11 C 189/2021-204

Rubrum

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 18.5.2022 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], [obec], zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], [obec], o 66 418,50 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 9.080 - Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky za dobu od 16.6.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení 57.338,50 Kč, se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 22.464 - Kč od 4.6.2021 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení zákonných úroků z prodlení nad rozsah zákonných úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem ze dne 22.6.2021 se žalobce domáhal na žalované zaplacení 66.418,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 29.916,75 Kč ve výši 8,25% ročně za dobu od 4.6.2021 do zaplacení, jakož i smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 22.464 - Kč za dobu od 4.4.2021 do zaplacení, z titulu dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě níž žalobce poskytl žalované dne 5.6.2020 částku 16.000 - Kč s tím, že mu v 72 měsíčních splátkách po 514 - Kč měsíčně zaplatí celkem 37.008 -- Kč. Protože žalovaná byla v prodlení se splácením, žalobce úvěr ke dni 21.4.2021 zesplatnil, a vyzval žalovanou k zaplacení 66.576,54 Kč, ačkoli žalovaná do té doby zaplatila nejméně 6.920 - Kč.

2. Soud účastníkům sdělil (č.l. 50; obdobně č.l. 173), že věc bude posuzovat dle zákona o spotřebitelském úvěru, že uplatněný nárok vykazuje hrubý nepoměr plnění a vyzval žalobce k předložení úvěrové dokumentace, zejm. ve vztahu k vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti (odkázal i na judikaturu SDEU, od níž nemá důvod se odchylovat). Upozornil, že je nutno doložit, jak bylo vyhodnoceno riziko, zda se žalovaná nechce nově zadlužit jen proto, aby splatila již existující úvěr, což je vysoce rizikové dlužnické chování. Soud sdělil, že věc posoudí dle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení, kdy přizná skutečně vyplacenou jistinu, od níž odečte dlužníkem zaplacené splátky (16.000 - Kč mínus [číslo] - Kč).

3. Žalobce právnímu názoru soudu oponoval (č.l. 53 až 57) a sdělil, že účastníci jednají o smíru. Následně dne 3.9.2021 předložil smír (č.l. 165, 166 a podepsaná verze na č.l. 172) ve znění: „ 1. Žalovaný se zavazuje zaplatit žalobci částku 55 196,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 08,25 % ročně z částky 29 916,75 Kč za dobu od 4. 6. 2021 do zaplacení s tím, že tyto své povinnosti je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 2 000 - Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nabude právní moci usnesení o schválení smíru, to vše pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich.

2. Žalovaný se zavazuje nahradit žalobci k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, jako zástupce žalobce, náklady řízení v částce 14 000 - Kč s tím, že tuto svou povinnost je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 500 - Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nabude právní moci usnesení o schválení smíru, to vše pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich.“ s tím, že smír obsahuje i uznání nároku žalovanou, přičemž tento nárok byl oproti žalobě snížen.

4. Soud navržený smír neschválil (usnesení ze dne 20.1.2022, č.j. [číslo jednací]), pro rozpor s § 99 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“ (viz též důvody uvedené v bodech 14 až 23 citovaného usnesení) s tím, že z obdobných důvodů ve věci nelze vydat rozsudek pro uznání. Po právní moci tohoto usnesení pokračoval v řízení a ve věci konal jednání, při němž byla věc rozhodnuta.

5. Žalobce stručně shrnuto namítal (dne 28.8.2021 č.l. 53), že nárok je důvodný a že je dostatečně prokázán. Byla rovněž vynaložena odborná péče při posouzení úvěruschopnosti žalované (která měla dostatečný disponibilní příjem), jakož i důvodnost nároku na zaplacení za doplňkové služby (inkasní služba, doplňková služba Podpora). Úroková sazba i RSPN jsou přiměřené a odpovídají situaci na trhu. Žalobce je hodnocen jako odpovědný věřitel a úspěšně prošel licenčním řízením [obec] národní banky. Smlouva byla platně uzavřena. Žalobce poté, co usnesení o neschválení nabylo právní moci, navrhoval, aby soud vydal ve věci rozsudek pro uznání (dne 30.3.2022 na č.l. 198-200), kdy soud má povinnost takový rozsudek vydat, přičemž žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ([spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]).

6. Žalovaná namítala (č.l. 187), že se dostala do tíživé finanční situace, kterou řešila úvěrem, jenž přestala zvládat splácet. Smír podepsala poté, co na ní věřitel naléhal velmi častými telefonáty, SMS zprávami a emaily, protože chtěla mít klid a nechtěla čelit zprávám žalobce, že zaměstnavateli bude oznámeno, že se dopustila podvodu. Zjištěné skutečnosti 7. Žalobce jako poskytovatel (dále též jen„ věřitel“) a žalovaná jako spotřebitel uzavřeli dne 5.6.2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ [číslo]), na částku 20.000 - Kč (č.l. 18 druhá strana, dále„ p.v.“), s úrokem 23% ročně, RPSN 38,64%, při měsíční splátce uvedené ve výši 514 - Kč (72 splátek po dobu 6 let) s tím, že 4.000 - Kč připadne věřiteli na náklady, 10.423 - Kč bude zaplaceno věřiteli (předchozí úvěr, viz potvrzení č.l. 34 a 142) a 5.577 - Kč bude vyplaceno žalované, která celkový dluh, ve smlouvě vyčíslený ve výši 37.041 - Kč (viz však č.l. 103 p.v., kde je uvedeno 41.157 - Kč; úrok byl vyčíslen na 17.041 - Kč), zaplatí do 15.5.2026. Na souběžně uzavřenou Smlouvu o inkasní službě (inkaso z bankovního účtu) měla žalovaná platit 82 Kč měsíčně (č.l. 24 p.v.), celkem 5.904 - Kč a na další souběžně uzavřenou smlouvu o Doplňkové službě Podpora, jejímž účelem mělo být zajištění plnění závazků spotřebitele, měla žalovaná platit 269 - Kč měsíčně (č.l. 27 p.v., 61 - Kč plus 104 Kč a k tomu 104 - Kč). Fakticky však splátka činila 865 - Kč (č.l. 103), takže mělo být zaplaceno 62.280 - Kč, ačkoli žalobce uváděl částku 41.157 - Kč (č.l. 103 p.v.). Smlouva o úvěru je velmi obsáhlá, psaná drobným písmem a je nepřehledná.

8. Protože žalovaná byla v prodlení se splácením, žalobce úvěr 21.4.2021 zesplatnil, a vyzval žalovanou k zaplacení 66.576,54 Kč (č. l. 11 p.v.) do 3.6.2021, ačkoli žalovaná do té doby zaplatila nejméně 6.920 - Kč.

9. Žalobce k doložení vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalované předložil dotazník vyplněný žalovanou, z něhož plynulo, že před poskytnutím úvěru měla žalovaná četné úvěrové závazky (Ferratum [číslo] - Kč, Profi Credit [číslo] - Kč, [příjmení] [jméno] [číslo] - Kč, Silverside [číslo] - Kč, Pronto Credit [číslo] - Kč, [příjmení] [jméno] [číslo] - Kč a Esox [číslo] - Kč, celkem [číslo] - Kč, viz č.l. 25 p.v. a výpis na č.l. 78 až 83). Měsíční příjmy žalované měly činit za závislé činnosti [číslo] - Kč (Penny Market) a [číslo] - Kč z podnikání (kopie DAPFO, č.l. 84-87). Disponibilní příjem žalované měl činit 25.092 - Kč měsíčně (č.l. 25 p.v), při blíže nespecifikovaných nákladech na spotřebitele 6.800 - Kč měsíčně a nákladech na bydlení 3.000 - Kč měsíčně (viz též posouzení úvěruschopnosti žalované na č.l. 73-77). Právní posouzení 10. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“).

11. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 cit. zákona). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 cit. zákona).

12. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku).

13. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

14. Protiprávního jednání v podobě přečinu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní (§ 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.).

15. Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku).

16. Soud si je vědom, že z hlediska občanskoprávní skutkové podstaty lichvy nemůže být k dispozici ustálená judikatura, neboť zákon platí relativně krátkou dobu. Současně si je soud rovněž vědom, že uplatňování občanského a trestního práva má v zásadě autonomní povahu. Avšak s ohledem na princip harmonie soudních rozhodnutí a souladnosti individuálních aktů veřejné moci nelze judikaturu obou tradičních právních odvětví navzájem zcela přehlížet. Jednání, které trestní právo (kteréžto je krajní právním prostředkem), zapovídá, tedy je kvalifikuje jako protiprávní, stěží může právo soukromé aprobovat (pozn. opačně to neplatí – soukromoprávní protiprávnost s ohledem na subsidiaritu trestní represe nezakládá bez dalšího trestní protiprávnost). Platí-li v trestním právu, že při posuzování zákonného znaku poměru plnění, je vedle výše úroku třeba přihlížet i k zajištění a k ostatním akcesorickým závazkům (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka], 8 Tdo 560/2013 či 3 Tdo 834/2014 dostupná na: [webová adresa]), pak toto posouzení není v civilním řízení zcela bez významu (srov. podobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn.: [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] nebo [spisová značka]).

17. Věřitel vyplatil žalované 16.000 - Kč, s tím, že mu žalovaná do 72 měsíců vrátí částku 41.157 - Kč, při uváděném úroku 23% ročně a RPSN 38,64% ročně (viz výše bod (7)). Spotřebitelský úvěr poskytnutý dne 5.6.2020 věřitel zesplatnil dne 21.4.2021, a za necelých 12 měsíců (do 3.6.2021) tak za poskytnutých 16.000 - Kč požadoval zaplacení celkem 66.576,54 Kč, což představuje navýšení o 50.576,34 Kč, tj. více než 316% ročně, ačkoli žalovaná do té doby zaplatila nejméně 6.920 - Kč 18. Soud konstatuje, že žalobce uplatnil u soudu pohledávku lichevní povahy (viz výše bod (17)). To vše v situaci, kdy cena peněz na mezibankovním trhu dlouhodobě nepřesahovala jednotky procent. Faktické navýšení požadovaných plnění, která se všechny váží na fakticky vyplacených 16.000 - Kč se jeví neúměrným, byť by byla zohledněna doba trvání vztahu a výše jistiny, či způsob kontraktace, což jsou obecně faktory zvyšující faktickou cenu peněz, z důvodu rizikovosti a uplatnění fixních transakčních nákladů. I tyto faktory totiž musí být dány individualizovaně, nikoli paušálně).

19. Mezi prvky, které indikují poskytování peněz v lichevním schématu, patří i povýtce formální posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality.

20. Z žalobcem předloženého vyhodnocení úvěruschopnosti (viz bod (8)) plyne, že žalobce pracoval s bilancí, kterou nebyl s to doložit (ve vztahu k uváděným nákladům) a neuvedl rovněž, jak úvěruschopnost vyhodnotil. Je pravděpodobné, že úvěrové zatížení bylo již od počátku neúměrné, přes opticky nízkou splátku, neboť disponibilní příjmy žalované byly nadsazeny. Úvěrové zatížení, nepočítající mj. s potřebou tvorby rezerv na nečekané výdaje, je dlouhodobě neudržitelné beztoho, aniž by byl dán (a prověřen) předpoklad budoucího zvýšení bonity. Úvěr měl být přitom splácen po dobu šesti let. S přihlédnutím k dalším výdajům, které se mohou vyskytnout nečekaně (např. zdravotní stav či nečekané škody), neodpovídala navržená splátka bonitě žalované.

21. Není vůbec patrné, jak bylo posouzeno, zda se žalovaná nechce nově zadlužit jen proto, aby splatila předchozí úvěr, což je vysoce rizikové dlužnické chování, při jehož indikaci nesmí být úvěr vůbec poskytnut. Žalobce jako věřitel poskytl žalované dlužnic na splacení jím poskytnutého úvěru další úvěr, a to dlužnici, která uvedla (viz výše bod (9)), že je již zadlužena u dalších nebankovních věřitelů, poskytujících podobně jako žalobce vysoce úročené půjčky spojené s vysokými náklady. Existence stávajících závazků indikovala povinnost žalobce prověřit, zda se žadatel nechce nově zadlužit proto, aby mohl splácet jiné dluhy (tzv.„ vytloukání klínu klínem“), což je vysoce rizikové dlužnické chování a v rámci vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti je třeba zvážit, zda není na místě úvěr neposkytnout.

22. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; poslední znění § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je přiléhavější než nynější text § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku 1964 a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Samostatným důvodem neplatnosti by tak bylo neprokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle zákona č. 257/2016 Sb. (§ 86 a § 87), kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej rovněž anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

23. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti a ve vztahu k hrubému nepoměru plnění či výši úroků je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že žalobce jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen. Žalobce je však zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu.

24. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu. K neplatnosti právního jednání 25. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů (viz výše body (15 až 24)), že žalobce u soudu vymáhal pohledávku lichevní povahy, která zjevně využívá nezkušenost a též lehkomyslnost dlužníka a vymáhá pohledávku z úvěru, u něhož nedoložil vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Jde o úkon, který nelze považovat za platný.

26. Sankci neplatnosti právního jednání nelze užít mechanicky, bez zvážení sledovaného účelu (srov. i § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy je cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů [obec] národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 -2013), které soud uvádí jen pro ilustraci (srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

27. Věřitel z lichevního schématu nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je v současné době násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Ani smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

28. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti.

29. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

30. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: [webová adresa]):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ….musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR). K návrhu na vydání rozsudku pro uznání ohledně části žalovaného nároku 31. Pokud dále žalobce žádal vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1 o.s.ř. (č.l. 198), jímž by byla žalovaná pravomocně a vykonatelně zavázána mj. ke splácení jistiny v celkové výši 55 196,50 Kč s příslušenstvím (viz výše bod (3)), pak soud konstatuje, že navržené uznání je v rozporu s právními předpisy, neboť žalobce jím chce dosáhnout uspokojení závazku ze spotřebitelského úvěru, nadto závazku lichevní povahy, který je ze zákona neplatný. Podle § 1796 občanského zákoníku totiž platí, že„ Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“. Pokud se nyní žalobce domáhá vydání částečného rozsudku pro uznání, jímž by žalované byla uložena povinnost zaplatit celkem 55.196,50 Kč, pak jde stále vzhledem k původně poskytnuté částce 16.000 - Kč o navýšení o 39.196,50 Kč, tj. navýšení o 244,98% a stále jde o hrubý nepoměr plnění podle § 1796 občanského zákoníku, nehledě na skutečnost, že žalovaná nejpozději do 21.4.2021 zaplatila celkem 6.920 - Kč. Takový závazek je rovněž rozporný s dobrými mravy.

32. Žalobce považuje nevydání částečného rozsudku pro uznání za nepřípustné vměšování do souhlasných projevů svobodné vůle subjektů soukromého práva. Text uznání podle žalobce neodporuje právním předpisům a soud se podle žalobce v podstatě nesmí zabývat, z jakého původního právního vztahu vzešlo a jaké motivace vedly účastníky k jeho uzavření.

33. Soud tento názor žalobce nesdílí a považuje jej mj. za rozporný s § 1, § 2 a § 6 občanského soudního rádu. Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (§ 1 o. s. ř.). V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno (§ 2 o. s. ř.). Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání (§ 6 o. s. ř.). Pokud by soud vydal částečný rozsudek pro uznání, postupoval by v rozporu s příkazem zajišťovat spravedlivou ochranu práv účastníků a dbát aby procesní právo na schválení smíru nebylo zneužito v důsledku zužujícího výkladu § 99 odst. 2 o. s. ř., který by omezoval rámec posuzování souladu navrženého uznání s právními předpisy jen na výhradní posouzení textu uznání. Soud má za to, že i § 99 odst. 2 o. s. ř., na nějž odkazuje § 153a odst. 1 o.s.ř., je nutno ve smyslu § 1, § 2 a § 6 o. s. ř. vykládat ve shodě s Listinnou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, jakož i se zřetelem k hodnotě spravedlnosti, kterou občanský soudní řád chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení (zde § 99 odst. 2 o. s. ř.) pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (srovnej přiměřeně výkladová pravidla uvedená v § 2 odst. 1, 2 a 3, § 6 odst. 1 a 2 a § 8 občanského zákoníku, kdy výkladová a aplikační pravidla daná mj. čl. 1 Ústavy ČR jsou shodná pro právní normy hmotného i procesního práva platné v České republice, která je právním státem).

34. Tento závěr není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž poukazoval žalobce (viz bod (5)), neboť i podle této judikatury podle okresního soudu musí soud posuzovat, zda není navržený rozsudek pro uznání v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, anebo je v rozporu s dobrými mravy. Užití výše zmíněných výkladových pravidel není ani projevem ryzího formalismu. Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 1 a 2 o.s.ř. nejsou dány, což plyne, vedle povahy prohlášení žalované vůči žalobci (nikoli o procesní úkon adresovaný soudu), i z povahy a způsobu žalobcem uplatněného nároku (viz výše). Vydání rozsudku pro uznání by bylo v rozporu i s výše citovanou judikaturou SDEU (viz bod (30)), kdy soud s ohledem na shora uvedené posouzení neshledal důvod k postupu podle § 109 odst. 1 písm. d) o.s.ř., tedy přerušení řízení a předložení věci Soudnímu dvoru EU. Všem těmto závěrům okresního soudu mohl žalobce oponovat u nařízeného jednání, z něhož se omluvil, stejně jako se omluvil z předchozího jednání o schválení navrženého smíru. Proto soud rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 1 o.s.ř. nevydal. Závěr 35. Žalovaná obdržela od žalobce 16.000 - Kč, z nichž vrátila 6.920 - Kč a stále tak dluží 9.080 - Kč. Žalobce má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 9.080 - Kč, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a částkami žalobou požadovanými (viz bod (Chyba! Nenalezen zdroj odkazů.)) žalobu zamítl (výrok II.).

36. Soud dále rozhodoval o náhradě nákladů řízení, o níž rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř, kdy žalovaná byla v řízení celkově úspěšná (žaloba byla zamítnuta ohledně vyšší částky, než je částka, v níž bylo žalobě vyhověno), ale podle obsahu spisu jí náklady řízení nevznikly, a proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků. (výrok III.).

37. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.