11 C 26/2022-40

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Trepkou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o zaplacení 17 036,80 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 17 036,80 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 200 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 11. 3. 2022 domáhal na žalovaném zaplacení částky 17 036,80 Kč jako náhrady škody způsobené nesprávným rozhodnutím o nákladech exekuce.

2. Žalobce uvedl, že jako pověřený soudní exekutor vedl na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen OS Praha 5“) ze dne 4. 4. 2017, č. j. [číslo jednací], exekuci sp. zn. [spisová značka]. Exekučními tituly byly rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen„ OS Praha-západ“) ze dne 6. 10. 2015, č. j. [číslo jednací], a rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen„ KS Praha“) ze dne 22. 12. 2016, č. j. [číslo jednací]. Předmětné exekuční řízení bylo zahájeno k návrhu oprávněných ([anonymizováno]. [jméno] a [anonymizováno]. [příjmení]) dne 30. 3. 2017, exekuční návrh byl podán až poté, co oprávnění prostřednictvím svého právního zástupce sdělili právnímu zástupci povinného ([anonymizováno] [příjmení]), že v případě nesplnění povinnosti z exekučního titulu ji budou vymáhat exekučně. Právní zástupce povinného za svého klienta k věci výslovně sdělil, že z důvodu podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) ničeho hradit nebude a nabádal oprávněné, aby exekuci nezahajovali. Odmítl tedy splnit povinnost uloženou pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu jako orgánu veřejné moci. Po zahájení exekuce povinný uplatnil návrh na odklad jejího provedení do rozhodnutí o podaném dovolání, který byl usnesením OS Praha 5 ze dne 29. 5. 2017, č. j. [číslo jednací], ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen„ MS Praha“) č. j. [číslo jednací], zamítnut jako nedůvodný. V rámci realizace exekučního příkazu přikázáním pohledávky z účtu povinného (č. j. [číslo jednací]) byla žalobcem vymožena celá pohledávka oprávněných včetně veškerého příslušenství. Náklady oprávněného a náklady exekuce byly určeny pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce (dále jen„ PÚNE“) a také bezezbytku vymoženy, a exekuční řízení tak bylo ve smyslu § 46 odst. 8 exekučního řádu skončeno. Oznámení o skončení exekuce bylo vydáno dne 19. 9. 2017. Dne 1. 6. 2018 (více než 8 měsíců od skončení exekuce) vydal Nejvyšší soud ČR (dále jen„ NSČR“) rozsudek č. j. [číslo jednací], kterým zrušil rozsudek KS Praha ze dne 22. 12. 2016, č. j. [číslo jednací], a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V návaznosti na tuto skutečnost vyzval povinný žalobce dne 9. 8. 2018 k okamžitému vrácení částky odpovídající vzniklým (a pravomocně přiznaným) nákladům exekuce, když nepřípadně odkazoval na judikaturu týkající se rozhodčích nálezů vydaných na základě neplatných rozhodčích doložek. Žalobce ve svém podrobném vyjádření povinnému vysvětlil, že daná judikatura se na tento konkrétní případ nevztahuje a odmítl vymožené náklady exekuce vrátit, přičemž povinného odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu vyjádřenou v nálezech sp. zn. II. ÚS 594/10 a I. ÚS 2511/16. Povinný se následně sám v řízení dle zákona č. 82/1998 Sb. domáhal náhrady vzniklé újmy na státu, avšak neuspěl ani u [stát. instituce], ani posléze v jím iniciovaném soudním řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen„ OS Praha 2“) v rozsudku ze dne 16. 12. 2019, č. j. [číslo jednací], k podané žalobě konstatoval, že je sice podána předčasně, když neexistuje žádné rozhodnutí o zastavení exekuce, o které by šlo toto řízení věcně„ opřít“, nicméně současně není dán ani konkrétní věcný důvod vzniku odpovědnosti státu za škodu. V důsledku jednání povinného před zahájením exekučního řízení, spočívajícím v nijak skrývaném záměru nesplnit pravomocně přisouzený nárok oprávněných, došlo totiž k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním státu (vydáním nezákonného rozhodnutí) a následkem (vzniku nákladů exekuce jako škody povinnému), neboť tento následek nastal až v důsledku jednání povinného (představovaného nesplněním uložené povinnosti), nikoli již vydáním daného (později zrušeného) soudního rozhodnutí. Povinný přes uvedené podal k OS Praha 5 dne 30. 1. 2020 návrh na zastavení exekuce po jejím provedení, přičemž opět nepřípadně argumentoval především judikaturou týkající se neplatných rozhodčích doložek a žádal, aby exekuce byla zpětně zastavena a in eventum aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. OS Praha 5 usnesením ze dne 14. 4. 2020, č. j. [číslo jednací], exekuci zastavil, nicméně o nákladech mezi účastníky a o nákladech exekuce rozhodl v souladu s judikaturou Ústavního soudu ČR (II. ÚS 594/10) tak, že žalobci i oprávněným přiznal vůči povinnému právo na jejich náhradu. Proti nákladovým výrokům podal povinný odvolání, o kterém rozhodl MS Praha usnesením ze dne 25. 6. 2020, č. j. [číslo jednací], tak, že napadené výroky změnil, žalobci nepřiznal žádnou náhradu nákladů exekuce a žádnému z účastníků pak nepřiznal náhradu nákladů řízení. Naopak povinnému přiznal náhradu nákladů řízení odvolacího. Důvodem takového rozhodnutí bylo, že exekuční titul byl zrušen, a povinnému tak nelze na zastavení exekuce přičítat žádné zavinění, stejně jako oprávněnému. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí MS Praha ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. [ústavní nález], odmítnuta z důvodu bagatelnosti nároku žalobce. Současně však Ústavní soud považoval za potřebné zcela výslovně zdůraznit, že v případě předmětného usnesení MS Praha šlo o rozhodnutí nezákonné, nerespektující jeho konstantní judikaturu, které by tedy jinak bylo jednoznačně předmětem kasace. Věcně tak žalobci dal Ústavní soud plně za pravdu, leč dle svého posouzení mu na poli řízení o ústavní stížnosti nemohl vyhovět. Zároveň však Ústavní soud v souvislosti s uvedeným vyjádřil názor, že soudní exekutor, kterému bylo v důsledku zrušení exekučního titulu zpětně odejmuto právo na náhradu nákladů exekuce, se může náhrady takto vzniklé škody domáhat po státu dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť byť nebyl účastníkem původního nalézacího řízení, bylo nezákonným rozhodnutím jednoznačně zasaženo do jeho majetkové sféry.

3. Žalobce na tomto základě jako poškozený dle zákona č. 82/1998 Sb. nemá bohužel jinou možnost, než náhradu vzniklé škody (újmy) uplatnit na státu. Konkrétní škodu (újmu) spatřuje ve ztrátě svého práva na náhradu nákladů exekučního řízení, k níž v souvislosti s nezákonným rozhodnutím KS Praha ze dne 22. 12. 2016, č. j. [číslo jednací], které bylo v jím vedeném exekučním řízení exekučním titulem, došlo navazujícím usnesením MS Praha ze dne 25. 6. 2020, č. j. [číslo jednací]. Výši této újmy dovozuje žalobce z výše nákladů exekuce, které byly v rámci předmětného exekučního řízení pravomocně určeny částkou 17 036,80 Kč (náklady dle výroku I. PÚNE ze dne 25. 8. 2017, č. j. [číslo jednací], resp. dle výroku III. usnesení OS Praha 5 ze dne 14. 4. 2020, č. j. [číslo jednací]). Svou aktivní legitimaci k tomuto kroku spatřuje žalobce ve výkladu učiněném Ústavním soudem, kdy je i soudního exekutora namístě považovat za osobu, která je oprávněna takový nárok vznést. Jiný výklad by v konečném důsledku znamenal, že odvolací soud může nerespektováním konstantní a co do závěrů zcela jasné judikatury Ústavního soudu bezprecedentně kdykoli zasahovat do majetkové sféry účastníka řízení, aniž by se proti tomu mohl tento účastník v mantinelech právního státu jakkoli bránit. V reáliích tohoto případu jako bagatelní věci se tak totiž stalo způsobem, kdy právní řád neposkytuje naprosto žádný řádný či mimořádný opravný prostředek, ačkoli je dané rozhodnutí zjevně protiústavní a chybné. Navíc k němu došlo velmi kontroverzně až po provedení exekuce, během které žalobce dostál všem svým povinnostem a plně přitom respektoval judikaturu Ústavního soudu komplexně řešící právě typově obdobný případ. Jinými slovy, žalobce tedy ničeho nezanedbal, postupoval plně v souladu se zákonem, jeho výkladem a lege artis, a přesto je následně v rozporu se svým legitimním očekáváním jako jediný ze všech fakticky penalizován za pochybení státu, který vydal nezákonné rozhodnutí, a pochybení povinného, který se v jeho důsledku sám náhrady újmy nedomohl, neboť si jí sám zavinil. V rozporu s uvedeným je to právě povinný, který pro zcela nepochopitelný postup odvolacího soudu jako jediný ze všech účastníků žádným způsobem neponese náklady, jejichž vznik svým vlastním jednáním (zdržením se) ostatním sám zavinil. Takové chápání spravedlnosti, nepodložené žádnými myslitelnými zvláštního zřetele hodnými důvody, je namístě považovat již za zcela absurdní.

4. Takto formulovaný nárok žalobce uplatnil u žalovaného dne 13. 1. 2021, žalovaný jej však přes dotaz žalobce ze dne 14. 7. 2021 a předžalobní upomínku ze dne 22. 11. 2021 dosud nijak nevyřídil. Podanou žalobou se tak žalobce domáhal zaplacení částky 17 036,80 Kč.

5. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal a navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný potvrdil, že u něho žalobce dne 13. 1. 2021 uplatnil předmětný nárok na náhradu škody. Žalovaný žádost vyřídil stanoviskem ze dne 22. 6. 2022, kterým konstatoval, že ve vztahu k žalobci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb. Požadovaná náhrada škody nebyla žalobci poskytnuta. Žalovaný rovněž učinil sporným samotný vznik tvrzené škody. K věci samé žalovaný po rekapitulaci předmětného exekučního řízení (obdobně jako žalobce) uvedl, že rozhodnutí OS Praha 5 ze dne 14. 4. 2020, č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozhodnutím MS Praha ze dne 25. 6. 2020, č. j. [číslo jednací], která obsahovala i výrok o náhradě nákladů exekuce, nevykazují základní znak nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., představovaný tím, že takové rozhodnutí dojde právní moci a následně je zrušeno či změněno k tomu příslušným orgánem. Proti rozhodnutí byla ze strany žalobce podána ústavní stížnost, tato však byla odmítnuta. Pokud jde o zrušený exekuční titul, jedná se o rozhodnutí, které došlo právní moci a následně bylo zrušeno NSČR. Dle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. však právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají pouze účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. V tomto případě však žalobce účastníkem (nalézacího) řízení nebyl. Odůvodnění rozhodnutí není právně závazné, právně závazným je pouze výrok konkrétního rozhodnutí, tedy odmítnutí ústavní stížnosti. Konečně pak žalovaný namítl, že nebyl prokázán ani vznik tvrzené škody, neboť nebylo nikterak prokázáno, zda původně vyplacené náklady exekuce ve výši, jež je nyní požadována k náhradě, byly ze strany žalobce povinnému vráceny nebo jsou stále ve sféře žalobce, jak uváděl rovněž ve svém přípisu ze dne 14. 8. 2018 adresovanému právnímu zástupci povinného.

6. Žalobce k obraně žalovaného předně uvedl, že k újmě došlo, když finanční prostředky odpovídající vymoženým, pravomocně přiznaným (a řádně zdaněným) nákladům exekuce, povinnému v plném rozsahu vrátil dne 23. 7. 2020.

7. Dále pak namítl, že postupem žalovaného (reprezentovaného MS Praha rozhodujícím pod sp. zn. [spisová značka] o odvolání povinného) činěným zcela zjevně v hrubém rozporu se stále aktuální konstantní judikaturou Ústavního soudu došlo k situaci hraničící s odmítnutím spravedlnosti (denegatio iustitiae). Žalovaným činěné popírání existence nezákonného rozhodnutí, kterým měla být žalobci způsobena škoda, vykazuje nejviditelnější znaky nepřípustné (přepjaté) míry formalismu. Žalobce jako nezákonné rozhodnutí ve vztahu ke své osobě vnímá nejen původní exekuční tituly, tedy rozsudky OS Praha-západ s KS Praha, u nichž byla jejich nezákonnost výslovně konstatována rozhodnutím NSČR. Žalobce skutečně nebyl účastníkem daného řízení a v době vydání, ani v době zrušení těchto rozhodnutí mu žádná újma nevznikla. Z pohledu žalobce je zcela určující až vydání usnesení MS Praha č. j. [číslo jednací], kterým byly dopady nezákonnosti uvedených exekučních titulů na exekuční řízení omezeny prakticky výlučně na žalobce (a částečně i na oprávněné). Uvedená rozhodnutí je ve spojení s osobou žalobce nutno vnímat jako celek, přičemž je současně třeba zohlednit, že zákonná úprava žalobci jako soudnímu exekutorovi neumožňuje se v takovémto případě bránit jakýmkoli jiným způsobem (jakkoli nechat vyslovit nezákonnost posledního rozhodnutí, ač je ze všech okolností a i ze zcela srozumitelně formulovaného názoru Ústavního soudu naprosto zřejmá). Podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku v dané věci nebylo přípustné vůbec a ústavní stížnost, byť podána byla, musela být odmítnuta z důvodů ryze formálních; důvodem se stala výhradně dovozená bagatelnost věci, jinak však dal Ústavní soud v textu svého nálezu sp. zn. [ústavní nález] žalobci plně za pravdu, když výslovně konstatoval, že napadené rozhodnutí by jinak bylo předmětem kasace. To vše znamená, že usnesení MS Praha č. j. [číslo jednací] žalobci, jako jedinému ve věci výrazně poškozenému účastníkovi, neponechalo jakoukoli možnost domáhat se účinně nápravy (ve formě legitimně očekávaného dodržení konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu, na kterou žalobce během exekučního řízení opakovaně velmi podrobně poukazoval, ve smyslu jejíchž závěrů i poučoval ostatní účastníky a která byla až do závěrečného a již bohužel nezvratitelného rozhodnutí odvolacího soudu plně respektována). V této souvislosti žalobce považoval za nepřípadnou argumentaci žalovaného, dle které by z judikatury Ústavního soudu měla být relevantní toliko její výroková část; pokud by byl volen takovýto striktní přístup, popíralo by to samotné základy principů, na kterých stojí veškerá odborná práce s judikaturou vyšších soudů. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] jednoznačně vyplývá, že dle jeho názoru nebylo postupováno správně, a sám Ústavní soud přednesl myšlenku, že by se žalobce jako soudní exekutor náhrady škody za takové situace mohl domáhat. Žalobce se tedy nadále domnívá, že je zcela zřejmé, že v návaznosti na nezákonné rozhodnutí žalovaného, jehož dopady byly procesně nezvratitelným způsobem na žalobce přeneseny, mu vznikla škoda, na jejíž náhradu mu při neformalistickém výkladu příslušných právních institutů vznikl vůči žalovanému nárok. Jiným výkladem je ve své podstatě podpořen takový závěr, že nerespektováním judikatury Ústavního soudu v bagatelní věci lze kohokoli poškodit, aniž by se proti takovému protiprávnímu zásahu mohl účinně bránit. Takový výstup z jakéhokoli řízení je dle názoru žalobce v demokratickém právním státě, jakým má Česká republika být, naprosto nepřijatelným.

8. Žalovaný pak svou obrannou argumentaci doplnil tak, že o existenci nároku soudního exekutora na odměnu musí být vždy rozhodnuto exekučním soudem. Exekutor nemá na odměnu nárok automaticky ze zákona, vždy záleží na rozhodnutí soudu. V předmětném exekučním řízení bylo usnesením MS Praha jasně rozhodnuto, že žalobci se nárok na náhradu nákladů exekuce nepřiznává. Účelem řízení o nároku podle zákona 82/1998 Sb. pak není přezkum správnosti rozhodnutí soudu v jiných věcech. Účelem je zjištění, zda v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu došlo ke vzniku škody. Nezákonným rozhodnutím je dle zákona č. 82/1998 Sb. takové rozhodnutí, které bylo buď pravomocné, anebo předběžně vykonatelné, a bylo následně jako nezákonné zrušeno. Skutečnost, zda se rozhodnutí může jevit jako věcně či morálně nesprávné, není z hlediska předmětu tohoto řízení relevantní. Takto vymezené nezákonné rozhodnutí není v předmětné věci dáno. Žalovanému je znám obsah usnesení Ústavního soudu, ve kterém naznačuje, že by asi postupoval jinak, pokud by předmět přezkoumávané věci byl vyšší hodnoty, rozhodující je však to, co je uvedeno ve výroku usnesení, kterým usnesení MS Praha nebylo zrušeno. Dále žalovaný poukázal na judikaturu, dle které je soudní exekutor fakticky v postavení podnikatele a musí nést podnikatelské riziko ve vztahu k tomu, zda skutečně obdrží odměnu za svoji činnost či nikoliv. Tato judikatura směřuje zejména k rozhodnutí o zastavení exekuce pro nedobytnost, kdy NSČR opakovaně uvedl, že se exekutor nemůže domáhat odměny za svoji činnost, byť musel nějakou činnost vyvinout, ale ta nevedla k účelu exekučního řízení a nebylo fakticky ničeho vymoženo, a to nikoliv vlivem nesprávné činnosti exekutora, ale s ohledem na majetkové poměry povinného. Rovněž ze strany Ústavního soudu nebylo naznáno, že by nepřiznání odměny exekutorovi v takovýchto případech bylo protiústavní, naopak jedná se o podnikatelské riziko. V nyní řešeném případu žalobce se dle žalovaného jedná o věc podobnou. Pokud pak jde o žalobcem citované odůvodnění usnesení, kterým byla odmítnuta jeho ústavní stížnost, ve kterém měl Ústavní soud otevřít cestu soudním exekutorům v obdobných věcech obracet se s nároky na náhradu škody na žalovaného, tak Ústavní soud dle názoru žalovaného uvádí pouze to, že soudní exekutor se může obrátit s nárokem dle zákona 82/1998 Sb. na žalovaného, neříká však nic o tom, že soudní exekutor takový nárok skutečně má a že může být se svým požadavkem úspěšný. Žalovaný pak má z uvedených důvodů za to, že nárok na náhradu škody dán není.

9. Žalobce k doplněné argumentaci žalovaného uvedl, že podnikatelským rizikem, které je jedním z aspektů činnosti soudního exekutora, nelze omluvit všechno. V dané věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, kterým byl exekuční titul, a důsledky této nezákonnosti byly poté vztaženy na soudního exekutora. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že jediným důvodem, proč bylo soudnímu exekutorovi odebráno právo na náhradu nákladů exekuce, bylo právě zrušení exekučního titulu, a to je věc, která je v judikatuře Ústavního soudu celkem jednoznačně vyřešena. Dle názoru žalobce tak nelze podnikatelské riziko směšovat s něčím, co by naopak mohlo nést určité znaky libovůle.

10. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

11. Rozsudkem OS Praha-západ ze dne 6. 10. 2015 byla zamítnuta žaloba [anonymizováno] [příjmení] (dále jen„ povinný“) proti [anonymizováno]. [jméno] a [anonymizováno]. [příjmení] (dále jen„ oprávnění“) o zaplacení částky 64 000 Kč s příslušenstvím (smluvní pokuta za pozdní vyklizení pronajatého bytu) a bylo rozhodnuto, že oprávněným se nepřiznává náhrada nákladů řízení. K odvolání všech účastníků byl rozsudek OS Praha-západ rozsudkem KS Praha ze dne 22. 12. 2016 ve věci samé potvrzen a v nákladovém výroku změněn tak, že povinný je povinen zaplatit oprávněným na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 29 795 Kč. Současně bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 33 701 Kč. Rozsudky nabyly právní moci dne 14. 2. 2017 a vykonatelnosti dne 18. 2. 2017 (zjištěno z rozsudků č. j. [číslo jednací] a [číslo jednací]).

12. V e-mailové komunikaci právních zástupců účastníků ze dnů 15. a 21. 2. 2017 odmítl zástupce povinného úhradu nákladů řízení, když povinný s rozhodnutími (a v nich podaným výkladem dobrých mravů) nesouhlasí a bude vůči němu v brzké době podávat dovolání, o jehož úspěšnosti je přesvědčen. Apeloval pak na protistranu, aby do rozhodnutí dovolacího soudu nečinila žádné kroky k vymáhání náhrady nákladů řízení, neboť by mohlo dojít k poškození povinného. Zástupce oprávněných naopak deklaroval připravenost podat návrh na zahájení exekučního řízení, nebude-li náhrada nákladů v celkové výši 63 496 Kč uhrazena do 3. 3. 2017 (zjištěno z e-mailové komunikace).

13. Pověřením OS Praha 5 ze dne 4. 4. 2017 byl žalobce pověřen vedením exekuce ve věci oprávněných proti povinnému podle vykonatelného rozsudku OS Praha-západ ze dne 6. 10. 2015 ve spojení s rozsudkem KS Praha ze dne 22. 12. 2016. Exekuce byla žalobcem vedena pod sp. zn. [spisová značka] (zjištěno z pověření č. j. [číslo jednací]).

14. Usnesením OS Praha 5 ze dne 29. 5. 2017 ve spojení s usnesením MS Praha ze dne 27. 7. 2017 byl jako nedůvodný zamítnut návrh povinného na odklad předmětné exekuce, odůvodněný tím, že lze důvodně očekávat zastavení exekuce, neboť povinný podal proti rozsudku KS Praha dovolání a lze důvodně očekávat, že dovolací soud napadený exekuční titul zruší (zjištěno z usnesení č. j. [číslo jednací] a [číslo jednací]).

15. PÚNE ze dne 25. 8. 2017 určil žalobce náklady exekuce částkou 17 036,80 Kč (odměna exekutora ve výši 11 531,30 Kč, paušální náhrada hotových výdajů exekutora ve výši 5 505,50 Kč, DPH ve výši 2 956,80 Kč) a náklady oprávněných částkou 5 154,60 Kč (zjištěno z PÚNE č. j. [číslo jednací]).

16. Dne 19. 9. 2017 vydal žalobce oznámení o skončení exekuce, kdy pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly v plném rozsahu vymoženy (zjištěno z oznámení o skončení exekuce č. j. [číslo jednací]).

17. NSČR rozsudkem ze dne 1. 6. 2018 zrušil rozsudek KS Praha ze dne 22. 12. 2016, č. j. [číslo jednací], z důvodu nesprávného právního posouzení věci (nesprávný závěr o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy) a věc vrátil KS Praha k dalšímu řízení (zjištěno z rozsudku č. j. [číslo jednací]).

18. V e-mailové komunikaci ze dnů 8. a 9. 8. 2018 vyzýval zástupce povinného v návaznosti na rozsudek NSČR oprávněné k zaplacení částky 85 687,40 Kč, která byla povinnému stržena z účtu v rámci provádění předmětné exekuce, když se v rozsahu plnění vyplaceného oprávněným jedná o bezdůvodné obohacení a ve zbytku oprávnění odpovídají povinnému za škodu. Zástupce povinných přislíbil zaslání částky 63 496 Kč, tj. vymožených nákladů řízení, pro které odpadl právní titul, odpovědnost oprávněných za škodu však odmítl, když tito jednali v souladu s pravomocným rozhodnutím soudu (zjištěno z e-mailové komunikace).

19. E-mailem ze dne 9. 8. 2018 se zástupce povinného obrátil na žalobce se žádostí o potvrzení, že 85 687,40 Kč stržená dne 24. 8. 2017 z účtu povinného zahrnovala vymáhané náklady řízení ve výši 63 496 Kč, náhradu nákladů oprávněných ve výši 5 154,60 Kč a náhradu nákladů exekuce ve výši 17 036,80 Kč, a o sdělení, zda částky 63 496 Kč a 5 154,60 Kč byly vyplaceny oprávněným. Současně s odvoláním na judikaturu týkající se rušení rozhodčích nálezů žádal o vrácení částky 17 036,80 Kč, když zrušením exekučního titulu odpadl důvod, ze kterého žalobce tyto prostředky obdržel, popř. žádal o sdělení, zda má žalobce podat návrh na zastavení již provedené exekuce. Žalobce v odpovědi ze dne 14. 8. 2018 vrácení částky odpovídající vymoženým nákladům exekuce odmítl, a to s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména sp. zn. II. ÚS 594/10), dle které přechází při zrušení exekučního titulu po zahájení exekuce povinnost nahradit náklady exekuce na povinného, který nesplnil povinnost uloženou pravomocným a vykonatelným exekučním titulem existujícím tu v době zahájení exekuce, což je i případ povinného v předmětné exekuci (zjištěno z e-mailu, vyjádření žalobce č. j. [číslo jednací]).

20. Rozsudkem OS Praha 2 ze dne 16. 12. 2019 ve spojení s rozsudkem MS Praha z dne 26. 5. 2020 byla zamítnuta žaloba povinného, kterou se po žalovaném domáhal zaplacení částky 22 191,40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. představující nevrácené částky nákladů exekuce a nákladů oprávněných vymožených na povinném v předmětné exekuci. Soudy takto rozhodly s odůvodněním, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a nařízením předmětné exekuce/vznikem a vymožením nákladů, když povinný dobrovolně nesplnil, co mu ukládalo v té době pravomocné a vykonatelné rozhodnutí. Současně pak soudy dospěly k závěru, že žaloba na náhradu škody je podána předčasně, když povinný nepodal návrh na zastavení exekuce, v rámci kterého by bylo o nákladech exekuce a oprávněných znovu rozhodnuto (zjištěno z rozsudků č. j. [číslo jednací] a [číslo jednací]).

21. OS Praha 5 k návrhu povinného usnesením ze dne 14. 4. 2020 rozhodl o zastavení předmětné exekuce z důvodu zrušení exekučního titulu a současně uložil povinnému zaplatit oprávněným náhradu nákladů řízení ve výši 11 717,64 Kč a žalobci náklady exekuce ve výši 17 036,80 Kč (odměna exekutora ve výši 11 531,30 Kč, paušální náhrada hotových výdajů exekutora ve výši 5 505,50 Kč, DPH ve výši 2 956,80 Kč). O náhradě nákladů oprávněných a náhradě nákladů exekuce soud rozhodl s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10, když to byl povinný, kdo zavdal důvod k podání exekučního návrhu, jelikož nerespektoval povinnost uloženou vykonatelným exekučním titulem. Byť byla exekuce následně z důvodu zrušení exekučního titulu zastavena, bylo to chování povinného, díky němuž byla exekuce zahájena na základě v té době vykonatelného exekučního titulu (zjištěno z usnesení č. j. [číslo jednací]).

22. K odvolání povinného byly nákladové výroky usnesení OS Praha 5 ze dne 14. 4. 2020 změněny usnesením MS Praha ze dne 25. 6. 2020 tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Povinnému bylo současně vůči oprávněným přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. MS Praha přitom konstatoval, že: „ 9. (…) rozhodujícím kritériem pro určení, zda náklady zastavené exekuce bude hradit povinný či oprávněný, spočívá v procesním zavinění, které je některému z těchto účastníků možné (ve vztahu k zastavení exekuce) připisovat. V posuzovaném případě byla exekuce zastavena proto, že na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku, kterým povinný napadl exekuční titul, se tento exekuční titul stal neúčinným. Oprávněným, kteří v okamžiku zahájení řízení disponovali materiálně i formálně vykonatelným rozhodnutím, nelze vytýkat, že by její následné zastavení zavinili jen proto, že byl tento exekuční titul následně dovolacím soudem odklizen. Tím méně však lze procesní zavinění na zastavení exekuce spojovat s osobou povinného, který proti exekučnímu titulu, jenž se posléze ukázal jako věcně nesprávný, zdárně brojil mimořádným opravným prostředkem.

10. Je tedy evidentní, že oprávnění ani povinný vinu na tom, že došlo k zastavení exekuce, nenesou (ta je totiž primárně na straně státu, jehož orgán veřejné moci vydal pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, které bylo pro svou nesprávnost následně odklizeno; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2511/16).

11. Nelze-li ani jednoho z účastníků řízení vinit z toho, že exekuce byla zastavena, není ani možné žádnému z nich uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce a náhradě nákladů, které v souvislosti s touto exekucí vznikly druhé procesní straně.“ (zjištěno z usnesení č. j. [číslo jednací]).

23. Proti posledně uvedenému usnesení MS Praha podal žalobce ústavní stížnost, která byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021. V odůvodnění svého usnesení pak Ústavní soud uvedl:

5. Pro rozsah ústavněprávního přezkumu stěžovatelem napadené části usnesení odvolacího soudu je rozhodující tzv. bagatelnost věci (náklady exekuce ve výši cca 17 000 Kč), která sama o sobě zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Tato skutečnost činí věc kvantitativně odlišnou od věci souzené pod sp. zn. II. ÚS 594/10, byť by jinak závěry tam vyslovené na věc stěžovatele přímo dopadaly a vedly by Ústavní soud ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud skutečně nerozhodl v souladu s nimi (viz shodně usnesení sp. zn. III. ÚS 1367/13 ze dne 13. 8. 2013, bod 9; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nicméně vychází z předpokladu, že i přes popsaný postup orgánu veřejné moci není dopad do právní sféry stěžovatele v této bagatelní věci natolik intenzivní, aby mohl znamenat porušení jeho základních práv a povýšit tak zmíněné nerespektování nálezové judikatury do ústavněprávní roviny.

6. Ústavní soud zasahuje v bagatelních kauzách jedině v extrémních případech svévolné interpretace a aplikace právních norem, příp. absentuje-li odůvodnění rozhodnutí. Ve věci sice nebyla odvolacím soudem při výkladu pojmu„ zavinění na zastavení exekuce“ a aplikaci § 89 exekučního řádu respektována nálezová judikatura Ústavního soudu, odůvodnění odvolacího soudu však neabsentuje a nelze je ani označit za extrémní případ svévolné interpretace a aplikace právních norem (viz body 9-11 usnesení). Jde-li tedy o věc bagatelní výše, není pro kasační zásah Ústavního soudu následně prostor (podobně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2969/20 ze dne 24. 11. 2020, usnesení sp. zn. I. ÚS 2688/20 ze dne 29. 9. 2020 aj.).

7. Odkaz odvolacího soudu na nález sp. zn. I. ÚS 2511/16 skutečně není případný. Nehraje sice roli, že v tamní věci byl exekuční titul zrušen v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost, nikoli v dovolacím řízení, neboť jde v obou případech o řízení o mimořádných opravných prostředcích. Okolnost podstatně odlišující uvedené dvě věci spočívá v důvodu zrušení exekučního titulu – zmatečnostní vadou totiž bylo odnětí možnosti povinného jednat před soudem, který se o existenci exekučního titulu dozvěděl až při provádění jeho exekuce, a prokazatelně tak neměl příležitost plnit dobrovolně (na rozdíl od povinného vedlejšího účastníka c)) – viz bod 17 samotného nálezu, odkazující na stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. II. ÚS 594/10. S ohledem na výše popsaný přístup Ústavního soudu k bagatelním věcem však ani nález sp. zn. I. ÚS 2511/16 na osudu nynější ústavní stížnosti nic nemění.

8. Stěžovatel se s odvolacím soudem shoduje v tom, že náklady exekuce by měly jít k tíži státu; názorová neshoda spočívá teprve v náhledu na otázku, kdo má nést nepohodlí toho, že bude nucen je po státu následně vymáhat. Není-li však exekutor při rozhodování o nákladech exekučního řízení považován za vykonavatele veřejné moci, nýbrž za dalšího účastníka (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545), body 6 a 7), nabízí se otázka, zda by se také on nemohl obrátit na stát s nárokem na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

9. Je totiž nasnadě úvaha, nakolik je spravedlivé zatěžovat vymáháním pohledávky po státu povinného účastníka, proti němuž byla vedena exekuce, která se později ukázala neoprávněnou pro nezákonnost vydaného exekučního titulu. Princip právní jistoty vyžaduje respektování vykonatelných soudních rozhodnutí, avšak v řadě případů, neplní-li účastník nalézacího řízení povinnost uloženou mu exekučním titulem dobrovolně, nemusí jít ani tak o jeho vědomě vzdorný postoj, jako spíše o faktickou absenci prostředků ke splnění povinnosti, proti jejímuž uložení dále brojí mimořádným opravným prostředkem a které se později skutečně ukáže jako nezákonné. Soudní exekutor oproti tomu právní profesionál, vykonavatel soudních rozhodnutí a ke státu má z titulu svého postavení blíže než povinný. Stěžovatel jako exekutor nebyl sice účastníkem nalézacího řízení, z něhož vzešel vadný exekuční titul, jako účastník navazujícího rozhodování soudu o nákladech exekučního řízení však přišel o svůj majetkový nárok (odměnu za řádně odvedenou práci) v bezprostřední souvislosti se zrušením exekučního titulu, který byl podkladem provedené exekuce. Nezákonné rozhodnutí (zrušený exekuční titul) se tak v jeho majetkové sféře v důsledku toho, jak nyní odvolací soud rozhodl o nákladech exekučního řízení, negativně projevilo, a jak již bylo řečeno výše, jeho majetková újma má jít k tíži státu, který vznik nákladů exekuce prostřednictvím orgánů veřejné moci zavinil.“ (zjištěno z usnesení sp. zn. [ústavní nález]).

24. Částku 17 036,80 Kč žalobce vrátil povinnému dne 23. 7. 2020 (zjištěno z přehledu úhradu ve spisu [exekutorský úřad] [anonymizováno] sp. zn. [spisová značka]).

25. Žádostí ze dne 13. 1. 2021, došlou žalovanému téhož dne, uplatnil žalobce u žalovaného z důvodů následně uvedených v podané žalobě požadavek na zaplacení částky 17 036,80 Kč. Žádost pak žalobce zopakoval v předžalobní výzvě ze dne 22. 11. 2021, došlé žalovanému téhož dne. Žalovaný žádost vyřídil stanoviskem ze dne 22. 6. 2022, kterým z důvodů následně uvedených ve vyjádření k žalobě uplatněný nárok odmítl (zjištěno ze žádosti, potvrzení přijetí, předžalobní výzvy včetně doručenky, stanoviska).

26. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů:

27. Dle § 5 zákona 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

28. Dle §§ 14, 15 OdpŠk se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

29. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu.

30. Dle § 7 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

31. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

32. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jediným nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk byl rozsudek KS Praha ze dne 22. 12. 2016, č. j. [číslo jednací], který byl z důvodu nesprávného právního posouzení, a tedy pro nezákonnost zrušen rozsudkem NSČR ze dne 1. 6. 2018, č. j. [číslo jednací]. Předmětný rozsudek však byl vydán v řízení, kterého nebyl žalobce účastníkem, a dle § 7 OdpŠk mu tedy nesvědčí aktivní legitimace k uplatňování nároku na náhradu škody.

33. Usnesení MS Praha ze dne 25. 6. 2020, č. j. [číslo jednací], kterým bylo konečným způsobem rozhodnuto o právu žalobce na náhradu nákladů exekuce, nebylo (natož pro nezákonnost) zrušeno, a nejedná se tedy o nezákonné rozhodnutí dle § 8 odst. 1 OdpŠk, které by mohlo být odpovědnostním titulem pro nárok na náhradu škody.

34. Potud je nutno souhlasit s argumentací žalovaného, kdy při striktním posouzení žalobou uplatněného nároku dle výslovného znění OdpŠk se jedná o nárok nedůvodný.

35. Ústavní soud však ve své judikatuře opakovaně podrobil kritice, jsou-li podmínky pro přiznání náhrady újmy podle OdpŠk vykládány přepjatě formalistickým způsobem tak, že de facto vylučují poskytnutí náhrady škody. Takto např. v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2/21 Ústavní soud konstatoval:„ Aplikace zákona o odpovědnosti státu za škodu nesmí vést, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny (viz nález ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215)), naopak jím musí být základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným nebo nesprávným zásahem veřejné moci realizováno (srov. nález ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.)). Přehlíží-li soudy skutečnosti nasvědčující splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu v materiálním slova smyslu a současně interpretují zákon o odpovědnosti státu za škodu způsobem, který přiznání náhrady škody fakticky vylučuje, porušují právo jednotlivce zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny (srov. bod 29 nálezu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 917/21).“ 36. Výjimečně pak Ústavní soud připouští přiznání náhrady škody též osobě, která nebyla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, ale do jejíchž majetkových poměrů se vydání takového nezákonného rozhodnutí promítlo (viz opět již odkazovaný nález ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2/21).

37. Žalobce nebyl účastníkem řízení, ve kterém byl vydán (následně pro nezákonnost zrušený) rozsudek KS Praha, byl však (při rozhodování o náhradě nákladů exekuce) účastníkem navazujícího exekučního řízení, které tvoří s řízením nalézacím logický celek, a do majetkových poměrů žalobce byly negativní důsledky nezákonného rozhodnutí v konečném důsledku promítnuty (pominou-li se náklady oprávněných či vlastní náklady povinného v předmětné exekuci). Soud tak nevidí důvodu, proč by postavení žalobce mělo být odlišné od postavení povinného, kterému by při (rovněž nezrušeném) rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce respektujícím závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10 zůstalo zachováno právo domáhat se náhrady takto vzniklé škody dle OdpŠk (viz závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2085/08). Dle názoru soudu je z hlediska odpovědnosti státu nerozhodné, zda má škoda spočívat v nákladech exekuce, které byl povinný nucen v důsledku nezákonného rozhodnutí (exekučního titulu) nahradit soudnímu exekutorovi, anebo v nákladech exekuce, jejichž náhrada byla soudnímu exekutorovi v důsledku nezákonného rozhodnutí (exekučního titulu) upřena.

38. Dle názoru soudu není současná situace žalobce též nepodobná postavení účastníků řízení o excindační žalobě, kdy stran nákladů takového řízení byla judikaturou též dovozena možnost domáhat se jejich náhrady jako náhrady škody dle OdpŠk (viz rozsudek NSČR sp. zn. 30 Cdo 5170/2014, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07). Připuštěná možnost domáhat se náhrady těchto nákladů jako škody vůči státu vychází z toho, že vedení řízení o excindační žalobě a vznik jeho nákladů byly vyvolány nesprávným úředním postupem soudního exekutora při provedení soupisu movitých věcí a že je účastníci takového řízení nezavinily. V nyní projednávané věci byly náklady exekuce vyvolány nezákonným rozhodnutím KS Praha a žalobce jejich vznik rovněž nezavinil. Přítomnost nezákonného rozhodnutí, které bylo exekučním titulem, pak rovněž dle názoru soudu odlišuje nyní projednávanou věc od případů, kdy není soudnímu exekutorovi přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce s odkazem na podnikatelské riziko, jak namítal žalovaný. Přítomnost škodního zásahu státu v podobě nezákonného rozhodnutí meze podnikatelského rizika prolamuje a na žalobce jako podnikatele nelze důsledky nezákonného postupu státu přenášet.

39. Konečně pak nelze pominout, že usnesení MS Praha ze dne 25. 6. 2020, č. j. [číslo jednací], kterým byla žalobci náhrada nákladů exekuce odepřena, bylo Ústavním soudem v odůvodnění usnesení ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. [ústavní nález], fakticky označeno za protiústavní, kdy kasaci tohoto usnesení zabránila pouze bagatelnost projednávané věci. Nebýt tohoto fakticky protiústavního usnesení, vystupoval by zřejmě v nyní projednávané věci na místě žalobce s obdobným nárokem povinný, jak se ostatně již (avšak předčasně) stalo v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka].

40. Ze všech uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že odepření práva na náhradu škody žalobci s argumentem, že nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a že rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů exekuce, nebylo pro nezákonnost zrušeno, by v daném případě představovalo nepřiměřeně tvrdou a nespravedlivou aplikaci OdpŠk. Žalobce se jako pověřený soudní exekutor dostal do situace, kdy musel respektovat rozsudek KS Praha, posléze zrušený pro nezákonnost, provést podle něho nařízenou exekuci, a následně mu byly odepřeny zisk (odměna) a náhrada vynaložených nákladů fakticky protiústavním usnesením MS Praha, proti kterému se nemohl nijak bránit (mimořádný opravný prostředek byl vyloučený, ústavní stížnost byla pro bagatelnost věci shledána zjevně neopodstatněnou). Odepření práva na náhradu škody by pak představovalo rozhodnutí rozporné se základními principy právního státu. Ke stejným závěrům dle názoru soudu tendují též závěrečné odstavce odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]. Soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že Ústavní soud v tomto usnesení popisuje možné uplatnění nároku na náhradu škody ze strany žalobce za situace, kdy by taková náhrada měla být dle OdpŠk vyloučena.

41. Jen pro úplnost pak soud dodává, že se neztotožňuje s úvahou, že by povinností domáhat se náhrady škody způsobené později pro nezákonnost zrušeným exekučním titulem neměl být zatěžován povinný, ale soudní exekutor jako právní profesionál, který má z titulu své funkce ke státu blíže povinný. Povinný je vždy tím, kdo nerespektoval (v době zahájení exekuce) existující pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, a dle názoru soudu by v případném odškodňovacím řízení mělo být na něm, aby prokázal, že zde byly takové konkrétní okolnosti, které odůvodňovaly nesplnění uložené povinnosti (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2085/08), a vyvrátil tak, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody (viz rozhodnutí v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]).

42. Na základě vylíčených skutečností tedy považoval soud podanou žalobu za důvodnou a jako takové ji v celém rozsahu vyhověl.

43. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl ve věci plně úspěšný. Žalobci, který nebyl v řízení právně zastoupen, soud přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 3 200 Kč, která je tvořena - zaplaceným soudním poplatkem dle položky č. 8a Sazebníku soudních poplatků ve výši 2 000 Kč, - paušální náhradou hotových výdajů za 4 úkony (sepis žaloby, sepis vyjádření ze dne 26. 7. 2022, příprava na jednání soudu konané dne 19. 10. 2022, účast na jednání soudu dne 19. 10. 2022), dle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v celkové výši 1 200 Kč (4x 300 Kč).

44. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 částí věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se organizační složka státu, která v řízení za žalovaného jedná, řídí.