11 C 321/2023 - 103

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o 291 557,76 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 100 Kč na kapitalizovaném úroku z úvěru, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 251 336,68 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 40 221,08 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 120 684,89 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 160 894,62 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 291 557,76 Kč od 22. 2. 2024 do zaplacení ve výši 10 % ročně a úroku z úvěru ve výši 12,10 % ročně z částky 289 117,76 Kč od 22. 2. 2024 do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 28. 12. 2021 ve znění zpětvzetí ze dne 16. 2. 2024 a 28. 3. 2024 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 291 557,76 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 120 684,89 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 160 894,62 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 291 557,76 Kč od 22. 2. 2024 do zaplacení ve výši 10 % ročně a úroku z úvěru ve výši 12,10 % ročně z částky 289 117,76 Kč od 22. 2. 2024 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba]. (dříve pod názvem [právnická osoba] [Anonymizováno].), IČ [IČO] (dále jen také „předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaný dne 3. 9. 2018 uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč z úvěrového účtu č. [Anonymizováno], přičemž žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úroky sjednanými v sazbě 12,1 % ročně, ale žalovaný nesplácel řádně a včas a úvěr byl zesplatněn ke dni 28. 11. 2019. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy ze dne 20. 11. 2020 s účinností ke dni 9. 12. 2020, což bylo oznámeno. Dlužná pohledávka ke dni postoupení činila na jistině částku 289 117,76 Kč, na poplatcích a smluvních pokutách částku 2 440 Kč (tvořené poplatky za pojištění za měsíce srpen až září ve výši 385 Kč za měsíce, za zaslání upomínky 18. 11. 2019 částkou 600 Kč a za prohlášení úvěru za splatný částkou 300 Kč), na kapitalizovaných úrocích z úvěru částku 11 860,98 Kč (tvořené úrokem ve výši 12,10 % ročně za období od 27. 7. 2019 do 26. 8. 2019 z jistiny 290 498,49 Kč a za období od 27. 8. 2019 do 29. 11. 2019 z jistiny 289 117,76 Kč) a na kapitalizovaných zákonných úrocích z prodlení částku 24 470,78 Kč (tvořené úrokem ve výši 10 % ročně za období od 1. 8. 2019 do 11. 11. 2020, kdy jistina v období od 1. 8. 2019 do 30. 8. 2019 činila 1 402,86 Kč, v období od 31. 8. 2019 do 30. 9. 2019 činila 2 809,07 Kč, v období od 1. 10. 2019 do 31. 10. 2019 činila jistina 4 215,29 Kč a od 1. 1. 2019 činila jistina 289 117,76 Kč, kdy žalobkyně dále požadovala úrok 12,1 % ročně z dlužné jistiny 289 117,76 Kč od 29. 11. 2019 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 291 557,76 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení. Před podáním žaloby žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky, ale bezvýsledně. Při prověření úvěruschopnosti předchůdkyně žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 19 309 Kč měsíčně, kdy výše čistého příjmu za 12 měsíců před uzavřením smlouvy činila 96 000 Kč a výše hrubého příjmu 109 753 Kč. Žalovaný pak v žádosti uvedl, že čistý příjem jeho domácnosti činí 40 000 Kč. Banka zjistila, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr splátky ve výši 675 Kč z externích zdrojů a u předchůdkyně žalobkyně měl splátky ve výši 6 500 Kč. Předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem žalovaného a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Žalobkyně posléze vzala žalobu zpět co do částky 1 100 Kč, neboť žalovaný tuto částku uhradil dne od podání žaloby do sepisu podání ze dne 16. 2. 2024 a o částku 100 Kč podáním ze dne 28. 3. 2024, kterou žalovaný uhradil dne 21. 2. 2024, kdy částky byly započteny na úhradu kapitalizovaného úroku, přičemž žalobkyně zkapitalizovala požadované příslušenství ke dni 21. 2. 2024 a požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 120 684,89 Kč, kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši 160 894,62 Kč a zákonný úroku z prodlení z částky 291 557,76 Kč od 22. 2. 2024 do zaplacení ve výši 10 % ročně a úrok z úvěru ve výši 12,10 % ročně z částky 289 117,76 Kč od 22. 2. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřil. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

3. Ze žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je ženatý, je zaměstnaný na dobu neurčitou od 1. 7. 2010 a bydlí ve vlastním bydlení, má dvě vyživovací povinnosti, přičemž jeho příjem za poslední tři měsíce činil 19 309 Kč, jeho měsíční splátky jsou 6 500 Kč, ostatní nezbytné náklady činí 500 Kč měsíčně a celkový příjem domácnosti je 40 000 Kč.

4. Z vyjádření k procesu úvěruschopnosti ze dne 12. 2. 2024 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně v tomto dokumentu zpětně sděluje, jak postupovala při ověřování úvěruschopnosti žalovaného. Při ověření úvěruschopnosti vycházela z údajů sdělených žalovaným, které ověřovala. Prováděla lustrace v registrech. Předchůdkyně žalobkyně dle příjmů žalovaného, od kterých odečetla splátkové výdaje, životní náklady a náklady na bydlení, vypočetla maximální možnou splátku, která činila 4 412,87 Kč, když předchůdkyně žalobkyně od příjmu ve výši 19 309 Kč odečetla interní splátky 675 Kč, externí splátky 6 500 Kč a životní náklady ve výši 7 721,13 Kč. Z tabulky příjmů a výdajů bylo zjištěno, že původní žalobkyně počítala s příjmem žalovaného 19 309 Kč ověřeného z dokladu o příjmu, přičemž jako výdaje jsou uvedeny pouze interní splátky 6 500 Kč, externí splátky 675 Kč a ostatní výdaje 500 Kč. Žalovaný měl žít ve vlastním bydlení, kdy podíl nákladů na bydlení žalovaného činil 48,27 %, jejich výše ale není uvedena. Předchůdkyně žalobkyně pak počítala dále s příjmem domácnosti ve výši 40 000 Kč, že je žalovaný ženatý a má dvě vyživované osoby. Žalovaný měl u žalobkyně sjednány úvěry v podobě flexikreditu a kreditní karty s limitem 7 000 Kč a 20 000 Kč. Žalobkyně z databází rovněž měla informace o dalších dvou úvěrech se zbývající jistinou 62 728 Kč a 72 504 Kč.

5. Z potvrzení o příjmu ze dne 29. 8. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný měl celkový hrubý příjem ve výši 109 753 Kč za předcházejících 12 měsíců a čistý příjem 96 000 Kč, kdy čistý příjem za předcházející tři měsíce činil 19 309 Kč.

6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 3. 9. 2018 bylo zjištěno, že smlouva je podepsána žalovaným jako klientem a předchůdkyní žalobkyně jako bankou. Předmětem smlouvy je závazek předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému částku 300 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku splatit ve 120 splátkách, hradit úroky ve výši 12,10 % ročně a poplatky a plnit další povinnosti dle smlouvy a obchodních podmínek. Měsíční splátka činila 4 321,49 Kč, měsíční úhrada za pojištění 385 Kč. Součástí smlouvy se staly i podmínky žalobkyně – Všeobecné produktové podmínky. Úvěr měl být veden na účtu č. [č. účtu] a poskytnut měl být z tohoto účtu na účet č. [č. účtu]. Ve smlouvě byly ujednány poplatky ve výši 600 Kč za každou písemnou upomínku a ve výši 300 Kč za prohlášení úvěru za splatný.

7. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. [č. účtu] bylo zjištěno, že dne 3. 9. 2018 mu na účet byla převedena částku 300 000 Kč označená jako čerpání úvěru [Anonymizováno]

8. Z platební historie č.l. 79 a výpisu z úvěrového účtu č.l. 81 bylo zjištěno, že dne 3. 9. 2018 proběhlo čerpání úvěru ve výši 300 000 Kč a je zde zachycena úvěrová historie, jak žalovaný splácel, jaké poplatky mu byly naúčtovány, přičemž žalovaný splácel až do 8. 8. 2019 a poté již ničeho neuhradil. Žalovaný celkem uhradil částku 48 663,32 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12. 11. 2020, dohody o úplatě ze dne 18. 11. 2020 seznamu postoupených pohledávek a potvrzení o úplatě soud zjistil, že na základě smlouvy došlo mezi původní žalobkyní [právnická osoba]. a žalobkyní [Jméno zainteresované společnosti 0/0] k postoupení souboru pohledávek, kdy v seznamu postoupených pohledávek se nachází i pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. [tel. číslo].

10. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 11. 2020 a podacího lístku bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznamovala žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy č. [Anonymizováno] na žalobkyni.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 10. 2. 2021 a podacího lístku bylo zjištěno, že žalobkyně před podáním žaloby prostřednictvím jejího zástupce vyzývala žalovaného k úhradě částky 377 287,87 Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne 3. 9. 2018 12. Z vysvětlení některých pojmů, formuláře pro standardní informace, sazebníku poplatků, všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba] [Anonymizováno], všeobecných produktových podmínek, oznámení o prohlášení úvěru za splatný, podacího archu ze dne 3. 12. 2019, soud neučinil žádná skutková zjištění, neboť s ohledem na právní hodnocení věci nebyl jejich obsah podstatný. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

13. Předchůdkyně žalobkyně [Anonymizováno]., a žalovaný podepsali dne 3. 9. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému vyplacena částka 300 000 Kč na jeho účet č. [č. účtu]. Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal částku splatit ve 120 splátkách, hradit úroky ve výši 12,10 % ročně a poplatky a plnit další povinnosti dle smlouvy a obchodních podmínek. Měsíční splátka činila 4 321,49 Kč, měsíční úhrada za pojištění 385 Kč, celkem měl žalovaný hradit částku 4 706,49 Kč. Předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru ověřovala úvěruschopnost žalovaného na základě jeho ověřeného příjmu ve výši 19 309 Kč měsíčně a na základě jeho výdajů, které byly tvořeny splátkami dalších úvěru ve výši 7 175 Kč, ostatních výdajů ve výši 500 Kč a životních nákladů ve výši 7 721,13 Kč. Žalovaný předchůdkyni žalobkyně sdělil, že bydlí ve vlastním bydlení a čistý příjem jeho domácnosti činí 40 000 Kč, kdy předchůdkyně žalobkyně vypočetla, že je žalovaný schopen splácet splátku ve výši 4 412,87 Kč. Dne 12. 11. 2020 došlo mezi původní žalobkyní [právnická osoba]. a žalobkyní [Jméno zainteresované společnosti 0/0], k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, na základě které došlo k postoupení souboru pohledávek na žalobkyni, kdy v seznamu postoupených pohledávek se nachází i pohledávka za žalovaným s číslem účtu úvěru č. [Anonymizováno].

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 2 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Soud dospěl k tomuto právnímu hodnocení:

19. Soud výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl dle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) o částečném zastavení řízení, neboť žalobkyně svým podáním ze dne 28. 3. 2024 vzala žalobu částečně zpět co do částky 100 Kč, kterou žalovaný uhradil dne 21. 2. 2024. Žalobkyně tak učinila před prvním jednáním a nebyl nutný souhlas žalovaného s částečným zastavením řízení.

20. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. S ohledem na skutečnost, že se v dané věci jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, byl soud s odkazem na výše citovanou judikaturu povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení ale nebylo prokázáno, že by žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila dostatečně.

21. K argumentaci žalobkyně uvedené v jejím podání ze dne 16. 2. 2024 (a k argumentaci předchůdkyně žalobkyně v listině č.l. 75-77) postačí toliko uvést, že soud přistupuje ke každému případu individuálně a individuálně hodnotí i skutkové okolnosti každého případu, kdy bere v úvahu typ a výši úvěru a poměry žalovaných a nepožaduje paušálně po poskytovatelích úvěru, aby dopodrobna zkoumali nejmenší detaily ohledně poměrů žalovaných, jejich příjmů a výdajů. Vždy záleží na konkrétním případu, typu úvěru, výši splátky a konkrétních poměrech žalovaného. Soud a priori nevylučuje užití statistických či scoringových modelů, jak uvádí žalobkyně, není možné ale těmito modely zakrývat pouze formální kontrolu získaných údajů, bez jejich řádného zkoumání, kdy je vždy nutné hodnotit údaje, které byly do modelu vloženy a které byly z modelu získány a jejich věrohodnost. V daném případě měla předchůdkyně žalobkyně poměry žalovaného zkoumat podrobněji, případně je vyhodnotit jiným způsobem a úvěr neposkytovat.

22. Předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici údaje o ověřeném příjmu žalovaného, který činil částku 19 309 Kč (ověřením příjmu splnila nezbytné minimum v rámci procesu posouzení úvěruschopnosti, které soud po poskytovatelích úvěru vyžaduje), od kterého odečetla splátkové výdaje ve výši 7 175 Kč, ostatní výdaje, které uvedl ve své žádosti ve výši 500 Kč a životní náklady žalovaného, které předchůdkyně žalobkyně vypočetla na částku 7 721,13 Kč a došla k možné měsíční splátce ve výši 4 412,87 Kč. Soud nevylučuje možnost výpočtu životních nákladů žalovaného podle statistik, když částka 7 721,13 Kč není na první pohled zcela nízká, neboť měl žalovaný bydlet ve vlastním bydlení (což ale žalobkyně neověřila), oproti tomu měl ale žalovaný dvě vyživovací povinnosti a byl ženatý, lze očekávat, že měsíční výdaje tak byly pravděpodobně vyšší, ale pravděpodobně se na nich měly podílet oba manželé. Odhlédne-li soud od otázky, zda měla či neměla předchůdkyně žalobkyně výdaje žalovaného více zkoumat, tak sama předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že je možné žalovanému poskytnout úvěr se splátkami ve výši 4 412,87 Kč, přesto žalovanému poskytla úvěr se splátkami, které sice činily 4 321,49 Kč (tedy pouze o 91,38 Kč nižší než byla maximální splátka), ale k tomu žalovaného zavázala k hrazení ještě pojištění ve výši 350 Kč měsíčně, kdy tak celková měsíční splátka činila 4 706,49 Kč, což samo o sobě přesahuje nejvyšší možnou splátku jež předchůdkyně žalobkyně vypočetla. To vše za situace, kdy žalovaný již hradil splátky ve výši 7 175 Kč a celkově tak měl po poskytnutí nového úvěru hradit splátky ve výši 11 881,49 Kč, a to při příjmu pouze 19 309 Kč, kdy celková splátka tak tvořila více jak 61 % měsíčního příjmu žalovaného. Již z těchto skutečnosti je patrné, že měla předchůdkyně žalobkyně postupovat obezřetněji a úvěr vůbec neposkytovat, když měsíční splátka byla vyšší, než sama předchůdkyně žalobkyně vypočetla, navíc i když soud nezapočítá splátku pojištění, tak již žalovanému měsíčně nezbývaly žádné peníze navíc. Případně měla poměry žalovaného více ověřovat, jak je uvedeno níže.

23. Předchůdkyně žalobkyně argumentovala skutečností, že žalovaný uvedl, že příjem jeho domácnosti činí částku 40 000 Kč. V takovém případě již celková splátka ve výši 11 881,49 Kč nevypadá tak hrozivě (stále to je ale 29 % příjmu domácnosti žalovaného, které by tak zbylo každý měsíc 28 118,51 Kč pro čtyři osoby), ale žalobkyně žádným způsobem neověřila, že by domácnost žalovaného takovými příjmy disponovala. K tomu je nutné poznamenat, že nikdo jiný z úvěrové smlouvy zavázán nebyl, smlouvu podepsal pouze žalovaným, nelze tak dle názoru soudu s celkovým příjmem domácnosti (navíc neověřeným) operovat v rámci posouzení úvěruschopnosti. To vše navíc za situace, kdy žalovaný uvedl, že je ženatý, ale žalobkyně nevyžadovala souhlas manželky žalovaného, přičemž závazek ve výši 300 000 Kč jistě není běžnou správou v rámci společného jmění manželů, kterou by mohl manžel činit bez souhlasu druhého manžela. Žalobkyně tak měla ověřit skutečné příjmy domácnosti, případně si zajistit souhlas manželky žalovaného se smlouvou, a s ohledem na měsíční splátky žalovaného a jeho příjmy, kdy mu nezůstala dle výpočtu žalobkyně žádná další částka každý měsíc, se neměla žalobkyně spokojit pouze se svým modelem, ale měla přistoupit ke zjištění skutečných měsíčních výdajů žalovaného.

24. S ohledem na výše uvedené, tak neměla předchůdkyně žalobkyně úvěr žalovanému vůbec poskytovat, případně měla jeho poměry více zkoumat a ověřit si je, soud proto dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSÚ, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému vyplatila na jeho účet částku 300 000 Kč. Žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 251 336,68 Kč, když předloženými listinami bylo prokázáno, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 48 663,32 Kč, soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalovanému částku uhradit.

25. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení žádných dalších nároků a ani požadovaného úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jeho možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyl v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

26. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

27. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaný byl povinen tvrdit a prokazovat, jaké byly jeho možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

28. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSÚ, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

29. Výzvy, uvedené v bodě 26 tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohli dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

30. Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZoSÚ možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSÚ, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní) pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

31. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSÚ z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

32. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

33. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení všech dalších nároků nad rámec jistiny, a to včetně zákonného úroku z prodlení, zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť s ohledem na požadované plnění a příslušenství je žalobkyně v řízení převážně neúspěšná, měla by tak hradit náklady řízení žalovanému, tomu ale žádné náklady nevznikly.

35. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu nebyl shledán důvod, žalovaný netvrdil, jaké jsou jeho možnosti hradit jistinu.

Poučení