11 C 341/2022-213

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Michnovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovaným: 5) [anonymizováno] [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa] 6) [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupení advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vydání bezdůvodného obohacení s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 1 202 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 1. 11. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Řízení se co do částky 263,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 11. 2021 do zaplacení zastavuje.

III. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7 300 Kč, k rukám zástupkyně žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 16. 12. 2021 (původně vedenou pod sp. zn. 11 C 204/2021, přičemž projednání nároku žalovaných bylo vyloučeno k samostatnému projednání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 11. 2022, č. j. 11 C 204/2021-341) po žalovaných domáhal zaplacení částky 1 465,70 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nezastavěného pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], který se nachází ve vlastnictví žalobce, přičemž došlo k rozdělení pozemku na parc. [číslo]. Žalovaní jsou spoluvlastníky staveb – obytný dům [číslo] vše k. ú. [část obce], [územní celek], a zároveň členy [anonymizováno] [ulice], [anonymizována dvě slova] . Stavby bezprostředně přiléhají k pozemku ve vlastnictví žalobce. Žalovaní užívali bez právního důvodu část pozemku ve vlastnictví žalobce o velikosti 4 843 m2 (tj. parc. [číslo] vyjma jeho částí označených v geometrickém plánu [číslo] [rok] ze dne 21. 1. 2020 jako pozemek parc. [číslo] o výměře 314 m2 a parc. [číslo] o výměře 1484 m2, která byla užívána jako přístupové cesty ke stavbám ve spoluvlastnictví žalovaných, jako předzahrádky, dětské hřiště, cesty a přístup ke garážím. Žalobce se v tomto řízení domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku za období od 1. 1. 2019 do 27. 12. 2020. Výše bezdůvodného obohacení byla určena dle celkové výměry části pozemku užívané žalovanými a ceny obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků v dané lokalitě. Cena obvyklého nájemného byla stanovena jako cena nájemného z pozemků veřejné infrastruktury, na kterých není provozována podnikatelská činnost podle výměrů [anonymizováno], částkou 134 Kč/rok/m2. Od každého žalovaného je žádána částka takto stanoveného bezdůvodného obohacení, která odpovídá velikosti jejich spoluvlastnického podílu. Celkem se jednalo o 648 692 Kč za jeden rok (4 843 m2 x 134 Kč/rok) děleno velikost spoluvlastnického podílu (7170/1356264) děleno 365 dní násobeno počet dní od 14. 7. 2020 do 29. 11. 2020 (139 dní). Předmětné pozemky přitom tvoří ucelený areál s tím, že do areálu vede slepá komunikace [ulice], která je příjezdovou cestou ke garážím a teplárně zajišťující vytápění bytových domů. Do bytových domů a do garáží se vstupuje (vjíždí) přes pozemek žalobce. Tento pozemek vyplňuje také prostranství mezi bytovými domy a garážemi, kde tvoří zelenou plochu. Na pozemku je vybudováno hřiště (zpevněná plocha s osazeným basketbalovým košem), dále přístupové cesty k bytovým domům, přístupové cesty ke garážím, další zpevněné cesty a cestičky, část pozemku si členové [anonymizováno] [ulice] ohradili jako předzahrádky. Zelená plocha, jejíž součástí je hřiště, je užívána jako rekreační (oddychová) plocha (hrají si zde děti, probíhá zde venčení psů, v zimě se zde sáňkuje a bobuje) a jako komunikační prostor mezi bytovými domy a garážemi. Celý areál bytových domů, garáží a přilehlých pozemků je koncipován jako logicky a z podstatné části i fakticky uzavřený areál, který tvoří jednotný funkční celek – areál sídliště, který má sloužit potřebám obyvatel bytových domů. Areál je ohraničen z jedné strany bytovými domy s předzahrádkami ohraničenými železným zábradlím a betonovou zdí (prostor mezi domy a betonovou zdí je vyplněn železnými kolíky), plotem podél ulice [ulice], garážemi spojenými protihlukovou stěnou ze strany komunikace [ulice] a z poslední strany ulicí [ulice], která byla původně lemována souvislým keřovým porostem – živým plotem (v r. 2013, v souvislosti s výstavbou sousedního sídliště [anonymizována dvě slova], bylo podél živého plotu vybudováno drátěné oplocení). Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se musí vztahovat k celému pozemku žalobce parc. [číslo] (bez komunikace [ulice]), přičemž jakési jeho ohrazení jasně vymezuje rozsah areálu. Pozemek žalobce nenaplňuje znaky definice veřejného prostranství, neboť pozemek není přístupný bez omezení (přístup do areálu [anonymizováno] [ulice], jehož součástí je pozemek žalobce, je omezen, areál [anonymizováno] [ulice] je - a vždy byl - oddělen od okolí zčásti oplocením, příp. živým plotem, zčásti protihlukovou zdí a zčásti samotnými bytovými domy s ohrazenými předzahrádkami, ochrannou zdí a kovovými kolíky, kdy je vjezd do areálu opatřen zákazovou značkou s informací, že vjezd je povolen jen členům [anonymizováno] [ulice], s tím, že areál byl od počátku určen k uspokojování potřeb obyvatel obytných domů tohoto sídliště, byl vybudován jako logicky uzavřený prostor; areál sídliště [anonymizováno] [ulice] ohraničen z jedné strany protihlukovou zdí a garážemi, ze dvou stran plotem a z přední strany zdí, zábradlím předzahrádek a kovovými kolíky, u nichž byla ještě v lednu 2020 umístěna cedule„ soukromý pozemek, vstup zakázán,“ přičemž jediný vstup do sídliště umožňující vjezd motorovými vozidly je opatřen dopravní značkou zákaz vjezdu s dovětkem, že vjezd je povolen pouze členům [anonymizováno] [ulice]; ačkoli ohraničení areálu [anonymizováno] [ulice] tak není neprostupné, dává jasně najevo, že je zde vůle oddělit prostor areálu [anonymizováno] [ulice] od okolí a omezit do tohoto prostoru přístup třetích osob. Pozemek není určen k tomu, aby sloužil veřejně prospěšným účelům (pozemek žalobce jako součást areálu [anonymizováno] [ulice] byl v rámci výstavby bytových domů a garáží určen pro uspokojování potřeb obyvatel obytných domů a uživatelů garáží a k tomuto účelu slouží do dnešního dne). O areál pečuje [anonymizováno] [ulice], nikoli městská část či [anonymizována dvě slova]. [obec]. Členové [anonymizováno] [ulice] v jiných, skutkově totožných sporech požadovali započítat proti pohledávce žalobce na vydání bezdůvodného obohacení náklady vynakládané na příjezdové komunikace, cestičky, parkovací stání, dětské hřiště a pískoviště, parkové úpravy, vč. okrasných dřevin, oplocení areálu apod. (viz např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 181/2011, 11 C 184/2003). Význam zeleně ve vnitrobloku areálu nepřesahuje rámec užívání obyvateli přilehlých obytných domů, tj. užívání členy [anonymizováno] [ulice], možná s příležitostným užíváním ze strany obyvatel okolní zástavby. Pokud strana žalovaná tvrdí užívání pozemku žalobce ze strany obyvatel okolní zástavby za účelem procházek s dětmi či venčení psů, nejedná se o užívání, které by mělo význam přesahující nejbližší okolí. Pozemek žalobce nikdy nebyl obcí ([anonymizována dvě slova]. [anonymizováno] či [anonymizována dvě slova] [obec a číslo]) určen k uspokojování obecních potřeb, z hlediska zajištění života v obci je bezvýznamný, předmětný pozemek nikdy nebyl určen k plnění veřejně prospěšných cílů pro širokou veřejnost. Není pravdou, že je pozemek žalobce v celém okolí jedinou významnou volnočasovou plochou. Každá část okolní bytové výstavby má„ svoji“ zeleň a volnočasovou plochu. V blízkosti areálu [anonymizováno] [ulice] se nachází velké množství zeleně, rekreačních ploch, turistických a cyklistických stezek, které jsou z hlediska obecného užívání opravdu významné pro celou městskou část, případně i pro obyvatele celé [obec] (např. [ulice]). Žalobce nedal souhlas s veřejným užíváním (ani jeho předchůdkyně) nikdy nedal souhlas s veřejným užíváním svého pozemku. Areál byl vystavěn v době, kdy vlastníkem pozemku byl stát. V r. 1992 byl pozemek vydán babičce žalobce, paní [jméno] [příjmení]. [příjmení] [jméno] [příjmení] k předmětnému pozemku bylo zapsáno do katastru nemovitostí až v roce 1995. Vlastnictví členů [anonymizováno] [ulice] k bytovým domů a garážím bylo zapsáno do katastru nemovitostí v r. 1996. Členové [anonymizováno] [ulice] od počátku zpochybňovali vlastnické právo předchůdkyně žalobce a vedli s ní o vlastnictví pozemku spory. V roce 1995 podali členové [anonymizováno] [ulice] k Obvodnímu pro Prahu 5 o určení neplatnosti restituční dohody, na základě které byl pozemek vydán paní [jméno] [příjmení]. Žaloba projednávaná pod spisovou značkou sp. zn. 17 C 73/95 byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu (rozsudek následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 54 Co 228/2000 – 107). V roce 2009 podali členové [anonymizováno] [ulice] hromadnou žalobu o určení vlastnictví předmětného pozemku, kterou se domáhali určení svého vlastnictví k pozemku. Toto řízení bylo pravomocně skončeno v r. 2018, v rámci tohoto řízení členové kondominia po celou dobu tvrdili, že jsou vlastníky pozemku žalobce jako součásti bytového areálu. Dále sjezdy do garáží, přístupové cesty do bytových domů či cestičky ve vnitrobloku jsou veřejnou účelovou komunikací s odkazem na veřejnoprávní titul jejich užívání. Pokud jde o přístupové cesty do domů, tyto jsou sice obyvateli bytových domů evidentně užívány (o čemž svědčí např. odklizený sníh před hlavními vchody do bytového domu zjištěný při místím šetření soudu, umístění zvonků a listovních schránek u hlavních vchodů do domu), nejsou ale jediným přístupem do domu, není tedy u nich splněna podmínka nutné komunikační potřeby (totéž platí o cestičkách ve vnitrobloku). Dalším důvodem, proč nemohou být uvedené cesty považovány za účelovou komunikaci, je, že ani žalovaný ani jeho předchůdkyně nikdy neudělili souhlas s jejich užíváním pro veřejnou potřebu a o zřízení veřejných účelových komunikací zde ani nebylo autoritativně rozhodnuto. Potřebný souhlas nebyl dán ani k užívání sjezdů do garáží. Co se týče sjezdů do garáží, tyto dle žalobce nemohou být veřejně přístupnou účelovou komunikací již jen s ohledem na znění § 10 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, podle kterého lze pozemní komunikace navzájem připojovat zřizováním křižovatek nebo na ně připojovat sousední nemovitosti zřízením sjezdů nebo nájezdů, avšak přímé napojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci není účelovou komunikací. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku je důvodný, neboť bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem pozemku (aktivní věcná legitimace), žalovaný je spoluvlastníkem staveb přilehlých k pozemku (pasivní věcná legitimace), a pozemek žalobce tvoří se stavbami funkční celek jako součást areálu [anonymizováno] [ulice], a to v souladu s naplněním principu legitimního očekávání, který je nutným předpokladem fungování právního státu.

2. Žalovaní navrhli, aby byla žaloba zamítnuta s tím, že pozemek nikdy neužívali, neužívají, mají ve svém spoluvlastnictví sousední pozemky o dostatečné rozloze, aby je mohli užívat pro své aktivity. Na pozemku žalobce se nachází veřejně přístupné komunikace pro pěší, které jsou veřejným prostranstvím. Žalovaní po upozornění žalobce uhradili 20. 10. 2021 částku 104 Kč za plochy tvořené odbočkami z chodníků (veřejných komunikací) do vchodů jednotlivých bytových domů, i přesto, že mají do svých domů plnohodnotný vstup z pozemků ve svém spoluvlastnictví. Příjezdové plochy ke garážím jsou pak užívány širokou veřejností. Pozemek si žalobce neoplotil a je veřejně přístupný bez jakéhokoli omezení. Pozemek je veřejným prostranstvím a není součástí funkčního celku posuzovaného areálu. Chodníky na pozemku jsou na [anonymizována dvě slova] a [webová adresa] uvedeny jako průchozí chodníky, jsou přes ně vedeny trasy pro pěší spojující komunikaci [ulice] a [ulice] a rovněž pěší trasy směrem k lávce pro pěší nad ulicí k [anonymizováno]. Část pozemků pak žalovaní ani užívat nemohou, neboť jsou zarostlé vysokými a hustými náletovými dřevinami a tedy je nelze užívat. Žalobce ani nijak neprokazuje, že by žalovaní pozemky neužívali. Na pozemku žalobce se rovněž nachází veřejná silniční komunikace III. třídy ve vlastnictví hl. m. [obec] (komunikace [ulice]), v důsledku čehož se dle žalovaného na pozemku žalobce nachází veřejné prostranství. Z komunikace III. třídy na pozemku žalobce je bez jakéhokoli omezení, zábrany, zdi či upozornění, přístup na zbývající část pozemku žalobce, která je tvořena sídlištní zelení, hřištěm na míčové hry a chodníky pro pěší. Pozemek žalobce zajišťuje přístup pro obyvatele ulice [ulice] a okolí do centrální části sídliště [anonymizováno], ve které se nachází obchody, školy, školky, poliklinika a další občanská vybavenost. Na pozemku žalobce se nachází veřejné osvětlení. Pozemek žalobce je v katastru nemovitostí evidován jako druh pozemku„ ostatní plocha“ se způsobem využití„ zeleň.“ Žalobce rovněž neprokázal, že by žalovaní pozemek žalobce užívali. Žalovaní mají přístup z jakéhokoliv bytového domu, či jakékoliv části pozemku do jakéhokoliv jiného bytového domu či jiné části pozemku, vždy jen po svých pozemcích, popř. prostřednictvím veřejnoprávní komunikace [ulice]. Žalovaný své nemovitosti může plnohodnotně užívat bez pozemku žalobce. Žalobce svůj pozemek užívá a má zájem užívat, užívá jej i ke komerčním účelům, např. na pozemku je instalován billboard, žalovaní požadují ponížení nárokované částky o podíl ve výši 7170/1356264 z výnosů, které žalobce získal pronájmem reklamního billboardu. Pozemek žalobce je užíván širokou veřejností, žalobce po celou dobu svého vlastnictví nevyvinul žádnou aktivitu, která by směřovala k vyloučení veřejnosti. Na písemné informace žalovaného o užívání pozemku žalobce veřejností žalobce nikdy nereagoval a neučinil nic, aby veřejnost z užívání svého pozemku vyloučil. Jelikož pozemek žalobce je veřejně přístupný a užíván veřejností, je pasivně věcně legitimovanou a povinnou vydat případné bezdůvodné obohacení obec, na jejímž území se veřejné prostranství nachází. Předmětný pozemek žalobce tvořený veřejnými chodníky, veřejnou komunikací III. třídy, sportovním hřištěm a travnatými plochami je dotčen veřejným užíváním a podléhá zvláštnímu právnímu režimu obecného užívání. Pozemek žalobce splňuje všechny znaky veřejného prostranství. Pozemek je veřejně užíván a souhlas s užíváním pozemku dal žalobce konkludentně svou letitou nečinností. Prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je veřejným prostranstvím ze zákona (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. dubna 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/02, dle něhož se pozemek stává veřejným prostranstvím ex lege, pokud splňuje předpoklad, že je obecně, resp. veřejně užíván) a obec proto ani nerozhoduje, který pozemek bude veřejným prostranstvím. Všechny chodníky na pozemku žalobce jsou ze zákona veřejným prostranstvím a jsou předmětem veřejného užívání. Pokud se na pozemcích žalovaného nacházely cedule, v žalovaném období se jednalo pouze o jednu ceduli umístěnou u dětského hřiště (z důvodu, že dětské hřiště je osazeno herními prvky, které nejsou certifikovány pro dětská hřiště, o čemž jsou informováni pouze členové [anonymizováno]), přičemž od roku 2017 (tedy mimo rozhodné období) byla uprostřed pozemků [anonymizováno] umístěná cedule z důvodu, aby se snížila návštěvnost a hlučnost této lokality. Pokud jde o dopravní značku umístěnou při vjezdu do silnice [ulice], tato není respektována, přičemž na její instalaci se žalovaní nepodíleli. Žalovaní rovněž považují jednání žalobce (kterým požaduje po žalovaném plnění za užívání pozemku, který jako veřejný statek užívá blíže neurčený počet osob) za jednání v rozporu s dobrými mravy. Odvíjí-li se vznik bezdůvodného obohacení v daném případě jen od vůle žalobce (ve smyslu, že absence plotu a volný přístup na pozemek vyjadřuje explicitní souhlas žalobce s užíváním pozemku), pak je výkon práva žalobce pokládán za odporující dobrým mravům. Žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, o jehož získání se žalovaný nejen nikterak nepřičinil, ale jehož vzniku ani nemá možnost zabránit (žalobce sám umožnil vstup veřejnosti na svůj pozemek a nic mu nebrání ve vyloučení veřejnosti z užívání jeho pozemku jeho oplocením, popřípadě jiným způsobem, kterým by veřejnost z užívání vyloučil). Na počínání žalobce nelze nahlížet jinak než jako na spekulativní, když žalobce ponechává pozemek volně přístupný, aby se mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení, jež by mu přineslo majetkový prospěch. Navíc nelze vycházet z částky 134 Kč za m2 za celý pozemek, aniž by byl zohledněn způsob užívání jednotlivých částí pozemku. [anonymizováno] hradí žalobci za užívání komunikace III. třídy pouze 112 Kč/m2 za část zastavěnou komunikací pro motorová vozidla a částku 65 Kč/m2 za část pozemku zastavěnou komunikací pro pěší. Z těchto důvodu žalovaní navrhli, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

3. Podáním ze dne 22. 8. 2023 žalobce vzal žalobu zpět co do částky 263,70 Kč, neboť uplatnil v žalobě nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2019 do 27. 12. 2020, avšak vlastnické právo k pozemku bylo převedeno na nového vlastníka s právními účinky k 30. 11. 2020, proto byla žaloba vzata zpět co do těchto 28 dní, tedy co do částky 263,70 Kč. Soud proto řízení v souladu s ustanovením § 96 odst. 1 až 4 o. s. ř. co do částky ve výši 263,70 Kč s úrokem z prodlení z této částky zastavil (výrok II.).

4. Soud provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci řízení (§ 120 odst. 1 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“, ve spojení s § 129 odst. 1 o. s. ř.). Na základě provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Výstavba posuzovaného bytového komplexu ulice [ulice] byla koncipována tak, že se mělo jednat o umístění stavby 220 bytových jednotek a hromadných garáží vč. odpovídající technické vybavenosti tak, že obytné domy měly být seskupeny„ do dvou polouzavřených bloků od. ul. [ulice a číslo] m, od [anonymizováno] komunikace měly být odcloněny dvěma objekty dvoupodlažních garáží prodloužených a propojených protihlukovou zdí podél této komunikace, obytná skupina bude pouze dopravně obslužná z komunikace [ulice]“ přičemž mezi objekty garáží a obytných domů měl být řešen jako„ zeleň s dětskými hřišti, pískovišti a hřišti na odbíjenou, sadové úpravy měly být doplněny drobnou architekturou“. Stavebním povolením ze dne 27. 12. 1985 byla povolena stavba“ 220 bytových jednotek – [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] – lokalita [anonymizováno]“, v rámci této stavby byly dále povoleny mj. také„ komunikace pro pěší, drobná architektura, oplocení, sadové úpravy, hřiště, náměstí.“ Součástí měly být komunikace, komunikace pro pěší, drobná architektura a oplocení, sadové úpravy, komunikace pro pěší – hřiště a náměstí (prokázáno územním rozhodnutím ze dne 23. 12. 1985, stavebním povolením ze dne 27. 12. 1985, čl. 102). Součástí kolaudačního rozhodnutí ze dne 3. 3. 1993 je výslovné konstatování, že:„ Je provedeno oplocení areálu.“ (prokázáno kolaudačním rozhodnutím ze dne 3. 3. 1993 čl. 101). [příjmení] [jméno] [příjmení] byl předmětný pozemek parc. [číslo] vydán na základě tzv. restituční dohody z 19. 2. 1992, přestože již byl předmětný pozemek částečně zastavěn. V čl. V. se uvádí, že veškerá práva a povinnosti spojené s vlastnictvím nemovitostí přecházejí na příjemkyni dnem registrace dohody u státního notářství (prokázáno dohodou o vydání věci ze dne 19. 2. 1992, čl. 97). Žalobce byl v rozhodném období vlastníkem předmětného pozemku parc. [číslo] o výměře 6 641 m2, k. ú. [část obce], zapsaném na [list vlastnictví]. Žalovaní byli v rozhodném období spoluvlastníky domu [adresa] na pozemku na parc. [číslo] domu [adresa] na pozemku parc. [číslo] domu [adresa] na pozemku parc. [číslo] domu [adresa] na pozemku parc. [číslo] garáže [adresa] stojící na pozemku parc. [číslo] garáže [adresa] stojící na pozemku parc. [číslo] to podílem [číslo] (zjištěno z výpisů z katastru nemovitostí pro [územní celek] [list vlastnictví] ze dne 1. 1. 2019 a ze dne 27. 12. 2020, čl. 6 a násl. a čl. 10 a dále výpisy z katastru nemovitostí čl. 58 a násl. ve spise 11 C 204/2021). Na základě geometrického plánu pro rozdělení předmětného pozemku žalobce [číslo] 2020 změněn stav údajů v katastru nemovitostí tak, že z původního pozemku žalobce parc. [číslo] (o výměře 6 641 m) byl oddělen pozemek parc [číslo] 22, 3235 m2, ostatní pl./zeleň, parc. [číslo] 184, 1607 m2, ostatní plo./zeleň, [číslo], [číslo], ostatní pl./ost.komunikace, 964/ 186, 314 m2, ostatní pl./ost.komunikace (prokázáno geometrickým plánem [číslo] 2020 ze dne 21. 1. 2020 na čl. 9 ve spise 11 C 204/2021). Žalobce se dohodl v červenci 2020 s [územní celek] na řešení nároků žalobce z bezdůvodného obohacení za užívání části pozemku žalobce o výměře 1 480 m, přičemž si dohodli částku 112 Kč za rok za m2 za užívání pozemku zastavěného komunikacemi a 65 Kč za užívání části pozemku zastavěného přilehlými chodníky (prokázáno Smlouvou o narovnání č. [spisová značka] [číslo] 2020 ze dne 27. 7. 2020, č. l. 39 a násl.). Odbor dopravy Úřadu městské části [obec a číslo] sdělil [anonymizováno] [ulice], že v území vymezeném ul. [ulice] a [ulice] se nachází veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu zák. č. 13/1997, o pozemních komunikacích, které zajišťují nezbytnou obsluhu přilehlých objektů a pozemků (včetně komunikací pro pěší – chodníků), s tím, že vlastníci těchto komunikací nepožádali příslušný silniční správní úřad o omezení přístupu či vjezdu na výše uvedené účelové komunikace (prokázáno sdělením [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec a číslo] ze dne 2. 3. 2020, čl. 43). [anonymizována dvě slova] s [anonymizováno] [stát. instituce] sdělil 1. žalovanému, že projekt veřejného osvětlení na předmětných pozemcích byl připravován již v roce 1985 pro subjekt [anonymizována dvě slova], v roce 1994 došlo k předání lamp veřejného osvětlení do vlastnictví [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], přičemž provozováním veřejného osvětlení byl pověřen [anonymizována dvě slova] [obec]. Lampy zde stojí již od roku 1993 (prokázáno sdělením ze dne 4. 9. 2023, čl. 157). V technické zprávě o zaměření ploch komunikací na předmětném pozemku, kterou zpracoval [anonymizováno] [příjmení] na základě objednávky [anonymizováno] [ulice] [anonymizováno], bylo vyčísleno, že celková plocha komunikací na pozemku ke dni 19. 3. 2020 činí 2 206 m a plocha chodníků 541 m (zjištěno z Technické zprávy – Zaměření ploch komunikací na p. [spisová značka] vypracované [anonymizováno] [jméno] [příjmení], geodetické práce ze dne 23. 3. 2020, č. l. 44). V internetovém portálu [anonymizováno] je silnice [ulice] zaměřena jako místní komunikace III. třídy nikoli pouze v lineární podobě lemující k ní přilehlý chodník, ale včetně sjezdů k objektu garáží (zjištěno z internetového výňatku mapy silniční sítě [anonymizováno], č.l. 46). [anonymizována dvě slova] při zadání trasy z [ulice a číslo] do [ulice a číslo] navrhují trasu vedoucí skrz areál (prokázáno snímkem z [anonymizována dvě slova] na čl. 49). [webová adresa] při zadání trasy z [ulice a číslo] do [ulice a číslo] navrhují trasu vedoucí skrz areál (prokázáno snímkem z [webová adresa] na čl. 50). S některými ze spoluvlastníků bytových domů a garáží [adresa] a garážím umístěným na pozemku parc. [číslo] žalobce uzavřel smlouvy o nájmu pozemku [číslo] o výměře 6 641 m s nájemným ve výši 4 209 Kč ročně, v níž se nájemce zavazuje provádět na svůj náklad údržbu pozemku a strpět užívání pozemku jak ostatními spoluvlastníky domu, tak pronajímatelem (zjištěno ze smlouvy o nájmu pozemku ze dne 6. 2. 2019, čl. 67). K problematice situace sjezdu/příjezdové cesty do soukromé garáže napojené na místní komunikaci se ve svém stanovisku sp. zn. 5935 2017 vyjádřil ombudsman tak, že„ sjezd do garáže nesloužící k tzv. obecnému užívání nesplňuje definiční znaky veřejného prostranství podle § 34 zák. o obcích“ s odůvodněním, že „zákon o pozemních komunikacích stanovuje, že sousední nemovitosti lze na pozemní komunikaci připojit prostřednictvím sjezdů či nájezdů, výslovně přitom zakotvuje, že sjezdy a nájezdy nejsou účelovými komunikaci, tedy zákon vylučuje sjezdy a nájezdy z množiny pozemních komunikací, které jsou veřejně přístupné“ (prokázáno stanoviskem veřejného ochránce práv sp. zn. 5935 2017, č.l. 94). Dle výměru [anonymizováno] [číslo] 2020 z 17. 12. 2019, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, činí maximální nájemné pro pozemek v obci [obec a číslo] Kč/m2/rok (zjištěno z výměru [anonymizováno] [číslo] 2020 z 17. 12. 2019). Žalobce vyzval žalované k úhradě částky 1 569,70 Kč za užívání části pozemku parc. [číslo] to jakožto spoluvlastníkem staveb [číslo] to za období od 14. 7. 2020 do 27. 12. 2020, do 31. 10. 2021 (prokázáno výzvou k úhradě ze dne 5. 10. 2021, čl. 72).

6. V prvé řadě soud zdůrazňuje, že obecně je potřeba ctít zásadu legitimního očekávání vyjádřenou v § 13 o. z., kdy je soudu z jeho úřední činnosti známo, že spory žalobce z titulu bezdůvodného obohacení za užívání zastavěných i nezastavěných pozemků proti jednotlivým členům [anonymizováno] [ulice] byly podávány u zdejšího soudu již od roku 2003 (viz např. žaloby v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 184/2003, sp. zn. 11 C 594/2007, sp. zn. 11 C 521/2008, sp. zn. 11 C 15/2012, sp. zn. 200/2014, sp. z. 142/2016, sp. zn. 11 C 116/2019, kdy z těchto uvedených sporů byly vyloučeny k samostatnému řízení věci proti jednotlivým spoluvlastníkům), přičemž řízení již byla pravomocně skončena tak, že bylo žalobě vyhověno (pokud byla žaloba projednávána věcně, neboť v mnoha věcech došlo k mimosoudním jednáním a žaloby byly ve vztahu k těmto spoluvlastníkům vzaty zpět), a to jak rozhodnutími prvoinstančního soudu, tak odvolacího soudu. K návrhu některých žalovaných byla odmítnuta také ústavní stížnost proti jednomu z prvoinstančních žalobě vyhovujících rozsudků s tím, že Ústavní soud uzavřel, že soud prvého stupně vycházel ze spolehlivě osvědčujících důkazů a věc přiléhavě odůvodnil (k tomu srov. usnesení ÚS III. 532/12, IV. ÚS 530/12 a IV. ÚS 526/12). Dále také lze odkázat také na nejnovější usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 2716/22 v obdobné věci (proti jinému žalovanému, resp. zástupci žalovaného, který zde vystupoval v procesním postavení žalovaného a uplatnil stejnou obranu) v níž Ústavní soud konstatoval, že stížnostním námitkám by nebylo možno vyhovět ani v případě, že by předmětem sporu byla jiná než tzv. bagatelní věc, neboť soudy v této věci po rozsáhlém dokazování (včetně místního šetření) dospěly k tomu, že pozemek je součástí areálu bytových domů a že vzhledem k jeho povaze a funkčnosti tvoří s dalšími nemovitostmi v areálu funkční celek; z tohoto důvodu pak již nebylo rozhodné, nakolik stěžovatel pozemek skutečně využívá, neboť k jeho bezdůvodnému obohacení docházelo již v důsledku jeho spoluvlastnického práva k bytovým domům a garážím bytového areálu. Dále lze nyní již odkázat také na rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 8. 2021, č. j. 17 C 117/2020 – 175, kterým bylo původně vyhověno žalobě pouze částečně, a to ve vztahu k předzahrádkám a přístupovým cestám v hlavním vchodům bytových domů a dále k sjezdům a manipulačním plochám ke garážím, včetně zeleně, přičemž prvostupňový soud část předmětného pozemku, na které se nachází zatravněná plocha v severovýchodní části areálu vyplňující prostor mezi komunikací [ulice] a předzahrádkami bytových domů [adresa] neposoudil jako součást funkčního celku areálu s tím, že zde žalobce může realizovat své vlastnické právo. Následně však Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č.j. 28 Co 448/2021 - 272, v této věci rozhodl tak, že v části, v níž soud prvostupňový žalobu zamítl, jeho rozsudek změnil tak, že součástí funkčního celku je také zatravněná plocha v severovýchodní části areálu vyplňující prostor mezi komunikací [ulice] a předzahrádkami bytových domů [adresa] (v rozsudcích označeno jako část B), neboť je potřeba celý areál posuzovat jako celek. Odvolací soud rovněž konstatoval, že rovněž v obdobných věcech, jež u něj byly vedeny pod sp. zn. 20 Co 262/2012 a sp. zn. 18 Co 248/2009 dospěl k závěru, že předmětný pozemek žalobce tvoří s bytovým komplexem [ulice] funkční celek - areál sídliště a odvolací soud v této právní věci neshledal důvod pro odchylný závěr. Celkem byly zdejším soudem vydány stovky vyhovujících rozhodnutí týkajících se totožného pozemku žalobce ve vztahu k jiným žalovaným – členům [anonymizováno] [ulice], kdy Obvodní soud pro Prahu 5 doposud zcela jednotně posuzoval nároky žalobce na vydání bezdůvodného obohacení jako oprávněné; k žádnému z odvolání odvolací soud nárok žalobce nezamítl. Zdejším soudem (a soudem odvolacím) je tak věc rozhodována zcela shodně, přičemž dle shora uvedeného § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III ÚS 3221/11, bude pak takovou odchylkou zejména změna právní úpravy nebo např. změna společenských poměrů, popř. bylo nalezeno přiléhavější řešení; ve vztahu k novým řešením je však třeba respektovat princip zdrženlivosti, a není-li zcela zřejmé, zda si zaslouží přednost již učiněný či nový výklad, přidržet se výkladu dosavadního. Žalovaní uplatnili v této věci zcela shodnou obranu, s jakou se bránili i účastníci v jiných řízeních, tj. soud neshledal žádný důvod pro to se od dosavadní rozhodovací praxe odchýlit.

7. Judikatura Nejvyššího soudu ustáleně zastává právní názor, že plněním bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005). Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích konstantně přijímá závěr, dle kterého užíváním cizí věci (v aktuálním případě pozemku) bez náležitého právního titulu vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat. Stran výše bezdůvodného obohacení judikatura v obdobných případech dovodila, že není-li možné předmět plnění dobře vrátit, tíží obohaceného povinnost kompenzovat jej ochuzenému v penězích, přičemž konkrétní částka se odvozuje od jím inkasovaného prospěchu.

8. Po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl soud opětovně k závěru, že žaloba důvodná je (nebyla přitom tvrzena žádná relevantní obrana, která dosud nebyla uplatněna v předchozích řízeních, jež byly skončeny vyhověním žalobě). Žalobce byl v rozhodném období vlastníkem předmětného pozemku, na němž se nachází stavba – obytný dům [číslo] vše k. ú. [část obce], [územní celek], přičemž žalovaní jsou vlastníky jedné z bytových jednotek s podílem o velikosti 7170/1356264, a to od 14. 7. 2020 do 29. 11. 2020 (ke dni 30. 11. 2020 bylo vlastnické právo k pozemku žalobce převedeno na nového vlastníka). Samotný pojem funkční celek, resp. právní předpisy, které neobsahují jeho zákonné vymezení, představují právní normy s relativně neurčitou hypotézou; posouzení, kdy o funkční celek jde, je tak ponecháno na úvaze soudu, který musí podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezit sám hypotézu právní normy ze širokého okruhu okolností. Za veřejné prostranství nicméně nelze pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec (především prostřednictvím územně plánovací dokumentace) nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. (či § 14b zákona č. 131/2000 Sb.), pročež jeho užívání neohraničenou veřejností nedává vzejít bezdůvodnému obohacení na straně obce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016). V případě pozemku v obci, jenž sice je přístupný každému, neboť jeho vlastník neusiluje o zamezení vstupu třetích osob na něj, avšak neslouží k uspokojování obecných potřeb a jehož vlastníku je ponechána na úvaze volba způsobu jeho využití, aniž by bylo trváno na užívání pozemku jako veřejného prostranství, lze jen stěží dovozovat, že obec na úkor vlastníka realizuje užívací oprávnění k danému pozemku formou jeho účelového určení jako veřejného prostranství. V tomto směru je možno říci, že ztotožnění veřejného prostranství s pozemkem v obci, jehož přístupnost veřejnosti je dána pouze tím, že jeho vlastník nebrání procházejícím ve vstupu na pozemek, by odporovalo zmiňovanému ustanovení vyjadřujícímu význam určenosti pozemku pro potřeby občanů obce i logice věci, jež si žádá, aby přístupný každému bez omezení byl pozemek, u nějž je to významné z hlediska zajištění života v obci, a nikoliv, aby jakýkoliv volně přístupný pozemek byl pokládán za důležitý pro život v obci, a jako takový bez dalšího zařazen do kategorie veřejného prostranství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014). Tyto závěry pak vyložil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 2129/19 (a v zásadě veškerá žalovanými odkazovaná judikatura spadá do doby před vydáním tohoto nálezu) tak, že veřejná prostranství zpravidla musí vykazovat užitnou hodnotu a potřebnost pro obecní život, které významem podstatně přesahují hranice bezprostředního okolí, přičemž pojmy veřejnost a sídlení celek je třeba vykládat tak, že se obsahově jedná o množiny výrazně širší, než pojem sousedstvo z okolních obytných domů či jiné přilehlé zástavby. Skutečnost, že pozemek je volně přístupnou sídlištní zelení, na jejímž zachování mají rezidenti z okolí (poměrně logicky) zvýšený zájem, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby byl pozemek zatříděn do zvláštní zákonné kategorie veřejných prostranství.

9. Na předmětném pozemku (v areálu) se nacházejí předzahrádky a přístupové cesty k hlavním vchodům bytových domů [adresa] - [číslo], sjezdy ke garážím [adresa] s manipulačními plochami, zeleň obklopující objekty garáží a sjezdy, zatravněné plochy a zpevněná plocha osazená basketbalovým košem, přístupové a další vnitroareálové chodníky vnitrobloku bytovému komplexu [ulice]. Na pozemku nejsou významné estetické, kulturní, či oddechové prvky (např. dětské hřiště, stánky s občerstvením, vodní prvky, grily či ohniště), které by svým charakterem byly pro užívání širokou veřejností určeny. Pozemek neměl a nemá charakter veřejného parku, který by svým významem pro širší okolí (ve smyslu celého sídliště [anonymizováno]), plnil rekreační a oddychovou funkci pro širší okruh uživatelů než obyvatele bytového komplexu [ulice] a přilehlé zástavby zvané [anonymizována dvě slova]. Pozemek žalobce je sice v rámci bytového komplexu [ulice] volně přístupný, není nijak označen ani oplocen, nelze jej však považovat za veřejné prostranství, neboť pozemky účastníků (jak členů [anonymizováno], tak žalobce) začleněné v areálu bytového domu [ulice] nemají charakter veřejného parku, který by svým významem pro širší okolí ([ulice] [anonymizováno]), plnily rekreační a oddychovou funkci pro okruh uživatelů širších než sousedstvo rezidentů přilehlé bytové výstavby posuzované lokality. Ze shora uvedené judikatury jednoznačně vyplývá, že absence překážek při vstupu do areálu není dostatečnou k závěru, že se jedná o veřejné prostranství (jinak řečeno, že do něj může vstoupit každý). Podoba areálu je přitom dána tak, že na jedné straně je ohraničen budovami, na druhé straně garážemi a popř. protihlukovou zdí, od ulice [příjmení] plotem (není přitom relevantní, jaký byl účel plotu a že branka bývá otevřená), ze strany ulice [anonymizováno] pak již postačí, že je areál oddělen betonovými bloky, ačkoli se samozřejmě o žádnou překážku jako takovou v zásadě nejedná. Část posuzovaného pozemku žalobce plní funkci předzahrádek a přístupových cest k hlavním vchodům bytových domů, část pozemku žalobce je tvořena sjezdy ke vjezdům ke garážím s manipulačními plochami a zeleň obklopující objekty garáží a sjezdy a část představuje zatravněná plocha s vybetonovanou částí osazenou basketbalovým košem s přístupovým chodníkem k této části a částí chodníku propojujícího silnici [ulice] a dalšími vnitroareálovými chodníky vnitrobloku bytovému komplexu [ulice] (podoba areálu přitom byla mezi účastníky nesporná).

10. V posuzované věci se jedná o sídliště, přičemž sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát areálem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012). Pro účely obytného sídliště byl judikaturou reprobován závěr Městského soudu v Praze (jež přejal Ústavní soud ve svém rozhodnutí I. ÚS 159/03, podle kterého je třeba„ sídliště chápat jako celek zahrnující nejen obytné objekty, objekty občanské a technické vybavenosti, ale i plochy nacházející se mezi těmito objekty, pokud v rámci sídliště plní nějakou konkrétní funkci," neboť město je živoucí, dynamicky se vyvíjející útvar, přičemž není nijak překvapivé, že jednotlivé funkce pozemků, funkčně navazujících na bytové komplexy, se v průběhu času proměňují. Ve vztahu k obytným domům pak Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1216/2019 dospěl k závěru, že„ pozemky přiléhající k obytným domům a určené ke společnému užívání vytváří zpravidla s domem jediný celek sloužící k lepšímu využití domu (jednotek v něm umístěným) a blízkost obytného domu zlepšuje využití zahrad, resp. plochu pro rekreaci; v poměrech domu rozděleného na jednotky pak platí, že zahrada přilehlá k domu a určené ke společnému užívání vlastníků jednotek zpravidla, s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, tvoří s domem funkční celek, která má sloužit k určitému účelu ve smyslu § 1142 o. z. (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020 sp. zn. 22 Cdo 945/2020). Ve vztahu k námitce, že se v areálu nachází veřejné osvětlení hrazené z rozpočtu města, toto není rozhodné, neboť veřejné osvětlení bylo vybudováno především jako součást komunikace [ulice] a logicky se musí nacházet na pozemcích k silnici přiléhajících (nelze požadovat, aby lampy veřejného osvětlení byly postaveny v silnici samotné), přičemž existence veřejného prostranství je dána naplněním kritérií § 34 zákona o obcích, popř. § 14 zákona o hl. městě Praze. Navíc okolnost, že se na pozemku nachází veřejné osvětlení nemůže na povaze a způsobu užívání pozemku nic změnit (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4595/2018, popř. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3995/2018). Co se týče billboardu, který je na pozemku žalobce (v areálu) umístěn a ze kterého má prospěch žalobce, soud původně zvažoval započtení podílu z tohoto výnosu oproti bezdůvodnému obohacení žalovaných, avšak posléze se přiklonil k závěru, že pro takové započtení nesvědčí žádný titul, navíc bylo i v minulých rozhodnutích konstatováno, že případné další využití pozemku samotným vlastníkem (žalobcem) nemůže mít vliv na funkci areálu, tedy ani přítomnost billboardu nemůže nijak změnit to, že se jedná o ucelený areál, přičemž by se maximálně mohlo jednat o námitku směřující k rozporu nároku žalobce s dobrými mravy, ani tento však ve věci shledán nebyl (viz níže). Pokud jde o sjezdy ke garážím zahrnující také prostory mezi bloky garáží (zda se jedná o účelovou komunikaci), k těmto žalovaní tvrdili, že tyto užívají také třetí osoby pro parkováním vozidel. Tyto plochy však nelze kvalifikovat jako veřejné parkoviště (není zde značka parkoviště, není zde ohraničená plocha k parkování vozidel, nadto při vjezdu do areálu je umístěna – byť neoprávněně – zákazová značka zákaz stání), ani jako odpočívku, rovněž se nemůže jednat o sjezd pozemní komunikace ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích (neboť sjezd do garáže nesloužící k obecnému užívání nenaplňuje znaky veřejného prostranství). Předmětná část pozemku slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí (garáží) s pozemní komunikací [anonymizováno] (účelem těchto sjezdů do garáže je přístup do nemovitostí členů [anonymizováno], což z užívání vylučuje jiné potenciální uživatele – byť s výhradou uživatelů části bytového komplexu [anonymizována dvě slova], které nelze považovat na širokou veřejnost ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2129/19), s tím, že je zde dána ničím nenahraditelná komunikační potřeba cestu (sjezd) využívat, neboť se jedná o jedinou dopravní cestu do objektu garáží. Nicméně zde absentuje udělení souhlasu vlastníka pozemku (když veřejně přístupná účelová komunikace nemůže vzniknout proti vůli vlastníka dotčeného pozemku, k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005); v řízení totiž nebylo prokázáno, že by tento souhlas s užíváním této části pozemku žalobce byl žalobcem či jeho předchůdkyní (byť konkludentně) dán. Totéž pak platí ve vztahu k cestičkám, které se nacházejí uvnitř areálu a přes které lze areál projít skrz (na tom nic nemění ani snímky z [anonymizováno] nebo [webová adresa], které navrhují online trasu při zadání startovního a cílového místa nacházejících se mimo předmětný areál přes tento areál). Ve vztahu k námitce dobrých mravů pak soud konstatuje, že obecně lze považovat postup žalobce, který nabyl (po svém předchůdci) do svého vlastnictví předmětný pozemek a nyní požaduje bezdůvodné obohacení za jeho užívání za legitimní a v souladu se zásadou ovládající soukromé právo„ vigilantibus iura skripta sunt“ (každý má střežit svá práva), naopak žalovaní si musí být vědomi, že pokud předmětný pozemek tvoří funkční celek s budovou, ve které mají bytovou jednotku, nemůže být užívání těchto prostor bezplatné (i když tvrdí, že některé tyto části neužívají s odkazem na možnost použití hůře přístupnějších nikoli bezbariérových zadních vchodů, ačkoli přední vchody jsou zvenčí opatřeny poštovními schránkami a zvonky, už jen jednoduše proto, že přední vstup k bytovému domu patří, je jeho součástí a je budován logicky pro to, aby se jím do domu vstupovalo, jinými slovy je jeho funkční součástí). Odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy je vždy třeba považovat za zcela výjimečné opatření a dané mimořádnými okolnostmi a mělo by vždy vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona a nestandartních konkrétních okolností projednávané věci, nikoli k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem. Tak jako žalobce legitimně nabyl do svého vlastnictví předmětný pozemek (pozemky), žalovaní (jejich předchůdci) se stali v důsledku bytové výstavby započaté v komunistickém režimu na neoprávněně vyvlastněném pozemku vlastníky bytových jednotek, které s odstupem času (stejně jako pozemek žalobce) získaly několikanásobně vyšší aktuální tržní hodnotu.

11. Žalovaní se tak z titulu vlastnictví k obytnému domu nacházejícímu se na pozemku žalobce bezdůvodně obohacují ve smyslu § 2991 a násl. o. z. a shora citované judikatury Nejvyššího soudu ČR. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, její určení již bylo také v minulosti řešeno, kdy byl v obdobných věcech (všech) aprobován postup dle výměru MF (č. 1/ 2020 z 17. 12. 2019 v maximální výši dle výměru), dle něhož činí výše bezdůvodného obohacení pro dané období a pro danou lokalitu 134 Kč/m2 ročně. Protože soudu je z jeho činnosti známo, že na trhu s nemovitostmi nejsou uzavírány smlouvy o pronájmu pozemku, na němž je stavba ve vlastnictví třetí osoby, tedy osoby odlišné od subjektu, který nájemní smlouvu uzavírá, nelze v daném případě zjistit cenu nájmu v místě a čase obvyklou. Pronájem má význam pouze pro vlastníky staveb, zvlášť za situace, kdy je oplocen s upozorněním, že se jedná o majetek [anonymizováno]. Proto soud vycházel z toho, že stanovení maximální ceny vychází z vůle státu uplatňovat regulaci a kontrolu cen některého zboží, a to např. stanovením jeho minimální či maximální ceny (§ 1, 3 a 10 zákona č. 529/1990 Sb.). Ostatně výše 134 Kč za 1 m2 v předmětném období a lokalitě rozhodně není extrémně vysoká, jak namítali žalovaní. Stejně tak není rozhodné, že za jiné pozemky byly s jinými účastníky sjednány jiné výše nájemného, neboť se jednalo o jejich dohodu (ostatně totéž by platilo také ve vztahu ke shodnému pozemku), která nic nevypovídá o tom, jaká by byla obvyklá cena ekvivalentu bezdůvodného obohacení. Protože vůle žalobce je (jak vyplývá ze samotné žaloby) pronajímat předmětné pozemky za cenu v maximální výši, tedy za 134 Kč za m2. Soud žalobci přiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení za výše uvedené období ve výši 1 202 Kč (celkem se jedná za níže uvedené období o částku 1 306 Kč, žalovaní však zaplatili ještě před podáním žaloby částku 104 Kč, o tuto částku tedy byla výsledná výše bezdůvodného obohacení ponížena), jež vyplývá z výměry pozemku žalobce bez výměry ulice [ulice] a přilehlého chodníku (tj. celkem 4 842 m2 – původní výměra bez komunikace [ulice] 5 161 m2 ponížena o výměru chodníku přiléhajícího ke komunikaci [ulice] 318 m2 - když žalobce požaduje z výměru o 1 m2 nižší, neboť pozdějšími geometrickými plány došlo ke změně/zpřesnění původní výměry pozemku na 5 160 m2), tj. částky 134 Kč/rok/m2, počtu dní (tj. od 14. 7. 2020 do 29. 11. 2020 = 139 dní), a velikosti spoluvlastnického podílu žalovaných (7170/1356264). Celkem tak výše bezdůvodného obohacení činí 1 306 Kč. Výpočet: 4 842 m2 (výměra) x 134 Kč (cena) = 648 828 Kč (nájemné za rok užívání) (648 828 / 365) x 139 (počet dní) = 247 088 Kč (celkové nájemné za žalované období) (7170/1356264) x 247 088 Kč (celkové nájemné za žalované období krácené spoluvlastnickým podílem žalovaných) = 1 306 Kč 12. S ohledem na vše shora uvedené má soud za to, že žaloba byla podána důvodně, proto jí soud vyhověl (výrok I.).

13. O příslušenství soud rozhodl podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, přičemž splatnost vyplývá z výzvy k vydání bezdůvodného obohacení. Co se týče žalobcem„ direktivně“ laděné výzvy, na jednu stranu soud chápe, že tato nevzbudila v nových vlastnících (žalovaných) přílišných očekávání ve vztahu k možnému jednání o výši částky, avšak tyto spory jsou vedeny proti všem spoluvlastníkům (resp. těm, kteří nezaplatili bezdůvodné obohacení dobrovolně) již po dobu 20 let (žaloby jsou podávány u zdejšího soudu od roku 2003) a na tento problém měl upozornit žalované předchozí vlastník.

14. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.

15. O nákladech řízení (výrok III.) bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. Účastník má ve věci plný úspěch tehdy, když soud vyhoví jeho žalobě v plném rozsahu. Tam, kde má být náhrada nákladů rozdělena (§ 142 odst. 2), je třeba určit poměr úspěchu obou účastníků ve věci a od úspěchu účastníka odečíst její neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany). Ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování nebo bránění práva. Žalobce byl z původní částky 1 465,70 Kč neúspěšný co do částky 263,70 Kč (respektive co do této částky bylo řízení zastaveno z důvodu na straně žalobce, neboť nelze přičítat k tíži žalovaným, že žalobce podal původně žalobu rovněž za období, pro které již nebyl v této věci aktivně legitimován – současně se jedná o více než 10 % z celkové částky, proto nelze tento neúspěch považovat za neúspěch v nepatrné části podle § 142 odst. 3 o. s. ř.), žalobce tak byl úspěšný co do 82 % (neúspěch tedy činil 18 %). Žalobce vynaložil ve věci náklady spojené se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč a dále náklady spojené se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 6,5 úkony právní služby po 1 000 Kč (§ 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ vyhláška“, a to písm. a) převzetí a příprava zastoupení, písm. d) návrh ve věci samé, podání ze dne 22. 8. 2023 a ze dne 22. 9. 2022, g) účast při jednání dne 24. 8. 2023 a dne 2. 11. 2023, a dále předžalobní výzva podle § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky, když jejich výše je dána § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 této vyhlášky) a 7 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 uvedené vyhlášky). Celkové náklady žalobce činí 11 406 Kč (zahrnující ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů a výše zmíněný soudní poplatek), přičemž 64 % z této částky (úspěšných 82 % bez neúspěšných 18 %) představuje po zaokrouhlení částku 7 300 Kč. Náhrada nákladů řízení byla žalobci přisouzena v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení