11 C 18/2020-90

Rubrum

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Kohoutkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce a žalované] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa žalobce a žalované] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 1 481 250 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 481 250 Kč do tří dnů od pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 254/2019.

II. Návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 1 481 250 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení částku 124 273 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa], do tří dnů od pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 254/2019.

Odůvodnění

1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 1 481 250 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 1 481 250 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení a náhrady nákladů řízení, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce návrh odůvodnil tím, že žil s žalovanou v partnerském vztahu od roku 2013 do 30. 9. 2019, přičemž výlučně ze svých prostředků v roce 2013 uhradil kupní cenu nemovité věci v k. ú. [katastrální území] [anonymizováno] [obec], zapsané na [list vlastnictví] za celkovou částku 2 962 500 Kč. Učinil tak z důvodu zajištění společného bydlení pro sebe a žalovanou, přičemž současně nechal zapsat žalovanou jako podílovou spoluvlastnici předmětné nemovité věci v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti id. , aniž by však žalovaná na kupní cenu čehokoliv zaplatila. Konkrétně žalobce v roce 2013 prodal dům ve svém výlučném vlastnictví za kupní cenu ve výši 2 640 000 Kč a z této částky vyplatil závazky částečně mu vzniklé za trvání jeho manželství s paní [jméno] [příjmení] a rovněž zaplatil část kupní ceny předmětné nemovité věci do výše 1 662 500 Kč. Zbývající část kupní ceny ve výši 1 300 000 Kč financoval žalobce prostřednictvím hypotečního úvěru, jenž za tímto účelem zajistil, a který doposud sám splácí. Tuto investici žalobce provedl výlučně za účelem získání prostor pro společné bydlení spolu se svou tehdejší družkou, žalovanou. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná ke dni 30. 9. 2019 společné soužití zrušila, odpadl tento právní důvod pro pořízení investice na straně žalobce, a ten se tedy domnívá, že má po žalované nárok na vydání vzniklého bezdůvodného obohacení ve výši jím uhrazené kupní ceny, tj. ve výši 1 481 250 Kč. Žalovaná však již dříve podala návrh k Okresnímu soudu ve Vyškově s žalobou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví předmětných nemovitých věcí, ve kterém požaduje, aby nemovité věci byly zpeněženy a výtěžek rozdělen mezi účastníky rovným dílem. Řízení je vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 C 254/2019. Žalované je přitom známo, že žalobce předmětné nemovité věci nadále obývá, váže jej k nim specifický vztah, s jejich prodejem nesouhlasí, on sám uhradil plnou kupní cenu a ona se nijak na kupní ceně nepodílela, přičemž on i nadále hypoteční úvěr sám splácí. Žalovaný nemá jinou možnost bydlení, po celou dobu soužití se žalovanou nemovité věci spravoval, udržoval, hradil z nich daň z nemovitých věcí i pojištění. V případě postupu, který navrhuje žalovaná, by se žalobce ocitl tzv. bez střechy nad hlavou, neboť pokud by mělo dojít k vyplacení podílu žalované a zároveň vyplacení úvěrující banky, žalobci by nezbyly finanční prostředky na případné další zajištění náhradního bydlení. Podle žalobce v případě zhodnocení nemovitosti investicemi prováděnými na základě právního důvodu, dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení v okamžiku, kdy právní důvod ztratil své účinky, tj. kdy odpadl. V konkrétním případě se tak stalo 30. 9. 2019, kdy se žalovaná ze společné domácnosti odstěhovala a kdy zrušili společné soužití. Soudní praxe přitom považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti za účelem získání prostoru pro společné bydlení, za právní důvod vynaložení investic na nemovitost, z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, vzniklého z právního důvodu, který odpadl. Ke vniku bezdůvodného obohacení dochází v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití. Žalobce má za to, že skutková podstata bezdůvodného obohacení získaná plněním z právního důvodu, který odpadl, míří i na jeho případ. Dále zdůraznil, že své nároky z titulu bezdůvodného obohacení nemohl v průběhu trvání soužití se žalovanou a společného bydlení vznést, neboť právní důvod, pro který investici provedl, trval po celou dobu jejich společného bydlení v předmětné nemovité věci a odpadl až v okamžiku, kdy se žalovaná odstěhovala, a společné soužití bylo ukončeno. Má tedy za to, že jeho nárok promlčen není, pokud by však soud dospěl k opačnému závěru, je přesvědčen, že námitka promlčení vznesená žalovanou, je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce je jednáním žalované vystaven reálnému nebezpečí, že zůstane bez střechy nad hlavou, přičemž žalovaná se na pořízení nemovitosti nijak nepodílela, a za takové situace by zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl pro něj nepřiměřeně tvrdým postihem. Žalobce žádnou další možnost bydlení nemá. Svůj nárok uplatnil až poté, co bylo ukončeno společné soužití účastníků z důvodu zdrženlivosti, tedy nikoli z důvodu liknavosti či nedbalosti.

2. Žalovaná nárok žalobce neuznala ani z části a vznesla námitku promlčení žalobcových nároků. K věci uvedla, že žalobce po diskuzi s ní z vlastní vůle a s vědomím žalované uhradil celou kupní cenu nemovitosti v souladu s kupní smlouvou ze dne [datum]. Se souhlasem žalobce i žalované se tedy na základě této kupní smlouvy oba stali rovným dílem podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti. Žalovaná má za to, že právním důvodem, proč žalobce plnil na kupní smlouvu, je samotná kupní smlouva, která je stále platná, a není tedy dán žádný právní důvod, jež by odpadl. Žalobce a žalovaná neuzavřeli žádnou speciální dohodu o vypořádání toho, co žalobce sám plnil nad rámec svého podílu. Pokud tedy žalobce chtěl po žalované vymáhat to, co plnil nad rámec svého podílu, měl tak učinit v rámci primární právní úpravy o následném spoludlužnickém regresu. Dle žalované ustanovení ohledně bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl, na tento případ nedopadají, neboť úprava bezdůvodného obohacení je svou povahou subsidiární a uplatňuje se pouze tam, kde není primární zákonná úprava, avšak tato v daném případě existuje, jde o nároky z podílového spoluvlastnictví a následný regres vůči spoludlužníkovi měl být uplatněn v obecné tříleté promlčecí lhůtě, která uplynula v září 2016. Žalovaná má dále za to, že případy bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jež odpadl, se týkají výhradně případů, kdy jeden z partnerů zhodnocuje nemovitý majetek ve výlučném vlastnictví druhého, což však není daný případ, když jediným právním důvodem k úhradě kupní ceny zde byla platně uzavřená kupní smlouva. Žalobce měl svůj regres uplatnit ihned poté, co byla kupní cena uhrazena, což se stalo nejpozději dne [datum]. Promlčecí lhůta skončila v roce 2016, a tudíž žalovaná vznesla námitku promlčení vůči veškerým nárokům žalobce. Žalovaná dále měla za to, že nelze na daný případ aplikovat ustanovení § 646 o. z., o osobách žijících ve společné domácnosti, vůči kterým nepočne běžet promlčecí lhůta, dokud vztah trvá, neboť s odkazem na ustanovení § 3036 o. z. je nutno v tomto případě ve vztahu k roku 2013 na běh promlčecí lhůty aplikovat ještě starý občanský zákoník a ten žádné ustanovení o stavení či přerušení promlčecí lhůty mezi nesezdanými partnery neupravoval. Ke stavení či přerušení promlčecí lhůty tak dojít nemohlo. Žalovaná k věci navíc uvedla, že po celou dobu společného soužití se na výdajích na domácnost, služby spojené s užíváním nemovitostí, společné vozidlo a jiné, podílela více než rovným dílem a důvod, proč opustila společnou domácnost s žalobcem, spočíval v tom, že čelila narůstajícímu domácímu násilí.

3. Ze shodných tvrzení účastníků soud vzal za své zjištění, že předmětné nemovité věci byly pořízeny výhradně z finančních prostředků žalobce. Na základě provedeného dokazování soud dále zjistil následující. Výpis z katastru nemovitostí potvrdil, že žalobce a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky každý o velikosti id. ve vztahu k nemovitým věcem, a to k pozemku parc. č. St. [číslo] o výměře [výměra] m, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [identifikace stavby], [adresa], [anonymizováno]. V průběhu řízení vyplynula potřeba provedení aktualizace a bližší specifikace výpisu z katastru nemovitostí, tudíž soud tento důkaz ke dni rozhodování ve věci, tj. ke dni 10. 5. 2021, opatřil a z něj zjistil, že zápis vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem zůstal nezměněn a pokud se jedná o tvrzený závazek z hypotečního úvěru, bylo zjištěno, že na nemovitých věcech vázne zástavní právo smluvní pro pohledávku v celkové výši [částka], které je zřízeno ve prospěch [právnická osoba] Tento stav zápisu v katastru nemovitostí se udál na základě Kupní smlouvy ze dne [datum], ze které soud dále zjistil, že byla uzavřena mezi manžely [příjmení], jako prodávajícími na straně jedné a paní [celé jméno žalované], žalovanou, jako kupující 1. a panem [celé jméno žalobce], žalobcem, jako kupujícím 2., na straně druhé s tím, že jako vedlejší účastník a zprostředkovatel ve smlouvě figurovala [právnická osoba] [anonymizována tři slova]. Na základě této kupní smlouvy nabyli předmětné nemovité věci žalobce a žalovaná do podílového spoluvlastnictví s tím, že každému měl připadnout spoluvlastnický podíl o velikosti id. vzhledem k celku, a stalo se tak za kupní cenu ve výši 2 962 500 Kč. Kupní cena byla uhrazena částečně ve výši 1 662 500 Kč bezhotovostním převodem z vlastních prostředků kupujících a doplatek kupní ceny ve výši 1 300 000 Kč měl být uhrazen bezhotovostním převodem z hypotečního úvěru poskytnutého kupujícím od [právnická osoba] Výpisy z účtu ze stavebního spoření u [právnická osoba] potvrdily, že žalobce čerpal úvěr u [právnická osoba], a to ze dvou druhů účtů, dne [datum] z účtu č. [bankovní účet] ve výši [částka] a stejného dne čerpal z účtu č. [bankovní účet] částku [částka], celkem se tedy jednalo o sumu 1 300 000 Kč. Z výpisu z účtu ze stavebního spoření 2014 soud dále zjistil, že mimo žalobce provedla i žalovaná dva vklady na jeho účet, a to dne 12. 5. 2014 ve výši 3 000 Kč a dále dne 12. 6. 2014 ve výši 3 000 Kč. Splátky na hypoteční úvěr byly hrazeny žalobcem, jak vyplývá z výpisu z účtu z let 2014 až 2018 s tím, že z výpisu z účtu za rok 2018 vyplynulo, že konečný zůstatek ke dni 31. 12. 2018 překlenovacího úvěru činil 1 416 102,76 Kč, z čehož nesplacená jistina byla evidována ve výši původní, tj. 1 300 000 Kč a nesplacené úroky a náklady úvěru ve výši 116 102,76 Kč. K těmto údajům byl učiněn dovětek, že ve fázi překlenovacího úvěru se splátkou hradí pouze úroky a náklady úvěru. Žalovaná byla ze strany právní zástupkyně žalobce vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení, konkrétně k zaplacení částky 1 481 250 Kč, dopisem ze dne 20. 1. 2020. Tato zásilka byla podána na poštu dne 21. 1. 2020.

4. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 4 C 254/2019 je soudu z úřední činnosti známo, že paní [celé jméno žalované], jako žalobkyně, proti žalovanému panu [celé jméno žalobce], podala žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitým věcem, a to k parc. č. St [číslo], jejíž součástí je stavba rodinného domu [adresa], vše zapsáno v k. ú. [katastrální území] u [obec] s tím, že žádala, aby byl nařízen prodej těchto nemovitých věcí ve veřejné dražbě a výtěžek rozdělen každému z účastníků jednou polovinou. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný po ní fakticky uplatnil návrh na tzv. širší vypořádání, když žádal, aby bylo zohledněno, že nemovitosti byly pořízeny z jeho vlastních zdrojů. K tomuto [celé jméno žalované], žalobkyně v řízení 4 C 254/2019, uvedla, že je pravdou, že nemovitost byla se souhlasem žalobce pořízena do podílového spoluvlastnictví z prostředků žalovaného, ale zároveň platí, že tato investice na pořízení společné nemovitosti se stala splatnou už za trvání spoluvlastnictví, tedy v roce 2013, a tudíž je právo žalovaného na vypořádání jeho shora uvedené investice promlčeno. V rámci tohoto řízení byl vypracován znalecký posudek [číslo] soudním znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] na ocenění předmětných nemovitých věcí, konkrétně měla být stanovena obvyklá cena ke dni vyhotovení znaleckého posudku, což se stalo dne [datum] a bylo zjištěno, že od doby pořízení předmětných nemovitých věcí došlo k jejich zhodnocení tak, že obvyklá cena těchto nemovitých věcí v současné době činí 3 450 000 Kč. Ve vztahu k takto zjištěné tržní ceně neměli účastníci žádné námitky. Soud ověřil pravdivost tvrzení žalobce o tom, že nemá jinou možnost bydlení, než v nemovitých věcech, jež jsou předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví tak, že provedl lustraci v katastru nemovitostí, přičemž bylo zjištěno, že na osobu žalobce nejsou evidovány žádné další nemovité věci. Potřeba provedení tohoto důkazu ke zjištění skutkového stavu dle názoru soudu ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. vyplynula v průběhu řízení ze skutkových tvrzení žalobce o tom, že nemá možnost zajištění jiného bydlení, když nevlastní jiné nemovité věci.

5. Soud provedl důkaz účastnickou výpovědí žalovaného, kterého se zejména dotazoval, na základě čeho zapsal jako podílovou spoluvlastnici žalovanou, když vše hradil jen on, co ho k tomu vedlo, či zda uzavřeli nějakou smlouvou. Žalovaný uvedl, že tak učinil z důvodu, že chtěl s paní [celé jméno žalované] žít, neboť ona neměla lehký život, on se do ní zamiloval a myslel si, že spolu budou dobře fungovat. Z tohoto důvodu nechal polovinu nemovité věci na ni napsat, žádná dohoda v tomto směru mezi nimi uzavřena nebyla, přišel prostě s tím, že to zaplatí a víc k tomu nemůže říct. Sám moc v současné době nechápe, proč by jí měl z něčeho dávat polovinu kvůli jednomu podpisu, v době, kdy tak učinil, se s nikým neradil, bylo to jeho rozhodnutí. On přitom historicky dostal od rodičů rodinný domek, který jednou tolik zhodnotil, ten následně prodal, protože chtěl s paní [celé jméno žalované] žít. Nemovitou věc tedy pořizoval za účelem jejich společného bydlení, přičemž po celou dobu od koupě do zrušení společného bydlení nemovité věci užívali společně, nikdo jiný s nimi nebydlel. Byly prováděny nějaké úpravy nemovitých věcí, občas mu žalovaná s nimi pomohla, ale z 90 % je vykonával on. Celou kupní cenu uhradil jen on. Pokud jde o jeho vzdělání, absolvoval [úroveň vzdělání] [anonymizována čtyři slova]. Dále v průběhu řízení k dotazu soudu žalobce potvrdil tvrzení žalované, že se v průběhu společného soužití na vedení společné domácnosti finančně spolupodílela tak, jak to obvykle bývá běžné, on hradil náklady na nemovitou věc, ona na zajištění vedení domácnosti.

6. Z účastnické výpovědi žalované soud zjistil, že pořízení rodinného domu, kde spolu žili, platil žalobce. Žalovaná dále uvedla, že zhruba rok po tom, co spolu dohromady žili, začalo domácí násilí, přičemž odvahu se od žalobce odstěhovat dostala až v roce 2019, kdy od něj utekla. Žili tedy spolu od roku 2013 do roku 2019. V září 2019 předmětné nemovité věci obývala, když žalovaný pracoval mimo Českou republiku, avšak když byl doma, tak ona odjela k rodičům. K podpisu kupní smlouvy se žalovaná vyjádřila tak, že takto to chtěl žalobce a ona mu sama ještě říkala, ať si to rozmyslí, jestli to chce takto udělat a on řekl, že ano. Nic dalšího jí k tomu neřekl a ona sama od celé věci čekala pouze to, že spolu budou žít, že jednoduše budou mít normální vztah. Pokud jde o úhradu nákladů na společnou domácnost, žalobce měl i nějaké půjčky, v takovém případě platila inkaso obvykle ona, splácela i auto, kupovala jídlo, platila plyn, rovněž doplácela vodu. Pokud jde o vozidlo, pořizovali jej společně, následně na to vzal pan žalobce leasing, avšak celou dobu šesti let jej splácela ona, ačkoliv ho neužívala.

7. Podle ustanovení § 136 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“) může být věc v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Podle § 139 odst. 1 obč. zák. jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.

8. Pokud jde o právní kvalifikaci daného případu, je soud názoru, že se jednalo o investici do podílového spoluvlastnictví (již v souvislosti s jejím pořízením – viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009). Nárok žalobce tedy dle názoru soudu mohl být řešen v rámci řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví jako tzv. vypořádání v širším smyslu, a tudíž na daný případ dopadají normy týkající se vypořádání podílového spoluvlastnictví jako primární právní úpravy - viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05. S ohledem na datum uzavření kupní smlouvy dne [datum], je nutno konstatovat, že se uplatní princip neretroaktivity dle ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen„ o. z.“), a tedy i počítání lhůt a dob dle ustanovení § 3036 o. z. se řídí dosavadními předpisy. V daném případě byl dosavadním předpisem v době uzavření smlouvy v roce 2013 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný do 31. 12. 2013, ve kterém obdoba ustanovení § 646 současného o. z. absentovala (Podle § 646 o. z. mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství trvá. To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem). Právní úprava odsunutí běhu promlčecí lhůty před 1. 1. 2014 na nesezdané páry nedopadala, existovala pouze úprava obsažená v § 114 zákona č. 40/1964 Sb., která stavěla běh lhůt pouze mezi manžely. Pokud se jedná o splatnost investic do pořízení nemovité věci, dochází k ní již za trvání podílového spoluvlastnictví a nikoli až na konci v okamžiku, kdy dochází k jeho zrušení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 726/2018). V rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu, kdy je zpravidla vznesen požadavek na vypořádání investic do společné věci, může jít rovněž o vypořádání investic vynaložených v souvislosti s pořízením vypořádávané věci (již citováno – 22 Cdo 3555/2009). Zcela odlišná je situace, a tedy i právní kvalifikace v případě, kdy je prováděna investice do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků, a není tedy možno vycházet ze závěrů učiněných žalobcem a uvedených například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, dle kterého je nutno za dostatečný právní důvod vynaložených investic na nemovitost z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, považovat i vzájemnou dohodu účastníku o společném bydlení a využívání nemovitosti k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu. V citované věci se tedy jednalo o zcela odlišnou situaci - o investice vynaložené na výlučný majetek žalované za trvání manželství účastníků.

9. Jak již bylo uvedeno, v případě žalobce a žalované se z hlediska právní kvalifikace jedná o investici do podílového spoluvlastnictví, která se promlčuje v obecné tříleté lhůtě (dle § 101 zák. č. 40/1964 Sb.), tj. pokud došlo k uzavření kupní smlouvy v roce 2013, byl nárok promlčen v roce 2016. Soud je však toho názoru, že námitku promlčení ze strany žalované je nutno podrobit zkoumání, zda v tomto případě není v rozporu s dobrými mravy. Ačkoliv se obecně na danou věc uplatní princip neretroaktivity, zcela odlišným způsobem je nahlíženo na základní zásady občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb. v platném znění, dále jen„ o. z.“) vtělené do jeho úvodních ustanovení. Dle § 3030 o. z. se na ně uplatní tzv. pravá retroaktivita, čímž je vyzdvižen jejich význam a je povinností soudu v každém jednotlivém případě zkoumat, zda nedošlo k jejich porušení a v jejich smyslu podrobovat kritice jednání účastníků i následnou právní kvalifikaci takového konání. Takovým ustanovením je i § 2 odst. 3 o. z., dle kterého výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle judikatury Nejvyššího soudu II. ÚS 309/95 platí ustanovení § 3 o. z., dle kterého výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Tudíž i v tomto případě se soud musí zabývat tím, zda námitka promlčení ze strany žalované je či není v rozporu s dobrými mravy na základě konkrétních okolností daného sporu. Podle nálezu Ústavního soudu II. ÚS 2062/14 zásada výkonu práv s dobrými mravy v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor k uplatnění spravedlnosti a také slušnosti. Pojem„ dobré mravy“ totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení a prosazení cesty nalézání skutečné spravedlnosti. Ústavněprávně je tedy ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku jakousi otevřenou„ branou“, kterou mohou být do podústavního práva„ vpuštěny“ ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům. Dobré mravy tak mohou a mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Ústavní soud dále v odůvodnění tohoto rozhodnutí zdůraznil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, který používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti.

10. Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. 22 Cdo 64/2008„ mohou nastat situace, kdy uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem. Ve vztahu mezi druhem a družkou však nelze dovozovat, že by samotná existence takového vztahu bránila běhu promlčecí lhůty nebo činila námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy“. Soud v daném případě dospěl k závěru, že na straně žalobce tu existují právě takové skutečnosti, pro které je nutné námitku promlčení ze strany žalobkyně hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy, jež by navíc pro žalovaného znamenala nepřiměřeně tvrdý postih. Je nutné si však uvědomit, že na samotném počátku se ze strany žalobce jednalo o jakési vstřícné gesto vůči žalované, které však nemělo žádný právní důvod. Nepředcházelo mu jakékoliv hmotné plnění ze strany žalované, nebyl tu zjištěn žádný jiný důvod pro jednání žalobce, než citová náklonnost vůči žalované. Zjednodušeně řečeno, plnění na straně žalobce nekorespondovalo žádné protiplnění ze strany žalované. Žalovaná navíc ani netvrdila, že by tento právní úkon ze strany žalobce vnímala například jako dar, stejně jako žalobce uváděla, že důvod pro to bylo, že si myslela, že spolu budou žít. Je přitom zřejmé, že sama cítila, že po právní stránce na něco takového nemá nárok, když jak sama vypověděla, říkala žalobci, ať si to znovu rozmyslí, než něco takového podepíše. Po dobu společného soužití by vše samozřejmě bylo v pořádku, jak z hlediska práva, tak i morálky, ale pokud byla společná domácnost zrušena a žalovaná se odstěhovala, zcela to mění situaci. Pokud by soud přisvědčil žalované, následky ve vztahu k žalobci by byly naprosto nepřiměřené a nespravedlivé. Soud uvěřil žalobci, že by byl skutečně ohrožen ohledně další možnosti zajištění bydlení pro sebe, když dále je povinen splácet úvěr vůči [právnická osoba] a v okamžiku, kdy by měl vyplatit vypořádací podíl z předmětných nemovitých věcí žalované ve výši jejich hodnoty, tak by zajištění dalšího náhradního bydlení pro něj samého bylo velmi problematické. Za situace, kdy celou nemovitost sám pořizoval ze svých prostředků, resp. část na hypoteční úvěr, který z naprosté většiny splácí on, se takové řešení jeví soudu jako zjevně nespravedlivé. Možnost jiného bydlení žalobce nemá, jiné nemovité věci nevlastní. Nelze se žalobci ani divit, že regres vůči žalované nevznesl v průběhu společného soužití, když po dobu, co spolu skutečně žili ve společné domácnosti, pro to neměl důvod. Tím by zcela popřel své vstřícné gesto na počátku společného soužití, kterým zřejmě dával žalované najevo, že jejich vztah je z jeho strany myšlen vážně. Je tedy nutno učinit dále závěr, že žalobce nezavinil uplynutí promlčecí doby, neboť po dobu společného soužití s žalovanou ve společné domácnosti, neměl důvod žádat po ní regres, když motivem pro jeho konání bylo zajištění bydlení za účelem vedení společné domácnosti, což potvrdila i žalovaná, když uvedla, že dané konání žalobce vnímala tak, že spolu jednoduše budou žít.

11. Soud v dané věci uzavírá, že pro chování žalovaného, který pořizoval předmětnou nemovitou věc výlučně ze svých prostředků, avšak nechal žalovanou zapsat jako podílovou spoluvlastnici v rozsahu podílu id. , nebyl zjištěn žádný jiný důvod než citová náklonnost vůči žalované. Oba účastníci shodně potvrdili, že jejich záměrem bylo společné soužití. Soud tedy jednání žalovaného pochopil jako vstřícné gesto ukazující na jeho záměr společně sdílet své životy. Pokud se však účastníci jako partneři rozešli, bylo by po žalobci vysloveně nemravné a nespravedlivé požadovat, aby v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví byl nucen vyplatit žalované podíl ve výši 1/2, uhradil hypotéku a sám se tím dostal do existenčních problémů. Z těchto důvodů tedy soud ve výroku I. vyhověl návrhu žalobce na zaplacení částky 1 481 250 Kč jako nároku na regres vůči žalované jako spoluvlastnici za investici, kterou v roce 2013 učinil žalobce za žalovanou. Ač by za jiné situace byl takovýto nárok promlčen, v daném případě soud námitku promlčení shledal nemravnou, jejíž důsledky vůči osobě žalobce by byly nepřiměřeně tvrdým postihem. Soud navíc dodává, že okolnosti rozpadu vztahu v tomto řízení nelze zohledňovat, a je tedy lhostejno, z jakých důvodů žalovaná společnou domácnost opustila. K těmto skutečnostem může být přihlédnuto v rámci konečného vypořádání podílového spoluvlastnictví, nemohou však mít relevanci při rozhodování o investici do pořízení nemovité věci.

12. Ve výroku II. soud zamítl nárok žalobce na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 1 481 250 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení. V daném řízení bylo zjištěno, že za dobu od koupě předmětné nemovité věci se její tržní hodnota zvýšila o 480 500 Kč. Stalo se tak i díky žalované, která spolu s žalobcem nemovitou věc po dobu společného soužití udržovala. Je to skutečnost, která mezi účastníky nebyla sporná, i sám žalobce přiznal, že žalobkyně se na vedení společné domácnosti a společných úhradách podílela, tudíž je soud toho názoru, že by bylo spravedlivé, aby částka 243 750 Kč, což je polovina sumy, o kterou se v průběhu let společného soužití zvýšila tržní cena (kupní cena 2 962 500 Kč, tržní cena na konci roku 2020 činí 3 450 000 Kč, rozdíl tedy činí 480 500 Kč), byla jakýmsi základem, kterého by se mělo žalované dostat, aby vztahy mezi účastníky byly do budoucna narovnány. Toto byl také jeden z důvodů, proč soud ve výroku II. nepřiznal žalobci nárok na úrok z prodlení z žalované částky za dobu od 1. 10. 2019 do zaplacení. Ke dni rozhodnutí soudu tyto kapitalizované úroky totiž činí částku 192 748,10 Kč, a bylo by nespravedlivé vůči žalované, aby tyto úroky spotřebovaly její nárok z budoucího vypořádacího podílu. Hlavním důvodem pro nepřiznání úřadů z prodlení však byla skutečnost, že soud předvídal možnou situaci, která by vůči žalované byla vysloveně nemravná, tj. kdyby v důsledku déletrvajícího řízení a tím pádem narůstajících úroků z prodlení žalovaná byla nakonec tou, která by měla žalobci hradit více, než by činil její vypořádací podíl. Je důležité také zdůraznit, že pokud by tato věc byla řešena jako investice v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví, nárok na úroky z prodlení by nepřicházel v úvahu a nemohl by být přiznán, neboť ke splatnosti vypořádání investice by došlo až po právní moci rozsudku o vypořádání podílového spoluvlastnictví.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08). Žalobce byl úspěšný pouze částečně v rozsahu 88,49 %, v rozsahu 11,51 % úspěšný nebyl (kapitalizované zákonné úroky ke dni rozhodnutí soudu činí 192 748 Kč). Žalobci přísluší náhrada v rozsahu 76,98 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Náklady žalobce účelně vynaložené k uplatňování práva spočívají v zaplaceném soudním poplatku v částce 74 075 Kč a nákladech právního zastoupení za šest úkonů právní služby (sazba za jeden úkon dle § 7 bod 6. vyhl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) činí 14 260 Kč, celkem tedy za 6x 14 260 Kč se jedná o částku 85 560Kč. Dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu náleží žalobci náhrada za tyto úkony: příprava a převzetí zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, 2x účast na jednání před soudem dne [datum] a dne [datum] a písemné podání ze dne 21. 10. 2020 k výzvě soudu po prvním jednání ve věci. Rovněž žalobci náleží paušální náhrada hotových výdajů 6× 300 Kč (tedy 1 800 Kč) dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu Náklady zastoupení žalobce celkem činí 161 435 Kč. Vzhledem k tomu, že má žalobce s ohledem na úspěch ve věci nárok na náhradu 76,98 % z uvedené částky, bylo mu přiznáno 124 273 Kč.

14. Splatnost výroků I. a III. soud ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. vázal až na pravomocné skončení souběžně vedeného řízení u zdejšího soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi týmiž účastníky tak, aby se pohledávky z těchto dvou řízení potkaly ve stejném okamžiku a mohl být proveden jejich zápočet.

Poučení