11 C 334/2017-125

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Janou Spanilou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] insolvenční správce dlužníka [příjmení] [jméno] – výrobní družstvo invalidů se sídlem [adresa] máje [číslo], [PSČ], [IČO] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro 42 413 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 2 020 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 13. 9. 2014 do zaplacení zastavuje.

II. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce domáhal na žalované povinnosti zaplatit žalobci částku 40 393 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 393 Kč od 13. 9. 2014 do zaplacení.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 18 876 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 29. 8. 2017 ve znění doplnění ze dne 13. 11. 2017 (č. l. 28) a ve znění částečného zastavení řízení ze dne 19. 5. 2023 (č. l. 105) domáhal na žalované zaplacení částky 40 393 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby uvedl, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, č. j. [insolvenční spisová značka] ze dne 27. 1. 2015 byl žalobce ustanoven insolvenčním správcem dlužníka [příjmení] [jméno] – výrobní družstvo invalidů, [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ dlužník“). Tímtéž usnesením byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurz. Dle § 294 odst. 1 insolvenčního zákona je insolvenční správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky. Dle § 249 odst.1 insolvenčního zákona není-li stanoveno jinak, je osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, který se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkurzu pouze insolvenční správce. V rámci výkonu činnosti insolvenčního správce žalobce zjistil, že dlužník uzavřel dne 29. 8. 2014 s žalovanou písemnou smlouvu o postoupení pohledávek (dále jen„ předmětná smlouva o postoupení pohledávek“). Touto smlouvou dlužník postoupil žalovanému svou peněžitou pohledávku ve výši 42 413 Kč s příslušenstvím z titulu kupní ceny vyúčtované fakturou [číslo] (dále jen„ postupovaná pohledávka“) vůči obchodní společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], [obec a číslo] – [část obce], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“). Přípisem ze dne 29. 8. 2014 dlužník jako postupitel postoupení zmíněné pohledávky [anonymizováno] notifikoval. Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 8. 2014 neobsahuje výslovné ujednání o ceně, za kterou dlužník žalovanému postupovanou pohledávku postoupil. Z čl. II. vyjádření žalované ze dne 23. 2. 2016 učiněného ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 ICm 241/2016 však plyne, že k postoupení výše uvedené postupované pohledávky z dlužníka na žalovaného došlo podle žalovaného úplatně ve výši 100 % její nominální hodnoty, tedy dlužník žalovanému pohledávku postoupil za úplatu ve výši 42 413 Kč. Žalovaná totiž ve vyjádření uvedla, že [anonymizováno] objednané dodávala zboží přímo [anonymizováno] prostřednictvím dlužníka s tím, že [anonymizováno] platil za zboží cenu navýšenou o tzv. provizi dlužníka ve výši 6 % z prodejní ceny žalované bez DPH. Dále žalovaná tvrdí, že aby bylo eliminováno riziko prodlení se zaplacením či dokonce nezaplacení ceny ze strany [anonymizováno], vyšel vstříc návrhu dlužníka na postoupení pohledávky za [anonymizováno] žalované a celý případ vždy administrativně zpracovala až do fáze zaplacení. Poté měla žalovaná vždy poukázat dlužníkovi na jeho účet dohodnutou provizi. Částka 42 413 Kč dle žalované již obsahovala dohodnutou provizi 6 % za poskytnutí náhradního plnění zákazníkovi žalované. Odměny vždy po obdržení platby postoupených pohledávek na účet žalované tato poukázala na účet dlužníka. Z vyjádření žalované tedy dle žalobce plyne, že postupovanou pohledávku nabyla žalovaná za úplatu ve výši 42 413 Kč. Tuto úplatu ovšem žalovaná dlužníkovi ani následně žalobci do majetkové podstaty nikdy nezaplatila. K zániku uplatněného nároku nedošlo ani jiným právně relevantním způsobem, alespoň žalovaná nic takového neprokázala. Ve smlouvě o postoupení pohledávky byl sice předvídán budoucí zápočet ve lhůtě do 14-ti dnů od podpisu smlouvy, k čemuž však nedošlo a v dohodnuté 14-tidenní lhůtě ani později žalovaná ničeho nezaplatila. Proto žalobce požaduje také zákonný úrok z prodlení z jistiny 42 413 Kč ode dne 13. 9. 2014 do zaplacení. Žaloba byla podávána souběžně s probíhajícím incidenčním sporem ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 ICm 241/2016 z právní opatrnosti, neboť pokud by se prosadilo tvrzení žalované, že postoupení pohledávky bylo za úplatu, je povinností žalobce takovou úplatu vymáhat, když žalovaná tvrzený zánik nároku na tuto úplatu nedoložila.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 23. 9. 2017 (č. l. 22) a ze dne 23. 5. 2023 (č. l. 109) navrhla zamítnutí žaloby. Předně vznesla námitku litispendence, tedy překážku zahájeného řízení, když se žalobce stejného plnění, tedy zaplacení částky 42 413 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 8. 2014, domáhala již v rámci odpůrčí žaloby u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 ICm 241/2016. Mezi tzv. odporovaná právní jednání uvedená v odpůrčí žalobě patří mj. předmětná smlouva o postoupení pohledávek týkající se peněžité pohledávky dlužníka ve výši 42 413 Kč s příslušenstvím z titulu kupní ceny vyúčtované fakturou [číslo] vůči [anonymizováno]. Tvrzení žalobce – insolvenčního správce dlužníka - neodpovídají skutečnosti a ekonomickým souvislostem daného obchodu. Předně nutno zdůraznit, že není pravdou, že by jediným důsledkem bylo, že žalovaná získala pohledávky za [anonymizováno] a následně i plnění od tohoto subjektu a dlužník žádné protiplnění neobdržel, tj. že by se žalovaná obohatila na úkor dlužníka. Ve skutečnosti [anonymizováno] (kupující zboží) obdržel zboží a zaplatil za toto zboží kupní cenu ve výši 42 413 Kč včetně DPH; žalovaná (dodavatel zboží) řádně dodala [anonymizováno] předmětné zboží a obdržela – po odečtení částky náležející dlužníkovi (viz níže) – částku kupní ceny za dodané zboží ve výši 40 393 Kč včetně DPH; dlužník obdržel finanční plnění ve výši 2 020 Kč. Dlužník tedy odpovídající („ přiměřené“) protiplnění z realizovaného obchodu obdržel; částku ve výši 2 020 Kč žalovaná uhradila na účet dlužníka dne 3. 10. 2014, částku 42 413 Kč včetně DPH [anonymizováno] uhradil na účet žalované dne 19. 9. 2014, předmětné zboží žalovaná [příjmení] rovněž řádně dodala. Zdůraznila, že právní jednání a tedy i předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou mezi dlužníkem a žalovanou je nutno vykládat nejen ryze formalisticky (jak činí žalobce), ale s přihlédnutím ke všem relevantním výkladovým pravidlům, včetně samotného obsahu právního jednání, vůle stran a v neposlední řadě i jednání smluvních stran. Pohledávka dlužníka za [anonymizováno] ve výši 42 413 Kč včetně DPH byla na žalovanou postoupena úplatně, a to za úplatu v nominální výši; započítány dle čl. II smlouvy byly pohledávky mezi dlužníkem jako postupitelem a žalovanou jako postupníkem (tedy vzájemné pohledávky), a to pohledávka dlužníka ve výši 42 413 Kč proti pohledávce žalované ve výši 40 393 Kč (viz výše); zbývající částka po započtení ve výši 2 020 Kč byla žalovanou dlužníkovi uhrazena způsobem sjednaným v čl. II odst. 2 smlouvy o postoupení pohledávek. V žádném případě se tak v daném případě nemohlo jednat a ani nejednalo o právní úkon (jednání) bez přiměřeného protiplnění pro dlužníka dle § 240 odst. 1 IZ, neboť dlužník obdržel protiplnění odpovídající dlužníkovu plnění. Žalovaná dále poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 132/2019, 21 ICdo 149/2019 a 29 ICdo 51/2020 (37 ICm 257/2016), když ze závěrů Nejvyššího soudu uvedených v těchto rozhodnutích ve skutkově totožných věcech je zřejmé, že i v této věci je žaloba nedůvodná.

3. K úplatnosti smlouvy, vzájemnosti pohledávek a způsobu započtení žalovaná uvedla, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky mezi dlužníkem a žalovaným byla uzavřena úplatně. K postoupení předmětné pohledávky v celkové výši 42 413 Kč včetně příslušenství, kterou měl původně dlužník za [právnická osoba] z dlužníka na žalovaného došlo tedy za úplatu ve výši 100 % její nominální hodnoty, tedy dlužník žalované pohledávku vůči [anonymizováno] postoupil za úplatu v částce 42 413 Kč. Na základě tohoto postoupení tak vznikla dlužníkovi pohledávka vůči žalované na zaplacení úplaty za postoupení ve výši 42 413, Kč (dále jen„ Pohledávka 1“). Že šlo o úplatné postoupení podle přesvědčení žalované vyplývá nejenom přímo ze znění předmětné smlouvy o postoupení, ale také zejména ze samotného jednání dlužníka a žalované. Co se týče formální stránky smlouvy o postoupení, z jazykového a zejména logického výkladu pojmu„ předmětná pohledávka“ uvedeného v čl. II. odst. 1. je zřejmé, že touto„ předmětnou pohledávkou“ je myšlena právě pohledávka dlužníka na zaplacení úplaty, tj. Pohledávka 1. Tato Pohledávka 1 pak podle čl. II. odst. 1. smlouvy o postoupení měla být započtena proti pohledávce, kterou má postupník (tj. žalovaná) za postupitelem (tj. dlužník) v celkové výši 40 393 Kč včetně DPH, plynoucí z dosud nezaplacené faktury [číslo] vystavené dne 27. 8. 2014 žalovanou (dále jen„ Pohledávka 2“). Na základě výše uvedeného vymezení je zjevné, že mezi dlužníkem a žalovanou existovaly vzájemné pohledávky, a to Pohledávka 1 ve vlastnictví dlužníka, a oproti tomu Pohledávka 2 ve vlastnictví žalované. Předestřenému výkladu zcela logicky pak odpovídá i znění čl. II. odst. 2. předmětné smlouvy o postoupení, na základě kterého strany vzájemnou dohodou ujednaly započtení vzájemných pohledávek mezi postupitelem (tj. dlužníkem) a postupníkem (tj. žalovanou), tedy Pohledávky 1 a Pohledávky 2, když tyto vzájemné pohledávky do výše jejich vzájemného krytí podle dohody stran zanikají okamžikem, kdy se setkaly a staly se způsobilé k započtení. Pohledávka 1 a Pohledávka 2 se vzájemně kryly ve výši 40 393 Kč, po tomto započtení vzájemných pohledávek tak zbylo na Pohledávku 1 uhradit částku 2 020 Kč, jak ostatně vyplývá z druhé věty čl. II. odst. 2 předmětné smlouvy o postoupení; tato zbývající částka ve výši 2 020 Kč byla dlužníkovi uhrazena dne 3. 10. 2014, a to na bankovní účet dlužníka uvedený ve Smlouvě o postoupení. Jako důvod platby této zbývající částky je v platbě uvedena přímo smlouva o postoupení včetně variabilních symbolů faktur [číslo] [číslo] čímž je tato platba zbývající částky jednoznačně identifikována. Žalovaná je na základě výše nastíněného výkladu Smlouvy o postoupení přesvědčena, že k započtení vzájemných pohledávek, tj. Pohledávky 1 a Pohledávky 2, došlo na základě vzájemné dohody stran o započtení uvedení v čl. II. odst. 2. předmětné smlouvy o postoupení automaticky již okamžikem jejího uzavření, resp. nejpozději k 14. 9. 2014, kdy se stala Pohledávka 2 splatnou (viz faktura [číslo] na úhradu Pohledávky 2). Byť se v čl. II. odst. 1. zmatečně hovoří o budoucím zápočtu do 14 dnů od podpisu smlouvy o postoupení, z čl. II. odst. 2 však vyplývá, že tyto vzájemné pohledávky„ zanikají okamžikem, kdy se setkaly, a staly se způsobilé k započtení“. K okamžiku jejich zániku v rozsahu, v jakém se vzájemně kryly, tak došlo automaticky okamžikem podpisu smlouvy o postoupení, resp. nejpozději ke dni 14. 9. 2014, kdy se stala Pohledávka 2 splatnou, aniž by bylo potřeba provádět jakýkoliv formální zápočet. Uvedenému výkladu pak odpovídá i ta skutečnost, že žalovaná následně dlužníkovi uhradila pouze zbývající částku 2 020 Kč. Tuto zbývající částku dlužník bez jakýchkoliv připomínek přijal a nikdy nesporoval, sám dlužník ani nikdy nepožadoval doplacení částky 40 393 Kč, z čehož je zřejmé, že dlužník byl srozuměn s provedeným započtením a s tímto v plném rozsahu souhlasil. I kdyby snad nedošlo k automatickému započtení Pohledávky 1 a Pohledávky 2, pak je z výše vylíčených událostí a chování stran zřejmé, že k formálnímu a faktickému započtení vzájemných pohledávek došlo nejpozději ke dni 3. 10. 2014, a to uhrazením zbývající částky 2 020 Kč ve smyslu druhé věty čl. II. odst. 2 předmětné smlouvy o postoupení. Žalovaná dále zdůraznila, že pro právní jednání spočívající v započtení vzájemných pohledávek samotná smlouva o postoupení ani občanský zákoník nepředepisují žádnou speciální formu, a proto může být započtení zcela jistě provedeno i faktickým jednáním. Naopak platí, že pokud by smlouva o postoupení byla prohlášena za neplatnou či neúčinnou a soud by žalobě vyhověl, měla by naopak žalovaná vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 40 393 Kč a 2 020 Kč, tj. celkem 42 413 Kč z titulu nároku na vrácení bezdůvodného obohacení. Žalovaná z procesní opatrnosti proti žalobci ve smyslu § 97 o.s.ř. uplatnila svou podmíněnou pohledávku ve výši 42 413 Kč z titulu nároku na vrácení bezdůvodného obohacení pro případ, že by soud dospěl k závěru, že žalobce má nárok na zaplacení žalované částky 42 413 Kč, aniž by ve skutečnosti konečnému odběrateli ([anonymizováno]) cokoliv vyrobil a dodal.

4. K námitce litispendence vznesené žalovanou žalobce uvedl, že ji shledává nedůvodnou. Skutková tvrzení v podané žalobě jsou odlišná od skutkových tvrzení žalobce ve věci vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 37 ICm 241/2016. V řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 334/2017 žalobce tvrdí, že k postoupení výše specifikované postupované pohledávky z dlužníka na žalovaného došlo úplatně, a to ve výši 100 % její nominální hodnoty, tedy dlužník žalované pohledávku postoupil dle samotného tvrzení žalované za úplatu v částce 42 413 Kč. Tuto úplatu ovšem žalovaná dlužníkovi ani následně žalobci do majetkové podstaty nikdy nezaplatila. K zániku uplatněného nároku nedošlo ani jiným právně relevantním způsobem. Žalobce tedy v tomto řízení netvrdí (na rozdíl od řízení o odpůrčí žalobě), že smlouva o postoupení pohledávek je neúčinným úkonem, tvrdí pouze, že nebylo uhrazeno peněžité plnění, jež bylo ve smlouvě o postoupení pohledávek v souladu s tvrzením žalované sjednáno. Pohledávka žalobce z titulu ceny za postoupení pohledávky tak zůstala neuhrazena. Pokud se žalovaná dále vyjadřuje k přiměřenosti protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona, dle žalobce toto není předmětem tohoto řízení, nýbrž řízení o odpůrčí žalobě vedené u Krajského soudu v Ostravě. Pro úplnost však žalobce objasňuje, že absence přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona spočívá v tom, že dlužník neobdržel žádné protiplnění za postoupení své pohledávky vůči [anonymizováno] na žalovaného. Žalovaný tedy v důsledku postoupení získal pohledávku vůči [anonymizováno], následně i plnění od tohoto subjektu, avšak dlužník za postoupení pohledávky neobdržel ničeho. Ze shodných tvrzení stran plyne, že vůlí obou jednajících účastníků smlouvy bylo postoupení za úplatu, která odpovídala nominální hodnotě postupované pohledávky. Stejným způsobem vyhodnotil otázku úplatnosti postoupení i Nejvyšší soud ČR ve svém posledním rozhodnutí týkajícím se prakticky totožné věci (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 ICdo 51/2020 ze dne 28. 4. 2022).

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

6. Mezi účastníky nebylo sporné a soud má prokázáno rovněž usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2015, č. j. [insolvenční spisová značka], že žalobce je insolvenčním správcem dlužníka [anonymizována dvě slova]. [jméno], výrobní družstvo invalidů, přičemž úpadek dlužníka byl zjištěn dne 27. 1. 2015 a současně byl prohlášen na majetek dlužníka konkurs a insolvenčním správcem byl jmenován Mgr. [příjmení] [příjmení], sídlem [adresa žalobce].

7. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že žalovaná je obchodní korporací, jejímž jednatelem je a byl Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení].

8. Mezi účastníky dále nebylo sporu o tom a soud má prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 8. 2014 (č. l. 8), že dne 29. 8. 2014 došlo k podpisu smlouvy o postoupení pohledávek, v níž postupitel – [příjmení] [jméno] – výrobní družstvo invalidů uzavřel s postupníkem –žalovanou – smlouvu o postoupení pohledávek; v čl. I. je uvedeno, že postupitel postupuje postupníkovi a podpisem smlouvy postoupil peněžitou pohledávku v celkové výši 42 413 Kč včetně příslušenství a práv, které se k této pohledávce vztahují, kterou má za dlužníkem [právnická osoba], [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] - [část obce], [IČO] vedenou pod číslem faktury [číslo]. V článku II. bylo dohodnuto, že předmětná pohledávka bude započtena nejpozději do 14 dnů od podpisu této smlouvy proti pohledávce, kterou má postupník za postupitelem v celkové výši 40 393 Kč včetně DPH plynoucí z dosud nezaplacené faktury vystavené postupníkem, a to faktury [číslo]. Dle čl. II odst. 2 započtením vzájemných pohledávek mezi postupitelem a postupníkem tyto pohledávky do výše jejich vzájemného krytí zanikají okamžikem, kdy se setkaly a staly se způsobilé k započtení. Zbývající částku po započtení ve výši 2 020 Kč se zavazuje postupník neprodleně, nejpozději však do 5 dnů od započtení, vyplatit postupiteli na jeho účet. Dle čl. III odst. 1 se postupitel zavázal informovat dlužníky o postoupení pohledávky a jejich povinnosti provést úhradu přímo na účet postupníka ve formě oznámení o postoupení pohledávek. Za postupníka smlouvu uzavřel jednatel [příjmení] [jméno] [příjmení] a za postupitele Ing. [příjmení] [příjmení], předseda družstva.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 8. 2014 (č. l. 9) soud zjistil, že dne 29. 8. 2014, tedy téhož dne, jako byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, oznámil postupitel – [anonymizována čtyři slova] společnosti [právnická osoba] postoupení pohledávek na žalovanou. Postupitel vyzval [právnická osoba] k zaplacení částky 42 413 Kč přímo [právnická osoba] s. r. o.

10. Mezi účastníky dále nebylo sporné, že společnost [právnická osoba] plnila na základě oznámení o postoupení pohledávky částku 42 413 Kč přímo společnosti žalované.

11. Mezi účastníky nebylo sporné, že předmět koupě fakturovaný fakturou [číslo] nebyl vyroben dlužníkem.

12. Z faktury [číslo] ze dne 29. 8. 2014 (č. l. 9) soud zjistil, že tato byla vystavena [příjmení] [jméno] – výrobní družstvo invalidů dne 29. 8. 2014 na částku 42 413 Kč, jako odběratel je uvedena společnost [právnická osoba], jako předmět plnění je uveden 24 ks MIMALITE FILM („ objednávka p. [příjmení] email 22. 8. 2014“), splatnost faktury je stanovena na 8. 9. 2014.

13. Z vyjádření k odpůrčí žalobě insolvenčního správce ze dne 2. 3. 2016 (č. l. 10) soud zjistil, že Ing. [jméno] [příjmení] k odpůrčí žalobě podané insolvenčním správcem, vedené u Krajského sudu v [obec], sp. zn. 37 Icm 241/2016 uvedl, že společnost [právnická osoba] je dlouhodobým zákazníkem – odběratelem společnosti [právnická osoba], nikdy nebyla zákazníkem ani dodavatelem [příjmení] [jméno] - výrobní družstvo invalidů. Do [právnická osoba] dodává žalovaná přímo ze skladu produkt – strečová fixační folie vždy na základě obdržené objednávky od [anonymizováno]. V několika případech [právnická osoba] požádala žalovanou o dodávku zboží s režimem náhradního plnění, který však žalovaná nemá oprávnění poskytovat. Z toho důvodu žalovaná spolupracovala s dlužníkem – na základě domluvené odměny (provize) za vyfakturování zboží žalované jejímu zákazníkovi ([anonymizováno]) s náhradním plněním. Prodejní cena zboží byla se souhlasem zákazníka navýšena o odměnu (provizi) ve výši cca 6 % z prodejní ceny žalované bez DPH ve prospěch [příjmení] [jméno]. Aby žalovaná eliminovala eventuální riziko prodlení v zaplacení nebo dokonce nezaplacení hodnoty jimi dodaného zboží na účet [příjmení] [jméno], vyšli vstříc návrhu [příjmení] [jméno] na postoupení pohledávky za [anonymizováno] žalované a celý obchodní případ zpracovali až do fáze zaplacení. Poté vždy poukázali [právnická osoba] dohodnutou provizi na její účet. Vždy bylo v zájmu žalované společnosti uspokojit svého zákazníka [anonymizováno] a bez poskytování náhradního plnění ze strany [příjmení] [jméno] by o zákazníka přišli. Výnosem [příjmení] [jméno] z celého obchodního vztahu žalované a [anonymizováno] byla pouze dohodnutá provize cca 6 % z fakturované částky. Výše této odměny je obvyklá v obchodním styku při poskytování náhradního plnění organizacemi k tomu oprávněnými. Žalobcem požadované částky nepatřily nikdy do majetkové podstaty dlužníka, odměny vždy po obdržení platby postoupených pohledávek na účet [právnická osoba] byly poukázány [právnická osoba] na účet [příjmení] [jméno].

14. Z výpisu z účtu ze dne 1. 9. 2014 - 30. 9. 2014 vedeného na jméno [právnická osoba] (č. l. 20) soud zjistil, že na účet byla připsána dne 19. 9. 2014 částka 42 413 Kč od [anonymizováno] spedice a logistika, účel platby – faktura [číslo].

15. Z daňového dokladu [číslo] ze dne 27. 8. 2014 (č. l. 21) soud zjistil, že žalovaná společnost vystavila jako dodavatel fakturu na částku 40 393 Kč, jako odběratel je na faktuře uveden [příjmení] [jméno] a jako konečný příjemce [anonymizováno] spedice a logistika, předmětem plnění je 24 ks MIMALITE FILM dle objednávky p. [příjmení] - email ze dne 22. 8. 2014, splatnost faktury je uvedena 17. 9. 2014.

16. Z výpisu z účtu za období od 1. 10. 2014 do 31. 10. 2014 vedený na jméno [právnická osoba] u [právnická osoba] (č. l. 24) soud zjistil, že žalovaná společnost uhradila dne 3. 10. 2014 na účet [příjmení] [jméno] částku 2 020 Kč, jako účel platby je uvedeno č. daňového dokladu [číslo] a číslo daňového dokladu [číslo] je zde uvedeno dále„ smlouva o postoupení pohledávek.“ 17. Z přehledů obratů účtu [právnická osoba] ze dne 6. 1. 2016 (na č. l. 32) soud zjistit, že je zde uveden soubor pohledávek, u částky 42 413 Kč je uvedeno, že předmětem plnění byly folie, faktura [číslo] u postoupení pohledávek je uvedeno dovětek„ zaplaceno“.

18. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 Icm 241/2016 soud zjistil následující: Ze žaloby ze dne 21. 1. 2016 soud zjistil, že insolvenční správce dlužníka [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] podal odpůrčí žalobu proti žalované s tím, že mimo jiné napadl smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 29. 8. 2014, když tuto považoval za neúčinnou, neboť neobsahuje ujednání o ceně, jediným důsledkem napadených smluv bylo to, že žalovaná získala pohledávku za [anonymizováno] spedice a logistika a následně i plnění od tohoto subjektu, zatímco dlužník [příjmení] [jméno] žádné protiplnění neobdržel. Žalobou se žalobce domáhal určení neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 8. 2014 vůči věřitelům v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. [insolvenční spisová značka] a dále povinnosti žalovaného zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 42 413 Kč. Z omluvy pana [příjmení] ze dne 1. 10. 2018 (na č. l. 46) soud zjistil, že se vyjádřil jako zaměstnanec [právnická osoba] spedice a logistika, uvedl, že folie je zboží, které lze pořídit od firem formou tzv. náhradního plnění, dozvěděl se od [právnická osoba], že mají možnost tzv. náhradního plnění ve spolupráci s [příjmení] [jméno]. Pokud komunikovali emailem, pak vždy s panem [příjmení] a v kopii byl pan [příjmení] z [příjmení] [jméno]. Faktury i smlouvy o postoupení pohledávek byly zasílány předsedou družstva. Pro folie jezdili do velkého skladu u [obec] a sami si je vyzvedli. Emailová korespondence, že jsou folie připraveny k vyzvednutí, byla vždy od pana [příjmení] v kopii na pana [příjmení]. Faktury vždy zaplatili. Postoupení pohledávek je u mezinárodní přepravy velmi časté, spolupráce mezi Bramista a VDI byla jejich vnitřní věcí, bylo však jasné, že obě společnosti komunikují a spolupracují. Z omluvy Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne 26. 9. 2018 (na č. l. 50) soud zjistil, že jako zaměstnankyně [anonymizováno] uvedla, že všechny faktury a smlouvy o postoupení pohledávek evidují v účetnictví, všechny faktury zaplatili. Z emailu od [jméno] [příjmení] ze dne 30. 11. 2016 insolvenčnímu správci (č. l. 51) včetně příloh soud zjistil, že tato sdělila insolvenčnímu správci dlužníka [příjmení] [jméno] na předžalobní výzvu, že všechny faktury byly uhrazeny, zaslala rovněž výpis z účetní evidence [právnická osoba] spedice a logistika, ze kterého vyplývá i zaplacení částky 42 413 Kč. Z vyjádření žalované ze dne 4. 10. 2018 (na č. l. 66) soud zjistil, že žalovaná ve vyjádření k žalobě a doplnění sutkových tvrzení rozvedla charakter spolupráce s [příjmení] [jméno] a [anonymizováno] tak, že obchodní spolupráce probíhala tak, že nejprve žalovaná dlužníkovi prodala zboží, strečové fixační folie, toto zboží dodala dlužníkovi, dlužník poté toto zboží dodal [anonymizováno], dlužník zaplatil žalované tím, že jí postoupil pohledávku z titulu kupních smluv na zboží, které prodal [anonymizováno] a dlužník měl na každém obchodu cca 6 % zisk, který mu poté žalovaná vždy zaplatila; dlužník od žalované koupil zboží za cenu 40 393 Kč na základě faktury [číslo] žalovaná dlužníkovi zboží dodala, dlužník jej poté prodal [anonymizováno] za cenu 42 413 Kč, dlužník zboží dodal, jako způsob zaplacení pohledávky dlužník s žalovanou uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek a následně byly započítány vzájemné pohledávky mezi dlužníkem a žalovanou, a to dluh dlužníka z titulu kupní smlouvy ve výši 40 393 Kč proti pohledávce žalované z titulu úplaty za postoupení pohledávky ve výši 40 393 Kč. Žalovaná poté dlužníkovi vyplatila zbývající částku po započtení ve výši 2 020 Kč, na kterou neměl právní nárok. Tato byla dlužníkovi uhrazena dne 3. 10. 2014, tedy způsobem sjednaným v čl. II odst. 2 smlouvy o postoupení pohledávek. Právní jednání takto ujednané je nutno vykládat nejen a pouze formalisticky, ale k s přihlédnutím ke všem relevantním výkladovým pravidlům, včetně samotného účelu jednání, obsahu právních jednání, souvislosti právních jednání, vůli stran a i stanovenému faktickému jednání smluvních stran. Je nutno interpretovat jednání tak, že dlužník nakoupil od žalované zboží a se ziskem jej prodal [právnická osoba] Smlouvy o postoupení pohledávek jsou pouze způsobem úhrady kupní ceny. Dlužník měl na každém jednotlivém obchodu zisk. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2018, č. j. 37 Icm 241/2016-87 soud zjistil, že tento soud žalobě insolvenčního správce vyhověl, přičemž uvedl, že nebylo prokázáno, že by došlo k započtení pohledávek a úvahy o započtení jsou pouze teoretické. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2019, č. j. 37 ICm 241/2016 soud zjistil, že na podkladě odvolání žalované proti výše citovanému rozsudku odvolací soud rozsudek zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2022, č. j. 37 Icm 241/2016-167 soud zjistil, že řízení o podané odpůrčí žalobě bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem, který uved, že důvodem zpětvzetí žaloby je názor Nejvyššího soudu v obdobné věci, že napadené smlouvy o postoupení pohledávek nejsou neúčinné. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 ICdo 149/2019 ze dne 30. 3. 2020 soud zjistil, že Nejvyšší soud rozhodoval ve věci žalobce – Mgr. [jméno] [příjmení] jako insolvenčního správce dlužníka [příjmení] [jméno] proti žalované [právnická osoba], kde se domáhal určení, že smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi dlužníkem [příjmení] [jméno] a žalovanou ze dne 16. 4. 2014 jsou vůči věřitelům právně neúčinnými úkony; ve smlouvě se předpokládalo budoucí započtení, ale konstrukce byla chybná, neboť neexistovala pohledávka k započtení. Nejvyšší sud uzavřel, že„ závěr odvolacího soudu, že ze všech zjištěných skutkových okolností je nutno usoudit na simulované právní jednání všech na transakcích zúčastněných stran, je správný. Ze skutkových zjištění, že v minulosti probíhal vztah pouze mezi [právnická osoba] a žalovaným, že dlužník neměl kapacity na výrobu [právnická osoba] požadovaného zboží a měl jeho dodání zajistit právě a jen u žalovaného, že místem plnění byla přímo [právnická osoba] a konečně z doznání, že smyslem tohoto„ bypassu“ dodání zboží přes dlužníka bylo pouze získání potvrzení o splnění povinnosti vyplývající z ustanovení § 81odst. 2 zákona o zaměstnanosti formou náhradního plnění, nelze učinit jiný závěr než ten, že kombinace kupních smluv a smluv o postoupení pohledávek byly činěny tzv. na oko a jen pro účely získání potvrzení pro úřad práce o náhradním plnění - povinnosti podle ust. § 81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti a jde o plnění zdánlivé, k němuž nelze vůbec přihlížet. Protože zdánlivé právní jednání nevyvolává žádné právní účinky, nemůže takové jednání naplňovat předpoklady ustanovení § 235 insolvenčního zákona“ 19. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 51/2020-190 ze dne 28. 4. 2022 (č. l. 96) soud zjistil, že ve věci žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] jako insolvenčního správce dlužníka [příjmení] [jméno] proti žalované [právnická osoba] bylo rozhodováno o odpůrčí žalobě, kterou se insolvenční správce domáhal určení, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 8. 2014 mezi dlužníkem a žalovaným je zdánlivým právním jednáním a nepřihlíží se k ní; insolvenční soud vyšel z toho, že„ (1) Stejné zboží bylo předmětem dvou kupních smluv uzavřených mezi žalovaným a dlužníkem a rovněž mezi dlužníkem (jako dodavatelem) a [právnická osoba]. Důvodem pro to, aby se zboží, které by jinak mohlo být dodáno žalovaným přímo [právnická osoba], dostalo do dispozice dlužníka, byla potřeba [právnická osoba] splnit povinnost vyplývající ze zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, tedy potřeba„ náhradního plnění“, neboť kdyby zboží„ neprošlo“ společností zaměstnávající osoby se zdravotním postižením, nesplnila by [právnická osoba] tuto povinnost. To vedlo k tomu, že mezi žalovaného a [právnická osoba] vstoupil dlužník a [právnická osoba] byla ochotna zaplatit za zboží cenu vyšší, než kolik by zaplatila, kdyby zboží odebrala přímo od žalovaného. (2) Dlužník zboží, které prodal [právnická osoba] za cenu 28 108,91 EUR, nakoupil od žalovaného za 26 770,35 EUR, a zboží, které prodal [právnická osoba] za 1 060 851 Kč, nakoupil od žalovaného za 1 010 375,66 Kč (3)„ Reálně“ bylo zboží distribuováno žalovaným přímo [právnická osoba] a dodávky přes dlužníka byly tzv. přefakturovány, a tedy přeprodány, a to proto, aby dlužník mohl získat provizi. K uzavírání smluv o postoupení pohledávek (a následným zápočtům) docházelo až v době, kdy měl dlužník ekonomické problémy. (4) Dlužník uzavřel s žalovaným dvě smlouvy o postoupení pohledávek, a to pohledávek, které měl za [právnická osoba] z titulu kupních smluv za zboží vyúčtovaných fakturami [číslo] [číslo] avšak pouze zčásti. Součástí těchto smluv bylo ustanovení, podle něhož bude postoupená pohledávka započtena nejpozději do 14 dnů od podpisu smlouvy proti pohledávkám, které má postupník za postupitelem. Po oznámení o postoupení pohledávek [právnická osoba], vědoma si svých závazků vůči dlužníku, zaplatila žalovanému, čímž se vůči dlužníku zprostila svého závazku v rozsahu toho, co jí bylo oznámeno. V době, kdy dlužník neměl finanční problémy, fungovalo poskytování náhradního plnění tak, že dlužník zboží nakoupil a dodal je koncovému zákazníkovi. Jakmile dlužník obdržel kupní cenu, zaplatil dodavateli zboží a ponechal si provizi za poskytnutí náhradního plnění…V řízení přitom bylo prokázáno, že skutečný„ dodavatelsko-odběratelský“ vztah vznikl a byl realizován mezi žalovaným jako dodavatelem a [právnická osoba] jako odběratelem, tedy mimo dlužníka, který na jeho vzniku a realizaci nijak neparticipoval a byl ho účasten jen z důvodu splnění povinnosti [právnická osoba] dle § 81 zákona o zaměstnanosti z důvodu„ přefakturace“, za což obdržel odměnu. Postupní smlouvy pak byly uzavřeny nikoli z důvodu skutečných„ dodavatelsko-odběratelských“ vztahů mezi dlužníkem a žalovaným a dlužníkem a [právnická osoba], ale z důvodu splnění faktické povinnosti [právnická osoba] vůči žalovanému. Podle odvolacího soudu tak nelze učinit závěr, že postupními smlouvami došlo k nelegitimnímu úbytku majetku dlužníka, který měl sloužit k uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů, a že byl porušen zájem, jehož ochranu insolvenční zákon úpravou odporovatelnosti právních úkonů dlužníka zajišťuje. Odvolací soud s přihlédnutím ke skutečným vztahům mezi účastníky smluvních ujednání, důvodu jejich vzniku a z nich vyplývajícího vypořádání dospěl k závěru, že aplikace ustanovení insolvenčního zákona o neúčinností úkonu dlužníka na daný případ, která by byla formálně souladná s jeho textem, avšak odhlížející od reálných vztahů mezi dlužníkem, žalovaným a [právnická osoba], by byla přepjatým formalismem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a takovým postupem by došlo k porušení práva žalovaného na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání uzavřel:„ Odvolací soud shodně s žalovaným správně poukazují na to, že žalovaný byl v době uzavření žalobou zpochybněných smluv ve zcela jiném postavení. V té době nebyl věřitelem dlužníka, byl v pozici podnikatele, o jehož výrobky měl zájem třetí subjekt (věřitel A), jehož záměrem však bylo do celé transakce zapojit dlužníka, aby tím splnil své povinnosti vyplývající z § 81 zákona o zaměstnanosti. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění odvolacího soudu, za účelem zajištění této„ služby“ byla [právnická osoba] ochotna zaplatit za zboží, jehož dodavatelem byl žalovaný, vyšší než obvyklou cenu s tím, že toto navýšení bude jakousi provizí pro dlužníka za to, že věřitel A v důsledku sjednaného způsobu nákupu zboží zároveň splní své povinnosti plynoucí z označeného ustanovení zákona o zaměstnanosti. Protože dlužník v důsledku své nepříznivé ekonomické situace nemohl volně nakládat se svým účtem, bylo na žalovaném a na [právnická osoba], zda přistoupí na dlužníkem zvolený model obchodní spolupráce spočívající v uzavření smlouvy o postoupení pohledávky namísto platby [právnická osoba] dlužníku a následné úhrady kupní ceny dlužníkem žalovanému. Z ekonomického hlediska je zřejmé, že popsaná varianta spolupráce pro dlužníka v konečném důsledku nebyla nevýhodná, neboť na základě uskutečněných navazujících právních jednání (uzavření souvisejících smluv a provedení jednostranných zápočtů) se dlužníku podle všeho dostalo provize (od [právnická osoba]), kterou by, nebýt tohoto obchodu, nezískal. Žalovaný tak v celé transakci nebyl osobou, která jako věřitel byla zvýhodněna (nelze posuzovat postupní smlouvy samostatně bez zohlednění celého popsaného způsobu obchodování mezi těmito třemi subjekty), ale jen jakýmsi článkem řetězce, jehož zapojením do celého obchodu mohl dlužníku vzniknout příjem (ona provize, marže), který mohl být použit k uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka. Z uvedeného se podává, že závěry odvolacího soudu je nutné korigovat pouze potud, že žalobou zpochybněné postupní smlouvy nebyly neúčinné„ ani formálně“. V dané věci totiž s ohledem na specifické skutkové okolnosti vůbec nešlo o právní jednání bez přiměřeného protiplnění, tedy ani o neúčinná právní jednání.“ 20. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru.

21. Insolvenční řízení na majetek dlužníka [příjmení] [jméno] bylo zahájeno 24. 11. 2014, usnesením ze dne 27. 1. 2015, č. j. KSPS 37 Ins 31576/2014-A-33 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurz a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem. Mezi žalovanou a dlužníkem a mezi dlužníkem a [právnická osoba] byly uzavřeny dvě kupní smlouvy, jejímž předmětem byly folie – 24 KS MIMALITE FILM dle objednávky p. [příjmení] ze [právnická osoba] formou emailu ze dne 22. 8. 2014. Dlužník zboží, které prodal [právnická osoba] za cenu 42 413 Kč (faktura [číslo]), nakoupil od žalovaného za cenu 40 393 Kč (faktura [číslo]). Dlužník uzavřel dne 29. 8. 2014 s žalovanou smlouvu o postoupení pohledávky, kterou měl za [anonymizováno] z titulu kupní smlouvy vyúčtované fakturou [číslo] Součástí smlouvy bylo ustanovení, podle něhož bude započtena pohledávka nejpozději do 14 dnů od podpisu smlouvy proti pohledávce, kterou má postupník za postupitelem v celkové výši 40 393 Kč včetně DPH plynoucí z dosud nezaplacené faktury vystavené postupníkem, a to faktury [číslo]. Po oznámení o postoupení pohledávek [právnická osoba] ze strany dlužníka plnila [právnická osoba] žalované částku 42 413 Kč, a to dne 19. 9. 2014. Žalovaná dne 3. 10. 2014 plnila na účet dlužníka částku 2 020 Kč v souladu s čl. II odst. 2 smlouvy o postoupení pohledávek.

22. Po právní stránce soud věc hodnotil následovně.

23. Dle § 294 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen „insolvenční zákon“) je insolvenční správce povinen vymáhat a uplatnit ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky.

24. Dle § 1879 zákona č. 89/2013 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

25. Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

26. Dle § 1881 odst. 1 o. z. postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje.

27. Dle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

28. Dle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

29. Dle § 1982 odst. 2 o. z. započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

30. Dle § 81 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon č. 435/2004 Sb.“) zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 %. U zaměstnavatelů, kteří jsou agenturou práce podle § 14 odst. 3 písm. b), se do celkového počtu zaměstnanců v pracovním poměru nezapočítají zaměstnanci, kteří jsou dočasně přiděleni k výkonu práce k uživateli.

31. Dle § 81 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb. povinnost uvedenou v odstavci 1 zaměstnavatelé plní a) zaměstnáváním v pracovním poměru, b) odebíráním výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů, se kterými Úřad práce uzavřel dohodu o uznání zaměstnavatele (§ 78), nebo zadáváním zakázek těmto zaměstnavatelům nebo odebíráním výrobků nebo služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají žádné zaměstnance, nebo zadáváním zakázek těmto osobám, nebo c) odvodem do státního rozpočtu, nebo vzájemnou kombinací způsobů uvedených v písmenech a) až c).

32. Jelikož žalovaná v řízení prokázala, že zaplatila dlužníkovi dne 3. 10. 2014 částku 2 020 Kč, vzal žalobce žalobu zčásti zpět ohledně částky 2 020 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 13. 9. 2014 do zaplacení. Soud proto v tomto rozsahu řízení částečně zastavil (výrok I. rozsudku).

33. Co do zbývající části žaloby (výrok II. rozsudku) soud věc hodnotil po právní stránce následovně.

34. Co se týče námitky litispendence vznesené žalovanou, soud ji vyhodnotil jako nedůvodnou, když v řízení dříve zahájeném u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 Icm 241/2016 se jednalo o odpůrčí žalobu, v daném případě se tedy nejednalo o totožnost skutku ani totožnost řízení; předmětem řízení bylo primárně určení neúčinnosti mimo jiné i předmětné smlouvy o postoupení pohledávek; základem skutkového tvrzení žalobce bylo to, že smlouva o postoupení pohledávek nebyla úplatná, jak výše uvedl žalobce, a že tedy dlužník postoupil na stranu žalovanou pohledávku, za niž nedostal protiplnění, přičemž žalovaná obdržela plnění z postoupené pohledávky od [anonymizováno]. V řízení vedené u zdejšího soudu však žalobce tvrdí, že předmětná smlouva o postoupení pohledávek byla sjednána úplatně, avšak žalovaná strana úplatu neprovedla, když nebylo prokázáno, že by došlo k 1) existenci dvou vzájemných pohledávek a 2) došlo k úkonu započtení. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení 30 Cdo 3145/2006 ze dne 30. 9. 2008 vyplývá, že„ Zahájené řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (§ 83 odst. 1 o. s. ř.). Citované ustanovení zakazuje, aby probíhala o stejné věci současně dvě nebo více řízení; nastane-li taková situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok, o němž bylo zahájeno již jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním návrhem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Zjistí-li soud, že o téže věci již probíhá jiné řízení, je povinen později zahájené řízení zastavit. Podle ustanovení § 82 odst. 1 o. s. ř. řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení. Ve smyslu ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. listopadu 1998, sp. zn. 3 Cdon 62/96, usnesení ze dne 31. července 2006, sp. zn. 30 Cdo 1154/2005, rozsudek ze dne 6. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99).“ Soud tak námitku litispendence vyhodnotil jako nedůvodnou, přičemž podotýká, že rovněž nespatřuje jako překážku věci rozhodnuté (res iudicata) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2022, č. j. 37 Icm 241/2016-167, kterým bylo řízení o odpůrčí žalobě zastaveno, neboť se jedná o rozhodnutí pouze procesní povahy, jímž se řízení končí (zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby).

35. Po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žalobě co do zbývající částky 40 393 Kč s příslušenstvím nelze vyhovět. Soud zde shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR ve skutkově obdobných věcech (zejména rozsudek sp. zn. ICdo 51/2020 ze dne 28. 4. 2022, viz výše) dospěl k závěru, že žalovaná v době uzavření kupních smluv a předmětné smlouvy o postoupení pohledávky byla v postavení podnikatele, o jehož výrobky měl zájem třetí subjekt ([anonymizováno]), jehož záměrem však bylo do celé transakce zapojit dlužníka, aby tím splnil své povinnosti vyplývající z § 81 zákona o zaměstnanosti. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, zejména ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 Icm 241/2016, zejména z vyjádření jednatele žalované a současně i z vyjádření zaměstnanců [anonymizováno], za účelem zajištění služby náhradního plnění byla [právnická osoba] ochotna zaplatit za zboží, jehož dodavatelem byla žalovaná, vyšší než obvyklou cenu s tím, že toto navýšení bude jakousi provizí pro dlužníka. Protože dlužník v důsledku své nepříznivé ekonomické situace nemohl volně nakládat se svým účtem, bylo na žalované a na [právnická osoba], zda přistoupí na dlužníkem zvolený model obchodní spolupráce spočívající v uzavření předmětné smlouvy o postoupení pohledávky namísto platby [právnická osoba] dlužníku a následné úhrady kupní ceny dlužníkem žalované. Na základě uskutečněných navazujících právních jednání (uzavření souvisejících smluv a provedení jednostranných zápočtů) se dlužníku dostalo provize (od [právnická osoba]), kterou by, nebýt tohoto obchodu, nezískal. Žalovaná, jak se vyjádřil i Nejvyšší soud, byla článkem řetězce, jehož zapojením do celého obchodu mohl dlužníku vzniknout příjem (ona provize, marže), který mohl být použit k uspokojení pohledávek věřitelů.

36. K oběma námitkám strany žalující soud uvádí následující:

37. Co se týče námitky ad 1) o neexistenci dvou vzájemných pohledávek, soud se shoduje s tvrzením žalované strany, že v daném případě z výkladu smlouvy o započtení lze dovodit a vyplývá to i z jazykového a zejména logického výkladu pojmu„ předmětná pohledávka“ uvedeného v čl. II. odst. 1., že touto„ předmětnou pohledávkou“ je myšlena právě pohledávka dlužníka vůči žalované na zaplacení úplaty. Jiný výklad pojmu„ předmětná pohledávka“ totiž nedává v kontextu znění předmětné smlouvy o postoupení ani jednání zúčastněných stran smysl. Tato Pohledávka 1 pak podle čl. II. odst. 1. předmětné smlouvy o postoupení měla být započtena proti pohledávce, kterou měl postupník (tj. žalovaná) za postupitelem (tj. dlužník) v celkové výši 40 393 Kč včetně DPH, plynoucí z dosud nezaplacené faktury [číslo] vystavené dne 27. 8. 2014 žalovanou. Na základě výše uvedeného vymezení dospěl soud k závěru, že mezi dlužníkem a žalovanou existovaly vzájemné pohledávky, a to Pohledávka 1 ve vlastnictví dlužníka a oproti tomu Pohledávka 2 ve vlastnictví žalované. Tento závěr odpovídá i závěrům Nevyššího soudu v rozsudku ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 Icdo 51/2020, když Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem (v bodě 27 rozsudku) uvedl, že„ V dané věci bylo vůlí obou smluvní stran, jak plyne z jejich následného jednání, uzavření smluv o postoupení pohledávek, kdy úplata za postoupení odpovídala nominální hodnotě postupovaných (částí) pohledávek dlužníka za [právnická osoba]“. Odvolací soud v této věci uvedl, že„ na rozdíl od insolvenčního soudu však odvolací soud dospěl k závěru, že jediný logický výklad ujednání obsažených v článcích I. a II. obou postupních smluv je takový, že započtena měla být pohledávka dlužníka z titulu ceny postoupené části pohledávky ve výší její nominální hodnoty oproti pohledávce žalovaného z titulu fakturovaného zboží (jeho kupních cen)“ (viz bod 12 citovaného rozsudku).

38. K námitce žalobce ad 2), že nebylo prokázáno právně relevantní jednání, kterým by došlo k započtení pohledávky žalované vůči dlužníku, a tím tak žalovaná stále dluží dlužníku částku 40 393 Kč, soud uvádí, že s touto námitkou žalobce se rovněž neztotožňuje. Dle provedeného dokazování a ze všech důkazů posouzených jednotlivě, ale především v jejich souhrnu naopak dospěl soud k závěru, že k reálnému úkonu započtení pohledávky 2 vůči pohledávce 1 došlo. Ze znění čl. II. odst. 2. předmětné smlouvy o postoupení vyplývá, že strany vzájemnou dohodou ujednaly„ budoucí“ započtení vzájemných pohledávek mezi postupitelem (tj. dlužníkem) a postupníkem (tj. žalovanou), tedy pohledávky dlužníka na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky v její nominální hodnotě 42 413 Kč a pohledávky žalované za dlužníkem ve výši 40 393 Kč na základě faktury [číslo] splatné dne 17. 9. 2014 a vystavené dne 27. 8. 2014, když tyto vzájemné pohledávky do výše jejich vzájemného krytí podle dohody stran zanikají okamžikem, kdy se setkaly, a staly se způsobilé k započtení. Je zřejmé, že se ve smyslu ust. § 1982 odst. 1 o. z. jedná o pohledávky vzájemné. Splatnost pohledávky žalované vůči dlužníku (pohledávky 2) nastala dne 17. 9. 2014, přičemž žalovaná dle čl. II odst. 2 následně uhradila dlužníku částku 2 020 Kč dne 3. 10. 2014 na bankovní účet dlužníka uvedený v předmětné smlouvě. Jako důvod platby této zbývající částky je v platbě uvedena přímo předmětná smlouva o postoupení včetně variabilních symbolů faktur [číslo] [číslo] čímž je tato platba zbývající částky jednoznačně identifikována. K započtení vzájemných pohledávek tak dle názoru soudu došlo (nejpozději) právě touto poskytnutou úhradou, kdy výkladem projevu vůle a vzájemných jednání účastníků dospívá soud k závěru, že nejpozději touto úhradou žalovaná projevila vůli provést zápočet vzájemné pohledávky z faktury [číslo]. Uvedenému výkladu vůle právního jednání žalované pak odpovídá i ta skutečnost, že žalovaná následně dlužníkovi uhradila pouze zbývající částku 2 020 Kč, přičemž tuto zbývající částku dlužník bez jakýchkoliv připomínek přijal a nikdy nesporoval a sám dlužník ani nikdy nepožadoval doplacení částky 40 393 Kč, z čehož lze rovněž usoudit na skutečnost, že takto provedená úhrada a zápočet vzájemné pohledávky odpovídá vzájemnému ujednání obou stran smlouvy a že dlužník s takto neformálně provedeným započtením byl srozuměn a v plném rozsahu s ním souhlasil. Nad rámec výše uvedeného soud uvádí, že pro právní jednání spočívající v započtení vzájemných pohledávek předmětná smlouva o postoupení a potažmo ani platná úprava v občanském zákoníku nepředepisuje žádnou speciální formu, a proto mohlo být právní jednání spočívající v jednostranném zápočtu zcela jistě provedeno i tímto faktickým jednáním a vyjádřením vůle jednajícího při uvedení důvodu platby. Neformálnost právního úkonu započtení vyplývá i z konstantní judikatury, např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 33 Odo 336/2005 ze dne 24. 4. 2007, který (v poměrech zákona č. 40/1964 Sb.), uvedl:„ Předpoklady zániku pohledávek započtením jsou a/vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kde věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak; výjimky ze vzájemnosti nejsou pro tuto věc podstatné), b/stejný druh plnění (ten je splněn, jde-li o pohledávky peněžité), c/způsobilost pohledávek k započtení (nejde o pohledávky, jejichž kompenzabilnost je vyloučena zákonem nebo dohodou účastníků), a d/právní úkon směřující k započtení (jednostranný či dvoustranný). Ke kompenzaci je třeba, aby jeden z účastníků učinil projev k započtení adresovaný druhému účastníku. Forma takového právního úkonu není předepsána, musí splňovat obecné náležitosti stanovené v § 34 a násl. obč. zák. a z jeho obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele. K zániku peněžitých pohledávek v rozsahu, v němž se vzájemně kryjí, dochází okamžikem, kdy se pohledávky setkaly).“ Žalovaná tak učinila právní jednání spočívající v započtení nejpozději úhradou ze dne 3. 10. 2014, kdy zřetelně označila, jakou částku zasílá, odkázala na obě vzájemné pohledávky mezi účastníky a na předmětnou smlouvu o postoupení, ze které právě dohoda o budoucím započtení těchto dvou vzájemných pohledávek vyplývá. K formě právního jednání započtení dále uvádí komentářová literatura v poměrech o. z.:„ Zákon vychází z toho, že účinky započtení je třeba vyvolat právním jednáním. Ustanovení § 1982 odst. 1 hovoří o oprávnění účastníka„ prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává“. Automatické zúčtování bez nutnosti aktivačního právního jednání by bylo nutno speciálně sjednat. Jednostranné započtení se – jsou-li splněny obecné i speciální předpoklady (viz výše) – realizuje jednostranným adresovaným právním jednáním, ve kterém jedna ze smluvních stran prohlásí druhé, že svoji pohledávku započítává vůči pohledávce druhé strany. Účinky takového jednání nastávají doručením druhé straně. Žádná součinnost či souhlas druhé strany se nevyžaduje. Nemůže ani jakýmkoliv svým jednáním účinky zvrátit (ani pokusem o tzv. rekompenzaci). Z předmětného prohlášení musí být patrné, která pohledávka z kterého závazkového vztahu se započítává a vůči které pohledávce je započtení činěno (může být určena i výše, v jaké má k započtení dojít). U aktivně započítávané pohledávky je požadavek na její přesnou identifikaci bezvýjimečný, nemá-li jít o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu § 553 odst.

1. Musí být jasné, která pohledávka se započítává. Ohledně pasivně započítávané, tedy té, vůči které započtení směřuje, by bylo v pochybnostech možno podpůrně využít pravidel dle § 1933, stanovujících pořadí plnění. Forma prohlášení není zákonem stanovena. Uplatní se obecná úprava.“ (viz Komentář, Občanský zákoník. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054), 1. vydání, 2014, str. 114-1132, J. Šilhán, Beckonline)

39. Ze všech výše uvedených důvodů soud považoval žalobu ve zbývající části za nedůvodnou a jako takovou ji zamítl (výrok II.).

40. Soud již zamítl návrh žalované na výslech jejího jednatele [příjmení] [jméno] [příjmení] k otázce právního jednání spočívajícího v započtení, neboť jeho výslech již považoval za nehospodárný za situace, kdy předmětná skutková zjištění soud již z provedených důkazů učinil, provedené dokazování považoval za dostačující k uzavření závěru o skutkovém stavu a jeho výslech již považoval za nadbytečný.

41. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy zcela úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení prosti neúspěšné žalující straně. Tuto náhradu tvoří odměna advokáta z tarifní hodnoty 42 413 Kč za 5 úkonů právní služby po dle § 7 a 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif, dále jen „a.t.“), a to za převzetí a přípravu, za odpor a vyjádření ve věci ze dne 23. 9. 2017, účast u jednání dne 27. 4. 2023, doplnění tvrzení ze dne 23. 5. 2023 a účast u jednání dne 1. 6. 2023, dále náhrada hotových výdajů za 5 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Celková výše náhrady nákladů řízení představuje částku 18 876 Kč.

Poučení