11 C 227/2017 - 737

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Fikoczkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] 2) [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované], Švédské království 3) [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa] [obec] všechny tři zastoupeny advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 4) [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] 5) [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení dědice takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je dědicem po zůstaviteli [jméno] [příjmení], narozeném [datum], naposledy bytem [adresa žalované], zemřelém [datum], podle závěti ze dne [datum], se zamítá.

II. Zastavuje se řízení v části, ve které se žalobce eventuálně domáhal určení, že v dědictví po zůstaviteli [jméno] [příjmení], [datum narození], naposledy bytem [adresa žalované], který zemřel 20. 9. 1996, dědí dědicové ze zákona a žalobce je jako pozůstalý syn jedním z těchto dědiců.

III. Vzájemný návrh, kterým se 1. – 3. žalované domáhaly vyslovení dědické nezpůsobilosti žalobce, se zamítá.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem na jedné straně a 1., 2. a 3. žalovanou na druhé straně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobce je povinen nahradit náklady řízení 4. žalované ve výši 11 790 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobce je povinen nahradit náklady řízení 5. žalované ve výši 10 890 Kč, k rukám zástupce 5. žalované, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Soud ukládá 1. a 3. žalované, aby zaplatily ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 5 soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že je dědicem ze závěti ze dne 6. 8. 1996 [celé jméno žalobce], [datum narození], zemřelého [datum]. Žalobce uvedl, že prvá závěť byla vyhotovena 30. 10. 1995 (u notářky [jméno] [příjmení], č. [anonymizováno] [číslo] a [spisová značka]), 2. závěť dne 14. 6. 1996, č. [spisová značka], [anonymizováno] [číslo], u notáře [anonymizováno] [příjmení] tak, že povolaní dědicové byli dle této závěti [jméno] [příjmení] (zemřelá manželka zůstavitele), žalobce, 2. žalovaná (dcera zůstavitele) a [příjmení] [příjmení] (předchůdce 3. žalované, [celé jméno žalované], 4. [celé jméno žalované], 5. [celé jméno žalované]) . 3. závěť byla sepsána 6. 8. 1996 allografně (předmětná závěť), originál nebyl předložen, dle této závěti jsou dědicové žalobce, 2. žalovaná, [jméno] [příjmení] (zemřelá manželka zůstavitele), [titul] [celé jméno vedlejší účastnice], [celé jméno vedlejšího účastníka]. Tato závěť ruší závěti předchozí. Tato závěť má veškeré náležitosti stanovené zákonem, je datována, zůstavitelem podepsána a podpis je potvrzen dokonce čtyřmi svědky, není relevantní, kdo tuto závěť zničil a proč. Je absurdní, aby tuto závěť zničil zůstavitel, když vynaložil úsilí k tomu, aby byla sepsána. Pokud tuto závěť někdo zničil, nebyl to zůstavitel, ale 2. žalovaná nebo [příjmení] [příjmení], respektive po jeho úmrtí jeho nástupci. Pokud by ji zničil zůstavitel, jistě by to někomu oznámil, což se nestalo. 2. žalovaná o existenci závěti věděla a hledala ji, o čemž svědčí stav bytu zůstavitele, v jakém jej opustila. V řízení o projednání pozůstalosti vedeném pod sp. zn. 18 D 1418/1996 u zdejšího soudu bylo žalobci uloženo, aby podal žalobu, že je dědicem dle této 3. závěti. Závěť byla platně pořízena, nese všechny formální znaky, k datu úmrtí zůstavitele existovala, originál po jeho smrti ale zničila [jméno] [příjmení] (což ji vylučuje z dědictví, to však žalobce není schopen doložit). Sporným je to, zda byla pořízena třetí závěť platně, zda byla zničena zůstavitelem nebo jinou osobou. Čtyři svědci potvrdili, že kopie odpovídá skutečné závěti, a to [titul] [celé jméno svědka], [titul] [celé jméno svědka], [celé jméno svědka] a [celé jméno svědka]. Zrušením závěti druhé sepisem závěti třetí došlo k tomu, že je možné postupovat pouze podle zákonné posloupnosti, protože třetí závěť rušila druhou – i pokud byla třetí zrušena, nemohla se obnovit druhá. Alternativně se žalobce domáhal určení, že je žalobce dědicem po zůstaviteli ze zákona. 2. 1. – 3. žalované navrhly, aby byla žaloba zamítnuta, neboť závěť je nesmyslná, jedná se o podvrh bez známého originálu, kdy pravá závěť sepsaná u notáře vylučuje jakékoli společné vlastnictví se žalobcem. Závěť dále neobsahuje formální ani obsahové náležitosti, není zřejmé, zda byla skutečně sepsána za života zůstavitele, žalované mají za to, že závěť byla pořízena podvodným způsobem až po smrti zůstavitele, čímž se žalobce dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele. Předmětná závěť je v každém případě neplatná, zůstavitel musí před svědky uvést, že se jedná o jeho poslední vůli, respektive že čestné prohlášení je odvolání závěti, svědkem může být pouze osoba, která je touto funkcí předem pověřena, nikoli osoba náhodná, svědkem nemůže být dědic ani osoby mu blízké, především však dědic nesmí působit jako pisatel závěti, a to pod sankcí neplatnosti. Předmětná závěť i čestné prohlášení jsou absolutně neplatné, zejména jsou falzem a byly pořízeny až po smrti zůstavitele, tedy k datu úmrtí zůstavitele neexistovaly. Žalobce zde působil jako pisatel, což opakovaně uváděl, byl přítomen jako svědek i při podpisu závěti, svědky nesvolával zůstavitel, ale žalobce, svědci jsou zde náhodné osoby, které zrovna byly v restauraci přítomny. Rozsáhlý exkurz žalobce týkající se dědické posloupnosti (zejména jeho dědické nároky po matce, otci či dědečkovi), popř. popis o průběhu uplatnění restitučních nároků, jsou zcela nadbytečné, tato otázka je řešena samostatně v řízení o dědictví po zůstaviteli. Stejně tak otázka platnosti 2. závěti již byla vyřešena, jak je uvedeno v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018 1. – 3. žalovaná se dále domáhaly vzájemným návrhem určení dědické nezpůsobilosti žalobce, a to z důvodu, že žalobce se dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele, když předloženou závěť ze dne 6. 8. 1996 zfalšoval. Žalované dále doplnily, že důvod dědické nezpůsobilosti také spatřují v tom, že žalobce v rozporu s vůli zůstavitele podal v roce 1992 k Okresnímu soudu v Kutné Hoře upravený žalobní návrh, kterým zůstavitel uplatňoval svůj restituční nárok na vydání nemovitostí v [obec] (továrního objektu [adresa]), žalobu ze dne 30. 3. 1992 z pověření zůstavitele sepisoval na psacím stroji [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], advokát, kdy v textu žalobního návrhu sepsaného jmenovaným advokátem je uvedeno v návrhu Dohody o vydání věci, aby předmětné nemovitosti v [obec] byly vydány třem osobám, a sice žalobci, 2. žalované a [jméno] [příjmení], žaloba, kterou žalobce podával na žádost zůstavitele osobně u Okresního soudu v Kutné Hoře, má upravený text Dohody o vydání, kdy předmětné nemovitosti mají být vydány pouze dvěma osobám, a to žalobci a 2. žalované, z textu skutečně podané restituční žaloby je zřejmé, že původní text Dohody o vydání byl úmyslně synem zůstavitele zaměněn textem psaným na počítači. Zůstavitel pak sám dopisem ze dne 17. 9. 1992 doplnil svůj žalobní návrh ve smyslu žaloby sepsané [anonymizováno] [příjmení] tak, že Dohoda o vydání věci má být sepsána pro tři osoby – žalobce, 2. žalovanou a [jméno] [příjmení]. Dále se žalobce dopustil ještě za života zůstavitele protiprávního a zavrženíhodného jednání proti vůli zůstaviteli, tím, že využil shody svého jména se svým otcem a nechal si vydat nemovitosti parc. [číslo] parc. [číslo] k. ú. [část obce], od [anonymizována dvě slova] v [obec] v hodnotě přes 20 milionů korun, a to tak, že se stal vlastníkem těchto nemovitostí sám, přestože zůstavitel chtěl ve svém vlastním, rukou psaném náčrtu rozdělení restitucí a poslední vůle, aby tento restituční nárok byl rozdělen mezi syna, dceru a jeho samotného. [ulice] [anonymizováno] pak podal žalobu na určení vlastnictví (sp. zn. 15 C 105/1996, vedeno u zdejšího soudu). Dalším jednáním, kterého se žalobce dopustil vůči dědicům ze závěti, je fakt, že zcela nepochybně věděl, že ohledně vydání nemovitostí v [obec] je uplatněna u Okresního soudu v Kutné Hoře žaloba na vydání věci dne 15. 4. 1998, tato dohoda pak byla uzavřena tak, že se nemovitosti v [obec] vydávají pouze dvěma osobám, a to žalobci a 2. žalované. Tuto dohodu uzavřel a podepsal žalobce bez řádného zplnomocnění od své sestry, 2. žalované. Žalobce nepochybně věděl, že se restituční nárok stává předmětem dědění, přesto v rozporu se zákonem a poslední vůlí zůstavitele uzavřel podvodným způsobem výše zmiňovanou Dohodu o vydání pozemků v [obec]. 3. 4. žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta, závěť mohl zničit i zůstavitel, žalobce sám uvádí, že není schopen doložit, zda závěť ze dne 6. 8. 1996 existovala ke dni úmrtí zůstavitele, ani kdo zapříčinil, že nebyla nalezena (kdo a kdy ji zničil). Žalobce se dále nemůže ev. petitu, protože toto nebylo dědickým soudem uloženo 4. 5. žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. Předmětem tohoto řízení není řešení restitučních nároků ani svéprávnost 2. žalované. 5. žalovaná je pasivně legitimována, neboť byla uvedena ve druhé závěti a naopak není uvedena v závěti třetí. V tomto řízení pak je nadbytečné řešit obsah dědického práva, pouze se zde řeší dědické právo jako takové. Nelze směšovat otázku restitučních nároků a dědického práva. Závěť neobsahuje zákonné náležitosti, zůstavitel si při sepisu závěti počínal nepřesvědčivě, vybral si za svědky osoby, které ani neznal a které ani nejsou schopny uvést, co bylo před nimi konkrétně učiněno. Není ani zřejmé, zda si svědky vybral zůstavitel, či to učinil žalobce za něj. Tyto osoby, které vystupují jako svědci, zde přišli kvůli právním poradám, byl to žalobce, kdo je požádal, aby svědčily, což je v rozporu s účelem zákonné úpravy. Žalobce jako osoba obmyšlená byl při sepisu závěti velmi aktivní, byl to on, nikoli zůstavitel, kdo požádal přítomné svědky, by u daného úkonu asistovali. To vše vede k neplatnosti úkonu od samého počátku, proto žalobce nemůže být úspěšný.

5. Pro úplnost soud konstatuje, že pokud byl navržen vstup jako vedlejších účastníků [titul] [celé jméno vedlejší účastnice] a [celé jméno vedlejšího účastníka], tito se svým vstupem do řízení nesouhlasili, proto s nimi v řízení soud nejednal.

6. Žalobce při jednání konaném dne 14. 11. 2018 vzal žalobu zpět co do eventuálního petitu (označeno v žalobě jako„ alt. 2“), v němž se žalobce domáhal určení, že v dědictví po zůstaviteli [jméno] [příjmení], [datum narození], naposledy bytem [adresa žalované], který zemřel [datum], dědí dědicové ze zákona a žalobce je jako pozůstalý syn jedním z těchto dědiců. O tomto zpětvzetí dosud nebylo rozhodnuto, proto soud řízení v této části podle ust. § 96 1 a 2 o. s. ř. zastavil (výrok II.).

7. Soud provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci řízení (§ 120 odst. 1 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“, ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o. s. ř.), provedl výslech svědků [titul] [celé jméno svědka], [titul] [celé jméno svědka], [celé jméno svědka] a [celé jméno svědka] (§ 126 o. s. ř.).

8. Soud přitom zamítl návrhy žalobce na doplnění dokazování o důkazy označené v podání ze dne 12. 3. 2019 (čl. 121) jako Přílohy č. 7 a 24–189, neboť tyto s věcí nijak nesouvisí a jsou tedy nadbytečné, neboť se jednak jedná o skupinu důkazů, které se vztahují k původním závětem zůstavitele a restitučních nároků rodiny žalobce, konkrétně označené jako Přílohy 7 - 20, a dále skupinu důkazů, které jsou navrženy za účelem přezkumu psychického stavu 2. žalované, což pro řízení není podstatné, ostatně konstatovat omezení svéprávnosti soud v tomto řízení ani není oprávněn, což bylo žalobci opakovaně sdělováno (skupina důkazů označených jako Přílohy 27–188). Dále byly zamítnuty návrhy žalobce na dokazování důkazy označenými č. 1-3 a 8-13 a 16a-38 v podání ze dne 3. 2. 2020 (čl. 213), neboť se opětovně vztahují k restitučním nárokům žalobce, popř. s touto věcí nesouvisí, dále důkazy označené jako Přílohy č. 1-11 v podání ze dne 14. 6. 2021 (čl. 287), neboť se opět vztahují ke stavu 2. žalované (1-8) a restitučních nároků (příloha č. 9-11), totéž platí ve vztahu k důkazům označeným v podání ze dne 24. 1. 2022 (čl. 486). Rovněž pro nadbytečnost byly zamítnuty důkazy označené jako příloha 1 – 10 v podání žalobce ze dne 29. 3. 2022 na čl. 645, a dále podání ze dne 29. 8. 2013 ve věci 4C 126/1992 čl. 592, usnesení 30Co 152/2021-229 čl. 595, usnesení 30Co 153/2021-214 čl. 598, dražební vyhláška čl. 601, dopis z 17. 6. 1996 čl. 604, dopis z 21. 7. 1996 čl. 605, dopis z 23. 7. 1996 čl. 606, návrh na zrušení dražební vyhlášky čl. 60, odvolání z 27. 5. 2021 čl. 610, usnesení o odkladu dražby čl. 612, usnesení z 10. 2. 2022 čl. 614, výzva k vydání věci ze dne 21. 11. 1990 čl. 719 a 4. 12. 1990 čl.

720. Rovněž soud zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování o výslech [jméno] [příjmení], neboť tento byl navržen k prokázání devastace bytu zůstavitele, a výslech [titul] [celé jméno vedlejší účastnice] k okolnostem zůstavitelovy 2. závěti a [obec] [anonymizováno] k tomu, že se 2. žalovaná snažila žalobci zatajit zůstavitelovo úmrtí, neboť tyto důkazy rovněž soud shledal nadbytečnými. Rovněž soud zamítl návrh 1. – 3. žalované na provedení důkazu účastnickou výpovědí 3. a 4. žalované k doložení nepravdivosti a rozporuplnosti žalobcových tvrzení a doložení tvrzení, že se zůstavitel se žalobcem nestýkal, to vše rovněž pro nadbytečnost.

9. Soud učinil na základě provedených důkazů následující skutková zjištění:

10. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 18 D 1418/1996-1454 ze dne 17. 10. 2017, bylo žalobci uloženo, aby ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení podal žalobu na určení, že je dědicem ze závěti po zůstaviteli ze dne 6. 8. 1996 (prokázáno usnesením ze dne 17. 10. 2017, č. j. 18 D 1418/1996-1454, příloha č. 1). Rozhodnutí bylo odvolacím soudem změněno pouze tak, že se nesprávná adresa žalobce nahrazuje adresou správnou a 5. žalované se podání žaloby neukládá, jinak bylo usnesení potvrzeno (prokázáno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č.j. 29 Co 55/2018-1552, Příloha č. 2).

11. Dne 30. 10. 1995 zůstavitel pořídil závěť ve formě notářského zápisu, v níž povolal svými dědici svou manželku, [jméno] [příjmení], žalobce, 2. žalovanou a [jméno] [příjmení] (prokázáno notářským zápisem ze dne 30. 10. 1995, NZ [číslo], [spisová značka], Příloha 3).

12. Dne 14. 6. 1996 zůstavitel pořídil závěť ve formě notářského zápisu, v níž povolal svými dědici svou manželku, [jméno] [příjmení], žalobce, 2. žalovanou a [jméno] [příjmení] (prokázáno notářským zápisem ze dne 14. 6. 1996, NZ [číslo], [spisová značka], Příloha 4). Zůstavitel dále učinil čestné prohlášení ve formě notářského zápisu, v němž uvádí, že uplatnil nárok na vydání nemovitostí, který postupuje ve prospěch 2. žalované a synovce [jméno] [příjmení], výslovně tímto ruší prohlášení ze dne 29. 4. 1991 (prokázáno notářským zápisem ze dne 14. 6. 1996, Příloha č. 22).

13. Z kopie závěti ze dne 6. 8. 1996 vyplývá, že tato obsahuje poslední vůli zůstavitele tak, že tímto ruší veškeré předchozí závěti a prohlašuje tuto závěť za jedinou pravou a poslední. Dědicem podílu na pozemcích v k. ú. [část obce], parc. [číslo] ustanovuje dceru zemřelého bratra [titul]. [jméno] [celé jméno vedlejšího účastníka] paní [titul]. [jméno] [příjmení] a žádá ji, aby tento prodala a strženou částku rozdělila mezi vlastníky, kteří byli uvedeni ve výpisu z katastru nemovitostí v době před vyvlastněním těchto pozemků v poměru jejich dědických podílů. Synovi, žalobci, odkazuje podíly na pozemcích v k. ú. [část obce], parc. [číslo] dále podíly na pozemcích v k. ú. [část obce], parc. [číslo]. Dědici rekreačního domku s nouz. [číslo] pozemků parc. [číslo] k. ú. [část obce] ustanovuje žalobce, 2. žalovanou a vnuka [celé jméno vedlejšího účastníka], rovným dílem. Součástí pozůstalosti činí také prohlášení ze dne 29. 4. 1991, kterým postoupil svůj restituční nárok, který mu vznikl dle zák. č. 403/1990 Sb. ve prospěch svých dětí, žalobce a 2. žalované Dědičkou ostatního majetku ustanovuje manželku, [jméno] [příjmení] (prokázáno kopií závěti ze dne 6. 8. 1996, příloha č. 5). Jako svědci podpisu závěti zůstavitele jsou zde podepsáni [celé jméno svědka], [celé jméno svědka], [celé jméno svědka] [celé jméno svědka] (prokázáno kopií závěti ze dne 6. 8. 1996, příloha č. 5, a svědeckými výpověďmi těchto svědků). Téhož dne zůstavitel sepsal čestné prohlášení, dle nějž ruší čestné prohlášení ze dne 14. 6. 1996 a prohlašuje ho za neplatné s tím, že toto učinil na základě psychického nátlaku, tyranizování a vydírání ze strany 2. žalované a [jméno] [příjmení] a jeho manželky (prokázáno čestným prohlášením ze dne 6. 8. 1996, příloha č. 6)

14. Z fotografií označených jako příloha č. 23 soud zjistil, že zachycují stav bytu zůstavitele ve velkém nepořádku, je zde převrácen nábytek, nepořádek (prokázáno fotografiemi, Příloha č. 23).

15. Z protokolu ze dne 24. 6. 1999 ve věci projednání dědictví po zůstaviteli bylo zjištěno, že žalobce zde uvedl, že existuje originál závěti zůstavitele ze dne 6. 8. 1996, který však nemá v držení (prokázáno protokolem ze dne 24. 6. 1999, 18 D 1418/96, Nd 212/96, čl. 431).

16. Z protokolu ze dne 16. 7. 1999 bylo zjištěno, že žalobce zde uvedl, že originál závěti nemá v držení, závěť ze dne 6. 8. 1996 sepisoval na svém počítači dle písemných poznámek svého otce, by přítomen podpisu zůstavitele závěti spolu s dalšími čtyřmi svědky, [titul] [celé jméno svědka] [anonymizováno] s tím, že se jedná o posluchače žalobce, jinak nejsou známí (prokázáno protokolem ze dne 16. 7. 1999, 18 D 1418/96, Nd 212/96, čl. 433).

17. Z protokolu ze dne 9. 9. 1999 bylo zjištěno, že žalobce zde k dotazu zástupkyně 1. – 3. žalované uvedl, že listinu na základě poznámek a instrukcí zůstavitele opsal, listiny byly podepsány téhož dne, tj. 6. 8. 1996 v restauraci [ulice] (prokázáno protokolem ze dne 9. 9. 1999, 18 D 1418/96, Nd 212/96, čl. 429).

18. Z protokolu ze dne 23. 4. 2002 (zahájeno 14:30 hod.) bylo zjištěno, že žalobce zde uvedl, že se jedná o přepis ručně psaného textu zůstavitele jeho sekretářkou pomocí PC v jeho kanceláři, listina byla podepsána v restauraci [ulice] dne 6. 8. 1996. Přepis a koncept byl zůstaviteli předán dopoledne dne 6. 8. 1996 ve shora uvedené restauraci a po 17:00 hod. byla listina podepsána v přítomnosti svědků. Zůstavitel přečetl přítomným, tj. [titul] [celé jméno svědka], [titul] [celé jméno svědka], pan [celé jméno svědka], pan [celé jméno svědka] a žalobce, listinu nazvanou čestné prohlášení ze dne 6. 8. 1996. Zůstavitel podepsal asi propiskou, asi po hodině zůstavitel restauraci opustil a listiny podepsané si vzal s sebou. Pan [celé jméno svědka] při své svědecké výpovědi uvedl, že zůstavitele viděl jednou, a to při podpisu čestného prohlášení ze dne 6. 8. 1996. Originál viděl a podepsal jej, nepamatuje si přesně obsah listiny, ví, že se jednalo o závěť nebo čestné prohlášení. Se zůstavitelem se setkal poprvé v nějaké restauraci, kam se dostavil s panem [celé jméno svědka], který chtěl využít služby pana žalobce. Zůstavitel je požádal, zda by vyslechli obsah listin, tyto nahlas přečetl a požádal je o podpis. Pan [celé jméno svědka] listiny podepsal a před podpisem si je přečetl. Zůstavitel podepsal listinu před ním, pak ji podepsal pan [celé jméno svědka] s tím, že se mu zůstavitel prokázal občanských průkazem. Zůstavitel rozhodně byl při smyslech.

19. Z protokolu ze dne 23. 4. 2002 (zahájeno 15:10 hod.) bylo zjištěno, že pan [celé jméno svědka] při své svědecké výpovědi uvedl, že zůstavitele viděl jen jednou, podpis na listině je jeho, listinu viděl v originále. Byl zde za žalobcem s tím, že potřeboval něco poradit, při té příležitosti byl požádán zůstavitelem, aby si vyslechl obsah listiny, pak je zůstavitel vyzval k podpisu, obsah listiny si ale nepamatuje- Zůstavitel listinu podepsal před ním jak časově, tak místně. Neví, kdo listinu sepisoval, kdo ji přinesl, jen že se jednalo o dvě listiny, závěť a čestné prohlášení, podepisovalo se k večeru, asi 17-18 hodin. Zůstavitel listinu přečetl a nekomentoval (prokázáno protokolem ze dne 23. 4. 2002, č. 18 D 1418/96, Nd 212/96, čl. 438).

20. Z protokolu ze dne 23. 4. 2002 (zahájeno 15:38 hod.) bylo zjištěno, že [titul] [celé jméno svědka] zde uvedl při svém výslechu, že podpis na listině je jeho, neví, kdo listinu sepisoval, při čtení a podepisování byl přítomen [titul] [celé jméno svědka], žalobce a jeho klienti, které nezná. Listinu podepisoval v restauraci [ulice], zůstavitel s nimi do hospody občas chodil, obsah si již nepamatuje. Zůstavitel listinu komentoval, ale obsah si již nepamatuje. Při jeho podpisu listiny byla již listina opatřena podpisem zůstavitele, nepamatuje si, zda viděl zůstavitele listinu podepisovat. Zůstavitel byl určitě při smyslech a celé situaci přikládal velkou vážnost. Zůstavitel se mu neprokazoval osobně průkazem. [titul] [celé jméno svědka] podepsal obě listiny, závěť i čestné prohlášení (prokázáno protokolem ze dne 23. 4. 2002, č. 18 D 1418/96, Nd 212/96, čl. 422).

21. Z protokolu ze dne 23. 4. 2002 (zahájeno 16:00 hod.) bylo zjištěno, že svědek [titul] [celé jméno svědka] v rámci svého svědeckého výslechu vypověděl, že listinu podepisoval, obsah je mu znám. Setkali se se zůstavitelem v restauraci [ulice], nepamatuje si, zda listinu zůstavitel četl nahlas. Dále byl přítomen [titul] [celé jméno svědka] a další osoby, které nezná, byl přítomen také žalobce. Nepamatuje si, zda viděl zůstavitele při podpisu, když listinu podepisoval, byl již zde jeho podpis, ze svědků podepisoval jako první. Situaci zůstavitel přikládal vážnost, byli střízliví. Listinu sepisoval zůstavitel, kolik bylo listin, si nepamatuje. Podepsal obě listiny, závěť i čestné prohlášení (prokázáno protokolem ze dne 23. 4. 2002, č. 18 D 1418/96, Nd 212/96, čl. 425).

22. Dne 17. 9. 1992 žalobce spolu s 2. žalovanou a [jméno] [příjmení] předložili podepsaný návrh na vydání nemovitosti Okresnímu soudu v Kutné Hoře, tak, že žalobce a 2. Žalovaná vypověděli plnou moc [anonymizováno] [příjmení] a budou se zastupovat sami, s tím, že upřesňují petit tak, že žalovaný je povinen uzavřít dohodu o vydání věci se žalobce, 2. žalovanou a [jméno] [příjmení], každý 1/3 (prokázáno dopisem ze dne 17. 9. 1992, čl. 501). Okresnímu soudu v Kutné Hoře byl předložen návrh na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podepsaný [anonymizováno] [příjmení], dle něhož jsou žalobci žalobce, zůstavitel a 2. Žalovaná oproti Rovnací a kotevní technika, s. p. Dle tohoto návrhu figurují v návrhu smlouvy o převodu majetku podle zákona FS č. 403/1990 Sb. jako zástupci původních majitelů žalobce, 2. žalovaná a [příjmení] [příjmení] (prokázáno žalobou ze dne 30. 3. 1992, čl. 503). Dle návrhu na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., který byl podán Okresnímu soudu v Kutné Hoře dne 31. 3. 1992, figurují jako příjemci ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb pouze žalobce a 2. žalovaná (prokázáno návrhem na stanovení povinnosti založeným na čl. 506). Při jednání ve věci konaném dne 3. 2. 1993 byla žalobci uložena povinnost předloži plnou moc od 2. Žalované (v tomto řízení druhá žalobkyně) a sdělení, koho si zvolila na území ČR pro doručování (prokázáno protokolem ze dne 3. 2. 1993, čl. 525). 2. žalovaná zaslala soudu dne 19. 2. 1993 sdělení, že dává plnou moc svému otci, aby ji při jednáních zastupoval, v této věci, ostatní moci vypovídá (prokázáno sdělením ze dne 19. 2. 1993, čl. 527, a plnou mocí ze dne 15. 1. 1993, čl. 528). Dne 15. 4. 1998 uzavřel žalobce s [anonymizováno] – [ulice] a [anonymizována tři slova], dohodu o vydání předmětných věcí, tak, že žalobce a 2. žalované náleží každému id. , přičemž dohodu podepsal také v zastoupení za 2. žalovanou a předložil plnou moc (prokázáno dohodou o vydání věcí ze dne 15. 4. 1998, čl. 529, a plnou mocí ze dne 9. 4. 1991, čl. 532). Soud řízení zastavil a zamítl návrh žalobkyně na připuštění záměny účastníků na straně žalobce a návrh na připuštění změny petitu s tím, že zůstavitel svůj nárok vůči žalovanému platně postoupil své dceři a synovi (v tomto řízení 2. a 3. žalobce), čímž ztratil aktivní legitimaci, pro neudělený souhlas s navrženou záměnou účastníků žalovaným a druhým žalobcem pak návrhu nemohl vyhovět. Toto usnesení bylo odvolacím soudem zrušeno. V rozhodnutí odvolacího soudu se dále uvádí, že nepodají-li včas výzvu osoby v jednotlivých skupinách, přísluší právo na vydání věci osobám v dalších skupinách, pokud svůj nárok včas uplatnily. Pokud však oprávněná osoba po 1. 11. 1990 zemře, stává se její nárok předmětem dědictví (prokázáno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, č. j. 30 C 430/97-276, čl. 515). 23. [ulice] [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova], podal u zdejšího soudu žalobu proti žalobci na určení neplatnosti odhody o vydání věci určení vlastnictví k vydaným nemovitostem, s tím, že teprve po uzavření dohody zjistil, že původní vlastník předmětných nemovitostí, tedy osoba, které byla věc odňata, tedy zůstavitel, stále žije (prokázáno žalobou ze dne 28. 2. 1996, čl. 512). Žaloba byla zamítnuta (prokázáno rozsudkem zdejšího soudu ze dn e14. 10. 1998, čl. 15C 105/96-50, čl. 564). Odvolací řízení o odvolání žalobce [příjmení] [anonymizována dvě slova] [obec] proti touto rozsudku bylo pro zpětvzetí zastaveno (prokázáno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1999, č. j. 12 Co 174/99-64, čl. 567)

24. Z ostatních provedených listinných důkazů nebylo zjištěno nic podstatného pro rozhodnutí ve věci.

25. Z účastnické výpovědi žalobce bylo zjištěno, že o třetí závěti se dozvěděl, když ji jeho otec sepisoval, měl ji sepsanou rukou se škrtanci, proto ji nechal přepsat na počítači některým ze svých zaměstnanců, jednalo se o některého z brigádníků. Přepsanou závěť si otec odnesl. Pak se sešli v restauraci, kde se scházel se svými kamarády. Dva se náhodou dostavili, a dále tam byli ještě dva lidé, které jsem neznal. Tyto dvě osoby, které uvedl, že nezná, byli jeho klienti, jakožto finančního poradce. V této restauraci, kde se s kamarády 1x týdny scházeli, se s nimi scházel také jeho otec, bydlel v domě vedle této restaurace. Ty dva tam přivedl tehdy proto, že s nimi měl schůzku, tedy vzal je i do hospody. Tehdy tam otec listinu přinesl, přečetl a před nimi ji podepsal. Datum na závěti je datum, kdy to bylo napsané na počítači, pak se sešli v restauraci asi do týdne. Závěť podepsali svědci, otec dal žalobci kopii závěti. 2. žalovaná přijela v roce 1996, bydlela s otcem u něj v bytě i s jeho manželkou. Bydlela zde i nějaký čas po jeho smrti.

26. Ze svědecké výpovědi [titul] [celé jméno svědka] soud zjistil, že byl u toho, když byla podepisována závěť, už o tom i dříve vypovídal. Schůzka proběhla v restauraci na [část obce], pili tam pivo, byl tam zůstavitel a také pan [celé jméno svědka]. Byla tam i spousta jiných lidí. Svědek podepsal předmětnou závěť vlastnoručně. Podepsal také čestné prohlášení. S panem [celé jméno vedlejšího účastníka] starším měl velmi přátelský vztah. Co přesně bylo v závěti, to si už nepamatuje. Závěť podepsal jako první. Svědek nevěděl, že se bude ten den závěť podepisovat, přišel tam, byl tam a podepsal ji. Neví, co se se závětí poté stalo, kdo ji odnesl, pak už ji nikdy neviděl. Podpis na závěti je jeho. Zdravotní stav zůstavitele byl velmi dobrý.

27. Ze svědecké výpovědi [titul] [celé jméno svědka] soud zjistil, že byli tehdy v hospodě, kdy jim žalobce řekl, že bude mít tatínek nějakou řeč, bylo zmíněno, že se jedná o závěť a související čestné prohlášení, ale obsah si již svědek nepamatuje. Bylo to v hospodě [ulice], tam zůstavitel bydlel. Zůstavitel jim něco přečetl, nepamatuje si již, co to bylo. Na schůzce byli také další dva lidé, které neznal. Bylo jich tam asi šest. Na druhé straně předložené závěti svědek označuje svůj podpis. Listiny přinesl pan [celé jméno vedlejšího účastníka] starší, zřejmě to podepsal první a pak svědci. Byl velmi fit, chodil s nimi pravidelně na pivo. Bylo to v hospůdce [anonymizována dvě slova].

28. Ze svědecké výpovědi [celé jméno svědka] soud zjistil, že byli v hospodě, kde jim žalobce řekl, zda by mohli podepsat ten dokument, jednalo se o poslední závěť. Moc si toho nepamatuje, byli v hospodě na obědě s kamarádem, panem [celé jméno svědka], dali si zde pivo, žalobce je požádal, aby podepsali závěť. Nepamatuje si, co bylo v závěti, jen, že tam bylo něco o [obec]. Zůstavitele zde viděl poprvé a asi i naposled. Bylo tam kromě svědka asi 3-5 dalších lidí. Neví, co se se závětí pak stalo. Na druhé straně závěti se jedná o jeho podpis.

29. Ze svědecké výpovědi [celé jméno svědka] soud zjistil, že si pamatuje na jméno [celé jméno vedlejšího účastníka], ale jinak si nic nepamatuje, pouze, že vypovídal tehdy u notáře. Zřejmě se zde na závěti jedná o jeho podpis, ale je to jen kopie. Nicméně bydliště zde uvedené bylo tehdy místo bydliště jeho rodičů, tam se zdržoval. Jinak si nic nepamatuje.

30. Na základě provedeného dokazování soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce spolu se zůstavitelem a čtyřmi dalšími osobami byli přítomni u podpisu listiny obsahující poslední vůli zůstavitele, přičemž svědci byli známí žalobce a listinu sepsal na počítači žalobce (nebo osoba jím pověřená). Na této schůzce byl přítomen zůstavitel, který prohlásil, že se jedná o jeho poslední vůli, obsah závěti přečetl a poté ji podepsal. Pak listinu podepsali svědci. Zůstavitel dne 20. 9. 1996 zemřel. V dědickém řízení byli svědci závěti vyslechnuti a žalobci bylo uloženo, aby podal žalobu na určení, že je dědicem z této závěti ze srpna 1998, neboť žalobce předložil pouze kopii této listiny a jeho dědické právo z této závěti je tak nejisté. Žádný ze svědků neví, co se stalo s originálem závěti, respektive zda závěť existovala k datu úmrtí zůstavitele.

31. Po právní stránce soud věc posoudil podle následujících ustanovení:

32. Podle § 175k odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013, závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Aktivní a pasivní legitimace účastníků tak vyplývá z usnesení dědického soudu vydaného dle § 175k odst. 1 o. s. ř. (v tehdejším znění)

33. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 18 D 1418/1996-1454 ze dne 17. 10. 2017, bylo žalobci uloženo, aby ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení podal žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli. Žaloba podaná podle § 170 z. ř. s. (dříve § 175k odst. 2 o. s. ř.) není určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu (srov. Zpráva projednaná a schválená občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982).

34. Podle ust. § 3069 o. z. se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.

35. Zůstavitel zemřel dne [datum], tedy za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). V souladu s ust. § 3069 o. z. proto soud aplikoval na výše zjištěný skutkový stav právní úpravu předchozí, ve znění do 31. 12. 2013.

36. Podle ust. § 476 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná (odst. 2).

37. Podle ust. § 476b obč. zák. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.

38. Podle ust. § 476e obč. zák. svědky mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit.

39. Podle ust. § 476f obč. zák. závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé.

40. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že se žalobce domáhal určení, že je dědicem dle 3. závěti zůstavitele ze dne 6. 8. 1996 podle ust. § 476 obč. zák. pořízené allografně za přítomnosti čtyř svědků, přičemž však disponuje pouze kopií této závěti, když mezi účastníky vznikl spor o to, zda originál této listiny označené jako závěť byl uvedeného dne sepsán a zůstavitelem podepsán dne 6. 8. 1996, případně zda originální listina této„ závěti“ byla či nebyla do smrti zůstavitele z jeho vůle zničena.

41. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázáno, že v srpnu 1996 se sešli zůstavitel, žalobce a čtyři shora uvedení svědci v restauračním zařízení, na níž byla předložena listina obsahující poslední vůli zůstavitele a čestné prohlášení, obě listiny datované dne 6. 8. 1996. Listina byla sepsána na psacím stroji, tedy nikoli vlastní rukou zůstavitele, přičemž všichni čtyři svědci uvedli, že tyto listiny podepsali, respektive svůj podpis během své svědecké výpovědi ztotožnili. Podle ust. § 476 odst. 1 obč. zák. může být závěť sepsána v jiné písemné formě (než rukou zůstavitele) za přítomnosti svědků, dále musí obsahovat den, měsíc a rok, kdy byla podepsána. Žalovaní v prvé řadě zpochybňovali, že závěť neobsahuje všechny zákonné náležitosti, které by obsahovat měla. Pokud nebyla závěť sepsána vlastní rukou, musí zůstavitel podle § 476b obč. zák. před aspoň dvěma svědky výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli a svědci musí tuto závěť podepsat. Soud v prvé řadě uvádí, že je pravdou, že svědkem skutečně mohou být ve smyslu ust. § 476b obč. zák. pouze takové osoby, které byly touto funkcí předem pověřeny a jsou s tímto pověřením srozuměny; není tedy tímto svědkem při pořizování závěti ten, kdo byl tomuto úkonu jen náhodně přítomen. Skutečnost, že zůstavitel sám volí osoby, které budou svědky, je jednou ze záruk skutečnosti, že je věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť obsahuje jeho vůli (srov. Usnesení Nejvyššího soudu z 28. 4. 1997, 2 Cdon 988/96). Ze svědeckých výpovědí pana [celé jméno svědka] a pana [celé jméno svědka] vyplynulo, že v srpnu 1996 se do uvedeného restauračního zařízení dostavili za žalobcem, nikoli za zůstavitelem (viz výpovědí svědků v řízení o pozůstalosti), skutečně se jednalo pouze o osoby náhodné ve smyslu uvedeného rozhodnutí, které zůstavitele neznaly. S ohledem na to, že však úkonu podpisu závěti byli přítomni celkem svědci čtyři, soud v tomto směru nemá za to, že by tato skutečnost měla vliv na platnost závěti. Svědci pan [titul] [celé jméno svědka] a pan [titul] [celé jméno svědka] vypověděli, že se zde se zůstavitelem pravidelně scházeli, zůstavitel je ještě před podpisem a přečtením obsahu listiny zpravil o tom, že se jedná o jeho poslední vůli. Soud má výpovědi svědků za věrohodné, je pochopitelné, že po více než 20 letech si nemohou na události pamatovat tak přesně, jako vypověděli během své výpovědi v řízení o pozůstalosti, kdy jejich svědecké výpovědi byly učiněny jen několik málo let poté. Pokud se nyní objevují v jejich výpovědích drobné nesrovnalosti (např. nepřesné označení restaurace apod.), pak je toto s ohledem na podstatný odstup času pochopitelné. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že listina nebyla sepsána samotným zůstavitelem, ale žalobcem. Podle ust. § 476f obč. zák. závětí povolaný dědic a osoby jemu blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé. Žalobce při svém účastnickém výslechu nejprve vypověděl, že závěť sepsal dle jeho pokynu brigádník, v řízení o pozůstalosti uváděl, že závěť sepsal sám, poté toto své tvrzení změnil tak, že to byla dokonce jeho sekretářka. V tomto směru není rozhodné, zda listinu sepsal žalobce nebo třetí osoba, neboť i pokud by skutečně listinu sepsal jeho brigádník či sekretářka, bylo toto dle jeho pokynu, tedy jako by ji sepsal žalobce sám, a tedy v rozporu s ust. § 476f obč. zák. Jestliže pisatel allografní závěti pořízené ve smyslu ustanovení § 476b nesplňuje podmínky vymezené ustanoveními § 476e, 476f pouze ve vztahu k některému z více dědiců povolaných k dědění touto závětí, pak je tato závěť neplatná v části týkající se tohoto dědice. S ohledem na ust. § 476f obč. zák. má tak soud za to, že pokud žalobce působil jako pisatel závěti (byť uvádí, že byla přepsána dle rukou psaných poznámek zůstavitele), nelze než dospět k závěru, že závěť je ve vztahu k němu neplatná a nemůže z této závěti dědit. V neposlední řadě též soud odkazuje účastnickou výpověď žalobce v tom směru, kdy žalobce zde uvedl, že datum uvedené na závěti je datum, kdy byla listina sepsána na počítači, pak se sešli se svědky v restauraci zhruba do týdne. K náležitostem, které musí pod sankcí neplatnosti každá závěť obsahovat, patří přitom též uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla podepsána. Zůstavitel může proto závěť sestavovat i po delší dobu; podmínkou stanovenou § 476 odst. 2 však je, aby se datum, které je v závěti uvedeno, shodovalo s datem, kdy byla listina podepsána. Taktomu ovšem v posuzované věci nebylo, což je další důvod absolutní neplatnosti předmětné závěti.

42. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že, dojde-li ke zničení listiny obsahující poslední vůli zůstavitele neúmyslně nebo osobou odlišnou od zůstavitele, bude pořízení pro případ smrti přesto vyvolávat právní účinky, jestliže se současně prokáže, že závěť obsažená ve zničené listině měla potřebné formální náležitosti (např. že byla napsána či podepsána vlastní rukou zůstavitele), a zjistí-li se, jaký měla obsah. Při ztrátě listiny obsahující poslední vůli zůstavitele je možné dědické právo z této závěti nabýt, prokáže-li se existence této listiny ke dni smrti zůstavitele a její platnost po formální i obsahové stránce (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2242/2012). Uvedené platí tím spíše v případech, kdy se jako důkazní prostředek nabízí fotokopie závěti a výslech osob, které měly závěť podepsat jako svědci této (allografní) závěti. Jelikož ztrátou či zničením originální listiny zachycující poslední vůli zůstavitele nemusí být vždy (za všech okolností) závěť zrušena, je nepochybné, že posouzení dědického práva účastníků řízení o dědictví v souzené věci závisí na zjištění sporných skutkových okolností, tedy zda zůstavitel dne 6. 8. 1996 platně pořídil o svém majetku závětí, event. zda tato závěť byla účinná také ke dni smrti zůstavitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2016, č. j. 21 Cdo 1473/2015).

43. Soud dále s ohledem na shora uvedené vyzval žalobce v průběhu jednání konaného dne 14. 11. 2018 podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby prokázal, že závěť existovala k datu úmrtí zůstavitele, popř. kdo a kdy ji zničil, a že závěť byla sepsána platně, ve lhůtě 1 měsíce.

44. Žalobce k uvedenému navrhl výslech shora uvedených svědků (svědci závěti), přičemž soud navrhované svědky vyslechl. Z provedených svědeckých výpovědí však nebylo zjištěno nic jiného než průběh schůzky v srpnu 1996 za přítomnosti žalobce a zůstavitele, kdy všichni čtyři svědci shodně potvrdili, že podpis na závěti (respektive předložené kopii) je skutečně jejich. K dotazu soudu, zda vědí, co se s originálem závěti poté dělo, jim však nebylo známo ničeho. Ostatně žalobce již v žalobě (ve spojení s dalšími podáními) uvedl, že mu ani není známo to, zda závěť nezničil sám zůstavitel, ačkoli měl za to, že tuto závěť zničila 2. žalovaná či dokonce [příjmení] [příjmení], toto však v řízení prokázáno nebylo. Žalobce dále navrhl fotografie, ze kterých má vyplývat stav bytu zůstavitele, jak ho zanechala 2. žalovaná, když závěť údajně hledala. Tyto fotografie soud rovněž provedl k důkazu, nicméně to, že originál závěti zničila 2. žalovaná, z nich bez dalšího nevyplývá. Žádné další důkazy k prokázání toho, že závěť existovala k datu úmrtí zůstavitele, žalobce nenavrhl.

45. S ohledem na vše shora uvedené má soud za to, že závěť je pro nedostatek zákonných náležitostí neplatná, navíc žalobce ani neunesl břemeno důkazní ve vztahu k tvrzení, že závěť k datu úmrtí zůstavitele existovala, ačkoli byl k tomu soudem vyzván, což je rovněž důvod, pro který žalobce z předmětné závěti dědit nemůže, soud proto žalobu zamítl (výrok I.).

46. Pokud se žalobce rozsáhle vyjadřuje k vadám předchozích závětí, popř. že byly sepsány pod nátlakem, a dále k průběhu uplatňování četných restitučních nároků, pak toto nebylo pro rozhodnutí ve věci podstatné, soud se těmito tvrzeními proto nezabýval. Rovněž nebylo pro rozhodnutí ve věci podstatné, že mezi účastníky probíhají další řízení, neboť v řízení o určení dědického práva dědice (zde žalobce) se soud rozsahem pozůstalosti nezabývá, pouze se omezí na zjištění, zda je navrhovatel dědicem zůstavitele či nikoli. Pakliže pak žalobce navrhoval vyloučení žalovaných 2. – 5. pro nedostatek naléhavého právního zájmu a pasivní věcné legitimace (když prve tyto sám v žalobě označil), soud opětovně konstatuje, že v řízení o určení dědického práva je nutné, aby byli účastníky o určení dědického práva všichni, s nimiž bylo jednáno jako s účastníky dědického řízení v době vydání usnesení, kterým byl žalobce odkázán k uplatnění svého práva žalobou. Ve věci se tak jedná o nerozlučné společenství na straně žalované (podle ust. § 91 odst. 2 o. s. ř.) a je tak dána jejich pasivní legitimace.

47. O vzájemné žalobě:

48. Podle ust. § 469 obč. zák. nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil. 49. 1. – 3. žalované v řízení uplatnily vzájemný návrh, a to na určení dědické nezpůsobilosti žalobce podle ust. § 469 obč. zák., neboť mají za to, že žalobce závěť zfalšoval a dále se dopustil zavrženíhodného jednání ve vztahu k žalovaným a zůstaviteli.

50. Smyslem a účelem rozhodování soudu ve sporném soudním řízení po odkazu z dědického řízení je posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a rozhodnout o tvrzeném (popíraném) dědickém právu. Z hlediska takového posouzení a rozhodnutí logicky není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém nebo některé z nich byly formulovány až v řízení sporném (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010). Naléhavý právní zájem 1. – 3. žalované na požadovaném určení ve smyslu § 80 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řad, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) shledal soud v samotné skutečnosti, že dědické právo žalobce je vůči dědickému právu žalovaných v konkurenčním postavení, když rozsah pozůstalosti, který připadne žalovaným, nepřímo úměrně určuje rozsah pozůstalosti, který připadne žalobci.

51. V § 469 jsou taxativně vypočteny důvody, pro které ten, kdo by jinak byl dědicem ze zákona nebo ze závěti, nebude pro dědickou nezpůsobilost dědit, přičemž se jedná o dva okruhy důvodů, pro které se ten, kdo by jinak byl dědicem, stává dědicky nezpůsobilým. Nedědí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům; a dále nedědí ten, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy.

52. V řízení nebylo zjištěno, že by se žalobce dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle žalobce tím, že by žalobce zfalšovat závěť ze dne 6. 8. 1996. Soud vyslechl všechny svědky závěti, přičemž tyto porovnal rovněž s protokoly o výslechu svědků v dědickém řízení, a dospěl k závěru, že výpovědi svědků působí věrohodně, jsou vzájemně konzistentní a průběh schůzky popisují (či popisovali) shodně. Jak bylo shora již uvedeno, je zcela pochopitelné, že si svědci již na detaily schůzky, na níž měla být závěť podepsána, nepamatují přesně. Svědci pan [celé jméno svědka] a pan [celé jméno svědka] navíc žalobce ani zůstavitele neznali, viděli ho na schůzce poprvé a naposledy (viz jejich výpovědi v rámci řízení dědickém). Soud nemá pochybnosti o tom, že schůzka zůstavitele a svědků za přítomnosti zůstavitele skutečně proběhla, listina obsahující poslední vůli žalobce byla v srpnu 1996 za přítomnosti zůstavitele jimi podepsána. Soud sice shora konstatoval, že sice žalobce listinu na psacím stroji přepsal (popř. jeho asistentka), nicméně v tomto jednání žalobce soud zavrženíhodné jednání proti poslední vůli nespatřuje.

53. Žalované dále spatřovaly zavrženíhodné jednání zůstavitele v tom, že žalobce v rozporu s vůlí zůstavitele podal v roce 1992 k Okresnímu soudu v Kutné Hoře upravený žalobní návrh, kterým uplatňoval svůj restituční nárok na vydání nemovitostí v [obec] (v žalobě vypracované dle pokynů zůstavitele [anonymizováno] [příjmení] bylo uvedeno, aby byly nemovitosti vydány třem osobám, žalobci, 2. žalované a [jméno] [příjmení], avšak v žalobě podané žalobcem jsou uvedeny pouze osoby dvě, žalobce a 2. žalovaná). Projevem poslední vůle zůstavitele je třeba rozumět zůstavitelovy úkony směřující ke stanovení dědiců nebo k tomu, aby došlo k dědění ze zákona. Jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele má za následek dědickou nezpůsobilost, pokud lze se zřetelem k motivaci, formě, intenzitě či účinku považovat toto jednání za zavrženíhodné. V prvé řadě se tak bude jednat především o jednání směřující proti listině obsahující poslední vůli, popř. jednání zmařující její realizaci. V uvedeném jednání, jak je popsaly žalované, však nelze jednání směřující proti listině obsahující poslední vůli (popř. zmařování jej realizace) spatřovat. I pokud by bylo prokázáno, že zůstavitel skutečně v rozporu s přáním zůstavitele upravil žalobní návrh směřující k vydání nemovitostí v restitučním řízení shora uvedeným způsobem, nejednalo by se o důvod zakládající jeho dědickou nezpůsobilost.

54. Dále žalované uváděly, že ještě za života zůstavitele se dopustil žalobce zavrženíhodného jednání proti vůli zůstavitele tím, že využil shody svého jména se svým otcem a nechal si vydat nemovitosti parc. [číslo] parc. [číslo] k. ú. [část obce], od [anonymizována tři slova] [obec] v hodnotě přes 20 milionů korun, a to tak, že se stal vlastníkem těchto nemovitostí sám, přestože zůstavitel chtěl ve svém vlastním, rukou psaném náčrtu rozdělení restitucí a poslední vůle, aby tento restituční nárok byl rozdělen mezi syna, dceru a jeho samotného. Opětovně, i pokud by bylo toto jednání žalobce prokázáno, pak by se nejednalo o zavrženíhodné jednání proti poslední vůli zůstavitele (navíc by k němu došlo ještě za života zůstavitele).

55. Pokud pak žalované uváděly, že se dopustil žalobce zavrženíhodného jednání vůči dědicům ze závěti, neboť musel vědět, že ohledně vydání nemovitostí v [obec] je uplatněna u Okresního soudu v Kutné Hoře žaloba na vydání věci ze dne 15. 4. 1998, kdy dohoda byla uzavřena tak, že se nemovitosti v [obec] vydávají pouze dvěma osobám, a to žalobci a 2. žalované, přičemž tuto dohodu uzavřel a podepsal žalobce bez řádného zplnomocnění od své sestry, 2. žalované, a zároveň žalobce nepochybně věděl, že se restituční nárok stává předmětem dědění, přesto v rozporu se zákonem a poslední vůlí zůstavitele uzavřel podvodným způsobem výše zmiňovanou Dohodu o vydání pozemků v [obec], pak se rovněž v uvedeném jednání (i pokud by bylo prokázáno) nejedná o zavrženíhodné jednání proti poslední vůli - zákon nestanoví jako důvod dědické nezpůsobilosti zavrženíhodné jednání proti případným dědicům.

56. Soud tak s ohledem na vše shora uvedené konstatuje, že jednak nebylo v řízení zjištěno, že by byla listina obsahující poslední vůli ze srpna 1996 žalobcem zfalšována, naopak soud uvěřil výpovědím vyslýchaných svědků, proto nebyly žalované vyzývány k tomu, aby toto své tvrzená prokázaly podle ust. § 118a o. s. ř. Ve vztahu k dalším jednáním, v nichž žalované spatřují zavrženíhodné jednání zůstavitele, nejedná se zde o zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůli zůstavitele. Pokud pak žalované uváděly, že v jednání žalobce spatřují znaky trestného činu podvodu, soud nedospěl k závěru, že se zde o trestné činy jedná (nedostatek veřejného zájmu), zejména však žalované uvedly, že byly orgány činnými v trestním řízení odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

57. I pokud by se tedy žalobce dopustil jednání, která jsou žalovanými popsána a která směřují proti ostatním dědicům (popř. zůstaviteli), soud v nich neshledává důvody k vyslovení dědické nezpůsobilosti žalobce, jednak ze shora uvedených důvodů, tedy že se nejedná o jednání proti poslední vůli zůstavitele, a dále ani ve shora uvedených jednání neshledává s ohledem na formu, intenzitě či účinku, že by se jednalo o jednání„ zavrženíhodné“. Soud s ohledem na vše shora uvedené proto rovněž vzájemnou žalobu, kterou se 1. - 3. žalované domáhaly vyslovení dědické nezpůsobilosti žalobce, zamítl (výrok III.).

58. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a 1. – 3. žalovanou (výrok IV.) soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť byli úspěšní i neúspěšní (v řízení o žalobě a o vzájemné žalobě) stejnou měrou.

59. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a 4. žalovanou (výrok V.) soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že procesně zcela úspěšné 5. žalované byla přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 5 úkonů právní služby po 1 500 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ vyhláška“, a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. d) podání ze dne 28. 6. 2018, ze dne 30. 9. 2019, vyjádření k odvolání ze dne 17. 1. 2020 a písm. g) účast na jednání dne 22. 6. 2021, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 9 odst. 1 této vyhlášky) a 5 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky). Celkové náklady 4. žalované v souvislosti se zastoupením advokátem [anonymizováno] [příjmení] tak činí 10 890 Kč (zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). V další fázi řízení 4. žalovaná zastoupena nebyla, proto má nárok na paušální náhradu nákladů podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spoj. s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a to konkrétně za účast při jednání 15. 3. 2022 přesahujíc dvě hodiny a dne 3. 5. 2022, tedy tři náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle ust. § 1 odst. 3 písm. c) ve spojení s ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem tedy náklady řízení 4. žalované činí částku ve výši 11 790 Kč a byly přiznány v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.). Pro úplnost soud doplňuje, že pokud 4. žalovaná žádala rovněž přiznání paušální náhrady za účast při jednání 13. 9. 2017, zřejmě se jedná o chybu, neboť řízení bylo zahájeno až v listopadu 2017, a ve vztahu k jednání dne 3. 5. 2022 soud konstatuje, že toto jednání bylo včas odročeno.

60. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a 5. žalovanou (výrok VI.) soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšné 5. žalované byla přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 5 úkonů právní služby po 1 500 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ vyhláška“, a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. g) ust., účast na jednání dne 5. 10. 2021, 15. 3. 2022 přesahující dvě hodiny a 3. 5. 2022, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 9 odst. 1 této vyhlášky) a 5 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky). Celkové náklady 5. žalované ve výši 10 890 Kč (zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů a výše zmíněný soudní poplatek) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

61. O poplatkové povinnosti 1. a 3. žalované (výrok VII.) soud rozhodl podle ust. § 4 odst. 1 písm. a) ve spoj. s § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ z. s. p.“) přičemž výše soudního poplatku je dána dle Položky 4 odst. 1 písm. c) sazebníku soudních poplatků, který je přílohou z. s. p.

2. Žalované přitom poplatková povinnost uložena nebyla, neboť byla v řízení od soudních poplatků osvobozena.

Poučení