11 C 296/2024 - 33

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A]., IČO [IČO žalobkyně A] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 56 547,31 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 799 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 24 748,31 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 45 190,31 Kč od 20. 10. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 14. 6. 2024 ve znění doplněný ze dne 3. 4. 2025, se žalobkyně domáhala původně zaplacení částky 56 547,31 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 45 190,31 Kč od 20. 10. 2023 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že dne 16. 5. 2022 mezi žalobkyní a žalovaným byla prostřednictvím prodejce uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na základě které se žalobkyně zavázala vyplatit úvěr ve výši 48 200 Kč na účet prodejce, kam byla dne 18. 5. 2022 částka převedena. Žalovaný se poskytnutý úvěr zavázal splátce ve splátkách po 1 491 Kč měsíčně, ale dostal se do prodlení se splátkami splatnými dne 15. 5. 2023, 15. 6. 2023, 15. 7. 2023, 15. 8. 2023 a 15. 9. 2023, proto žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni 16. 9. 2023. Žalovaný ke dni zesplatnění dlužil splátky splatné do zesplatnění ve výši 7 455 Kč, jistinu ve výši 37 735,31 Kč, smluvní pokutu ve výši 9 966 Kč (0,1% denně z částky 37 735,31 Kč od 19. 10. 2023 do podání žaloby), úrok z prodlení ve výši 294 Kč (z jednotlivých neuhrazených splátek od jejich data splatnosti, jak je výše uvedeno, do 19. 10. 2023), účelně vynaložené náklady na odeslání upomínky ve výši 450 Kč (3 upomínky po 150 Kč ze dne 25. 5. 2023, 26. 6. 2023 a 26. 7. 2023), účelně vynaložené náklady na odeslání oznámení o zesplatnění ve výši 200 Kč, smluvní pokutu za prodlení s úhradou jednotlivých splátek 447 Kč (10% z dlužných splátek splatných 15. 5. 2023, 15. 6. 2023 a 15. 7. 2023). Před podáním žaloby žalobkyně vyzývala žalovaného k uhrazení dlužných částek. K ověření úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že ověřovala schopnost žalovaného splatit požadovaný úvěr na základě bankovních a nebankovních registrů a také v dostupných databázích. Příjem žalovaného byl ověřen na základě statistických dat, stejně tak výdaje. Dotazem do NRKI žalobkyně zjistila, že žalovaný měl exitující splátky ve výši 3 202 Kč. Identitu žalovaného ověřil prodejce při uzavírání smlouvy.

2. Žalovaný se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřil. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění:

3. Ze smlouvy o obchodním zastoupení č. [hodnota] soud zjistil, že jejími stranami jsou žalobkyně a [jméno FO], IČO [IČO] a jejím předmětem je závazek [jméno FO] vyvíjet jako nezávislý podnikatel činnosti směřující k poskytování úvěrových produktů žalobkyně pro účely financování nákupu zboží zájemcům, jako zprostředkovatel spotřebitelského úvěru, za což měl nárok na provizi. Smlouva byla podepsána stranami 16. 11. 2021.

4. Z úvěrové smlouvy č. [Anonymizováno] soud zjistil, že jejím stranami jsou žalobkyně, žalovaný a [jméno FO] jako zástupce žalobkyně – prodejce. Předmětem smlouvy je poskytnutí úvěru žalovanému na pořízení zboží ve výši 48 200 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve splátkách po 1 491 Kč, kdy úroková sazba činila 23,05 % ročně. K poměrům žalovaného je ve smlouvě uvedeno, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnaný s příjmem 25 000 Kč, kdy příjem domácnosti činil 42 000 Kč. Jako výdaje jsou uvedeny výdaje na bydlená ve výši 5 000 Kč a splátky úvěrů ve výši 2 500 Kč. Smlouva je žalovaným podepsána SMS kódem [Anonymizováno] dne 16. 5. 2022 v 17:16:

49. Jako telefonní číslo žalovaného je uvedeno [tel. číslo]. Smlouva obsahuje údaje o občanském průkazu žalovaného č. [hodnota].

5. Z výpisu č.l. 20 soud zjistil, že 16. 5. 2022 17:14 a 17:15 byl zaslán kód pro potvrzení právního jednání u prodejce [jméno FO] na číslo [hodnota], který byl [Anonymizováno] a kód pro podpis smluvní dokumentace, který byl [Anonymizováno].

6. Z faktury č.l. 19 soud zjistil, že [jméno FO] dne 16. 5. 2022 vyfakturoval žalobkyni částku 48 200 Kč s variabilním symbolem [var. symbol], ve které je uvedena poznámka, že je hrazena úvěrovou smlouvou [Anonymizováno]. Částka měla být uhrazena na účet č. [č. účtu].

7. Z potvrzení o poskytnutí úvěru soud zjistil, že žalobkyně zaslala dne 18. 5. 2022 na účet č. [č. účtu] pod variabilním symbolem [var. symbol] částku 48 200 Kč.

8. Z tabulky umoření a přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný uhradil celkem částku 16 401 Kč.

9. Z oznámení žalobkyně ze dne 29. 9. 2023 a dodejky soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovaného, že přistoupila k zesplatnění úvěru dne 16. 9. 2023.

10. Z předžalobní upomínky ze dne 26. 3. 2024 a potvrzení soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného před podáním žaloby k uhrazení celkové částky 55 500,16 Kč.

11. Z úvěrových podmínek žalobkyně, předsmluvního formuláře a upomínek č.l. 21-23 soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní hodnocení soudu podstatný. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

12. Žalovaný SMS kódem dne 16. 5. 2022 podepsal smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno], jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalovanému na pořízení zboží ve výši 48 200 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve splátkách po 1 491 Kč, kdy úroková sazba činila 23,05 % ročně. Zprostředkovatelem smlouvy byl prodejce [jméno FO] IČO [IČO]. Na účet prodejce [jméno FO], který byl zprostředkovatelem pro poskytování úvěrů žalobkyně na základě smlouvy ze dne 16. 11. 2021, byla dne 18. 5. 2022 vyplacena pod variabilním symbolem [var. symbol] částka 48 200 Kč. Žalovaný žalobkyni sdělil, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnaný s příjmem 25 000 Kč, kdy příjem domácnosti činil 42 000 Kč. Jako výdaje jsou uvedeny výdaje na bydlená ve výši 5 000 Kč a splátky úvěrů ve výši 2 500 Kč. Ke dni 16. 9. 2023 došlo k zesplatnění úvěru o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 29. 9. 2023. Před podáním žaloby zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k uhrazení dlužné částky.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „ZSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 2 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

18. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. V dané věci byl se jedná o smlouvu v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, s odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. Tuto skutečnost je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti, není tak přiléhavá argumentace žalobkyně, že soud může zkoumat úvěruschopnost pouze na návrh žalovaného. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost dostatečně.

19. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 20. 3. 2025 doplnila, že úvěruschopnost byla řádně prověřena na základě informací od žalovaného. Žalobkyně měla posoudit příjmy a výdaje žalovaného dle informací, které sdělil v úvěrové smlouvě. Žalobkyně poté informace od žalovaného porovnávala vůči statistickým údajům a měla lustrovat žalovaného v příslušných databázích.

20. V daném případě měla žalobkyně poměry žalovaného zkoumat podrobněji. Žalobkyně dle názoru soudu nesplnila ani nezbytné minimum v rámci ověření úvěruschopnosti, neboť si neověřila žádným způsobem příjem žalovaného, což soud považuje za základ v rámci posuzování úvěruschopnosti klientů, kdy sama žalobkyně k dotazu soudu sdělila, že příjem konkrétním potvrzením ověřován nebyl. Pokud žalobkyně uváděla, že příjem žalovaného ověřovala dle statistických dat, dle kterých uváděný příjem 25 000 Kč nepřevyšoval průměrný příjem uváděný klienty, tak taková data nedoložila, navíc neověřila, zda je žalovaný vůbec zaměstnán. Tedy již na počátku samotného procesu ověření úvěruschopnosti žalobkyní spatřuje soud zcela zásadní pochybení. Žalobkyně pak jakkoliv blíže nezkoumala ani výdaje žalovaného, kdy tak dle názoru soudu učinit měla, neboť částka uváděna žalovaným na bydlení ve výši 5 000 Kč je na první pohled poměrně nízká, nehledě na skutečnost, že žalobkyně s žádnými dalšími výdaji na živobytí žalovaného nepracovala, vyjma povinnosti hradit splátky ve výši 3 202 Kč, jak měla žalobkyně zjistit z databáze NRKI. Žalobkyně rovněž argumentovala užitím statistických modelů v rámci ověření výdajů žalovaného na bydlení, kdy místo částky 5 000 Kč, kterou tvrdil žalovaný, počítala s částkou 5 800 Kč, což je rovněž velmi nízká částka na bydlení, kdy je nutné dodat, že k výslovnému dotazu soudu, s jakou formou bydlení žalovaného bylo pracováno (vlastní bydlení, nájemní bydlení, spolubydlení), zástupce žalobkyně sdělil, že tuto informaci není schopen soudu poskytnout, přičemž tato informace nevyplývá ani z doložených dokumentů a jedná se o zcela zásadní informaci, jaké výdaje může žalovaný s bydlením mít. Takto žalobkyně postupovala v situaci, kdy celkové splátkové zatížení po poskytnutí úvěru činilo již cca 20 % tvrzených příjmů žalovaného, tedy nezanedbatelnou část jeho příjmu. Žalobkyně pak nedoložila informace získané z registrů, k výzvě soudu uvedla, že výpisy k doložení nemá.

21. Toto hovoří o opaku, než se žalobkyně snažila tvrdit ve své rozsáhlé argumentaci k ověřování úvěruschopnosti. K argumentaci žalobkyně uvedené ve vyjádření ze dne 3. 4. 2025 postačí toliko uvést, že soud přistupuje ke každému případu individuálně a individuálně hodnotí i skutkové okolnosti každého případu, kdy bere v úvahu typ a výši úvěru a poměry žalovaných a nepožaduje paušálně po poskytovatelích úvěru, aby dopodrobna zkoumali nejmenší detaily ohledně poměrů žalovaných, jejich příjmů a výdajů. Soud apriori ani nevylučuje použití statistických modelů poskytovateli spotřebitelských úvěrů, vždy je ale nutné, aby bylo zřejmé, jaké údaje byly do tohoto modelu vloženy, zda byly tyto údaje dostatečné a ověřené, jakým způsobem byly tyto údaje vyhodnoceny a vždy záleží na konkrétním případu, typu úvěru, výši splátky a konkrétních poměrech žalovaného. V daném případě měla žalobkyně poměry žalovaného zkoumat podrobněji, na tom nic nemění ani žalobkyní předložená a odkazovaná rozhodnutí jiných soudů a evropská úprava, případně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu. Poskytovatelé úvěru jsou povinni ověřovat jak příjmovou, tak výdajovou stránku poměrů svých klientů a tuto řádně vyhodnotit. Jak již soud uvedl, nelze požadovat zkoumaní nejmenších detailů, ale v daném případě předchůdkyně žalobkyně nezkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného prakticky vůbec, když se pouze spokojila s výdaji na bydlení ve výši 5 000 Kč a splátkovými výdaji, aniž by se dotazovala, v jakém bydlení žalovaný bydlí a zkoumala další jeho výdaje, když je zřejmé, že musí mít i jiné výdaje než jen ty na bydlení. Příjem žalovaného pak žalobkyně rovněž neověřila. Na závěrech soudu nic nemění ani skutečnost, že žalovaný po určité období úvěr splácel.

22. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný načerpal úvěr ve výši 48 200 Kč, kdy tuto částku žalobkyně zaslala na účet prodejce, jako protiplnění za zboží nakoupené žalovaným, přičemž žalovaný uhradil částku 16 401 Kč. Žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 31 799 Kč, soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalovanému částku uhradit.

23. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení žádných dalších požadovaných nároku, ani úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jeho možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyl v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

24. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

25. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinna uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaní byli povinni tvrdit a prokazovat, jaké byly jejich možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

26. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

27. Výzvy, uvedené v bodě 25. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohli dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

28. Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, a soud tak nemá jak ověřit jeho možnosti splácet) pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti, tedy s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

29. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst.1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti pohledávky dle návrhu věřitele s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

30. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

31. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení veškerých dalších částek, včetně zákonného úroku z prodlení zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaný byl v řízení procesně úspěšnějším účastníkem, žádné náklady mu ale nevznikly.

Poučení