11 C 257/2023 - 72

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno]. sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený opatrovníkem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o 102 090,16 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 68 026 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 34 064,16 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 17 569,21 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 99 753,24 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 419,92 Kč od 5. 1. 2023 do 27. 3. 2023 a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 102 090,16 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 15,23 % náhrady nákladů řízení, jejichž výše bude stanovena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci usnesení, a to k rukám České republiky – Okresního soudu v Šumperku.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 27. 3. 2023, ve znění doplnění ze dne 1. 2. 2024, se žalobkyně domáhala zaplacení částky 102 090,16 Kč, a kapitalizovaným úrokem ve výši 17 569,21 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 99 753,24 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 419,92 Kč od 5. 1. 2023 do 27. 3. 2023 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 102 090,16 Kč od 28. 3. 2023 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 3. 8. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši 100 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty, kdy načerpal částku ve výši 102 146 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v pravidelných měsíčních plátkách po 2,76 % z výše sjednaného úvěrového rámce, ale žalovaný se dostal do prodlení s hrazením splátek řádně a včas a žalobkyně úvěr ke dni 21. 12. 2022 zesplatnila. Žalovaný uhradil celkem částku 34 120 Kč, kdy ke dni zesplatnění úvěru činila dlužná částka 102 090,16 Kč, která se skládala z neuhrazené jistiny ve výši 99 753,24 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč (300 Kč za každý měsíc vymáhání), poplatků za pojištění ve výši 736,92 Kč (pojištění ve výši 245,64 Kč za měsíce září až listopad 2022) a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč, které byly žalovanému naúčtovány za prodlení se splátkami, vždy po 500 Kč. Příslušenství pohledávky představoval kapitalizovaný úrok ke dni sepsání žaloby ve výši 17 569,21 Kč, sestávající ze zbylých nesplacených úroků, vynesených v jednotlivých splátkách do zesplatnění, a obchodního úroku z jistiny kapitalizovaného ke dni sepsání žaloby a dále úrok ve výši 27,88 % ročně z jistiny 99 753,24 Kč od 22. 12. 2022 do zaplacení, který je limitován dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. Jako příslušenství žalobkyně rovněž požadovala kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni sepsání žaloby ve výši 3 419,92 Kč, počítaný od 15. dne po zesplatnění úvěru z jistiny, případných poplatků a smluvních pokut do dne sepsání žaloby, tj. ode dne 5. 1. 2023 do 27. 3. 2023 a dále zákonný úrok z prodlení od 28. 3. 2023 z částky 32 075,51 Kč do zaplacení ve výši 8,5 % ročně. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného za pomoci informací, které získala od žalovaného a ověřovala je, kdy měla k dispozici výpis z účtu od žalovaného. Žalobkyně rovněž provedla lustraci v příslušných databázích, kdy dle výpisu NRKI se žalovaný nikdy nedostal do prodlení se splácením svých závazků. Žalobkyně pak pracovala s informacemi, že žalovaný má příjem 26 000 Kč a vedlejší příjem 100 000 Kč, kdy životní minimum dospělých členů domácnosti je 3 550 Kč, životní minimum 3 vyživovaných dětí 7 260 Kč, splátky jiným společnostem činí 9 858 Kč, do kterých nebyly zahrnuty splátky na stavební spoření ve výši 4 345 Kč, 4 455 Kč a 3 910 Kč. Žalobkyně příjmy a výdaje domácnosti žalovaného vypočetla tak, že pracovala s příjmem 26 000 Kč a vedlejší příjmem 100 000 Kč, splátkami jiným společnostem ve výši 22 568 Kč, normativními náklady na bydlení ve výši 6 570 Kč a životním minimem členů domácnosti ve výši 10 810 Kč.

2. Opatrovník žalovaného nárok žalobkyně neuznal, poukázal na rozporná tvrzení ohledně výše poskytnutého úvěru, když žalobkyně uváděla ve své žalobě, že úvěrový rámec činil 100 000 Kč, přesto tvrdila, že žalovaný načerpal částku 102 146 Kč. Navíc dle tvrzení žalobkyně žalovaný uhradil celkem částku 34 120 Kč, ale jistina byla ponížena pouze na částku 99 753,24 Kč a bylo otázkou, jak může činit zůstatek jistiny částku ve výši 99 753,24 Kč. Soud učinil následující skutková zjištění:

3. Z fotokopie občanského a řidičského průkazu č.l. 44-46 soud zjistil, že žalobkyně měla pro ověření totožnosti žalovaného dispozici kopii jeho občanského a řidičského průkazu.

4. Z dohledání informací o činnosti klienta č.l. 43 bylo zjištěno, že žalobkyně ukládá údaje o činnosti klienta v jejím systému, přičemž žalovaný zaslal SMS k podpisu smlouvy úvěru dne 3. 8. 2021, 15:06 hod., a smlouvu podepsal z IP adresy [Anonymizováno].

5. Z výpisu z účtu č.l. 47 bylo zjištěno, že žalovaný měl v měsíci červenci 2021 celkový příjem na účtu 25 012 Kč, celkové výdaje 26 725,40 Kč a zůstatek na účtu na konci měsíce byl nulový. Žalovanému byla na účet přičtena mzda 21 372 Kč od společnosti [právnická osoba] a částka 3 640 Kč od České správy sociálního zabezpečení. Žalovaný hradil školku ve výši 2 044 Kč a měl zřízeny trvalé příkazy ve výši 2x 969 Kč, 2 000 Kč, 700 Kč a inkaso ve výši 1 560 Kč a 2 350 Kč. Tyto pravidelné platby tak činily celkem 10 592 Kč. Žalovaný dále hradil splátky úvěru ve výši 2 668 Kč a 3 998 Kč.

6. Z úvěrové zprávy č.l. 49-53 bylo zjištěno, že žalovaný měl v době uzavření úvěru se žalobkyni celkem 4 existující smlouvy o splátkovém úvěru a 3 existující kreditní karty. Jednalo se o spotřební úvěr se splátkou 5 468 Kč ze dne 12. 3. 2019, u něhož byly splátky 6/2020–10/2020 odloženy v rámci zákonného moratoria. Dále osobní úvěr ze dne 27. 10. 2019 s měsíční splátkou 969 Kč, u něhož byly splátky 6/2020–10/2020 odloženy v rámci zákonného moratoria. Spotřební úvěr ze dne 14. 12. 2018 se splátkou 2 452 Kč, u něhož byly splátky 6/2020 – 10/2020 odloženy v rámci zákonného moratoria. Osobní úvěr ze dne 26. 11. 2019 se splátkou 969 Kč u něhož byly splátky 6/2020–10/2020 odloženy v rámci zákonného moratoria. Žalovaný měl v evidenci dále veden úvěr na stavební spoření ze dne 8. 3. 2019 se splátkou 4 345 Kč, u něhož byly splátky 6/2020–10/2020 odloženy v rámci zákonného moratoria a splátky 2/2021-4/2021 byly odloženy v rámci splátkových prázdnin. Úvěr ze stavebného spoření ze dne 13. 8. 2018 se splátkou 4 455 Kč, u něhož byly splátky 5/2020–10/2020 odloženy v rámci zákonného moratoria, u splátky 11/2020 byl žalovaný v prodlení s uhrazením částky 4 448 Kč, u splátky 5/2021 s částkou 2 743 Kč a se splátkou 6/2021 s částkou 3 421 Kč, vždy se jednalo o jeden den po splatnosti. Nakonec měl žalovaný veden úvěr ze stavebního spoření ze dne 6. 6. 2018 se splátkou 3 910 Kč, u něhož byly splátky 06/2020 – 10/2020 odloženy v rámci zákonného moratoria. U tohoto úvěru byl žalovaný v prodlení se splátkami 2/2021 (částka 2 350 Kč), 3/2021 (částka 2 350 Kč), 6/2021 (splátka 2 590 Kč) a 10/2019 (splátka 2 350 Kč), vždy o deset dnů. Žalovanému bylo v roce 2021 odmítnuto celkem 8 úvěrů, z toho čtyři v dubnu 2021 (2x kreditní karta s úvěrovým rámcem 10 000 Kč a 2x kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 10 000 Kč a 15 000 Kč) a jeden v květnu 2021 (úvěr s jistinou 100 000 Kč).

7. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta soud zjistil, že žalobkyně prováděla lustraci žalovaného v dostupných databázích.

8. Z listiny označené posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalobkyně zde vysvětluje proces posouzení úvěruschopnosti, jak počítá limit nejvyšší měsíční splátky, jak hodnotí získané údaje a argumentuje vhodností užití kreditního skóre.

9. Ze smlouvy ze dne 3. 8. 2021 nazvané flexibilní půjčka – revolvingový úvěr č. [hodnota] bylo zjištěno, že předmětem smlouvy je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr do výše 100 000 Kč a závazek žalovaného tento úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 2,76 % z úvěrového rámce, tedy 2 760 Kč. Úroková sazba činila 27,88 % ročně. Žalovaný smlouvu podepsal elektronicky SMS kódem [Anonymizováno]. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že je zaměstnanec, jeho čistý příjem činí 26 000 Kč, má tři děti, žije u rodičů a ostatní členové domácnosti nemají žádný příjem.

10. Z opisu proplacení smlouvy č. l. 64 a sdělení [právnická osoba] č.l. 66 soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému částku 100 000 Kč s variabilním symbolem čísla smlouvy na jeho účet dne 3. 8. 2021.

11. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, jak probíhalo čerpání úvěru, kdy a jak žalovaný splácel úvěr a jak byly platby započteny. První čerpání proběhlo 3. 8. 2021 ve výši 100 000 Kč, následně žalovaný načerpal dne 22. 7. 2022 částku 2 148 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou číslo 13., kterou uhradil místo dne 20. 9. 2022 až 31. 10. 2022 a následně již nic neuhradil a dne 21. 12. 2022 došlo k zesplatnění. Žalovaný celkem uhradil částku 34 120 Kč.

12. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 21. 12. 2022 a podacího archu ze dne 22. 12. 2022 soud zjistil, že žalobkyně sdělila žalovanému, že v důsledku prodlení s úhradou závazků požaduje splatit celý čerpaný úvěr na základě smlouvy č. [hodnota].

13. Z předžalobní výzvy ze dne 19. 1. 2023 a podacího archu ze dne 20. 1. 2023 soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby prostřednictvím jejího zástupce vyzývala žalovaného k úhradě dluhu.

14. Z listiny „Vše o vaší flexibilní půjčce“, nečinil soud žádná skutková zjištění, neboť s ohledem na právní hodnocení soudu, nebyl obsah pro rozhodnutí podstatný.

15. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:

16. Žalovaný prostřednictvím internetu požádal o uzavření smlouvy se žalobkyní, žalobkyně ověřila totožnost žalovaného pomocí jeho občanského a řidičského průkazu. Žalobkyně a žalovaný (elektronicky, sms kódem) dne 3. 8. 2021 podepsali smlouvu nazvanou flexibilní půjčka – revolvingový úvěr č. [hodnota], kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr do výše 100 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku splácet v měsíčních splátkách ve výši 2,76 % z úvěrového rámce, tedy 2 760 Kč, kdy úroková sazba činila 27,88 % ročně. Žalobkyně nejprve vyplatila žalovanému částku 100 000 Kč a posléze žalovaný dne 22. 7. 2022 načerpal částku 2 148 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení a žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu dne 21. 12. 2022. Žalovaný celkem uhradil částku 34 120 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřila úvěruschopnost žalovaného tak, že pracovala s ověřeným příjmem žalovaného, neboť měla k dispozici jeho výpis z účtu, a informacemi od žalovaného, že bydlí u rodičů a má tři děti a má vedlejší příjem 100 000 Kč, kdy výdaje žalobkyně vypočetla na základě životního minima a normativních nákladů na bydlení (6 570 Kč), když vypočetla životní minimum žalobce a tří dětí na částku 10 810 Kč, ke kterým připočetla splátky jiných úvěru ve výši 22 568 Kč. Domácnost žalovaného tak měla k dispozici po odečtení splátky úvěru ve výši 2 760 Kč částku 83 292 Kč, a žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je schopný úvěr splácet. Žalobkyně si dále vyžádala informace z registrů, ze kterých měla podrobné informace o množství dalších úvěrů, které žalovaný splácel a že mu bylo odmítáno poskytnutí dalších úvěrů. Žalovaný měl v době uzavření smlouvy v registru celkem 7 existujících smluv o úvěru s měsíčními splátkami 22 568 Kč. Žalovaný se dostával do prodlení se splátkou těchto úvěrů (byť u jednoho úvěru ohledně tří splátek pouze o jeden den, ale u dalšího úvěru už o deset dnů, a to těsně před sjednáním úvěru se žalobkyní). Žalovanému bylo v roce 2021 odmítnuto celkem 8 úvěrů, z toho čtyři v dubnu 2021 (2x kreditní karta s úvěrovým rámcem 10 000 Kč a 2x kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 10 000 Kč a 15 000 Kč) a jeden v květnu 2021 (úvěr s jistinou 100 000 Kč).

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 9. 2021 (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Soud dospěl k následujícímu právnímu hodnocení:

20. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila nedostatečně.

21. K argumentaci žalobkyně uvedené v předložené listině „posouzení úvěruschopnosti“ a v jejím vyjádření postačí toliko uvést, že soud přistupuje ke každému případu individuálně a individuálně hodnotí i skutkové okolnosti každého případu, kdy bere v úvahu typ a výši úvěru a poměry žalovaných a nepožaduje paušálně po poskytovatelích úvěru, aby dopodrobna zkoumali nejmenší detaily ohledně poměrů žalovaných, jejich příjmů a výdajů. Vždy záleží na konkrétním případu, typu úvěru, výši splátky a konkrétních poměrech žalovaného. Soud a priori nevylučuje užití statistických či scoringových modelů, jak uvádí žalobkyně, není možné se ale těmito modely zakrývat pouze formální kontrola získaných údajů, bez jejich řádného zkoumání, kdy je vždy nutné hodnotit údaje, které byly do modelu vloženy a které byly z modelu získány a jejich věrohodnost. V daném případě žalobkyně vyhodnotila nedostatečně poměry žalovaného a měla více zkoumat jeho příjmy.

22. Žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 26 000 Kč, který ověřila za pomoci výpisu z účtu žalovaného, tomuto postupu není co vytknout. Dle názoru soudu je ověření příjmu (ať už výplatními páskami, potvrzením od zaměstnavatele nebo výpisem z účtu) klientů žalobkyně jedním ze základních úkonů, které by každý poskytovatel úvěru měl splnit, neboť příjem je základním východiskem ke zhodnocení, zda lze poskytnout jakýkoliv úvěr klientům. Žalobkyně ale ve svém vyjádření uváděla, že vycházela z dalšího příjmu žalovaného ve výši 100 000 Kč, o kterém u jednání k výzvě soudu zástupce žalobkyně uvedl, že nebyl jakkoliv ověřen. Pokud tedy žalobkyně vypočetla výdaje domácnosti žalovaného dle životního minima a normativních výdajů na bydlení na částku 17 380 Kč, a navíc měl žalovaný hradit vysoké splátky úvěrů v celkové výši 22 568 Kč, tedy výdaje činily celkem 39 948 Kč, je závažným pochybením, že si žalobkyně neověřila, zda má žalovaný skutečně vedlejší příjem ve výši 100 000 Kč. Je zřejmé, že splátky úvěrů dosahovaly skoro celého ověřeného příjmu žalovaného, navíc měla žalobkyně informace o tom, že těsně před poskytnutím úvěru se žalovaný dostal do prodlení se splátkami (přestože ve svém vyjádření uváděla, že se žalovaný za trvání závazků nikdy do prodlení se splácením nedostal) a také o tom, že je žalovanému odmítáno poskytnutí dalších úvěrů, které byly podstatně nižší, než který mu poskytla žalobkyně. Žalobkyně sice uvádí, že ověřovala výdaje žalovaného z jeho výpisu z účtu, ale z tohoto účtu bylo zjištěno, že na konci měsíce na něm nezůstaly žalovanému žádné prostředky. Přesto si žalobkyně další příjem žalovaného, a to ve výši 100 000 Kč, neověřila.

23. V daném případě tak s ohledem na příjem žalovaného, zjištěné informace a splátkové zatížení žalovaného měla žalobkyně bezpochyby učinit podrobnější zkoumání jeho poměrů, minimálně měla ověřit jeho příjem ve výši 100 000 Kč.

24. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSU. Podle § 87 odst. 1 ZSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému vyplatila částku 102 148 Kč, přičemž žalovaný uhradil částku 34 120 Kč. Žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni, tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 68 026 Kč, soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalovanému částku uhradit.

25. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení žádných dalších nároků a ani požadovaného úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jeho možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyl v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

26. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

27. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byla žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaný byla povinen tvrdit a prokazovat, jaké byly jeho možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

28. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

29. Výzvy, uvedené v bodě 28 tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohly dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

30. Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní) pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

31. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

32. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

33. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení všech dalších nároků nad rámec jistiny, a to včetně zákonného úroku z prodlení, zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že je žalobkyně povinna uhradit náklady řízení žalovaném ve výši 15,23 % (když žalobkyně byla úspěšná pouze co do částky 68 026 Kč), a to s ohledem na poměr úspěchu ve věci, kdy pro potřeby výpočtu úspěchu ve věci soud zkapitalizoval požadované příslušenství ke dni rozhodnutí. Výše nákladů řízení bude stanovena v samostatném usnesení, neboť žalovanému byl ustanoven opatrovník z řad advokátů z důvodu neznámého pobytu, jehož odměna dosud nebyla vyčíslena a přiznána, přičemž se tak stane až po právní moci tohoto rozsudku. Z tohoto důvodu nemohl soud rozhodnout o samotné výši nákladů řízení a učiní tak až v samostatném usnesení. S ohledem na skutečnost, že náklady opatrovníka hradí stát, rozhodl soud dle § 149 odst. 2 o. s. ř., že je žalobkyně povinna uhradit náklady k rukám státu.

35. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod.

Poučení