11 C 233/2023 - 29

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o 17 624,47 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 496,38 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení ve výši 1 033,41 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 687,7 Kč a částky 579,09 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 496,38 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 17. 4. 2023, ve znění doplnění ze dne 24. 1. 2024, se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 496,38 Kč kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 033,41 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 687,7 Kč a částky 579,09 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 496,38 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnila tak, že žalovaný a předchůdkyně žalobkyně společnost [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]., IČ [IČO] (dále jen také jako „předchůdkyně žalobkyně“) uzavřeli dne 2. 7. 2021 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku ve výši 11 500 Kč na jeho bankovní účet. Žalovaný se poté zavázal na základě dodatku vrátit jistinu 11 496,38 Kč s poplatkem ve výši 5 049 Kč do 13. 11. 2021, což ale neučinil. Na základě rámcové smlouvy ze dne 18. 7. 2022 a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2022 došlo s účinností ke dni 14. 12. 2022 k postoupení pohledávky z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Ke dni postoupení činila hodnota pohledávky částku 29 263,17 Kč a skládala se z jistiny ve výši 11 496,38 Kč; poplatku ve výši 5 049 Kč; smluvní pokuty ve výši 579,09 Kč; smluvního úroku ve výši 4 138,70 Kč za období od 14. 11. 2021 do 14. 11. 2022, počítaného z jistiny ve výši 11 496,38 Kč sazbou 36 % ročně; poplatků za upomínky ve výši 8 000 Kč. Žalobkyně po žalovaném ale požaduje pouze jistinu ve výši 11 496,38 Kč; poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 049 Kč; smluvní úrok ve výši 4 138,70 Kč za období od 14. 11. 2022 do 14. 11. 2022 z jistiny 11 496,38 Kč ve výši 36 % ročně; poplatek za odeslání upomínek ve výši 500 Kč; kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 033,41 Kč počítaný za období 14. 11. 2021 do 5. 12. 2022 z jistiny ve výši 11 496,38 Kč a smluvní pokutu ve výši 579,09 Kč počítanou z částky 11 496,38 Kč od 14. 11. 2021 do 3. 1. 2022 sazbou 0,1 % denně. Žalobkyně vyzývala před podáním žaloby žalovaného k úhradě dlužné částky. Předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, přičemž na základě předložených dokumentů a údajů sdělených žalovaným dospěla žalobkyně k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splatit, když dle údajů mu měsíčně zbývala částka 14 452 Kč.

2. Žalovaný se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřil. Soud učinil následující skutková zjištění:

3. Ze sdělení [Anonymizováno] ze dne 31. 1. 2024 soud zjistil, že účet č. [č. účtu] patří žalovanému.

4. Z potvrzení o platbě ze dne 2. 7. 2021 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně vyplatila na účet č. [č. účtu] částku 11 500 Kč z účtu č. [č. účtu].

5. Z potvrzení o platbě ze dne 5. 4. 2021 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně byla na účet č. [č. účtu] připsána platba 1 Kč z účtu č. [č. účtu].

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] datované dnem 2. 7. 2021, bylo zjištěno, že stranami smlouvy je žalovaný a předchůdkyně žalobkyně. Obsahem smlouvy je závazek předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému částku 11 500 Kč a závazek žalovaného tuto částku vrátit do 30 dnů spolu s úrokem 340,27 Kč a poplatkem za sjednání úvěru ve výši 941,75 Kč, kdy žalovaný byl povinen vrátit do 1. 8. 2021 částku 12 782,02 Kč, RPSN činilo 261,80 % ročně. Pokud by žalovaný překročila dobu splatnosti, byla povinen uhradit částku 16 549 Kč, kdy RPSN činilo 8 279,78 %. Smlouva obsahuje doložku o podpisu žalovaného prostřednictvím elektronického kódu [Anonymizováno], doložka o podpisu je vložena do prostého textu na konec smlouvy. Jiný podpis žalovaného neobsahuje.

7. Z dodatku ke smlouvě o půjčce datovaným dne 14. 10. 2021 bylo zjištěno, že stranami dodatku je žalovaný a předchůdkyně žalobkyně. Předmětem dodatku je stanovení nového data splatnosti půjčky ze smlouvy č. [hodnota] na den 13. 11. 2021. Dodatek obsahuje doložku souhlasu žalovaného s dodatkem odesláním platby na prodloužení a následující přijetí platby zapůjčitelem. Jiný podpis žalovaného neobsahuje.

8. Ze žádosti o spotřebitelský úvěr č.l. 18 spisu bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti uvedl, že má příjem ve výši 30 452 Kč a výdaje 16 000 Kč, z toho náklady na bankovní úvěry 6 000 Kč, na nebankovní úvěry 2 000 Kč, na bydlení 6 000 Kč a ostatní výdaje 2 000 Kč. Žádost není jakkoliv podepsána.

9. Z úvěruschopnosti klienta č.l. 19 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně prověřovala jméno žalovaného v databázích, kdy zjistila, že žalovaný má celkem 6 čerpaných půjček. Předchůdkyně žalobkyně pracovala s příjmem 30 452 Kč a výdaji 16 000 Kč a limitem zadlužení 90 %, kdy dospěla k závěru, že žalovaný je schopen uhradit splátku 13 007 Kč. Dokument není jakkoliv podepsán žalovaným.

10. Ze rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne 18. 7. 2022, dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2022, potvrzení o provedení transakce ze dne 14. 12. 2022 a seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně uzavřely rámcovou smlouvu, na základě které se dohodly, že budou dílčími smlouvami postupovány pohledávky z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Dne 12. 12. 2022 2022 uzavřely dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, jejíž součástí byla i pohledávka za žalovaným ve výši 29 263,17 Kč z titulu smlouvy č. [Anonymizováno], přičemž dne 14. 12. 2022 žalobkyně uhradila předchůdkyni žalobkyně úplatu za postoupené pohledávky na účet předchůdkyně žalobkyně specifikovaný v rámcové smlouvě o postupování pohledávek.

11. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 3. 4. 2023 a podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě částky 20 003,26 Kč.

12. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 12. 2022 a podacího archu bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznamovala žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy č. [hodnota] na žalobkyni.

13. Z dalších provedených důkazů soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť s ohledem na právní hodnocení nebyl jejich obsah podstatný. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:

14. Předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho účet [Anonymizováno] dne 2. 7. 2021 částku 11 500 Kč. Předchůdkyně žalobkyně vyhotovila smlouvu č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] datovanou dnem 2. 7. 2021, která obsahuje doložku o podpisu žalovaného prostřednictvím elektronického kódu [Anonymizováno], doložka o podpisu je vložena do prostého textu na konec smlouvy. Jiný podpis žalovaného neobsahuje. Obsahem smlouvy je závazek předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému částku 11 500 Kč a závazek žalovaného tuto částku vrátit do 30 dnů spolu s úrokem s úrokem 340,27 Kč a poplatkem za sjednání úvěru ve výši 941,75 Kč, kdy žalovaný byl povinen vrátit do 1. 8. 2021 částku 12 782,02 Kč, RPSN činilo 261,80 % ročně. Pokud by žalovaný překročil dobu splatnosti, byl povinen uhradit částku 16 549 Kč, kdy RPSN činilo 8 279,78 %. Následně předchůdkyně žalobkyně vyhotovila dodatek ke smlouvě o půjčce datovaný dne 14. 10. 2021. Předmětem dodatku je stanovení nového data splatnosti půjčky ze smlouvy č. [hodnota] na den 13. 11. 2021. Dodatek obsahuje doložku souhlasu žalovaného s dodatkem odesláním platby na prodloužení a následující přijetí platby zapůjčitelem. Jiný podpis žalovaného neobsahuje. Žalovaný ničeho neuhradil. Pohledávka z tvrzené smlouvy byla na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne 18. 7. 20022 a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2022 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně před podáním žaloby vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

17. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – [Anonymizováno]. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Soud dospěl k následujícímu právnímu hodnocení:

19. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti.

20. Žalobkyně svůj nárok dovozovala ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která měla být uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným. Odhlédne-li soud od skutečnosti, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaný tvrzenou smlouvu v předloženém znění a dodatek podepsal, tak s odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný spotřebitelský úvěr. Žalobkyně ale neprokázala, že by úvěruschopnost byla jakýmkoliv způsobem ověřována. Žalobkyně tvrdila, že předchůdkyně žalobkyně ověřila úvěruschopnost z tvrzení žalovaného o jeho příjmu a výdajích, které ověřila pomocí předložených dokumentů, přičemž žalovanému zůstala po odečtení výdajů částka 13 007 Kč, tedy částka dostatečná ke splacení úvěru. K tomuto předložila žádost o úvěr, ve které je uveden příjem žalovaného 30 452 Kč a výdaje 16 000 Kč. Žádost ale není nikým podepsána a žalobkyně nedoložila, že by předchůdkyně žalobkyně příjem nebo výdaje žalovaného, jakkoliv ověřovala, jak je její povinností, navíc předchůdkyně žalobkyně zjistila, že v době poskytnutí spotřebitelského úvěru měl žalovaný již další 4 půjčky. Dle názoru je nezbytným minimem v rámci procesu ověření úvěruschopnosti, že si poskytovatel úvěru ověří alespoň tu skutečnost, že má žadatel o úvěr příjem ve výši, jaký tvrdí. To vše za situace, kdy žalovaný byl povinen naráz uhradit částku 12 782,02 Kč, tedy vysokou splátku úvěru, která činila skoro polovinu jeho měsíčního příjmu a skoro celou částku zbývající mu každý měsíc k obživě, kterou žalobkyně vypočítala. Žalobkyně ale neprokázala, že by žalovaný měl tvrzené příjmy a výdaje, žádné další důkazy k tomuto nepředložila. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání a vlastní vinou se zbavila možnosti být poučena dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) o povinnosti prokazovat veškeré rozhodné skutečnosti ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou (ať už byla žalovaným podepsána, či nikoliv) a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila na jeho účet částku 11 500 Kč. Žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni, na kterou byla pohledávka ze smlouvy (a všechna práva s ní spojená) postoupena, tedy vzniklo právo na vrácení požadované jistiny ve výši 11 496,38 Kč, soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalovanému povinnost částku uhradit.

21. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení žádných dalších požadovaných nároků a ani na zaplacení požadovaného úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU, má tak učinit ve lhůtě přiměřené jeho možnostem a dosud není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyl v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

22. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

23. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaný byl povinen tvrdit a prokazovat, jaké byly její možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

24. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

25. Výzvy, uvedené v bodě 23 tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohli dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

26. Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZoSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní) pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

27. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst.1 ZoSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

28. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

29. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení všech nároků nad rámec jistiny, včetně zákonného úroku z prodlení, zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaný byl sice v řízení procesně úspěšnějším účastníkem, ale žádné náklady mu nevznikly.