11 C 203/2025 - 34

Rubrum

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Richterovou v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 25 049,31 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 12 % p.a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka], úrok ve výši 15,49 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], úrok ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši [částka] od [datum] do [datum], úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne [datum] po žalované domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru. Uvedla, že uzavřela s žalovanou dne [datum] Smlouvu o hotovostním úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalobkyně poskytnula žalované částku ve výši [částka] a žalovaná se zavázala částku vrátit a zaplatit sjednaný úrok. Nedílnou součástí smlouvy jsou Úvěrové podmínky. Žalovaná podpisem smlouvy přistoupila k Rámcové pojistné smlouvě, jejímž předmětem je pojištění schopnosti splácet předmětný úvěr. Žalovaná se zavázala měsíčně hradit pravidelnou splátku úvěru ve výši [částka], skládající se ze splátky pojištění, jistiny a úroku 15,49 % ročně, a to vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem [datum]. Dále byl sjednán poplatek za zprostředkování úvěru ve výši [částka]. K samotnému uzavření smlouvy žalobkyně uvedla, že k uzavření smlouvy došlo prostřednictvím elektronických prostředků, tedy prostřednictvím on-line platformy na stránkách žalobkyně [Anonymizováno] kdy klienti v úvodu žádosti o úvěr zadávají své jméno, rodné číslo, kontaktní údaje (telefonní číslo, e-mailová adresa) a požadovanou celkovou částku úvěru s uvedením výše měsíční splátky.

2. Žalobkyně před uzavřením smlouvy také řádně posoudila úvěruschopnost žalované. Nutnou podmínkou pro poskytnutí úvěru Zonky je verifikace příjmu žadatele. Primárním podkladem pro ověření příjmů žadatele jsou výpisy z bankovního účtu (další akceptované způsoby pro doložení příjmu jsou potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu, důchodový výměr, výměr rodičovského příspěvku, daňové přiznání atd.). Stejně jako příjem, tak i výdaje žadatele jsou v rámci procesu posouzení úvěruschopnosti ověřovány. Údaje, ze kterých žalobkyně vycházela jsou uvedeny v Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. [hodnota]. Při zkoumání příjmové složky uvedla žalovaná, že má čistý příjem ze zaměstnání ve výši [částka], je svobodná a nemá žádné vyživovací povinnosti. Příjem ze zaměstnání žalobkyně uvedla, že ověřila prostřednictvím výpisu z bankovního účtu žalované. Ověřený příjem činil [částka]. Žalovaná dále uvedla celkové výdaje vč. splátek úvěrů ve výši [částka].

3. Tyto údaje žalobkyně ověřila prostřednictvím jejich porovnání s normativními náklady na bydlení a životním minimem. Platby na další závazky dlužníka žalobkyně zjišťovala prostřednictvím úvěrových registrů NRKI/BRKI, insolvenčního rejstříku a registru SOLUS. V úvěrové zprávě žalobkyně k datu žádosti identifikovala tyto závazky žalované: spotřebitelský úvěr – zbývající jistina 166 109 (splátka [částka]); osobní úvěr – zbývající jistina [částka], (splátka [částka]); osobní úvěr – zbývající jistina [částka], (splátka [částka]); osobní úvěr – zbývající jistina [částka], (splátka [částka]); osobní úvěr – zbývající jistina [částka], (splátka [částka]), osobní úvěr – zbývající jistina [částka] (splátka [částka]). Po zohlednění verifikovaných výdajů a příjmu [částka] vypočetl poskytovatel disponibilní čistý měsíční příjem klienta ve výši [částka]. Poskytovatel dospěl k závěru, že klient bude schopen z disponibilního příjmu splácet úvěr č. [hodnota] s měsíční splátkou [částka], proto klientovi úvěr poskytl. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti dlužníka nevycházela pouze z informací, které uvedla žalovaná v žádosti o úvěr, ale informace ověřovala, a tak stanovila disponibilní příjem nižší, než byla klientem deklarovaná částka disponibilního příjmu ve výši [částka]. Žalobkyně eviduje od žalované splátky od [datum] do [datum]. Ode dne [datum] neeviduje žádné úhrady od žalované. Opakovaným prodlením s úhradou splátek se žalovaná dopustila závažného porušení smluvních povinností, proto žalobkyně přistoupila v souladu s ujednáním čl. 5 úvěrové smlouvy dne [datum] k zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění byl dluh žalované tvořen nesplacenou jistinou ve výši [částka], nesplaceným smluvním úrokem z úvěru (kapitalizovaný úrok) ve výši [částka] (souhrn nesplacených smluvních úroků ode dne poslední zaplacené splátky, tj. ode dne [datum] do dne předcházejícího dni zesplatnění tj. [datum]), smluvní pokutou ve výši [částka]. O zesplatnění úvěru informovala žalobkyně žalovanou jak dopisem – předžalobní výzvou, tak zprávami odeslanými do profilu žalované na portálu [Anonymizováno].

4. Z jednání soudu dne [datum] se žalobkyně omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti, žalovaná se bez omluvy nedostavila. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

5. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne [datum] Smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované celkem [částka] a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši [částka]. Celkem se tedy žalovaná zavázala uhradit [částka], přičemž poslední splátka byla splatná dne [datum].

6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, doložila žalobkyně úvěrovou zprávu z CNCB (nebankovní registr klientských informací. V Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. [hodnota] uvedla žalovaná, že je svobodná, dětí nemá, bydlí v nájmu, je zaměstnaná s příjmem [částka] měsíčně čistého, celkové výdaje včetně splátek úvěrů činí [částka], příjmy ostatních členů domácnosti činí [částka]. Ohledně bydlení je v potvrzení uvedena informace „v nájmu“. Ostatní výdaje uvedeny nebyly. Příjmy žalované byly ověřeny bankovním výpisem, který nebyl žalobkyní doložen.

7. Z potvrzení o vyplacení úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] vyplývá, že na účet žalované byla poskytnuta částka [částka].

8. Z dopisu žalobkyně ze dne [datum] soud zjistil, že jeho obsahem je zesplatnění zůstatku dluhu a dále pak výzva žalované, aby uhradila dlužnou částku v celkové výši [částka] do [datum].

9. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

10. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalované (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání.

11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

12. Podle § 1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „O]becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

15. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

16. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C:2016:283, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C:2012:33.

17. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C:2020:167 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 18. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a § 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jako by nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

19. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalované.

20. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

21. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli „na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

22. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

23. Žalobkyně uvádí, že zkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalované tak, že porovnávala její příjmy a výdaje. Příjem žalované uvedený v celkové výši cca [částka] čistého nelze mít za ověřený, ověřen byl pouze příjem [částka] na základě pohybů na účtu žalované. Co do výdajů žalobkyně odkázala na údaj uvedený žalovanou v žádosti o úvěr ([částka]), který porovnala s normativními náklady na bydlení a životním minimem, za této situace odkazuje soud znovu na závěry judikatury předestřené výše, dle kterých je nutno podrobně analyzovat obě strany rozpočtu žadatele o úvěr, tedy nejen příjmy, ale i výdaje, přičemž nelze vycházet pouze ze statisticky zprůměrovaných údajů, naopak je třeba posuzovat vždy konkrétní situaci žadatele o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně ani netvrdila, že by před uzavřením úvěrové smlouvy byly výdaje žalované blíže zkoumány. Dále žalobkyně dle úvěrových registrů zjistila, že žalovaná splácí sama osobní a spotřebitelské úvěry měsíčně částku ve výši [částka]. Soud je toho názoru, že při kalkulaci s odhadnutými výdaji, které kromě dalších žalovanou splácených úvěrů nebyly nijak ověřovány, při porovnání se zjištěnými příjmy, tak jak byly uvedeny výše a ve spojení s řadou dalších úvěrů, které žalovaná splácí, měla věřitelka získat pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet úvěr. Soud má za to, že v této situaci neměl být úvěr vůbec poskytnut.

24. Předloženými důkazy tedy bylo v řízení prokázáno, že věřitel při uzavření předmětné smlouvy nesplnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, neboť neúplně prověřil úvěruschopnost žalované a poskytl žalované spotřebitelský úvěr, ačkoli byly objektivní pochybnosti o tom, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit.

25. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne [datum] je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jako by nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

26. Pokud žalobkyně za této situace ve prospěch žalované poskytla plnění ve výši [částka], je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalované proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka]. Po zohlednění žalovanou uhrazených splátek za období od [datum] do [datum] činí výše nesplacené jistiny [částka]. Žalovaná tuto svou povinnost vůči žalobkyni nesplnila, uložil jí soud rozsudkem uhradit nesplacenou jistinu ve výši [částka].

27. Také pokud se týká požadovaných úroků z prodlení, je žaloba důvodná pouze částečně. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

28. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovanou prokazatelně vyzvala k zaplacení předžalobní výzvou ze dne [datum], a to do [datum]. Lhůta pro zaplacení tak uplynula dne [datum]. Ode dne následujícího tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení. Proto soud žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení až od tohoto data.

29. Co do úroku z prodlení za dobu dřívější soud žalobu zamítl. Také pokud jde o požadované smluvní nároky – poplatky, pojistné, a smluvní úrok, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti (výrok II.).

30. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají pouze ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka].

Poučení