11 C 168/2025 - 62

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] se sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] se sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] ([Anonymizováno]), narozená [Anonymizováno] bytem [Anonymizováno] o: 15 927,37 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 8 803,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 304,3 Kč od 19. 4. 2024 do zaplacení a částky 123,38 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaného u soudu dne 6. 6. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 803,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 304,3 Kč od 19. 4. 2024 do zaplacení a částky 123,38 Kč, s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 22. 10. 202320 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] s úvěrovým rámce až do výše 7 200 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet v pravidelných denní splátkách, kdy první splátka byla splatná 21. 11. 2023 a konec úvěrového rámce měl nastat 13. 4. 2025, ale žalovaná úvěr nesplatila. Žalovaná si zároveň zvolila službu Presto za poplatek 165 Kč. Žalobkyně požaduje uhradit načerpanou jistinu dne 22. 10. 2023 ve výši 7 000 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 139,30 Kč, smluvní úrok ve výši 8 499,69 Kč a poplatek Presto ve výši 165 Kč. Strany sjednaly úrok ve výši 1,02 % denně. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované zjišťováním informací ohledně poměrů od žalované, přičemž žalobkyně zjistila čistý příjem žalované ve výši 7 081 Kč z jejího účtu. Žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, ale bezvýsledně.

2. Žalovaná se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřila Soud ve věci učinil následující skutková zjištění:

3. Z výpisu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že se jedná o dokument vytvořený žalobkyní, který obsahuje údaje, kterými se žalobkyně zabývala v rámci procesu ověření úvěruschopnosti. Žalobkyně vycházela z příjmu žalované ve výši 7 081 Kč, žalovaná ale sdělila čistý příjem 24 000 Kč. Žalobkyně vypočítala minimální výdaje 3 580 Kč a rezervu na výdaje 500 Kč. Počet členů v domácnosti byly dva. Výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činila 500 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení činila 4 500 Kč, další nezbytné výdaje činily 1 500 Kč a ostatní zbytné výdaje činily 500 Kč. Disponibilní příjem činil 2 300 Kč.

4. Z listiny označené jako Identifikované příjmy soud zjistil, že tato obsahuje příchozí platby na účet žalované od 24. 10. 2022 do 13. 10. 2023 a informaci žalobkyně, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu byla 7 081 Kč, bez bližšího vysvětlení. Platby jsou v rozsahu od haléřových plateb po 300 000 Kč dne 15. 4. 2025. Platby nejsou nijak blíže specifikovány.

5. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že jejím stranami je žalobkyně a žalovaná. Smlouvu se žalobkyně zavazuje poskytnout žalované spotřebitelský úvěr až do výše 7 200 Kč a žalovaná se zavazuje tento úvěr řádně splácet. Žalovaná byla oprávněna úvěr čerpat opakovaně po dobu úvěrového rámce, který trval do 14. 4. 2025. Úroková sazba činila 1,016 % denně, první splátka byla splatná dne 21. 11. 2023. Výše poplatku za vyplacení činila 1,99 % z čerpané částky. Úvěr měl být splácen v denních splátkách dle čl. 5 VOP, kdy splatnost první denní splátky nastává 30. den po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru. Smlouva obsahuje údaj, že byla podepsána dne 22. 10. 2023, za žalobkyni je vložen obrázek podpisu, za žalovanou smlouva podpis neobsahuje.

6. Z listiny označené jako přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli (automatizovaný výpis z interního systému) soud zjistil, že se jedná o listinu vytvořenou žalobkyní, listina není nikým podepsána a obsahuje údaje o tom, že dne 22. 10. 2023 pod VS [var. symbol] byla převedena částka 7 000 Kč na účet č. [č. účtu].

7. Z výpisu z běžného účtu č.l. 14-54 soud zjistil, že se jedná o výpis z účtu č. [Anonymizováno] vedený na jméno žalované, vytvořený za pomoci služby Kontomatik a obsahuje pohyby na účtu žalované od 15. 10. 2023 do 22. 10. 2024, kdy konečný zůstatek tohoto účtu byl 0 Kč a účtu č. [Anonymizováno] od 19. 10. 2022 do 12. 10. 2021, kdy konečný zůstatek tohoto účtu byl 148 Kč. Z výpisu není možné zjistit pravidelný měsíční příjem žalované, neboť příchozí platby pravidelné mzdě neodpovídají. Žalovaná si na účet navíc přeposílala peníze z jiného svého účtu. Výpis z účtu ale obsahuje údaje o tom, že žalovaná hradila další úvěry, například dne 30. 9. 2023 hradila obchodní úroky kontokorentu ve výši 77,83 Kč a například dne 17. 4. 2023 odešly z účtu platby ve prospěch [Anonymizováno] a [Anonymizováno], stejně tak byla provedena platba dne 26. 3. 2023 ve prospěch společnosti [Anonymizováno], což jsou vše společnosti zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů. Z účtu lze navíc zjistit, že žalovaná měla podstatně vyšší měsíční výdaje, než se kterými žalobkyně počítala, když například dne 13. 10. 2023 hradila trvalý příkaz ve výši 1 000 Kč a uhradila částku 10 000 Kč označenou jako „penzijko, zálohy [Anonymizováno]“ a například ve dnech 23. 8. 2023 a 16. 6. 2023 pak žalovaná hradila nájemné ve výši 13 000 Kč. Dne 25. 8. 2023 zaslala žalovaná platbu ve výši 400 Kč s označením „víc, bohužel nemám…“, stejně tak žalovaná dne 14. 6. 2023 zaslala platbu s popisem „více nemám, promiň“. Dne 21. 7. 2023 byl na účet žalované připsána podpora v nezaměstnanosti ve výši 708 Kč a 17. 7. 2023 ve výši 6 373 Kč. Dne 11. 6. 2023 byla na účet žalované připsána částka 1 000 Kč označená jako výživné na děti.

8. Z předpisu denních splátek soud zjistil, že žalovaná měla hradit každý den splátku 71,99 Kč od 23. 10. 2023 až do 14. 4. 2025.

9. Z výzvy k úhradě ze dne 30. 4. 2025 a podacího lístku ze dne 30. 4. 2025 soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby zaslala žalované předžalobní výzvu.

10. Ze sdělení [Anonymizováno] ze dne 7. 11. 2025 soud zjistil, že žalovaná byla majitelem účtu č. [č. účtu] a na její účet byla připsána platba ve výši 7 000 Kč pod VS [var. symbol]

11. Z listiny označené jako obecné principy posuzování a filozofie společnosti soud jako z důkazu nevycházel, neboť se jedná o vyjádření žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti a popsání procesu, nikoliv o důkaz. Z listiny označené jako BankID výpis soud nevycházel, neboť není zřejmé, co měla listina prokazovat, co je jejím obsahem. Z listiny Autorizace ověření totožnosti soud nevycházel, neboť listina obsahuje pouze text o tom, že ověření totožnosti žalované bylo autorizováno prostřednictvím náhledu na bankovní účet, ale není zřejmé, kdo tuto listinu vyhotovil, kdo je jejím původcem, neobsahuje ani žádný podpis. Ze všeobecných obchodních podmínek, výzvy ze dne 18. 4. 2024, soud nevycházel, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní posouzení podstatný. Z listiny označené jako Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, informace pro spotřebitele a souhlas se zpracováním osobních údajů soud nevycházel, neboť obsah listiny nebyl pro rozhodnutí podstatný. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:

12. Na účet žalované byla dne 22. 10. 2023 připsána částka 7 000 Kč pod VS [var. symbol]. Žalobkyně měla přístup k obratům na účtu žalované, který obsahoval pohyby na účtu žalované od 15. 10. 2023 do 22. 10. 2024, kdy konečný zůstatek tohoto účtu byl 0 Kč a účtu č. [Anonymizováno] od 19. 10. 2022 do 12. 10. 2021, kdy konečný zůstatek tohoto účtu byl 148 Kč. Žalovaná hradila další úvěry, dne 30. 9. 2023 hradila obchodní úroky kontokorentu ve výši 77,83 Kč. Žalovaná měla podstatně vyšší měsíční výdaje, než se kterými žalobkyně počítala, dne 13. 10. 2023 hradila trvalý příkaz ve výši 1 000 Kč a uhradila částku 10 000 Kč označenou jako „penzijko, zálohy [Anonymizováno]“. Dne 25. 8. 2023 zaslala žalovaná platbu ve výši 400 Kč s označením „víc, bohužel nemám…“, stejně tak žalovaná dne 14. 6. 2023 zaslala platbu s popisem „více nemám, promiň“. Dne 23. 8. 2023 a 16. 6. 2023 žalovaná hradila nájemné ve výši 13 000 Kč. Dne 21. 7. 2023 byl na účet žalované připsána podpora v nezaměstnanosti ve výši 708 Kč a 17. 7. 2023 ve výši 6 373 Kč. Dne 17. 4. 2023 odešly z účtu platby ve prospěch [Anonymizováno] a [Anonymizováno] půjčka, stejně tak byla provedena platba dne 26. 3. 2023 ve prospěch společnosti [Anonymizováno]. Dne 11. 6. 2023 byla na účet žalované připsána částka 1 000 Kč označená jako výživné na děti. Žalovaná měla hradit úvěr splátkami ve výši 71,99 Kč denně od 23. 10. 2023 až do 14. 4. 2025. Žalobkyně vycházela při ověření úvěruschopnosti z příjmu žalované ve výši 7 081 Kč. Žalobkyně vypočítala minimální výdaje 3 580 Kč a rezervu na výdaje 500 Kč, z měsíčních výdajů na půjčky 500 Kč, z pravidelných měsíčních výdajů na bydlení 4 500 Kč, dalších nezbytných výdajů činily a ostatních zbytné výdaje 500 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě žalované částky.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

16. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že „při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud České republiky rovněž vyslovil, že „nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše roků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí pak nejvyšší soud shledal nepřiměřenou a odporující dobrým mravům výši úroků, která téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

17. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované splatit předmětný úvěr. V řízení ale bylo prokázáno, že tak žalobkyně neučinila. Z předložených důkazů je zřejmé, že žalobkyně sice formálně dostála procesu ověřování schopnosti žalované splatit poskytnutý spotřebitelský úvěr, ale již se nevěnovala údajům, které sama v jeho průběhu zjistila, naopak je dle názoru soudu zcela ignorovala.

18. Sama žalobkyně vypočítala disponibilní příjem žalované ve výši 2 300 Kč měsíčně, ale přesto se žalované poskytla úvěr, na základě kterého žalovaná načerpala částku 7 000 Kč a denní splátky činily 71,99 Kč, které činily celkem 2 156 Kč měsíčně, tedy skoro celkový disponibilní příjem, který žalobkyně vypočítala (navíc neznámo jak, žalobkyně patrně sečetla pouze veškeré příchozí platby na účet žalované a vydělila je počtem plateb, což nemůže odpovídat skutečnému příjmu žalované, přičemž žalobkyně ani nedodržuje svoji vlastní metodologii uvedenou v bodu 3.2 jejího vyjádření k procesu ověření úvěruschopnosti, neboť je zřejmé, že nemohla mzdu žalované z dostupných výpisů zjistit), kdy tento příjem je navíc velmi nízký. Splátky pak tvořili více jak 30 % příjmu žalované, což při žalobkyní vypočteném příjmu (7 081 Kč) je extrémně vysoká částka. Žalobkyně pak v rámci výdajů žalované vycházela pouze z vlastních dat, nikoliv z předloženého výpisu z účtu, který měla k dispozici a ze kterého bylo zjištěno, že žalovaná hradila nájem 13 000 Kč a další pravidelné platby, navíc ji na účtu žádná částka nezbývala a vícekrát zasílala další osobě platbu s tím, že více peněz nemá. Z účtu rovněž vyplývalo, že žalovaná uzavírala další smlouvy o úvěru a také, že měla vyživovací povinnost k minimálně jednomu dítěti. Jediný příjem, který bylo možné z účtu žalované zjistit byla státní pomoc v nezaměstnanosti, která byla nízká a ukazuje na rizikovost klienta. Jak se těmito skutečnostmi žalobkyně zabývala nebylo z jejího vyjádření možné zjistit, žalobkyně se nedostavila k jednání a nemohla být poučena dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, o povinnosti tvrdit a prokazovat všechny rozhodné skutečnosti. Stejně tak žalobkyně nemohla být poučena, že neprokázala, že žalovaná tvrzenou smlouvu s danými parametry podepsala (smlouva neobsahovala podpis žalované, žalobkyně nedoložila žádné jiné důkazy, které by potvrdily, že žalovaná smlouvu v takto pro ni nevýhodném znění, jak je uvedeno níže, skutečně podepsala, obsah smlouvy koresponduje s tvrzením žalobkyně a vyplacenou částkou, ale není jisté, že žalovaná dala s konkrétním zněním smlouvy, která byla soudu předložena, souhlas). Žalobkyně měla prověřovat poměry žalované podstatně důkladněji, a to jak příjmy, tak výdaje, z jejího postupu je zřejmé, že postupuje tak, aby pouze formálně naplnila povinnosti, které jí stanovuje zákon o spotřebitelském úvěru, jak je ostatně soudu z úřední činnosti známo i u jiných věcí žalobkyně. Soud pak dodává, že žalobkyně v samotném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu neoznačila důkazy, takto neučinila ani po výslovné výzvě soudu. Soud přesto přiložené důkazy provedl, neboť byly obsahem spisu, přesto ale u některých důkazů nebylo jasné, k prokázání jakých skutečností mají sloužit.

19. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou zákonnou úpravou, judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované vyplatila na její účet částku 7 000 Kč. Žalovaná je tak povinna uhradit žalobkyni zbývající jistinu ve výši 7 000 Kč, neboť žalovaná v řízení nenamítala, jakou částku uhradila na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovanou. Stejně tak žalovaná neuváděla žádné skutečnosti ohledně jejích možností uvedenou částku splatit, soud proto výrokem I. rozsudku zavázal žalovanou k úhradě výše uvedené částky.

20. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem, a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

21. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovanou, tedy spotřebitele, která je chráněna jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

22. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaná (protože netvrdila, jaké byly její možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinna uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaná by se tak do prodlení se splácením jistiny dostala poté, co byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaní byli povinni tvrdit a prokazovat, jaké byly jejich možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

23. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

24. Výzvy, uvedené v bodě 24. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaná se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalované (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohly dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

25. Dle názoru soudu se navíc žalovaná nemohla dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jejích možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, a soud tak nemá jak ověřit jeho možnosti splácet) pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti, tedy s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

26. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti pohledávky dle návrhu věřitele s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

27. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

28. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a všech další nároků žalobkyně, zamítl.

29. Soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že smlouva by byla neplatná i z dalšího důvodu, a to podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., tedy absolutně, když ujednaná výše úroků 1,016 % denně je v rozporu s dobrými mravy. Soud nečinil dotazy na bankovní instituce, jaké byly úrokové sazby v čase a místě obvyklé, neboť žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost, což i tak způsobuje neplatnost smlouvy, ale ze samotné úrokové sazby jen naprosto zřejmé, že je zcela nepřijatelná, neboť činí 370,84 % ročně, přičemž se nejedná o krátkodobý úvěr, o čemž svědčí i skutečnost, že splátky poskytnuté jistiny byly naplánovány od 23. 10. 2023 až do 14. 4. 2025, tedy po dobu 539 dní, jak vyplývá z předpisu denních splátek, což znamená, že žalovaná měla splatit oproti jistině 7 000 Kč celkem částku 38 802,61 Kč, tedy více jak pětinásobek poskytnuté jistiny. V daném případě tedy sjednaná sazba úroku uvedená ve smlouvě je již na první pohled extrémně vysoká s ohledem na typ sjednaného úvěru s delší splatností a výší poskytnuté jistiny, proto by v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, byl případně i s velkou pravděpodobností konstatován rozpor sjednané úvěrové sazby s dobrými mravy a z toho vyplývající absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 588 o. z. K této neplatnosti je přitom soud povinen, ve shodě s uvedeným ustanovením, přihlédnout i bez návrhu. Pokud jde pak o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků by mohlo být od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na § 1802 o. z., který řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány), avšak smlouva o úvěru je podle § 2395 o. z. smlouvou úplatnou. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti by se vztahoval na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě naprosto převažující úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků vůbec uzavřít, navíc za situace, kdy se žalovanou uzavřela smlouvu s právě takto vysokým úrokem. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba s ohledem na dikci § 576 o. z. posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, i kdyby žalobkyně náležitě úvěruschopnost prověřila. Soudu je známo, že úrokové sazby u nebankovních úvěrů jsou vyšší než u úvěrů poskytnutých bankami, ale tento rozdíl nemůže být odůvodněn takto výrazným navýšením běžné úrokové sazby, přičemž je zřejmé, že žádný rozumně uvažující člověk, který není ve finančních problémech, by se zavázal k takto vysoké úrokové sazbě a k takto nevýhodnému úvěru, tedy i tato skutečnost dále potvrzuje fakt, že žalobkyně měla úvěruschopnost žalované řádně prověřit, což neučinila.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení úspěšnější účastník, ale náklady jí nevznikly.

31. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod.

32. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který nebyl vydán, vznikla jí tím povinnost doplatit soudní poplatek tak, jako by byl podán návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění, přičemž poplatek je splatný až v souvislosti s rozhodnutím ve věci (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 93 Co 56/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod č. 48/2014). Poplatník na soudním poplatku dosud zaplatil 800 Kč, přičemž výše poplatku dle Položky 1 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků činí 1 000 Kč a zbývá tedy doplatit 200 Kč. Soud proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit doplatek tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku.

Poučení