváření zisku; její financování je založeno na více zdrojích a to především na příspěvcích, dotacích a darech, které jí jsou poskytovány. Soud se shoduje s žalobkyní v tom, že dotace od státu nelze použít na financování zdravotních služeb a v tom, že financování pobytových zařízení sociálních služeb není systémové, když obecně je případná nedostatečná úhrada ze strany pojišťoven na zdravotní služby sanována povětšinou z příspěvků na provoz od zřizovatelů (zde [územní celek] [anonymizována dvě slova]). Nicméně soud má za to, že žalobu nelze koncipovat tak, že se vypočte tzv. bezztrátová hodnota bodu založená na celkových nákladech na zdravotní služby v porovnání s celkovými příjmy od všech pojišťoven odhlédnuto od toho, že spektrum klientů žalobkyně je různorodé a netvoří je pouze klienti VZP; tím se v důsledku přenáší případná ztráta pouze na [žalovaná] [anonymizováno] (žalovaná). Stejně tak nelze postavit žalobu pouze na nákladech na mzdy zdravotních pracovníků a další spotřební materiál a jejich porovnáním s příjmy od pojišťoven; pokud žalobkyně odkazovala na nezávislou zprávu auditorky, i zde je třeba zdůraznit, že auditorka se zabývala pouze jedním úsekem poskytovaných služeb žalobkyně (zdravotním) a porovnala náklady na zdravotní služby s výnosy od pojišťoven; již se však nezabývala dalšími činnostmi (hlavní činností žalobkyně) a vedlejší činností žalobkyně jakožto samostatnými účetními úseky; zprávu auditorky tak nelze považovat za celkový hloubkový audit žalobkyně a byla tak vytržená z kontextu ostatních vlivů podílejících se na hospodaření žalobkyně. Je třeba v této souvislosti upozornit, že zařízení žalobkyně není zařízením zdravotnickým, jedná se o zařízení poskytující především sociální služby, poskytování zdravotní péče je tak okrajovou činností, přesto zákonodárce uložil zdravotním pojišťovn ve vztahu k těmto zařízením (na rozdíl od zařízení zdravotnických) kontraktační povinnost, čímž je v tomto směru de facto zvýhodnil oproti běžným zdravotnickým zařízením. Pokud tedy žalobkyně dovozovala svůj nárok na zaplacení žalobou požadované částky za roky 2015 a 2016 nikoliv z porušení povinnosti žalované (porušení smluvní či zákonné) a netvrdila, že by žalovaná postupovala svévolně při výpočtu úhrady žalobkyní poskytnutých zdravotních služeb v roce 2015 a 2016, avšak vycházela z toho, že aplikace úhradových vyhlášek zasáhla do jejích ústavních práv na podnikání, je nutno uzavřít, že takový zásah do práv žalobkyně se dle názoru soudu prokázat nepodařilo. Žalobkyně je financována z více veřejných zdrojů, ať už prostřednictvím dotací ze státního rozpočtu, příspěvků samosprávných celků či plateb od zdravotních pojišťoven. Jak již soud výše uvedl, lze souhlasit s žalobkyní, že dotace od státu nelze použít na úhradu zdravotní péče. Žádný z dokumentů, který žalobkyně předložila k důkazu soudu, však neprokázal porušení účelového určení jakýchkoliv finančních zdrojů, přesto žalobkyně dosáhla vyrovnaného hospodaření. V letech 2015 a 2016 žalobkyně ohledně své hlavní činnosti skončila v drobné ztrátě ve výši 1768,08 Kč, v hospodářské činnosti dosáhla zisku ve výši 2656,70 Kč. V roce 2016 v hlavní činnosti skončila ve ztrátě ve výši 29 296,91 Kč, v hospodářské činnosti dosáhla zisku ve výši 12 679,83 Kč. Uvedená výše ztráty je marginální oproti žalované částce za oba roky. Tyto hospodářské závěry nelze zpochybnit ani k důkazu založenou nezávislou zprávou [titul] [jméno] [příjmení] ani podklady, ze kterých auditorka při zpracování zprávy vycházela. Soud se přiklání k právnímu závěru strany žalované, že žalobkyně se v roce 2015 ani v roce 2016 neocitla v situaci, kdy by úhrady z veřejných zdrojů nepokrývaly náklady spojené s poskytováním služeb veřejného zájmu. V řízení naopak bylo prokázáno, že žalobkyně získává na svůj provoz veřejné finanční prostředky nikoliv jen od žalované a ostatních zdravotních pojišťoven a nenacházela se tak v situaci, z níž Ústavní soud vycházel při formulaci svých právních závěrů, kterým je absence jiných zdrojů financování. Za situace, kdy strana žalující netvrdila, že strana žalovaná porušila smlouvu, a kdy strana žalovaná uhradila vykázanou péči v souladu s tehdy platnými právními předpisy (úhradovými vyhláškami pro rok 2015 a 2016), dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná a ze všech těchto důvodů ji zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč, které sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka představující 300 Kč za každý ze sedmi úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (písemné vyjádření ze dne 28. 1. 2019, 21. 10. 2019, souhlas s částečným zpětvzetím žaloby, závěrečný návrh ze dne 19. 5. 2021 a účast na soudním jednání dne 22. 10. 2019, 21. 1. 2020, 10. 6. 2020, 8. 4. 2021) (výrok II).

42. O povinnosti žalobkyně jako neúspěšné účastnice zaplatit státu náklady, které mu vznikly, soud rozhodl dle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. Tyto náklady tvoří soudem vyplacené svědečné svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] ve výši 518 Kč a svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení] ve výši 2 086,58 Kč, celkem částka 2 604,58 Kč (výrok III.).