11 C 261/2024 - 27

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 93 000 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 57 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 57 000 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení a částku 36 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 000 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky 57 000 Kč ve výši 4 258,38 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky 36 000 Kč ve výši 4 455 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 57 000 Kč od 28. 9. 2023 do 13. 11. 2023 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 000 Kč od 28. 9. 2023 do 13. 11. 2023, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 18 482,42 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 57 000 Kč a 36 000 Kč jakožto bezdůvodného obohacení s příslušenstvím. Uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou došlo dne 5. 11. 2020 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru [číslo]“) a dne 5. 10. 2020 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru [číslo]“). Na základě uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 57 000 Kč, které měla žalovaná vrátit ve formě 24 měsíčních splátek po 4 342 Kč, a na základě smlouvy o úvěru [číslo] poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, které měla žalovaná vrátit ve formě 18 měsíčních splátek po 3 671 Kč, a to v hotovosti v den uzavření těchto smluv, což žalovaná potvrdila svým podpisem smluv. Žalovaná uhradila na úvěr ze smlouvy [číslo] ničeho a ze smlouvy [číslo] částku 4 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky za žalovanou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 na žalobkyni. Na předžalobní výzvu ze dne 28. 3. 2024 žalovaná nereagovala.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním doručeným soudu dne 23. 10. 2024, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právním předchůdcem žalobkyně. Podle žalobkyně její právní předchůdce splnil svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to zejména na základě údajů uvedených žalovanou před uzavřením smlouvy o úvěru a jejich ověření doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do insolvenčního rejstříku. Žalovaná byla povinna uvést zde pravdivé, úplné a správné údaje. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla a které si původní věřitel ověřil, a dále s ohledem na výši požadovaného úvěru a splátek dospěl právní předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet úvěr je dostatečná.

3. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, zůstala po celou dobu řízení pasivní.

4. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

5. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, po celou dobu řízení zůstala nečinná, soud provedl k důkazu toliko listiny předložené žalobkyní. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

6. Dne 5. 11. 2020 právní předchůdce žalobkyně a žalovaná podepsali smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 57 000 Kč v den uzavření smlouvy oproti jejímu podpisu, které se žalovaná zavázala společně celkovým poplatkem ve výši 47 194 Kč splácet ve 24 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 342 Kč (poslední splátka 4 328 Kč). Úroková sazba byla sjednána jako fixní ve výši 50,5 %. Pro případ nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Na základě této smlouvy žalovaná převzala (obdržela) částku ve výši 57 000 Kč a neuhradila na ni ničeho. Dne 5. 10. 2020 právní předchůdce žalobkyně a žalovaná podepsali smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 40 000 Kč v den uzavření smlouvy oproti jejímu podpisu, které se žalovaná zavázala společně celkovým poplatkem ve výši 26 074 Kč splácet v 17 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 671 Kč (poslední splátka 3 667 Kč). Úroková sazba byla sjednána jako fixní ve výši 50,5 %. Pro případ nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Na základě této smlouvy žalovaná převzala (obdržela) částku ve výši 40 000 Kč a uhradila na ni částku 4 000 Kč (zjištěno z úvěrové smlouvy [číslo] [číslo] z tabulek umoření k těmto smlouvám). Právní předchůdce žalobkyně (její zástupce) v den podpisu smluv vyplnil s žalovanou (jako žadatelem) žádosti úvěr tak, že odškrtal políčka týkající se osobních otázek a dále též finanční a majetkové situace žalované; mimo jiné zakřížkoval, že žadatelka doložila pracovní smlouvu a dva výpisy z bankovního účtu s tím, že v žádosti o úvěr ze dne 5. 11. 2020 je uvedeno, že celkový měsíční příjem činí 43 208 Kč (čistý příjem 16 141 Kč, ostatní příjmy 7 067 Kč, další čisté příjmy domácnosti 20 000 Kč) a odhadované měsíční výdaje jsou ve výši 7 500 Kč (z toho interní splátky 3 671 Kč), a v žádosti o úvěr ze dne 5. 10. 2020 je uvedeno, že celkový měsíční příjem činí 42 240 Kč (čistý příjem 15 173 Kč, ostatní příjmy 7 067 Kč, další čisté příjmy domácnosti 20 000 Kč) a odhadované měsíční výdaje jsou ve výši 6 000 Kč (z toho externí splátky 2 500 Kč) /zjištěno z žádostí o úvěr ze dne 5. 11. 2020 a ze dne 5. 10. 2020 7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 byly předmětné pohledávky za žalovanou postoupeny na žalobkyni (ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně její přílohy, potvrzení o zaplacení). Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno původním věřitelem dopisem ze dne 29. 9. 2023 a žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužných částek ve lhůtě do deseti dnů od data doručení tohoto dopisu. Tento dopis byl žalované odeslán prostřednictvím pošty dne 27. 10. 2023 (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2023 včetně poštovního podacího lístku). Žalovaná byla předžalobní upomínkou ze dne 28. 3. 2024, odeslanou dne 2. 4. 2024, vyzvána žalobkyní (prostřednictvím jejího právního zástupce) k úhradě žalovaných částek nejpozději do 12. 4. 2024 (zjištěno z výzvy před podáním žaloby včetně podacího lístku).

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

10. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle ust. § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

13. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Podle § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

17. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Dle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

19. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny spotřebitelské smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě těchto smluv právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované částky ve výši 57 000 Kč a 40 000 Kč. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnila, uhradila toliko částku v celkové výši 4 000 Kč na smlouvu o úvěru [číslo]. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je tak v dané věci dána.

21. Žalobkyně má v daném případě nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu o úvěru a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici. Nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

22. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen„ směrnice“). Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Nicméně smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

23. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ např. v nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

24. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“ V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

25. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva o úvěru je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností) v neprospěch spotřebitele a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, když ze smlouvy [číslo] bylo zjištěno, že při úvěru 57 000 Kč byly sjednány fixní úroky 50,5 %, celkové poplatky ve výši 47 194 Kč (82,8 % jistiny), ze smlouvy [číslo] bylo zjištěno, že při úvěru 40 000 Kč byly sjednány fixní úroky 50,5 %, celkové poplatky ve výši 47 194 Kč (65,2 % jistiny), a v obou případech byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dluhu za každý den prodlení. Jednotlivá ujednání posuzovaných smluv přitom nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku.

26. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, Ústavní soud uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, t.j. zákona č. 257/2016 Sb. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

27. V daném případě žalobkyně tvrdí, že právní předchůdce žalobkyně provedl s odbornou péčí posouzení úvěruschopnosti žalované.

28. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

29. Podle § 86 ZOSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

30. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

31. V daném případě soud ve smyslu výše citované judikatury uzavřel, že samotné prohlášení žalované o majetkových poměrech zahrnuté do žádosti o úvěr, které není nijak objektivně doloženo, není pro řádné zkoumání úvěruschopnosti dostatečné. V předmětných žádostech o úvěr pouze žalovaná deklaruje své majetkové a osobní poměry, jakékoliv další podklady, z nichž by soud mohl posoudit náležité zkoumání úvěruschopnosti, chybí. Závěr žalobkyně o tom, že je žalovaná schopna dostát svým povinnostem ze smluv, tak v řízení nebyl nijak objektivizován a prokázán. Tvrzení, že si od žalované před uzavřením smluv (při sepisování žádostí o úvěr) nechala původní věřitelka předložit doklady, nijak žalobkyně nedoložila. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalované, je proto nepřezkoumatelný. Co se týče výdajové stránky, tak pak údaje tvrzené žalovanou si právní předchůdce žalobkyně neověřila doklady (třetích subjektů) vůbec (např. zejména nájemní smlouvou). Nadto soud podotýká, že z obsahu spisu nevyplývá, že (zda) si původní věřitelka obstarala výpisy z veřejně přístupných registrů, případně z jakých registrů si tyto výpisy učinila a k jakým závěrům dospěla. Proces přezkoumání úvěruschopnosti je myšlenkovým postupem, který je možné objektivizovat a přezkoumat toliko předložením odpovídajících listin. Žalobkyně v tomto smyslu žádné listiny soudu nepředložila ani přes výzvu soudu.

32. Rovněž tak z tohoto důvodu pokládá soud posuzované smlouvy o úvěru za neplatné, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouvy jsou absolutně neplatné podle § 588 občanského zákoníku.

33. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaná uhradila z titulu neplatné smlouvy [číslo] ničeho a z titulu neplatné smlouvy [číslo] částku 4 000 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 57 000 Kč a 40 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatných smluv. Protože výše právním předchůdcem žalobkyně poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovanou, soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění, tj. ve výši 57 000 Kč a 36 000 Kč, vyhověl. Soud přiznal žalobkyni i úrok z prodlení z přiznané částky podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu § 1958 občanského zákoníku. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouvy o úvěru jsou neplatné jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. V případech bezdůvodného obohacení je tedy pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu poprvé prokazatelně žalované odeslal právní předchůdce žalobkyně prostřednictvím pošty dne 27. 10. 2023. Žalobkyně tak má právo na úrok z prodlení v zákonné sazbě od data 14. 11. 2023, tj. po uplynutí lhůty splatnosti stanovené v dopise ze dne 29. 9. 2023 (výzva k úhradě byla při obvyklém chodu věcí a při zohlednění § 573 o. z. žalované doručena dne 1. 11. 2023, desetidenní lhůta tak uplynula dne 13. 11. 2023). Ve zbývající části požadovaného úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

34. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené ve výzvě k úhradě (která byla součástí oznámení o postoupení pohledávky) bez dalšího plyne z toho, že ji stanovila sama věřitelka a žalovaná proti této lhůtě nikterak neprotestovala, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagovala-li žalovaná nikterak na tuto výzvu k plnění, neuplatnila ani svoji námitku nepřiměřenosti (vzhledem k jeho možnostem) věřitelkou navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaná nevznesla ani v rámci předmětného řízení, když po celou dobu zůstala procesně nečinná.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení ve větší míře úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 482,42 Kč, přičemž tato částka představuje 82,86 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 91,43 % a úspěchu žalované v rozsahu 8,57 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 720 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 93 000 Kč sestávající z částky 4 820 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 360 Kč ve výši 3 225,60 Kč.

Poučení