11 C 196/2023 - 51

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 55 071,22 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 37 499,22 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 320,56 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 766,50 Kč od 4. 11. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 572 Kč od 4. 11. 2022 do 12. 4. 2023 a úroku ve výši 15 % ročně z částky 21 200,19 Kč od 4. 11. 2022 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 572 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 572 Kč od 13. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 636 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 55 071, 22 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná dne 3. 6. 2021 uzavřela s její právní předchůdkyní společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ původní věřitelka“), smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě jí v hotovosti poskytla částku 24 000 Kč. Žalovaná se společně s jistinou ve výši 24 000 Kč dále zavázala zaplatit úrok v pevné výši 2 789 Kč a úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 16 080 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 515 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 4 800 Kč Celkem se tedy zavázala vrátit 50 184 Kč v 17 měsíčních splátkách po 2 952 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na 3. 11. 2022. Jak žalobkyně doplnila ve svém písemném podání ze dne 7. 9. 2023, žalovaná podle žalobkyně uhradila po uzavření smlouvy toliko částku 6 428 Kč. Svou pohledávku původní věřitelka postoupila na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Dne 29. 3. 2023 žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním doručeným soudu dne 20. 7. 2023, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně. Podle žalobkyně její právní předchůdkyně splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to zejména na základě údajů uvedených žalovanou před uzavřením smlouvy o úvěru a jejich ověření doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná byla povinna uvést zde pravdivé, úplné a správné údaje. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla a které si původní věřitelka ověřila, a dále s ohledem na výši požadovaného úvěru dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet úvěr ve výši 24 000 Kč s měsíční splátkou 2 952 Kč je dostatečná. Žalobkyně svá tvrzení doložila žádostí žalované o úvěr.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k ústnímu jednání konaném dne 28. 2. 2024 se bez omluvy nedostavila. Soud proto projednal a rozhodl věc v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“).

4. Žalovaná je státním občanem Slovenské republiky, avšak má trvalé bydliště v České republice, ve věci se jedná o závazek ze spotřebitelské smlouvy o úvěru, je tedy dána mezinárodní příslušnost soudů ČR rozhodnout o žalobě podle čl. 4 a 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I. bis). Použitelnost českého práva podle bydliště spotřebitele vyplývá z čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím I).

5. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Dne 3. 6. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 24 000 Kč v den uzavření smlouvy oproti jejímu podpisu, které se žalovaná zavázala společně s úrokem a poplatky ve výši 26 184 Kč splácet v 17 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 952 Kč RPSN činila 270,48 %. Pro případ nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (zjištěno z předmětné smlouvy o úvěru včetně předpisu splátek). Na základě této smlouvy žalovaná převzala (obdržela) částku ve výši 24 000 Kč a uhradila na ni dne 4. 6. 2021 částku 3 428 Kč a dne 26. 7. 2021 částku 3 000 Kč (zjištěno z transakční historie). Jelikož žalovaná nesplácela řádně splátky, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila. Dále soud zjistil, že zástupkyně právní předchůdkyně žalobkyně v den podpisu smlouvy vyplnila s žalovanou (jako žadatelkou) žádost úvěr tak, že odškrtala políčka týkající se osobních otázek a dále též finanční a majetkové situace žalované; mimo jiné zakřížkovala, že žadatelka doložila výplatní pásky, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu s tím, že měsíční příjem činí 26 356 Kč a celkové výdaje jsou ve výši 14 082 Kč (z toho 3 000 Kč na bydlení a energie), zbývající volné prostředky představují částku 12 274 Kč (zjištěno z žádosti o úvěr ze dne 3. 6. 2021). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávky za žalovanou na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a příslušné strany její Přílohy č. 1). Postoupení bylo žalované původní věřitelkou písemně oznámeno dopisem ze dne 7. 12. 2022 (zjištěno z oznámení o postoupení). Dopisem ze dne 28. 3. 2023 vyzvala žalobkyně (prostřednictvím svého právního zástupce) žalovanou k úhradě dluhu ve lhůtě do 12. 4. 2023, zásilka byla podána na poštu dne 29. 3. 2023 (zjištěno z předžalobní upomínky včetně dokladu o odeslání).

6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

7. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ust. § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

15. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 24 000 Kč. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, uhradila toliko částku v celkové výši 6 428 Kč. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je tak v dané věci dána.

17. Žalobkyně má v daném případě nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu o úvěru a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici. Nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

18. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen„ směrnice“). Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Nicméně smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

19. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ např. v nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

20. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“ V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

21. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva o úvěru je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností) v neprospěch spotřebitele a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, když ze smlouvy bylo zjištěno, že při úvěru 24 000 Kč byly sjednány úroky a poplatky v celkové výši 26 184 Kč (109 % jistiny), RPSN činila více jak 270 % (tedy mnohonásobně převyšovala obvyklé RPSN ze spotřebitelských úvěrů), a byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dluhu za každý den prodlení. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku.

22. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, Ústavní soud uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, t. j. zákona č. 257/2016 Sb. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

23. V daném případě žalobkyně tvrdí, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla s odbornou péčí posouzení úvěruschopnosti žalované. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že je zde uvedeno (zakřížkováno), že žalovaná bydlí v nájmu, je svobodná, vyživuje dvě děti do 26 let, že žadatelka doložila výplatní pásky, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu s tím, že měsíční příjem činí 26 356 Kč a celkové měsíční výdaje jsou ve výši 14 082 Kč (3 000 Kč na bydlení, 9 090 Kč na dopravu, jídlo, osobní náklady, 1 992 Kč měsíční splátky stávajících půjček), zbývající volné prostředky (použitelný měsíční příjem) představují částku 12 274 Kč.

24. Podle § 75 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZOSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

25. Podle § 86 ZOSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

26. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastává i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

27. V daném případě soud ve smyslu výše citované judikatury uzavřel, že samotné prohlášení žalované o majetkových poměrech zahrnuté do žádosti o úvěr, které není nijak objektivně doloženo, není pro řádné zkoumání úvěruschopnosti dostatečné. V předmětné žádosti o úvěr pouze žalovaná deklaruje své majetkové a osobní poměry, jakékoliv další podklady, z nichž by soud mohl posoudit náležité zkoumání úvěruschopnosti, chybí. Závěr žalobkyně o tom, že je žalovaná schopna dostát svým povinnostem ze smlouvy, tak v řízení nebyl nijak objektivizován a prokázán. Tvrzení, že si od žalované před uzavřením smlouvy (při sepisování žádosti o úvěr) nechala původní věřitelka předložit doklady, nijak žalobkyně nedoložila, přičemž pouze odkazuje na zaškrtnutá políčka v žádosti o úvěr. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalované, je proto nepřezkoumatelný. Co se týče výdajové stránky, tak pak údaje tvrzené žalovanou si právní předchůdkyně žalobkyně neověřila doklady třetích subjektů vůbec (kromě tvrzení, že žalovaná doložila nájemní smlouvu, přičemž v této souvislosti však soud konstatuje, že uváděná částka výdajů na bydlení a energie ve výši 3 000 Kč je zjevně značně podhodnocená), zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru (např. za tři měsíce). Nadto soud podotýká, že z obsahu spisu nevyplývá, že (zda) si původní věřitelka obstarala výpisy z veřejně přístupných registrů, případně z jakých registrů si tyto výpisy učinila a k jakým závěrům dospěla. Proces přezkoumání úvěruschopnosti je myšlenkovým postupem, který je možné objektivizovat a přezkoumat toliko předložením odpovídajících listin. Žalobkyně v tomto smyslu žádné listiny soudu nepředložila ani přes výzvy soudu.

28. Rovněž tak z tohoto důvodu pokládá soud posuzovanou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouva je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

29. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaná uhradila z titulu této neplatné smlouvy částku v celkové výši 6 428 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 24 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše právní předchůdkyní žalobkyně poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovanou (24 000 Kč - 6 428 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění, tj. ve výši 17 572 Kč, vyhověl. Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalované se stal splatným na základě předžalobní výzvy (tj. ke dni 12. 4. 2023), neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. Od 13. 4. 2023 má proto žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadované částky ve výši 17 572 Kč, ve zbytku soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, jelikož procesně úspěšnější žalované dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

31. Povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 636 Kč za žalobu byla žalobkyni uložena dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v souladu s položkou 2. 2. a 1. 1. b) Sazebníku soudních poplatků (soudní poplatek ve výši 5 % činí v daném případě 2 754 Kč, žalobkyně dosud zaplatila 2 118 Kč, nedoplatek tak činí 636 Kč).