11 C 209/2011

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní Mgr. Janou Tůmovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobkyně] c) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] d) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] všichni zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro náhradu škody na zdraví, takto:

Výrok

I. Žaloba, dle níž by žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a/ částku ve výši 240 000 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 7,5 % ročně, se zamítá.

II. Žaloba, dle níž by žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni b/ částku ve výši 240 000 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 7,5 % ročně, se zamítá.

III. Žaloba, dle níž by žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni c/ částku ve výši 240 000 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 7,5 % ročně, se zamítá.

IV. Žaloba, dle níž by žalovaná byla povinna zaplatit žalobci d/ částku ve výši 175 000 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 7,5 % ročně, se zamítá.

V. Žalobci jsou povinni na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované částku 281 632 Kč, k rukám právního zástupce žalované, to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobci jsou povinni zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na nákladech řízení státu částku ve výši 10 922 Kč, to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se domáhali proti žalované nemocnici zákonné jednorázové náhrady za škodu usmrcením s původním tvrzením, že k úmrtí jejich příbuzného [jméno] [celé jméno žalobce] došlo v důsledku protiprávního jednání žalované nemocnice takto: a) Žalovaná nemocnice panu [jméno] [celé jméno žalobce] nešetrným způsobem sdělila velice závažnou a navíc chybnou diagnózu, což u něj mohlo vést ke zhoršení psychického stavu. b) Žalovaná nemocnice nijak nereagovala na vývoj psychického stavu u pana [jméno] [celé jméno žalobce] a nezabránila mu v opuštění areálu žalované, ačkoli jevil známky vážné duševní poruchy. c) Poté, kdy vyšlo najevo, že se pan [jméno] [celé jméno žalobce] ztratil, neposkytla žalovaná žádnou součinnost při pátrání po něm, ale naopak v něm žalobcům i bránila. d) Žalovaná nemocnice postupovala při poskytování zdravotní péče panu [jméno] [celé jméno žalobce] non lege artis, když neodhalila správnou diagnózu (selhávání jater) a v důsledku toho ani neposkytla adekvátní léčebnou péči, což v konečném důsledku mohlo vést až k úmrtí pana [jméno] [celé jméno žalobce]. Od tohoto posledního tvrzení však žalobci nakonec ustoupili a nenavrhovali k němu tedy ani provádět žádné dokazování.

2. Žalovaná nemocnice popírala jakékoliv pochybení s tím, že neměla žádné zákonné prostředky k tomu, aby mohla zabránit zemřelému pacientovi opustit nemocnici, když tento se léčil dobrovolně. Žádné z projevů zemřelého během hospitalizace pak podle tvrzení nemocnice neposkytovaly důvod pro jakékoliv omezení zemřelého například formou detence. Podle nemocnice se jednalo o nešťastnou náhodu.

3. Ve věci byl vydán soudem prvého stupně rozsudek ze dne [datum], který byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze čj. 55Co 334/2016-220 ze dne 14. října 2016 Odvolací soud uložil soudu prvého stupně v novém řízení vypracovat posudek na posouzení otázky, zda lékaři při léčení zemřelého pacienta postupovali lege artis. Současně odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že pracovník ostrahy nepatří mezi zdravotnický personál. Po té, co se s jednotlivými argumenty žalobců vypořádal soud v původním (byť následně zrušeném) rozsudku, žalobci dále spatřovali pochybení nemocnice pouze v tom, že nezabránila zemřelému pacientovi v opuštění areálu nemocnice, když nechala posouzení jeho zdravotního (duševního) stavu pouze na pracovníkovi ostrahy. Soud se tedy zaměřil v dalším řízení jen na posouzení uvedeného tvrzeného pochybení žalované nemocnice včetně dokazování pouze v tomto rozsahu. Ve věci byl vydán soudem prvého stupně další rozsudek ze dne [datum], který byl potvrzen usnesením Městského soudu v Praze čj. 55Co 407/2018-310 ze dne 23. ledna 2019, aby byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky č.k. 25 Cdo 3245/2019-354 ze dne 31.8.2020. Proto provedené důkazy vztahující se k jiným (původně tvrzeným) pochybením nemocnice, jak byly hodnoceny ve zrušeném rozsudku, již v tomto odůvodnění pro nadbytečnost znovu neuvádí. Současně odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že samotné vzdálení se z příslušného oddělení pak nemusí automaticky značit riziko újmy na životě či zdraví nemocného, a to ani za chladného počasí.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané toto: Dne [datum] okolo 16. hodiny se panu [jméno] [celé jméno žalobce] (dále jen„ zemřelý“) udělalo v zaměstnání nevolno (epileptický záchvat) s tím, že následně byl ještě téhož dne hospitalizován v žalované nemocnici O tom není mezi účastníky sporu. Již v průběhu hospitalizace v blíže neurčený den v časných ranních hodinách byl zemřelý viděn jiným pacientem ([jméno] [anonymizováno]), který si všiml při cestě výtahem a následném pobytu venku (za účelem kouření) zřetelných neobvyklých projevů zemřelého (trhané pohyby, přehnaně hlasitá mluva a výkřiky a vzhledem k roční době a počasí nedostatečné oblečení). V obdobném stavu pak viděl tento svědek zemřelého i následující den kolem desáté hodiny dopoledne a to v nemocniční chodbě, směřující k východu z nemocnice. To přesto, že v uvedeném období z důvodu chřipkové epidemie nesměli pacienti lůžkové oddělní vůbec opouštět, nicméně personálem to bylo tolerováno. Uvedené soud zjistil ze svědecké výpovědi svědka [příjmení].

5. Někdy kolem 8.00 hodin dne [datum] přijal strážník ostrahy nemocnice [příjmení] [jméno] telefonát z oddělení biochemie-urologie (od zdravotní sestry [příjmení]), že tam jsou problémy s pacientem, který strhává plakáty a slovně vyhrožuje personálu tohoto oddělení. Když strážník dorazil na místo, pacient již tam nebyl a strážník jej posléze nalezl na oddělení dětské chirurgie. Tento pacient se procházel po chodbě a vypadal, jako by něco hledal. Z levého rukávu mu vyčnívala kanyla. Na všechny dotazy strážníka odpovídal tento pacient pouze jediným slovem„ [ulice]“. Následně se pak pacient posadil ke stolku s letáčky s tím, že strážníkovi se na něm nadále nezdálo nic podezřelého a proto strážník usoudil, že další opatření nejsou třeba a odešel. Na polici pak strážník ztotožnil tohoto pacienta se zemřelým [jméno] [celé jméno žalobce]. Uvedené soud zjistil ze svědecké výpovědi strážníka ve spojení s jeho výpovědí před orgány policie (Úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne [datum]).

6. Přibližně od 10.00 hodin dne [datum] začali zemřelého postrádat jeho příbuzní (nezvedal jim mobil). Od personálu nemocnice dostávali zprvu informace, že zemřelý je na odborném vyšetření. Až v průběhu dne kolem 13. hodiny se pak i nemocnice zapojila aktivně do pátrání po zemřelém. Přes policejní pátrání i pátrání organizované příbuznými zemřelého byl tento nalezen mrtev až dne [datum] poblíž areálu nemocnice (ulice [ulice], na vlakové trati před vlakovým tunelem na špatně přístupném místě). Měl u sebe náramek z nemocnice s DG 406, což znamená záchvaty grand mal (podle slovníku cizích slov se jedná o diagnózu velkého epileptického záchvatu). Policie ani na základě ohledání místa činu ani na základě následné pitvy nezjistila cizí zavinění s tím, že zemřelý před svou smrtí se plazil neprůchozím zarostlým svahem až se dostal na místo, kde zemřel následky podchlazení a vyčerpání organismu. Uvedené soud zjistil z Protokolu o ohledání místa činu z [datum] (č.l. 49 spisu PČR OŘP [obec] III č.j. ORIII-18929-15/TČ-2009-001314-) ve spojení s Úředním záznamem o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny z [datum] (č.l. 56). I policie tedy dospěla k závěru, že zemřelý se na místo své smrti dostal fakticky přímou cestou z nemocnice. Čili je zde pravděpodobnost hraničící s jistotou, že pacient ve stavu duševního rozrušení po opuštění budovy nemocnice došel a ke konci se již doplazil na místo, kde byl nalezen mrtev.

7. Den úmrtí zemřelého byl určen soudem na [datum]. Jak ale plyne z usnesení zdejšího soudu č.j. Nc 701/2010-61 ze dne 11.11.2010 ve spojení s rozsudkem č.j. Nc 1012/2015-41 ze dne 9. července 2015 takto soudně stanovený den smrti je dnem, který zemřelý nepřižil. Vzhledem k povětrnostním podmínkám však lze připustit, že fakticky ke smrti došlo o jeden až dva dny dříve. 8. „ Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost)“. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013). Jakkoliv skutkový děj v časovém úseku mezi opuštěním nemocnice a úmrtím zemřelého prokazují jen nepřímé důkazy, lze v daném případě bez rozumných pochybností nabýt jistoty, že zemřelý po opuštění nemocnice ve změněném psychickém stavu přímou cestou došel a doplazil se na místo, kde během několika dnů zemřel a kde byl také nalezen.

9. Soud vzhledem ke shora uvedeným skutkovým závěrům zkoumal, zda nemocnice nějakým způsobem pochybila při péči o zemřelého pacienta a zda toto pochybení vedlo v příčinné souvislosti k jeho úmrtí. Jak bylo uvedeno shora, toto pochybení nyní soud zkoumal pouze v rozsahu, zda nemocnice porušila nějakou povinnost k ochraně zdraví a života zemřelého pacienta a zda porušení takové povinnost vedlo v příčinné souvislosti k jeho úmrtí.

10. Jak jednoznačně vyplynulo ze znaleckého posudku znaleckého ústavu 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy ze dne [datum] doplněného výslechem pověřeného zpracovatele Prof. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., lékaři při samotné léčbě postupovali lege artis a nedopustili se žádného pochybení.

11. Zde je však třeba zdůraznit, že zejména pokud i odvolací soud dospěl k závěru, že pracovník ostrahy nemocnice není zdravotnickým personálem, nelze na celou věc pohlížet pouze z úzkého pohledu vlastní lékařské péče„ lege artis“. [nemocnice] jako právnická osoba kromě vlastní léčby jako takové je povinna v rámci hospitalizace zajistit pacientům i další nutné služby, jako je strava, ubytování, úklid a v neposlední řadě i jejich bezpečnost. Zde se již nejedná o odbornou otázku, ale o otázku právní. Hodnocení této právní otázky pak nepřísluší znalcům a případné úvahy na toto téma ve znaleckém posudku jsou tedy zcela irelevantní.

12. Vzhledem k § [číslo] odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen„ obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před [datum]. Podle § 420 odst. 1 ob_. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

13. Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek - porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah, příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5030/2007). V daném případě je třeba splění těchto podmínek posuzovat v kontextu předpisů účinných v rozhodné době, zejména zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 29. 12. 2011, tj. v době škodní události (dále též jen„ zákon o péči o zdraví lidu“).

14. Zákonný požadavek tzv. generální prevence, jehož nedodržení představuje porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., stanoví každému povinnost zachovávat takový strpět bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Je totiž povinností každého chovat se tak, aby nezpůsobil škodu. Toto ustanovení předpokládá běžnou míru opatrnosti odpovídající obvyklým poměrům v dané konkrétní situaci, nikoliv však již bezbřehou povinnost předvídat a předcházet veškerým v budoucnu možným škodám. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to – za splnění dalších předpokladů – občanskoprávní odpovědnost za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, publikovaný pod C [číslo] v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck, dále jen„ Soubor“, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3154/2011). Generální prevenční povinnost poskytovatele zdravotní péče se ovšem uplatní spíše výjimečně, zejména ve vztahu k vedlejším či podpůrným činnostem, které nejsou dostatečně přesně pokryty profesními normami a nemají charakter postupů, u nichž je náležitá péče popsána odbornou literaturou či profesními standardy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2144/2015, Soubor C [číslo]).

15. I když obecní platí, že byla-li škoda způsobena výlučně vlastním jednáním poškozeného, nese ji sám (§ 441 obč. zák.) i v případě, že se mu pro nedostatek jeho schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky nelze přičítat zavinění (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, Soubor C [číslo]), dovodila již dříve judikatura, že v návaznosti na konkrétní okolnosti lze zvažovat odpovědnost jiné osoby z hlediska porušení prevenční povinnost, tedy zda ji tížila povinnost dozoru nad pohybem osoby, jejíž smrt nastala v důsledku jejího vlastního počínání v duševní poruše (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 552/2014, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen„ Sbírka“). Současně je však třeba připomenout, že odpovědnost poskytovatele zdravotnických služeb není odpovědností za výsledek (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2824/2012, Soubor C [číslo]) a že závěr o porušení prevenční povinnosti si žádá konkrétní vymezení, jak správně či obezřetně mělo být v konkrétním případě postupováno, aby ke škodlivému následku nedošlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 695/2012, Soubor C [číslo]).

16. Odvolací soud v dané věci spatřoval porušení prevenční povinnosti žalované v tom, že její zdravotnický personál neměl dne [datum] dopoledne přehled o tom, kde se dotyčný nachází, aniž by bylo zřejmé, zda se tato povinnost odvíjí již z obecné povinnosti nemocnice poskytovat léčebnou péči či ze specifických okolností, které by si vyžádaly potřebu přijmout nějaká mimořádná opatření ve vztahu k zemřelému [jméno] [celé jméno žalobce]. Zákonným úkolem nemocnic v rozhodné době bylo poskytovat ambulantní a lůžkovou základní a specializovanou diagnostickou a léčebnou péči, jejíž součástí jsou i nezbytná preventivní opatření (viz § 35 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu). Tomu odpovídala i úprava v § 23 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2011, podle nějž vyžaduje-li to zdravotní stav pojištěnce, poskytne se mu hrazená péče formou péče ústavní Samotné vyšetřovací a léčebné výkony měly být podle předpisů účinných v rozhodné době poskytovány na základě souhlasu nemocného (§ 23 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu), pouze ve výjimečných zákonem stanovených případech, včetně situace, v níž osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí (viz § 23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu), bylo možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a bylo-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče bez souhlasu nemocného. V zásadě tak již za této úpravy bylo na svobodném rozhodnutí dotyčného, zda a v jaké míře se podrobí určitým medicínským výkonům (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1197/2010, Soubor C [číslo]).

17. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že léčebná péče v nemocnicích nezahrnuje jen přímo medicínské postupy, ale je souhrnným označením též pro další imanentní náležitosti hospitalizace, zejména pak pobyt v nemocnici jako takový. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se přitom podává, že je třeba respektovat vůli nemocného a šetřit jeho práva (k tomu viz např. teze vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 639/2000, či nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2843/18). Nemůže-li provozovatel nemocnice nikoho nutit k léčby (tedy i k pobytu na lůžku či k řádnému dostavení se na plánovaná vyšetření), nejedná-li se o některou ze zákonných výjimek, lze jen stěží požadovat, aby průběžně kontroloval, zda ji pacient důsledně dodržuje, případně jej k ní přiměl přes jeho vůli, rozhodne-li se vzdálit. Prevenční povinnost provázející poskytování léčebné péče při dobrovolné hospitalizaci by se tak měla vztahovat především k jejímu řádnému zajišťování, nikoliv k dozoru nad tím, nakolik se jí dotyčný rozhodne podřídit.

18. Samotné vzdálení se z příslušného oddělení pak nemusí automaticky značit riziko újmy na životě či zdraví nemocného, a to ani za chladného počasí; pacient se může pohybovat v budovách nemocnice, může být vyzvednut svým známým, může od něj převzít ošacení apod. Všechny tyto podstatné momenty přitom mohou být pro personál nemocnice, zvláště jedná-li se o rozsáhlejší nemocniční komplex, prakticky nezjistitelné (zdravotníci si jich mohou všimnout toliko mimoděk, permanentní sledování všech pacientů zdravotnickým personálem by v podstatě mohlo paralyzovat chod oddělení a obstruovat náležité poskytování léčebné péče). Za stavu, kdy je na daném (neuzavřeném) oddělení v návaznosti na povahu léčených diagnóz běžné, že se plně pohybliví pacienti vzdalují opakovaně ze svých pokojů, například, aby se bez doprovodu dostavili na jiná oddělení k vyšetření, ale též aby si zařídili své osobní záležitosti, šli se projít či něco koupit, lze navíc v krátkém časovém horizontu jen obtížně rozlišit mezi dočasnou nepřítomností, případně opakovanými nepřítomnostmi, a tím, kdy pacientovo vzdálení značí jeho záměr opustit nemocnici.

19. V případě popsaného chování a incidentu zemřelého pacienta, který předcházel jeho odchodu z nemocnice je zřejmé, že nemocnice neporušila svou prevenční povinnost. Na oddělení byla pacientovi zajištěna řádná péče, jejíž podstupování bylo na bázi svobodné volby pacienta. Co se týče monitorování pohybu pacienta, tak není v silách nemocnice monitorovat pohyb jednotlivého pacienta po oddělení, případně jejich vzdálení z oddělení. Jak je v nemocnicích běžné, při podobných hospitalizacích, tak pacienti nemají povinnost zdržovat se ve svých pokojích, mohou si dojít zakouřit, mohou se jít projít, mohou se setkat s rodinou mimo oddělení. Všechny tyto vzdálení z oddělení jsou pro personál obtížně zjistitelné, stejně tak jejich přesné trvání. Úkolem zdravotnického personálu je především poskytovat pacientům co možná nejlepší zdravotnickou péči, nikoliv neustále monitorovat jejich polohu. Nelze tedy uzavřít, že by zdravotnický personál nějak pochybil a porušil svou prevenční povinnost. Rovněž pracovník ochranky nikterak nepochybil, když nechal pacienta opustit nemocnici, jelikož neměl žádné oprávnění posuzovat zdravotní (duševní) stav pacienta, ani žádné oprávnění či povinnost pacientovi v odchodu z nemocnice. Neboť jak bylo uvedeno výše, v tomto případě bylo jen a pouze na pacientovi, zda se rozhodne podřídit doporučené léčbě.

20. Nelze uzavřít, že jednání zdravotnického i nezdravotnického personálu nemocnice, naplňuje znaky porušení prevenční ani jiné právní povinnosti, a že by bezprostředně vedlo k jeho úmrtí pacienta.

21. Vzhledem k tomu, že žalovaná nenaplnila všechny čtyři podmínky odpovědnosti za škodu dle §420 obč. zák., a to především tím, že neporušila žádnou právní povinnost rozhodl soud žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 281 632 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání (44 750 Kč) a dovolání (14 000 Kč) v celkové částce 58 750 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 895 000 Kč sestávající z částky 11 900 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 11 900 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum], z částky 11 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 11 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 11 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 11 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 11 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 11 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 11 900 Kč za odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. ze dne [datum], z částky 11 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 11 900 Kč za odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. ze dne [datum], z částky 11 900 Kč za dovolání dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. ze dne [datum], z částky 11 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky 11 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] a z částky 11 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] včetně patnácti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 184 200 Kč ve výši 38 682 Kč.

23. Dle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Náklady nesou žalobci, jelikož nebyli v řízení úspěšní. Náklady státu jsou v daném případě tvořeny následující částkou - 1 864 Kč jako svědečné přiznané svědku [jméno] [příjmení]; 17 787 Kč jako znalečné přiznané znaleckému ústavu Univerzita [ulice] v [obec], 3.LF za podaný znalecký posudek a 1 271 Kč jako znalečné přiznané znaleckému ústavu Univerzita [ulice] v [obec], 3.LF za účast na jednání. Celkem se jedná o 20 922 Kč, jelikož žalobci uhradili zálohu ve výši 10 000 Kč, byla jim uložena povinnost k zaplacení zbylé částky ve výši 10 922 Kč.

24. Lhůta k plnění stanovená výrokem V. a VI. tohoto rozhodnutí byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.