11 C 20/2018

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Pavlíčkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 5 396 772,83 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba na zaplacení částky 5 396 772,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z této částky od 30. 4. 2016 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 964 137 Kč k rukám zástupce žalované [titul] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhá v záhlaví uvedené částky s tím, že žalobkyně je obchodní společností, která v minulosti využívala finanční služby žalované ve formě factoringu (tj. úplatné postoupení pohledávek žalobce z běžného obchodního styku na žalovanou).

2. Žalovaná je obchodní společností, která poskytuje finanční služby v oblasti financování, správy a inkasa pohledávek. Částky 5 396 772,86 Kč představuje neuhrazené pohledávky žalobkyně vzniklé z factoringu (tj. odkupu pohledávek žalobce), které byla žalovaná povinna žalobkyni při ukončení spolupráce uhradit.

3. Dne 5. 11. 2014 uzavřela žalobkyně s žalovanou Smlouvu o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek (dále jen„ Smlouva), jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné podmínky pro provádění factoringu platné pro rok 2014 (dále jen„ VOP"). Předmětem Smlouvy byla úprava vzájemných práv a povinností účastníků při odkupu pohledávek žalobce za jeho odběrateli vyplývajících z dodávek zboží, a to formou postoupení pohledávek (dále také„ factoring"). Smlouva nahrazovala dřívější smlouvu se stejným předmětem, kterou účastníci uzavřeli dne 2. 6. 2009 (dále jen„ Původní smlouva), jak je výslovně sjednáno v čl. 8 odst. 1 Smlouvy. Nebýt tohoto výslovného ujednání, představovala by Smlouva fakticky novaci závazku založeného Původní smlouvou, protože Smlouva i Původní smlouva mají totožný předmět, účastníky, jakož i převážnou část obsahu a liší se jen nepatrně v některých ujednáních.

4. Dne 4. 9. 2015 žalobkyně Smlouvu vypověděla. Na základě § 17 odst. 1 VOP byl každý z účastníků oprávněn Smlouvu vypovědět s tříměsíční výpovědní lhůtou, která počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi. Smlouva tak zanikla uplynutím výpovědní doby k 31. 12. 2015. Žalobkyně se administrativním nedopatřením dopustila ve výpovědi písařské chyby, když jako datum uzavření Smlouvy uvedla 2. 6.2009 - tj. datum uzavření Původní smlouvy - namísto data 5. 11. 2014. Žalobkyně v této souvislosti zdůrazňuje, že žalované muselo být zcela zřejmé, že jde pouze o chybu v psaní, a nemohlo být pochyb o tom, že skutečným záměrem žalobkyně je ukončení Smlouvy.

5. Jednak probíhala v té době faktoringová spolupráce s žalovanou výlučně na základě Smlouvy, která v celém rozsahu nahradila Původní smlouvu. Žalované tak nemohly vzniknout pochybnosti o tom, jakou smlouvu žalobce ukončuje, když mezi účastníky nebyla v té době uzavřená žádná jiná smlouva, než Smlouva. Za druhé, i jednání samotné žalované nasvědčovalo tomu, že výpověď ze dne 4. 9.2015 považuje za ukončení Smlouvy. Bezprostředně po doručení výpovědi totiž žalovaná žalobkyni kontaktovala a iniciovala jednání o další spolupráci a jejích podmínkách. Následně se žalovaná také zúčastnila výběrového řízení žalobce na nového dodavatele factoringových služeb. Za třetí, žalovaná během tříměsíční výpovědní doby nikdy nevznesla proti výpovědi jakékoli výhrady. Za čtvrté žalovaná začala platnost výpovědi Smlouvy zpochybňovat až ve chvíli, kdy zjistila, že ve výběrovém řízení na nového dodavatele factoringových služeb neuspěla a žalobkyně si zvolila jiného poskytovatele factoringu.

6. Žalobkyně je přesvědčena, že jednání žalované odporuje zásadám poctivého obchodního styku a jako zjevné zneužití práva by nemělo požívat právní ochrany. Nicméně žalobkyně výlučně z opatrnosti následně Smlouvu opětovně vypověděla, a to výpovědí ze dne 1. 2.2016. I kdyby tedy byla předcházející výpověď ze dne 4. 9. 2015 neplatná pro písařskou chybu v označení data uzavření Smlouvy - což žalobkyně kategoricky vylučuje - Smlouva by zanikla nejpozději 31. 5. 2016.

7. Po skončení Smlouvy vznikl žalobkyni nárok na vyrovnání vzájemných závazků vzniklých z factoringu. Do dnešního dne žalovaná žalobkyni neuhradila pohledávky z ukončené Smlouvy v plné výši, a to přesto, že svůj dluh vůči žalobci opakovaně uznala. Dne 29. 4. 2016 splnila žalovaná žalobkyni část svého dluhu, a to v částce 5 397 339,39 Kč. V souladu s § 2054 odst. 2 NOZ tak žalovaná částečným plněním dluhu uznala pohledávku žalobce v plné výši. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na skutečnost, že žalovaná provedla částečné vypořádání svých závazků vůči žalobkyni před uplynutím výpovědní doby opakované výpovědi ze dne 1. 2.2016, což mimo jiné nasvědčuje tomu, že žalovaná považovala Smlouvu za ukončenou již na základě první výpovědi ke dni 31. 12. 2015. V opačném případě by bylo obtížně pochopitelné, proč žalovaná provedla částečné vypořádání závazků více než měsíc před skončením Smlouvy.

8. Následně dne 1. 7.2016 žalovaná výslovně uznala svůj dluh vůči žalobci ve výši 5 396 772,83 Kč z titulu zůstatku předfinancování (kladného salda obchodních faktoringových operací), a to dopisem označeným jako„ Odsouhlasení zůstatku k 30. 6. 2016“. V návaznosti na dopis žalované ze dne 1. 7. 2017 žalobkyně žalované potvrdila, že aktuální výše pohledávky žalobkyně za žalovanou vzniklá v souvislosti s ukončenou Smlouvou činí 5 396 772,83 Kč, jak vyplývá z dopisu žalobce ze dne 20. 10. 2016, kterým žalobkyně žalovanou vyzvala k bezodkladné úhradě předmětného dluhu. Následně dne 25. 1. 2017 zaslala žalovaná žalobkyni Prohlášení o započtení vzájemných pohledávek, kterým měla zaniknout pohledávka žalobkyně za žalovanou ve výši 5 396 772,83 Kč z titulu kladného salda obchodních faktoringových operací prováděných na základě Smlouvy v důsledku jednostranného započtení proti údajné pohledávce žalované z titulu smluvní pokuty podle § 7 odst. 7 VOP ve výši 14 469 033,70 Kč. Žalobkyně jednostranný zápočet žalované ze dne 25. 1. 2017 neuznává, o čemž také žalovanou obratem informovala dopisem ze dne 8. 2. 2017. Žalobkyně je přesvědčena, že její pohledávka za žalovanou nezanikla započtením, a to z následujících důvodů:

9. V první řadě žalobkyně zpochybňuje samotnou existenci údajné pohledávky žalované, když namítá, že žalované nárok na smluvní pokutu podle § 7 odst. 7 VOP vůbec nevznikl, protože Smlouva zanikla ke dni 31. 12. 2015 a žalobkyně nebyl povinen v období od 1. 1. do 31. 5. 2016 postupovat jakékoli pohledávky žalované. Za druhé, i kdyby byl nárok žalované na smluvní pokutu co do základu oprávněný, rozporuje žalobkyně výši nároku, když namítá, že požadovaná smluvní pokuta postrádá jakýkoli reálný podklad. Podle § 7 odst. 7 VOP by se výše případné smluvní pokuty odvíjela od výše pohledávek, které žalobce v rozporu se Smlouvou nepostoupil žalovanou. Přes opakované výzvy žalobkyně dosud od žalované neobdržela žádné vyúčtování smluvní pokuty, které by dokládaly, jak k vyčíslení smluvní pokuty došla. Konečně žalobkyně namítá, že domnělá pohledávka žalované, jejíž existence i výše je mezi účastníky sporná, není způsobilá k jednostrannému započtení, protože podle § 1987 odst. 2 NOZ nejsou k započtení způsobilé pohledávky nejisté či neurčité.

10. Žalobkyně je zároveň přesvědčena, že pokusem o jednostranný zápočet žalovaná opětovně uznala svůj dluh vůči žalobci, když tento dluh zamýšlela uhradit zápočtem proti části své (domnělé) pohledávky.

11. Žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzvala k úhradě dlužné částky, která je předmětem řízení.

12. Žalovaná nesporovala uzavření smlouvy o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek dne 2. 6. 2009 (dále jen„ Původní smlouva“) ve znění všeobecných podmínek pro provádění factoringu platných pro rok 2009 ze dne 6. 6. 2009 (dále jen„ VOP 2009“), příloh Původní smlouvy a jejich dodatků, ani uzavření smlouvy o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek dne 5. 11. 2014 (dále jen„ Nová smlouva“) ve znění všeobecných podmínek pro provádění factoringu platných pro rok 2014 ze dne 5.11.2014 (dále jen„ VOP 2014“), příloh Nové smlouvy a jejich dodatků. Uvedla, že předmětem Nové smlouvy bylo opět provádění factoringu a oproti předchozímu factoringovému vztahu došlo nejen k dílčím změnám podmínek provádění factoringu, ale i změně výše odměn, limitů a dalších zásadních ujednání. Nová smlouva v žádném případě nesměřovala k privativní novaci existujících závazků založených na základě Původní smlouvy v podobě jejich zrušení a nahrazení závazky novými. Původní závazky zůstaly Novou smlouvou nedotčeny. Nová smlouva mohla mít jedině účinek novace kumulativní, neboť na jejím základě přistoupil závazek nový při zachování závazků stávajících. V této souvislosti odkázala na ust. § 1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“) a čl. 8 Nové smlouvy.

13. Vzhledem k tomu, že v době uzavření Nové smlouvy nebyly vyrovnány pohledávky a závazky vzniklé mezi smluvními stranami na základě Původní smlouvy, Původní smlouva i závazky z ní vzniklé obstály v souladu s ust. 1902 ObčZ a čl. 8 Nové smlouvy vedle Nové smlouvy a z ní vznikajících závazků a uzavřením Nové smlouvy rozhodně nedošlo k ukončení Původní smlouvy a tato byla nadále platná a účinná. Žalovaná kategoricky odmítla spekulace žalobkyně o tom, že snad žalovaná věděla nebo měla vědět, že měla žalobkyně v úmyslu výpovědí ze dne 4. 9. 2015 vypovědět Novou smlouvou a nikoli Původní smlouvu, jak vyplývalo jednoznačně z obsahu výpovědi a nařčení žalobkyně z nepoctivého nebo účelového jednání.

14. Poukázala na základní zákonné pravidlo pro výklad právních jednání zakotvené v ust. § 556 ObčZ i na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017. Pokud jde o skutečnou vůli žalobkyně, žalovaná zmínila, že první jednání žalobkyně, z nějž vyplynulo, jaký význam přisuzuje výpovědi ze dne 4.9.2015 bylo učiněno s odstupem několika měsíců a není naprosto zřejmé, zda žalobkyně pouze nevyužila situace k tomu, aby následně tvrdila takový smysl a účel výpovědi ze dne 4. 9. 2015, který jí v době jejího učinění ani ona sama nepřikládala. Pokud jde o rozpoznání skutečného úmyslu žalované žalovanou, poukázala, že v obsahu výpovědi bylo jednoznačně a pregnantně uvedeno, že žalobkyně vypovídá faktoringovou smlouvu, která byla identifikovaná datem svého uzavření 2. 6. 2009 a odkazem na ust. § 17 všeobecných podmínek pro provádění factoringu ze dne 6. 6. 2009. Protože identifikace naprosto odpovídala existující smluvní dokumentaci Původní smlouvy, tato byla platná a účinná a nebyla žádnou smluvní stranou ukončena, neměla žalovaná, a to ani z žádných jiných okolností za pochybné, že žalobkyně chtěla ukončit Původní smlouvu a že tak výpovědí ze dne 4. 9. 2015 také učinila. Dle žalované výpověď ze dne 4. 9. 2015 v žádném případě neobsahuje písařskou chybu, neboť v této byla dvěma řádnými údaji zcela nepochybně identifikována neukončená Původní smlouva, která mohla podléhat výpovědi, a žádné okolnosti známé žalovanému nenasvědčovaly tomu, že se nejednalo o skutečný úmysl žalobce.

15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně po vyvstalých neshodách s žalovanou ohledně ukončení faktoringových vztahů a upozornění žalované na porušování povinností z Nové smlouvy neprováděním cese pohledávek za odběrateli poprvé vypověděla Novou smlouvu, a to výpovědí ze dne 1. 2. 2016, výpovědní doba začala v souladu s ust. § 17 VOP 2014 běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi, tj. dnem 1. 3. 2016 a skončila uplynutím dne 1. 6. 2016.

16. Nárok uplatněný žalobkyní není dle žalované dostatečně specifikován. Žalovaná popřela, že by jakkoliv, ať už platbou ze dne 29. 4. 2016, dopisem ze dne 1. 7. 2016 nebo zápočtem ze dne 25. 1. 2017 nárok žalobkyně uznala. Žalovaná neplnila částečně - toto z ničeho nevyplývá. Platba rovněž neproběhla za okolností, z nichž by bylo možné dovodit, že žalovaná zbytek dluhu uznává a v jakém rozsahu. K žalobkyní odkazované písemnosti ze dne 1. 7. 2016 je nutno podotknout, že se jedná o žalovanou nepodepsaný automatický výstup z informačního systému, který nemá náležitosti uznání dluhu ve smyslu ust. § 2053 ObčZ. Konečně ani jednostranný zápočet žalované ze dne 25. 1. 2017 nepředstavuje formální uznání dluhu s účinky, které z něj dovozuje žalobkyně. Zápočet pohledávek dle ustálené judikatury zásadně nelze považovat za uznání dluhu vůči protistraně, viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3552/2009.

17. Žalobkyně počínaje 1. 1. 2016 přestala cedovat pohledávky za svými odběrateli na žalovanou za účelem provádění factoringu, ačkoli tato povinnost vyplývala z Nové smlouvy, kterou byly strany vázány až do 1. 6. 2016. Pro případ, že žalobce přestane za trvání factoringové smlouvy provádět cesi pohledávek, byla v ust. § 7 odst. 7 VOP 2014 sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % z hodnoty pohledávek. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepostupovala pohledávky na žalovanou v období od 1. 1. 2016 do 1. 6. 2016, vznikl žalované nárok na zaplacení smluvní pokuty v uvedené výši. Vzhledem k absenci údajů o objemu pohledávek žalobkyně v příslušném období roku 2016 žalovaná pro výpočet smluvní pokuty použila údaje za období od 1. 1. 2015 do 31. 5. 2015, kterými disponovala, přičemž objem pohledávek žalobkyně k postoupení činil částku 144 690 337 Kč. Žalované tak vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 14 469 033,70 Kč, kterou uplatnila vůči žalobkyni. Uplatněná pohledávka je přitom nižší než její maximální výše, neboť reálný objem pohledávek žalobkyně v období 1. 1. 2016 až 1. 6. 2016 byl vyšší než za stejné období roku 2015. Žalovaná provedla jednostranný zápočet výše specifikované vlastní pohledávky za žalobkyní na zaplacení smluvní pokuty ve výši 14 469 033,70 Kč proti žalobkyní tvrzené a nyní touto žalobou vymáhané pohledávce na vyrovnání kladného salda faktoringových operací v tvrzené výši 5 396 772,86 Kč dopisem ze dne 25. 1. 2017. Pohledávky v rozsahu jejich vzájemného střetu doručením jednostranného zápočtu zanikly, z toho pohledávka žalobce v plném rozsahu. Námitka žalobkyně týkající se celkové neexistence pohledávky žalované se zakládá na žalobkyní tvrzeném ukončení Nové smlouvy výpovědí ze dne 4. 9. 2015 k 31. 12. 2015, v důsledku čehož nemohlo dojít z její strany v období od 1. 1. 2016 k porušení Nové smlouvy. To žalovaná opakovaně popírá viz shora. Sporuje-li žalobkyně výši nároku žalované na zaplacení smluvní pokuty, nemá to žalovaná za opodstatněné. Výše smluvní pokuty má naprosto reálný podklad v objemu pohledávek vzniklých žalované za jejími odběrateli. Pokud žalobkyně tvrdí, že objem jeho pohledávek v příslušném období byl jiný/nižší a pohledávka žalované z titulu smluvní pokuty vznikla v jiné výši, je plně v dispozici žalobkyně své tvrzení konkretizovat a předložit k němu důkazy. Konečně žalobkyně napadá platnost zápočtu pro nekompenzabilitu pohledávky žalované s poukazem na ust. § 1987 odst. 2 ObčZ, které ze započtení vylučuje pohledávky nejisté a neurčité. Žalovaná naopak poukázala na to, že v rámci nové občanskoprávní úpravy došlo k posílení principu autonomie vůle, což se projevilo především v zásadní dispozitivnosti ustanovení občanského zákoníku. Jinak tomu není ani v případě ust. § 1987 odst. 2 ObčZ. Ust. § 1991 ObčZ navíc výslovně umožňuje stranám dohodnout započtení i přes zákonný zákaz. Je pak zcela bez významu rozlišovat, zda se strany dohodly ve formě dvoustranného zápočtu, nebo se dohodly na tom, že je mezi nimi přípustný jednostranný zápočet vyloučené pohledávky. Tak jak tak je požadovaný konsensus stran základem v obou případech. I při odhlédnutí od výslovného ujednání § 16 odst. 5) VOP 2014, které dle ujednání stran odstraňuje mimo jiné také překážku započtení pohledávek dle ust. § 1987 odst. 2 ObčZ, nelze dle žalované než konstatovat, že pohledávka žalované není nejistá ani neurčitá a požadavkům zmíněného ustanovení zákona plně vyhovuje. Co se týče žalobkyní zpochybňované výše pohledávky, nejedná se o překážku započitatelnosti pohledávek. Jednak byla pohledávka uplatněna v nižší výši, než v jaké skutečně vznikla (nižší základ pro výpočet smluvní pokuty) a jednak výše pohledávky žalovavé nebyla žalobkyní ani zdaleka vyčerpána, když zůstala z větší části dosud neuhrazena. Jak již bylo řečeno, neurčitost výše pohledávky žalované tvrdí pouze žalobkyně, přičemž doložení o ověření její výše je v její výlučné moci. Žalobkyně není vůbec oprávněna vznášet námitku neurčitosti, neboť tím v rozporu se zákazem dle ust. § 6 ObčZ těží z vlastního nepoctivého jednání.

18. Soud I. stupně rozhodl ve věci poprvé rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č.j. [číslo jednací], kterým žalobě co do částky 5 396 772,83 Kč s příslušenstvím vyhověl, co do částky 0,03 Kč s příslušenstvím řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Soud konstatoval, že by bylo zcela nelogické, aby žalobkyně vypovídala smlouvu z roku 2009, neboť okamžikem uzavření smlouvy z roku 2014 se všechny pohledávky postupovaly právě dle této smlouvy, což nebylo ani nijak sporováno. Soud byl přesvědčen, že úmysl žalobkyně byl vypovědět smlouvu z roku 2014 a tento úmysl musel být žalované znám, žalovaná pak pouze využila tohoto pochybení žalobkyně a nekorektním způsobem se domáhala úhrady sankcí. Vzhledem ke shora učiněným závěrům měl soud za to, že žalované nárok na smluvní pokutu nevznikl a tudíž i jakékoliv započtení nemá žalovanou tvrzené účinky.

19. K odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2020, č.j. [číslo jednací], tak že rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a III. zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Předně odvolací soud vytkl některá pochybení v odůvodnění rozsudku. Dále zopakoval dokazování zápisem ze schůze žalované ze dne 26. 10. 2015 a konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že strany uzavřely faktoringovou smlouvu dne 2. 6. 2009 podle § 269 odst. 2 obch. zák. a dále dne 5. 11. 2014 ve znění dodatku podle § 1746 odst. 2 o. z., přičemž rozhodnutí závisí na výkladu právního jednání, jímž je výpověď žalobkyně ze dne 4. 9. 2015, a to k okamžiku jejího doručení žalované dne 10. 9. 2015 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 31. 10. 2017). Z provedeného dokazování pak dle odvolacího soudu vyplynulo, že žalované ke dni doručení výpovědi, ale i následně až do začátku ledna 2016, nebyl znám úmysl žalobkyně ukončit smluvní vztah (ani o něm nemusela vědět), neboť se důvodně mohla podle textu výpovědi domnívat, že žalobkyně má v úmyslu vypovědět pouze smlouvu ze dne 2. 6. 2009, jak v textu uvedla. Žalované nebylo až do ledna 2016 zřejmé, že se vypovídá smlouva z roku 2014, a to bez ohledu na to, zda smlouva z roku 2009 zanikla či nezanikla i jiným způsobem. K zániku smlouvy ze dne 5. 11. 2014 došlo až výpovědí ze dne 1. 2. 2016, která byla žalované doručena, a tříměsíční výpovědní doba uplynula v souladu s § 17 odst. 1) VOP ze dne 5. 11. 2014 dnem 31. 5. 2016. Byl-li smluvní vztah žalobkyně a žalované ukončen až dne 31. 5. 2016, neobstojí závěr soudu I. stupně, že nárok na smluvní pokutu nevznikl z důvodu zániku smluvního vztahu k 31. 12. 2015 Odvolací soud tak soudu I. stupně uložil, aby posoudil, zda žalované vznikl nárok na smluvní pokutu podle § 2048 o. z. a násl., kterou uplatnila podle § 7 odst. 7) VOP, když odvolací soud považoval toto ustanovení za dostatečně určité (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3196/2016, ze dne 25. 1. 2017), porušením povinnosti je i jen jedna z uvedených položek (nemusí být naplněny kumulativně), okolnost, že je smluvní pokuta zakotvena ve VOP, není rozhodná, neboť tyto jsou nedílnou součástí smlouvy a jsou oběma stranami podepsány. Poukázal na to, že obranou žalobkyně může být např. námitka týkající se výše žalovanou vyčíslené smluvní pokuty, která může vyžádat doplnění tvrzení žalobkyně a poskytnutí nezbytných informací o objemu postupovaných pohledávek žalobkyní v období od ledna do května 2016. V návaznosti na to uložil odvolací soud soudu I. stupně posoudit důvodnost započtení podle § 1982 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4967/2017, ze dne 13. 9. 2018). Dále konstatoval, že platbou dne 29. 4. 2016 ve výši 5 397 339,39 Kč žalovaná nemohla uznat dluh, neboť zaslání dopisu s inventarizací pohledávek bez připojení dalšího textu nelze za uznání dluhu s účinky stanovenými v § 2054 považovat, naopak žalovaná uvedla, že„ už nic nezaplatí, ať si zbytek vysoudí“.

20. Žalobce po vrácení věci soudu I. stupně doplnil, že nárok na smluvní pokutu nemohl vzniknout, protože ujednání o smluvní pokutě je neplatné, není zřejmé, z jaké částky by měla být pokuta počítána, zda z nominální částky, nebo jiné hodnoty, zda by mělo být zahrnuto DPH, či nikoli, ujednání je tak neurčité. Žalovanou vypočtená hodnota smluvní pokuty nemá oporu ve smlouvě a žalovaná započetla nepochybně pohledávku nejistou a neurčitou, žalovaná neuvádí, která část pohledávky by měla být započtena, míra nejistoty u pohledávky žalované je mnohem vyšší než u pohledávky žalobkyně, která je nepochybně prokázána. Výpočet není zakotven ve smlouvě, ale v dodatcích, kde je uložena povinnost předkládat jednotlivé reporty cedovaných pohledávek za předcházející měsíc, vůči nároku na vydání těchto reportů vznesla žalovaná námitku promlčení, neboť i předložení těchto reportů je výkonem majetkového práva. Zápočet nelze provést, jelikož by bylo nutné posuzovat jednotlivé pohledávky, což je velmi složité, pokud by dokazování ve vztahu k námitce započtení bylo rozsáhlejší než dosud proběhlé dokazování, není zápočet možné v rámci soudního řízení zohlednit. Odběratelé uvedení v podání žalované nejsou odběrateli dle smlouvy z roku 2014, ale z návrhu předkládaného v roce 2016 v rámci jednání o uzavření nové smlouvy, tito se zčásti nekryjí, seznam odběratelů za rok 2016 nebyl ujednán, byl zde předložen pouze návrh, ale k jeho schválení nedošlo. Pohledávka žalované na zaplacení smluvní pokuty nemůže být splatná, jelikož žalovaná žalobkyni nikdy k jejímu zaplacení nevyzvala, z tohoto důvodu nemůže být platné započtení žalované ze dne 25. 1. 2017 ani v tomto řízení ze dne 16. 5. 2019. Žalobkyni nemůže být uložena vysvětlovací povinnost. Dále žalobkyně namítla promlčení k danému zápočtu, jelikož je možné k okamžiku způsobilosti pohledávky k započtení, u pohledávky žalobkyně začala plynout ke dni 1. 6. 2016 a promlčena mohla být 1. 6. 2019, pohledávka žalované ale nebyla způsobilá k započtení ani před 1. 6. 2019, ani poté, není způsobilá k započtení ani v současné době.

21. Žalovaná doplnila, že smluvní pokuta byla sjednaná platně a dostatečně určitě, došlo k porušení jedné z podmínek uvedené ve všeobecných obchodních podmínkách, což postačuje k vzniku nároku na smluvní pokutu. Pokud pohledávky pocházejí z jednoho závazkového vztahu, jsou zpravidla započitatelné. Žalovaná stanovila smluvní pokutu na základě hodnoty pohledávek, které nebyly postoupeny, a to v jejich 10% výši. Pohledávky byly započítávány i s daní, a to v souladu s vymezením pojmu pohledávky v § 1 smlouvy. Žalobkyně porušila svou smluvní povinnost, nelze namítnout promlčení, jelikož se nejedná o žalobu na vydání těchto informací, nebo jejich poskytnutí. Žalovaná má na své straně informační deficit. Žalovaná vycházela ze seznamu odběratelů pro rok 2015 i 2016, daný seznam odběratelů pro rok 2016 bylo možno zohlednit, neboť byly splněny všechny parametry k tomu, aby bylo dle něj postupováno, když žalobkyně schválila návrh těchto odběratelů, navíc čtyři nejdůležitější odběratelé byli v roce 2015 i v návrhu pro rok 2016 stejní, tito tvořili cca 90 % příslušných pohledávek. Mezi účastníky bylo možno dle § 16 všeobecných obchodních podmínek započítávat i nesplatné pohledávky, uplatnění a vyčíslení smluvní pokuty lze spatřovat nejpozději v dopise z ledna 2017, v průběhu řízení tak již byla uplatněna kompenzační námitka ke splatným pohledávkám. Žalobkyně jedná nepoctivě dle § 6 ObčZ, když porušuje své povinnosti, tato povinnost byla navíc výslovně stanovena ve smlouvě. Žalobkyně v lednu až květnu 2015 postoupila větší množství pohledávek, než z jakých byla počítána smluvní pokuta. Žalovaná zopakovala v rámci závěrečného návrhu ze dne 16. 8. 2021 provedení zápočtu.

22. Na jednání dne 12. 11. 2020 účastníci učinili nesporným, že pohledávky mezi nimi nebyly po 1. 1. 2016 odkupovány ve smyslu faktoringového vztahu.

23. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav:

24. Žalobkyně je obchodní korporací s předmětem podnikání mj. výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákonem, stejně jako žalovaná, která poskytuje finanční služby v oblasti financování, správy a inkasa pohledávek (zjištěno z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně a žalované). Dne 2. 6. 2009 uzavřela žalobkyně s žalovanou Smlouvu o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek. Předmětem smlouvy byla úprava vzájemných práv a povinností účastníků při odkupu pohledávek žalobkyně za jeho odběrateli vyplývajících z dodávek zboží, a to formou postoupení pohledávek (dále také„ factoring") (zjištěno ze smlouvy o provádění factoringu účetních a směnečních pohledávek z 2. 6. 2009 a všeobecných podmínek pro provádění factoringu platných pro rok 2009). Dne 5. 11.2014 uzavřela žalobkyně s žalovanou Smlouvu o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné podmínky pro provádění factoringu platné pro rok 2014. Rovněž předmětem této smlouvy byl factoring. V čl. 8 odst. 1 smlouvy z 5. 11. 2014 bylo ujednáno, že v případě, kdy jsou vyrovnány pohledávky a závazky vzniklé mezi stranami na základě předchozích případně uzavřených faktoringových smluv, ukončuje se uzavřením této smlouvy platnost předchozích případně uzavřených faktoringových smluv, které byly mezi factorem a dodavatel uzavřeny (zjištěno ze smlouvy o provádění factoringu účetních a směnečních pohledávek z 5. 11. 2014). Dle dodatku č. 2 k této smlouvě byla žalobkyně povinna zasílat žalované nejpozději do 10. dne následujícího měsíce tyto údaje za předchozí měsíc: aktuální saldo pohledávek/ k poslednímu dni uplynulého měsíce, hodnotu postoupených faktur celkem, hodnotu dobropisů, skont, odběratelských faktur a jiných úprav majících vliv na skutečnou hodnotu faktur a hodnotu plateb od odběratelů přímých i nepřímých (zjištěno z dodatku č. 2 ke smlouvě ze dne 5. 11. 2014). Dle § 17 odst. 1 Všeobecných podmínek pro provádění factoringu platné pro rok 2014 je každý z účastníků oprávněn smlouvu vypovědět s tříměsíční výpovědní lhůtou, která počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi, v případě ukončení platnosti smlouvy pak zůstávají práva a povinnosti z ní vyplývající nedotčena v rozsahu dosud nevyrovnaných vzájemných pohledávek a závazků smluvních stran. Dle § 7 odst. 4 všeobecných obchodních podmínek byla žalobkyně povinna mj. postoupit na žalovanou všechny pohledávky vyplývající z dodávek zboží a/nebo služeb určitému odběrateli, v případě, že žalobkyně mj. neprovede cesi pohledávky, je povinna uhradit dle § 7 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek za každý jednotlivý zjištěný případ smluvní pokutu ve výši 10 % z hodnoty takové pohledávky. Dle § 1 byl pojem„ pohledávka“ vymezen jako cena zboží nebo služeb dodaných dodavatelem odběrateli vyjádřená v hodnotě faktury, směnky, či jiného platebního dokladu. Dle § 16 odst. 5 všeobecných obchodních podmínek bylo mezi účastníky sjednáno, že žalovaná je oprávněna započíst své pohledávky za žalobkyní, včetně pohledávek z titulu nezaplacených nákladů vzniklých v souvislosti se zaplacením DPH žalovanou (odběratelem) za žalobkyni dle předcházejícího odstavce, proti pohledávkám žalobkyně za žalovanou s tím, že takto lze započíst všechny pohledávky, tzn. i pohledávky nesplatné oproti pohledávkám splatným a pohledávky nesplatné proti pohledávkám nesplatným (zjištěno z všeobecných podmínek pro provádění factoringu platných pro rok 2014 ze dne 5. 11. 2014). Smlouva z roku 2014 byla zpracována v reakci na nový občanský zákoník, měnily se pouze obchodní podmínky (zjištěno z výslechu svědkyně [titul] [příjmení] a emailové komunikace mezi svědkyní [příjmení] a svědkyni [příjmení] a [příjmení] z roku 2014). Úmyslem účastníků nebylo, aby vedle sebe existovaly dvě smlouvy. Účetně nebylo rozlišováno, zda bylo postupováno dle staré či dle nové smlouvy, systémově se jednalo o jednoho klienta (zjištěno z výslechu svědkyně paní [příjmení]). Pohledávky, které byly žalované postoupeny do podpisu smlouvy v roce 2014, byly postupovány dle smlouvy z roku 2009. Pak dobíhala splatnost těchto postoupených pohledávek a po podpisu smlouvy z roku 2014 bylo postupováno právě dle této smlouvy (zjištěno z výslechu svědkyně [titul] [příjmení]). Předmět plnění obou smluv byl zhruba stejný. Šlo o stejný typ factoringu a plus mínus šlo i o stejné odběratelské portfolio (zjištěno z výslechu svědkyně [titul] [příjmení]). K datu podpisu nové smlouvy nebyly ještě všechny pohledávky postoupené dle staré smlouvy splatné. Splatnost postupovaných pohledávek byla max. 120 dní, průměrně však cca 45 dní (zjištěno z výslechu svědkyně paní [příjmení] a výslechu svědkyně [titul] [příjmení]).

25. Dne 4. 9. 2015 žalobkyně vypověděla smlouvu z 2. 6. 2009 (zjištěno z výpovědi ze dne 4. 9. 2015 včetně podacího lístku). Výpověď na základě pokynu vedené společnosti písemně zpracovala svědkyně [příjmení], při zpracování výpovědi měla k dispozici šanon se smlouvami, pravděpodobně si vytáhla špatnou smlouvu, a proto je ve výpovědi uvedeno datum smlouvy z roku 2009 (zjištěno z výslechu svědkyně [příjmení]). Výpověď smlouvy z roku 2009 považovala žalovaná za obchodní nátlak, cenový nátlak při sjednávání nových obchodních podmínek (zjištěno z výslechu svědkyně [titul] [příjmení], výslechu svědkyně [titul] [příjmení] a účastnického výslechu [titul] [příjmení]). V době, kdy byla vypovídána factoringová smlouva, již nebylo plněno na smlouvu z roku 2009 (zjištěno z výslechu svědkyně [příjmení]). V roce 2016 přestala žalobkyně postupovat pohledávky (zjištěno z výslechu svědkyně [titul] [příjmení]). Díky reakci žalované bylo zjištěno pochybení v datu vypovídané smlouvy (zjištěn z výslechu bývalého jednatele žalobkyně [jméno] [příjmení]). Dne 1. 2. 2016 vypověděla žalobkyně z opatrnosti smlouvu z 5. 11. 2014 opětovně (zjištěno z opakované výpovědi ze dne 1. 2. 2016 včetně dodejky).

26. Paní [příjmení] na schůzi, jíž byli přítomni členové představenstva a zaměstnanci žalované, informovala vedení společnosti o doručení výpovědi smlouvy ze dne 2. 6. 2009, zároveň informovala o upozornění žalobkyně, že se jedná o nátlakovou akci za účelem získání lepších cenových podmínek. Uvedla, že smlouva ze dne 5. 11. 2014 zůstává v platnosti s tím, že byla vypovězena pouze smlouva ze dne 2. 6. 2009. Byla pověřena projednáním nových cen s žalobkyní, předložením nového schválení obchodního případu a předložením nabídky žalobkyni (zjištěno ze zápisu ze schůze žalované ze dne 26. 10. 2015).

27. Žalovaná dne 29. 4. 2016 plnila žalobkyni částku 5 397 339,39 Kč (zjištěno z dokladu o přijaté platbě [číslo]). Byla to jedna polovina z částky, kterou měla žalovaná na účtu, šlo o platby od odběratelů, které si ponechávala od ledna 2016, poté co žalobkyně již nepostupovala pohledávky (zjištěno z účastnického výslechu [titul] [příjmení]), následně sdělila žalobkyni, že už nic nezaplatí, ať si zbytek vysoudí (zjištěno z výslechu bývalého jednatele žalobkyně [jméno] [příjmení]). K datu 30. 6. 2016 byl mezi stranami odsouhlasení výše zůstatku na účtu dodavatele, tedy výše pohledávky žalobkyně za žalovanou, a to 5 396 772,83 Kč (zjištěno z odsouhlasení zůstatku k 30. 6. 2016 ze dne 1. 7. 2016, dopisu z 21. 7. 2016 věc: odsouhlasení zůstatku k 30. 6. 2016 a dopisu ze dne 20. 10. 2016 včetně doručenky).

28. Žalovaná zaslala žalobkyni dne 30. 10.2015 závaznou cenovou nabídku faktoringových služeb na další období spolupráce v oblasti faktoringových obchodů, platnou do 30. 11.2015 s tím, že v případě akceptace nabídky je žalovaná připravena připravit smluvní dokumentaci k podpisu v horizontu několika dní (zjištěno z emailu z 30. 10. 2015 včetně cenové nabídky, která je jeho přílohou a průvodního dopisu k této nabídce). V rámci výběrového řízení se zástupci žalobkyně sešli se zástupci žalované (zjištěno z výslechu [titul] [příjmení] a výslechu bývalého jednatele žalobkyně [jméno] [příjmení]). Žalobkyně v lednu 2016 žalované sdělila, že v rámci výběrového řízení vybrala jiného partnera, takže další pohledávky postupovat nebude (zjištěno z emailu ze 7. 1. 2016), žalovaná přitom uvedla, že má za to, že smlouva z 5. 11. 2014 je stále v platnosti a její nedodržování může vést k uplatnění sjednaných sankcí (zjištěno z e-mailu ze dne 28. 1. 2016), dopisem ze dne 16. 2. 2016 pak informovala žalobkyni o tom, že bude případně uplatňovat smluvní pokutu za nepostoupené pohledávky v lednu až květnu 2016, když pro výpočet sankce použije údaje o celkovém objemu postoupených pohledávek za leden až květen 2015, který činil 144 690 337 Kč (zjištěno z dopisu z 16. 2. 2016 věc faktoringová smlouva ze dne 5. 11. 2014).

29. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ve výši 5 396 772,83 Kč s tím, že smlouva ze dne 5. 11. 2014 zanikla na základě výpovědi ze dne 4. 9. 2015 ke dni 31. 12. 2015 a žalovaná začala zpochybňovat platnost výpovědi z důvodu písařské chyby až se značným časovým odstupem, a až poté, co neuspěla ve výběrovém řízení (zjištěno z předžalobní výzvy k úhradě dluhu z 8. 12. 2016). Žalovaná prohlášením ze dne 25. 1. 2017 provedla jednostranný zápočet své pohledávky za žalobkyní ve výši 14 469 033,70 Kč z titulu porušení povinností žalobkyně vyplývající ze smlouvy o provádění faktoringu účetních a směnečných pohledávek ze dne 5. 11. 2014 vůči nároku žalobkyně ve výši 5 396 772,83 Kč (zjištěno z prohlášení o započtení vzájemných pohledávek z 25. 1. 2017). Žalobkyně jednostranný zápočet neuznala, zpochybnila existenci údajné pohledávky žalované za žalobkyní, zpochybnila výši nároku i jeho způsobilost k započtení (zjištěno z oznámení z 8. 2. 2017). Dne 14. 8. 2017 zaslala žalobkyně žalované další předžalobní výzvu (zjištěno z další předžalobní výzvy k úhradě dluhu ze dne 14. 8. 2017), na níž reagovala žalovaná tak, že setrvává na svých předchozích stanoviscích (zjištěno z reakce z 21. 8. 2017). Žalobkyně postoupila společnosti [právnická osoba], na základě factoringové smlouvy o financování pohledávek ze dne 7. 1. 2016 za období od 7. 1. 2016 do 31. 5. 2016 pohledávky ve výši 211 760 156,10 Kč, z toho za [právnická osoba] [anonymizováno] ve výši 51 463 372,10 Kč, za [právnická osoba] [anonymizováno] ve výši 130 602 521,10 Kč, za [právnická osoba] ve výši 8 657 122,60 Kč a za [právnická osoba] [právnická osoba] ve výši 7 642 739,30 Kč (zjištěno ze sdělení [právnická osoba] ze dne 5. 3. 2021).

30. Skutková zjištění soud opřel o shora uvedené důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti neměl pochybností. Z ostatních provedených důkazů, zejména četné emailové komunikace mezi účastníky směřující ke sjednání schůzky na podzim roku 2015, výslechu svědka [titul] [příjmení], který si na nic konkrétního již nevzpomínal, výslechu [titul] [příjmení], který měl na starosti jinou agendu, soud nezjistil, ev. nemohl zjistit žádné informace relevantní pro rozhodnutí ve věci. Soud neprovedl navrhovaný důkaz vyžádáním údajů k jednotlivým pohledávkám za jednotlivými odběrateli fakturovaným na spol. [právnická osoba] [anonymizováno] v období od 1. 1. 2016 do 31. 5. 2016 v podobě čísla faktur, výše pohledávky, data postoupení, a důkaz příslušnými dokumenty k těmto skutečnostem, neboť je považoval za nadbytečné, jelikož zjistil podstatné skutečnosti rozhodné v dané věci z ostatních důkazů provedených v tomto řízení, zejména ze sdělení spol. [právnická osoba] [anonymizováno].

31. Další důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z uvedených důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout, a to zejména s ohledem na skutečnost, že měl za prokázanou výši pohledávek postupovaných žalobkyní novému faktoringovému partnerovi i to, za jakými odběrateli byly dané pohledávky. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o.s.ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav.

32. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

33. Žalobkyně uzavřela dne 2. 6. 2009 s žalovanou Smlouvu o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek. Dne 5. 11. 2014 uzavřela žalobkyně s žalovanou Smlouvu o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné podmínky pro provádění factoringu platné pro rok 2014. Předmětem obou smluv byla úprava vzájemných práv a povinností účastníků při odkupu pohledávek žalobce za jeho odběrateli vyplývajících z dodávek zboží, a to formou postoupení pohledávek. V čl. 8 odst. 1 smlouvy z 5. 11. 2014 je ujednáno, že v případě, kdy jsou vyrovnány pohledávky a závazky vzniklé mezi stranami na základě předchozích případně uzavřených faktoringových smluv, ukončuje se uzavřením této smlouvy platnost předchozích případně uzavřených faktoringových smluv, které byly mezi factorem a dodavatel uzavřeny. Dle § 17 odst. 1 Všeobecných podmínek pro provádění factoringu platné pro rok 2014 je každý z účastníků oprávněn smlouvu vypovědět s tříměsíční výpovědní lhůtou, která počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi. Pro případ nepostupování pohledávek žalobkyní byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % z hodnoty takové pohledávky, tedy ceny uvedené v konkrétní směnce, faktuře nebo jiném dokladu, zároveň byla ujednána možnost žalované započíst vůči pohledávce žalobkyně i pohledávky nesplatné. Smlouva z roku 2014 byla zpracována v reakci na nový občanský zákoník. Pohledávky, které byly žalované postoupeny do podpisu smlouvy v roce 2014, byly postupovány dle smlouvy z roku 2009, poté dobíhala splatnost těchto postoupených pohledávek a po podpisu smlouvy z roku 2014 bylo postupováno právě dle této smlouvy. Splatnost postupovaných pohledávek byla max. 120 dní, průměrně však cca 45 dní. Dne 4. 9. 2015 žalobkyně vypověděla smlouvu z 2. 6. 2009. Výpověď na základě pokynu vedení společnosti písemně zpracovala svědkyně [příjmení], jako podklad si chybně připravila smlouvu roku 2009. V době, kdy byla vypovídána factoringová smlouva, již nebylo plněno na smlouvu z roku 2009. Žalovaná se domnívala, že výpověď původní smlouvy z roku 2009 je obchodní a cenový nátlak při sjednávání nových obchodních podmínek, proto zaslala žalobkyni dne 30. 10. 2015 závaznou cenovou nabídku faktoringových služeb na další období spolupráce v oblasti faktoringových obchodů, platnou do 30. 11. 2015 s tím, že v případě akceptace nabídky je žalovaná připravena připravit smluvní dokumentaci k podpisu v horizontu několika dní. V rámci výběrového řízení se zástupci žalobkyně sešli se zástupci žalované. Žalobkyně v lednu 2016 žalované sdělila, že v rámci výběrového řízení vybrala jiného partnera, takže další pohledávky postupovat nebude, žalovaná reagovala tak, že má za to, že smlouva z 5. 11. 2014 je stále v platnosti a její nedodržování může vést k uplatnění sjednaných sankcí. Díky reakci žalované bylo zjištěno pochybení v datu vypovídané smlouvy. Dne 1. 2. 2016 vypověděla žalobkyně z opatrnosti smlouvu z 5. 11. 2014 opětovně. Žalovaná dne 29. 4. 2016 plnila žalobkyni částku 5 397 339,39 Kč. K datu 30. 6. 2016 byla mezi stranami odsouhlasena výše zůstatku na účtu dodavatele, tedy výše pohledávky žalobkyně za žalovanou, a to 5 396 772,83 Kč, a žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě této částky, žalovaná na to uplatnila vůči žalobkyni jednostranný zápočet smluvní pokuty ve výši 14 469 033,70 Kč, kterou stanovila na základě celkového objemu postoupených pohledávek za leden až květen 2015, neboť neměla k dispozici údaje o postupovaných pohledávkách za leden až květen 2016, ačkoliv žalobkyně byla povinna dle smlouvy tyto informace žalované sdělovat. Žalobkyně postoupila jinému factorovi za období od 7. 1. 2016 do 31. 5. 2016 pohledávky ve výši 211 760 156,10 Kč, velcí odběratelé, za kterými žalobkyně postoupila novému factorovi pohledávky ve výši 198 365 755,10 Kč, byli shodní.

34. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně:

35. Podle § 1725 zák. č. 89/ 2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.z.), je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

36. Podle § 553 o.z., co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

37. Podle § 2048 o.z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

38. Podle § 1982 odst. 1 o.z., dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1982 odst. 2 o. z. se započtením obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

39. Podle § 1987 odst. 1 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle § 1987 odst. 2 o. z. pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

40. Na základě provedeného dokazování soud opětovně uzavírá, že skutečně po uzavření smlouvy o poskytování faktoringových služeb dne 5. 11. 2014 probíhala veškerá spolupráce a postupování pohledávek dle této smlouvy a takto byla situace zřejmá oběma stranám., přičemž smlouva z roku 2009 zanikla dle čl. 8 smlouvy z roku 2014 vyrovnáním pohledávek a závazků z této smlouvy, okamžiku zániku však není z pohledu posouzení dané věci rozhodný. V daném případě je totiž rozhodující skutečná vůle jednajících stran s přihlédnutím k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co jednání předcházelo, i k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (§ 556 o. z.). V daném případě pak nemá soud žádného důvodu odchylovat se od posouzení právního jednání žalobkyně provedeného odvolacím soudem, tedy ve smyslu § 556 o. z. tak, jak se důvodně jevilo straně žalované. Úmysl bývalého jednatele žalobkyně tak sice jistě směřoval k ukončení smluvního vztahu se žalovanou, jak potvrdil tento jednatel i svědkyně, která výpověď připravovala, žalované však ke dni doručení výpovědi ani následně, a to až do začátku ledna 2016, nebyl znám úmysl žalobkyně ukončit smluvní vztah (ani o něm nemusela vědět), neboť se důvodně mohla podle textu výpovědi domnívat, že žalobkyně má v úmyslu vypovědět pouze smlouvu ze dne 2. 6. 2009, jak v textu uvedla. Tyto skutečnosti vyplynuly z komunikace žalované ve vztahu k žalobkyni a žalovanou o tomto mohla přesvědčit i reakce žalobkyně, která následně z opatrnosti vypověděla (opětovně) smlouvu z roku 2014. Sama žalobkyně neměla informaci o tom, že vypověděla smlouvu z roku 2009 místo smlouvy z roku 2014. Žalované tak nebylo a nemuselo být až do ledna 2016 zřejmé, že se vypovídá smlouva z roku 2014, a to bez ohledu na to, zda smlouva z roku 2009 zanikla či nezanikla i jiným způsobem. Jelikož daný úmysl žalobkyně nebyl a nemusel být žalované znám, k zániku smlouvy ze dne 5. 11. 2014 došlo až výpovědí ze dne 1. 2. 2016, která byla žalované doručena, a tříměsíční výpovědní doba uplynula v souladu s § 17 odst. 1 všeobecných obchodních podmínek ze dne 5. 11. 2014 dnem 31. 5. 2016. V podrobnostech soud odkazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

41. Mezi stranami pak v podstatě nebyla sporná částka nevypořádaných úhrad od odběratelů, když žalovaná nejprve uhradila částku 5 397 339,39 Kč a k úhradě zbývala ještě částka 5 396 772,83 Kč, kterou si mezi sebou účastníci potvrdili, žalovaná proti této částce nevznesla žádné relevantní námitky. Samotná úhrada pak nemohla být uznáním celého dluhu, jak konstatoval již i odvolací soud, když uvedl, že zaslání dopisu s inventarizací pohledávek bez připojení dalšího textu nelze za uznání dluhu s účinky stanovenými v § 2054 o. z. považovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1248/2005, Občanský zákoník V, Velké komentáře, Hulmák a kol., Nakladatelství C.H.Beck, 1. vydání, 2014, str. 1298). Žalovaná naopak uvedla, že tímto plněním má všechny závazky za vypořádané a že žalobkyně si musí zbývající částku vysoudit, je tedy zřejmé, že ani částečným plněním nemohlo dojít k uznání celého dluhu, jelikož žalovaná neměla takový úmysl.

42. Soud se tedy dle závazného právního názoru odvolacího soudu zabýval tím, zda žalované vznikl nárok na smluvní pokutu, v jaké výši, a zda tato řádně započetla tuto pohledávku za žalobkyní proti pohledávce žalobkyně z nevypořádaných úhrad od odběratelů v částce 5 396 772,83 Kč.

43. K tomuto soud uvádí, že ve smyslu § 1987 o. z. není k započtení způsobilá pohledávka, která je nejistá nebo neurčitá. K posuzování takové míry nejistoty a neurčitosti, která již brání započtení dané kompenzační (aktivní) pohledávky proti pohledávce původní (pasivní), se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud. Naposledy pak v rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, korigoval některé své dříve uváděné závěry ohledně kompenzability pohledávek, když uvedl:„ Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. 44. (33) Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. 45. (34) Při posuzování, zda je aktivní pohledávka„ neurčitá či nejistá“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o. z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka„ nejistá nebo neurčitá“ ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní (v literatuře srov. např. Šilhán, J. op. cit. výše).“ 46. V daném případě má soud za nepochybné, že na základě příslušného ujednání smlouvy vznikl žalované nárok na úhradu smluvní pokuty. Ujednání ohledně smluvní pokuty je dostatečně určité, když uvádí, za jakých (jednotlivých) podmínek dojde ke vzniku nároku, přičemž ve shodě s odvolacím soudem soud uvádí, že postačuje naplnění jedné ze sjednaných podmínek, a jakým výpočtem se dochází k výši smluvní pokuty. S ohledem na to, že se jedná o vztah mezi podnikateli, je možné smluvní pokutu ujednat v rámci všeobecných obchodních podmínek, jak bylo učiněno i mezi žalobkyní a žalovanou, obě strany vyjádřily s těmito všeobecnými obchodními podmínkami svůj souhlas podpisem. Jelikož účastníci učinili nesporným, že k postupování pohledávek od 1. 1. 2016 do 31. 5.2016 nedocházelo, došlo k porušení příslušné povinnosti ze strany žalobkyně a žalované tak vznikl v souladu s § 7 odst. 7 všeobecných obchodních podmínek nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 10 % z hodnoty každé pohledávky, kterou žalobkyně v rozporu s ujednáním po dobu zbývajícího trvání smlouvy, tj. od 1. 1. 2016 do 31. 5. 2016, žalované nepostoupila. Hodnotu pohledávky pak dle příslušného ujednání představuje hodnota pohledávky uvedená v konkrétní faktuře, směnce nebo jiném dokladu, nepochybně se tak jedná o pohledávku vč. DPH, pokud je tak odběrateli vyfakturována.

47. Co se týče výše dané smluvní pokuty, zde panovala nejistota ohledně výše dané pokuty, avšak pouze na straně žalované, a to z důvodu nedostatku informací, z nichž by mohla žalovaná vyjít při výpočtu smluvní pokuty pro žalobkyni. Takový informační deficit však nelze klást k tíži žalované. Byla to žalobkyně, která porušovala své povinnosti tím, že nepostupovala pohledávky v souladu s trvající smlouvou, navíc toto své porušení ještě zmnožila tím, že zároveň nesdělovala žalované výši postupovaných pohledávek, jak jí ukládal dodatek č. 2 k factoringové smlouvě ze dne 5. 11. 2014. Žalovaná tak neměla informace pro to, aby mohla řádně vyčíslit smluvní pokutu. Zde soud odkazuje na § 6 odst. 2 o. z., který zakotvuje, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Žalobkyně svým jednáním vyvolala situaci, kdy žalovaná neměla dostatek informací pro to, aby mohla bez pochyb vyčíslit plnou výši smluvní pokuty. Pokud tedy žalovaná vyčíslila smluvní pokutu na základě celkové výše pohledávek za stejné období předchozího roku, je takové vyčíslení dostatečně určité, neboť žalovaná neměla k dispozici jiné údaje, na základě nichž by mohla smluvní pokutu vyčíslit. Když soud následně provedl dokazování sdělením nového factora žalobkyně, [právnická osoba], bylo bez pochyby zjištěno, že vyčíslení smluvní pokuty odpovídá její skutečné výši, resp. tato dokonce výši vyčíslené smluvní pokuty přesahuje. Hlavní dodavatelé přitom zůstali i nadále stejní, i výše pohledávek jen za těmito dodavateli přitom přesahuje částku, z níž byla kalkulována smluvní pokuta. Soud má tedy za to, že odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky, aby byla připuštěna započitatelnost dané pohledávky, když se dle soudu nejedná o pohledávku nejistou a neurčitou.

48. Přitom daná pohledávka na úhradu smluvní pokuty byla splatná nejpozději ke dni doručení prvního zápočtu, který doručila žalovaná žalobkyni dopisem ze dne 25. 1. 2017. Pokud tedy tímto dopisem došlo k zesplatnění smluvní pokuty, provedla žalovaná řádný zápočet nejpozději podáním k soudu ze dne 16. 5. 2019. Co se týče promlčení, obě pohledávky by sice byly k okamžiku započtení provedeného žalovanou ke dni 16. 5. 2019 promlčené, avšak ve smyslu § 1982 odst. 2 o. z. se staly pohledávky způsobilými k započtení již k dopisu ze dne 25. 1. 2017, v té době byly obě pohledávky nepromlčeny, neboť promlčecí lhůta začala běžet pro jednotlivé pohledávky někdy v období od 1. 1. 2016 do 31. 5. 2016. Obě pohledávky tedy byly způsobilé k započtení, neboť byly v době, kdy se setkaly, uplatnitelné u soudu, tedy nebyly promlčené a byly splatné.

49. Na základě výše uvedeného tak soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně uplatněná v tomto řízení zanikla započtením, když proti ní byla započtena pohledávka žalované na úhradu smluvní pokuty.

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 964 137 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání v částce 269 839 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) ve výši 29 900 Kč a paušální náhrada hotových výdajů stanovená dle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 300 Kč za každý z 19 úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, za 6x písemné podání nebo návrh ve věci samé – vyjádření k žalobě ze dne 12. 3. 2018, vyjádření ze dne 20. 11. 2018, vyjádření ze dne 16. 5. 2019, závěrečný návrh, vyjádření ze dne 23. 12. 2020 a závěrečný návrh, za 1x odvolání a za 11x účast na jednání soudu – dne 13. 9. 2018, 2x dne 29. 1. 2019, dne 23. 5. 2019, dne 1. 10. 2019, dne 31. 10. 2019, dne 1. 7. 2020, dne 12. 11. 2020, dne 25. 2. 2021, dne 17. 6. 2021 a dne 17. 8. 2021) a dále daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 573 800 Kč ve výši 120 498 Kč.

Poučení