11 C 231/2022-49

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaného: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 29 519,44 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 581,44 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 7 581,44 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 9 759 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 228,27 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 307,55 Kč, ročního zákonného úroku z prodlení z částky 9 570,92 Kč ve výši 8,25 % od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 9 570,92 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žaloba se co do zaplacení částky 12 179 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 146,72 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 363,91 Kč, ročního zákonného úroku z prodlení z částky 6 812,22 Kč ve výši 10 % od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 6 812,22 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky 29 519,44 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které, mu poskytla částku 11 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku úvěru spolu s částkou 9 759 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 968 Kč, jednak odměnu za zpracování zápůjčky ve výši 4 548 Kč a jednak poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 243 Kč, a to formou 60. týdenních splátek po 346 Kč, přičemž poslední splátka byla spatná dne [datum]. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, čím porušil smluvní ujednání, poslední splátka byla z jeho strany uhrazena [datum]. Ke dni [datum] vyčíslil původní věřitel dlužnou jistinu částkou 9 570,92 Kč a dlužný poplatek částkou 7 769,52 Kč. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 3 300 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny úvěru ve výši 9 570,92 Kč, dlužného poplatku ve výši 7 769,52 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 307,55 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 228,27 Kč a dále z úroku ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 570,92 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 570,92 Kč od [datum] do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Dále původní věřitel uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které, mu poskytla částku 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku úvěru spolu s částkou 14 925 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 683 Kč, jednak odměnu za zpracování zápůjčky ve výši 6 020 Kč a jednak poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 422 Kč, a to formou 60. týdenních splátek po 499 Kč, přičemž poslední splátka byla spatná dne [datum]. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, čím porušil smluvní ujednání, poslední splátka byla z jeho strany uhrazena [datum]. Ke dni [datum] vyčíslil původní věřitel dlužnou jistinu částkou 6 812,22 Kč a dlužný poplatek částkou 5 366,78 Kč. Žalovaný nezaplatil po podpisu smlouvy o postoupení pohledávek již ničeho. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny úvěru ve výši 6 812,22 Kč, dlužného poplatku ve výši 5 366,78 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 363,91 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 146,72 Kč a dále z úroku ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 6 812,22 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z dlužné jistiny ve výši 6 812,22 Kč od [datum] do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Před poskytnutím zápůjček provedl původní věřitel s odbornou péčí hodnocení schopnosti žalovaného požadované půjčky splácet. Dané posuzoval podle informací získaných od žalovaného těsně před uzavřením smluv o zápůjčkách, žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem [datum] ([číslo]) soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Smlouva“). Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 11 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 759 Kč zaplatit v pravidelných 60. týdenních splátkách po 346 Kč (poslední splátka ve výši 345 Kč). Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzal celou částku zápůjčky v hotovosti.

5. Z listiny označené jako Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr (ke smlouvě [číslo]) bylo zjištěno, že žalovaný byl identifikován rodným číslem a číslem občanského průkazu. Při vyplnění uvedl, že je svobodný, se středoškolským vzděláním, žije v nájemním bydlení na kontaktní adrese, je majitelem auta, pracuje na plný pracovní úvazek z titulu pracovní smlouvy jako stavební dělník u [právnická osoba] [anonymizováno], [obec]. Jeho čistý příjem činil 16 225 Kč, další čistý příjem činil 2 000 Kč, celkem tedy měsíčně částka 18 225 Kč. Byl držitelem kreditní karty, bez externích splátek zápůjček, ale s interními splátkami 2 000 Kč a odhadovanými měsíčními výdaji v částce 4 000 Kč. K tomu předložil pracovní smlouvu na dobu neurčitou, výpisy z bankovního účtu za [anonymizováno], [číslo] a dvě výplatní pásky.

6. Z listiny označené jako Tabulka umoření vyplynulo, že žalovaný uhradil dne [datum] 800 Kč, dne [datum] částku 1 500 Kč, dne [datum] částku 500 Kč a [datum] částku 500 Kč, celkem tedy částku 3 300 Kč.

7. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem [datum] ([číslo]) soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Smlouva“). Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 15 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13 125 Kč zaplatit v pravidelných 60. týdenních splátkách po 499 Kč (poslední splátka ve výši 484 Kč). Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzal celou částku zápůjčky v hotovosti.

8. Z listiny označené jako Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr (ke smlouvě [číslo]) bylo zjištěno, že žalovaný byl identifikován rodným číslem a číslem občanského průkazu. Při vyplnění uvedl, že je svobodný, se středoškolským vzděláním, bez vyživovací povinnosti, s vlastním bydlením na kontaktní adrese, je majitelem auta, pracuje na plný pracovní úvazek z titulu pracovní smlouvy jako elektrikář u [právnická osoba] [anonymizováno], [obec]. Jeho čistý příjem činil 17 823 Kč měsíčně. Byl držitelem kreditní karty, s externími splátkami zápůjček v celkové výši 6 000 Kč, bez interních splátek a odhadovanými měsíčními výdaji v částce 3 000 Kč. Měl také již zápůjčku u jiné společnosti. K tomu předložil pracovní smlouvu na dobu neurčitou a dvě výplatní pásky za [anonymizováno], [číslo].

9. Z listiny označené jako Tabulka umoření vyplynulo, že žalovaný uhradil v období ode dne [datum] do [datum] částku celkem 17 746 Kč.

10. Z listiny označené jako Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] vyplynulo, že ji uzavřel původní věřitel se žalobkyní a jejím předmětem byl převod pohledávek ze smluv o půjčce nebo zápůjčce uvedených v příloze [číslo] smlouvy, a to se všemi právy s nimi spojenými. Z přiloženého výňatku seznamu postupovaných pohledávek je patrné, že pohledávky za žalovaným přešly na žalobkyni pod pořadovým [číslo].

11. Z Oznámení společnosti [právnická osoba], [IČO], o postoupení pohledávek ze dne [datum] a podacího lístku má soud za prokázané, že původní věřitel žalovanému oznámil, že postoupil pohledávky za ním ze Smlouvy na žalobkyni (ztotožněno dle variabilních symbolů Smlouvy). Dopis byl odeslán dne [datum].

12. Z Předžalobní výzvy ze dne [datum] a podacího lístku má soud za prokázané, že dne [datum] zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky ze smluv nejpozději do [datum].

13. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu:

14. Původní věřitel a žalovaný podepsali listiny označené jako smlouvy o zápůjčce, na jejichž základě se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 11 000 Kč a 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto částky spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 759 Kč a 13 125 Kč vrátit v obou případech v pravidelných 60. týdenních splátkách po 346 Kč (poslední splátka ve výši 345 Kč), resp. po 499 Kč (poslední splátka ve výši 484 Kč). Žalovaný převzal vždy celé částky v hotovosti v místě svého bydliště. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci těchto smluvních vztahů částku celkem 3 300 Kč, resp. částku 17 746 Kč. Původní věřitel oznámil žalovanému, že pohledávku za ním postoupil žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení pohledávky do [datum]. K tvrzení o zkoumání schopnosti žalovaného splácet poskytnuté finanční částky nebylo ani k výzvě soudu žalobkyní předloženo ničeho dalšího.

15. Soud se zabýval předně tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (v podrobnostech viz usnesení č.l. 18). Žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum], v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta původním věřitelem. Původní věřitel dle názoru žalobkyně splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětných smluv. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného, které soudu ovšem předloženy nebyly, byť jsou konstatovány v Zákaznických kartách žalovaného. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že Provident před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v Zákaznické kartě. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně je názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovaným sdělených informací a předložených dokladů. Doplnila, že původní věřitel ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného. Uchazeči o půjčku, resp. zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy. Navíc dle zákona č. 257/2016 Sb. neprokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost.

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

17. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

18. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle § 1959 písm. e) o. z., neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

25. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

27. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

29. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

30. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

31. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

32. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

33. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaná nějakou dobu splátky hradila a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba], dostupný na [webová adresa]). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.).

34. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalovaného, když tvrzení nabídnuté žalovaným nepodrobil jakémukoli kritickému zkoumání. Pochybnost musely v původním věřiteli vzbudit skutečnosti, které žalovaný uvedl do zákaznické karty o své osobě, zejména změna druhu bydlení v průběhu šesti měsíců při téměř nezměněných nákladech, resp. výdajích na život žalovaného, který byl zároveň majitelem vozidla. Dále změna pracovní pozice (pracovní zařazení) při nezměněném čistém měsíčním příjmu a zejména v případě prvně půjčované částky závazky u jiných společností, výše jejich splátky, celkový objem a fakt, že byl žalovaný držitelem kreditní karty (předpoklad kontokorentu). Původní věřitel zkoumal toliko doložení výše příjmu a povahu pracovního úvazku žalovaného. Měsíční výdaje nejsou jakkoli specifikovány, natož doložený. Kontext situace, kdy žalovaný ve snaze získat úvěr u nebankovního poskytovatele lichevních úvěrů (tj. že není schopen dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro něj znatelně výhodnějších podmínek), představuje jen další skutečnost vyvolávající zvýšenou potřebu obezřetnosti stran správnosti a úplnosti žalovaným uváděných údajů. Žalobkyně nepředložila jakékoli listiny, z nichž původní věřitel vycházel při posuzování bonity žalovaného. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění.

35. Žalobkyně dále neprokázala, že by původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí, SOLUS, NRKI apod. Nejedná se přitom o detektivní činnost, nýbrž o úkon provedený v řádech desítek sekund. Pokud by původní věřitel postupoval s odbornou péčí, stačilo si tímto způsobem ověřit tvrzení žalovaného v žádosti o úvěr o neexistenci exekučního řízení.

36. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevné, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

37. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

38. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, v žádném případě nelze pojímat obecně, neboť sám o sobě je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ původního věřitele, jak je soudu známo z jeho vlastní rozhodovací činnosti, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují nebo hůř, aktivně se podílí na vyplnění formulářů stran majetkové, osobní a sociální situace jejich klientů tak, aby údaje vyhovovaly závěru o vhodnosti poskytnutí úvěru. Krom toho všeho byl v daném případě původním věřitelem ověřen toliko příjem žalovaného, a to výplatními páskami, resp. pracovní smlouvou. V ostatním se spokojil s tvrzením žalovaného, případně rozhodné skutečnosti nezkoumal vůbec.

39. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú.

40. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto je nutné právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 15 000 Kč, resp. částku 11 000 Kč. Bylo prokázáno listinou označenou jako Tabulka umoření, že na částku 15 000 Kč uhradil žalovaný částku 17 746 Kč a na částku 11 000 Kč pak 3 300 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalované nadále existuje ve výši 7 581,44 Kč, což je částka, která zbývá po odečtení částky 3 418,56 Kč, o které žalobkyně v žalobě tvrdila, že ji žalovaný uhradil, resp. tvrdila, že na dlužné jistině zbývá částka 9 570,92 Kč a na dlužném poplatku částka 7 769,52 Kč. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně, když uhrazená částka je částkou vyšší, než částka doložená Tabulkou umoření. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Pohledávky z bezdůvodného obohacení byly postoupeny původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávky příp. náleží z jiného titulu, než jak jej ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení.

41. Žalovaný byl vyzvána žalobkyní k vrácení dlužné částky do 10ti dnů od doručení výzvy, tj. podle výpočtu soudu do [datum] (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva se dostala včas do sféry žalovaného, když výzva ze dne [datum] byla podána k poštovní přepravě dne [datum], doručena byla dne [datum] a dluh měl být uhrazen do [datum]). Dnem následujícím, tedy [datum], se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

42. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 581,44 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne [datum] do zaplacení.

43. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky, poplatek za pojištění a smluvní úrok. V případě požadovaných poplatků se přitom bezpochyby jednalo o příslušenství pohledávky.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem IV. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení z procesního hlediska úspěšnější, dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

45. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení