11 C 253/2022-50

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Lady Horákové a přísedících Pavly Pečenkové a Viktorie Bartoníčkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky 2 667 128 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2 667 128 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 182 680 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, 8,25 % ročně z částky 182 680 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, 8,25 % ročně z částky 210 082 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení, 8,25 % ročně z částky 182 680 Kč od 1. 6. 2021 do zaplacení, 8,5 % ročně z částky 191 814 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení, 8,5 % ročně z částky 200 948 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení, 8,5 % ročně z částky 191 814 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení, 8,5 % ročně z částky 182 680 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení, 8,5 % ročně z částky 191 814 Kč od 1. 11. 2021 do zaplacení, 8,5 % ročně z částky 182 680 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, 11,75 % ročně z částky 191 814 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení, 11,75 % ročně z částky 200 948 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení, 11,75 % ročně z částky 191 814 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení, 11,75 % ročně z částky 182 680 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce, a to ve výši 268 317 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou dne 1. 8. 2022, ve znění jejího doplnění ze dne 19. 3. 2023 a po opravě provedené při jednání dne 3. 5. 2023, domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 2 667 128 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období měsíců leden 2021 až únor 2022 včetně. Dle žalobních tvrzení byla žalobci coby zaměstnanci žalované doručena dne 30. 4. 2020 písemná výpověď žalované z pracovního poměru žalobce u žalované (dále také jen„ Výpověď“) dle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZP“). S Výpovědí žalobce nesouhlasil, žalované dne 18. 5. 2020 písemně oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání a u zdejšího soudu podal žalobu o neplatnost Výpovědi, o níž bylo pravomocně rozhodnuto tak, že rozvázání pracovního poměru Výpovědí je neplatné, tedy že žalobce je stále zaměstnancem žalované. Od června roku 2020 žalovaná nepřidělovala žalobci práci, ani mu nehradila náhradu mzdy, a to až do června 2022. Výši náhrady mzdy žalobce stanovil dle výše jeho posledního průměrného hodinového výdělku u žalované v červnu 2020, který činil 1 141,75 Kč při týdenním pracovním úvazku v rozsahu 40 hodin. Dle dalších žalobních tvrzení dosáhl žalobce stejného průměrného hodinového výdělku i za období 1. čtvrtletí roku 2020, který dle žalobce může sloužit k určení jeho pravděpodobného výdělku za rozhodné období 2. čtvrtletí roku 2020, tj. za období duben až červen 2020 (dále také jen„ rozhodné období“), neboť v rozhodném období žalobce neodpracoval pro žalovanou alespoň 21 dnů. V tomto směru odkázal na konkretizovaný pravomocný rozsudek zdejšího soudu v řízení pod sp. zn. 11 C 147/2022, v němž žalovaná výslovně uznala žalobní nárok žalobce na náhradu mzdy za dobu prvních šesti měsíců (červenec až prosinec 2020) právě s využitím průměrné hodinové mzdy ve výši 1 141,75 Kč. Současně podotkl, že u žalované dosahoval i vyšších výdělků, než odpovídá jím použité hodnotě pro výpočet žalované částky, a proto použitá průměrná hodinová mzda á 1 141,75 Kč představuje minimální výši pravděpodobného výdělku, kterého by žalobce u žalované dosáhl. V písemné replice ze dne 25. 10. 2022 žalobce odmítl procesní obranu žalované a zopakoval své přesvědčení o oprávněnosti žalobního nároku. Námitky žalované, kterými se dovolávala moderace jeho nároku soudem, označil za nekonkrétní, nedostatečné a irelevantní s tím, že dle jeho názoru žalovaná neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, které ji s ohledem na ustálenou judikaturu tíží. Akcentoval, že žalovanou označené možné dvě pracovní nabídky u zahraničních leteckých společností představují, dle samotného vyjádření žalované, pouze výběrové řízení, nikoli konkrétní možnost zapojit se do práce, a navíc se má jednat o pracovní nabídky v zahraničí, na území Polska, což samo o sobě zakládá nerovnost mezi nimi a pracovní pozicí žalobce u žalované. Námitku pasivního jednání žalobce při hledání práce označil žalobce za irelevantní a navíc nepravdivou. Žalobce v reakci na uveřejněný inzerát žalované na webových stránkách [webová adresa] z podzimu roku 2021 reagoval e-mailem, ve kterém žalované navrhl na přechodné období do doby skončení sporu o neplatnost výpovědi žalobce, že by vykonával poptávanou práci, neboť má potřebnou kvalifikaci i vzdělání, což by vedlo k minimalizaci výše náhrady mzdy a zmírnění dopadů sporu. Z důvodů na straně žalované však k žádné dohodě mezi účastníky nedošlo. Po dobu, za níž se žalobou domáhá náhrada mzdy, byl žalobce evidován na úřadu práce a po celou tuto dobu jinou pracovní smlouvu neuzavřel.

2. Žalovaná neuznala žalobou uplatněný návrh a navrhla žalobu zamítnout. Konstatovala, že žalobce již vůči ní uplatnil nárok na náhradu mzdy v plné výši za měsíce červenec 2020 až prosinec 2020 v jiném soudním sporu u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 147/2022, který žalovaná uznala. V tomto případě však žalovaná označila situaci za odlišnou a navrhla, aby soud rozhodl o moderaci žalobního nároku na náhradu mzdy za všechny měsíce, kdy žalovaná žalobci práci nepřidělovala v přesvědčení o platnosti Výpovědi, neboť žalobce nevyvíjel žádnou snahu o nalezení si jiného zaměstnání či jiné výdělečné činnosti a v tomto směru byl, dle žalované, zcela pasivní. Jako příkladnou možnost uváděla zaměstnání u zahraničních leteckých [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov] [příjmení] [příjmení] [jméno], které dle tvrzení žalované v předmětné době poptávaly pracovníky ve stejném oboru, v jakém byl žalobce u žalované zaměstnán, přičemž žalobce na tyto nabídky aktivně nereagoval a do výběrových řízení těchto dvou společností se nepřihlásil. Dle žalované si žalobce vlastní vinou zanedbal možnost vydělat si alespoň část ušlého příjmu nebo si vydělat tolik, že by ani žádnou újmu neutrpěl. V důsledku uvedeného vyslovila žalovaná přesvědčení, že došlo k naplnění podmínek pro moderaci žalobcem požadované náhrady mzdy soudem, a to tak, aby již žádnou další náhradu mzdy žalobci nepřiznal a žalobu zamítl. Současně navrhla, aby soud od žalobce vyžádal konkretizované listiny (důkazy), z nichž by bylo zřejmé, zda žalobci ve sledovaném období plynul příjem, který by nahrazoval, byť jen částečně, příjem u žalované. Na písemnou repliku žalobce a výzvu soudu ze dne 16. 11 2022 k řádnému doplnění její procesní obrany žalovaná nereagovala, a rovněž se ani nedostavila k žádnému z nařízených jednání soudu.

3. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, a to Výpovědí žalované ze dne 28. 4. 2020 a písemným oznámením žalobce ze dne 17. 5. 2020 včetně doručenky ze dne 18. 5. 2020, že žalovaná coby zaměstnavatel doručila dne 30. 4. 2020 žalobci coby zaměstnanci písemnou výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost dle § 51 odst. 2 ZP, podle které měl pracovní poměr žalobce u žalované skončit uplynutím dvouměsíční výpovědní lhůty ke dni 30. 6. 2020, přičemž žalobce s Výpovědí nesouhlasil, označil ji za neplatnou a žalované písemně dne 18. 5. 2020 oznámil, že trvá na tom, aby jej nadále zaměstnávala.

4. Rozsudkem pro uznání zdejšího soudu ze dne 15. 3. 2021, č. j. 61 C 265/2020-18, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 23 Co 88/2022-86, bylo pravomocně dne 5. 5. 2022 určeno, že rozvázání pracovního poměru Výpovědí, doručené žalobci žalovanou dne 30. 4. 2020, je neplatné.

5. Rozsudkem pro uznání zdejšího soudu ze dne 12. 9. 2022, č. j. 11 C 147/2022-28, který nabyl právní moci dne 27. 10. 2022, byla na základě výslovného uznání žalované přiznána žalobci vůči žalované náhrada mzdy za dobu prvních šesti měsíců (červenec až prosinec 2020) neplatného rozvázání pracovního poměru Výpovědí, a to za využití průměrné hodinové mzdy ve výši 1 141,75 Kč (rozsudek znám soudu z vlastní rozhodovací činnosti).

6. Výplatními páskami žalobce za rozhodné období 2. kalendářního čtvrtletí roku 2020 (duben až červen 2020) bylo prokázáno, že při 40 hodinové týdenní pracovní době představovaly neměnné složky mzdy žalobce základní mzdu 40 371 Kč, osobní příplatek 9 420 Kč a paušální náhradu za příplatky 44 409 Kč, přičemž za měsíc duben 2020 žalobci náležela náhrada mzdy za dovolenou 82 206 Kč (čerpanou v rozsahu 9 dnů), základní mzda 23 856 Kč (za odpracovaných 13 dnů), osobní příplatek 5 576 Kč, paušální náhrada za přípatky 26 242 Kč, odměny za výuku na simulátoru 18 000 Kč a výuku v ČJ 1 500 Kč, tedy v součtu činila jeho hrubá mzda za duben 2020 částku 157 371 Kč. Za měsíc květen 2020 žalobce neodpracoval žádné pracovní hodiny, neboť v rozsahu 168 pracovních hodin (tj. veškeré pracovní dny) čerpal poměrně dovolenou, za což mu náležela náhrada mzdy 118 742 Kč, a poměrně tzv. částečnou nezaměstnanost (kdy mu nebyla přidělována práce), za což mu náležela náhrada 43 844 Kč, tj. v součtu činila jeho hrubá mzda za květen 2020 částku 162 586 Kč. Za měsíc červen žalobce rovněž neodpracoval žádné pracovní hodiny, neboť byl v rozsahu 176 hodin (tj. veškeré pracovní dny) opět v režimu tzv. částečné nezaměstnanosti, za což mu náležela náhrada mzdy 120 569 Kč, přičemž výše jeho průměrného hrubého měsíčního výdělku činila 198 573,16 Kč; navíc mu bylo vyplaceno odstupné 595 720 Kč, tedy v souhrnu dosáhl hrubé mzdy za červen 2020 ve výši 716 289 Kč. Za toto druhé čtvrtletí roku 2020 tedy žalobce odpracoval pro žalovanou celkem 13 dnů, přičemž výše jeho průměrného hrubého hodinového výdělku byla ve výplatních páskách uvedena v částce 1 141,75 Kč.

7. Výplatními páskami žalobce za předchozí 1. kalendářní období roku 2020 (leden až březen 2020) bylo prokázáno, že při stejné 40 hodinové týdenní pracovní době byly neměnné složky jeho mzdy, tj. základní mzda žalobce 40 371 Kč, osobní příplatek 9 420 Kč a paušální náhrada za příplatky 44 409 Kč, shodné jako ve druhém čtvrtletí roku 202, a spolu s variabilními položkami za měsíc leden ve výši 15 181 Kč za příplatky za přistání, 103 200 Kč příplatek za letové hodiny, 59 633 Kč měsíční odměny, 24 000 Kč za odvedenou výuku na simulátoru a částku 2 100 Kč za odvedenou výuku v ČJ a AJ, činila celkem jeho hrubá mzda za měsíc leden 2020 částku 298 314 Kč za 184 odpracovaných hodin (tj. 23 pracovních dnů). Neměnné složky mzdy spolu s variabilními položkami za měsíc únor 2020 ve výši 10 716 Kč za příplatky za přistání, 63 600 Kč za příplatek za letové hodiny, 18 000 Kč za odvedenou výuku na simulátoru a 1 700 Kč za odvedenou výuku v ČJ a AJ, činily celkem hrubou mzdu žalobce za měsíc únor 2020 v částce 188 216 Kč za 160 odpracovaných hodin (tj. 20 pracovních dnů). Neměnné složky mzdy spolu s variabilními položkami za měsíc březen 2020 ve výši 2 679 Kč za příplatky za přistání, 19 200 Kč za příplatek za letové hodiny, 4 000 Kč měsíční odměny, 12 000 Kč za odvedenou výuku na simulátoru a 1 200 za odvedenou výuku v AJ, v součtu činily hrubou mzdu žalobce za měsíc březen 2020 v částce 133 279 Kč za odpracovaných 176 hodin (tj. 22 pracovních dnů). Za toto první čtvrtletí roku 2020 tedy žalobce odpracoval pro žalovanou celkem 65 dnů. Výplatními páskami bylo dále prokázáno, že při uvedené 40 hodinové týdenní pracovní době činila výše průměrného hrubého hodinového výdělku žalobce částku 1 259,46 Kč, tedy vyšší, než žalobcem uvažovaná hodinová sazba pro náhradu mzdy á 1 141, 75 Kč.

8. Výplatními páskami žalobce za leden až prosinec 2019 bylo prokázáno, že při 40 hodinové týdenní pracovní době činila výše průměrného hrubého hodinového výdělku žalobce za období leden až březen 2019 částku 1 319,99 Kč, za duben až červen 2019 částku 640,56 Kč, za červenec až září 2019 částku 1 139,12 Kč a za říjen až listopad 2019 částku 1 326, 45 Kč. Za celý kalendářní rok 2019 činila průměrná hrubá měsíční mzda žalobce u žalované 197 988 Kč a průměrná hodinová náhrada 1 183,19 Kč, tedy rovněž vyšší, než žalobcem uvažovaná hodinová sazba pro náhradu mzdy á 1 141, 75 Kč.

9. E-mailovou komunikací účastníků ze dne 7. 10. 2021 a 2. 12. 2021 bylo prokázáno, že žalobce aktivně oslovil žalovanou v souvislosti s její publikovaným inzerátem na webových stránkách [webová adresa], v němž poptávala pracovníka na volné pracovní místo kapitána (místo, které bylo naposledy žalobci u žalované přiděleno), a navrhl jí, že by tuto pozici kapitána vykonával do skončení soudního sporu o neplatnost Výpovědi. Žalobce tuto svou nabídku odůvodnil oboustrannou výhodností, neboť by výkon této práce ze strany žalobce měl pozitivní dopad na výši nutné náhrady mzdy v případě úspěchu žalobce v soudním sporu o její náhradu (viz e-mail žalobce ze dne 7. 10. 2021). Žalovaná na nabídku žalobce reagovala tak, že se jí bude zabývat a o svém stanovisku bude žalobce informovat, a dále žalobci sdělila, zda by měl zájem narovnat spor mezi stranami řízení mimosoudně (viz e-mail žalované ze dne 2. 12. 2021). K žádné dohodě mezi účastníky však v tomto směru následně nedošlo. E-maily ze dne 12. 9. 2022 a 15. 5. 2023 pak žalobce navrhoval smírné řešení ve věci týkající se výlučně tohoto sporu, opět bezvýsledně.

10. Písemnou předžalobní výzvou ze dne 10. 5. 2022 bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovanou k náhradě mzdy za období leden 2021 až březen 2022 s poskytnutou lhůtou k plnění 7 dnů od odeslání výzvy, tj. do 18. 5. 2022.

11. Z ostatních provedených důkazů již soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění a právní závěry v projednávané věci, a proto je dále nehodnotil (žalobcem doložený Mzdový systém pilotů [anonymizováno] platný od 1. 5. 2019), neboť k posouzení relevantních skutečností byly dostatečné ostatní žalobcem předložené důkazy.

12. Z důvodu nerozhodnosti soud zamítl zbylé důkazní návrhy účastníků, když skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly prokázány jinými důkazy, resp. měly prokazovat právně nevýznamné skutečnosti. Konkrétně, alternativní návrh žalobce na provedení důkazu jeho výplatními páskami za další období 2016 až 2018 soud shledal nerozhodným, neboť v tomto směru by uvedené výplatní pásky nepřinesly pro svou neaktuálnost žádná další relevantní skutková zjištění. Návrhy žalované na vyžádání listinných důkazů od žalobce jsou pak nepřípustným důkazním návrhem, neboť tímto způsobem žalovaná nepřípustně přenáší důkazní břemeno, které tíží její osobu, na žalobce.

13. Žalovaná, ač řádně a včas předvolána, se s omluvou, aniž by žádala o odročení, nedostavila k žádnému ze dvou nařízených soudních jednání v této věci, v důsledku čehož se vlastním postupem zbavila možnosti být ze strany soudu poučena o své povinnosti tvrzení a důkazní podle § 118a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a to ohledně svého požadavku na moderaci žalobního nároku soudem. V tomto směru tak ve sporu neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní.

14. Na základě provedeného dokazování lze tedy o skutkovém stavu věci učinit závěr, podle kterého rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované, učiněné Výpovědí žalované ze dne 28. 4. 2020 a doručené žalobci dne 30. 4. 2020, podle které měl jeho pracovní poměr skončit ke dni 30. 6. 2020, bylo soudem pravomocně dne 5. 5. 2022 určeno za neplatné. Žalobce, který od počátku s Výpovědí nesouhlasil a podal žalobu o její neplatnost, oznámil dopisem ze dne 17. 5. 2020, doručeným žalované dne 18. 5. 2020, že trvá na tom, aby jej nadále zaměstnávala. Žalovaná za dobu od neplatného rozvázání pracovního poměru do února 2022 žalobci práci nepřidělovala, a to i přes e-mailovou výzvu žalobce ze dne 7. 10. 2021, a rovněž mu ani neplatila náhradu mzdu. Za období prvního půl roku od neplatného rozvázání pracovního poměru (červenec až prosinec 2020) byla žalobci, na základě výslovného uznávacího projevu žalované, pravomocně soudem přiznána náhrada mzdy. Žalobce vyzval žalovanou předžalobní upomínkou ze dne 10. 5. 2022 k náhradě mzdy za období leden 2021 až březen 2022 z titulu neplatně ukončeného pracovního poměru. Žalovaná na uplatněný žalobní nárok ničeho neuhradila. V rozhodném období 2. kalendářního čtvrtletí roku 2020 (duben až červen 2020), které předcházelo neplatnému rozvázání pracovního poměru a kdy činil průměrný hrubý hodinový výdělek žalobce 1 141,75 Kč, žalobce odpracoval pro žalovanou pouze 13 dnů. Za jemu předcházející 1. kalendářní čtvrtletí roku 2020 (leden až březen 2020) žalobce odpracoval pro žalovanou celkem 65 dnů, přičemž jeho celková hrubá mzda činila za měsíc leden 2020 částku 298 314 Kč za 184 odpracovaných hodin (tj. 23 pracovních dnů, za měsíc únor 2020 částku 188 216 Kč za 160 odpracovaných hodin (tj. 20 pracovních dnů) a za měsíc březen 2020 částku 133 279 Kč za odpracovaných 176 hodin (tj. 22 pracovních dnů), sestávající z jednotlivých složek mzdy, popsaných podrobně pod bodem 7. tohoto rozsudku, a stanoveným průměrným hrubým hodinovým výdělkem ve výši 1 259,46 Kč a 40 hodinové týdenní pracovní době.

15. Podle ust. § 69 odst. 1 ZP, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

16. Podle ust. § 69 odst. 2 ZP přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

17. Podle ust. § 352 ZP se průměrným výdělkem zaměstnance rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

18. Podle ust. § 354 odst. 1 a 2 ZP, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

19. Podle ust. § 355 odst. 1 a 2 ZP, jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

20. Podle ust. § 356 odst. 2 ZP, má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

21. Po právním zhodnocení skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované Výpovědí danou mu dle ust. § 52 písm. c) ZP, podle níž měl skončit pracovní poměr ke dni 30. 6. 2020, bylo soudem pravomocně určeno neplatným právním jednáním. Žalobce ve smyslu ust. § 69 odst. 1 ZP oznámil žalované dne 18. 5. 2020, tj. před uplynutím výpovědní doby, že trvá na dalším zaměstnávání. Žalovaná po předmětné období od ledna 2020 do února 2021 neumožnila žalobci pokračovat v práci, když mu v rozporu s ust. § 38 odst. 1 písm. a) ZP nepřidělovala práci, ani mu neposkytla náhradu mzdy, a jelikož s ním jiným způsobem neukončila platně pracovní poměr, vznikl žalobci za uvedené období, po které byl nadále jejím zaměstnancem, nárok na náhradu mzdy ve smyslu cit. § 69 odst. 1 ZP.

22. Pro určení průměrného výdělku je v souladu s ust. § 354 ZP rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí, přičemž průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období, a to jako průměrný hodinový výdělek dle § 356 odst. 1 ZP, jehož výpočet je uveden v § 356 odst. 2 ZP. V daném případě byl pracovní poměr žalobce neplatně rozvázán ke dni 30. 6. 2020, od 1. 7. 2020 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy, a proto předchozím kalendářním čtvrtletím je tak 2. čtvrtletí roku 2020 (duben až červen 2020). V souladu s ustálenou soudní judikaturou (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 991/2001 ze dne 31. 5. 2002 nebo sp. zn. 21 Cdo 5141/2017 ze dne 14. 2. 2018) je pak pro výpočet náhrady mzdy rozhodným průměrný výdělek zjištěný za kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy bez ohledu na to, za které konkrétní (pozdější) období zaměstnanec nárok, případně část nároku na náhradu mzdy, uplatnil. Tedy v této věci je 2. kalendářní čtvrtletí roku 2020 rozhodným obdobím i pro výpočet náhrady mzdy žalobce za tzv. pozdější období leden 2021 až únor 2022. Jelikož však žalobce v tomto rozhodném období 2. čtvrtletí roku 2020 neodpracoval pro žalovanou zákonem vyžadovaných minimálně 21 dnů (viz § 355 odst. 1 ZP), použije se pro výpočet náhrady mzdy pravděpodobný výdělek.

23. Klíč ke stanovení pravděpodobného výdělku je specifikován v ust. § 355 odst. 2 ZP, který uvádí, že je rozhodná výše mzdy, které by zaměstnanec dosáhl, popřípadě by zřejmě dosáhl, pokud by v rámci rozhodného období odpracoval alespoň 21 dnů. Zákon nestanoví konkrétní výčet hledisek, ze kterých je třeba vycházet při zjišťování mzdy, které by zaměstnanec v rozhodném období„ zřejmě dosáhl“. Zůstává tak úvaze soudu, aby vymezil rozhodné okolnosti, které při stanovení pravděpodobného výdělku považuje za rozhodné. Jako významná okolnost pro rozhodnutí je zákonem zmíněná obvyklá výše jednotlivých složek mzdy zaměstnance nebo mzda zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Ustálenou rozhodovací praxí soudů bylo dovozeno, že pravděpodobný výdělek zaměstnance, jenž v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, může být zjištěn z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, jen jestliže se počet odpracovaných dnů blíží stanovené hranici 21 dnů a současně prokáže-li se, že zjištěný výsledek je vzhledem k okolnostem případu„ pravděpodobný“ (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005). Žalobce v rozhodném období 2. kalendářního čtvrtletí roku 2020, v němž při 40hodinové týdenní době činil jeho průměrný hodinový výdělek pro náhradu částku 1 147,75 Kč, odpracoval pouze 13 dnů, což je pouze zhruba polovina zákonem stanovené hranice 21 dnů; jeho pravděpodobný výdělek proto nemůže být zjištěn z hrubé mzdy dosažené ve 2. kalendářním čtvrtletí roku 2020. Soud proto jako období pro posouzení pravděpodobného výdělku určil nejblíže předcházející období, tj. 1. kalendářní čtvrtletí roku 2020 (leden až březen 2020), neboť žalobce v tomto období odpracoval u žalované 65 pracovních dnů, přičemž za vykonanou práci mu náležela stejná obvyklá výše jednotlivých složek mzdy jako za rozhodné období 2. kalendářního čtvrtletí roku 2020. Za 1. kalendářní čtvrtletí roku 2020 činil průměrný hrubý hodinový výdělek žalobce u žalované pro náhradu mzdy částku 1 259,46 Kč při pracovní době 40 hodin týdně.

24. Jak je konstatováno již shora, žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy dle § 69 odst. 1 ZP za období od 1. 1. 2021 do 28. 2. 2022. Za obecně známou skutečnost, zjistitelnou i např. z pracovního kalendáře, soud shledal žalobní tvrzení o počtu pracovních dnů a hodin v jednotlivých kalendářních měsících, za něž žalobce požaduje náhradu mzdy, tj. že období 1. 1. 2021 do 28. 2. 2022 se rovná počtu 2 344 pracovních hodin (neboli 293 pracovním dnům), které se sestávají ze 160 hodin (20 dnů x 8 hod.) za měsíc leden 2021, ze 160 hodin (20 dnů x 8 hod.) za měsíc únor 2021, ze 184 hodin (23 dnů x 8 hod.) za měsíc březen 2021, ze 160 hodin (20 dnů x 8 hod.) za měsíc duben 2021, ze 168 hodin (21 dnů x 8 hod.) za měsíc květen 2021, ze 176 hodin (22 dnů x 8 hod.) za měsíc červen 2021, ze 160 hodin (20 dnů x 8 hod.) za měsíc červenec 2021, ze 176 hodin (22 dnů x 8 hod.) za měsíc srpen 2021, ze 168 hodin (21 dnů x 8 hod.) za měsíc září 2021, ze 160 hodin (20 dnů x 8 hod.) za měsíc říjen 2021, ze 168 hodin (21 dnů x 8 hod.) za měsíc listopad 2021, ze 176 hodin (22 dnů x 8 hod.) za měsíc prosinec 2021, dále ze 168 hodin (21 dnů x 8 hod.) za měsíc leden 2022 a ze 160 hodin (20 dnů x 8 hod.) za měsíc únor 2022. Za toto období náleží žalobci náhrada mzdy ve výši pravděpodobného výdělku podle zjištěného průměrného výdělku za období 1. kalendářního čtvrtletí roku 2020, kdy průměrný hodinový výdělek žalobce u žalované činil 1 259,46 Kč. Násobek této částky počtem uvedených pracovních hodin v jednotlivých měsících pak dle tohoto propočtu představuje náhradu mzdy za leden, únor, duben, červenec, říjen 2021 a únor 2020 ve výši 201 513,60 Kč měsíčně, za březen 2021 ve výši 231 740,64 Kč, za květen, září, listopad 2021 a leden 2022 ve výši 211 589,28 Kč měsíčně, a za zbývající měsíce červen, srpen a prosinec 2021 ve výši 221 664, 96 Kč měsíčně, která převyšuje žalobcem uplatněné částky v podané žalobě, když žalobce se domáhal náhrady v nižší hodinové sazbě á 1 141,75 Kč. Jelikož je soud dle ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán žalobním návrhem, který nemůže překročit, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci jím požadovanou nižší částku v souhrnné výši 2 667 128 Kč, která představuje součet jednotlivých měsíčních náhrad mezd v částkách uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku, které žalobce vypočetl za použití cit. nižšího průměrného hodinového výdělku (1 141,75 Kč x počet pracovních hodin v jednotlivých měsících za období leden 2021 až únor 2022), a která byla v rámci rozsudku pro uznání zdejšího soudu ze dne 12. 9. 2022, č. j. 11 C 147/2022-28, použita i pro přiznání náhrady mzdy žalobce za dobu prvních šesti měsíců neplatného rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované (§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění - dále jen „o. z.“).

25. Náhrada mzdy je splatná stejně jako mzda (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 403/2014). Soud při aplikaci ust. § 141 odst. 1 ZP dovodil, že náhrada mzdy za leden 2020 je splatná do 29. 2. 2020 a ode dne následujícího (1. 3. 2020) je žalovaná v prodlení (obdobně u dalších měsíců). Za subsidiárního použití ust. § 1970 o. z. proto soud rozhodl o povinnosti žalované k zaplacení náhrady mzdy spolu se zákonným úrokem z prodlení v zákonné sazbě dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvému dni prodlení.

26. Žalovaná ve své procesní obraně navrhla nárok žalobce moderovat dle ust. § 69 odst. 2 ZP. Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení náhrady mzdy podle ust. § 69 odst. 2 ZP, jsou zejména: 1) zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), 2) zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, 3) a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet, tj. lze-li po zhodnocení všech těchto okolností dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1103/2003 ze dne 17. 12. 2003 anebo sp. zn. 21 Cdo 1782/2005 ze dne 19. 4. 2006).

27. Soudní judikatura rovněž dovodila (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1782/2005 ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2178/2015 ze dne 19. 4. 2016 nebo sp. zn. 21 Cdo 833/2021 ze dne 1. 6. 2021), že procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle cit. ust. § 69 odst. 2 ZP, má v občanském soudním řízení zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní), neboť jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti nárok na náhradu mzdy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1511/2011, nebo ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 784/2005). Zaměstnavatele tedy zatěžuje břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně splnění podmínek pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy zaměstnance ve smyslu ust. § 69 odst. 2 ZP, přičemž nestačí jen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele (popřípadě do výkonu samostatné výdělečné (podnikatelské) činnosti) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že je třeba též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že taková možnost zaměstnance zde skutečně byla. Jinak řečeno, nejde jen o teoretickou možnost zapojení se do práce, ale též o prokázání, že se zaměstnanec do práce zapojil nebo že zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) byla, že se jednalo o práci za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3148/2008 nebo již cit. sp. zn. 21 Cdo 784/2005). Pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy, přitom není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele (popřípadě do výkonu samostatné výdělečné činnosti), by soud mohl přistoupit jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele (do výkonu samostatné výdělečné činnosti) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy nespojuje. Inzerované nabídky pracovních míst adresované neomezenému okruhu osob splňujících podmínky inzerenta nepředstavují bezprostřední možnost, aby se zaměstnanec na základě nich zapojil do práce, nýbrž jen možnost, aby se o tato pracovní místa - vedle případných dalších zájemců - ucházel a snažil se je získat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4124/2014 nebo již cit. sp. zn. 21 Cdo 833/2021).

28. V této věci žalovaná neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně splnění podmínek pro snížení náhrady mzdy žalobce, když ve svém jediném písemném vyjádření k žalobě toliko tvrdila možné, blíže neupřesněné inzerované nabídky zahraničních leteckých společností, které nelze považovat za nabídky srovnatelné, či dokonce rovnocenné nebo výhodnější, než by měl žalobce při výkonu práce u žalované. Další relevantní skutečnosti, které by naplnily podmínky požadované zákonem a judikaturou k prokázání svého procesního návrhu, již žalovaná ani netvrdila, natož prokázala, a po zbytek řízení zůstala zcela nečinnou. Její nerozhodné tvrzení, že žalobce zůstal po posuzované období zcela pasivní, bylo navíc vyvráceno emailovou nabídkou žalobce z října 2021, podle které žalobce aktivně kontaktoval žalovanou a navrhl jí vykonávání práce na jí poptávané uvolněné pracovní pozici kapitána, avšak bezvýsledně. Lze tedy uzavřít, že žalovaná řádně netvrdila, natož prokazovala, že by podmínky pro uplatnění moderačního práva, tedy přiměřeného snížení nároku na náhradu mzdy ve smyslu ust. § 69 odst. 2 ZP, byly v daném případě splněny. Žalovaná nereagovala jak na repliku žalobce ze dne 25. 10. 2022, tak na doplnění žalobce ze dne 19. 3. 2023, nedostavila se k žádnému ze dvou nařízených soudních jednání a sama se tak zbavila možnosti procesního poučení ze strany soudu ve smyslu ust. § 118a o.s.ř. V řízení tak žalovaná ohledně svého sporného tvrzení o naplnění podmínek pro moderaci náhrady mzdy soudem neunesla břemeno důkazní.

29. Za dané situace proto soud vyhověl žalobě v plném rozsahu, a žalobci přiznal náhradu mzdy v nesnížené výši, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

32. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce měl ve věci plný úspěch. Jeho náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 133 357 Kč a odměna za zastupování žalobcem advokátem dle § 6 odst. 1, 8 odst. 1, § 7 bod. 6 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, a to za 7 úkonů právní služby á 18 980 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby, 2x písemné podání ve věci samé ze dne 25. 10. 2022 a 19. 3. 2023, 2x účast na jednání u soudu dne 13. 3. 2023 a 3. 5. 2023), a 7 x režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, tj. celkem 268 317 Kč. Právní zástupce žalobce není plátcem DPH. V souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce (výrok II. rozsudku).

Poučení