11 C 254/2025 - 36

Rubrum

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Richterovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o 19 288,19 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 3 699 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, částku 5 589,19 Kč, úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 13 699 Kč od [datum] do [datum], úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 13 699 Kč od [datum] do [datum], úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 3 699 Kč od [datum] do zaplacení, a úrok z prodlení ve výši 23,75 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 19 288,19 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne [datum] žalovaný jakožto fyzická podnikající osoba se žalobkyní smlouvu o úvěru s jistinou úvěru ve výši 10 000 Kč. Přílohu smlouvy tvoří Všeobecné obchodní podmínky, Ceník a Zásady zpracování osobních údajů. Na základě této smlouvy žalobkyně umožnila žalovanému čerpat úvěr. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jedinečného osobního uživatelského účtu na webových stránek společnosti [Anonymizováno] v souladu s čl. 5 všeobecných obchodních podmínek. Žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 10 000 Kč. Splatnost si strany sjednaly nejpozději do 30 dnů ode dne poskytnutí finančních prostředků, konkrétně tedy na [datum]. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni částku 3 500 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru. Žalovaný se rozhodl využít službu "[Anonymizováno]", kterou věřitel nabízel v rámci sjednání úvěru. Tato služba je zpoplatněna jednorázovým poplatkem, který činí 199 Kč. Celková dlužná částka činí 13 699 Kč (jistina + poplatek za poskytnutí úvěru+ expresní projednání žádosti). Žalobkyně také požaduje úroky z prodlení z celé dlužné částky v souladu s čl. 4 odst. 4.1. smlouvy, které činí 0,5 % denně z celkové dlužné částky po dobu prvních 90 dnů prodlení, následně 0,1 % denně z celkové dlužné částky. Žalobkyně také požaduje uhrazení nákladů spojených s uplatněním pohledávky, jejíž minimální výše činí 1 200 Kč. Žalovaný také dluží žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 13 699 Kč od [datum] do [datum], celkem ve výši 5 589,19 Kč. Žalovaný uvedl, že je pravdou, že uzavřel danou smlouvu o úvěru se žalobkyní, nicméně aby mu byl úvěr poskytnut, musela být smlouva z popudu žalobkyně uzavřena v režimu podnikatelského úvěru, neboť žalovaný měl v té době více nesplacených závazků a negativní záznamy v bankovním i nebankovním registru dlužníků, byl ve finanční tísni a těžké životní situaci. Smlouva je neplatná, úvěruschopnost zkoumána nebyla. Namítl rozpor s dobrými mravy, neboť částka, kterou má uhradit nad rámec půjčené jistiny, je zjevně nepřiměřená, a to včetně úroku z prodlení. Je připraven vrátit poskytnutou jistinu, v ostatním navrhl žalobu zamítnout. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Mezi účastníky bylo nesporné, že dne [datum] uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž žalovaný obdržel tentýž den od žalobkyně na svůj peněžní účet č. [č. účtu] peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že žalovaný je v ní označen nikoliv datem narození, ale identifikačním číslem, podle článku 2.2. smlouvy je účelem poskytnutí peněžních prostředků rozvoj podnikání žalovaného a žalovaný se zavázal využít úvěr jen tímto způsobem. Žalovaný prohlásil, že má dostatek finančních příjmů na vrácení úvěru a zároveň na běžný provoz svého podnikání. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu úvěru spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 35 % p.m. z jistiny a poplatkem za službu „Expresní projednání žádosti“ ve výši 199 Kč do 30 dnů od poskytnutí peněžních prostředků. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalovaný v době uzavření smlouvy o zápůjčce skutečně vykonával podnikatelskou činnost, že smlouvu uzavíral v rámci podnikatelské činnosti a že zápůjčka byla poskytnuta na konkrétní podnikatelský účel. Dále žalobkyně neprokázala, že před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, zejména, že prověřila tvrzené příjmy a výdaje žalovaného. V tomto směru soud žalobkyni nemohl poučit, neboť se z jednání dne [datum] omluvila, a tato poučovací povinnost se vztahuje výlučně na účastníky přítomné u jednání. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že žalovaný v době uzavření smlouvy o zápůjčce skutečně vykonával podnikatelskou činnost, že smlouvu uzavíral v rámci podnikatelské činnosti a že zápůjčka byla poskytnuta na konkrétní podnikatelský účel. Nebyl následně ani prokázán závěr, že by byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit). Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: V prvé řadě soud zvažoval, zda předmětnou smlouvu posoudit jako smlouvu spotřebitelskou podle §1810 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.). Podle §1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Podle §419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle §420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Spotřebitelský úvěr je finanční produkt s vysokou úrovní ochrany spotřebitele regulovaný zákonem o spotřebitelském úvěru. Tento úvěr může poskytovat pouze poskytovatel, který má licenci od České národní banky a splňuje řadu přísných požadavků. Dlužníkovi zákon přiznává řadu důležitých práv: sjednat si pouze takový úvěr, který bude reálně schopen splácet; transparentně se dozvědět, kolik jej bude úvěr stát; úvěr kdykoli předčasně splatit; platit za prodlení se splácením omezenou částku stanovenou zákonem. Z konstantní judikatury vyplývá, že pro posouzení podnikatelského úvěru je rozhodující faktický stav věci, nikoli formální označení smluvních stran nebo smlouvy samotné. Určitá osoba není podnikatelem již z toho samotného důvodu, že má živnostenské oprávnění; splnění této formální podmínky nestačí. Podnikatelem je jedině za současného splnění podmínky věcné, totiž že na základě podnikatelského oprávnění skutečně samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1428/2018). Dále i pokud je určitá osoba podnikatelem, je nutné zjišťovat, zda v rámci konkrétní smlouvy jednala v rámci nebo mimo rámec své podnikatelské činnosti. Pokud totiž podnikatel jedná mimo rámec podnikatelské činnosti, může být považován za spotřebitele, a to i když má podnikatelské oprávnění (srov. I. ÚS 1930/11). Soudy také zdůrazňují, že je třeba zkoumat všechny podstatné okolnosti, které by prokazovaly souvislost úvěru s podnikáním, a nepostačuje spoléhat se na formální označení nebo prohlášení ve smlouvě (II. ÚS 1176/21, Okresní soud v Břeclavi sp. zn. 4 C 170/2023). S ohledem na to, že spotřebitel je v právních vztazích chráněn jako tzv. slabší strana (§ 1810 a násl. o. z.), je to právě poskytovatel úvěru, kdo je povinen tvrdit a náležitě prokázat, že peněžní prostředky skutečně byly použity a spotřebovány na podnikatelské účely (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21). Proto dovolává-li se žalobce toho, že smluvní strany jednaly jako podnikatelé, a hodlá-li z toho těžit výhody spočívající v nižších nárocích na tyto smlouvy kladených (nezkoumání úvěruschopnosti, limitace smluvních pokut a sankcí apod.), je povinen prokázat, že úvěr byl poskytnut na podnikatelské účely (shodně např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3178/2017, a judikatura v něm odkazovaná). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně všech skutečností, vyjmenovaných výše (že žalovaný skutečně vykonával podnikatelskou činnost, že při uzavírání předmětné smlouvy o úvěru jednal v rámci své podnikatelské činnosti a že peněžní prostředky byly skutečně určeny na podnikatelské účely) tedy tíží poskytovatele úvěru, tedy žalobkyni a je na ní, aby předmětné údaje zjišťovala (v době uzavření smlouvy) a důkazy o nich si zajistila pro případný spor. V projednávané věci však soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostatečně tvrdila a nedostatečně prokázala skutečnosti, které by umožnily uzavřít, že se skutečně jedná o podnikatelskou zápůjčku. V prvé řadě nebylo dostatečně tvrzeno a prokázáno, že by žalovaný v době uzavření smlouvy skutečně vykonával podnikatelskou činnost. Dále žalobkyně netvrdila a neprokázala, jaký byl konkrétní účel poskytnutí zápůjčky - že byla skutečně poskytnuta na konkrétní podnikatelský účel. Vzhledem k neprokázání podnikatelského charakteru zápůjčky soud vycházel z úřední povinnosti z toho, že se jedná o spotřebitelský úvěr. Podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Podle §1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C:2016:283, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C:2012:

33. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C:2020:167 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jako by nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013). Ze všech výše uvedených důvodů se soud z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.). Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli „na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé). V daném případě však žalobkyně (v důsledku svého posouzení zápůjčky jako podnikatelské) ani netvrdila, že by před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péčí přezkoumala a ověřila příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu žalovaného a další potřebné údaje. Proto soud dospěl k závěru, že žalobkyně při uzavření předmětné smlouvy řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného (tj. že věřitel nesplnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí), a tedy poskytla spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o zápůjčce podepsaná mezi žalovaným a žalobkyní dne [datum] je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013). V případě neplatnosti úvěrové smlouvy představuje plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2 991 o.z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2 993 o.z. vzájemně vydat (a také dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), přičemž bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 o.z. Pokud tedy právní předchůdce žalobce žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytl částku 10 000 Kč, je žalovaný povinen takové plnění v částce 10 000 Kč vrátit, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení běžícím od doby, kdy byl k vrácení bezdůvodného obohacení vyzván, k čemuž v daném případě došlo v rámci výzvy z [datum] odeslané téhož dne. Soud proto žalovanému tuto povinnost uložil ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně úroků z prodlení ode [datum] (první den následující po uplynutí lhůty stanovené k úhradě dluhu ve výzvě). Další nároky uplatněné žalobcem však soud posoudil jako nedůvodné, neboť vycházejí z absolutně neplatné smlouvy. Proto ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.). Nad rámec shora uvedeného soud uvádí, že i pokud by dospěl k závěru, že předmětná smlouva naplňovala znaky smlouvy o úvěru uzavřené s podnikatelem na straně dlužníka, i pak by žaloba byla zamítnuta, a to pro rozpor smluvního ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy. Okolnosti uzavření smlouvy, kdy žalovaný vystupoval při uzavírání smlouvy jako slabší strana, byla mu předložena formulářová smlouva bez možnosti jakkoli měnit její obsah, včetně vícenásobných sankcí a dalších nároků navazujících na poskytnutou jistinu, smlouva uzavřená adhezním způsobem, se příčí dobrým mravům a proto je ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatné (srov. blíže rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 33 ICdo 184/2023-145, ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 25 ICdo 42/2024, příp. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022). O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, když poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl stejný.

Poučení