11 C 272/2023 - 25

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o 16 217 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 000 Kč od 10. 1. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 058,63 Kč a částky 217 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 893 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 18. 5. 2023 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 000 Kč od 10. 1. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 058,63 Kč, částky 100 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 576 Kč a částky 217 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky. Návrh odůvodnila tím, že žalovaný a společnost [Anonymizováno] IČ [IČO] (dále také jen „předchůdkyně žalobkyně“), uzavřeli dne 29. 3. 2022 smlouvu o úvěru[tel. číslo], platnou a účinnou ve znění smlouvy ze dne 20. 6. 2022, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky, na základě které poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 16 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do 27. 7. 2022 spolu s příslušenstvím, což ale neučinil. Strany si sjednaly pro případ prodlení žalovaného s vrácením jistiny smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Žalovaná částka byla tvořena jistinou ve výši 16 000 Kč; smluvní pokutou ve výši 1 576 Kč vypočtenou z jistiny 16 000 Kč od 28. 7. 2022 do 5. 1. 2023; náklady na upomínání ve výši 100 Kč, kdy mezi stranami byla sjednána výše úhrady za každou upomínku ve výši 50 Kč; kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 058,63 Kč počítaným za období od 28. 7. 2022 do 5. 1. 2023 z jistiny 16 000 Kč; a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, a to za osobní návštěvu v místě bydliště žalovaného ve výši 217 Kč. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobkyni ke dni 5. 1. 2023, což bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, ale bezvýsledně.

2. Podáním ze dne 14. 2. 2024 vzala žalobkyně žalobu co do částky 2 676 Kč představující smluvní pokutu ve výši 2 576 Kč a částky 100 Kč na poplatcích za upomínku zpět.

3. Žalovaný se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřil. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] bylo zjištěno, že stranami smlouvy jsou žalovaný a předchůdkyně žalobkyně. Předmětem smlouvy je poskytnutí částky 3 100 Kč žalovanému, který se zavázal tuto částku vrátit do 28. 4. 2022 s tím, že mohl požádat o prodloužení splatnosti tak, že uhradil poplatek 713 Kč a splátka se prodlouží o 30 dní. Úrok sjednán nebyl. Na smlouvě je vyznačena pouze v textu doložka, že žalovaný smlouvu podepsal potvrzením pomocí kódu zaslaném mu na telefonním číslo.

5. Ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 20. 6. 2020 bylo zjištěno, že stranami smlouvy jsou žalovaný a předchůdkyně žalobkyně a touto smlouvou strany měnily a doplňovaly původní smlouvu. Předmětem smlouvy je poskytnutí částky 16 000 Kč žalovanému, který se zavázal tuto částku vrátit do 27. 7. 2022 s tím, že mohl požádat o prodloužení splatnosti tak, že uhradil poplatek 3 680 Kč a splátka se prodlouží o 30 dní. Úrok sjednán nebyl, RPSN za celý úvěr činila 1 552,6 %. Na smlouvě není podpis ani jedné ze stran.

6. Z výpisu z účtu za březen 2022, strana 373, bylo zjištěno, že žalovaný uhradil na účet předchůdkyně žalobkyně částku 0,01 Kč jako identifikační platbu.

7. Z výpisu z účtu za duben 2022 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně dne 25. 4. 2022 zaslala na účet žalovaného částku 12 900 Kč.

8. Z výpisu z účtu za březen 2022 bylo zjištěno, že dne 29. 3. 2022 zaslala předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného částku 3 100 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 11. 2022, společném prohlášení smluvních stran o dílčí smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 24. 1. 2023, potvrzení o provedení transakce, bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně podepsaly smlouvu, kterou se zavázala předchůdkyně žalobkyně postupovat na žalobkyni pohledávky na základě dílčích smluv a žalobkyně se zavázala za postoupené pohledávky hradit úhradu. Strany potvrdily, že dne 5. 1. 2023 došlo k uzavření dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, jejíž součástí byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. [Anonymizováno] ve výši 18 676 Kč. Žalobkyně uhradila platbu za portfolio 1/2023.

10. Z podacího archu ze dne 17. 1. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalovanému zásilku.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 27. 4. 2023 a podacího archu bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky 18 676 Kč vzniklé ze smlouvy č. [tel. číslo].

12. Další důkazy soud neprováděl, a to s ohledem na právní hodnocení, kdy bylo podstatné, že předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku na jeho účet, z jakého titulu a pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:

13. Předchůdkyně žalobkyně společnost [Anonymizováno]. vyplatila dne 29. 3. 2022 na účet žalovaného částku 3 100 Kč a dne 25. 4. 2022 částku 12 900 Kč, a to na základě smlouvy č. [Anonymizováno] ze dne 29. 3. 2022, ve znění ze dne 20. 6. 2022. Totožnost žalovaného byla ověřena za pomoci identifikační platby, kterou zaslal na účet předchůdkyně žalobkyně, kterou prokázal svou identitu a vlastnictví účtu, na který mu byly vyplaceny peníze. Mezi předchůdkyní žalobkyně společností [Anonymizováno] a žalobkyní byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28. 11. 2022, na základě které byla uzavřena dílčí smlouva o postoupení pohledávek, jejíž součástí byla pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. [Anonymizováno] ve výši 18 676 Kč. Žalovaný byl vyzýván žalobkyní, prostřednictvím jejího zástupce, k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

14. Soud posuzoval věc podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „ZSÚ“), kdy smlouva byla sice nejprve uzavřena ve znění účinném do 28. 5. 2022, následně ale byla modifikována smlouvou stejného čísla ze dne 20. 6. 2020, tedy již za účinnosti novely provedené zákonem č. 96/2022 Sb., ale před zněním zákona dle novely provedené zákonem č. 462/2023 Sb., a ze znění účinném do 31. 12. 2023 proto soud vycházel.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Soud dospěl k tomuto právnímu hodnocení:

18. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti, neboť předmětná smlouva je absolutně neplatná. S ohledem na shora uvedené, neboť v daném případě se jedná o smlouvu uzavřenou v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení ale nebylo prokázáno, že by předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost jakkoliv zkoumala a posuzovala, ostatně sama žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici důkazy o prověření úvěruschopnosti a zčásti vzala žalobu z tohoto důvodu zpět. Soud má za to, že předmětná smlouvy o spotřebitelském je smlouvou úplatnou, jak vyžaduje zákon, aby byla předchůdkyně žalobkyně povinna zkoumat úvěruschopnost, kdy ve smlouvách je sice uvedenu, že žalovaný není povinen hradit úrok, ale žalovaný byl oprávněn uhradit poplatek za prodloužení smlouvy, a to každý měsíc dohromady až 12x a dle názoru soudu se nejedná o nic jiného než o splátkový kalendář, který žalovaný může, ale nemusí využít a za něj náleží úplata, tato byla sjednána přímo ve smlouvě a smlouva je z tohoto důvodu úplatná a bylo třeba zkoumat úvěruschopnost žalovaného, což ale předchůdkyně žalobkyně neudělala, kdy v předložené smlouvě ze dne 20. 6. 2022 je pak uvedeno i RPSN 1 552,6 %, což dále svědčí o úplatnosti smlouvy. Je třeba dodat, že ani u jedné ze smluv nebylo jisté, zda jejich znění žalovaný podepsal, ale v předmětné dny byly žalovanému vyplaceny peněžní prostředky, lze se tak domnívat, že v uvedené dny došlo k uzavření smluv, kdy konkrétní znění smlouvy nebylo, s ohledem na závěry soudu o neplatnosti smluv, podstatné.

19. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou dle § 87 odst. 1 ZSU. Podle § 87 odst. 1 ZSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila na jeho účet částku 16 000 Kč. Žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni, tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 16 000 Kč, soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalovanému částku uhradit.

20. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení žádných dalších nároků a ani požadovaného úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jeho možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyl v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

21. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

22. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaný byl povinen tvrdit a prokazovat, jaké byly jeho možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

23. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

24. Výzvy, uvedené v bodě 23 tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohli dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

25. Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní) pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

26. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

27. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

28. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení všech dalších nároků nad rámec jistiny, a to včetně zákonného úroku z prodlení, zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 892,69 Kč, přičemž tato částka představuje 39,64 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69,82 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 30,18 %, kdy pro potřeby zhodnocení úspěchu soud příslušenství kapitalizoval ke dni rozhodnutí). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva před podáním žaloby)včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

30. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu nebyl shledán důvod, žalovaný netvrdil, jaké jsou jeho možnosti hradit jistinu. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud povinnost uhradit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně.

Poučení